Nunc est scribendum?
Jeden z mých minulých příspěvků na Jiném právu se týkal využití krásné literatury a literárních figur v odůvodnění soudních rozhodnutí či obecně v psaní o právu. Nebudu opakovat řečené v tehdejším příspěvku: jsem stále příznivcem svěžích právních textů, které dovedou pracovat s krásnou literaturou, literaturou faktu a odkazy na ně.
U příležitosti tehdejšího příspěvku se však rozhořela mezi přispěvateli Jiného práva debata nad odlišným stanoviskem soudce Ústavního soudu S. Balíka v rozhodnutí „Eurozatykač“. Tehdy jsem literárně laděné stanovisko hájil s tím, že je to originální způsob upozornění na praktické problémy s Eurozatykačem spojené. Někteří spolupřispěvatelé se domnívali, že se jedná o nekorektní vybočení z konvečně přijímaného formátu právního „diskurzu“ (až je to cokoliv). Nicméně poté, co jsem nyní spatřil odlišné stanovisko doktora Balíka v nálezu sp. zn. Pl ÚS 2/06 - návrh skupiny senátorů na zrušení novely zák. o církvích a náboženských společnostech, tak už se také začínám sám sebe ptát, kde je vlastně ta hranice mezi sdělením učiněným originální formou a prázdným verbálním ukájením se?
U příležitosti tehdejšího příspěvku se však rozhořela mezi přispěvateli Jiného práva debata nad odlišným stanoviskem soudce Ústavního soudu S. Balíka v rozhodnutí „Eurozatykač“. Tehdy jsem literárně laděné stanovisko hájil s tím, že je to originální způsob upozornění na praktické problémy s Eurozatykačem spojené. Někteří spolupřispěvatelé se domnívali, že se jedná o nekorektní vybočení z konvečně přijímaného formátu právního „diskurzu“ (až je to cokoliv). Nicméně poté, co jsem nyní spatřil odlišné stanovisko doktora Balíka v nálezu sp. zn. Pl ÚS 2/06 - návrh skupiny senátorů na zrušení novely zák. o církvích a náboženských společnostech, tak už se také začínám sám sebe ptát, kde je vlastně ta hranice mezi sdělením učiněným originální formou a prázdným verbálním ukájením se?