Prezident veřejně či tajně?

Jednou z ústředních otázek zítřejší prezidentské volby bude opět forma hlasování, tedy zda veřejné či tajné. V diskusi na ČT 24 minulý týden zaznívala četná srovnání se zahraničím. Pokud se podíváme na ústavní režimy těch států, kde volí prezidenta parlament, je nepochybné, že tajné hlasování parlamentářů zcela dominuje (stát, kde by se volilo veřejně, jsem neobjevil).

Příkladem je Maďarsko, kde čl. 29B odst. 2 Ústavy stanoví tajnou volbu. V Izraeli Základní zákon stanoví, že členové Knessetu volí prezidenta tajným hlasováním. Obdobně stanoví jasně italská ústava (čl. 83 odst. 3), že prezident je volen tajným hlasováním na společném zasedání parlamentu. Mimochodem, italské prezidentské volby jsou příslovečné svou pověstnou chaotičností a desítkami kandidátů – k poslední prezidentské volbě, která vedla na čtvrtý pokus k volbě prezidenta Napolitana, srov. např. tento článek.

V Německu Základní zákon sice nestanoví výslovně tajnou volbu, to však činí prováděcí zákon přijatý ve smyslu čl. 54 VII GG. Německá ústava obsahuje ovšem jinou zajímavou úpravu – zakazuje orgánu volícímu prezidenta (Spolkové shromáždění - Bundesversammlung) debatu (čl. 54 I GG). Právě volba německého prezidenta, pečlivě předem předjednaná, se tak asi blíží nejvíce tomu, co se u nás obvykle označuje za volbu „důstojnou“.

Z toho plyne, že česká úprava, která formálně považuje tajnou i veřejnou prezidentskou volbu za rovnocennou (viz Jednací řád Poslanecké sněmovny, Příloha č. 2, čl. 2), je v Evropě raritou.

Je otázkou, proč je naše úprava taková, jaká je. Jedním důvodem může být reminiscence prvé volby prezidenta v prosinci 1989 (jakkoliv již všechny další volby proběhly tajně), která vedla ústavodárce v roce 1992 k tomu, že nezvolil povinnou formu tajné volby. Jednací řád Sněmovny pak v roce 1995 vychází z toho, že volbu prezidenta upravuje ústava (§ 81 odst. 1, též k tomu důvodová zpráva), pročež upravuje obě formy volby jako rovnocenné (pravděpodobně s předpokladem, mimochodem nikoliv nesporným, že běžný zákon již jen určitou formu jako formu obligatorní označit nemůže).

Ačkoliv je tedy česká úprava volby prezidenta v tomto aspektu zcela výjimečná až unikátní, je rozhodnutí o formě volby otázkou politickou, nikoliv otázkou právní (samozřejmě ale, že rozhodnutí o formě musí být učiněno v souladu se zákonem, tedy s jednacím řádem Sněmovny). Komparativní argument tu může působit jen jako podpůrné vodítko při aplikaci české úpravy. Ve prospěch tajné volby lze říci řadu dalších argumentů (tradice české volby prezidenta počínaje rokem 1993, prezident jako hlava státu, jehož pozice by neměla být politizována otevřenými půtkami v parlamentu stejně jako to, že by jako nadstranická postava neměl prezident přímo znát své volitele ani být na ně navázán formou veřejné volby, právo volitelů hlasovat podle svého vědomí a svědomí atd.), některé z nich však jsou spíše fiktivní (reálná neznalost volitelů) či v praxi nedosažitelné (česká volba je prostě otevřeným způsobem zpolitizovaná a tedy „méně důstojná“ než v Německu mimo jiné též proto, že funkce českého prezidenta obsahuje zajímavější pravomoci než funkce německého prezidenta); s ohledem na celkovou hysterii kolem volby je navíc velmi obtížné uhájit její tajnost.

Osobně se ztotožňuji se s názorem Jiřího Přibáně v jeho úterním článku v LN, podle něhož

stoupenci veřejné volby mohou vycházet z principu zákonodárné nadřazenosti parlamentu, podle něhož okamžité rozhodnutí tohoto ústavního orgánu má přednost před každou nepsanou konvencí. Navíc mohou argumentovat tím, že jednací řády obou komor upravují tajnou volbu pro ty případy, kdy si zákonodárci volí své vlastní orgány (předsedu, místopředsedy atd.), zatímco o zákonech, které se týkají celé společnosti, se hlasuje vždy veřejně. A protože prezidentská volba je věc veřejná, má se v ní také veřejně hlasovat, neboť jen tak voliči mohou zjistit, jaké je „vědomí a svědomí“ jejich poslance či senátora, a podle toho ho i v budoucnu volit, či nevolit.
Jak je patrné, obě volební formy jsou zcela v souladu s ústavou, mají svou vnitřní logiku a výhody i nevýhody. Důvody pro jednu či druhou volbu proto nelze hledat v ústavněprávních konstrukcích, ale pouze v rovině politické vůle. Očividnou nevýhodou veřejné volby je možnost stranického diktátu, kterému se volitelé raději podřídí, než aby riskovali konflikt s vlastní politickou stranou. Naproti tomu nevýhodou tajné volby je především snadná možnost poslance korumpovat napříč politickými stranami. Nikoli síla stranických aparátů, ale diktát neprůhledných lobbistických slibů a korupční chování jsou hlavní nevýhodou tajného hlasování.

V každém případě bude řešením celého sporu přímá volba prezidenta, i když se obávám, že po úspěšné parlamentní volbě se na tyto politické sliby opět rychle zapomene. Celý příspěvek

Nebezpečí právní profese ...

Práce "advokáta chudých" může být někdy obtížná a plná nebezpečí, jak dokládá níže uvedené video, které mi přijde dostatečně kuriózní, abych zde na něj odkázal ... (video uvniř postu)





Ještě stojí za odkaz také jiné video, kde se k incidentu vyjadřuje napadení přeživší právní zástupce. Na tomto videu jsou zajímavá též úvodní slova reportérky, která ve vztahu k právníkům konstatuje, že jsou populární asi jako Darth Vader nebo výběrčí daní ... (to je ale názor na naší profesi, co? ;o))



Celý příspěvek

Slovník newspeaku pro začínající politiky (a něco navíc k Valentýnu)

Je realitou, že po první generaci politiků počátku devadesátých let, kteří se na tuto profesní dráhu z přirozených důvodů nemohli nijak zvlášť připravit a - obrazně řečeno – do poslaneckých lavic zasedli hned poté, co odešli od rýsovacích prken, z kotelen či z výzkumných ústavů, již delší dobu ve veřejném životě převažují profesionální politici.

Jejich životopisy jsou zcela srovnatelné se životopisy západních politiků: v 5 letech je poprvé oslovily práce typu Úvahy o revoluci ve Francii, stanovy Socialistické internacionály či Komunistický manifest, pod tímto dojmem v 16 letech zpravidla vstoupili do mládežnické organizace politické strany, v 18 letech již přímo do této strany, ve 20 letech byli poprvé zvoleni do obecního zastupitelstva a tak to pokračuje až na úroveň celostátního parlamentu či dokonce vlády. Tato skutečnost profesionálních Parteisoldaten (slovy M. Webera) je přirozená, zákonitá a byť s sebou přináší řadu negativ, nemá valný smysl ji kritizovat. Pozitivní stránkou tohoto jevu je profesní průprava politiků, kteří jsou průběžně školeni v jednotlivých odborných problémech, a také v tom, jak mají vypadat, jak se mají tvářit, gestikulovat, česat se, oblékat a mluvit. Je pak zajímavé sledovat a možná i studovat, že i profese politiků – stejně jako profese jiné (viz starší post B. Čechové na téma slangu advokátů) - zákonitě vytváří vlastní a značně svérázný jazyk.

A tady vzniká moje dilema: na straně jedné jsem coby politický laik odkázaný toliko na mediální výstupy a je mi zcela utajeno (a upřímně řečeno o to ani nestojím), kdo s kým více a naopak méně kamarádí, kdo koho podporuje či chce poškodit a jak se to následně projeví. Zároveň však mám k mladým lidem blízko, a veden vědomím, že řada studentů práv se na politickou kariéru připravuje (ostatně hned několik našich absolventů působí jako poslanci, ministři, starostové apod.) a pamětliv svojí odpovědnosti pedagoga nevysílat do praktického života zcela nepřipravené děti, pokusím se pro ně vytvořit jakýsi zárodek slovníčku základních pojmů politického newspeaku, který by pomohl všem začínajícím politikům osvojit si terminologii, kterou poté budou ve své práci nezbytně potřebovat. Čtenáře Jiného práva pak vyzývám k doplnění této terminologie – možná se nám společnými silami podaří založit dokonce malou obdobu wikipedie.

Za základní pojmy na úvod navrhuji deset následujících:

měkké, střední a tvrdé ano či ne: výrazem "měkké ano" je třeba reagovat zejména v situaci, kdy o dotazovaném problému nevím zhola nic, příp. vůbec nevím, které řešení je správné, nicméně pochopitelně tuto svoji nerozhodnost nemohu vyjevit na veřejnosti (jsem přece názorový vůdce). Abych proto odlišil svůj skutečný názor, musím v odlišných případech použít i termíny tvrdé ano a na opačné straně stupnice měkké a tvrdé ne.

mimo rozlišovací schopnost: tímto výrazem elegantně naznačuji velkorysost, prokazuji nadhled a současně zastírám úplnou neznalost problému. Jen si představte vedle sebe odpověď na stejnou věcnou otázku: „nevím“, anebo „tento problém je zcela mimo moje rozlišovací schopnosti“. Zatímco první odpověď vás usvědčí z diletantismu; druhá naznačí tázajícímu i posluchačům, že by mělo být i pod jejich úroveň zabývat se takovými pitomostmi, na které jste dotazován.

nekonečně vzdálen: ve vztahu k odpůrci působícímu v jiné politické straně je třeba se zcela jasně vymezit. Když už však nejsem schopen vyvrátit jeho argumentaci, případně dokonce nabídnout argumentaci vlastní, stačí podotknout, že jeho představy jsou nekonečně vzdálené představám a vizím mým. Nekonečno je vnímáno jako symbol a ten je způsobilý zakrýt to, že ve skutečnosti se od oponenta neodlišuji vůbec či pouze minimálně. A právě tento (zdánlivý) distanc mi následně zajišťuje legitimitu samotné existence mojí politické skupiny. (Vzpomeňme jen na dialog dvou rádců v pohádce Šíleně smutná princezna, kteří jediní si byli vědomi toho, že v obou královstvích se mluví stejným jazykem...)

nenulové náklady: znamenají, že nám to přijde neskutečně draho. Tento pojem nahrazuje dřívější primitivní obraty typu „zdraží potraviny“, „zvýšením sazby daně vzroste cena nemovitostí“, "utáhneme si opasky" apod., které se hodily jen v revolučních či převratových dobách. Ve stabilních podmínkách jde ve skutečnosti jen o to, že ekonomická transformace má nenulové náklady, že úbytek lidského potenciálu je u zahraničních vojenských misí nenulový, protože tam vykonávaná činnost s sebou přináší nenulové riziko atd.

nulová tolerance: tento výraz se používá jako výraz krajního odporu k určitému jevu či k osobám. Např. „jsem nulově tolerantní ke korupci“, „jsem nulově tolerantní k vládní koalici“ – což zní jistě lépe než dříve používaná značně agresivní výrazivo typu „jdeme vládě po krku“ či „svážeme naše stranické knížky do kůže členů opozice“ apod.

ošetřit: jak známo, veřejnost má v největší úctě lékaře a naopak výrazně nesnáší právníky. Je proto velkou chybou, když politik hodlá určité společenské nešvary řešit přijetím nových zákonů anebo aplikací předpisů existujících. Daleko příjemnější je situovat se do role ošetřujícího lékaře, který velmi citlivě pomáhá vyřešit růst kriminality tak, že tento problém ošetří novou legislativou. To je vskutku univerzální odpověď, která jasně sděluje, že politik v sobě skloubil citlivého a vnímavého člověka, schopného zároveň rázné akce. To, že ve skutečnosti zpravidla vůbec neví, o co jde, a že jakýkoliv legislativní zásah může být zcela kontraproduktivní, z tohoto hlediska nemá až tak zásadní význam. Navíc je dobré si všimnout, že se zásadně neošetřuje právním předpisem, nýbrž normou. Elektorátu se tak vnucuje emoční dojem, že kriminalita se vyřeší tím, že se obvážeme normami, že nám norma bude vpíchnuta pod kůži či že bude aplikována ještě méně příjemným způsobem. Používání termínu „norma“ namísto „právní předpis“ je výhodnější už jen proto, že vás oponent nemůže usvědčit z neznalosti pramenů práva. Nejste následně vystaveni kritice, že jste pochybili odkazem na zákon, když i laik by měl vědět, že předmětnou materii upravuje ministerská vyhláška či naopak. Pokud by přesto tázající byl neodbytný a trval na zpřesnění, o jako normu se má jednat, postačuje využít osvědčených termínů typu: tato úroveň problému je mimo moje rozlišovací schopnosti, či že toto normotvorné řešení navrhujete provést zcela standardním způsobem poté, co je vykomunikujete s ostatními zákonodárci.

standardní řešení: v situaci, kdy vůbec nevím, co dělat, a jsem přesto vyzván k vyslovení názoru, je nejvhodnější odkázat na to, že za dané konstelace je nejlepší postupovat zcela standardním způsobem. Kouzlo této odpovědi spočívá v tom, že tázající zpravidla nemá odvahu se následně zeptat, co to je standardní řešení (pak by naplno odkryl svoje základní neznalosti: vždyť nezná ani něco, co je zcela standardní!), a zároveň na posluchače působí velmi hladivým, uklidňujícím způsobem. Prostě si řekne: aha, takže nebudou žádné revoluce a podobné pošetilosti. Lehkým odstínem tohoto termínu může být jeho vskutku jen zdánlivá konkretizace typu „řešení zcela standardní v Evropské unii“, „náš program je kompatibilní se standardními řešeními používanými v civilizovaných státech“ apod.

super, hyper, mega: veřejnost je zvyklá, že je neustále mobilizována. Jen si všimněme: začínalo to samoobsluhami, a dnes roli pouličních krámků v podstatě přebraly supermarkety. Na velké nákupy nestačí ani ony a musíme do hypermarketů. V televizi se nedíváme na filmy, nýbrž na superfilmy a dnes dokonce i na megafilmy. Ani politik si proto nevystačí se střízlivým označením typu nízká či hrubá daň; je třeba vymýšlet pojmy typu supernízká a superhrubá daň. Abychom svoje voliče dostali k urnám, nemůžeme apelovat jen na jejich uvědomění, je třeba neustále připomínat, že žijeme v supervolebním roce, kdy jde prostě o úplně všechno. Voličům pak nepřijde divné, že supervolební je zpravidla i ten rok následující – do hypermarketu přece taky jezdí obden.

vize: stejně jako v reklamě, i v politice jsou představovány zpravidla zcela banální myšlenky. O to důležitější je jejich „zabalení“ do vznosného hávu. Jestli si proto v hypermarketu již nemohu koupit rohlíky, nýbrž produkty, a banka mi nabízí balíček služeb (nikoliv faktury), obdobně v politice není možné tvrdit, že prosazuji nižší daně. Je tedy třeba hovořit např. o vizi nižší daňové zátěže, která se nikterak nepříznivě nedotkne většinové společnosti. Holt, společnost má ráda vizionáře.

vykomunikovat: tento termín se zásadně používá jako univerzální náhrada obvyklých pojmů domluvit, dojednat, vysvětlit, vyložit, zmírnit napětí apod. Na otázku, jak vyřešit důchodovou reformu, o čemž nemáte ani páru, proto postačí uvést něco ve smyslu, že tato otázka je natolik komplexní, že ji musíte nejprve vykomunikovat napříč politickým spektrem. Jestliže chcete dosadit svého stoupence do státní funkce, musíte pro zvolení či jmenování vykomunikovat příslušnou podporu.

Protože ke každé dobré jazykové učebnici patří i krátké cvičení, zkusme si představit, jak by začínající politik (aby se mu politický newspeak skutečně dostal pod kůži) měl hovořit se svojí manželkou např. poté, co se vrátí z nákupu:

Manželka (M): „Koupils i nějaké maso na neděli?“
Začínající politik (ZP): „Tento problém jsem sice nedokázal vyčerpávajícím způsobem ošetřit, nicméně v nejbližším možném termínu budu postupovat zcela standardním způsobem. Už nyní bych však zcela otevřeně řekl, že jsem byl na meganákupu, k němuž by se Tonda odvedle nikdy neodhodlal. Ostatně, to, zda mám vůbec koupit nějaké maso, jsi se mnou nedostatečně vykomunikovala.“
M: „Takže to maso koupíš jako vždycky až v sobotu?“
ZP: „K tomu říkám zcela zásadním způsobem a bez jakýchkoliv okolků svoje měkké ano.“
M: „A co vezmeš, hovězí nebo vepřové?“
ZP: „Vždyť víš, že tyto problémy jsou zcela mimo moji rozlišovací schopnost. Jsem si však zároveň velmi dobře vědom toho, že v obou případech se jedná zcela určitě o nenulové náklady. To je třeba vzít dobře v potaz, byť tím nikterak nepresumuji, jak by se mělo již dnes rozhodnout, to by bylo vskutku velmi předčasné.“
M: „Aha, takže vezmi něco na guláš.“
ZP: „Ale drahá, ke guláši v tvém standardním provedení je můj žaludek nulově tolerantní, takže výsledný chuťový prožitek je nekonečně vzdálen mojí standardní představě o superkvalitním obědě.“
M: „Hele, tak si kup a uvař, co chceš.“
ZP: „No přesně to jsem očekával, že opět zvítězí tvoje velmi zjednodušující vize nad standardními způsoby trávení víkendu manželi v civilizovaných zemích. Významně pak zdvihám obočí nad tím, že i po tak dlouhém společném vztahu se mnou nedokážeš dostatečně vykomunikovat ani ty nejelementárnější věci.“

PS: Tento post věnuji k zítřejšímu Valentýnu své manželce Denisce, které chci hrozně moc poděkovat za to, že i ten dvanáctý rok, co jsme spolu, je stejně krásný jako ten první, a že mne neskutečně trpělivě a neúnavně podporuje při všech mých letech (i úletech). Že mne staví na nohy, když jsem dole, a naopak mi ukazuje realitu zemské přitažlivosti tehdy, když se nepatřičně vznáším. Prostě, Deni, jestliže R. Fulghum děkuje za vše dobré mateřské školce, komunisté straně a moudří učenci knihám, já chci poděkovat hlavně tobě.

Obzvláště pak dnes ve shora nastíněném kontextu oceňuji, že stále toleruješ mnou používaný newspeak, vědomě zneužívaný zejména v případě domácích prací.

Celý příspěvek

Zvýšení pokuty za kartel Soudem prvního stupně

Na EU law Blogu nedávno informovali o rozhodnutí Soudu prvního stupně ve spojených věcech T-101/05 a T-111/05, BASF AG a UCB SA v. Komise. To rozhodnutí je dle mého vědomí první, kdy došlo k přímému zvýšení pokuty dříve uložené účastníku kartelové dohody Komisí ze strany SPS.

To rozhodnutí zde nemá smysl dopodrobna popisovat. Navíc je zajímavé i z jiných oblastí, které si zaslouží samostatnou pozornost, než jen proto, že má prvenství ve zvyšování pokuty (viz např. jiný post na EU Law Blogu). Zaměřím-li se proto jen na tu otázku zvyšování pokuty, lze situaci popsat následovně. Komise uložila (viz např. stručně tisková zpráva) koncem roku 2004 pokutu za účast v kartelu o stanovování cen a rozdělení trhu s cholin chloridem (vitamin B4) třem společnostem, mezi nimiž byla i společnost BASF AG. Ta konkrétně "obržela" pokutu ve výši 34,97 mil. EUR. SPS tuto pokutu zvýšil na 35,024 mil. EUR.

V oblasti evropského soutěžního práva je takový postup právně v pořádku. Nařízení 1/2003 stanoví ve svém čl. 31, že evropské soudy mají neomezenou jurisdikci, co se přezkumu rozhodnutí Komise v oblasti aplikace čl. 81 a 82 týče, včetně toho, že mohou zvýšit či snížit pokutu, resp. periodické penále. Neomezenou jurisdikci na základě nařízení Rady předvídá i čl. 229 SES.

V tomto konkrétním případě soud zvýšení pokuty odůvodnil tím, že společnost BASF nemůže těžit z 10% snížení pokuty za kooperaci při vyšetřování ve vztahu k té části jednání, ke kterému nelze uložit pokutu (z důvodu uplynutí lhůt), a které tedy nemělo být správně Komisí vůbec bráno v potaz (popis postupu soudu ve výkonu jeho neomezené jurisdikce je v odst. 213-223). Tento aspekt rozhodnutí SPS je takovou připomínkou advokátům, že v oblasti evropského soutěžního práva v případě podání žaloby k SPS tato možnost (zvýšení pokuty) hrozí. Ono to sice tak nějak všichni ví, ale většinou se prostě konstatovalo (při radách klientům), že to soudy nevyužívají. Postup soudů byl totiž ke zvyšování pokut v minulosti hodně reluktantní, což ostatně dokládá právě i to, že se jedná o první rozhodnutí, kdy došlo ve finále ke zvýšení pokuty (dříve zde byly jen jisté náznaky - např. ve zvýšení některých dílčích složek při výpočtu výše pokuty, ale finální částka zvýšena nebyla; k přístupu v minulosti je dobrý např. Kerse & Kahn. EC Antitrust Procedure, 5th edn. Sweet & Maxwell, 2005, s. 461-467). Uvidíme, zda se v tomto směru na praxi něco změní.

Jinou otázkou by mohlo být, zda je z právně-politického hlediska vhodné, aby soudy zvyšovaly pokuty? Nemělo by to být vyhrazeno spíše jen exekutivě? Navíc - co se zákazem změny k horšímu ve věcech správního trestání? Jiná jurisdikce jiné přístupy.

Ještě, že u nás (v řízení dle s.ř.s.) žádné zvýšení pokuty soudem nehrozí, jelikož dle § 78 odst. 2 s.ř.s. může soud pokutu případně maximálně snížit, ne však zvyšovat.

PS: U nás k zákazu změny k horšímu srov. např. § 90 odst. 3 SŘ - byť ani tam ten zákaz není absolutní. Navíc (pro úplnost) u nás toto ustanovení v řízení dle z.o.h.s. neplatí (viz § 25a z.o.h.s).
Celý příspěvek

Prezidentská volba a místopředseda Nejvyššího soudu

Na prezidentské volbě se jistě najde nemálo pozoruhodností, právníka ale asi zaujme i to, že mezi lobbyisty se v kuloárech objevila pověstná dvojice Pavel Němec a Pavel Kučera, místopředseda NS ČR. Viz např. MF DNES, 11.2. 2008: Na Klausově straně se snažil zase bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec. Po chodbách se pohyboval s místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou. A sháněli se po šéfovi lidovců Jiřím Čunkovi. Asi ho nesehnali, Čunek hlasoval pro Jana Švejnara. Česká média tuto věc sice zaznamenala, ale nijak blíže se jí nezabývala, jakkoliv je to z hlediska pozoruhodností na pražském Hradě věc z nejpozoruhodnějších. A tak si této věci všiml s odkazem na MF DNES FS Final Word, elektronický bulletin zaměřený na Českou republiku, který je vydáván anglicky v Praze společností Fleet Sheet (za níž stojí známý novinář Eric Best).

Pokud si kliknete na vydání ze dne 12.2. 2008 , najdete krátký komentář k celé záležitosti, který zde překládám do češtiny:
Příliš mnoho soudcovské nezávislosti.
Jedna věc je příliš mnoho nezávislosti pro zvolené zákonodárce, ovšem zcela jiná věc je příliš mnoho nezávislosti pro "nestranné" soudce. Podle MF Dnes byl Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu, jedním z lobbyistů, kteří pracovali po chodbách pražského Hradu během prezidentské volby. On a bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec údajně pomáhali Václavu Klausovi ke zvolení. [...] Ombudsman Otakar Motejl nedávno připomenul jejich roli při extradici katarského prince a uvedl, že Kučera je hanbou soudcovského systému. Kučerovo chápání soudcovské nezávislosti je asi nejlepší argument pro přijetí nových zákonů, které by umožnily nápravu nebo i odvolání soudců, kteří mají jen velmi volný výklad svých povinností. Bohužel je však pravděpodobnější, že tyto zákony by spíše umožnily odstranění těch soudců, kteří by takovéto nenáležité chování [jako je to Kučerovo] kritizovali. Celý příspěvek

Ocenění JUDr. Poláškovi v prestižní anketě "plagiát roku"?

Původně jsem na Jiné právo chtěl napsat lehce ironický komentář, ve kterém bych „pogratuloval“ panu Poláškovi k jeho úspěchu v anketě Právník roku, a o anketě rozproudil na stránkách Jiného práva debatu. Na stránkách advokátní kanceláře Toman, Devátý a partneři se dočteme:

Dne 25. ledna 2008 proběhlo v Brně vyhlášení výsledků prestižní soutěže PRÁVNÍK ROKU za rok 2007 pořádané právním portálem EPRÁVO CZ a Českou advokátní komorou. JUDr. Roman Polášek, partner advokátní kanceláře TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI, byl v rámci této soutěže oceněn za „Přínos české advokacii“.

Pro ty z nás, kteří sledovali reportáž z pořadu „Na vlastní oči“ o kauze katarského prince a roli, kterou v ní pan Polášek sehrál, to je jen další potvrzení toho, jak „prestižní“ „soutěž“ Právník roku zřejmě je. (Polášek byl náměstkem ministra Němce, který jak se jistě pamatujete, prosadil vydání katarského prince do jeho domoviny, kde není dodnes stíhán; podle reportáže mu v tom významně pomohl právě on).

Na druhou stranu, jednoznačné důkazy o zapojení JUDr. Poláška do celé kauzy já sám přímo v rukou nemám, a tak bych možná neměl na základě jedné reportáže činit takhle příkré závěry; nechť si závěry o její pravdivosti učiní každý sám (v reportáži vystupuje i bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která i na kameru ukazuje příslušné dokumenty).

Nedalo mi to však a zabrousil jsem po stránkách advokátní kanceláře Toman, Devátý a partneři dále. Na osobní Poláškově stránce jsem se dočetl, že je „publikačně činný“ a že je např. „autorem odborné monografie ‚K mezinárodně právním aspektům uzavírání manželství s cizím státním příslušníkem‘ či ‚K právní problematice rozdělení ČSFR‘“.

Řekl jsem si, že se na ty publikace podívám. V databázi Lexdata jsem ale nalezl jediný článek: ‚Porušuje Česká republika Smlouvu o založení Evropského společenství? Notáři a výkon veřejné moci‘ (Ad Notam č. 1/2007). Podepsán je JUDr. Poláškem jako náměstkem ministra spravedlnosti (v "hvězdičkové" pozn. p. čarou je uvedeno doslova "Autor je náměstkem ministra spravedlnosti").

Když jsem se podíval na obsah článku, ke svému obrovskému překvapení jsem zjistil, že se jedná o doslovně opsané stanovisko České republiky v řízení o porušení Smlouvy (č. 2006/2230), na kterém pracovali moji kolegové na Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu spravedlnosti a které JUDr. Polášek jako náměstek ministra schvaloval (což mi potvrdil i Petr Bříza, který v té době byl Poláškovým podřízeným a stanovisko, které vzniklo na odboru EU ve spolupráci s vládním zmocněncem pro zastupování ČR před ESD, mu předkládal).

Nemohu bohužel přímo na webu zpřístupnit text samotného stanoviska, neboť se jedná o interní dokument vlády (ačkoliv bych tím těžko porušil jakoukoliv povinnost důvěrnosti, jelikož je text stanoviska veřejnosti přístupný v podobě publikovaného „článku“).

Za sebe však mluví i formulace obsažené v samotném „Poláškově“ „článku“.

„Česká republika se naopak domnívá, že Smlouvu neporušila a předkládá argumenty, vycházející z následujících skutečností.“

„Česká republika souhlasí s tvrzením Komise, že notáři nejsou na rozdíl od soudců při výkonu přenesených pravomocí oprávněni rozhodovat spory mezi stranami. Komise však neodůvodněně zužuje výkon moci veřejné na výkon moci soudní, i když moc veřejná nezahrnuje pouze činnost soudů, ale i ostatních orgánů státní správy, které spory mezi stranami rovněž nerozhodují. Uvedený argument proto Česká republika nepovažuje za relevantní.“

„Podle názoru České republiky je proto vnitrostátní požadavek státního občanství ve vztahu k povolání notáře plně v souladu s aplikací výjimky podle čl. 45 SES. Česká republika tak neporušuje povinnosti, které pro ni vyplývají s čl. 43 SES, resp. směrnice 89/48/EHS.“

Že by pan Polášek i ve svých „autorských“ publikacích mluvil jménem celé České republiky?

Odlišnosti mezi článkem a stanoviskem (jež jsem podrobně porovnal) spočívají pouze v několika málo změnách formulací, kdy se např. ve stanovisku píše „v tomto směru představuje činnost notáře právní následky pro jednotlivce“, zatímco pan Polášek ve svém článku říká: „z činnosti notáře vyplývají pro jednotlivce právně závazné důsledky“.

Domnívám se, že zveřejněním stanoviska ČR porušil pan Polášek svoje povinnosti státního úředníka, jelikož nepředpokládám, že by mu vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem dal k publikaci stanoviska souhlas.

JUDr. Polášek se však zejména dopustil zjevného plagiátorství, které se ve slušné společnosti netoleruje. A myslím, že ceny by se takovým lidem dávat neměly. Ani takové, jako je v rámci „prestižní soutěže Právník roku“.

PS: Doufám, že se časopis Ad Notam nepočítá mezi odborné časopisy. Předpokládám, že odborný časopis má recenzní řízení, kterým by takový "příspěvek" neprošel..

Celý příspěvek

Sborník textů o prezidentovi aneb aperitiv i dezert k přímému přenosu volby hlavy státu

Hned úvodem zcela odkryji karty: tento post není ničím jiným než tou nejprimitivněji pojatou sebereklamou. Všem odborníkům i laikům, kteří se tento pátek a sobotu bavili či naopak zlobili nad způsobem volby hlavy státu, totiž doporučuji přečíst si sborník textů „Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky“, který vyjde do konce tohoto týdne.

Jedná se o publikační výstup ze stejně nazvané konference, konané dne 21. listopadu 2007 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a spolupořádané dále Mezinárodním politologickým ústavem a Nadací Konrada Adenauera. Pokud tedy ještě nemáte dost mediálně prezentovaných názorů např. na to, zda má být prezident volen tajně či veřejně, zda mohou hlasovat společně poslanci se senátory, zda je v našich podmínkách vhodnější přímá anebo nepřímá volba, jak je to s prezidentskými kompetencemi, která rozhodnutí prezidenta podléhají soudnímu přezkumu apod., vřele doporučuji seznámit se s názory autorů obsaženými v avizovaném sborníku.

Sborník obsahuje celkem devatenáct právnických a politologických textů, v nichž se čtenář může postupně seznámit s obecnějšími informacemi, věnovanými postavení a funkci prezidenta, zasazenými jednak do komparativního kontextu a také uvažujícími nad možnými změnami v budoucnu (M. Novák, K. Klíma, J. Wintr, A. Gerloch). Další texty se podrobně zaobírají způsobem volby prezidenta republiky (J. Kysela, J. Filip, D. Kosař). Následuje skupina příspěvků, zaměřených na vztah prezidenta a soudní moci, z nichž některé podrobně analyzují stále neskončenou kauzu justičních čekatelů (E. Wagnerová, V. Sládeček, M. Bartoň, L. Mokrá). Samostatný blok textů se z různých úhlů pohledu zabývá možností soudního přezkumu aktů prezidenta republiky (V. Pavlíček, P. Rychetský, V. Šimíček). Českým a slovenským zkušenostem se vztahem prezidenta a vlády se věnují Z. Koudelka a L. Cibulka. Konečně poslední trojice příspěvků (P. Mlsna, V. Šťastný, B. Fridrich) se zabývá otázkami role prezidenta navenek, a to jak při zastupování státu, tak při sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv.

Takže, pokud toho ještě po víkendu nemáte dost, běžte do toho. Objednat lze sborník na mailové adrese subova@iips.cz, kde se dozvíte i další informace. Nakladatelem je Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav (www.iips.cz).
Celý příspěvek

Mooting time!

Odstartoval další ročník Central and Eastern European Moot Court Competition. Pořádá jej British Law Centre (University of Cambridge) a týká se evropského práva. Základní informace o soutěži naleznete zde, pravidla zde a mootový problém společně s materiály zde. Letošní ročník je pořádán v polské Poznani. Nad tématem mootu musí srdce každého studenta zaplesat: týká se přístupu na vysokou školu v jiném členském státě, půjček na vzdělání a diskriminace z důvodu nízkého věku.

Soutěž je otevřena všem studentům právnických fakult, veřejných i soukromých; stačí sehnat 2 kolegy a dát dohromady tým, který se bude soutěže účastnit. Rozhodně doporučuji všem zájemcům účast na soutěži; já osobně jsem se v rámci jednoho mootcourtu a práce na něm naučil víc, než za několik semestrů na právnické fakultě. Je škoda, že se soutěže z České republiky pravidelně účastní pouze Praha a ze Slovenska Bratislava. Kdysi v šerém dávnověku se účastnila také plzeňská fakulta (a jednou se skvělým týmem dokonce vyhrála) a jednou také Právnická fakulta Trnavské univerzity. Že by na jiných českých a slovenských fakultách evropské právo nikdo neuměl …. ?

Celý příspěvek

Oddělené kohoutky... já se z nich snad zblázním!!!

Pokusím se tu navázat na Michalovy kulturní posty, kde nás seznamoval s taji italské kuchyně. Ne, nebojte, nebudu psát o skvělých amerických hamburgrech ani anglických párcích. I když, hamburgr z čerstvého hovězího masa, na který mě tu pozval můj kamarád, to je úplně jiné kafe než to, co Vám prodají v MacDonald’s. A ani ty párky v Anglii nejsou tak špatné, jak by se zdálo z jedné z epizod seriálu Ano, pane ministře.

O čem chci dnes psát, je zvláštnost anglické koupelny: oddělené kohoutky. Skutečně, ve všech umyvadlech a vanách, ať jsou to soukromé byty nebo veřejné záchodky, všude najdete kohoutek na teplou a na studenou vodu, každý z jedné strany umyvadla. Že se Vám tedy nikdy nepovede namixovat si takovou teplotu vody, kterou byste chtěli, je nabíledni.

Zdá se, že se jedná o podobnou britskou zvláštnost, jako je jízda vlevo nebo suchý humor. Už v roce 1942 si totiž nikdo jiný než Winston Curchill do svých pamětí zapsal, jak je to skvělý vynález, možnost namíchat si v jednom kohoutku vodu na teplotu, která jeho rukám vyhovuje. Poněkud překvapivé je, že si tento objev zaznamenal při návštěvě luxusního hotelu - v Moskvě. Ani to však nepřimělo tohoto velkého lídra, aby podobné pohodlí vymohl i pro své občany.

Oddělené kohoutky se staly dokonce předmětem debat v Parlamentu: jeden z poslanců za konzervativce pogratuloval „rozvinutějším civilizacím že přijaly vyvinutější koupelnovou techniku“. Podle něj však oddělené kohoutky „slouží dobře svému účelu a přitom neplýtvají vodou“.

To má pravdu. Když Vám z jedné strany teče vařící voda, z druhé ledová, tak se skřípějícími zuby zvolíte tu druhou a mytí rukou moc neprotahujete. Potvrzuje to i jeden z výrobců koupelnové techniky v Británii: „Britové jsou celkem spokojení s mytím rukou ve studené vodě. Možná to pomáhá tříbit charakter“.

Změkčilí cizinci však takové techniky otužování se příliš neoceňují a slyšel jsem, že na Facebooku je založena skupina, která se jmenuje „Oddělené kohoutky - z těch se snad zblázním!“ A pravdou je, že na oddělené kohoutky se debata mezi zahraničními doktorandy stáčí dost často (vedle myší, které se po kolejích ze 14. století prohánějí celkem bezstarostně, neboť tam již za ty stovky let mají jaksi domovské právo).

Jak ukazuje toto kouzelné instruktážní video na youtube, oddělené kohoutky jsou cizincům i nebezpečné. Zhlédnout to stojí za to, upozorňuji však, že je to jen pro silné povahy. Hlas moderátora tam říká, že příchozí ze zahraničí mohou být překvapeni „vyvinutým koupelnovým systémem na šetření vodou“...

Ledva jsem si zvykl na anglické koupelny, vyrazil jsem objevovat Ameriku. Jeden z prvních objevů byla skutečnost, že si zde sice teplotu vody namixujete, nemůžete ale regulovat sílu proudu, hlavně ve sprše.

Hned první noc po svém příjezdu na newyorskou kolej jsem strávil asi deset minut v ledové koupelně. Až po mnoha experimentech a vzteklého házení šampónem jsem přišel na to, že si tam vystačím s jediným kohoutkem: s tím, který spustí vodu a dalším otáčením už jen reguluje množství vody.

Ale to už mě nevyvede z míry. Daleko spíše mě stále zaráží místní zvyk hodnotit bezpečnost čtvrtí New Yorku podle toho, kolik vražd tam mají - denně. Ale o tom zas jindy...

Celý příspěvek

Příspěvek, který poruší hned několik přikázání (dobrého) bloggera

Ve sborníku, který připravujeme k výročí Jiného práva, formuloval Petr Bříza (který mi už v životě udělil vícero dobrých rad) desatero přikázání dobrého blogera. Jedno z nich zní:

3. Opiješ-li se, nezabloguješ! Když přijdete pozdě v noci domů unaveni z restauračního zařízení, nezapínejte už počítač. A když už to uděláte, nedívejte se na blog. A pokud se přece jen podíváte a budete mít nepřekonatelný pocit, že je třeba na něco zásadně reagovat a Váš komentář zkrátka nepočká - odolejte, protože jinak si budete ráno nebývale jisti, že by býval počkal...

Dobrá, mohu si říkat, že po dvou žejdlících Blue Moon, nebo jak se to dnešní levné pivo v Duke's jmenovalo, nejsem "unavený", a proto se na mě hypotéza Petrovy normy nevztahuje. Navíc, počítač už byl zapnutý a já se podíval na stránky Hospodářských novin, ne na blog. Nakonec, ty dva žejdlíky jsme vypili spolu s Petrem (a ještě s jedním z našich čtenářů, Jurajem Alexandrem, který se vyloupl tady v N.Y.) a on mi zítra určitě řekne, že to se mnou tak hrozné nebylo.

Ale já jsem si uložil ještě jedno sebeomezení. Alespoň chvíli to vydržím a nebudu nijak komentovat výkony současného pana prezidenta (přestože zejména na poli právním by snad bylo možné založit samostatný blog), ani volby prezidenta republiky.

Dobrá, vrtá ve mně červík, ale následující se týká volby prezidenta jen zprostředkovaně. Tak jej snad tolik neporušuji.

Když jsem si dnes "po návratu z restauračního zařízení" přečetl v Hospodářských novinách, že se pan Lisse, ředitel Ústavu práva a právní vědy, o.s. (neplést se státní institucí Ústav státu a práva) vyjádřil, že Jan Švejnar není vlastně profesorem, tak jsem prostě neodolal. Podle něj

V angloamerickém právním okruhu znamená označení profesor "učitel" a nemá spojitost s akademickými tituly. V angloamerickém právním okruhu kontinentální obdoba titulů "doc." a "prof." neexistuje, a označení docent nebo profesor označuje toliko mzdové zařazení na konkrétní univerzitě a nejedná se tedy o titul v evropském slova smyslu, který by byl udělen nastálo.

Myslím, že jsme zde několikrát diskutovali o tom, co to obnáší, stát se profesorem na právnické škole ve Spojených státech. Domnívám se, že v ostatních společenských vědách (tedy i v ekonomii) to bude ve Spojených státech podobné. Navíc pan Lisse zřejmě neslyšel o tom, že ve Spojených státech mají profesoři definitivu ("tenure").

Nevím. Možná by snad mohl pan Lisse vyjet za hranice svých obzorů (tj. za hranice ČR) a podívat se, jak to "angloamerickém právním okruhu" vlastně funguje. Anebo třeba alespoň číst náš blog? To lze i z pohodlí domova...

PS: Více z desatera naleznete v knize Jiné právo off-line, aneb co v právnických knihách nenaleznete, vydává nakladatelství Auditorium (žádejte u Vašich knihkupců v průběhu měsíce března).

PPS: Další ponor do nitra bloggerovy duše nabízí hned několik příspěvků tamtéž.

PPPS: Petrovi slibuji, že se na dlouhou dobu jedná o můj poslední prohřešek proti jeho desateru. .

Celý příspěvek