Zločin a trest aneb utrpení mladého legislativce II.

Náš blog by mohl být snadno nařčen, že se škály právních odvětví takřka zcela opomíjí trestní právo, srdeční to záležitost mnohých právníků, jistě včetně našich čtenářů a osob pracovně i jinak blízkých. Abych preventivním úderem zabránil takovému možnému nařčení z diskriminace (svatokrádežnému to slovu pro některé mé spolubloggery!) trestního práva, nechám zde na několika řádcích zavanout poetiku pout a hlav sklopených před fotoaparáty novinářů, káravých pohledů soudních osob a slz obětí a příbuzných odsuzovaných pachatelů.

Do vlády se totiž opět blíží návrh nového trestního zákoníku a vzhledem k tomu, že se jedná o předpis, který má ambici vyměnit v pozici jednoho z kodexových základních kamenů našeho právního řádu dosavadní trestní zákon z roku, kdy Sověti vstoupili do vesmíru a Američané poněkud méně úspěšně do Zátoky sviní, zaslouží si špetku veřejné debaty, a to i elektronické. Ta je přitom o to potřebnější, že hrozí, že jinak by se mohl stát kodexem jednoho muže, profesora Šámala. Netvrdím, že by nebyl osobou nejpovolanější (nebude mi nicméně vadit, pokud to někdo z čtenářů udělá za mne), přesto mě však nutí do úsměvu, když vidím, jak se do textu tohoto návrhu hladce přetavují některé trestněprávní závěry z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež nachází pevnou argumentační oporu v relevantní literatuře, reprezentované klasickým „šedým komentářem“ od C. H. Becka.... (všimněte si třeba, že z § 19 odst. 2 návrhu není zcela zjevné, zda se jedná o citaci komentáře či rozsudku, zjevně však nejde o normativní text: „(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí či ze smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“). Pokud tento návrh projde, bude trojjedinost profesora Šámala coby guru českého trestního práva hmotného dokonalá, neboť v sobě jediná lidská bytost konečně sloučí judikaturu, doktrínu i úmysl zákonodárce....
Nemám nejmenší ambici k jakékoli soustavnější kritice tohoto návrhu přístupného na stránkách Ministerstva spravedlnosti (http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504), neboť trestní právo je pro mne tenkým ledem (jinak řečeno není mojí parketou, z čehož vlastně plyne, že parketa nikdy není tenkým ledem...). Spíše bych si dovolil vyhlásit anketu, které ustanovení tohoto návrhu vás, naše čtenáře potěšilo, které rozzlobilo a které rozesmálo. Sám bych provedl první nominace do těchto tří kategorií:

1. Do kategorie trestněprávního ropáka bych určitě poslal navrhovaná znění § 199, § 215 a § 246, která všechna mají společného jmenovatele, a to kriminalizaci jednání, které si stíhání trestním zákoníkem podle mne nezasluhuje, jsou to tedy tři pomyslná děla namířená na vrabce.

Ustanovení § 199 pamatuje na „poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací“ z hrubé nedbalosti. Jinak řečeno, kdo poruší z hrubé nedbalosti své povinnosti, zmáčkne enter v nesprávnou chvíli a tím zničí nebo poškodí data nebo zbortí technické nebo programové vybavení počítače a způsobí na cizím majetku značnou škodu, stane se zločincem. Marně uvažuji nad tím, co vede zákonodárce ke kriminalizaci jednání, které je plně řešitelné náhradou škody, ať už v občanském nebo pracovním právu, a v duchu si představuji, jak zaměstnavatel volá na svého roztržitého zaměstnance policisty, protože zmáčkl F8, zrovna když kurzor bloudil nad těmi nejcennějšími adresáři. Další má vize je, jak budou počítačoví instruktoři zvyšující informační gramotnost generací našich otců a matek pozitivně motivovat své posluchače právě společnou recitací tohoto ustanovení v úvodu kurzu „Počítač je náš kamarád aneb my o Wordu všechno víme, my se myši nebojíme“.

§ 215 kriminalizuje porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, do nějž řadí spáchání klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklamu, porušování obchodního tajemství a ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Toto ustanovení mi v žaludku leží možná nejvíc a připomíná v něm nepříliš chutný ovocný kompot, který obsahuje jak jablka hospodářské soutěže, tak nekalosoutěžní hrušky. V této ovocné směsi jsou některé praktiky, které mají být podle mne řešeny výhradně soukromoprávně (snad nejtypičtěji srovnávací reklama – někdy bude povolena, někdy bude trestná), maskovány legitimnějšími (rozuměj k trestnímu stíhání způsobilejšími) kousky ovoce, jako je ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Na nesmyslnosti kriminalizace takových praktik, jako je nebezpečí vyvolání záměny, přitom nic nemění ani „záklopka“ v podobě podmínky újmy (jinému) nebo neoprávněné výhody (sobě) většího rozsahu: ta vede jen k tomu, že co si mohou mezi sebou dovolit dva pekaři, nemohou si dovolit dvě automobilky. Logika latinských rčení je obrácena a co je dovoleno volovi, nebude dovoleno Jovovi...jinak řečeno, soutěžitel bude trestán nejen za jednání, jehož se dopustil, ale i za svou velikost – a tedy za svůj předchozí hospodářský úspěch – neboť jen velké ryby dělají velké škody.

Do § 246 se pak promítla tradice vyjádřená dnes v § 183 TrZ. Tato tradice stíhá „poškození geodetického bodu“. Chápu zásadnost veřejného zájmu na fungování geodetické sítě, nechápu, proč to nejde řešit přestupkem či náhradou škody. Maně se mi pak vybavuje historka kamaráda geodeta, který při zaměřování měl narazit na jedné chalupě na nivelizační bod a poté, co jej na stanoveném místě nenašel, doklepal se na stařičkého majitele chalupy, který mu vysvětlil, že chalupu rekonstruovali, ale ať se páni inženýři nebojí, že věděl, že poškození bodu se trestá a že mu nic zlého neudělal. Poté je dovedl do sklepa a tam ležel, pečlivě zabalený, s láskou opečovávaný, každou druhou neděli oprašovaný nivelizační bod....Dvě léta nebo peněžitý trest.

2. Do kategorie zasluhující pochvalu bych naopak zařadil § 237, § 253 a § 310, a to za tendenci právě opačnou. § 253 stíhající nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku totiž není ničím jiným než prvním krokem k legalizaci marihuany, když stíhá pouze ty pěstitele, kteří pro vlastní potřebu pěstují větší než malé množství konopí, a i na ně dopadne pouze hrozba šestiměsíčního trestu, popřípadě jednoho roku, jedná-li se o houby nebo jiné rostliny než konopí. Poselství zní: vážení pěstitelé, vyjděte se svými několika málo palicemi na světlo boží, zákonodárce naznal, že smyslem trestního zákoníku je stíhat zločince a ne podstatnou část dnešních maturantů a studentů filozofických a jiných fakult, z nichž jen málokdo realizuje svou lásku k pokojovým rostlinám v brambořících a fíkusech. Na cestu si vezměte svá dvě tři vypálená CD, neboť do budoucna už nebude ve smyslu dnešního § 152 TrZ stíhán každý, kdo „neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu“, ale pouze ten, kdo do těchto práv zasáhne „závažným způsobem“. Možná je to malý krůček pro lidstvo, ale v rámci dlouholeté ponorkové války mezi realitou a Ochranným svazem autorským krytým dělovou palbou z korábu České protipirátské unie to není málo. Co se § 310 upravujícího trestnost neoprávněného zaměstnávání cizinců týče, pouze radostně poskočím, že se nenaplnily mé obavy z budoucí kriminalizace osob pracujících na černo vyjádřené v příspěvku Trest práci z letošního 7. září (http://jinepravo.blogspot.com/2007/09/trest-prci.html).

3. Pochybnou odměnu úsměvem si pak zasluhuje § 152 věnovaný znásilnění. Jeho první odstavec říká, že „(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“ Odstavec 2 písm. a) pak vymezuje jednu z kvalifikovaných skutkových podstat takto: „(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,....“ Znásilnění má – i pro účely následného projednávání v Parlamentu – tu nevýhodu, že vlastně každý má pocit, že tomu tak nějak rozumí, nad těmito dvěma ustanoveními čtenými společně ovšem má fantazie zavrávorala, neboť ať dělám co dělám, rozdíl mezi odst. 1 a odst. 2 a) nevidím. Na otázku, jaký může být jiný pohlavní styk než takový, který je spáchán souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, jsem se od znalců trestního práva stojících v pozadí návrhu dozvěděl, že pod pohlavní styk spadá i intenzivnější "osahávání". Tak nevím. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost mi tvrdí, že pohlavní styk a soulož je totéž, vzdalování se trestněprávní terminologie od běžného chápání běžných slov nevítám, na druhé straně musíme ocenit humanismus předkladatelů, kteří neúspěšné násilníky pohladili tím, že pokud se někdo z nich násilím domáhá soulože a je odvržen po prvních nevítaných dotecích, může se radovat aspoň z toho, že z hlediska trestněprávního ke styku došlo...

Nic konec, to jsou jen mé osobní postřehy a nástřely, teď už se budu těšit, která ustanovení možného budoucího Damoklova meče visícího nad všemi dareby o obejdy nominujete do jednotlivých kategorií vy....

Celý příspěvek

Tak co s tou Akademií, soudruzi?

Asi jsem v poslední době zatížen na trojaktovky. Tentokrát to však nebyla budoucnost blogování, ale socialistické akademie věd, které mi v nedávné minulosti potřikráte zkřížily cestu.

Obraz první: Sedím na Evropské univerzitním institutu v menze a obědvám s francouzským kolegou. Na Institutu je na rok jako Jean Monnet Fellow. Jinak je profesionální vědec: je zaměstnancem Centre national de la recherche scientifique, zkratka CNRS. CNRS je jednou z větších francouzských státních organizací: cca 12.000 vědců (30.000 celkový personál) se zabývá „státním“ výzkumem. Jak je pro Francii dobrým zvykem, všichni tito vědci jsou zároveň státními úředníky. Jakmile jednou projdou konkurzem, mají definitivu nadosmrti. Nemají povinnosti výuky či jiné aktivity, mají pouze bádat, a to navíc s možností značné mobility na x výzkumných CNRS centrech po celé Francii.

Kolega si stěžuje. Naříká, že CNRS je úděsně nepružná instituce, které je (interně) přezdíváno „poslední komunistická akademie věd“ světa. Snažím se jej uklidnit: poslední asi nebudou. Vypráví, jak po svých zkušenostech z Londýna a USA se snažil alespoň něco změnit a stal se členem jedné z mnoha hodnotících komisí, které pravidelně hodnotí kvalitu výzkumných výstupů z jednotlivých sekcí CNRS. Státního úředníka (navíc vědce) prý nelze v podstatě vyhodit pro neschopnost. Co ale hodnotící komise učinit může je jej trochu zbrzdit: nedostane přidáno či nebude povýšen. Kolega také zmiňuje minimální výstupy: kdysi prý viděl srovnání, jaké náklady jsou potřeba na „vybádání“ jednoho patentu v USA a jaké ve Francii a bylo to zdrcující vyhazování peněz.

Nu, zákusek jsme si raději dali sladký.

Obraz druhý: Nedávno jsem měl to potěšení navštívit pracovně Gruzii (tedy ještě předtím, než začala další revoluce, za kterou opravdu, ale opravdu nemohu). Neb jsem se těšil pohostinnosti a milé pozornosti domorodců, poštěstilo se mi také mít průvodce po Tbilisi. Při jedné projížďce městem jsem spatřil budovu, jejíž sice mizerná, ale snad rozpoznatelná fotografie zdobí záhlaví tohoto příspěvku. Ledva jsem ji spatřil, tak nějak jsem podvědomě tušil, co je to za budovu; jakási (i když nedokonalá) podoba s Varšavou, Moskvou a jinými centry východního bloku byla příliš silná. Ano, je to skutečně budova gruzíjské akademie věd. Nicméně ani přes mé otázky mi nikdo nebyl schopen říct, zda tam stále ještě akademie věd je (V Tbilisi se totiž většina státních budov prodává a namisté nich se staví hotely. Takto kupříkladu nedávno prodali budovu gruzíjského ústavního soudu a soud vystěhovali někam za město, chystá se prodej budovy ministerstva spravedlnosti.). Když jsem se večer k budově přiblížil, nalezl jsem pouze velký bleší trh na schodech a vnitřních arkádách budovy. Gruzijská akademie věd však dle svých internetových stránek existuje. Má dokonce i Ústav státu a práva.

V rámci EU mise demokratické podpory gruzíjskému parlamentu při transformaci, u které jsem krátce pobýval, působí také jedna expertka z Lotyšska. Jedná se o zkušenou dámu, bývalou členku lotyšského parlamentu, poté státní tajemnici lotyšského ministerstva spravedlnosti v lotyšské misi při EU a nyní šiřitelku rule of law na Kavkaze. Zeptal jsem se jí tedy na lotyšskou akademii věd. Zalomila rukama a prohlásila cosi o bolševizaci vědy v Lotyšsku (zapomněl jsem zdůraznit, že se také jedná o emigrantku, která před pádem komunismu vystudovala a žila ve Spojených státech). S jistým zadostiučiněním pak také zmínila, že v lotyšské krizi počátku devadesátých let, kdy pobaltské republiky již začaly být de facto nezávislé, ač stále formálně součást SSSR, a kdy došlo z důvodu absence měnové odluky od Sovětského svazu ke zhroucení státních financí, tak Akademie věd lotyšské sovětské republiky reálně zanikla. Prostě neměl kdo vyplácet vědcům – soudruhům platy, takže přestali chodit do práce a lotyšská akademie věd se de facto rozpadla. Později došlo k obnově jakéhosi vědeckého národního uskupení, které nese název Akademie věd, ale jedná se spíše o typ sdružení jednotlivých vědců …..

Obraz třetí: Před nedávnem mě jeden známý profesor práva z Austrálie požádal, abych mu dal kontakt na nějaké české odborné pracoviště. Potřeboval nějaké informace a spolupráci na projektu, takovém tom „Global cosi“. Protože sám působí na ANU, tedy Australian National University, která je jednak univerzitou, ale také silným vědeckým ústavem, chtěl raději kontakt na vědecké pracoviště a ne na univerzitu.

Po značném čase jsem se tak opět dostal na internetové stránky Ústavu státu a práva Akademie věd. Proklikal jsem si poctivě stránku projektů, konferencí a osobní stránky pracovníků Ústavu. Nevím. Při spatření výstupů jsem se začal sám sebe ptát, podle čeho vlastně může člověk posuzovat „kvalitu“ či účelnost vynaložených prostředků na výzkum, který se v podobné instituci odehrává?

Zkusil jsem to nejprve hrou: zeptal jsem se čtyř mých (českých) kolegů, z nichž všichni jsou činní v akademické sféře práva, na dvě otázky: (i) kterého vědeckého pracovníka Ústavu znají z publikační činnosti či z konferencí a (ii) jaký vědecký výstup z Ústavu znají z poslední doby (kniha, studie, významná konference apod).

Odpovědi byly zajímavé: jeden neznal nikoho, zbylí znali dva až tři jedince: nejčastěji padala jména profesorky Pauknerové a profesora Eliáše. Nicméně pak mí „respondenti“ dodali, že je znají primárně díky jejich profesorské činnosti v Praze, respektive v Plzni, a nikoliv proto, že jsou členy Ústavu. Pokud se týká vědeckých výstupů, tak si nikdo nebyl schopen vzpomenout na žádnou významnou publikaci či jiný vědecký počin Ústavu. Po chvilce dalšího přemítání pak padly dvě věci: vydávání Právníka a Legsys, respektive LegGalaxy.

I tyto dva výstupy jsou však spojeny s mírně smíšenými pocity: pokud se týká Právníka, tedy té „postupně prachem zapadající šedé zkameněliny“, jak ji něžně označil v jednom ze svých příspěvků Pavel Molek, zmíním pouze jeden zážitek s tímto periodikem. Když jsem v Oxfordu psal svoji herezi na téma vzdělávání právníků v Čechách, poctivě jsem si na tři dny sedl do Bodleian Law Library a pročítal 130 svazků Právníka. Snažil jsem se dohledat vše, co na jeho stránkách kdy vyšlo na téma reforma právního vzdělání. Bodleian Law Library je na podobný průzkum skvěle vybavena: vlastní totiž kompletního Právníka od I. ročníku (1861 to bylo, tuším).

Když jsem se třetí den listování dohrabal někam do devadesátých let dvacátého století (Hodně jsem totiž „stavěl“ v letech sedmdesátých a osmdesátých. Člověk potká spoustu známých.), tak koukám, že Právník na polici končí volnými (nesvázanými) čísly ročníku 1999. Podivné. Nejprve jsem dumal, že ty další ročníky (2000 – 2005) jsou někde na svázání či tak. Šel jsem se dolů na recepci zeptat paní knihovnice. Ta měla nejprve problémy s názvem časopisu, po kterém jsem se pídil („Sorry, what journal was it …?“), pak se podivila, že něco takového odebírají. Pak mi ale sdělila, že u tohoto titulu zrušili předplatné. Proč, táži se? Údajně kvůli „upadající vědecké kvalitě“. Bylo mi vysvětleno, že v rámci ekonomizace provozu knihovny se každých několik let provádí „review“ všech objednaných časopiseckých titulů (které bývají tradičně drahé). Sleduje se, jak si který časopis vede, zda mu stoupá či klesá impact factor (tedy jaká je jakási jeho „relevance“ ve vědecké komunitě) a v poslední době také zda již nabízí elektronický přístup ke svým starším číslům. Jestli jsem to správně pochopil, tak Právník jakýsi impact factor kdysi i měl. Navíc obsahoval a obsahuje cizojazyčná shrnutí, takže je alespoň trochu přístupný zahraniční vědecké komunitě. Nicméně tento impact factor mu byl asi někdy v devadesátých letech sebrán, na což zareagovali v Oxfordu v rámci svých pravidelných „review“ a předplatné titulu zrušili.

Naplnil mě takový zvláštní pocit marnosti: předplatné Právníka v Oxfordu přežilo císařpána, První republiku, dvě války, dvě diktatury v Čechách a zajde v časech rozkvětu toho demokratického právního státu, který se vrátil do Evropy. Co dodat?

LegGalaxy je úžasný systém automatizovaných právních informací. Bohužel je tak (vědecky) úžasný, že se s ním již nedá pracovat. Zkoušeli jste si někdy zadat osm podmínek ve čtvrtém redukčním archivu s vypnutým historickým filtrem? Ne? Tak do toho! Systém zjevně vyvíjejí velice inteligentní vědci, jen mi již v jeho současné komplexitě není jasné, pro koho je určen. Z kolegů neznám nikoho, kdo s tím systémem pracuje: každého na první pohled odpudí tři řady ikonek a raději spustí ASPI či LexDATA. Já si občas v aktu vzdoru LegGalaxy spustím, podívám se na hezké galaktické jádro spirální hvězdokupy X či průlet pásmem asteroidů a rychle klikám na volbu „Nic a konec“.

Nicméně zpět k výstupům Ústavu státu a práva. Asi byl můj přístup nesprávný. Asi i zaujatý. Podle čeho tedy je možné hodnotit kvalitu „veřejného“ výzkumu? Podotýkám, že se jedná o výzkum proklatě veřejný: Akademie věd má, pokud se financování její činnosti týče, samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu a většina prostředků Akademie pochází buď přímy ze státního rozpočtu, anebo přes granty a jiné (opět veřejné) rozpočty.

Je tak trochu veřejným tajemstvím, že vnitřní přerod Akademie věd neprobíhal všude rovnoměrně, respektive neměl stejné startovní pozice. Některé přírodovědné a další ústavy zvládli přerod do smysluplně fungujících vědeckých institucí: je vidět zapojení do výzkumu minimálně evropské úrovně, výstupy, publikace v renomovaných zahraničních časopisech apod. Některé jiné, zde asi především ty společensko-vědní, zvládají přerod z hnízda zasloužilých soudruhů do moderní výzkumné instituce hůře.

Zpět ke klíčové otázce: Jak je možné hodnotit „kvalitu“ podobných výzkumných institucí. Je kupříkladu Ústav státu a práva místem výzkumu (alespoň) evropské úrovně? Podle čeho se to pozná? Publikační výstupy některých pracovníků Ústavu vypadají, jako by webmaster rezignoval na aktualizaci webových stránek koncem osmdesátých let, publikace a výstupu na srovnatelné zahraniční úrovni (publikace v zahraničí, především tedy v mezinárodních impaktovaných časopisech) až na několik světlých výjimek nikde nenacházím. Podle kvality výuky a kvality absolventů to asi také nelze poznat, neb i přes personální unii s plzeňskou fakultou není výuka primárním posláním výzkumného ústavu. Spolupráce na mezinárodních projektech se podle stránek Ústavu omezuje na Polsko, Maďarsko, Slovensko a Ústav gosudarstva i prava Ruské akademie věd.

Dávám tedy v plen původní otázku (podle čeho hodnotit kvalitu institucí podobného typy) a přidám ještě otázku jinou, která se vrací k titulku tohoto příspěvku a lotyšské či gruzíjské zkušenosti: má cenu udržovat při životě komunistický koncept státního vědeckého molochu s názvem Akademie věd? Ač tedy Akademie na svých stránkách inzeruje svoji sounáležitost s Královskou českou společnost nauk, nic to nemění na tom, že podoba současné Akademie věd vzniká až zákonem č. 52/1952 Sb., o Československé akademii věd, kterým se po sovětském vzoru zřizuje „nejvyšší vědecká instituce republiky Československé“ s cílem „plánovité a organisované práce v theoretických a užitých vědách, aby cestou tvůrčího vědeckého bádání sloužila blahu lidu a vybudování socialismu v naší vlasti“.

Celý příspěvek

Evropský univerzitní institut podruhé – proč EUI?

Nabízím druhý díl povídání o Evropském univerzitním institutu, který má tentokrát charakter propagační až propagandistický: proč si k doktorandskému studiu vybrat Institut, který v Čechách v podstatě nikdo nezná, namísto západních univerzit zvučných jmen? Nabízím 6 důvodů, které mě osobně přišly při tomto výběru nejdůležitější.

1/ MEZINÁRODNÍ PROSTŘEDÍ A MNOHOJAZYČNOST
Institut je v mnoha ohledech skutečnou evropskou univerzitou: lidsky, kulturně i jazykově. V zakládajících dokumentech Institutu je vepsána mnohojazyčnost a organizace výzkumných a seminárních prací minimálně ve dvou jazycích. Fakticky se však komunikačním a odborným jazykem Institutu stala angličtina. Její zřetelná dominance je jen občas zpestřena akcemi či semináři ve francouzštině či němčině nebo italštině. Existence jednoho de facto „úředního“ jazyka však nebrání paralelnímu životu jazyků jiných: v Evropě existuje málo akademických prostředí, kde lze u ranní kávy pohovořit německy, ve vědeckém semináři o několik minut později anglicky a francouzsky, u oběda komunikovat lámanou italštinou a k večeru domlouvat schůzku v (ještě lámanější) polštině.

Snad ještě zajímavějším fenoménem, než je jazykové stýkání a potýkání, je míšení metodologické a oborové. Mezinárodní charakter Institutu v oblasti metodologie znamená, že se jedná tak trochu o „území nikoho“; neexistuje jediná správná či korektní metodologie, způsob interpretace či pojmosloví. V diskusi mezi 30 národnostmi se nelze odvolávat na dogmatikou národního právního řádu, jeho autorit či kultury. Absence společného metodologického jazyka nutí jedince se oprostit od zažitých přístupů či klišé a prozkoumávat svůj přístup a metodologii ve srovnávacím pohledu. A to je fascinující intelektuální cvičení.

Ústav práva EUI popisuje jím nabízený doktorandský výzkum jako mezinárodní co do svého charakteru, srovnávací s ohledem na přístup a kontextuální metodologicky. Rozhodně se nejedná o prázdnou frázi.


2/ VÝTEČNÝ PERSONÁLNÍ SUBSTRÁT
Kvalitu profesorského sboru lze do značné míry přičítat naprosté otevřenosti co do způsobu výběru pedagogů a dočasnosti působení na Institutu. Tímto způsobem je zaručen nejenom otevřený přístup, kdy jediným kritériem je kvalita dosavadní práce a téma navrhovaného výzkumu na Institutu. Zaručena je také mobilita a pravidelný přísun nových myšlenek, podnětů a impulsů, který se u kariérních akademických pracovníků s „definitivou“ v rámci jedné instituce po čase nutně ztrácí. Seznam bývalých a současných profesorů v oboru právo na Institutu je toho myslím dostatečným důkazem. Nejen profesorem živ je doktorand; snad právě naopak – ještě významnějším faktorem jsou bystří a stimulující kolegové. A těch na Institutu rozhodně není málo.

3/ INSTITUCE ŠITÁ NA MÍRU DOKTORANDSKÉMU VÝZKUMU
V centru zájmu každá klasické univerzity jsou její pregraduální studenti: ti jsou hlavním „produktem“ univerzity a též zdrojem financování. Doktorandský výzkum je něčím, co dává prestiž a vhodný doplněk hlavní činnosti. Tato skutečnost společně s tím, že doktorandů nebývá mnoho a každý z nich pracuje v úzké oblasti své specializace, může vést k postupnému pocitu osamělosti a odcizení; doktorand bloumá coby osamělý běžec, který má potíže komunikovat s okolním světem na téma, co je vlastně předmětem jeho činnosti.

Institut je v tomto ohledu odlišný: jak již bylo zmíněno v úvodu, EUI nemá studenty pregraduálního studia. Celý systém a fungování Institutu je tak nastaveno pro doktorandy, typově tedy osoby spíše starší a tudíž s jinými potřebami, než jsou ty devatenáctiletých studentů prvního ročníku pregraduálního studia. Tento rozdíl v přístupu je znát na každém kroku: od způsobu organizace studia a jeho kontroly, volného přístupu do budov Institutu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, přes výpůjční práva v knihovně až po existenci speciální denní školky na půdě EUI samotného pro ratolesti členů Institutu, které umožňuje skloubit rodičovství s výzkumem. Navíc skutečnost, že Institut je domovem pro několik set studentů doktorandského studia se stejnými potřebami a problémy, je velice dobře schopno překonat jakékoliv pocity izolace.

4/ ABSENCE VÝUKY A ADMINISTRATIVY
Narozdíl od typické studia doktorandského studijního programu na „klasických“ univerzitách v rámci členských států, především tedy těch germánského kulturního okruhu (včetně ČR), má doktorandský výzkum na EUI přídech milé svobody. Absence povinnosti výuky či jakéhokoliv, v našich zeměpisných šířkách častého „zneužívání“ (interních) doktorandů pro různé nevděčné práce v rámci katedry či fakulty, umožňuje se skutečně koncentrovat na vlastní studium a výzkum, které se přirozeně nemusí nutně omezovat pouze na psaní samotné disertace. Může zahrnovat i dostudovávání oblastí či oborů, kterým by se jedinec chtěl profesně věnovat, návštěvu přednášek a konferencí po celém světě a v neposlední řadě též výjimečnou možnost doplňovat si vzdělání jazykové: Jazykové centrum Institutu nabízí výuku více než šesti jazyků na různých úrovních, zajišťovanou ve všech jazycích výlučně vysokoškolsky vzdělanými rodilými mluvčími.

5/ TOSCANA & FIRENZE & ITALIA
Přední světová centra výzkumu jsou v současnosti koncentrována v rámci severního mírného pásu, a to především (zdůrazňuji, že s několika významnými výjimkami) v rámci anglosaského světa. Kvalita života a prostředí jsou přirozeně velice subjektivní kategorie. Málokdo by však pochyboval, že by Toskánsko v tomto ohledu nemělo co nabídnout: od přírody přes památky, kulturu až po italskou kuchyni. Institut díky svému unikátnímu položení umožňuje skloubit výtečnou akademickou kvalitu s velice příjemným životním prostředím.

Krásy Toskánska však mohou s ohledem na včasné dokončení disertace proměnit také v nástrahy; historky kolující po EUI vyprávějí o doktorandech z Anglie, kteří přišli na Institut v osmdesátých letech a zamilovali se do toskánských kopců natolik, že nebyli nikdy schopni dokončit disertaci či z Institutu odejít. Jeden z nich dodnes pracuje na Institutu jako knihovník, druhý vede studentský Bar Fiasco ...

6/ JO, JO, POŘÁD SE NĚCO DĚJE ...
Pro závěrečný z důvodů „Proč EUI“ si dovoluji vypůjčit parafrázi M. Donutila: pořád se něco děje. Upřímně řečeno, děje se toho tolik, že ani není možné sledovat (natož absolvovat) celé množství konferencí, seminářů, hostujících přednášek a dalších aktivit, které na Institutu probíhají. EUI je s ohledem na svoji pověst a unikátní polohu schopen získat skutečně jakéhokoliv přednášejícího: málokdo asi odolá pozvánce na prodloužený (přednáškový) víkend do Florencie. Tímto způsobem pak člověk na EUI potkává známé profesory z obou stran Atlantiku, členy evropských a národních vrcholných soudů, význačné politiky, úředníky atd. Institut je též trvalou líhní projektů, iniciativ a novinek, vše z nich v typickém EUI mezinárodním stylu.

ABSOLVENT
Kdo z podobné Instituce, jako je EUI, vlastně po třech či čtyřech letech doktorandského bádání vyjde? Statisticky řečeno, akademici: přibližně 70% absolventů EUI jsou činní v akademické sféře. Následují mezinárodní organizace (10%), soukromý sektor (13%) a veřejná správa (7%).

Typově se však jedná o skutečně nadnárodní akademiky se značnou mírou profesní mobility, kteří často nepůsobí v zemi svého původu. V některých případech se jedná o volbu, v jiných o nutnost: jednou z potenciálně stinných stránek při odchodu z EUI je následná re-integrace do akademického světa v zemi původu. Akademické elity některých členských států (typicky Francie, Španělsko či Německo) zůstávají uzavřené a při doplňování nových pozic v rámci členského státu spoléhají výlučně na „vlastní“ akademický dorost, tedy doktorandy vychované v tuzemsku. Absolventi EUI z těchto členských států pak po svém absolutoriu často nalézají na území vlastního členského státu „uzavřené dveře“ a hledají uplatnění v jiných členských státech (tradičně vstřícné jsou k absolventům Institutu Velká Británie, Nizozemí či země Skandinávské) anebo míří za prací do Spojených států. Poněkud smutným faktem, který v pronesl při nedávné osobní debatě jeden z akademických činovníků EUI tak zůstává, že „členským státem“, který EUI nejlépe zásobuje schopným akademickým dorostem, jsou Spojené státy americké.

Celý příspěvek

Je Ústavní soud opravdu jen negativním zákonodárcem ?

Ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy stanoví, že ÚS rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Toto ústavní kompetenční ustanovení provádí § 70 zákona o Ústavním soudu.

Český ÚS se tak zařadil mezi ty ústavní soudy, které neústavní zákony derogují, tzn. nejen deklarují (nalézají) neústavnost zákona s důsledkem nicotnosti takového zákona, tj. s účinky ex tunc (typicky a původně šlo o jedinou možnost Spolkového ústavního soudu v SRN). Náš ÚS dlouho striktně dodržoval citované ustanovení ústavy.

Ve výroku rozhodnutí, tak bylo buď uvedeno, že se napadaný zákon (ustanovení zákona) ruší, anebo že se návrh zamítá. Ponechávám stranou, že český ÚS nespecifikuje ve výroku svých rozhodnutí ta ustanovení ústavního pořádku, s nimiž napadená právní norma koliduje (v případě derogačních výroků) anebo s nimiž nekoliduje, avšak s nimiž byla v rámci přezkumu skutečně konfrontována. Zmíněné ustanovení § 70 odst 1, 2 zákona o ÚS k takovému postupu, dle mého názoru vybízí (nejprve musí Ústavní soud dospět k závěru, že napadený zákon či jeho ustanovení jsou nebo nejsou v rozporu s ústavním zákonem, což je třeba vyjádřit prvním výrokem a teprve výrokem druhým napadený zákon nebo jeho ustanovení zruší anebo návrh zamítne). Naznačená technika, obvyklá v některých jiných zemích, má nepochybně význam jednak pro stanovení rozsahu překážky v podobě rei iudicatae. Samozřejmě má, a to je velmi důležité, vliv na dohledatelnost tzv. nosných důvodů v odůvodnění rozhodnutí, jež by se měly vázat k výkladu ústavních ustanovení uvedených ve výroku rozhodnutí. Ale zpět k tématu.

ÚS si záhy osvojil v Evropě známou a uplatňovanou doktrínu přednosti ústavně konformního výkladu napadené právní normy před jejím zrušením, což je patrno z celé řady jeho rozhodnutí (např. nálezy ve věcech Pl.ÚS 10/99, Pl.ÚS 33/03, Pl.ÚS 45/04 a řada dalších). Ústavní soud v tomto případě argumentuje tak, že příklonem k této doktríně realizuje minimalizaci zásahů do činnosti jiných orgánů, v našem případě do činnosti parlamentu. Ústavně konformní výklad napadené zákonné normy byl až do roku 2004 podáván v odůvodnění nálezu.

Protože se však vedl a stále vede spor o to, zda kromě výroku rozhodnutí jsou závazné i určité (a jaké) části odůvodnění (přehled názorů a jejich proponentů podává Komentář k Ústavě české republiky, Sládeček, Mikule, Syllová, k čl. 89 odst. 2, s.734 anásl.) stávalo se, že Ústavním soudem provedený ústavně konformní výklad zákonného ustanovení, obsažený v odůvodnění, nebyl vždy respektován ze strany těch orgánů, které spornou právní normu aplikovaly, včetně obecných soudů (viz např. nález Pl. ÚS 4/06). Tento stav samozřejmě nakonec ústí do zvýšeného počtu ústavních stížností a použitá technika se tak obrací proti ÚS samotnému.

Naznačený problém byl také impulzem k tomu, že v lednu 2004 ve věci Pl. ÚS 41/02 přijal Ústavní soud svůj první interpretativní výrok, který zařadil za výrok o tom, že se návrh na zrušení určitého novelizovaného ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností zamítá. Napadeno bylo ustanovení, které stanovovalo okruh osob, u kterých se neprovádí bezpečnostní prověrka. Původně byly ve výčtu těchto osob zahrnuti i advokáti, avšak novela zákona právě advokáty vypustila. Problémem k interpretaci tedy bylo, zda je po novele zapotřebí vyžadovat bezpečností prověrku od advokáta, který vystupuje jako obhájce v trestním řízení, v němž se pracuje s utajovanými skutečnostmi. Je třeba podotknout, že dané řízení o kontrole novelizovaného zákonného ustanovení inicioval obecný soud, který totiž trestní řízení s výskytem utajovaných skutečností vedl.
V tomto nálezu ÚS uvedl, že nadále trvá na tom, že pokud Ústava (čl. 89 odst. 2) stanoví, že vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby, interpretuje ÚS toto ustanovení dále tak, že závazný je nejen výrok nálezu, ale i ty části jeho odůvodnění, které obsahují tzv. nosné důvody (jde zjevně o německou inspiraci – tragende Gründe). Přesto však ÚS přistoupil k uvedení ústavně konformní interpretace novelizovaného ustanovení do výroku nálezu. Zjevně nechtěl riskovat, aby právě v trestní věci, kde je ve hře přímé ohrožení základních práv obviněného, nebudou obecným soudem respektovány nosné důvody obsažené v odůvodnění nálezu jen proto, že se stále vede polemika o rozsah závaznosti nálezů ÚS. K hledání efektivního řešení jistě přispělo i to, že šlo o dlouhotrvající trestní věc, která byla předmětem mnoha polemik s výrazně politickým podtextem.

Z uvedeného je zřejmé, že k interpretativnímu výroku motivovala ÚS snaha o prosazení jeho skutečné ústavní funkce – tj. ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Zajištění funkcionality ústavního soudnictví tak převážilo nad striktním používáním Ústavou naznačených a zákonem o Ústavním soudu rozvedených technik v podobě zrušení napadeného ustanovení. Ostatně podobné motivy pro inovační výroky rozhodnutí lze dohledat i u jiných evropských ústavních soudů. Za „gejzír nápadů“ lze patrně označit italský ÚS, který se zdá být nejkreativnějším (používá výroky interpretativní, aditivní a substitutivní, přičemž o poslední dva lze posléze opírat žalobou uplatňované nároky, jak při své nedávné návštěvě uvedli soudci italského Ústavního soudu a navíc potvrdili, že ke kreaci těchto výroků přistoupili sami, tj. bez opory v tamním procesním předpisu, zjevně však plníce funkci ústavního soudnictví). Dodejme, že první interpretativní nález českého ÚS byl odbornou i laickou veřejností přijat v podstatě bezproblémově. Patrně to souvisí s tím, že tento nález nepřinesl žádné další nároky na státní rozpočet a dále s tím, že jeho cílem bylo zvýšení ochrany základních práv jednotlivých osob.
Patrně mnohem komplikovanější bude hodnocení nálezu přijatého ve věci Pl. ÚS 20/05 v únoru 2006, jímž ÚS učinil další krok v obohacení škály výroků svých nálezů. V tomto případě byl přijat zatím těžko (dle kriterií používaných v zahraničí) zařaditelný či označitelný výrok, neboť dosud není zcela zřejmé, jaký účel přijatý výrok sleduje. Někteří tento výrok označují za tzv. „aditivní výrok“, jiní namítají, že výrok nemůže být aditivní, neboť neobohacuje právní řád, resp. žádnou právní normu v něm obsaženou o žádný další, v nich chybějící, ochranyhodný „údaj“, ledaže bylo nevysloveným účelem tohoto výroku zformulovat další, v zákoně č. 82/1998 Sb. zatím výslovně nezformulovaný důvod pro náhradu škody proti státu. Sporný výrok zní:
Dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 dost. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zda, popř. jaký právně relevantní, resp. doslova normativní účel tento výrok sledoval, bude ÚS muset brzy vyřešit v případech ústavních stížností, jimiž se vlastníci nemovitostí a zároveň pronajímatelé bytů dožadují vyslovení porušení jejich základních práv skrze rozsudky obecných soudů, a proto i zrušení těchto rozsudků, jimiž byly zamítnuty jejich požadavky na náhradu škody proti státu, která jim vznikla tím, že vláda a parlament ignorovali tři nálezy ÚS derogující právní normy obsahující regulaci nájemného. Jak bude ÚS uvedený výrok interpretovat, uvidíme. Jisté však je, že by měl při jeho interpretaci sledovat uplatnění své funkce, kterou mu Ústava svěřila, tj. ochranu ústavnosti. Politický apel adresovaný zákonodárci (tak je údajně výrok částí odborné veřejnosti rovněž interpretován) však, dle mého soudu, míjí ústavně vymezenou funkci ÚS.

V Evropě se na téma odpovědnosti státu za legislativní akty resp. za jejich neexistenci živě diskutuje a samotný vývoj tohoto institutu v čase je velmi zajímavý (viz např. Wróblewski B.P., Die Staatshaftung für legislatives Unrecht in Deutschland – Eine rechtshistorische, rechtsdogmatische und rechtsvergleichende Untersuchung, Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 2005).
Celý příspěvek

Příběhy bezpráví

Naši spolubloggeři trávící svá mladá léta v nejlepších evropských knihovnách, popřípadě v tranzitním prostoru letiště ve Frankfurtu či Vídni pravidelně obohacují prostřednictvím Jiného práva nás zápecníky informacemi o nejzajímavějších právnických konferencích vyjadřujících se s evropským rozhledem k problémům dneška. Abychom nediskriminovali ty akce, které se s pohledem zacíleným na českou kotlinu vyjadřují k problémům včerejška, rád bych upozornil, že pokud budete do 11. listopadu projíždět matičkou Prahou (teď v listopadu už se tam zklidnil turistický ruch, což neznamená, že by tam nebylo rušno...), stojí zato navštívit Václavské náměstí.

Jeho malebná vizáž, která mě coby venkovana vždy dojme stejně jako pohled na „Hradčana“, je totiž nyní doplněna malým komunistickým lágrem, který vyrostl hned pod svatým Václavem. Národní patroni tak mohou shlížet přes listopadové mlhy na dva soustředné oplocené čtverce, kterým dominuje dřevěná strážní věž a v jejichž středu je – na imaginárním apelplace – několik desítek postav, jakýchsi dvourozměrných figurín, z nichž každá představuje fotografií obličeje a krátkým shrnutím povolání, věku, „zločinu“ a trestu jednoho skutečného politického vězně (blíže na www.pribehybezpravi.cz). Jejich osudy pak ožívají jednak v publikaci Příběhy bezpráví z vězeňských spisů, ještě působivěji pak v ampliónu, který ze strážní věže vyvolává úryvky z rozsudků a příběhy jednotlivých postav...

Tvůrce tohoto netradičního happeningu, společnost Člověk v tísni, jakoby chtěla volbou osudů naznačit, jak bohatá byla škála typů lidí, které do reálných táborů a věznic přesunula ruka socialistické justice – od mladých studentů a skautů, přes katolické kněží, vojáky, lékařky až k sedlákům a jejich rodinám... Ani na právníky nebylo zapomenuto a tak když jsem z této výstavy pod širým nebem odcházel, amplión zrovna vyvolával příběh JUDr. Zdeňka Kesslera. V době odsouzení mu bylo dvacet sedm, jen mu narozdíl od majora Gagarina nikdo nezpíval, že „svět je mladý podle Vás“...

Místo toho amplión vyvolává jeho trest odnětí svobody na sedmnáct let, přesně tolik, kolik uplynulo od sametového 17. listopadu, než české soudnictví snad konečně přišlo v případu "prokurátorky Lídy" (odsouzené na překvapivě vysokých osm let odnětí svobody s výslovným dodatkem soudce, že se jedná o trest reálně nevykonatelný a mající tak spíše - nemalou - hodnotu morálního odsouzení) na zdařilý recept, jak se důstojně vypořádat s těmito příběhy bezpráví...

Celý příspěvek

Jenkinsova stipedia na Oxfordské univerzitě

Dovoluji si upozornit na vypsání konkurzu na stipendium blízké mému srdci: Jenkins Memorial Scholarship. Stipendium je otevřeno, díky členství Univerzity Karlovy ve sdružení Europaeum, také absolventům Univerzity Karlovy v Praze pro postgraduální studium na Oxfordské univerzitě v oblasti společenských věd (široce definovaných). Níže přetiskuji základní informace o stipendiu.

Jenkins Scholarships 2008-9: Deadline 12th January
15th January, 2008 is the deadline for applications to Oxford University for the 2008-9 round of awards. Last year seven Jenkins Scholars were elected. This year, competition is open to graduates from all other 9 European universities. Six awards, each worth €15,000, are expected to be made. Oxford graduates should apply to the university International Office for awards tenable at other Europaeum universities. A special award is open to a graduate from Berlin's Free or Humboldt University, thanks to a donation by Rolls Royce, based in Germany.
Application details for the 2008-9Jenkins Scholarships, can be found on our Scholarships section.

Celý příspěvek

Smrt doktrinalismu(?)

Jeden z našich pravidelných čtenářů a komentátorů, student práva na Komenského univerzitě v Bratislavě a Ekonomické univerzitě Jakub Jošt, nám poslal zajímavý příspěvek, který je reakcí na debatu, jež proběhla před nějakým časem mezi právnickými profesory ve Spojených státech. V samotném závěru příspěvku si Jakub klade otázku: zda u nás (tedy v České a Slovenské republice) pěstujeme alespoň ten doktrinalistický přístup k právu, když se zřejmě shodneme na tom, že o tom kontextuálním si (zatím) můžeme nechat jen zdát...

Je doktrinalizmus mŕtvy alebo len čudne zapácha?

Na horúcej linke Volokh conspiracy - Balkinization prebehla pred pár mesiacmi zaujímavá výmena úderov názorov ťažkých váh americkej právnej akadémie.

Začal to nenápadne Einer Elhauge porovnaním súčasného stavu právnej vedy a bejzbalových štatistík.

Podľa Elhaugeho súčasnému právu chýba štatistická hodnovernosť, teda to, čo naopak nechýba súčasnému bejzbalovému skautingu. Väčšina doktrinálnej práce pozostáva z popisných článkov, resp. z pokusov vysvetliť právne dôsledky alebo predpovedať budúce rozhodnutia výlučne formálnou logikou. S takýmto doktrinalistickým prístupom sa nedostanete na najlepšie právnické školy, ergo doktrinalizmus je mŕtvy!

Voči tomu sa však ohradili preborníci Larry Tribe, Jack Balkin a Orin Kerr. Tu, tu a tu zhodne tvrdia, že doktrinalizmus definovaný tak úzko ako v Elhaugeho prípade, je mŕtvy už dávno. Balkin naviac tvrdí, že podobným spôsobom sa právnickej profesii zastrájal už v roku 1897 Oliver Wendell Holmes. Dôvod prečo sa tieto periodické predpovede neplnia je, že akademici pripravujú v prvom rade budúcich právnikov, t. j. sudcov, advokátov a pod. a len výnimočne sociálnych vedcov. Preto budú podľa Balkina profesori práva aj naďalej klásť dôraz na študovanie právnych predpisov a judikatúry a ich analýzu (avšak nielen logickú, ale aj historickú či funkcionalistickú).

Odpoveď prof. Elhaugeho ukázala, že rozdiely v chápaní súčasného stavu právnickej akadémie zrejme nebudú až take veľké ako sa zdali. Napriek tomu, že miestami celá debata pripomínala jednu známu scénku, dajú sa z nej vytiahnuť dôležité ponaučenia.

Právo sa čoraz viac stáva interdisciplinárnym odborom. Diskutovať o interupciách bez toho, aby sme poznali vývojové štádia plodu, či o antritrust opatreniach bez toho, aby sme mali spoľahlivé čísla o správaní firiem, bude v akadémii (v počiatkoch najmä v tej zaoceánskej) čoraz tažšie. Právne doktríny našich dedov sa zrejme podrobia hlbšiemu (nielen) štatistickému skúmaniu. Vydrží zásada in dubio pro reo aj keby sa zistilo, že 95 % takýchto omilostení vedie k závažnej protiprávnej činnosti? S Blackstoneovým “radšej prepustiť desiatich vinných ako odsúdiť jedného nevinného” sa už americký ekonóm Landsburg pohral! Nahradia advokátov počítače? Je trest smrti skutočne nezlúčiteľný s ochranou ľudských práv? Na tieto otázky nám dávajú tradície, zvyky a presvedčenia často jednoduché odpovede, ktoré si právo adoptovalo a neskôr ich nazvalo princípmi alebo zásadami. Avšak rozvoj iných vied nám poskytuje stále viac vstupných informácií k ich vyriešeniu.

To, či sa predpoveď v bode 1. naplní závisí vo veľkej miere od toho, čomu orgány tvoriace a aplikujúce právo prisúdia väčšiu presvedčivosť. Pokiaľ argumenty štatistikou či ekonometriou, prípadne akoukoľvek inou vedou, nebudu pred súdmi presvedčívé a ak ich budú ignorovať aj tvorcovia práva, je veľmi pravdepodobné, že doktrinalizmus nikdy nezomrie. K rozvoju interdisciplinarity navyše zrejme prispieva aj pocit presýtenosti doktrinalizmom, ktorý môže v očiach americkej právnickej omladiny vyzerať nevedecky-nepresvedčivo. Sú podobne presýtení aj slovenskí či českí študenti?


Interdisciplinarita pri tvorbe práva

Právo sa jednoducho nevyhne špecifikám regulovaných oblastí ľudského správania. Tak ako sa právnik počas svojho štúdia nedozvie čo je to ionizačné žiarenie, nedozvie sa fyzik, čo je to princíp zákazu retroaktivity (aj keď predpokladám, že fyzik by si svoje vedomosti doplnil o poznanie ľahšie).

Ich (ne)vedomosti sa však na papiery stretnú a výsledkom by mala byť úprava, ktorá rieši technický problém a zároveň nekoliduje s právnym systémom, skrátka úprava funkčná. Treba dať hlavy dohromady.

Právnik má množstvo poznatkov, ktoré sú pre funkčnú úpravu nepostrádateľné. Pozná judikatúru, spôsob rozhodovania v prípade konfliktu techniky používané stranami pred súdom, právnu úpravu predpisov vyššej právnej sily, hodnotové pozadie iných právnych predpisov, procesné obmedzenia hmotnoprávnej úpravy a pod.

Svoj prínos však dokáže na konkrétne technické riešenie aplikovať len vtedy, keď mu dostatočne rozumie. Je samozrejme nezmyselné paušálne definovať, čo to znamená “dostatočne”. Aby vedel posúdiť právnu stránku určenia rodičovstva, musí vedieť, ako dlho proces určenia potrvá, koľko ľudí pri ňom príde do styku s genetickým materiálom, aké sú možnosti zneužitia, akú spoľahlivosť možno genetickému testu pripisovať a pod.

Bez týchto vedomostí je veľmi obtiažne predvídať správanie novej legislatívy v praxi, či formulovať stručné a jasné právne texty. Obdobne to platí v každom právnom odvetví.

Interdisciplinarita pri aplikácii práva

Písať o právnej argumentácii na tomto blogu je nosením dreva do lesa. Nedostatočné zdôvodnenie verdiktov, ignorancia judikatúry, jednoducho nepresvedčivé argumentovanie, to všetko je predmetom kritiky autorov tohto blogu denno-denne. Pokiaľ ide o interdisciplinaritu, tou sa zásadne mení percepcia toho, čo už považujeme za presvedčivé.

Prírodné či sociálne vedy sa dnes nezaobídu bez rigoróznej analýzy. Dišputácie o ľudskej dôstojnosti, prirodzenosti či spravodlivosti, sa síce môžu začat verbálne stanovenou filozofickou koncepciou, avšak ňou by sa rozhodne nemalo skončiť. Odvolávanie sa na sociálnu spravodlivosť by dnes nemalo obísť Giniho index, tak ako antitrust nemôže obísť ekonomické analýzy trhu (teória hier, analýza monopolu a pod.), či právo na ochranu spotrebiteľa kognitívnu disonanciu. Ak chceme myslieť na dôsledky svojich rozhodnutí, veda, či už s číslami alebo bez nich, vie poskytnúť presvedčivejšie[1] dôkazy ako by snáď pripustil sudca odsúdený do pozície pohovkového filozofa/politika (podľa toho, či ide o kelsenovského “robota” alebo schlesingerovského aktivistu) .


Interdisciplinarita v právnej vede

J. H. H. Weiler vo svojej zbierke esejí[2] napísal: „…prístup právo a…, či už ide o právo a ekonómiu, právo a kultúru, právo a spoločnosť – teda právo v kontexte – sa stal novou ortodoxiou, de rigueur…Skutočne, možno by sme mali prestať hovoriť o právo a… a namiesto toho hovoriť o právo bez… prístupe, s myšlienkou, že neexistuje zmysluplný právny diskurz nevšímavý k ekonómii, politike a ku všetkému ostatnému.”

Kým úloha interdisciplinarity v práve je často zľahčovaná v praxi, právna veda s ňou počítať musí. Vychádzajú interdisciplinárne vedecké časopisy, vznikajú interdisciplinárne inštitúty; rozmýšľanie o práve “inak” sa stáva cenenou devízou.

To samozrejme platí najmä pre zahraničie. Prvoradou úlohou u nás (ČR a SR) je zrejme kvalitne zvládnuť práve doktrinalistický prístup k právu, čo je zjavným predpokladom nielen zlepšenia interdisciplinárneho vnímania práva, ale tiež k lepšiemu uplatneniu študentov v právnických profesiách. Časy kedy bude druhé podmienené prvým však už nie sú za horizontom.


Nehas čo ťa nepáli

Iste, je pekné rozplývať sa nad interdisciplinaritou v zahraničí, ale nepripomína to tak trochu povzdych tínedžerky nad vypracovanou hruďou Brada Pitta? Na zavedenie interdisciplinárneho myslenia, teda prístup právo a…, je veľmi užitočné vedieť, čo je to právo, alebo aspoň to, akými cestami sa k poznaniu práva chceme dopracovať.

K poznaniu sa dostávame rôznymi metódami. České a slovenské kurikulá obsahujú predmety, ktoré sa týmto metódam venujú. Logika, štylistika, rétorika či filozofia, to všetko nám môže poslúžiť k odpovedi na otázku Čo je to právo?[3]

Žiaľ, výuka práva v bývalom Československu (česť výnimkám) namiesto hlbokej znalosti metodológie prispieva skôr k vytváraniu nejakých pojmových fantómov. Iste, študenti vedia, že bol, žil, nejaký Hans Kelsen, či H. L. A. Hart, či Ronald Dworkin, a pokiaľ mali predmet Logika, vedia tiež, že existuje akási Boolova algebra, alebo predikátová logika.
Skončením predmetu sa však končí aj akékoľvek cielené využitie rôznych metód, ktoré doktrinalizmus poskytuje, v predmetoch nadväzujúcich. V pamäti zostáva len mlhavý dojem, že “také niečo sme predsa už robili”, pojmový fantóm, a nastupuje leb ocelová a zadek olověný, učenie sa naspamäť. Nejde podľa mňa o chybu pedagógov, ide o systémovú chybu, ide o rozdielne nazeranie na právo. Ak sa teda chceme venovať interdisciplinárnemu poňatiu napr. práva a ekonómie, musíme znova objaviť “interdisciplinaritu” práva a logiky, práva a filozofie, či práva a rétoriky.

Parafrázujúc sv. Augustína, čo by z práva zostalo, keby sme z neho odstránilo logiku, filozofiu a rétoriku? Veľké lúpežníctvo? Možno. Je to však len ťažko predstaviteľné. Tak ako o niekoľko (desiatok) rokov môže byť veľmi ťažko predstaviteľné odstrániť z práva ekonómiu, politológiu či gender studies.

A o to mi vlastne išlo.

____________________
[1] Samozrejme, presvedčivejšie pokiaľ ide o logos. Pathos a ethos nemusia byť nutne dotknuté (aj keď môžu). Viac tu.
[2] J.H.H. Weiler, The Constitution of Europe. "Do the New Clothes Have an Emperor?" and other Essays on European Integration (Cambridge, Cambridge University Press, 1999)
[3] Odpoveď na túto otázku nie je čisto deskriptívna a vždy obsahuje aj preskriptívny rozmer, teda Čo by malo byť právo?

Celý příspěvek

Tajnosti soudní...

Přeji všem v pánském klubu dobrý den! Děkuji za pozvání a doufám, že nabídnuté téma bude dostatečně jiné. Zkusme se společně zamyslet nad odůvodněností utajování informací o poradě a hlasování soudců pléna Ústavního soudu.

Historicky se institut povinnosti mlčenlivosti, ovšem toliko ve vztahu k poradě a hlasování soudního tělesa, vyvinul jako ochrana před možným uplatněním nevole absolutistického panovníka ve vztahu k soudci, který hlasoval v rozporu s panovníkovými představami o tom, jak by hlasovati měl. Trvání soudcova mandátu záviselo na vůli krále, který uplatňoval princip durante bene placito nostro (during the King´s pleasure), tedy soudce byl ve své funkci jen pokud se těšil zalíbení krále a literatura dokládá, že soudcovské rozhodování tím bylo ovlivněno.

Zmíněný absolutistický princip vystřídal princip quamdiu se bene gesserint (during good behaviour), byť v Anglii docházelo ke střídání uvedených principů zpočátku v opačném gardu, dle kterého, řečeno moderním jazykem, lze soudce zbavit funkce jen pro kárné provinění, které shledá příslušný soud. Uplatnění druhého principu, reflektujícího princip právního státu, se v našich poměrech uplatnilo až koncem 19. století. V průběhu 20. století jsme ovšem opakovaně zažili přinejmenším faktickou recidivu principu prvního (přinejmenším v období okupace a dále v „období nesvobody“ od 25.2.1948 až do 1.1.1990) a nelze se proto asi divit, že principu mlčenlivosti je ve vztahu k tomu, co bylo řečeno při poradě a o tom, jak který ze soudců hlasoval, přikládán většinou české právní vědy, a samozřejmě i praxe, stále obrovský význam. Stále však není reflektován posun ve směru demokratického požadavku informovanosti veřejnosti, kontroly moci veřejností, jakož i (či snad především) trasparentnosti rozhodování a vůbec posun v chápání demokracie a právního státu.

O tom, že se lze v poměrech demokratického právního státu obejít i bez uplatnění tohoto principu, svědčí praxe švýcarského nejvyššího soudu, jehož porady a hlasování probíhají veřejně. Pro zachování neveřejnosti (nezaměňovat s tajností!) porady a hlasování ovšem svědčí komentáře ke švýcarské praxi, podle kterých je rozprava v poradě předcházející hlasování méně autentická a jednotlivé soudcovské vstupy jsou spíše předem připravené tak, aby působily na veřejnost uhlazeně, s čímž mizí prostor pro tvorbu názoru v diskurzu. Jinými slovy – zdá se, že důvody pro zachování neveřejnosti porady a hlasování jsou i dnes dány, má-li neveřejnost plnit účel v podobě vytvoření podmínek pro autentické a nerušené výměny názorů soudců, avšak pro požadavek zachování absolutní mlčenlivosti jednou provždy nelze dnes nalézt žádný účel, který by byl aprobovatelný v prostředí demokratického právního státu. Ostatně, zdá se, že původní absolutnost tohoto požadavku byla již prolomena institutem odlišného stanoviska (§ 14 a § 22 zákona o Ústavním soudu).

Naznačený historický exkurz pomohl identifikovat účel tajnosti porady a hlasování. Je ovšem namístě se ptát, zda původně sledovaný účel – tj. zabránění potenciálnímu zásahu do nerušeného výkonu soudcovského mandátu je stále aktuální. Negativní odpověď je nasnadě, ovšem pozitivněprávní úpravu nelze přehlížet, a za této situace půjde spíše o výklad důsledků případného porušení povinnosti mlčenlivosti. Někteří autoři (např. J.Filip v Komentáři k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck, Praha, 2001) spojují s každým porušením mlčenlivosti naplnění kárného provinění podle § 133 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v něm spatřují zásah resp. ohrožení soudcovské nezávislosti, a to všech na poradě a hlasování zúčastněných soudců, aniž by ovšem rozváděli, z čí strany se nese hrozba pro nezávislé rozhodování soudců. Tento výklad zřejmě neodpovídá svrchu naznačeným východiskům resp. neklade si otázku reálnosti tvrzené hrozby. V každém takovém případě by spíše již z kárného návrhu měla být zřejmá konkrétní odpověď na položené otázky.

Samozřejmě, že institut mlčenlivosti prolamuje již sám zákon o Ústavním soudu v ustanoveních o odlišných stanoviscích (§ 14 a § 22), čímž zpochybňuje nutnosti dnes zachovávat mlčenlivost o poradě a hlasování. Na druhé straně je pravdou, že nikoli každý nesouhlas se musí projevit ve zveřejnění odlišného stanoviska, neboť zákon o Ústavním soudu je konstruuje jako právo soudce, nikoli jako jeho povinnost. Proto by větší vhled do porady a hlasování přinesla obligatorní publikace skutečného poměru hlasů, jímž bylo rozhodnutí přijato. Ani plénum, ani senáty ovšem nemají zákonem uloženou povinnost zmíněný poměr hlasů publikovat. Přesto se zdá, že zavedení takové praxe by bylo možné, neboť z důvodů uvedených shora nevidím důvody pro utajení a z druhé strany převažují výhody uvedené posléze. Za příklad přitom může posloužit druhý senát německého Spolkového ústavního soudu, který bez opory v zákoně k takové praxi z jistě dobrých, respektuhodných a legitimních důvodů přistoupil. Informace o počtu hlasů je totiž mj. také informací o stabilitě rozhodnutím přijímaného řešení, která má význam nejen pro adresáty konkrétního rozhodnutí, nýbrž umožňuje odhadnout budoucí vývoj dané problematiky. Šlo by rovněž o významný kontrolní institut poskytnutý veřejnosti ve vztahu ke koherenci v rozhodování jednotlivých soudců. V posledku by tak tento institut přispěl k poměrně módně skloňované jednotnosti judikatury. Je přitom pozoruhodné, že německý zákonodárce na tuto Spolkovým ústavním soudem fakticky vykonávanou informační praxi zareagoval v roce 1970 přijetím novely zákona o Spolkovém ústavním soudu, která zveřejnění poměru hlasů připustila (nepřikázala), a to spolu se zavedením institutu odlišného stanoviska, avšak to je specifická kapitola.

Oproti tomu země, v nichž se uplatňoval francouzský vliv (např. země karibské oblasti jako Haiti a Dominikánská republika) a samozřejmě i mateřská země sama, tedy Francie, tajnost porady a hlasování formálně stále obhajují (a k institutu odlišného stanoviska se staví odmítavě). Nejstarší dekret nařizující tajnost porady a hlasování je z roku 1344 a Filip VI. v něm upomínal soudce na dodržování tajnosti vztahující se k poradě a hlasování. Dekrety z let 1446 a 1453 upravily pokuty za porušování této povinnosti. V průběhu staletí byla tajnost informací o tom, jak který soudce hlasoval pro určité rozhodnutí zdůvodňována různě. V roce 1703 označil vysoký francouzský úředník tajnost porady a hlasování za „sílu slabosti a garanci spravedlnosti“. Tradičně byl i v tomto prostředí diskutovaný institut spojován s ochranou před zásahy do soudcovského rozhodování. Revoluce sice smetla utajování informací, avšak direktoriální ústava z roku 1795 se k němu v reakci na jakobínské excesy opět vrátila. Ačkoli se ve francouzském soudnictví dodnes tajnost porady a hlasování drží, je obecným jevem, že soudci obhajují na veřejnosti rozhodnutí, jejichž přijímání se účastnili resp. že se na odborných fórech vyjadřují k problémům, které jako soudci řešili. Skryto však formálně stále zůstává jak který soudce v konkrétní věci hlasoval, byť ze soudcova veřejného vystoupení je jeho názor patrný.

Je zřejmé, že francouzská právní kultura je založena na sborovosti při rozhodování, na víře v názor většiny, která se k jedině správnému rozhodnutí dobrala užitím jedině správné metody, aniž by ji zvlášť zajímalo kdo a s jakým backgroundem rozhodnutí přijímal, tj. jak se zkušenosti a předvědomí jednotlivých soudců zapsaly do jejich pojetí spravedlnosti. Francouzský ideál považuji za nerealistický produkt osvícenství, v němž je navíc zakódováno mnoho rizik, věřím v to, že způsob rozhodování těsně souvisí s výběrem osob soudců, avšak to už je zase jiná kapitola.

Celý příspěvek

Evropský univerzitní institut poprvé - základní info

Při vyslovení názvu Evropský univerzitní institut se českému právníkovi zřejmě nevybaví vůbec nic. Možná to budou spíše některá jména, se kterými si něco spojí: Joseph Weiler, Miguel Poiares Maduro, Bruno de Witte, Andrew Clapham, Alec Stone Sweet, Mitchell O´Lasser, Francis Snyder, Günther Teubner, Crainne de Búrca, Mauro Cappelletti, Philip Alston, René David, Jürgen Schwarze aj. Ti všichni a mnoho dalších prošli Evropským univerzitním institutem.

Evropský univerzitní institut (dále také „EUI“ či „Institut“) je elitní výzkumnou institucí se sídlem v italské Florencii. Českým studentům však zůstává, více jak tři roky po přistoupení České republiky k Evropské unii, nadále uzavřena. S ohledem na to, že tato skutečnost by se měla záhy změnit a čeští (i slovenští) studenti by, snad již i v blízké budoucnosti, měli mít možnost doktorandského výzkumu na Institutu, slíbil jsem a nyní realizuji zprostředkování základních informací o EUI pro případné zájemce o výzkum či studium.

Celkové povídání o Institutu jsem rozdělil na tři části: v tomto příspěvku představím Institut samotný a jedince, které na něm najdete. Ve druhém příspěvku nabídnu důvody, pro které zvažovat studium na něm. Ve třetím, závěrečném příspěvku pak popíši samotný postup při hlášení se ke studiu.

CO JE TO EUI?
EUI je institucí postgraduálního výzkumu a vzdělávání. Ač má ve jméně „evropský“, nejedná se o instituci či orgán Evropské unie či Rady Evropy: právně se jedná o samostatnou mezinárodní organizaci, zřízenou na základě Smlouvy o založení Evropského univerzitního institutu, kterou dne 19. dubna 1972 podepsalo šest zakládajících členů Evropského (hospodářského) společenství. Institut má plnou mezinárodní subjektivitu ve všech členských státech a extra-teritorialitu na území Italské republiky. Pro právní fajnšmekry dodávám, že spory mezi smluvními stranami Smlouvy o založení EUI a Institutem či spory mezi smluvními stranami navzájem lze řešit arbitráží anebo volitelnou jurisdikcí Soudního dvora ES.

Smluvními stranami Smlouvy o založení EUI je k 1. 1. 2007 dvacet členských států Evropské unie. Norsko a Švýcarsko mají dohody o přidružení, která jim umožňují vysílat studenty a vědce mající národnost některého z těchto států ke studiu a výzkumu na Institut. Česká republika, stejně jako některé jiné nové členské státy Evropské unie, které přistoupily k EU v roce 2004, respektive 2007, zatím smluvní stranou nejsou.

KDE JE EUI?
Tradiční „ve Florencii“ není přesné: hlavní budova Institutu, stejně jako většina budov ostatních, se nalézá ve vesnici San Domenico di Fiesole v kopcích nad Florencií. Hlavní budova EUI je starý dominikánský, posléze kapucínský klášter, se jménem Badia Fiesolana. Do tohoto, tehdy poněkud rozpadlého kláštera, také dorazili po založení EUI a zahájení činnosti Institutu v listopadu roku 1976 první studenti a profesoři. V mezidobí se rozrostlo obojí: jak počet studentů, tak počet budov. Z původních šesti profesorů, třiceti studentů a jedné budovy se za třicetiletou historii Institutu stalo padesát profesorů, více jak šest set studentů a třináct budov. S celkovým počtem přibližně devíti set výzkumných pracovníků bude EUI jednou z největších výzkumných institucí v oblasti společenských věd na světě.

KDY VZNIKLA?
Myšlenka evropské univerzity se rodila těžko. Velkorysé myšlenky Waltera Hallsteina z padesátých let či ještě starší projekty z let čtyřicátých o zřízení „plnohodnotné“ Evropské univerzity se záhy rozplynuly v první evropské deziluzi, odporu Francie a nechuti etablovaných evropských akademických elit vzdát se výchovy a kontroly nad vědeckým dorostem. Pokus o oživení myšlenky evropské univerzity byl dvakrát neúspěšně oživován: v padesátých i počátkem šedesátých let. Reálně se prosazuje až koncem let šedesátých v souvislosti s celoevropským „uvolněním“ akademického prostředí na úrovni národních států, zřizováním nových, reformovaných univerzit a zeslábnutím odporu vnitrostátních akademických elit. K podpisu Smlouvy o zřízení EUI dochází v roce 1972, reálně je činnost Institutu zahájena na podzim 1976.

EUI však zůstal „Institutem“, tedy místem výzkumu. Výzkum, který je na Institutu provozován, vede k udělení titulu doktora (Ph.D., psáno za jménem). Institut se nestal a v nejbližší budoucnosti se zřejmě nestane skutečnou evropskou univerzitou, která by nabízela také studijní programy bakalářského nebo plného magisterského cyklu.

CO A KDO JE NA EUI?
Institut se dělí na čtyři ústavy (departments): politických a společenských věd, historie, ekonomie a práva. V rámci Institutu taktéž funguje interdisciplinární Centrum Roberta Schumana pro pokročilá studia (Robert Schuman Centre for Advanced Studies), post-doktorandský stipendijní program Max Webera a Akademie evropského práva. Relativně samostatnou jednotkou v rámci Institutu jsou Historické archívy Evropské unie. Pro přiblížení Institutu a jeho osazenstva však bude lepší dát přednost popisu osob než popisu instituce a jednotlivých jejích útvarů. Formulujme tedy otázku odlišně: nikoliv z čeho, ale z koho se Institut skládá? Na následujících řádcích popíši jednotlivé „živočišné druhy“, které lze v akademické zahrádce EUI nalézt. U všech s výjimkou studenta doktorandského studia také krátce zmíním, jak se jím může zájemce stát. Pojednání o výběru studentů doktorandského studia ponechám, s ohledem na jeho obsáhlost, až na úplný závěr.

1) STUDENT DOKTORANDSKÉHO STUDIA
Jedná se o nejpočetnější druh na Institutu zastoupený. Každý rok nastupuje do tzv. strukturovaného doktorandského studia přes 130 jedinců: v roce 2006 se jednalo kupříkladu o 139 studentů ze 37 zemí světa, nových právníků z toho bývá více jak 30. Institut je pouze místem doktorandského výzkumu: s výjimkou Ústavu práva není poskytováno vzdělání na magisterské úrovni.

Magisterské studium, které je v rámci Ústavu práva poskytováno, vede k dosažení titulu LL.M. (Master in European, Comparative and International Law). Tento studijní program trvá jeden rok a je silně zaměřen na výzkum; oproti magisterskému studiu na jiných univerzitách, kde je součástí studia LLM (či jeho ekvivalentu) výuka, byť na pokročilé úrovni, klíčových oborů či předmětů, na Institutu v rámci studia LLM chybí. Hlavní pozornost je opět věnována výzkumu: úkolem kandidáta titulu LLM je sepsat magisterskou práci v rozsahu přibližně 30.000 slov. Program LLM, byť je o jeho studium na Institutu každoročně značný zájem, je na EUI tak trochu Popelkou: každoročně je přijato méně jak 10 studentů do tohoto programu, kteří sdílejí semináře a výuku se studenty doktorandského studia.

Doktorandské studium trvá na Institutu 4 roky. Jeho hlavním cílem je sepsání disertační práce, která je „originálním přínosem v daném oboru“. Délka práce by neměla přesáhnout 100.000 slov. Doktorandské studium probíhá v podobě tzv. strukturovaného studia. To znamená, že pro každý ročník studia jsou předepsány určité požadavky týkající se vědecké práce doktoranda (prezentace výstupů výzkumu, výstupy v odborném tisku, účast a přednes na konferencích apod.), stejně jako pokroku při psaní samotné disertační práce, které jsou podmínkou pro postup do dalšího ročníku studia.

Doktorandské studium na EUI je, s ohledem na české reálie, asi přesnější označovat za doktorandských výzkum a nikoliv za doktorandské studium; ostatně označení samotných doktorandů na Institutu je „Doctoral Researcher“. Tento rozdíl není pouze terminologický: je patrný v náplni strukturovaného doktorandského programu. V jeho rámci neexistují zkoušky či zápočty: jediná „zkouška“, kterou doktorand za své tři či čtyři roky na Institutu podstoupí, je obhajoba disertační práce na konci programu. Důraz je kladen na samostatnou práci, výzkum a jeho presentaci: jak již bylo uvedeno výše, vyžadováno je postupné odevzdávání části disertační práce (1/3 textu po dvou letech, 2/3 po třech letech a předložení celé práce a obhajoba do 4 let od zahájení studia) a odborné publikační a presentační výstupy na mezinárodním fóru. Zbytek záleží na iniciativě, zájmech a píli jednotlivých doktorandů; Institut je podporuje skvělou infrastrukturou, knihovnou, lidským zázemím a v neposlední řadě též finančně.

Pro upřesnění je vhodné uvést, že semináře, které profesoři na Institutu nabízejí, nejsou svým charakterem klasické „vyučovací“ semináře: v českých reáliích by se jednalo o „vědecké“ semináře. Profesor v rámci semináře nepřednáší. Pouze vypíše obecné téma semináře (zpravidla toto téma nápadně koresponduje s problematikou, kterou se daný pedagog právě sám zabývá) a předepíše literaturu k prostudování. Seminář se pak odvíjí formou debaty nad literaturou, která sdružuje profesora (či profesory) se zájmem o danou oblast a doktorandy, kteří o dané problematice píší nebo je zajímá. Semináře jako forma výuky jsou pak doplněny skutečnou plejádou dalších akcí: pracovními či diskusními skupinami, přednáškami hostujících vědců, konferencemi, atd.

Pro český kontext je také zajímavé zmínit pracovní (diskusní) skupiny. Diskusní skupina, která se soustředí na určitou oblast práva, je uskupením, které se pravidelně schází a diskutuje probíhající výzkum jednotlivých členů či pozvaných externích přednášejících. Diskusní skupiny jsou výlučnou iniciativou doktorandů; zpravidla se konají bez účasti profesora, Institut je však plně podporuje (logisticky i finančně). Jsou určeny pro interní kritiku, často ostrou oponenturu a broušení myšlenek mezi kolegy předtím, než jsou tyto zachyceny na papír či předneseny na externím fóru. Mnoho myšlenek se zrodilo či bylo naopak zatraceno v ohnivé debatě v rámci diskusní skupiny ...

2) PROFESOR
Pozice profesora EUI je oproti jiným vysokoškolským institucím v Evropě dost odlišná. Na jednu stranu, jedná se o profesory, kteří v podstatě nemají žádné studenty, kterým by měli přednášet. Jak již bylo zmíněno, na EUI nejsou žádní studenti pregraduálního studia. Profesoři se tedy nemusí zabývat ničím, co na klasických univerzitách spotřebuje značnou část jejich času a energie: příprava výuky, přednášky a semináře, příprava a oprava zkoušek apod. Jejich jedinou povinností je školit doktorandy, kterých má jeden profesor mezi deseti a dvaceti kousky, a vést v rámci prvního a druhé trimestru jeden vědecký seminář (tedy dvě vyučovací hodiny týdně). Jedná se o typ profesorského nebe: minimum závazků v oblasti výuky a maximum času na vlastní práci a výzkum.

Na druhou stranu je ale pozice profesora na Institutu časově omezená: všichni profesoři dostávají pouze smlouvu na dobu určitou (v první fázi na 4 nebo 5 let), která může být pouze jednou prodloužena, a to tak, že celková doba pobytu profesora na Institutu nikdy nepřesáhne 8 let. Celý profesorský sbor je tak z povahy věci „dočasný“ a rotující. Tento model má svá negativa i pozitiva; domnívám se nicméně, že pozitiva převládají. Povinná obměna profesorů totiž přináší potřebné impulzy a dynamiku zvenčí, která by při uzavření a pevném obsazení vědecké komunity po čase nutně nastala.

Profesury na EUI jsou obsazovány veřejným konkurzem. Do konkurzu se může přihlásit každý zájemce bez ohledu na státní příslušnost a tudíž také bez ohledu na skutečnost, zda je stát, jehož státní příslušnost kandidát má, smluvní stranou Smlouvy o založení EUI. Podle výroční zprávy presidenta EUI za rok 2006 bylo v tomto roce nejvíce zájemců o volná místa profesorů z Německa, Itálie, Velké Británie a Spojených států. Volná profesorská místa jsou vypisována průběžně na stránkách EUI a inzerována v tisku v členských státech.

3) FELLOW
Fellow je univerzální označení pro vědeckého pracovníka, který již dosáhl titulu Ph.D., věnuje se nicméně dalšímu výzkumu. Institut nabízí množství různých typů „fellowships“ pro výzkumné pracovníky, z nichž pro právníky jsou nejzajímavější:

(i) Fernand Braudel Senior Fellowships – toto stipendium je určeno pro již etablované akademiky či nejvýznačnější právníky z praxe, kteří se chtějí na několik měsíců či maximálně na rok ponořit do nerušeného bádání. Délka trvání je 3 až 10 měsíců, žádosti o tento typ stipendia jsou přijímány dvakrát do roka, a to buď 30. září anebo 30. března. Ucházet se může kandidát jakékoliv národnosti. V letech 2006 až 2007 byli držiteli tohoto stipendia například profesor Marek Safjan, bývalý předseda polského Ústavního tribunálu a profesor Varšavské univerzity či profesor Alec Stone Sweet, profesor Yalské univerzity.

(ii) Jean Monnet Fellowships je program spravovaný Centrem Roberta Schumana pro pokročilá studia. Každoročně je vypisováno 15 až 20 stipendií pro začínající akademiky – jedním z kritérií je, že od složení disertační zkoušky kandidát neuplynulo v okamžiku zahájení pobytu na EUI více jak 7 let. Lhůta pro podání žádosti bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Délka trvání stipendia je jeden rok (12 měsíců, od září do srpna následujícího roku). Udělení stipendia taktéž není nijak limitováno národností kandidáta.

(iii) Max Weber Fellowships je speciální post-doktorandský stipendijní program, který byl zřízen v roce 2006 a je financován Evropskou komisí. Je určen pro čerstvé držitele titulu Ph.D.; při zahájení stipendijního pobytu nesmí od okamžiku obdržení doktorátu uplynout více jak 5 let. Stipendium má sloužit ke kariérnímu rozvoji budoucích pedagogů a vědců. Jeho délka je 12 nebo 24 měsíců, uzávěrka žádostí bývá v říjnu roku předcházejícího akademickému roku, pro které je stipendium žádáno. Uchazeči mohou být jakékoliv národnosti.

4) NÁVŠTĚVNÍK (VISITING FELLOW/VISITING RESEARCHER) A KNIHOMOL
Krátkodobým způsobem přístupu na Institut a především do jeho výtečné knihovny je statut návštěvníka. S ohledem na postavení návštěvníka se může jednat buď o „Visiting Fellow“, což je akademicky činný jedinec s dosaženým titulem Ph. D., anebo o „Visiting Researcher“, což je doktorand studující na jiné instituci vysokého školství. Běžná délka pobytu návštěvníka na Institutu je 2 – 3 měsíce. Maximální délka pobytu je 10 měsíců. Jak se ucházet o pozici návštěvníka a jaké jsou lhůty je podrobně popsáno na stránkách Institutu. Návštěvník není financován Institutem; pohostinství Institutu se omezuje na umožnění přístupu do knihovny, do počítačové sítě a na všechny semináře či akce v rámci Institutu pořádané. Návštěva tak bývá typicky financována z různých grantových projektů mobility vysokoškolských pracovníků či domovskou univerzitou návštěvníka.

Osoby, které mají buď málo času (řádově týden) či mají zájem pouze o přístup do výtečně knihovny EUI, mohou zažádat jenom o přístup do knihovny. Akademičtí pracovníci mohou vyplnit online žádost o vstup do knihovny, které je v drtivé většině případů bez dalšího vyhověno. Studenti pregraduálního či postgraduálního studia musí ke stejné žádosti dodat také doporučení od jejich vedoucího disertační/diplomové práce.

5) ÚČASTNÍK LETNÍ ŠKOLY
Koncem června a začátkem července se Institut stává (v roce 2007 již sedmnáctým rokem) místem konání Akademie evropského práva. Akademie, ve svých počátcích inspirována Haagskou akademií mezinárodního práva, se v mezidobí vyvinula ve skutečnou instituci.

Akademie evropského práva nabízí každoročně dva letní kurzy: jeden se zaměřením na evropské právo, druhý na lidská práva. Každý z kurzů bývá tématicky vymezen širší otázkou některého z oborů: v případě evropského práva bylo kupříkladu tématem letní školy v roce 2007 ochrana životního prostředí, v roce 2006 vnější vztahy EU, v roce 2005 pak základní otázky práva EU zkoumány ve světle nové (a v mezidobí zavržené) Ústavní smlouvy.

Účast na letních kurzech Akademie je otevřena studentům práva či spřízněných oborů bez ohledu na národnost, kteří za sebou mají alespoň jeden ročník studia. Zájem o účast na letních kurzech Akademie je však tradičně značný a dalece přesahuje volná místa; v praxi se tak se studenty nižších ročníků právnického studia na letních kurzech setkáte velice vzácně. Typickou audienci letních škol tvoří spíše postgraduální studenti či mladší praktikující právníci. Akademie uděluje každoročně několik stipendií. Ta však bývají vyhrazena pro výtečné doktorandské studenty z východní Evropy či rozvojových zemí.

Celý příspěvek

Je stávající úprava soudních poplatků v ČR rozumná a efektivní?

V diskusi o sankční funkci náhrady škody v soukromém právu jsem objevil též stručnou zmínku P. Zimy o stávající podobě soudních poplatků. Podle mne jde o natolik závažné téma, že si zaslouží samostatný post. Níže je spíše snůška samostatných úvah, která si nečiní nárok na úplnost ani správnost, a spíše si říká o kritiku.

Základním pravidlem je v českém právním prostředí (viz zákon č. 549/1991 Sb.) vybírání soudních poplatků za žalobu v občanském soudním řízení určených 4 procentním podílem ze základu žalované částky. Předpokladem je, že žaloba směřuje na peněžité plnění. Naopak u žalob na nepeněžité plnění sazebník určuje samostatné poplatky (např. 1.000,- Kč nejedná-li se o nemovitost nebo podnik). Dále např. za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu 2.000,- Kč.

Takto nastavený systém soudních poplatků je zřejmě neefektivní a iracionální.

Bylo-li by jediným smyslem soudních poplatků odstrašit potencionální sudiče, resp. naplnit státní kasu, jistě bychom mohli zvýšit procentní výměru soudních poplatků u žalob na peněžité plnění, resp. podstatně zvýšit ostatní zmíněné poplatky. Takovýto smysl nicméně soudní poplatek nemá a mít nemůže.

Má-li zaplacený soudní poplatek plnit funkci alespoň částečného příspěvku účastníků civilního řízení na výkonu justice, má takto nastavený systém jen omezenou logiku. Často totiž řízení o žalobě na určení vlastnictví nemovitosti (kde účastník zaplatí zanedbatelných 3.000,- Kč) bude mnohem komplikovanější a nákladnější než řízení o zaplacení 10.000.000,- Kč, kde ovšem bude soudní poplatek činit 400.000,- Kč. Souvisejícím problémem je, že soudní poplatek jako procento ze žalované částky se hradí i u žalob o nemateriální újmu, kde se žalobce domáhá jako satisfakce též peněžitého plnění. Takto nastavený systém je tedy problematický, neboť vůbec nereflektuje skutečnou složitost a náklady, které určitý typ řízení na justiční systém přináší v individuálním případě. Jedinou výhodou je snad jen (obvykle) snadné určení soudního poplatku. V našem systému tedy účastníci v jednoduchých ale poplatkově drahých věcech přispívají na účastníky ve věcech složitých, ale poplatkově levných.

Navíc nelze podceňovat širší pozitivní význam, který může žaloba mít. Jakkoliv žalobce podává (ve velké většině případů) žalobu jen za účelem dosažení vlastního prospěchu, nelze přehlédnout, že v řadě případě má výsledek žaloby (tedy rozsudek soudu) význam přesahující jen vztah žalobce – žalovaný, a podání žaloby tak ve výsledku přináší prospěch neurčité skupině osob (zatímco náklady spojené s žalobou nese pouze žalobce, resp. v tom lepším případě žalovaný). Na mysli mám samozřejmě precedentní přesah právního názoru soudu pro obdobné případy v budoucnu. Není tedy pravdou, že jsou-li soudní poplatky nižší, nutně to vede k přílivu většího počtu žalob. Kvalitně propracovaná judikatura může sloužit jednak k zrychlení procesu (včetně rychlého rozlišení šikanózních žalob od žalob podaných s rozumným předpokladem úspěchu), jednak ke zvýšené motivaci účastníků vyřešit spor mimosoudně.

Vysoké soudní poplatky zvětšují motivaci chovat se protiprávně a neefektivním způsobem poškozovat druhé, neboť škůdce si je vědom vysokých transakčních nákladů, které jsou spojeny se zahájením řízení a jeho vedením. Tuto situaci nemůže vyřešit (až na některé specifické oblasti) trh, což přesvědčivě ukázal již Ronald Coase. Kombinováno s problematických výpočtem náhrady škody, která je pouze kompenzační (a tady je druhý komentář P. Zimy vynikající, když ukazuje příklad sporů podle § 220k obch. zák., kde ekonomicky racionálním jednáním hlavního akcionáře je chovat se tak, že poškozen bude minoritní akcionář) a neexistencí hromadných žalob (a bez nich se stává vysoce problematická též contingency fees, protože advokát si sice dnes již může – narozdíl od SRN – domluvit odměnu procentem z vysouzené částky, ale je-li tato částka malá, postrádá takováto odměna valný význam) brzdí vysoké soudní poplatky podání řady žalob, jejichž podání by bylo jinak racionální a prospívající ekonomice.

Problematika soudních poplatků vázaných jen na hodnotu žalované částky může mít též ústavní rozměr. Přístup k soudu je ústavně zaručen. Zákon nicméně umožňuje jen velmi omezenou možnost prominutí soudního poplatku; možnost uspokojení na procesně neúspěšné straně je jen malou záplatou tohoto problému, neboť je spojena s nevypočitatelným výsledkem řízení.

Jaká jsou tedy řešení? Přiznám se, že nevím. Jedna skromná možnost je například to, že podá-li žalobce žalobu, která doposud typově nebyla vyřešena, a přispěje tak k dotvoření práva, mohl by jako „benefit“ dostat zpět soudní poplatek od státu tehdy, pokud se svou žalobou neuspěl. Určení takovéto situace by bylo v diskreci soudu. Ambicióznější řešení by pak bylo spojeno s kompletním přetvořením české úpravy soudních poplatků.

PS: V USA je situace velmi specifická, neboť soudní poplatek v civilní věci tam je 150 USD, tedy částka zcela zanedbatelná. Na druhou stranu je to obtížně srovnatelné, neboť tam nesou účastníci nepoměrně větší část nákladů vedení civilního sporu (srov. jen mimořádně komplexní proces discovery, tedy kompletně privatizované dokazování, jehož náklady nesou plně procesní strany). Zajímavé by bylo srovnání s kontinentálními právními řády, které jsem ale líný jen pro potřeby postu na blogu dělat.

Celý příspěvek