Úřední jazyky EU, znalost práva a postmoderní situace

Nedávno jsem na EU Law blogu narazil na zajímavý post týkající se Maltéštiny jakožto úředního jazyku EU. Na tomtéž blogu byla též zmínka o Irštině, která se od roku 2007 k úředním jazykům EU také připojí. Asi není potřeba se zmiňovat o chronických problémech, které jsou spojeny s předklady z Maltéštiny do některého z jiných méně rozšířených jazyků EU a vice versa, kdy pak k překladům zřejmě dochází na dvakrát (zpravidla nejprve do angličtiny a pak z angličtiny do dalšího jazyka), a o tom, že znalost Maltéštiny (zejména právnické) by mohla být opravdu lukrativní. (nevíte náhodou někdo o kursu Maltéštiny "rychle a levně" ;o)))

Nicméně v souvislosti s daným problémem můžeme dospět k otázce z právního hlediska zřejmě závažnější, která souvisí s problematikou překladů předpisů, judikátů atd. v oblasti evropského práva do jazyků nových členských států, a s otázkou, do jaké míry je možnost seznámit se s textem právní normy předpokladem pro její právní závaznost vůči regulovanému subjektu. Nemám rozhodně ambici tuto otázku tady řešit; spíše chci nadhodit některé úvahy k zamyšlení a diskusi.

Na úvod lze odkázat na předběžnou otázku dle čl. 234 SES položenou Krajským soudem v Ostravě, která se uvedenou problematikou do značné míry zabývá a jsem opravdu zvědav, jak to u ESD dopadne. O kontextu položení dané otázky by asi mohl být více říci Michal, takže asi bude fajn sledovat komentáře. Já ji uvádím, jelikož dobře ilustruje, v čem je základní dilema.

Lze vůči českým (maltéským, lotyšským ...) subjektům aplikovat právní normy, které nebyly přeloženy do jejich rodného (resp. spíše úředního) jazyka? Má-li právo plnit svou základní normativní funkci (tj. vést a ovlivňovat chování subjektů podřízených právu), nutně to předpokládá, že regulované subjekty budou mít možnost se s právem seznámit, aby mu své jednání mohly přizpůsobit. Asi se jedná o jednu ze základních zásad, s níž ve větší či menší míře souvisí množství právních samozřejmostí jako ignorantia legis non excusat, nullum crimen sine lege, iura novit curia ...

Zapomínat však nelze ani na požadavek účinné a uniformní vymahatelnosti komunitárního práva napříč všemi členskými státy.

Samozřejmě se asi v tomto směru nelze bavit o zcela reálné možnosti se s právem seznámit, ale mělo by jít o určitou možnost ve větší či menší míře alespoň hypotetickou. Kde je však rozhodná hranice? Kdy už je možnost tak hypotetická, že ji je nutno považovat spíše za nemožnost?

S ohledem na přirozené rozdíly mezi lidmi nelze totiž předpokládat, že znalost práva je většinově rozšířena (od čeho by tu ostatně jinak byli právníci), a to ani v případě, že konkrétní právní norma je např. v češtině a dotčený subjekt má reálnou možnost si ji přečíst. Lze považovat za dost pravděpodobné, že té právní hatmatilce stejně nemusí dotčený subjekt rozumět (viz např. nějaké normy v oblasti telekomunikací, energetiky, hospodářské soutěže ...). Stranou teď ponechávám význam otázky, zda může v této souvislosti hrát roli, jestli je daná právní norma přístupná v hard-copy anebo jen elektronicky, což může být také zajímavá otázka.

Bereme-li v úvahu uvedenou realitu, hraje nějakou roli, že aplikovaná právní norma není v českém jazyce? Jen se prostě posouvá stupeň, ve kterém se reálná možnost posouvá více do oblasti možnosti hypotetické. Když si regulovaný subjekt najímá právníka, aby mu vysvětlil české právo v češtině, proč by mělo hrát roli, že si najme právníka, který umí anglicky, francouzsky nebo německy ..., a vysvětlí mu i právo evropské, které (prozatím) do češtiny publikováno nebylo?

I u norem v češtině je zjevné, že některé subjekty jim stejně nebudou rozumět např. s ohledem na různé vybavení, kterého se jim dostalo v přírodní loterii ... Někteří ty normy prostě nepochopí, i kdyby si je přečetli. Jiní ano. Obdobně jsou-li normy dostupné v angličtině, ti, kteří příslušný jazyk dobře ovládájí si je budou moci přečíst, jiní ne. Když v tomto směru mohou být rozdíly v inteligenci, vzdělání atp. irelevantní, stejně irelevantní by měly být i rozdíly v jazykové vybavenosti. Odpověď na otázku právní závaznosti zřejmě nemůže být posuzována na individuální bázi, ale na nějaké obecnějším základě (dle státní příslušnosti, pobytu ...). Jinými slovy asi by nemělo hrát roli, že některý občan ČR anglicky umí a jiný ne, evropské právo nepublikované v češtine by pro oba mělo být (ne)závazné ve stejném rozsahu.

Je však hypotetická jazyková možnost seznámit se (přečíst si) právní normy nezbytnou podmínkou závaznosti? Rozhodně ne obecně. Když pojedu do Číny budou pro mne právně závazné tamní zákony, byť čísky neumím. Stejně tak cizinci v ČR se musí podřídit normám českého práva, byť česky neumí. Individuální znalost (možnost seznámit se) práva se v tomto ohledu začíná jevit jaksi trochu zbytečná. Ostatně vezměmě si za příklad možnost seznámit se s českým právem, ze strany česky mluvícího slepce, negramotného člověka atp.

Jinak řečeno, asi je potřeba vzít v úvahu i jurisdikční otázku. Pak se rozhodná otázka změní: Je možné, aby na území České republiky byly aplikovány právní normy, které nebyly publikovány v češtině jakožto našem úředním jazyce?

Otázka se pak přesouvá spíše do roviny toho, jaké právo mají vůči subjektům na našem území aplikovat naše státní orgány. Zvýrazňuje se tedy ne normativní funkce práva (poskytovat návod k jednání), ale funkce práva jakožto coercion licensor, abych trochu parafrázoval spolu s Greenem Dworkina. Příslušné orgány pak prostě budou vůči dotčeným subjektům aplikovat jejich právo bez ohledu na to, jakou individuální možnost seznámit se s příslušnými právními předpisy, mají. Nicméně výkon státní moci kontrolovat v určitém ohledu mohou, byť (z pozice dotčených subjektů) jaksi utajeně ... Soudci by byli jakousi šlechtou, která by pro podřízené subjekty identifikovala, co je třeba, přičemž by se řídili příkazem je třeba, protože je třeba (Petříček, Majestát zákona, viz níže)

Nezačínáme se pak nacházet tak trochu v Kafkovo světě? ...

... neboli řečeno s Petříčkem v jeho Majestátu zákona: "Má-li být zákon majestátní, musí být utajen." (str. 274)

PS: A ještě jedna praktická poznámka. Podílel jsem se na jednom soudním řízení (v Čechách na krajské úrovni), kde se většina právní argumentace odehrávala v rovině evropského práva (interpretace základních komunitárních ekonomických svobod). Obě strany se oháněly množství evropské judikatury, žádná nebyla v publikována v češtině ...

Soudu se dokládaly úředně ověřené překlady příslušných judikátů a soud nakonec konstatoval něco v tom smyslu, že přece ode mne nikdo nemůže čekat, že bych znal(a) evropské právo a tu judikaturu, co mi tady dáváte ... no a následně se to rozhodlo ryze dle českého práva (v zásadě jako kdyby evropského práva nebylo) ...

PPS: A teď (po sepsání tohoto postu) jsem si ještě všiml, že Michal Bobek publikoval na otázku absence publikace evropských právních norem článek "K absenci řádného vyhlášení komunitární legislativy v jazycích nových členských států [On the Absence of Due Publication of EC Legislation in the Languages of the New Member States] Soudní rozhledy 12/2006, s. 449 - 472", který jsem tedy zatím neměl možnost přečíst. Určitě ale bude stát za přečtení :o)) Celý příspěvek

První česká předběžná otázka nepřímo rozhodnuta

Soudní dvůr dnes rozhodl ve věci C 306/05, Sociedad General de Autores y Editores de Espa?a (SGAE) v. Rafael Hoteles SA (zatím není k dispozici v češtině), že vysílání v hotelových pokojích a hotelech obecně je "sdělováním" obsahu děl veřejnosti, pro které je třeba souhlasu autora.

Rozhodnutí v této věci odpovídá zároveň na jednu z prvních českých předběžných otázek ve věci C-282/06, Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA) v. Miloslav Lev, kterou předložil v červnu 2006 Krajský soud v Praze ve znění:

Má autor podle práva Evropské unie - směrnice ES 2001/29 - právo na odměnu při provozování díla rozhlasem nebo televizí provozovatelem zařízením, sloužícího k ubytování i případě, že je televizor či rozhlasový přijímač umístěn v soukromé části ubytovacího prostoru (na pokoji)?

Je ustanovení § 23 autorského zákona 121/2001 Sb. v novelizovaném znění zákonem Č. 81/2005 Sb. v rozporu s komunitárním právem ES?

Řízení ve věci C-282/06, OSA, bylo podle informací Soudního dvora přerušeno právě do okamžiku vydání rozhodnutí ve věci C 306/05, SGAE. Dnešní rozsudek odpovídá na první otázku Krajského soudu v Praze. Druhou otázku si Soudní dvůr buď bude muset přeformulovat, anebo na ni neodpoví; soulad konkrétní vnitrostátní úpravy s právem Společenství není jeho šálek čaje.

Z tiskové zprávy Soudního dvora:

Směrnice o autorském právu v informační společnosti[1] poskytuje autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti, včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

SGAE (organizace pověřená správou práv duševního vlastnictví ve Španělsku) měla za to, že užíváním televizních přijímačů a přístrojů zajišťujících vysílání hudební kulisy uvnitř hotelu, jehož majitelem je společnost Rafael, docházelo ke sdělování děl patřících do rejstříku, který spravuje, veřejnosti. Jelikož měla SGAE za to, že je tímto sdělováním zpochybňováno autorské právo, podala žalobu u španělského soudu. Audiencia Provincial de Barcelona se v této věci obrátila na Soudní dvůr.

Soudní dvůr nejprve uvádí, že pojem „sdělování veřejnosti“ je třeba chápat v širokém smyslu, aby bylo dosaženo hlavního cíle směrnice, a sice zavedení vysoké úrovně ochrany, mimo jiné, autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména sdělováním veřejnosti.

Je třeba zohlednit okolnost, že se obyčejně klienti v takovém zařízení rychle střídají. Obecně se jedná o dosti vysoký počet osob, takže tyto musí být považovány s ohledem na hlavní cíl směrnice za veřejnost.

Ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje jako takové sdělování ve smyslu směrnice, nemění to nic na tom, že toto zařízení může učinit technicky možným přístup veřejnosti k dílům vysílaným rozhlasem či televizí. Proto, poskytuje-li hotelové zařízení prostřednictvím takto umístěných televizních přijímačů signál svým klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení nebo přítomným v jakýchkoliv jiných prostorách uvedeného zařízení, jedná se o sdělování veřejnosti, aniž by bylo nutné se zabývat tím, jaká technika přenosu signálu je užívána.

Ze směrnice o autorském právu v informační společnosti krom toho vyplývá, že soukromá, nebo veřejná povaha místa sdělování je bezvýznamná, neboť směrnice vyžadují svolení autora nikoliv pro přenosy na veřejném místě nebo na místě přístupném veřejnosti, ale pro sdělování, kterými se dílo zpřístupňuje veřejnosti.

Mimoto právo na sdělování veřejnosti zahrnuje zpřístupnění děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí. Uvedené právo na zpřístupnění děl veřejnosti, a tedy i na sdělování veřejnosti, by v důsledku toho bylo zjevně zbaveno své podstaty, pokud by se netýkalo rovněž sdělování uskutečňovaných v soukromých prostorách.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10 ; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).

Celý příspěvek

EUI nebo EUI?

Tak mě napadlo, že když již dělám reklamu pochybným zahraničním institucím, tak bych mohl udělat i trochu reklamy té jediné, pravé a nepochybné - Evropskému univerzitnímu institutu (trochu historie, trochu obecné propagandy).

Jen telegraficky co je zde možné:

1) studium LLM pro právníky;
2) doktorandské studium v právu, politologii, historii či ekonomii;
3) navštívit Institut na nějakou dobu jako „visiting scholar“;
4) post-doktorandský roční či dvouletý pobyt (Max Weber Fellowship);
5) post-doktorandský výzkumný pobyt (i pro „starší“ vědce, nikoliv bezprostředně po dokončení doktorátu – Jean Monnet Fellowship);
6) poněkud mimo je pak Akademie evropského práva, která pořádá především každoroční letní školu, která se specializuje na vybranou oblast práva EU a dále pak na lidská práva (možné absolvovat separátně či obě najednou);
7) skvělá knihovna, zajímaví lidé, la dolce vita a pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty ;-)

(teoreticky by sem šlo zařadit také 8) stát se profesorem na EUI - zrovna jsou vypsány hned 3 volné profesury, které budou obsazovány v průběhu nejbližších dvou let - evropské právo, srovnávací právo veřejné a mezinárodní právo veřejné. S ohledem na profil, znalosti a schopnosti vyžadované Institutem však mám jisté pochybnosti o množství českých zájemců...)

Každoroční uzávěrka pro postgraduální studium (tedy LLM a PhD) je konec ledna. Pokud máte zájem o výzkum na Institutu a některé Vaše otázky nenašly odpovědi na jeho internetových stránkách, rád budu (v rozumné míře) nápomocen radou.

Celý příspěvek

Váleni akademické šunky u Weilerů

We would like to inform you that applications are currently being accepted for the Global Visitors Program at the Hauser Global Law School Program and the Emile Noel Fellowship Program at the Jean Monnet Center for International Regional Economic Law & Justice, New York University School of Law. The deadline for submission of applications for the academic year 2007-2008 is February 28th, 2007 by which time all applications should be received in full.

The principle aim of the Global Visitors Program is the production of scholarship and the advancement of research on the global issues prioritized by the Hauser Global Law School Program. The main objective of the Emile Noel Fellowship Program is the research of the over-arching themes at the Jean Monnet Center such as European Integration, general issues of International (WTO) and Regional Economic Law and Justice, and Comparative Constitutional Law. The expectation for both programs is that the residency of our Fellows will result in at least one paper that will be of sufficient quality to be published as part of either Working Paper Series. In addition, all visitors will find a wealth of academic activities in which they may participate, including fora, lectures, colloquia, seminars and conferences.

There are several categories of visitors within these programs, to find out more about the criteria and conditions of each, please refer to:

Global Visitors General (Additional Information & Application)

Emile Noel Fellows General (Additional Information & Application)

Celý příspěvek

Posner - Leiter: Follow-up - zajímavá diskuse iniciovaná Brianem Tamanahou

Na blogu Jacka Balkina, Balkinization, se objevil nesmírně zajímavý post [link na blog] Profesora Briana Tamanahy (na obrázku), jednoho ze současných nejvýznamnějších představitelů sociologizujících proudů v jurisprudenci (alespoň v anglofonním světě; jeho osobní vyznání, proč považuje tento myšlenkový směr za důležitý, které jsem nedávno četl v předmluvě k jeho A General Jurisprudence of Law and Society, je nesmírně působivé - Tamanaha tam vzpomíná na svoji praxi úředníka americké vlády v tichomořské Mikronésii - která měla na papíře právo Spojených států a ve skutečnosti tam fungovalo tisícileté kmenové právo).

Tamanaha se vrací k diskusi mezi Leiterem a Posnerem na téma pragmatismu v soudcovském rozhodování. Tamanaha je jedním z kritiků pragmatismu, vidí v něm ohrožení základů panství práva (srov. jeho nejnovější knihu Law as a Means to an End: Threat to the Rule of Law), ovšem z jiných pozic, než třeba Ronald Dworkin (srov. třeba první kapitolu v jeho knize Justice in Robes, která je fragmentem mnohem delší debaty mezi Dworkinem a Posnerem). Velmi doporučuji pozornosti i následné komentáře pod postem.

Celý příspěvek

Právní věty-čas na změnu?!

Teď to vypadá, že jsme se spikli proti názorům Zdeňka Kühna, ale už dlouho mi leží v hlavě, zda je jím kritizovaný institut „právních vět“, opravdu tak nelegitimní a neopodstatněný, a protože intuitivně k němu chovám spíš sympatie (v jejích kořenech přitom leží kladný poměr ke všemu, co je pedagogicky a uživatelsky příjemné), zkusím je alespoň skromně obhájit.
Hlavní dva argumenty proti právním větám se mi zdají být (i) argument komparativní a (ii) „problém chybějící legitimity“. Komparativní je založen na prostém pozorování toho, které soudní soustavy (resp. které státy v jakých obdobích své minulosti či současnosti) „právní věty“ jako přívažek k oficiálně publikovaným soudním rozhodnutím používaly či používají a které nikoli. Přitom v prvé skupině najdeme systémy často autoritářské až totalitní, naopak ve skupině druhé systémy vnímané jako hvězdy na konci tunelu, jímž sami směřujeme k ideálu právnímu státu. Argument nedostatečné legitimity spočívá v tvrzení, že zatímco publikace samotného soudního rozhodnutí je dostatečně odůvodněna tím, že rozhodnutí je výsledkem té činnosti, k níž jsou soudy ústavou a zákonny povolány (dokonce jako jediné), tedy k autoritativnímu výkladu práva; k vytváření právních vět povolány nejsou nikým a ničím. S prvním z těchto argumentů se ztotožňuji, nicméně postavit na něm odmítnutí právních vět znamená, odvozovat ze světa, jaký je, závěry o tom, jaký má být, což už dvě stě let není v módě. S druhým nesouhlasím a zdůvodnění tohoto nesouhlasu bude třešničkou na závěr.
Jaké tedy nacházím argumenty ve prospěch právních vět? V zásadě dva: (i) uživatelské příjemnosti a (ii) zobecněnosti. První není argumentem právním (a v tomhle směru má podobnou váhu jako argument komparativní) a spočívá pouze v tvrzení, že je pro čtenáře nejrůznějších sbírek příjemné, pokud se může v mžiku zorientovat v přínosu předloženého judikátu, dříve než ztratí čas důkladným průzkumem celého rozhodnutí. A na konci se může k právní větě opět vrátit, aby se – zmaten z přehršle právních myšlenek v rozhodnutí obsažených – opět dobral toho, co chtěl vlastně „básník říci“.
Zásadní argument právní věty je však argument zobecněnosti. Pokud má čtenář k dispozici pouze rozhodnutí samo, může je využít dvojím způsobem (respektive některým způsobem v intervalu mezi těmito póly): buď jako informaci o konkrétním skutkovém případu (a poučení tedy pro něj bude spočívat ve zjištění, že pokud se vyskytne případ zcela identický s případem tímto, bude opět rozhodnut způsobem zde uvedeným), nebo se sám pokusí o zobecnění závěru zde obsaženého, tedy si vytvoří právní větu sám pro sebe na základě čisté indukce podložené jediným případem, což je postup krajně nebezpečný.
Právní věta poskytnutá soudem nedělá nic jiného, než že jejím prostřednictvím toto zobecnění vytváří sám autor tohoto rozhodnutí (tedy patrně ten, kdo nejlépe zná cestu vedoucí k právnímu závěru tam obsaženému). To je ovšem pouze první krok. Toto zobecnění, které je stále prostou indukcí, tedy vytvořením obecnějšího pravidla z konkrétního případu, totiž následně projde deduktivní kontrolou uskutečněnou plénem, které právní větu schvaluje. Úkolem pléna totiž, podle mého názoru, zejména je, aby si jeho členové představili (či vzpomněli na) různé situace, na něž může takto zobecněná právní věta dopadat, a odpověděli si na otázku, zda i v těchto představitelných situacích vede aplikace pravidla obsaženého v právní větě ke spravedlivému (pro ty, kteří význam tohoto slova nezavrhují jako neuchopitelný „dikcí zákona“) řešení. Pokud ne, je patrně potřeba právní větu pozměnit (což je vzhledem k vázanosti na konkrétní rozhodnutí problematické), nebo zmenšit její obecnost (tak aby dopadala na menší okruh případů) nebo ji prostě nepřijmout (což vede v praxi k tomu, že mnohé akceptovatelné rozhodnutí není publikováno, neboť je staženo do zapomění příliš obecnou, a proto následně neakceptovatelnou, právní větou).
Tím je zároveň odpovězeno na otázku legitimity právní věty. Ta – na rozdíl od rozhodnutí samotného – spočívá pouze v tom, že ji indukcí vypreparoval z rozhodnutí jeho autor a následně prošla deduktivní kontrolou skupiny lidí, u nichž lze z titulu funkce očekávat, že budou mít dostatek erudice i zkušeností k tomu, aby vymysleli bohatou škálu situací, jimiž lze potenciálně navrženou právní větu falsifikovat. Poselství právní věty tedy zní: „Autor rozhodnutí si myslí, že jádrem tohoto konkrétního rozhodnutí je pravidlo, jež lze zobecnit do takovéto podoby. Členové nejvyššího soudního orgánu v této oblasti soudnictví nenašli situaci (nebo jich nenašli dostatečně zásadní množství v poměru k významu právní věty), na niž tato právní věta dopadá, v níž však způsobuje nespravedlivé či jinak protizákonné řešení.“
Tak je určeno také hlavní dilema autora právní věty spočívající v hledání rovnovážného bodu na škále mezi naprostou kazuistikou, která implikuje zbytečnost právní věty, neboť dopadá na mizivý počet případů, díky čemuž jí nehrozí falsifikace, ale ani přínosnost (vzor: „Pokud dovozce zvěře doveze 15 amazoňanů a na celnici předloží sice doklad X, zapomene však předložit doklad Y, pak mu dovoz nebude povolen.“); a naprostou obecností, která buď vytvoří právní větu tautologickou (vzor: „K tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu zákonné, musí být v souladu s právním řádem ČR“) nebo právní větu nepřijatelnou, neboť – v některých z mnoha případů, na něž dopadá – vedoucí k nespravedlnosti.
Kdybych měl na závěr použít ještě svůj nejoblíbenější ne-argument, uchýlil bych se k podobenství a řekl bych, že je to dilema podobné dilematu vypravěče pohádek nebo mravoučných historek. I pohádky mají mít nějaké poselství (o pozitivních následcích statečnosti či dobroty). Pokud ho nemají, nebo je jen reprodukcí příběhu samotného („Až potkáš kouzelného dědečka u cesty a budeš mít zrovna raneček a v něm buchty, nezapomeň se s dědečkem rozdělit.“), zůstávají pouze příběhem k pobavení. Pokud je příliš obecné (a to je možná ono společné poselství všech pohádek vzniklých mimo Skandinávii, že dobro nakonec zvítězí), ztratí s pohádkou kontakt a stane se nepravděpodobnou floskulí.
Pohádka zkrátka má mít obecné poselství, a to i přesto, že k jeho připojení na závěr nemá vypravěč – aspoň v očích průměrného dítětě toužícího výhradně po napínavém příběhu – žádnou legitimitu. A dokonce i přesto, že ti pohádkáři-mentoři, kteří takové poučení dávají na závěr, nepatří obvykle k těm největším virtuozům svého oboru. Dobrou noc. Celý příspěvek

Law and Economics v (Postkomunistické) Evropě

Teď si asi zahrabu na písečku Zdeňka Kühna, Jiřího Kindla nebo kolegů z blogu Law and Economics, ale při brouzdání po webu jsem narazil na nahrávku Zdeňkovy přednášky, kterou přednesl na Prague Conference on Political Economy, jež se konala letos v dubnu. Nazval ji "Economic Analysis of Law and the Post-Communist Legal Cultures: Alice's Adventures in the Wonderland of Textual Positivism?" [zde je link na mp3 soubor].

Zdeněk tam rozebírá příčiny toho, proč se v postkomunistických zemích nevyvinula tradice ekonomické analýzy práva. Příspěvek je nesporně velmi zajímavý, jen bych si dovolil doplnit jedno upřesnění: absence L&E v právní analýze není nečím, co by bylo vlastní pouze postkomunistickým zemím. Podle mého názoru není třeba naše prostředí tolik kritizovat za něco, co se neděje ani v jiných evropských zemích. Zdeněk správně poznamenává, že pokud se u nás někdo L&E věnuje, je to proto, že L&E studoval v zahraničí. Já bych dodal, že zahraničím je třeba myslet především USA, ačkoliv i v Evropě se situace mění (četl jsem třeba zajímavou ekonomickou analýzu volby vnitrostátního soudu, zda podá předběžnou otázku "National courts and the European Court of Justice: a public choice analysis of the preliminary reference procedure"- [SSRN stránka], a nedávno jsem překvapeně v místní (oxfordské) knihovně narazil na sborník L&E ve francouzštině). Rozhodně ale nelze Evropu srovnávat se Spojenými státy - a v tomhle směru postkomunistické země nejsou žádnou výjimkou. (Přístupem L&E zde rozumím především jeho zapojení v oblastech, které na první pohled s ekonomickou analýzou nemají nic společného - např. smluvní právo, procesní právo, rodinné právo atd., nikoliv oblasti, kde se i v Evropě ekonomická analýza musela uplatňovat od počátku - např. soutěžní právo).

Hrabat na cizím písečku si dovolím i proto, že jsem nedávno četl velice zajímavý článek - "Lost in Translation: The Economic Analysis of Law in the United States and Europe" [SSRN stránka]. Hned v úvodu autoři říkají:

"If the success of the application of economic analysis to legal problems in the United States can be compared to that of the rabbits released in Australia, the law and economics movement in Europe might best be compared to the experience of the camels that were released into the American southwest. Although the economic analysis of law has been of some interest to European scholars, it seems curiously out of place in their work and, so far, the discipline has not been successfully transplanted to the European academic ecosystem."

Článek je velice zajímavou (ačkoliv musím přiznat, že poněkud povrchní) analýzou příčin toho, že se "velbloud" ekonomické analýzy nikdy neusadil v Evropě. Důvody nachází v právní kultuře, socioekonomické struktuře společnosti a v neposlední řadě také v povaze evropské právní akademie. (Pokud se týká L&E v právní akademii, zajímavý je také příspěvek "Economic Analysis of Law and Economics" [SSRN stránka]. V tomto článku lze mj. nalézt zajímavé údaje o tom, co je v které zemi považováno za měřítko akademické úspěšnosti.)

Tím však autoři nechtějí popřít, že L&E nemá v Evropě budoucnost:

"Although the law and economics movement in Europe currently suffers a fate similar to that of feral camels of the American Southwest, perhaps now that the camel’s nose is under the tent, we will soon see the more of this homely, yet useful, animal."

Asi málokdo by chtěl dnes popírat, že má ekonomická analýza práva v Evropě svoje místo. Je to ale možná tím, že jsem nikdy nestudoval v USA, že jsem poněkud skeptický v přenášení všeho, co je aplikováno na druhé straně Atlantiku, do Evropy. A Zdeňkova analýza má možná ještě jiný, celoevropský rozměr.

Celý příspěvek

"Bureš: Ústavní soud porušil moje práva na spravedlivý proces"

Nekonečný příběh české justice a jednoho opravdu, ale opravdu úporného parazita. Více komentáře snad netřeba, bližší informace na Aktuálně.cz.

Rád bych věděl, jestli i po tomhle jsou ještě ti soudci, kteří příchod pana Bureše na NS vítali, rádi za to, jakým způsobem destabilizuje celou justici. Nebo že by to snad byl účel a vše se odehrávalo za tiché radosti pana prezidenta, který nezávislou a silnou justici jistě chápě jako součást fungujícího demokratického systému založeného na panství práva?

UPDATE: Bohužel jsem zjistil, že zpráva, na kterou jsem odkazoval, již na zpravodajském serveru Aktuálně není. Pokud mě paměť neklame, Bureš tentokrát médiím (!) namítal, že nebyl připuštěn jako účastník řízení, ve kterém předsedkyně NS namítá neplatnost jeho jmenování na Nejvyšší soud. Nejde tedy o stejnou zprávu, která zde byla uvedena níže - týkající se Burešových mediálních vzlyků nad podjatostí Ústavního soudu.

Celý příspěvek

Kritické právní studie a blogging

Poté, kdy jsem zde bloggoval o nočních můrách H.L.A. Harta, přináším můru nejčernější: krátkou úvahu z pole kritických právních studií (Critical Legal Studies, dále "CLS"), o které se možná Hartovi v době, kdy kritizoval americký právní realismus jako "noční můru" objektivity práva, ani nesnilo.

CLS vidí v právu především nástroj ovládání společnosti, prostředek reprodukce její hierarchie. CLS je naprosté popření objektivity práva; naopak, právo je nástrojem společenské dominance (více k CLS lze v češtině nalézt v článku J. Přibáně "Paradigmatická napětí v tzv. kritické právní vědě a hnutí Critical Legal Studies", Právník č. 7, roč. 132 (1993), 549-566).

Jedním z nejznámějších proponentů tohoto myšlenkového hnutí je Duncan Kennedy. Ten mimo jiné napsal knihu "Legal Education and the Reproduction of Hierarchy: A Polemic Against the System" (AFAR 1983) (úryvky z této knihy můžete nalézt na Kennedyho stránkách zde [pdf]). Ta se stala známou pro svoji kritiku toho, jak se na elitních právnických školách ve Spojených státech reprodukují hierarchie a konzervuje tak celý právní systém.

Nedávno jsem zabrousil na článek Franklina Snydera: "Late Night Thoughts on Blogging While Reading Duncan Kennedy's 'Legal Education and the Reproduction of Hierarchy' in an Arkansas Motel Room" [SSRN stránka]. Je ironizující kritikou Kennedyho, jenž psal svoji knihu o reprodukci právnických elit, zatímco byl sám absolventem prestižních škol a profesorem na Harvardu. Snyder, na rozdíl od Kennedyho, se zdá ví o životě "tam dole", kde se opírá společenský žebříček o tvrdou zem, mnohem více:

Kennedy was already a Harvard professor writing about how much he had to suffer in law school back when I was pulling the night shift at a liquor store-convenience mart in Long Beach, California (working alongside a guy who belonged to the Chosen Few motorcycle gang), to pay my way through Cal State Fullerton. He was making a Harvard professor’s salary when I was living next to a family of immigrants in one unheated room in a converted Quonset hut, adjacent to the largest asphalt refinery in California. Frankly, whether my professor was having a bad day or not, it did not make much of a difference in my life. When you have found yourself lying face-down on the floor, feeling a gun at the back of your head while a very agitated man keeps screaming “Open the safe, motherfucker!” the “deadly earnest” competition of Shady Hill School, Andover, Harvard, and Yale does not seem quite so central to the fate of society.

Vřele doporučuji, pamatuji se, že jsem "Late Night Thoughts" přečetl jedno ráno, když jsem si je otevřel vícemeně náhodou při práci na vlastním článku - k tomu jsem se tehdy už nedostal... Článek sám ale otevírá otázku, zda skutečnou výzvou pro existující hierarchické rozvrstvení americké právní akademie není právě blogging: přístup ke čtenáři mají všichni, a je na čtenářově volbě, zda se rozhodne číst příspěvek profesora ze školy, která je někde ve "čtvrté vrstvě", namísto článku profesora z Harvardu. Zaleží jen na kvalitě. Nedávno na toto téma proběhla - právě na Harvardu- i konference "Bloggership: How Blogs are Transforming Legal Scholarship". Jak vidno, blogosféra nemusí být řešením, neboť i ona bude okupována elitními institucemi a demokratičnost internetu zmizí. Důkazem, vedle zmíněné konference, mohou být například fakultní blogy - např. University of Chicago Law School Faculty Blog nebo blogové součásti renomovaných časopisů, jako např. The Pocket Part časopisu Yale Law Journal.

V posledně jmenovaném se objevila také diskuse na toto téma. Brian Leiter (o kterém jsem zde již také psal), upozorňuje na nebezpečí "blawggingu" s ohledem na absenci kontroly kvality toho, co se na právnických blogech objevuje (Leiter: "Why Blogs Are Bad for Legal Scholarship" ).

Tak nevím, dávejte si pozor na to, co zde na Jiném právu čtete... Na druhou stranu, konkurence ze strany "Charles University Law Faculty Blog" nám asi jen tak nehrozí. Stejně tak se obávám, že právnické elity musíme v České republice hledat jinde...

Celý příspěvek

Novinář, právo a tupý čtenář

„Ústavní soud dnes odmítl žalobu pražské radnice, kterou se dovolávala....“

Vždy, když otevírám soudní monitoring českého tisku, pozoruji na sobě masochistická nutkání; tak copak se dnes opět dozvím, jakou perlou oči své zatížím? Zjistím opět, že Ústavní soud odmítá žaloby? Že Nejvyšší správní soud rozhoduje o odvoláních? Že ve volebních věcech rozhoduje Nejvyšší soud? Že krajský soud tam a tam vynesl ortel?

Již několikrát jsem se účastnil debat o úrovni právní žurnalistiky. Poslední z nich se týkala právního zpravodajství v Bulharsku. Motivy byly však překvapivě stejné, jako u nás. Profesní část barikády, tedy soudci, advokáti, státní zástupci apod., si zpravidla stěžuje na neznalost novinářů, neschopnost rozlišit základní procesní postupy v rámci justice. Mnoho soudců odmítá s novináři mluvit proto, že by jejich názory jenom zkreslili či následně sestřihli do 10ti sekundového spotu a úplně překroutili či vytrhli z kontextu. Novináři se zase brání tím, že musí noviny „prodat“. Nemohou proto vytvářet zpravodajství o procesních finesách, kterým není běžný čtenář/divák schopen porozumět. Dobrá zpráva musí být krátká, úderná, jednoduchá. Každou novinku či tiskovou zprávu je proto nutné „zjednodušit“. U této aktivity jsem se párkrát vyskytl: v několika vteřinách se z Nejvyššího správního soudu stává Nejvyšší soud, z kasační stížnosti jenom stížnost. Zpráva je pak dostatečně „jednoduchá“ a hurá s ní do novin.

Obě části barikády jsou zakopány na svých pozicích; kupříkladu soudci odmítají „sejít“ o něco níže se svým vyjadřovacím rejstříkem. Namísto toho zaznívají návrhy, že by se novináři měli „školit“ předtím, než začnou psát či referovat o justici. Novináři se zase ohánějí svojí sociologickou kategorií „průměrného čtenáře“, pro kterého údajně píší. Ten je definičně tupý: nemůžeme ho proto zatěžovat složitějšími výrazy, protože je nepochopí. Odpověď soudců je odmítnutí sestoupit do „intelektuálního suterénu“ současných průměrných českých médií. Dveře jsou tak zavřeny, komunikace se nekoná.

Kudy ven? Dle mého názoru jsou na vině nesprávná koncepce profesní přípravy novinářů u nás. Navrhuji s okamžitou platností zavřít fakulty/katedry/instituty žurnalistiky. Studium „žurnalistiky“ jako samostatného oboru je zbytečné. Absolvent tohoto oboru možná umí napsat fejeton/esej/úvahu a já nevím co ještě, má však mizivé odborné znalosti. Pokud pak chce psát něco jiného než černou kroniku nebo komentáře k fotkám nahých hvězdiček, musí se pokusit proniknout do nějakého oboru. Základem vzdělání novináře je proto znalost určitého oboru, o kterém píše, nikoliv tříleté/pětileté studium neoboru názvem „žurnalistika“. To je ostatně standard v solidních západních médiích; pokud chce někdo psát o právu či o politice, musí být vzděláním právník či politolog, nikoliv „žurnalista“. Příprava tohoto typu odborných novinářů proto probíhá tak, že jedinci s odborným vzděláním jsou v rámci buď centrálního kurzu anebo v rámci novin samotných předány základní žurnalistické dovednosti. Jak pronesl (tuším?) editor the New York Times: dejte mi opici s tužkou a do 14 dní z ní udělám novináře.

Na lepší časy se snad blýská i u nás; zatím mi na jejich vyjmenování stačí prsty jedná ruky, nicméně ti čeští novináři, kteří se snaží o právu referovat trochu smysluplným způsobem, jsou buď absolventy nebo alespoň bývalými studenty práva. Tak snad až budeme mít ty davy nezaměstnaných právníků, kterými hrozí příslušná místa jako jedním z důvodů, proč neotvírat nové právnické fakulty, třeba se více jedinců z tohoto davu začne zamýšlet nad profesní budoucností novináře...

Celý příspěvek