Úpadek kamenných knihkupectví ...

Se zájmem jsem si přečetl nedávné příspěvky R. Posnera a G. Beckera na jejich společném blogu, a to na téma hrozícího (probíhajícího?) úpadku kamenných knihkupectví. Viz Can bookstores survive? Prospects and consequences od Posnera a Traditional bookstores are doomed od Beckera. Osobně rád navštěvuji kamenná knihkupectví a "browsuji" novinkami atp., ale i tak většina knih, které nakupuji (a není jich málo ;o), pochází z on-line prodeje (zejm. Amazon či OUP, ale i u nás přes knizniweb.cz nebo kosmas.cz). Takže myslím, že poznámky obou autorů jsou správné. Zajímavou otázkou by také mohlo mít, jaký dopad má/bude mít jimi popisovaný vývoj na veřejné knihovny (asi i jim budou ubývat "návštěvníci"). K tématu e-kniha versus papírová kniha se vyjadřovat nebudu, ale myslím, že je celkem zřejmé, že papírová kniha jako médium vydrží déle, než kamenná knihkupectví. Osobně jsem zatím např. na žádný reader e-knih nepřešel, a to přesto, že by mi měl být přinejmenším Kindle celkem sympatický. :o) No a na závěr ocituji z toho příspěvku Posnera takovou - možná až cynickou - shrnující pasáž: "Bookstores will decline, and perhaps vanish when the current older generation, consisting of people habituated to printed books (as to printed newspapers), dies off. Yet this may well represent genuine economic progress, just as department stores and supermarkets represent progress though they cause the demise of countless small retailers."

Co si o tom myslíte? Jak jste na tom Vy s nákupy knih (on-line či off-line)? A už jste přešli na e-knihy? Celý příspěvek

Kratochvilné čtení k srpnovým okurkám II.

Pokračujeme v našem srpnovém kratochvilném čtení z díla Jaroslava Mellana.

Obhájce a advokát kouzla zbavený

Řekněme si o něm několik pravdivých slov, nebojácných nahoru i dolů.
[...]
Narodí se dítě, o němž jest psáno v knize Osudu, že se stane advokátem.
V šesti letech vstupuje do první obecné školy.
V jedenácti letech vstupuje dítě branou přijímací zkoušky do primy.
Jedenáct a osm je devatenáct.
V devatenácti – dvaceti letech jest kandidát advokacie imatrikulován na právnické fakultě.
K advokacii jest potřebí doktorátu práv, advokátní praxe a advokátní zkoušky.
Podtrhuji doktorát: není ho potřebí v jiném odvětví praktické služby právní.
Soudci, notáři, konceptnímu úředníku, politickému, finančnímu a vůbec zkrátka všem ostatním praktickým právníkům postačí tři státní zkoušky, s výjimkou konceptních sil finanční prokuratury, u níž je doktorát práv neprominutelnou podmínkou.
Advokát musí mít doktorát bezpodmínečně, kromě ovšem onoho výminečného případu, kdy bývalý soudce otevírá si kancelář advokátní (5 let cum voto).
Jsou to případy vzácné a celkem málo praktické.
Netřeba se jimi zdržovati.
Doktorát předpokládá zpravidla tři státní zkoušky a tři rigorosa.
Tedy šest zkoušek.
Na žádné jiné fakultě není jich tolik.
Medicina má tři rigorosa, filosofie jednu státní zkoušku, technika dvě státní zkoušky.
My jich máme šest, advokátní zkouška jest počtem sedmá.
Zkoušky právnické dělí se ve tři skupiny:
První státní zkouška historicko-právní,
druhá judicielní,
třetí státo-vědecká.
Rigorosa – nebožtík prof. Horn je překládal po svém svérázném způsobu „chlaďury“ – jsou přísné zkoušky doktorské.
Zpravidla po osmi semestrech lze promovat.
Tedy ve 24 letech.
Promoce je velmi příjemná věc.
Nebyla by, kdybychom si uvědomili, že to není konec studií, nýbrž současně počátek praktického života a pouhá formální legitimace k němu.
Z opojení doktorátu vyléčíme se brzy.
Pozorujeme, že i po naší promoci slunce – ku podivu – vychází na východě a zapadá na západě a že hvězdy jsou viditelny v noci, nikoliv ve dne.
Pak vstoupíme do praxe.
Za našich dob byla sedmiletá.
Těch sedm let přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ve snu faraonově.
Léta koncipientské praxe jsou léta po stránce příjmové chudá – po stránce pracovní bohatá.
Pak děláme advokátní zkoušku – poslední formální a úřední zkoušku v životě.
A v 31-32 letech otevíráme kancelář.
V dobách, kdy naši kolegové, t. zv. zkažení studenti, kteří tak říkajíc zběhli včasně ze studií, jsou již po léta v praktickém povolání, v pevných místech pod pensí, s nárokem na přídavky, postupy, dovolenou!
Do kanceláře nutno vnésti peníze.
I do té nejubožejší.
A pak je potřebí ještě nějakého reservního fondu, poněvadž normální advokátní kancelář v normální době v prvním roce kryje svým výtěžkem tak právě režii.
Říkává se, že teprve po třech letech lze říci, zda zvolené povolání advokátní nás uživí a stane se rentabilní.
Zodpovězme si několik speciálních otázek: Jaké jsou příjemné stránky obhájcovského povolání?
Začněme oněmi ideálními a skončeme materiálními.
Obhájce spolupůsobí na právním formování života.
Brání utiskované proti útočníkům a v jistém směru zastává i funkci anděla-mstitele.
Do jeho rukou svěřuje klientela své osudy.
A podaří-li se mu rozřešit příznivě svěřený problém, má příjemný pocit vykonané a úspěšné práce – pocit obdobný asi onomu, jejž má chirurg po zdařilé operaci, jež se povedla, aniž pacient zemřel.
Advokát je také trochu potěšení zarmoucených i útočiště hříšníků.
Pokud jde o kladnou materiální stránku našeho povolání, tu lze říci, že normální kancelář advokátní je výnosná a kancelář nadprůměrná může dokonce svého majitele učinit zámožným.
A i ta nejubožejší dá přece jen jakž takž živobytí.
Jaké jsou nepříjemné stránky našeho povolání?
Tu nutno v prvé řadě – proti tradici – akcentovat nesamostatnost. Je konečně nutno vyvrátit bludnou legendu o samostatnosti advokátního stavu.
Úředník právník má při počátku své kariéry nad sebou řadu pánů.
Leč počet jich jest uzavřen a spočitatelný.
Postupem let ubývá tato nadřízená vrchnost, neboť úředník postupuje a každým krůčkem tenčí se počet těch, kdož jsou jeho veliteli, cum licentia superiorum.
V západu svého života jest už téměř samostatný.
U advokáta je to obráceně; čím starší, čím známější, čím má více práce – tím je méně samostatný.
Každý klient je jeho pánem.
Uděleným mandátem koupí si advokátův čas, jeho neděle, svátky, prázdniny i jeho telefon.
Máme nad sebou tolik pánů, kolik klientů.
Advokacie ztravuje veškerý náš čas.
Musíme se rozloučit s t. zv. úředními hodinami a často škrtnout si z kalendáře neděle, svátky, ba dokonce i prázdniny.
Ostatně t. zv. soudní prázdniny se na věci trestní vůbec nevztahují.
Na našich bedrech spočívá strašlivá odpovědnost.
Morální i věcná.
Za sebe menší chybu vlastní i personálu své kanceláře ručíme celým svým jměním.
A vposled: řekněme si to docela poctivě a bez falešného ostychu. Advokacie je věčná hádka.
Chcete-li výraz eufemističtější: výměna názorů.
Žijeme ve stálých sporech jednou – mandatari nomine – žalujíce, po druhé jsouce žalováni.
Je to zaměstnání, je-li svědomitě a poctivě vykonávano, neklidné, rozrušující, vysilující.
Chtíce nechtíce sžíváme se s osudy a právními postaveními své klientely a spolutrpíme jejich procesy a v nich peripetiemi a krisemi.
Rodinný život, společenský atd. je u plně zaměstnaného advokáta politováníhodný.
Ve chvílích prázdna touží po jediném: po absolutním klidu, po trošce nirvány, jež ho regeneruje neb má regenerovat.
Jaké jsou pravděpodobné vyhlídky v advokátním i obhájcovském povolání?
Jedním z nejnevděčnějších zaměstnání na světe je zaměstnání prorocké.
K pythické stylisaci – vpravdě nic positivního neříkající – se utíkati nechci.
A proto mi odpusťte odpověď na otázku danou.
Advokátní zkouška nahrazuje veškeré ostatní zkoušky: advokát může se „přes noc“ stát soudcem, notářem, úředníkem finančním, politickým, konceptní silou obecní, zemskou, v soukromých službách atd.
Je tu tedy vždy jakás reserva, mluveno ovšem cum grano salis: nepovede-li se advokátní kancelář, lze přestoupit do jiné právní lodičky bez dalších zkoušek.
Jakých zvláštních schopností vyžaduje toto povolání?
V prvé řadě fysické a psychické zdraví.
Neboť advokacie jest ustavičný útok na soustavu nervovou i tělesnou v užším slova smyslu.
Není tu žádoucího oddechu a není tu vlastně t. zv. úředních hodin, jež si sice můžeme dát na tabulku i na kancelářské tiskopisy, ale sotva se budeme moci jimi bezpodmínečně řídit.
Nejsme prostě pány svého času. Aliis si licet, tibi non licet.
Vedle zdraví je nutna jakás takás řečnická a stylistická schopnost.
Říkává se, že advokát musí mít v prvé řadě pořádnou pusu. Říkává se to poněkud plastičtěji, ale obsah jest týž.
Není to tak docela pravda.
Advokát – a contrario obhájce – nepotřebuje být vůbec řečníkem.
Civilní spory, v nichž advokát vystupuje, ovládá zásada písemnosti.
Ani obhájce hájící před trestními soudy nemusí vynikat řečnicky a může mít úspěch.
Naproti tomu obhájce před porotou má být řečníkem, neboť tu často vítězí spíše řečník než právník, někdy dokonce i řečník nevybíravý.
Nejslavnější juristé selhali právě u porot.
Advokacie jest jedním slovem práce, což by ovšem nebylo ještě neštěstí!
Říká se dokonce, že práce je štěstí.
Nevěřte tomu.
Práce může být toliko cestou ke štěstí.
Může být prostředkem, ale ne účelem života.
A tedy: i prací advokátní lze zajisté – jako každou prací – dospět ke štěstí.
Anebo alespoň k něčemu, čemu se tady na světě říkává štěstí.

(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 240-244)

Celý příspěvek

Kratochvilné čtení k srpnovým okurkám I.

Už ani nevím jak, dostala se mi do rukou kniha Jaroslava Mellana Trestní řízení v praksi z roku 1941. Kniha je především zcela vážně míněnou příručkou, určenou potřebám praktických právníků i laické veřejnosti, jejímž účelem je – slovy autora – promítnout trestní řád do praxe. Seriozní výklad je však překvapivě tu a tam proložen poněkud odlehčenějšími pasážemi, které se doufám budou hodit k jemnému zavlažení srpnových okurek.

Mimochodem – jak prozradil přítel Google – autor (26. 8. 1887 – 23. 11. 1961) byl nejen pražským advokátem a obhájcem ve věcech trestních, ale také dramatikem a ochotnickým hercem (např. v roce 1919 zazářil jako Osvald v Ibsenově hře Strašidla provedené Jednotou divadelních ochotníků Jaroslav v Luži v režii Emanuela Pelce – to jen tak na okraj pro divadelní fajnšmekry) a autorem několika knih různých žánrů.

Pro první okurkové kratochvilné čtení jsem z výše jmenované příručky vybral pojednání o problematice čitelnosti rozsudků, byť tento problém dnešní právníky již tolik nepálí (nebo se mýlím ...?)

Čitelnost rozsudku

Mlčí o ní trestní řád, literatura i judikatura.

Za to mluví o ní praxe.

Řečí naříkavou. Probíráme-li se ve starých, dávno mrtvých aktech soudních, nalezneme ještě tu a tam exempláře rozsudků vyráběných podle té staré, často s oblibou posmívané školy. Na solidních papírech, vítězně odolávajících zubu času, zežloutlých jen docela nepatrně, jsou psány rozsudky soudců, kteří už dávno sami stojí před soudnou stolicí onoho opravdového a skutečného Nejvyššího soudu.

Kvalita papíru těchto rozsudků, kaligrafické, i školákovi jasně čitelné písmo, vzbuzuje v neznalci dojem, že tu jde buď o staré pergameny, jimiž zajišťovala se práva a udělovaly výsady, nebo dokonce o listiny mající charakter císařských reskriptů a majestátů.

Nejstarší rozsudky, ony vydávané v dobách, kdy nebylo ani zdání o psacích strojích, ale také ještě ani o hektografické mase a kopírovacím inkoustu, jsou psány ručně. Ony pozdější jsou již hektografovány, ale vesměs jasně a i po uplynutí řady dlouhých desetiletí podnes vzácně čitelně. Rozsudky dnešní změnily se i po této formální stránce. Nikoliv k svému prospěchu.

Strana, resp. obhájce, dostává rozsudky psané průtiskem na hedvábném papíře.

V neznalci může tato zásilka, zejména přehlédne-li na obálce razítko soudu, vzbuzovat mylné zdání, že nějaký vtipkář zasílá složku hygienického papíru.

Čitelnost nynějších rozsudků je minimální.

Straně, resp. jejímu obhájci dostává se patrně poslední kopie rozsudkových opisů, psaných nadto s použitím dávno vysloužilého kopírovacího papíru.

Zřídka kdy jsou dnešní rozsudky čitelné bez námahy. Často je nutno použít k jejich rozluštění zvětšovacího skla. A i tehdy místy se vám zdá, že tu jde o jakési mediální písmo, tajuplné jak egyptské písmo klínové. Není to jen bagatelisování práce obhájcovy, který přece provádí proti rozsudku, jejž si vyžádal, zákonné opravné prostředky! Myslím, že je povinností soudu, aby tyto opisy rozsudků byly čitelné.

Vždyť má-li obhájce provésti ohlášené opravné prostředky, musí přece nutně prostudovat rozsudek a tu je docela přirozené, že má právo na rozsudky čitelné a soud, pokud se týče soudní kancelář, povinnost, dodat rozsudky v exempláři bezvadném.

Újma vyplývající z nečitelnosti dodávaných rozsudků nespočívá jen v námaze zrakové, ale zapříčiňuje zbytečnou ztrátu času.

Ba nutí někdy obhájce k tomu, aby si pořídil čitelný opis rozsudku ze spisu samého, čímž opětně vzniká další ztráta času a ovšem i docela zbytečné vydání.

Jestliže zákon ukládá povinnost soudu, aby zaslal obhájci k provedení včasně ohlášených opravných prostředků rozsudek, jest tím přece již eo ipso řečeno, že to bude rozsudek čitelný bez pracné námahy a křížovkového luštění. Pomačkané hedvábné papíry, popsané mlhavým písmem, nejsou rozsudkem po zákonu.

Státní zástupce, jehož úřadovna nalézá se pravidelně v téže budově, v níž je sídlo sborového soudu I. stolice, může event. závady, vyplývající z nečitelnosti nebo ze zmenšené čitelnosti rozsudků odstraniti tím, že nahlédne buď v originál rozsudku, nebo v čitelný průpis v aktu se nalézající.

Bývá to zpravidla ztráta několika kroků.

Bylo by nutno, aby porucha rovnováhy mezi úřadem obžaloby a úřadem obhajoby, jež se vine v neprospěch posléze jmenované jako červená nit celým trestním řádem, byla i v tomto směru odstraněna.

A pod povinností dodat obhájci rozsudek ku provedení ohlášených opravných prostředků budiž vždy a bezpodmínečně rozuměna povinnost dodat rozsudek čitelný.

(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 30-31)

Celý příspěvek

Otřesná pravda o Jiném právu ve světle Cimrmanovy filozofie externismu

V měsíci věnovaném největšímu géniovi, kterého tato země neměla, je třeba konečně a definitivně vyvrátit mnoho omylů, které o Jiném právu, jeho údajných autorech, komentátorech a čtenářích obecně panují. K jejich vyvrácení a poznání skutečné pravdy použiji filozofie externismu, dosud nepřekonaného filozofického směru, jehož průkopníkem a učitelem byl právě Jára Cimrman. Filozofie je široké veřejnosti známa především ze hry Akt; ti, kteří by tuto průrvu filozofické moderny neznali, mohou se s ní seznámit např. zde, zde či zde. Jakožto člověk, který o filozofii neví téměř nic, jsem téměř ideálním subjektem k její aplikaci. Výsledek poznávacího procesu tomu bude nepochybně odpovídat.

Na úvod pro shrnutí připomínám, že základní myšlenka externismu vyvrací a zároveň potvrzuje (i v tom je výjimečná síla tohoto učení) filozofii solipsismu, která je postavena na ideji, že existuje pouze Já a neexistuje okolní svět. Externismus směle hájí teorii opačnou, tedy, že existuje pouze vnější svět a neexistuje Já. Aplikováno na každou věc, docházíme k závěru, že „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je.” Věc je tedy určena tím, čím není, nikoliv tím, čím je. Jedině vše to, co věcí není, tuto věc vytváří. Cimrman ústy profesora Smoljaka zdůrazňuje, že by proto bylo lépe neoznačovat věc věcí, ale označit za ni okolí věci, tedy ne-věc.

Nyní snad už musí být každému jasné, že Michal Bobek ani Honza Komárek nemají na existenci Jiného práva pražádnou zásluhu, ba právě naopak. Oni dva jsou jediní, kdo Jiné právo nezaložil. Založil jsem ho já, Pavel Molek, Tomáš Sobek, Pavel Hasenkopf, Karel Výborný, Jenda Petrov, Vojta Šimíček, Věra Špaňhelová z Kopidla, Pavel Kučera z Brna, Festus Okunebene z Ugandy, Remigius Sprotys z Vilniusu, Varlatos Charlaos z Atén, jakož i několik dalších miliard ne-Komárků a ne-Bobků tohoto světa. Veškerá vina za jeho neduhy tedy nepadá na ně dva, ale na nás ostatní. My víme s jakou myšlenkou jsme ho založili a proč. Oni to ne-vědí. Aby ho změnili, musíme ho změnit my. Zároveň veškerá případná chvála připadá nám, nikoliv jim. Stejně tak stížnosti. Píšete-li jim maily ohledně JP, už jim je nepište, pište je sobě nebo svým sousedům.

Druhý velký omyl je, že Jiné právo je tvořeno posty, které sem píšeme. Jedná se o hrubé nepochopení reality. Je to právě všechno to, co sem nenapíšeme, co tvoří Jiné právo. Nejpilnějším přispěvatelem se tedy může patrně zdát Michal Bobek, ale přitom je to opět on, kvůli kterému je Jiné právo méně, než by bylo bez něj. Již zmiňovaný Festus či Varlatos stvořili víc z Jiného práva než Michal, Honza či kterýkoliv z nás ostatních ne-přispěvatelů. Nejlepším postem nepochybně byl ten, který sem nenapsala 25. června 2007 Ugde Öhlundová ze Stockholmu. Díky Ugde! Snad si i my ostatní uvědomíme, že nejlépe Jinému právu přispějeme, když sem nic psát nebudeme (tento post budiž důkazem, že některým z nás to dochází pomaleji).

Co platí pro autory, platí samozřejmě i pro komentátory. Všechno to, co nejsou komentáře na Jiném právu, tvoří skutečné komentáře Jiného práva. V momentě, kdy Pavel Hasenkopf přestal být na JP patrný coby komentátor, stal se ve skutečnosti jeho nejplodnějším komentátorem. Ve chvíli, kdy se však vrátil zpět, přestal jako komentátor opět existovat. Chcete-li být tedy komentátory, pak proboha nekomentujte!

Nyní se dostávám k vám, milí čtenáři, tedy vám všem, kteří zde ani nepíšete ani nekomentujete, ale chodíte sem číst vše to, co jsme ne-napsali, a možná si myslíte, že tak spoluvytváříte fenomén Jiného práva. Inu, další omyl, jenž je třeba prostřednictvím teorie poznání založené na principech externismu vyvrátit. Čím více sem chodíte, čím více zde čtete, čím více se Jinému právu blížíte, tím více se dostáváte tam, kde Jiné právo není. Cimrmanovými slovy tedy šlapete do prázdna. Jiné právo totiž poznáte právě jen tam, kde Jiné právo není.

Mnozí z vás, zejména ti ve filozofii zběhlejší, již jistě tuší, kam tento poznávací proces nevyhnutelně vede (pozn. pro vulgární materialisty: ano, tam taky, ale jen jako logický vedlejší efekt); pro někoho to bude možná zjištění nejlepší, pro jiného nejděsivější:

Jiné právo neexistuje. Ani Jiný Jára neexistuje. Jsou to jen díry ve jsoucím světě.

A teď už tedy VÍTE VŠE: NEVÍTE NIC. Tak jako ne-já.

(Co má pro skutečnosti zde uvedené za následek objektivní neexistence tohoto postu, si už domyslíte sami.)

Celý příspěvek

Miroslav Huml: Zákon č. 777/2008 Sb., o Veselých Vánocích

Dovolím si jménem bloggerů popřát našim čtenářům krásné a pokojné svátky. Jako bonus připojujeme vítězný "zákon" ze soutěže ELSA Praha o nejlepší vánoční zákon roku 2008 z pera M. Humla (s laskavým svolením autora).

Miroslav HUML: Zákon 777/2008 Sb.o Veselých Vánocích
Z DŮVODOVÉ ZPRÁVY

Poslanci v Poslanecké sněmovně,
po troše svařáku a po opici,
usnesli se na tomto zákoně,
oporu našli výjimečně v opozici.
Navrhl ho Tlustý z ODS,
lobovala Konečná, loboval i Rath,
lidovecký souhlas z nebes se vznes,
Topolánek ho dává lidem znát.
V důvodové zprávě stojí,
že absolvoval trojí čtení,
kde všichni ego obvykle si hojí,
on schválen byl v původním znění.
Státu přinese to modré z nebe,
o ústavní rozpor netřeba se bát,
Brusel nás za něj stěží zjebe,
rozpočet státní nebude nic stát.
Senát zachoval se na svém místě,
jednohlasný souhlas dal,
jen prezident váhal se svým jistě,
nakonec však odpor vzdal.
Nakonec zákon zcela v souladu
s 309/1999 Sb. vyhlášen jest
a pokud ještě neztrácíte náladu,
přečíst si ho budete mít čest!

§ 1

Každý stromeček ozdobit si může,
zcela dle svého vkusu,
pod něj dát třeba kabát z kůže
nebo lístek do cirkusu
a užít si svátky klidu, míru
nasytit se plně pohody,
však pozor na předlužení a v rozpočtu díru,
dotčeny nejsou zákony o ochraně přírody.

§ 2

Mladší starším popřát musí
veselé Vánoce a šťastný nový rok,
kdo vyhnout se tomu zkusí,
obdrží pokutový blok
na částku do Kč tisíce,
kterou, pokud neušil nikdo boudu,
uhradit nutno do půli měsíce,
nebo odvolat lze se k soudu.

§ 3

Každému musí být dopřáno
o Štědrý večer pohoda a veselí
a komu to přijde pramálo,
nechť radost se dárky zocelí.
Každý má právo kapra jíst
a vyndat z něho všechny kosti,
cukroví si v klidu píct
a salátu mít dosytosti.

§ 4

Každý má právo dostat dary,
v něž si doufá v skrytu duše,
ať je mladý nebo starý,
omezeno vše jest jednoduše.
Za nabytí ručí ten, kdo dává,
nesmí dojít k trestnému činu,
či třetích osob narušení práva
a to ani na vteřinu.

§ 4 a

Ježíšek nakoupí produkty české,
dovoz z EU se připouští,
nechť recesy na zlé časy se bleskne
a za rok řádí si v dáli na poušti.
Proto za dárky z daleké ciziny
se uhradí extra daň, co ukojí po nich hlad,
školství adresát příjmů bude jediný
a porotě od ledna zvednou plat.

§ 5

Kdo špatnou zprávu v tom dni pozná,
nechá si ji ve vlastní mysli,
sklenku vína spolkne do dna
a říká vtipy, co si syslí.
Videa a televize,
vynechají černou kroniku,
cenzura platí na slovo krize,
její synonyma opustí stránky slovníku.

§ 6

Na půlnoční mši si může razit,
každý svobodně a bez rozdílu,
nikdo cestu mu nesmí kazit,
či jinak ubírat mu sílu.
Každý ať si v co chce věří,
nemusí to dávat znát,
všem se metrem stejným měří,
zaměstnavatel se na to nesmí ptát.

§ 7

Každý z práce odejít dříve,
pokud chce, může klidně,
aby si užil sváteční chvíle,
nerušeně a zcela slibně.
Tak těm, co na večer se těší
a dříve opustí svou práci.
se neplaceným volnem všechno řeší,
nikomu nesmí býti pro legraci.

§ 8

Parlament si žádá poslední krok,
čímž velké gesto vykoná,
veselé Vánoce a šťastný nový rok
všem přeje jménem zákona.

§ 9

Zákon pro území ČR platí,
dne 24.12. od půlnoci do půlnoci
a komu ten den někdo zhatí,
krajský soud nenechá ho bez pomoci.
Žalobu podanou řádně prošetří,
když do roka, co o újmě se dozvěděl,
ale maximálně do let tří,
podá ten, kdo dříve o ni nevěděl.

§ 10

Během střízlivění vypuštěn

§ 11

Vše vztahuje se na všechny fyzické osoby,
co v označeném území výskyt mají,
neplatí exempce a jejich obdoby,
ani v Praze a v žádném kraji.

Po dohodě ve vší snaze
dne 1.12.2008 schváleno v Praze. Celý příspěvek

Malé praktikum práva adhézních smluv aneb příběh pro všechny fanoušky UPC a.s.

V časopise REFLEX jsem se nedávno pobavil nad článkem Andreje Halady o podivnostech podivné kabelové společnosti UPC a.s. , abych hned ten samý týden učinil s UPC podobnou zkušenost.

S UPC jsem byl ve smluvním vztahu řadu let od mého permanentního návratu ze studií v USA. V USA jsem si zvykl i na kvalitní servis spojený s poskytováním internetu a kabelové TV – mj. nepřetržitá 24 hodinová služba v případě poruchy a telefon, kam se zákazník bez problému dovolá. Sám jsem ji využil asi jen dvakrát, protože mi vše bez problému fungovalo.

I v Praze mi vše v zásadě fungovalo, byť jsem si pomalu zvykal na občasné podivné výpadky sítě UPC. Protože jsem člověk smířlivý a nerad se o něčem hádám, nikdy jsem se nesnažil i za delší výpadky dosáhnout slevy. Nicméně tento srpen mi rychlost spojení UPC LIGHT klesla na takové hodnoty, že jsem si připadal jako ve starých dobrých dobách telefonního připojení. Poslal jsem tedy jedno srpnové úterý prostřednictvím formuláře na webové stránce prosbu o nápravu. Když jsem do pátku nedostal jakoukoliv odpověď, svou reklamaci jsem urgoval, a současně jsem se pokusil dovolat na službu UPC přímo. Shodou okolností to byl pátek poté, co jsem si přečetl v Reflexu shora zmiňovaný článek Andreje Halady. Mé pokusy dovolat se na zcela přetíženou klientskou linku byly opakovaně zcela neúspěšné (většinou se mi nepodařilo dovolat na živého operátora vůbec, neboť hovor byl pro přetíženost linky po pěti minutách ukončen, zatímco jednou jsem po 40 minutách čekání živého operátora konečně dostal, aby mne pak ten přepojil na technika, načež jsem po dalších 20 minutách bezúčelného čekání ztratil energii v nekonečném telefonátu pokračovat, protože jsem chtěl ten den dělat i jiné věci, než sedět u telefonu a čekat na UPC).

Nakonec jsem tedy smlouvu přes elektronický formulář vypověděl, a to jako celek. Protože 1) se mi teprve šestý den od reklamace UPC ozvala emailem, ovšem jen s radou, že poruchu sice mám, ale musím je kontaktovat telefonicky, 2) protože telefonický kontakt na UPC byl nemožný (ledaže bych si na ně vyhradil půl dne a provolal desetinásobek svého kreditu), 3) můj internet prakticky nefungoval, a já chtěl proto smlouvu z toho důvodu ukončit dříve než v 35 denní výpovědní době (nechtěl jsem platit za něco, co jsem dost dobře nemohl používat), podíval jsem se poprvé do všeobecných obchodních podmínek. (všimněme si, že dnes již zcela výjimečně najdete takové smlouvy, které by odpovídaly tradičnímu smluvnímu paradigmatu, takže poprvé klient uvidí smluvní podmínky až když je v nějakém problému – někteří autoři, jako Grant Gilmore, to nazývají výstižně „Smrt smlouvy“ jako právního konceptu). Ve Všeobecných podmínkách UPC jsem se podivil nad tím, že jsem oprávněn od smlouvy odstoupit pouze tehdy, pokud „Poskytovatel přestane prokazatelně dodávat Služby po dobu delší než 30 dnů“ (čl. 8.11 VOP). Protože výpověď bez udání důvodu je možno podat s 35 denní lhůtou, to už mne tedy vskutku rozzlobilo. I napsal jsem tedy do UPC dopis, ve kterém jsem odstoupil od smlouvy na internet s tím, že jsem jim dal osm dní na odpojení mé linky. Možnost odstoupit od smlouvy okamžitě v případě neschopnosti poskytovatele odstranit ohlášenou závažnou vadu po dobu sedmi dnů jsem odůvodnil takto:
Toliko na okraj zmiňuji, že Vaše podmínky pro odstoupení od smlouvy, které umožňujete pouze v případě úplného výpadku služby po dobu 30 dní, nepovažuji za platné a v souladu se zákonem. Měl-li bych vskutku čekat 30 dnů, možnost odstoupení od smlouvy by se stala s ohledem na možnost výpovědi v obdobné lhůtě zcela bezúčelnou. Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zdůrazňuji, že Internet, který dosahuje rychlosti telefonického připojení, si neplatím, a ani ho nepotřebuji.
(podotýkám, že UPC má možnost odstoupit od smlouvy tehdy, pokud se dvakrát po sobě opozdím o jeden den s úhradou ceny za službu, byť třebas jen o jeden jediný den – viz čl. 8.8 VOP).

Humorné je, že teprve po doručení mého odstoupení jsem konečně obdržel reakci UPC. Na dovolenou, kam jsem mezitím odjel, mi agent UPC zavolal s tím, že akceptuje mou výpověď, a tedy smlouva zanikne po 35 dnech. Zanedlouho mi přišel i dopis, kde UPC opět akceptuje mou výpověď, s tím, že smlouva skončí po 35 dnech (student prvého ročníku právnické fakulty samozřejmě ví, že výpověď se neakceptuje, neboť je jednostranným právním úkonem). Situace je tedy následující: podle mého výkladu jsem od smlouvy odstoupil ke dni 1. 9. 2007; podle UPC smluvní vztah trvá a zanikne teprve ke dni 20. 9. ukončením výpovědní doby.

Nejvíce jsem se ale rozzlobil dnes (a je to i důvod mého postu), neboť jsem obdržel fakturu na platbu celého měsíce září. Na můj emailový dotaz, proč bych měl platit celý měsíc září, pokud i podle výkladu druhé strany smlouva končí k 20. 9., mi milá UPC tentokrát promptně sdělila: Vzhledem k tomu, že faktury jsou generovány dopředu, Vám skutečně byla doručena faktura za celé září. Zpětně Vám bude vrácena částka za nevyužité služby za období od odpojení tj. 20.9.2007 do konce zúčtovacího období tedy 30.9.2007 na následující faktuře za měsíc říjen.

Mám tedy zaplatit i za tu část měsíce, kdy smlouva netrvala ani podle výkladu druhé strany, a druhá strana mi pak za měsíc přeplatek milostivě vrátí.

Rozhodl jsem se tedy, že jakkoliv se nejedná o velkou částku, nebudu podporovat neuvěřitelné jednání podivné kabelové firmy (mimochodem, ve veškeré komunikaci se mi UPC ani jednou neomluvila), a raději půjdu, byť do bagatelního, sporu. Vím, že normální reakce je mávnout rukou a zaplatit částku, abych měl tzv. klid, ale řetězec těch událostí je takový, že to prostě udělat nemohu.

Má otázka na diskutéry je následující : souhlasíte se mnou, že můj argument ustanovením o spotřebitelských smlouvách, citovaný výše, je přesvědčivý? Ustanovení o spotřebitelských smlouvách bohužel přímo konkrétní relevantní normu na tuto věc neobsahují. Celý příspěvek

Něco na odreagování aneb informovaný souhlas ...

Jelikož teď zrovna nemám čas na nijak složité příspěvky a přesto bych chtěl dostát své blogerské "povinnosti", alespoň čas od času sem něco přidat, tak bych navázal na některé "volnější" posty - ať už mé či spolublogerů - (např. euroovečka, Zlatovláska nebo AT&T History Lesson), které se sice možná snaží na "něco" upozornit, ale jejichž hlavní účel spatřuji ve snaze pobavit. :o)

To platí i nyní, když odkazuji na krátký, vtipný a přitom s právem a právníky související šot na atomfilms.com. Nazvaný "Consent" a opravdu je o tom, co všechno může vlastně informovaný souhlas obnášet :o)) Z jiné stránky se na něj lze koukat též jako na šot ilustrující, co všechno by také hypoteticky mohli právníci dělat ...

Příslušný krátký film (cca 6 min - plus krátká reklama před ním) lze shlédnout zde. Celý příspěvek

Jára Cimrman v New York Times

Pro všechny příznivce Járy da Cimrmana upozorňuji, že se dnes dostal na velmi prestižní stránku A4 New York Times. Celý příspěvek

K čemu jsou české parky?: aneb krátké májové zamyšlení

Ve čtvrtek jsem chtěl využít pěkného počasí, takže jsem se vypravil se studenty ze svého volitelného kursu na právnické fakultě v Praze do zahrady U Lužického semináře na Malé Straně. Zahrada je podstatně příjemnější než neklimatizovaná budova na náměstí Curieových, navíc ve volitelném předmětu je jen asi deset studentů, takže vyrazit do přírody se přímo nabízí.

V zahradě jsme si logicky sedli na trávu, stejně jako řada turistů a maminek s kočárky. Po pár minutách výkladu, kdy jsme zrovna začínali rozebírat Bartonův test k evropské směrnici o důkazním břemenu, jsme ovšem byli z trávníku vykázáni městskými strážníky. Ti pak strávili následující dvě hodiny vyháněním nic netušících turistů a maminek s dětmi z trávy. Protože mám v kursu vedle Čechů též Francouze, Angličanku, Němce a Švédy, kteří v Praze studují v rámci výměnného pobytu, pražští strážníci se zasloužili o to, aby tito studenti poznali trošku blíže naše mravy. Všichni se shodli, že něco obdobného by bylo v Londýně, Berlíně, Paříži nebo Stockholmu zcela nemožné.

Naši situaci jsme vyřešili prostě: sedli jsme si na lavičky, které jsme sešikovali k sobě, takže jsme vadili kolemjdoucím v pohybu po chodníku. Protože ale strážníci nebyli naprogramováni na akci na chodníku, pokračovali dál ve vyhánění maminek s kočárky, a nás, kteří jsme teď skutečně řadě lidí překáželi, si vůbec nevšímali.

Při odchodu jsem se na strážníky obořil, zda se nestydí potýkat se s maminkami s kočárky a se studenty. Jeden z nich mlčel, druhý nicméně odvětil, že je tu na žádost Městské části Praha 1, která jako vlastník parku žádné lidi na trávě nestrpí.

Tak přemýšlím, k čemu vlastně pražská tráva je. Pravděpodobně je, s prominutím, na psí hovno. Celý příspěvek