01 května 2007

Nepřečteš-li mě, nezahyneš, neocituješ-li mě, zahynu

Noční můra bezejmeného akademika:
Zdá se mu, že právě dostal poštou výtisk knihy, publikované jeho kolegou. Kniha pojednává o oblasti, o které sám psal. Prolistuje si bibliografii. NIC! Projde poznámky pod čarou. NIC! Ani jeden jediný odkaz na jeho práce. Prolistuje si několik posledních vydání odborného časopisu, který rediguje. NIC! Rozrušený jde do své knihovny a vytáhne knihu, kde ví, že byl často citován. Na místech, kde byly předtím odkazy na jeho práce, nic není. Nikde není ... Existuje ještě vůbec?

Podobné historky mě začaly napadat při pohledu na titulek nedávného příspěvku Honzy Komárka: „Publikuj nebo zemři“ s nadějným podtitulem „a v poznámku pod čarou se obrátíš“. Bohužel, neobrátil se. Obrátím se tedy krátce nyní já. Ne však k celé poznámce pod čarou, té svůdné, tajemné a přitom otevřené krásce, ale pouze k jednomu z jejích poslání: její moci propůjčovat nesmrtelnost.

Na světě najdete těžko sebestřednější stvoření, než je (právní) akademik ("akademikem" mám na mysli jakéhokoliv jedince činného v akademickém světě práva, nikoliv titul "Akademika" coby nad-profesora, neblahé paměti udělovaného Československou akademií věd pro zasloužilé soudruhy). Akademik chce být ve světle ramp. Chce, aby se o jeho práci mluvilo, aby ji lidé obdivovali a chválili (Jestli vám někdo akademicky činných jedinců tvrdí, že mu o nějaké "to veřejné uznání" vůbec nejde, a že to všechno dělá jen z "té lásky k vědě", tak buď lže, anebo je natolik publikačně neschopný, že mu nic jiného ani nezbývá (to "anebo" zde představuje nevýlučnou disjunkci)). Pokud to není opěvováním na konferencích či na jiných shromážděních, pak se rampou stává citační aparát. Příkladem konferečního světla ramp je třeba nadávná Óda na Lassera, o které zde psal Jan Passer a kterou takto "nenápadně" prodává samotný Cornell Law School.

Mám-li si půjčit Kunderův motiv, citace práce jiných je určitým typem nesmrtelnosti. Akademikovo ego je polechtáno, jeho vědecká existence potvrzena. Kromě pozitivního přijetí citovaného zde hrají i různou roli strategie citátora. Rozdělil bych je na dva druhy: korektní a ty ostatní:

Korektní:
- odkazuji na přejatou cizí myšlenku (v civilizovaném světě normou, v českých podmínkách sci-fi);
- bibliografická citace (odkazuji na další literaturu či judikaturu k tématu, se kterou jsem sice bezprostředně nepracoval, k tématu se ale váže a já tím čtenáři poskytuji (rozumný) rešeršní servis zdarma).

Ostatní:
- "Hele, hele, tohle všechno jsem četl!" (nádorová variace bibliografické citace);
- citatio benevolentiae (volná variace na captatio benevolentiae, tedy vloudění se do přízně dané osoby lichocením, zde předstíráním, že práce dané osoby byla významná pro moji vlastní práci, což může, ale také nemusí být pravda. Jev to rozšířený hlavně v germánských zemích, ale i u nás, kde prostě musím ocitovat toho vedoucího katedry, že?);
- rituální citace (citace "klasiků" a "mistrů", tedy těch, které osobně neznám (takže to není citatio benevolentiae), ale všichni je vždy citují, aniž by je kdokoliv četl, takže jako mladý učedník vstupující do cechu cítím povinnost je rituálně ocitovat, i když jsem je tedy, ehhhhm, taky nečetl);
- citace "já na bráchu, brácha na mě" (umělé navyšování citací mezi spřízněnými autory - kupříkladu někteří z přispěvatelů tohoto blogu byli nedávno odsouzeni jako "ti mladí, nezkušení autoři, co se citují jenom navzájem" a, implicite, že nepřinesou tu správnou oběť na citační oltář a nezapálí vonnou oběť zkušenému veleknězi, tedy že do své práce nezařadili citatio benevolentiae. "Bratrská" citace může nabývat až recesistických dimenzí, kdy se bratrští autoři vsadí, kdo bude schopen druhého ocitovat v čemkoliv, co napíše, bez ohledu na smyslupnost.);
- "Práce, jejíž jméno nesmí být vysloveno" (Záměrné neuvedení práce, o které vím, že existuje a že by správně měla náležet do bibliografické citace, ale domnívám se, že je to úplná blbost, takže nechci čtenáře urážet její citací. Nevím, jestli je správné zařadit tento typ citace mezi "ostatní": každý autor má samozřejmě hodnotící úvahu, co si myslí, že je smysluplné a na co je vhodné čtenáře odkázat. Na druhou stranu, pokud má psát skutečně plnohodnotnou bibliografickou citaci?

Zpátky ale k nesmrtelnosti. Mírou citací, častostí a umístěním v textu vznikají tři druhy nesmrtelnosti v právu. Bývají přímo úměrné autorovu egu.

1/ Malá nesmrtelnost - jedinec se obrací v poznámku pod čarou č. 26, když je dobrý den, tak taky pozn. č. 28 a 29.
2/ Střední nesmrtelnost - jedinec se dostává na stránku, tedy je uváděn v hlavním textu.
3/ Nesmrtelnost - jedinec se dostává do titulu.

Zajímavým fenoménem je, zda vaši práci při nošení malých kamínků na váš pomníček nesmrtelnosti vůbec někdo skutečně četl. V rámci malé nesmrtelnosti možná ani ne, pokud jste v poznámce pod čarou jenom jednou. U střední nesmrtelnosti a "řádné" nesmrtelnosti vás asi už četli, tedy pokud nejste už zase úplná mumie. Kategorie právních "citačních mumií" mě začala fascinovat především nyní, když se stávám stále větším právním archeologem. Začal jsem totiž číst autory, které normálně v tom právním "diskúrzu" už nikdo nečtě, ale povinně je cituje (rituální citace anebo vzývání nesmrtelných již bez jakékoliv citace, neboť to jsou přeci již ty "notoriety"): víkend jsem měl s Montesquieum a třetí kapitolou (knihy XIX až XX) jeho De l´esprit des lois, což je obecně považováno za základ moderního srovnávacího práva. To je sice hezké, ale jenom čtením samotné věci si člověk uvědomí, že Montesquieu, ten osvícený duch, který předběhl svoji dobu, byl rasista. Dnes dočítám 4 kapitolu I svazku Savignyho System des heutigen römischen Rechts, který s ohledem na to, že Savigny už má "řádnou" nesmrtelnost v právu dávno jasnou, taky nikdo nečte (jinak by se třeba taky mohl dozvědět, že Savigny mezi své výkladové metody zařadil "Zweck im Recht", tedy teleologický výklad právních předpisů).
Nabalzamované mumie právní nesmrtelnosti, které už nikdo nečte. A přitom se jimi chce každý tak moc stát ...