Judikát s lidskou tváří

Při studiu struktury a způsobu využití srovnávací právní argumentace v judikatuře českých vrcholných soudů v poslední době pročítám desítky rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Něco je zábava, něco už ne a něco je úděs. Abych navázal na "polaritní a korelativně fundovaný substrát", přidávám k dobru cosi, co mi připadá jako okázalé a zbytečné terminologické sebeukájení. Jedná se o část nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (věc prověřování obhájců v trestním řízení), pub. jako č. 98/2004 Sb., celý judikát je přístupný zde.

"Vycházeje z takto naznačeného teleologického odlišení, lze dospět k závěru, dle kterého, právě s ohledem na ustanovení § 56 zákona o advokacii ve znění zák. č. 228/2002 Sb., advokát dle § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro seznamování s utajovanými skutečnostmi podléhá bezpečnostní prověrce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Tímto zákonem dle odkazující normy obsažené v § 38 odst. 7 zákona o utajovaných skutečnostech je občanský soudní řád a soudní řád správní. Nadto zvláštní, od zákona o utajovaných skutečnostech lišící se, podmínky seznamování se s utajovanými skutečnostmi advokáta, jenž vykonává roli obhájce v trestním řízení, jsou zakotveny i v trestním řádu (zejména § 35 odst. 4 a § 198a tr. řádu): "Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris 1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65). Samotná odkazující norma přitom přednost speciality k obecnosti nezakládá, plní toliko funkci informační (v této souvislosti je namístě rovněž upozornit na skutečnost, že navzdory zákonodárcem zvolené formulace nejde v případě § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o delegaci, nýbrž jde o odkaz - delegace je totiž pojmově spjata s hierarchií právní síly normy zmocňovací a normy delegované). Z absence normy odkazující v ustanovení § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na zvláštní předpis upravující trestní řízení tudíž a contrario přednost obecné úpravy v zákoně o utajovaných skutečnostech před zvláštní úpravou přístupu advokáta v roli obhájce v trestním řízení k utajovaným skutečnostem, obsaženou v trestním řádě, dovodit nelze.

Závěr plynoucí z objektivně teleologického výkladu, jakož i výkladu per reductionem ad absurdum je podpořen i argumentem, jenž vychází z maximy vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu (jinými slovy vychází z axiomy racionálního zákonodárce - při aplikaci aktuálního teleologického výkladu z teoretické koncepce "racionálního zákonodárce" vychází např. Ústavní soud Polské republiky - viz A. Kozak, Rodzaje wykladni prawa w uchwalach Trybunalu Konstytucyjnego. In: Z zagadnie wykladni prawa. Red. S. Kamierczyk, Wroclaw 1997, s. 57-60). Upravil-li by zákonodárce v zákonu o utajovaných skutečnostech povinnost advokátů při seznamování se s utajovanými skutečnostmi v roli obhájců v trestním řízení podrobit se bezpečnostní prověrce, musel by pak konsekventně důsledky této úpravy promítnout ve zvláštní skutkové podstatě zakládající důvod vyloučení zvoleného obhájce dle § 37a tr. řádu a zproštění ustanoveného obhájce obhajování dle § 40a tr. řádu. Neučinil-li tak, nelze než dedukovat nenaplnění předpokládané premisy.

I na úrovni metodologie výkladu jednoduchého práva, a to vycházeje zejména z argumentu reductionis ad absurdum a maximy vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu, lze dospět k závěru o opodstatněnosti druhé z naznačených výkladových alternativ § 38 odst. 7 a § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr se opírá i o stanovisko doktrinární, dle něhož se za rozhodující hledisko, tertium comparationis, v případech konfliktu mezi výklady, koncipovanými rozličnými metodami, považuje teleologická redukce (čili výklad per reductione ad absurdum): "Argumentum reductione ad absurdum se používá buď samostatně, nebo tehdy, dovádí-li výklad podle několika jiných argumentů k rozporným (neslučitelným) závěrům." (V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995, s. 173. Argumentum ad absurdum, neboli teleologickou redukci, nazývá pak Neil MacCormick "zlatým pravidlem" výkladu: N. MacCormick, Argumentation and Interpretation in Law. Ratio Juris, No. 1, 1993, s. 26)."

Pro ty, co dočetli až sem, vyhlašuji soutěž o nejlidštěji napsané rozhodnutí některého z vrcholných soudů (ÚS, NSS, NS), tedy o judikát s lidskou tváří. „Lidskostí“ míním srozumitelnost a přístupnost pro běžného smrtelníka, zároveň však přesnost vyjadřování a slušnou argumentaci. Jakékoliv literární prvky, nedej Bože dokonce vtip a styl, představují jenom další plusové body. Své návrhy prosím dávejte do komentářů (výjimečně bychom myslím na Jiném právu nic nenamítali proti anonymním návrhům, aby se soudci či asistenti nestyděli upozornit na svá zdařilá dílka).