pátek 27. dubna 2007

Umožňuje zákonná úprava psát disenty?

Dnes už asi málokdo pochybuje nad tím, že uplatňování disentů v rozhodovací činnosti (především) nejvyšších soudů je nadmíru zdravé a velmi osvěžující. Jak v případě disentů vůči výrokové části rozhodnutí, tak také ve vztahu k jeho odůvodnění, totiž soudci uplatněným disentem snímají masku anonymnosti a alibismu (kterou někdy tak rádi nosí), neboť zcela otevřeně přiznávají, že jejich rozhodování nebylo jednotné a že zvítězivší právní názor nebyl přijat jednoznačně, nýbrž skutečně až po velmi obtížném přemítání a zvažování různých argumentačních pozic. Tradiční obavy, že disenty oslabují autoritu soudů, považuji za zcela plané, protože z pozice účastníka řízení je určitě lepší a především korektnější, když trošku nakoukne pod pokličku úvah soudců a zjistí, že jeho věc byla skutečně rozhodována velmi pečlivě, že byly váženy rozličné argumenty a že se skutečně nejednalo o jednoduchou záležitost. Holt, právo prostě není přírodní věda, a zatímco jediné jablko, které nedopadne na ctihodnou hlavu fyzika sedícího přímo pod jabloní popře gravitační zákon, je právo nikoliv o kauzalitě, nýbrž o obtížném hledání spravedlivého řešení sporů, které ve většině případů vůbec nebývá jednoznačné.
V České republice se zatím disenty uplatňují pouze u Ústavního soudu, a to proto, že s nimi zákon přímo počítá. Domnívám se, že dosavadní zkušenost s nimi právě u tohoto soudu může rozptýlit většinu z tradičně prezentovaných námitek, proti nim vznášených. Osobně nepochybuji, že disenty se časem rozšíří i na další soudní instituce, a otázka proto stojí tak, zda je nutno čekat na změnu zákonné úpravy, anebo zda lze disenty začít uplatňovat fakticky již dnes. Stávající zákonná úprava (o. s. ř., tr. ř., s. ř. s.) totiž hovoří o tom, že soudy rozhodují v neveřejně v poradě, které se mohou účastnit pouze členové senátu a zapisovatel, a že se na tuto poradu vztahuje mlčenlivost. Domnívám se, že tuto úpravu lze vyložit dvojím způsobem.
První způsob výkladu vychází ze zásady, že rozhodování soudů je vrchnostenský akt veřejné moci, který je nutno vnímat velmi restriktivním způsobem a rozhodující soudci mohou činit jen to, co zákon výslovně umožňuje. Pokud tedy zákon disenty výslovně nepřipouští, překračovali by soudci jejich vyhotovováním svoji kompetenci. Navíc, jestliže je disent součástí rozhodnutí a jako takový je i doručován a publikován, odporuje jeho vyhotovování zásadě tajnosti hlasování. Jednoduše řečeno, jaký smysl má zalepovat protokol o hlasování, když se účastníci řízení a koneckonců i široká veřejnost z disentů následně stejně dozví, kdo jak hlasoval.
Druhý výklad, k němuž se osobně přikláním, lze opřít o skutečnost, že zákonná úprava výslovně nehovoří o tajnosti hlasování, nýbrž pouze o neveřejnosti porady. Z toho můžeme dovodit, že soudci jsou chráněni před jakýmkoliv ovlivňováním před a během hlasování, a to byť i jen přítomností dalších osob. Podpis protokolu o hlasování lze proto vyložit i jako jakýsi časový milník, dokdy je rozhodující senát absolutně chráněn před jakýmkoliv ovlivňováním, a od něhož následně již platí, že každé rozhodnutí se vyhlašuje veřejně. Jinak řečeno, po podepsání protokolu by se měla zvednout opona utajení a veřejnost by měla mít možnost vstoupit na pódium, do té doby okupované výhradně soudci.
Je přitom zjevné, že z praktického hlediska mohou mít disenty reálný smysl zřejmě jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů (ať již se nazývají velké, rozšířené, kompetenční, volební, konfliktní či azylové). Pojmově vyloučený je totiž disent u samosoudcovského rozhodování a obtížně představitelný je disent rovněž u senátů, složených většinově z přísedících. U klasických tříčlenných senátů se rovněž domnívám, že k disentům bude docházet pouze výjimečně, protože platí, že čím menší rozhodovací těleso, tím lze očekávat větší názorovou jednotu.
K případným obavám, že disenty mohou dodávat argumentační munici účastníkům řízení k podání např. ústavní stížnosti, bych opáčil, že síla soudního rozhodnutí není dána počtem hlasů, kterými bylo přijato, nýbrž přesvědčivostí argumentace. Dokonce tvrdím, že nejúčinnější budou takové disenty, které nebudou nikdy napsány. Tím mám na mysli způsob uvažování soudce, který – s vědomím možného disentu – bude zcela logicky chtít otupit argumentační sílu potencionálního „disidenta“ tím, že se vypořádá i s námitkami, které od něj očekává. Jinak řečeno, každý soudce by měl být názorově konzistentní osoba a jeho názory by proto měly být předvídatelné. Pokud tedy budu připravovat koncept rozhodnutí a vím, které osoby o něm budou rozhodovat, odradí mne právo disentu od pokušení prosadit svůj názor silově prostým hlasováním a naopak mne bude nutit k co největší argumentační vyztuženosti. Tím samozřejmě vzroste kvalita judikátu.
Kromě toho, možnost disentu by byla žádoucí i proto, že se v soudní praxi stále objevuje nešvar, za který považuji příliš silné postavení předsedy senátu. Velmi často se totiž z praxe, že rozsudek vyhlásí předseda senátu, dovozuje současně i jeho jakési výsostné právo s konečnou platností a třeba i bez konzultace s členy senátu formulovat odůvodnění. To považuji za velmi špatné, protože každé meritorní rozhodnutí je senátní dílo a jedná se o rozhodnutí soudu, nikoliv předsedy senátu. Pokud by se však v praxi prosadil názor o možnosti disentu, logicky by to muselo znamenat, že každý člen senátu by musel být podrobně seznámen s celým odůvodněním rozhodnutí tak, aby případně vůči němu mohl uplatnit disent.
Svoji úvahu končím tím, že stávající zákonná procesní úprava disenty nevylučuje. Čeká se proto jen na ten mírně aktivistický soud, který s nimi začne jako první. Který to asi bude?

30 komentářů:

jirisykora řekl(a)...

Jakkoliv se sám přikláním spíše k tomu prvnímu názoru, tj. že současná úprava disenty až na ÚS nedovoluje, sám bych velice uvítal, aby zde ta možnost byla. Zdůrazňuji, že možnost, nikoliv povinnost. Sám z vlastní praxe na odvolacím soudě vím, že pokud už ve tříčlenném senátu k disentu dojde, tak je to většinou kvůli neshodě ve výkladu práva, málokdy ohledně hodnocení důkazů. A navíc je to většinou tehdy, když jde o dosud nejudikovanou problematiku, protože zkrátka a dobře, odvolací soud se dostane k rozhodování o určitém typu sporu dříve, než soud dovolací. A zcela souhlasím s tím, že by bylo jen ku prospěchu věci, aby disenty bylo možno zveřejňovat. A už jen dovětek k po stavení předsedy senátu. Úprava v o.s.ř. je sice taková, že teoreticky by mohl předseda senátu rozhodnutí odůvodnit zcela mimo argumentaci členů senátu, ale sám bych si nikdy podobný postup nedovolil a pokud mohu posoudit podle kolegů, které znám, tak si nemyslím, že půjde o častý jev a tedy podstatný problém. Navíc je tento postup možný bez ohledu, jak dopadlo hlasování o rozhodnutí / i pokud se senát shodne na výroku, pořád je zde ještě možnost odchylné argumetace, byť se stejným výsledkem/.

Petr Bříza řekl(a)...

Proti disentům jako takovým nic nemám, právě naopak, zcela souhlasím s argumenty, které byly na jejich obhajobu vzneseny. Přesto se přikláním spíše k tomu prvému výkladu a k argumentům, které byly v tomto směru vzneseny, bych přidal ještě jeden, byť samozřejmě vím, že není konkluzivní. Je to právě skutečnost, že pro Ústavní soud zákon tuto možnost explicitně stanoví, zatímco pro ostatní nikoliv. Kdyby bylo úmyslem zákonodárce připustit disent i na jiných soudech, proč tak stejně jako u ÚS neučinil?
K disentům ještě jedna poznámka - vím, že na ESD to mnoha soudcům zas tolik nevadí, že nemohou psát disenty, protože se jejich stát tak nedozví, jaké postoje v jednotlivých kauzách zaujali a jejich nominace na další období tak nemůže být posuzována z toho pohledu, zda soudili tak, jak by odpovídalo "národním" zájmům. Dává jim to tedy možnost rozhodovat se opravdu podle své svobodné vůle, což zase na druhou stranu může mít samozřejmě někdy i své stinné stránky...

Lada Vyhnanek řekl(a)...

To první řešení vypadá korektně, navíc podpořeno argumentem, že u ÚS je výslovně vyjádřeno, že se disenty psát mohou.

Je ale otázka, jestli postavení ÚS a jeho judikatury (a tedy potřeba disentů) není natolik výjimečné, že argument s mlčením právní úpravy u obecných soudů nelze použít. Disenty u ÚS jsou totiž neobyčejně důležité pro rozvoj judikatury i doktríny a často se postupem času staly většinovými názory. Úmyslem zákonodárce tedy mohlo být podpořit tuto funkci a ne znemožnit disenty u ostatních soudů.

Napadá mě následující věc. Určitým kompromisním řešením by mohlo být, kdyby soud poukázal na rozpory (a v podstatě tak připustil disent) v rámci odůvodnění, které by tak bylo společným dílem celého senátu. Takový postup by byl podle mě košer, i kdyby bylo správné řešení č. 1.

kubo macak řekl(a)...

Začína to vyzerať tak, že v rovine de lege ferenda nevznikne spor o prínose dissenting opinions, osobne som takisto za ich zverejňovanie. Ako píše Weiler (síce v inom kontexte, ale argument podľa mňa platí i tu):

One of the virtues of separate and dissenting opinions is that they force the majority opinion to be reasoned in an altogether more profound and communicative fashion. The dissent often produces the paradoxical effect of legitimating the majority because it becomes evident that alternative views were considered even if ultimately rejected.
(Weiler J. H. H.: The judicial après Nice, in G.De Burca and J.H.H.Weiler (eds.) The European Court of Justice, OUP 2001)

Napriek tomu si myslím, že v rovine de lege lata pred obecnými súdmi v ČR nie je takýto postup v súčasnosti možný. Okrem už spomenutých argumentov by som pripomenul, že platný trestný poriadok (trestní řád) predpokladá, že tzv. „mínění odlišné od názoru většiny“ sa stane iba súčasťou zalepeného protokolu o hlasovaní, teda zákon sám odmieta zverejnenie dissenting opinions v trestnom konaní. Viď § 127 ods. 5 a § 58 ods. 1 písm. b) TŘ.

jirisykora řekl(a)...

K názoru z 11.50 jen poznámka - byť ne často, tak přece jen se v některých rozhodnutích i obecných soudů objevuje v rámci odůvodnění i to, že soud zvažoval různé varianty řešení a proč se přiklonil k jedné z nich. A z vlastní zkušenosti vím, že právě toto bývá dost často "příznakem" toho, že rozhodnutí nebylo jednomyslné. Ale samozřejmě nejde o klasický disent, protože z toho nejde poznat, kdo se přikláněl ke kterému názoru. A vím o několika případech, kde odvolací soud takto postupoval v naději, že to účastníka vybídne k podání dovolání, aby určitá věc byla konečně judikována i dovolacím soudem.

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

K možnosti publikovat disent v odůvodnění soudního rozhodnutí v rámci transparentního předestření různých názorových alternativ rozhodujícího tělesa zastávám názor, že soudní rozhodnutí má být pokud možno jednoznačné. To znamená, že soud má jasně vyložit svoje důvody, pro které nakonec dospěl k výsledku, a tyto důvody by neměl rozmělňovat. Každé takové rozhodnutí je totiž vrchnostenským aktem a nikoliv odborným článkem, kde naopak by měly být zváženy pokud možno všechny relevantní výkladové varianty. Právě proto považuji disenty za důlěžité, a právě proto mají být i formálně odděleny od většinového rozhodnutí.Jinak řečeno, pokud bych v konkrétním případě chtěl být disentujícím soudcem, nepovažuji za dobré, když bych měl svůj odchylný názor zapracovat do odůvodnění rozhodnutí, s nímž nesouhlasím, což by samozřejmě mělo zároveň znamenat, že ve stejném odůvodnění by většina soudců měla dále vysvětlit, proč můj názor odmítla. V tom spatřuji jakýsi potencionální ping-pong uvnitř jednoho rozhodnutí, což nepokládám za příliš šťastné.

K nutnosti změny zákonné úpravy: samozřejmě souhlasím s tím, že úprava de lege ferenda by byla jednodušší. Osobně jsem však velkým skeptikem k většině řešení formou zákonné změny, takže moje vědomě provokativní úvaha má jediný cíl: vážně se zamyslet nad tím, zda takovou změnu vůbec nezbytně potřebujeme (muselo by se totiž jednat o přinejmenším novelu tr. ř., s. ř. s. i o. s. ř.). Pokud mám správné informace, tak polský Ústavní soud začal dělat disenty bez jakékoliv zákonné změny, prostě via facti, a dlužno uvést, že to je přesně ta oblast práva, kde volnější výklad určitě nevadí, neboť se nemůže nikterak negativně dotknout práv účastníků řízení. Argumentů, pro které bychom mohli disenty psát již dnes, je ostatně celá řada: výslovné zakotvení v zákoně o Ústavním soudu lze skutečně (viz L. Vyhnánek) vyložit i tak, že zákonodárce v případě ÚS považoval za vhodné podtrhnout toto právo ústavních soudců a nikterak tím nezakazuje takto postupovat soudcům jiných soudů. Navíc, samotná úprava v ZÚS je rozporná: na jedné straně zakotvuje disent, na straně druhé výslovně upravuje tajnost protokolu o poradě a hlasování (§ 24). Tvrdí zastánci tajnosti hlasování musí mít velký problém se zdůvodněním rozhodování samosoudce, u něhož je pojmově tajnost rozhodování prolomena. Lze dále polemizovat i tak, že když vyloučím možnost uplatnit disent, znamená to zároveň, ža nemohu ani např. do odborného časopisu následně napsat svůj odchylný názor na vydané rozhodnutí, na kterém jsem se podílel? Pokud tomu tak je, vzniká problém z hlediska názorové svobody a svobody projevu; pokud tomu tak není, tak výslovně připouštíme disenty, jen s tím rozdílem, že nejsou tak transparentní a jsou finančně honorované...

Jiří Kindl řekl(a)...

Jen strucna poznamka (byt jsem jinak pro moznost uverejnovat odlisna stanoviska), opravdu je tak, ze se uverejneni disentu nemuze prav ucastniku negativne dotknout?

V nasem procesu - ted mam na mysli civilni proces, ale plati to i pro spravni soudnictvi (v trestu je to ponekud odlisne) - plati, ze soud nemusi a spravne (za ucelem zachovani rovnosti ucastniku) nesmi strany poucovat o hmotnem pravu. Pokud bude napr. na prvostupnovem soudu ci na odvolacim soudu disent, dostava tak de facto strana, ktera prohrala navod, na cem postavit odvolani/dovolani/kasacni stiznost. To se dle meho nazoru nevyhnutelne druhe strany sporu negativne dotyka!

To neni obecne argument proti disentum, ale spise podpora pro to, aby k jejich zavedeni doslo precizni legislativni cestou vcetne upravy moznych kolizi s jinymi ustanovenimi, napr. tou poucovaci povinnosti.

Vyse uvedene samozrejme neplati, resp. plati mene pro soudy poslednich instanci, ktere jsou asi primarne na mysli. Ale i tam to muze byt "shaky", protoze disent muze dat navod k tomu, o co oprit pripadnou ustavni stiznost atp.

Michal Bobek řekl(a)...

Odlišná stanoviska u nejvyšší soudů (tedy NS a NSS)
1) z ohledu vhodnosti budoucí právní úpravy = rozhodně ano.
2) s ohledem na současnou úpravu a „vykročení“ některého aktivního soudu k publikaci odlišných stanovisek praeter legem = nedomnívám se, že by to bylo korektní.

Souhlasím s předchozím názorem, že štěpit již rozhodnutí nižších soudů (nalézacích a odvolacích) na souhlasy a nesouhlasy není vhodné. Zaměřuji se tedy pouze na soudy posledního stupně (tedy NS a NSS, i když s ohledem na existenci Kasačního soudu pro všechna právní odvětví se jedná v podstatě o soudy odvolací).

Přirozeně souhlasím s drtivou většinou názorů, které Vojtěch Šimíček presentoval: transparentnost, zvyšování argumentační přesvědčivosti apod. Proti jemu navrhovanému řešení, tedy možnosti vydávat odlišná stanoviska již za současné právní úpravy, bych postavil jenom dva argumenty.

Za prvé, při výkonu soudní moci se skutečně domnívám, že musí převážit princip čl. 2 odst. 3 Ústavy, tedy že výkon státní moci se smí odehrávat pouze a výlučně v případech stanovených zákonem. Soudci vydávají rozsudky jako výron státní moci: autoritativně rozhodují o právech druhých. Pro výkon této velice svrchované moci musí platit požadavek výslovného a jasného zákonného zmocnění. NSS tento princip znovu a znovu vštěpuje správním orgánům, když se snaží zamezit jejich „správní“ vynalézavosti. Stejný princip ale platí i pro soud samotný: Jasné rozhraničovací pravidlo potřeby výslovného ústavního či zákonného zmocnění zde není dáno. (Proto také kupříkladu prezident republiky nesmí činit věci, ke kterým nemá výslovný zákonný či ústavní mandát). Argumentum ad absurdum: co kdyby kupříkladu nějaká útlocitná soudkyně v případech, kdy zamítá/odmítá žalobu, dávala do obálky, kterým doručuje rozhodnutí, utěšující básničku? Anebo kytičku? Anebo připojila bramborový otisk včeličky vedle otisku úředního razítka? Nic z těchto věcí také procesní kodexy pokud vím (tedy pokud si pamatuji, již jsem je chvilku neviděl a nevím, co tam v mezidobí Parlament přidal) nezakazují ...

Za druhé, jaký základní účel plní odlišné stanovisko? Podle mých znalostí je to produkt anglosaské právní kultury, který se následně rozšířil na mezinárodní/evropskou úroveň. Znají ho anglo-americké vyšší soudy, nezná ho francouzská právní kultura, velice omezený je v Germánii (pokud si dobře vzpomínám, tak odlišná stanoviska v Německu formuluje pouze BVerfG, nikoliv nejvyšší soudy obecné – tím si ale nejsem jist, to bych musel ověřit v procesních předpisech). Vyvinul se z odlišného pojetí moci soudní v obou kulturách a je především důsledkem odlišného historického vývoje. Ve zkratce: v anglosaských kulturách mluví soudce spíš za sebe, na kontinentě mluví soud. Můj osobní odhad by byl, že odlišná stanoviska „vrazily“ německému ústavnímu soudu do vínku okupační mocnosti a Američané při psaní GG a zákona o BVerfG v padesátých letech.

Současná funkce odlišného stanoviska bude ale právě debata, diskurz, možná i ta transparence. Je tady ale myslím jedna zásadní odlišnost, která by se při obhajování disentů měla brát v potaz: tam, kde se disenty historicky vyvinuly a praktikují, soudy rozhodují jako jednotná tělesa. Jestliže tam má disent funkci transparentnosti a legitimity a především nutné různorodosti názorů, jejich tříbení apod., pak podobný smyslu u kontinentální vrcholných soudů ztrácí. Ty jsou totiž typicky větší tělesa – od 30 soudců až do 350 (italský Corte di cassazione), které se samy člení na x senátů. No a právě v rámci těchto senátů a jejich nutně různé judikatury se názory tříbí, různí, přemílají a nakonec jeden řekněme institucionalizovanou formou (velkým senátem, rozšířeným senátem) zvítězí. V rozhodování jednotlivých senátů je pak zakódována diverzita, různorodost, často větší, než je rozumný účastník řízení ochoten snést. Pokud se pak k podobné diverzitě přidá ještě další stupeň diverzity, tedy odlišná stanoviska, různorodost právních názorů se může záhy zvrtnout v tureckou tržnici. Nebyl bych si tedy jist, zda je zde skutečně systémová potřeba odlišných stanovisek u soudu, který má 10 až 25 senátů a pokud v konečné fázi přijde jednota v podobě autoritativního rozhodnutí rozšířeného tělesa (zvláštního, rozšířeného senátu apod.), pak jsou za ni spíše všichni šťastni a smysluplnost jejího nového štěpení skrze odlišná stanoviska není dána.

Jak jsem ale říkal v úvodu: s ohledem na budoucí právní úpravu si dovedu velice dobře odlišná stanoviska u širších těles v rámci obou nejvyšších soudů představit (ostatně NSS ji má již nyní u stanovisek). Poslední argument v komentáři k postu, tedy že nemožnost sepsat disent „nutí“ přehlasovaného soudce jít na stránky odborného časopisu a pod rouškou „anotace“ de facto publikovat svůj odlišný názor není myslím platným argumentem pro to, zda se dá za současného právního rámce odlišné stanovisko publikovat. Mám-li to říci odpornou zkratkou, dynamická a otevřená interpretace práva má sloužit k ochraně jednotlivců, ne pro pofoukání přehlasovaného soudcovského ega.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Po určitém váhání se přikláním k Vojtěchu Šimíčkovi. Můj argument je, že nelze argumentovat zákonem o Ústavním soudu a contrario, a to z následujícího důvodu (ke kterému mne přivedl Petr Bříza).

Existují dva druhy soudů - soudy, kde jsou soudci jmenovaní na dobu neurčitou, a tedy není jakákoliv pochybnost o jejich nezávislosti, a soudy, kde jsou soudci jmenování na dobu určitou s možností opětovné nominace. Do druhé kategorie patří ESD, ESLP a několik málo ústavních soudů (kromě českého tuším jen ústavní soud maďarský a azerbájdžánský). U soudů druhé kategorie můžeme mít důvodné pochybnosti o jejich nezávislosti - a proto platí též domněnka, že jejich soudci z důvodu posílení nezávislosti nemají možnost psát disenty, ledaže zákon stanoví výslovně opak (viz např. zákon o českém nebo maďarském ÚS). Naopak u soudů prvé kategorie nezávislost nemůže být uplatněním separátního vóta nijak omezena - proto ani zákon nemusí nic výslovně říkat, protože uplatnění separátního vóta je výronem soudcovské nezávislosti, která nemůže být nijak ohrožena tím, že soudce svůj názor projeví.

Nelze ani hovořit o tom, že by soudce disentem nějak radil neúspěšné straně, jak postupovat při odvolání nebo dovolání nebo ústavní stížnosti - to bychom mu museli zakázat publikovat úplně i v časopisech, navíc v common law, kde platí zásada, že soudci stranám neradí v hmotném právu, ještě mnohem silněji než u nás, pochopitelně disentem stranám nijak neradí.

V Polsku podle mých informací platí právo disentu i pro soudce obecných soudů. Protože jsem v polském zákonu o soudech a soudcích přístupném na webových stránkách tamního NS i v AJ nenašel žádnou zmínku o disentu, ověřoval jsme si u polských kolegů, na základě čeho se to opírá. Ti mi řekli, že to vzniklo v důsledku aktivismu obecné justice praeter legem.

K argumentu Michala: výkon státní moci se jistě smí odehrávat pouze a výlučně v případech stanovených zákonem. Nicméně disent není výkonem státní moci, ale spíše výronem nezávislosti soudce. Není nutné, aby se disent doručoval straně, ale prostě bude publikován na webové straně soudu nebo ve sbírce (je-li tam rozhodnutí publikováno). V SRN nebyl disent vnucen Němcům Američany, jak odhaduje Michal, ale dostal se do zákona o SÚS až na počátku 70. let v důsledku aktivní snahy Němců o to, aby disent aspoň na ústavním soudu byl. Disent může existovat i na velmi početném soudu - viz příklad španělského NS (nevím ovšem, a nechce se mi to dohledávat, zda španělská obecná justice má nebo nemá zákonný podklad pro disenty - viz k tomu příslušná kapitola Interpreting Precedents).

Jan Petrov řekl(a)...

Pro disent v rozhodování NS viz stanovisko civilního kolegia, sp. zn. Cpjn 201/2005. (Vlastnické právo nabyvatele, odstoupí-li přímý i další předchozí převodce od smlouvy.) Docela se povedl, co říkáte?

http://www.nsoud.cz/stanoviska.php?action=read&id=33&searchstr=cpjn+201%2F2005

david kosar řekl(a)...

Osobně jsem velkým zastáncem disentů, protože „jednobarevný“ či „jednomyslně rozhodující soud“ nás nemůže dostatečně informovat o ceně, kterou budeme muset v případě následování určité cesty zaplatit. Jinými slovy, pro přijetí optimálního řešení je třeba znát pro i proti nabízených alternativ. Za současné právní úpravy ale souhlasím s Michalem, že by „’vykročení‘ některého aktivního soudu k publikaci odlišných stanovisek praeter legem [ne]bylo korektní“.

Podle mého názoru sice nelze konklusivně argumentovat zákonem o Ústavním soudu a contrario, jak uvádí Zdeněk či L. Vyhnánek, ale to v tomto případě nestačí. Pro tak zásadní změnu v rozhodovací činnosti soudů nelze argumentovat pouze tím, že tuto změnu nevylučuje a contrario výklad zákona o Ústavním soudu, ale musí se najít výslovné zmocnění tak učinit nebo alespoň důkaz, že tak zákonodárce hodlal učinit. Interpretovat záměr zákonodárce tak, že „v případě ÚS považoval za vhodné podtrhnout toto právo ústavních soudců a nikterak tím nezakazuje takto postupovat soudcům jiných soudů“ bez jakékoliv opory v důvodové zprávě nebo parlamentní rozpravě zavání podle mě víc než jen soudním aktivismem. Takový „nevyjádřený souhlas“ (implied intent) zákonodárce je hodně vratkou oporou pro tak dalekosáhlou změnu, nehledě o spornosti samotného intencionalismu jako metody výkladu právních norem.

Nesouhlasím rovněž se Zdeňkem Kühnem, že „disent ... [je] spíše výronem nezávislosti soudce“ a přikláním se spíš k Michalovi, že disent jako akt soudce je výkonem státní moci. Nedokážu si navíc představit, že by se disent nedoručoval stranám sporu.

Proti zavedení disentů za současné právní úpravy hovoří i tři pragmatické důvody:
1. výrazně to zpomalí a prodraží fungování justice;
2. v návaznosti na to, co uvádí Michal Bobek, si myslím, že zavedení disentů je při současném nápadu NS a NSS těžko představitelné bez zavedení (dalších) filtrů a zmenšení počtu jimi vydávaných rozhodnutí (tj. bez zavedení procedury ve stylu „leave of appeal“, writ a certiorari či § 104a SŘS);
3. za předpokladu, že nějaký „mírně aktivistický soud“ zavede disenty bez příslušné zákonné úpravy (tj. jako akt „soudcovské tvorby práva“), jak zabrání tomu, aby tak neučinily i nižší soudy, příp. jak určí, které soudy tak mohou učinit a které ne?

Souhlasím ale s Vojtěchem Šimíčkem, že jestli disenty, tak v jejich čisté podobě, a nikoliv jako součást většinového stanoviska. Pokud je disent součástí většinového stanoviska, oslabuje to argumentaci většiny a navíc by nevyhnutelně docházelo k případům, kdy by většina překroutila argumentaci menšiny či vynechala její (samozřejmě tu nejpřesvědčivější) část. Na druhou stranu, (pouze a jen) za předpokladu, že jsou zveřejňovány i disenty, nevidím nic špatného na tom, že se většina soudců k disentu ve svém stanovisku vyjádří (tj. dále vysvětlí, proč názor menšiny odmítla). Tento potenciální ping-pong podle mě není vůbec škodlivý a např. v judikatuře Nejvyššího soudu USA i velmi častý.

Prvním krokem, který by daleko víc prospěl transparentnosti rozhodování českých (a zejména těch nejvyšších) soudů a jež není v rozporu s žádnou právní úpravou, by mělo být:
1. zavedení členění rozsudků na jednotlivé odstavce (jak již v některých případech činí i ÚS; srov. např. nálezy Pl. ÚS 34/03 „Zákon o myslivosti“, Pl. ÚS 42/04 ze dne 6. 6. 2006, pod č. 405/2006 Sb., „Důchodové pojištění“, Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006, pod č. 483/2006 Sb.,„Neziskové nemocnice“).
2. upgrade webových stránek NSS a NS, který by umožňoval vyhledávání celých frází a používání logických operátorů (AND, OR atd.).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

S Davidem nesouhlasím z těchto důvodů:

"1. výrazně to zpomalí a prodraží fungování justice" PROČ? Je tu povinnost disenty nebo jen právo je psát? Ve Španělsku je to zcela zbytečné a není důvod si myslet, že by tomu bylo jinak u nás.
2. filtry? Proč? Viz Polsko nebo Španělsko - žádné filtry nejsou plus výše bod 1/
3. Proč ne nižší soudy? Viz Polsko a Španělsko.

Jan řekl(a)...

Názorová pestrost v komentářích k legalitě disentů u obecných soudů je zřejmá, vracím se jen k otázce z příspěvku M.Bobka, která se mi zdá klíčová: jaký základní účel plní odlišné stanovisko? Nedomnívám se, že podmíněnost historickým vývojem je pro její zodpovězení nejdůležitější, neboť z mého pohledu v současnosti dosti převažují jejich pozitivní nad negativními aspekty. V tom se shodnu s V.Šimíčkem, zejména pak též v nutnosti omezení uplatnění odlišných stanovisek "jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů". M.Bobek dále mimo lecco jiného uvádí, že další zvyšování diverzity diskuse o právních názorech nad tu úroveň, kterou vytváří sama organizační struktura soudů vyšších instancí, není důvodná. S tímto názorem se nemohu ztotožnit ze dvou důvodů.

Za prvé, vázanost soudu vlastní judikaturou není bezpodmínečná, odchýlení je někdy potřebné. Zveřejňování disentů nejvyšších soudů je dle mého názoru jedna z možností, jež vede právě k tomu, že se onen "bod zvratu" v konstantní judikatuře daného soudu více přiblíží okamžiku, kdy je to potřeba. Jinými slovy, publikovaná odlišná stanoviska by měly (bohužel ne nutně) vést soudce k subtilnějšímu zvážení "udržitelnosti" odůvodnění výroku, obecně tedy k zkvalitnění argumentace, aby svou přesvědčivostí ustála v názorové odlišnosti a v důsledku potom k přiblížení se někdy tak vzdálenému ideálu práva - spravedlnosti. "Jednota v podobě autoritativního rozhodnutí rozšířeného tělesa" nastat nutně musí, u ÚS rovněž nebývá nesjednocení názorů hodnoceno negativně.

Druhým aspektem je, alespoň nakolik mohu soudit z vlastní zkušenosti, podpora rozvoje právního myšlení. Nejde snad jen o orgány aplikující právo, ale o právníky obecně a nakonec nejenom ty, protože ve veřejné správě nerozhodují o právech a povinnostech jenom právníci. Pohodlnost snadno vede k tomu, že stačí najít určitý publikovaný judikát, který byl vydán v obdobném případu a na jeho základě se postaví celá argumentace v odůvodnění nového rozhodnutí. Vyšší diverzita judikatury tak může opět v praxi pomoci ke tříbení názorů, ke zkvalitnění (nejen) správního rozhodování a v neposlední řadě i osobám, jejichž zájem nebude po "kontaktu" s orgánem veřejné moci uspokojen nebo bude narušen - jestli bude podána např. ústavní stížnost postavená na základě právního názoru vyjádřeného disentujícím soudcem NSS a Ústavní soud ji vyhoví, bude to jen dobré. Jsem si samozřejmě vědom problematičnosti tohoto přístupu; případy, kdy ústavní stížnost nebude shledána důvodnou budou převažovat a v důsledku toto může vést k dalšímu zpomalení činnosti justice, ale přese všechno zůstávám optimistou.

Přeji všem krásný víkend.

Jan Bednář řekl(a)...

P.S. Nekamenujte mne prosím za neurčitost, kterou jsem ve svém komentáři záměrně vytvořil, zatím se v právu pohybuji docela krátkou dobu a zdá se mi mnohem snazší vytvořit konzistentní text při zachování jisté míry neurčitosti.
(P.P.S. Tento komentář má sloužit zejména k vyzkoušení, zda se již zobrazuje celé mé jméno.)

Michal Bobek řekl(a)...

Jsem myslím jeden z posledních, kdo by argumentoval proti větší různorodosti, debatě a řeknu to fuj slovo, diskurzu ;-) Proto jsem také na začátku svého prvního komentáře uvedl, že do budoucna bych byl pro, mám pouze pochybnosti, zda je to vhodné dotvářet preater legem za současné úpravy.

Ad argument „systémové diverzity“ – můj názor byl, že při debatě o existenci odlišných stanovisek v kontinentální právní kultuře není vhodné opomínat systémovou odlišnost od soudů, kde se odlišná stanoviska původně zrodila. Formulace jiných názory a jejich tříbení probíhá v paralelním senátním rozhodování. Odlišné právní názory mezi jednotlivými senáty lze vnímat jako odlišná stanoviska svého druhu. Můj pohled zde je zaměřen na „uživatele“ právních mouder judikaturou produkovaných: často bývá problém, právě v té záplavě „odlišných“ senátních stanovisek, identifikovat co může být nyní, řeknu-li to krásně česky, „herrschende Lehre“. Táži se, zda tato situace vyžaduje ještě další prvky toho diskůůůrzu.

Proto také ta systémová odlišnost při (ne)existenci odlišných stanovisek mezi kontinentem a common law. Plně souhlasím s Davidem Kosařem, že odlišná stanoviska nabývají jiný význam v případech, kdy se selekcí nápadu začíná rozhodovat méně případů. Tím se přirozeně snižuje diverzita a je vhodné, aby zazněly i další hlasy. Rozhoduje-li soud ročně tisíce či desetitisíce věcí, diverzity bývá až až. (Rozlišil bych tady pohled právního teoretika od právního praktika. Ten první se bude stále zaklínat potřebou té diverzity a diskurzu, ten druhý si už nyní stěžuje, že je jí až moc a že si judikatura protiřečí. Kde je rovnovážný bod?)

Dohledal jsem toho McCormicka a Summerse (Interpreting Precedents), kde se tím zabývají na str. 450 a 451. Uvádějí, že disenty jsou věcí common law a do Evropy pronikly k ústavním soudům Německa a Španělska (německá zpráva uvádí, že v Německu odlišná stanoviska píše pouze ústavní soud, nikoliv tedy kterákoliv z hlav pětihlavé nejvyšší „obecné“ justiční saně). Ve Španělsku vydávají odlišná stanoviska pod vlivem Ústavního tribunálu i obecné soudy (zřejmě i nižší). V Polsku a v severských zemích (Finsko, Švédsko, Norsko) existuje možnost separátního vóta, které může být uveřejněno.

Poslední věc: pokud odlišná stanoviska nakonec budou (a u orgánů typu rozšířený či konfliktní senát apod. tedy u orgánů, kde se tříbí právo, by být měla), pak se bude jednat při současných justičních podmínkách o výjimečné situace, kdy se soudce (soudci) odhodlají nesouhlas sepsat. Jinak se totiž píšou nesouhlasná stanoviska v případech, kdy soudní orgán rozhoduje řádově desítky věcí ročně a jinak, když jich jsou tisíce. Ale to je opět motiv na moji oblíbeno píseň (text i notami zde: http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/curia.pdf)
Poznámka k bodu 2 Zdeňkovi reakce na Davida: v Polsku filtraci civilních dovolání k nejvyššímu soudu zavedly a to dost radikální (rozhoduje o ni, pokud vím, jediný soudce!) ve Španělsku nebude myslím žádný filtr v přístupu k nejvyššímu soudu, zato se rozšiřuje ten v přístupu k Ústavnímu tribunálu (viz. příkladu v textu výše).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ano, na polský systém filtru jsem zapomněl, nicméně ten vznikl nezávisle na možnosti disentu (a je otázka, jak dlouho vydrží: prakticky všichni Poláci, se kterými jsem o tom hovořil, očekávají zrušení nebo omezení tohoto institutu ústavním soudem).

Máte-li soud, který rozhoduje desítky kauz a soud, který rozhoduje tisíce kauz, efekt disentu je samozřejmě jiný. U nás by byl praktický efekt ten, že by disentů bylo několik málo do roka, a přicházely by v podstatě od několika málo soudců. Všimněme si ostatně, že na českém ústavním soudu je tomu nejinak.

Podotýkám, že jakýkoliv rozpor mezi senáty NSS (NS), který neřeší rozšířený (velký) senát, je nutně contra legem, a podle mne i contra constitutionem (Právo na zákonného soudce), takže uvádět možnost disentu jako ekvivalentní rozporům uvnitř judikatury nepovažuji za férovou.

PS: ve Španělsku filtrace k ústavnímu soudu zatím neprošla a podle mých ústních informací se ani nezdá, že by prošla v dohledné budoucnosti.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Teď se dívám na svůj včerejší pozdně večerní comment 23:29 a vidím, že není moc srozumitelný. Zkusím to trochu rozvést:

1. Disent je výronem nezávislosti soudce, nikoliv výkonem státní moci. Disent totiž nemá jakékoliv následky vůči stranám sporu, tedy zvítězivší strana vítězí ať už tam disent je či není. Na procesních ani hmotných právech obou stran ani na jiných právech a právních vztazích se nic nemění v případě jednomyslného rozhodnutí ani v případě rozhodnutí 2:1. Protože disent tedy vůbec nemá jakékoliv právní účinky vně soudu, nemusí být nijak zákonem upraven.

1.1 S úpravou doručování disentu nevím, tady jsem otevřený k diskusi. Protože disent nemá vůči procesní straně žádné účinky (vyjma snad určité formy satisfakce - "tak taky si nebyli jistí, resp. dokonce se o mě pohádali"), nepovažuji tuto otázku za klíčovou.

2. Justici disent nezpomalí ani neprodraží, protože soudce disent psát může ale nemusí. Jak píšu jinde, bylo by to v každém případě výjimečné, naši soudci by tak činili zcela výjimečně právě zu důvodů, aby měli čas na jádro své práce, tedy na rozhodování

3. Filtry nebo certiorari nejsou předpokladem pro disent jako takový, ale spíše pro jeho racionální uplatňování. To ani David ani Michal nerozlišují. Pokud bude soud rozhodovat tisíce věcí, bude praktický efekt práva disentu malý (viz Španělsko), pokud se zavede certiorari, soudci získají více času pro disenty. Opakuji - nutno rozlišovat institucionální možnost disentu (která tu je), a jeho smysluplnost (která je de lege lata malá). Za naší úpravy je disent možný, byť souhlasím, že nebude příliš smysluplný (což mi ale nebere přesvědčení k tvrzení, že přesto je jako součást soudcovské nezávislosti vhodný k prosazení i praeter legem).

4. Disenty mohou a mají být v praxi uplatňovány všemi soudy, kde se rozhoduje kolegiálně. Kdo určí, kde uplatněny být mohou a kde ne? Určení je jednoduché - nemohou být pouze tam, kde rozhoduje samosoudce (ledaže by samosoudce trpěl schizofrenií, což nepředpokládám).

Michal Bobek řekl(a)...

To Polsko bude zajímavé sledovat. Nevím ale, zda bude názor Ústavního soudu nutně negativní: vztah mezi polskými vrcholnými soudy je dost jiný než u nás. Jedná se o konstruktivní spolupráci a v podstatě předhánění se, kdo bude aktivnější při výkladu ústavy (k tomu ostatně zajímavý článek L. Garlického v jednom z posledních ICONů). Poláci, kterých jsem se v březnu tohoto roku ptal na stejnou věc já, nebyli vůbec tak skeptičtí (většina z nich se divila, proč se v tom hrabu a co je v tom za problém, proč by si jako polský Nejvyšší soud nemohl vybírat nápad?).

Rozporná judikatura: jistě souhlasím, jedná se o kvalitativně odlišné věci, můj pohled byl však pohledem "uživatele" judikatury. Funkčně to totiž plní stejnou úlohu.

Španělský ústavní tribunál: jak mi vysvětloval ústně na konferenci v Brně vedoucí tamního analytického oddělení, ústavní tribunál již dávno ampara filtruje a to skrze "zjevnou nedůvodnost". Ten legislativní návrh, který byl před Cortes, se týkal toho, že nyní se tamním soudcům ÚS má natvrdo zakázat odůvodňovat odmítátní "zjevně nedůvodných" stížností.

Michal Bobek řekl(a)...

Poslední Zdeněk, ad 1: Proč je uplatňování disentu výronem nezávislosti soudce? Nezávislost soudce je pouze hodnota zprostředkující nestrannost rozhodování v konkrétní kauze. Argumentační zneužívání "nezávislosti" soudce pro všelijaké argumenty, od 13. a 14. platů až po anonymizaci judikatury jsme již měli mnoho, proto si myslím, že by se argument nezávislosti soudce měl využívat střídmě.

Ad 3: Nemyslím, že bych tvrdil, že selekce nápadu je PŘEDPOKLADEM existence disentů - tvrdil jsem pouze, že v takovém případě disenty nabývají jiného významu, tedy že hrají roli institucionálního nesouhlasu. Takže nemyslím, že bychom si zde protiřečili.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Rád bych upozornil na jedno drobné ustanovení, které si málokdo uvědomuje, totiž § 58 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle něhož je disent včetně odůvodnění součástí protokolu o hlasování - ano, právě té listiny, do které jako jediné účastníci řízení nesmějí nahlížet, na rozdíl od nadřízeného soudu, který rozhoduje o opravném prostředku (§ 58 odst. 4).

Stěží si představit závažnější zásah do práva na obhajobu: zatímco odvolací soud má právo seznámit se s argumentací instančně předchozích soudů, obviněnému takové právo nesvědčí, ale je omezen na to, aby se vyjadřoval k argumentaci hlavního (majoritního) odůvodnění.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Odůvodnění rozhodnutí se má vypořádat s možnými námitkami. Pokud by odůvodnění taková opravdu byla, pak by otázka přípustnosti disentu nebyla tak zajímavá.

david kosar řekl(a)...

Ad poslední Zdeněk:

Ad 1) Souhlasím plně s Michalem. Tu zmínku o platech soudců už jsem měl taky na jazyku. Způsob, jakým ÚS v nálezu Pl. 13/99 z čistého nebe cituje čl. III oddíl 1 Ústavy USA a naprosto opomíjí další zdroje (např. vynikající rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ve věci Manitoba Provincial Judges Assn. v Manitoba [1997] 3 S.C.R. 3) je podle mě v lepším případě typickou ukázkou selektivní komparatistiky (Michal by k tomu řekl asi více). V horším případě jde o tzv. "Nietzscheho pravidlo" výkladu právních norem: "The worst readers are those who behave like plundering troops: they take away a few things they can use, dirty and confound the remainder, and revile the whole". Nietzsche: „Mixed opinions and maxims“, No. 137 (teď nemůžu dohledat citaci...)


Ad 1.1) Nedoručování disentů z důvodu, že to na výsledku projednávané věci nic nemění, je pro mě nepřijatelné utilitaristické řešení (sloužící komu? - jen soudům). To už pak nemusíme doručovat ani odůvodnění - ono na výroku taky nic nemění. Nehledě na dopad na "důvěru v justici" a např. i rovnost zbraní (někdo disent má, ale děda někde na vesnici má smůlu...).

Ad 2) Kde bereš Zdeňku tu jistotu, že "soudci by tak činili zcela výjimečně právě z důvodů, aby měli čas na jádro své práce, tedy na rozhodování"? To je podle mě jen spekulace nebo zbožné přání. Nepatřím k takovým optimistům. Bez selekce nápadu by psaní disentů vedlo spíš k tomu, že by se soudci "vybíjeli" na tom, co je "baví" a "odbývali" to, co je (tolik) "nebaví". Azylová agenda na NSS je toho zářným příkladem (omlouvám se za opětovnou zmínku o azylu).

Ad 3) Taky si nemyslím, že bych tvrdil, že filtry jsou předpokladem existence disentů. Plně souhlasím s Michalem.

Ad 4) Moje otázka "jak [NS nebo NSS] určí, které soudy tak mohou učinit a které ne?" směřovala k originálnímu postu Vojtěcha Šimíčka a některým dalším diskutérům, kteří zastávají názor, že "z praktického hlediska mohou mít disenty reálný smysl zřejmě jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů". Z Tvého commentu jsem vydedukoval, že se nebráníš disentům na všech úrovních (s pochopitelnou výjimkou samosoudců). Moje otázka tak směřovala k situaci, kdy např. NSS řekne "já můžu psát disenty", ale "ty, ty a ty nemůžeš, protože ???".


Jinak krátce ad Zdeněk, 23:29:
Ad 1

Soudy to zpomalí, i když budou psát disenty jen někteří soudci (viz rovněž výše ad 2).

Ad. 2 a 3
To, že něco mají v Polsku nebo ve Španělsku pro mě není argument. V Německu to třeba nemají. A kdo má rozhodnout o tom, kam se přikloníme - soudy???

Tomáš Sobek řekl(a)...

Teď mě napadá kacířská myšlenka. Co je vlastně nelogického na disentu u samosoudce? Rozhodování jednotlivce (a nemluvím o schizofrenikovi) ve složitější věci je vlastně jeho vnitřní dialog, při kterém zvažuje nějaké důvody pro a proti. Jistě připouštíme možnost, kdy jednotlivec má dilema, protože zvažuje protichůdné důvody, které považuje za zhruba stejně silné. Nakonec samozřejmě musí nějakým důvodům dát přednost, a to i kdyby si měl hodit mincí. Disentem pak bude prezentovat ony převážené důvody, které sice nepoužil, ale které přesto stále uznává za relevantní a závažné.

Disentem (v tomto širším smyslu) pak samozřejmě nemyslíme to, že někdo nesouhlasí s někým, ale že někdo má vnitřní výhradu ke svému vlastnímu rozhodnutí. Je to situace, kdy někdo přiznává dilema.

Zdůrazňuji, že nepléduji pro zavedení takových disentů. Bylo by to nepraktické. Ale není to nelogické.

Ladislav Vyhnanek řekl(a)...

Ad Tomas Sobek

Nevím, zda je to kacířské a souhlasím s Vámi v tom, že je to nepraktické. Rozhodně je to ale i nelogické.

Samozřejmě, že při aplikaci práva v jakémkoli složitějším případě vzniknou pochyby a existují protichůdná řešení. To je zcela přirozené.

Ovšem disent má říct, proč jeho autor pokládá za správné jiné řešení, než jaké bylo přijato většinovým stanoviskem. Disent totiž není nastíněním pochybností a vyjádřením nejednoznačnosti (což by bylo funkcí "disentu" samosoudce). Disent je vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím. Nejde tak jenom o rozdíl v míře, ale o kvalitativní rozdíl.

Váš názor pouze znejasňuje terminologii, když směšuje dvě zcela rozdílné (byť možná do určité míry příbuzné) věci - disent a pochybnosti.

Jan Petrov řekl(a)...

Přesvědčivost by, myslím si, neměla spočívat v zamlčení argumentů "nehodících se do krámu". Samosoudce může v rozhodnutí uvést argumenty pro i proti a vysvětlit, jakou kterým přikládá váhu a proč.

Uznávám, že není "nelogické", aby soudce vyhotovil dvě "co nejpřesvědčivější" odůvodnění, každé s opačným závěrem. Otázka je, čím by se tato odůvodnění lišila od podání té které strany.

Jinak bych byl pro to, aby se podání stran povinně zveřejňovala. (Výjimky: státní, obchodní tajemství apod.) Vedlo by to k lepší kontrole soudce i právního zástupce. Podstatná negativa nevidím.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad Ladislav Vyhnanek
K určitému významovému posunu samozřejmě došlo, ale to sám přiznávám.

Píšete: "Ovšem disent má říct, proč jeho autor pokládá za správné jiné řešení, než jaké bylo přijato většinovým stanoviskem."

O.K. Pak disent (v onom širším smyslu) znamená, že soudce sdělí, proč pokládá i jiné řešení za správné než k jakému se nakonec přiklonil.

Moje úvaha samozřejmě předpokládá možnost skutečného dilematu, což znamená pluralitu správných řešení. Pokud si někdo myslí, že vždy může být nejvýše jedno řešení správné, pak posoudí tuto úvahu jako nelogickou. Tomu rozumím.

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Předem se omlouvám, že s ohledem na bohatost diskuse některé názory budu opakovat a že moje poznámky jsou impulsivní a tudíž neutříděné, nicméně pro přehlednost považuji za vhodné uvést alespoň následující:

1. Praktická poznámka pro ilustraci: moje soudcovská činnost trvá necelé čtyři roky a zcela upřímně řečeno, měl jsem neodolatelnou chuť uplatnit odchylné stanovisko (termín učený do Florencie - na revanš za výrony - tzv. "disentní chtíč") jen přibližně 5-6 krát. Protože se ročně (pro ilustraci) podílím na vydání cca 700 rozhodnutí, je zjevné, že by mne disenty určitě nezahltily a stejné si dovolím tvrdit o kterémkoliv soudci na kterémkoliv soudu. Nerozumím proto úvahám o zpomalení a zdražení justice; naopak se domnívám, že o zdražení nemůže být vůbec řeči a ke zpomalení ve výjimečných případech by mohlo dojít jen tehdy, když by byl buď disentér liknavý anebo příslušné rozhodovací těleso by mělo špatně zorganizovánu svoji práci. Obému samozřejmě lze jednoduše zabránit.
V této souvislosti opakuji svůj názor na primární význam "nenapsaných disentů", majících preventivní funkci a tato funkce by se možná v praxi mohla ukázat jako významnější než skutečně napsané disenty.

2. K nedorozumění u D. Kosaře ("Moje otázka tak směřovala k situaci, kdy např. NSS řekne "já můžu psát disenty", ale "ty, ty a ty nemůžeš, protože ???".): samozřejmě netvrdím, že disenty u "vyšších" soudů vylučují disenty u soudů nižších. Hlavně věřím, že nikdo s vážnou tváří nepodezřívá NSS, že by chtěl v tomto smyslu jakkoliv krajské soudy omezit. Naopak, dovedu si představit situaci, kdy NSS zruší rozhodnutí krajského soudu, zaváže jej svým právním názorem a pokud by tento právní názor připadal krajským soudcům zjevně pitomý, rozhodnou sice podle NSS, nicméně formou disentu svůj odchylný názor vyjádří. Vůbec nepochybuji o tom, že takovýto disent může mít velký význam např. u rozhodování této sporné otázky rozšířeným senátem. Můj vyslovený názor proto prosím nevnímejte tak, že bych "nižším" soudům disenty zakázal, nýbrž že se domnívám, že z povahy věci se zřejmě disenty u nižších soudů nebudou vyskytovat vůbec či toliko výjimečně (viz např. výše vykonstruovaný příklad krajského soudu). Prostě platí, že čím menší těleso, tím roste pravděpodobnost názorového souznění a klesá pravděpodobnost odlišností. Nemluvě o tradiční a nepříliš šťastné pojmové diferenciaci na "nalézací" a "odvolací" soudy.

3. Argument Michala B. prostřednictvím "útlocitné soudkyně" s gustem otočím proti němu: předně, pokud se nepletu (povědomost mám z médií, nikoliv ze spisu, a konkréta si skutečně nepamatuji), jeden takový případ se skutečně stal, když rozhodující soudkyně k účastníkovi řízení projevila po svém rozhodnutí citovou náklonnost tím, že uronila slzu a dala mu nějaký symbolický optimistický dárek (ještě jednou se omlouvám za nepřesnosti). Tyto případy však samozřejmě nejsou problémem disentu, nýbrž podjatosti soudce. (Dovedu si představit, že takový výron citů může mít v odvolacím řízení značnou relevanci.) Nicméně zpátky k disentům: situace přece není tak černobílá, že státní orgány mohou činit jen to, co zákon výslovně upravuje. Takovýto výklad by státní úředníky degradoval na chodící automaty. Pokud bychom se takto dívali na soudy, nesměly by např. na svých internetových stránkách vůbec publikovat vydaná rozhodnutí, příp. (aktualita) v souvislosti s ukončením platnosti řidičáků by dopravní úřady nesměly psát řidičům a zvát je na konkrétní termíny, aby je tak ušetřily front a čekání (příp. korupce?). Nic z toho jim totiž zákon neukládá. Souhlasím proto se Zdeňkem v tom směru, že restrikci státních orgánů je nezbytné vyžadovat při jejich jakémkoliv mocenském působení, přičemž pod tímto pojmem (slovy M. Webera) spatřuji schopnost a možnost ovlivňovat chování subjektů i proti jejich vůli. Jestliže tedy vydání soudního rozhodnutí je bezesporu vrchnostenský akt a tedy výkon státní moci, domnívám se, že uplatněný disent za mocenský akt již pokládat nelze (byť si jsem vědom i protiargumentace a určitě nepostačíme s odkazem na nezávislost a nestrannost soudcovského rozhodování). V tom vidím hlavní problém, na kterém se štěpí odpovědi na nastolenou otázku, zda uplatnění disentů vyžaduje nutně změnu zákonné úpravy. Všechny ostatní argumenty jsou cenné, nicméně poněkud stojící v příšeří tohoto základního problému.

4. Rozhodně nesouhlasím (J. Kindl) s obavou o nepřípustném poučení o hmotných právech prostřednictvím disentu. Ad absurdum viděno by to skutečně znamenalo vyloučení odůvodnění vydávaných rozhodnutí, neboť ta se přece vždy přikloní na stranu jednoho účastníka řízení, takže přinejmenším slouží úspěšnému účastníkovi k formulaci jeho vyjádření k odvolání protistrany.

5. V několika příspěvcích se objevila úvaha, že se vyslovují pro disent, nicméně až po precizní zákonné úpravě, jinak se jedná o nekorektní přístup. Ke korektnosti: samozřejmě, že první disent u kteréhokoliv soudu (a skutečně nejsem upřímně přesvědčen, že jím musí být NSS) by měl být vysvětlen a náležitě odůvodněn i procesně, a domnívám se, že předchozích 26 komentářů na tomto blogu by v tomto směru mohlo být rozumně využito. Hranice korektnosti a nekorektnosti totiž nespatřuji v tom, který orgán změnu v daném případě provede (Parlament či soud), nýbrž jakým způsobem tak učiní. Přihodím ještě jednu možnou ústavní argumentační pozici: nelze z čl. 96 odst. 2 Ústavy dovodit i prostor pro to, aby z obligatorní veřejnosti vyhlášeného rozsudku nevyplývala i možnost (nikoliv povinnost!!!) disentujícího soudce zveřejnit svoje stanovisko?
K preciznosti změny zákonné úpravy: zastávám názor, že pokud bychom volali po změně zákona, nechť se tak stane raději cestou "primitivního zákonodárce", tzn. minimální změnou příslušných ustanovení o jedinou větu či jen o jeji část (viz např. ZÚS), a to bez jakýchkoliv ambicí legislativně domyslet všechny dopady na poučovací povinnost, časové termíny pro disenty, jejich odlišení, publikace, doručování apod. Každá takováto cesta je totiž cestou do zapomnění a slovy sira Humphreyho zbývá již jen utvořit legendární "mezirezortní komisi".

6. K formě publikace disentů: vědomě se nechci zaplést do případné polemiky, zda je disent součásti rozhodnutí, jeho přílohou či zda stojí zcela samostatně. Z hlediska smyslu disentů je dle mého nutné pouze trvat na tom, že s ním musí být seznámeni jak účastníci řízení, tak i širší veřejnost. Jeho plné znění proto musí být doručeno účastníkům a v případě publikace judikátu musí být publikován i v příslušné sbírce, příp. pověčen na webovou stránku.

7. K mnou nepřesně zmíněnému slovu ping-pong: nezaměňujme nezbytné vážení různých argumentačních pozic soudem s disentem. Jinak řečeno, samozřejmě každé rozhodnutí soudu musí být řádně odůvodněno a přezkoumatelné, takže se musí především vypořádat se všemi námitkami, důkazy apod a jasně říci, které argumenty jsou či nejsou relevantní a proč tomu tak je. O tom není sporu. Disent je však o něčem zcela jiném a v tomto směru zastávám tezi o nerozmělňování většinového stanoviska.

8. Bonmot k T. Sobkem uváděnému disentu samosoudce: nemáte na mysli cimrmanovský syndrom "já-tysmu", zkomolenému následně jako yettismus?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Bonmot oceňuji. :)
K "disentu samosoudce" už jen jednu poznámku. Obecný smysl disentů přece není v tom, že tu je pluralita soudců, ale v tom, že tu je pluralita řešení. Ale v tom případě je jedno, jestli mám samosoudce nebo senát.

david kosar řekl(a)...

Krátce k Vojtěchu Šimíčkovi:

ad 2)
Nepodezřívám NSS, že by chtěl bránit KS v psaní disentů. Četl jsem původní post nepřesně (teď se na to dívám) tak, že Vojtěch Šimíček vylučuje psaní disentů u nižších soudů, přičemž v originále je "jen", že to u nich "nemá z praktického hlediska reálný smysl".

NSS jsem uvedl jen jak příklad, protože mi to přišlo vzhledem k autorovi postu a iniciátorovi diskuse vhodnější (než užití NS).

Jiří Kindl řekl(a)...

Je to vsechno celkem zajimave cteni. Ja bych pridal jen par mozna trochu nesouvisejicich (rozhodne nijak do detailu promyslenych postrehu) postrehu, a to v navaznosti na muj prvni post.

1. Beru argumenty, ze s temi disenty jakozto urcitou (nepripustna) formou rady jednomu z ucastniku sporu jsem to mozna trochu pretahl. Nepromyslel jsem to nijak detailne, jen mi proste prislo zvlastni tvrdit, ze z hlediska stran jsou disenty neutralni a nemohou na ne mit negativni dopad. A to mi prijde zvlastni i nadale, jak se snazim oduvodnit nize.

2. Jelikoz (jak se tu vicekrat pripustilo) disenty mohou mit realny vyznam napr. pri rozhodovani vyssiho soudu (viz treba priklad s disentem krajskeho soudu nekde shora), pak se nevyhnutelne stran sporu dotykaji - ovlivnuji finalni vysledek sporu, a to v neprospech jedne z nich. Tvrdit, ze strany sporu nemohou byt negativne ovlivneny, podle mne nutne predpoklada, ze popreme jakykoli (krome symbolickeho) vyznamu pro konkretni rozhodovanou kauzu. Disenty samozrejme maji vyznam i obecnejsi, budou-li publikovane (pro rozhodovani soudu v jinych vecech, nez te rozhodovane), ale to nevylucuje jejich vyznam v ramci daneho konkretniho sporu a, jestli jsem pochopil zde diskutujici spravne, i oni s tim pocitaji. To plati zejmena, pokud bychom pripustili disenty na nizsich soudech. Problem s dotcenim stran totiz nenastava pouze u soudu "posledni instance", protoze tam uz je finalni vysledek dan.

3. Jak jsem uvadel i shora ve svem prvnim prispevku - vyse uvedene nechapu jako obecny argument proti disentum. Snazil jsem se pouze poukazat na problem, ktery jsem vnimal v tom, ze se o tech disentech zde diskutovalo trochu jako ve vakuu, resp. jen z hlediska soudce ci akademika (uzivatele judikatury) spise nez z pozice stran sporu (ja jsem se na to prave zkusil podivat tak, coz muze byt moje profesni deformace). Jak uvadim shora, tvrdit, ze se to stran sporu nijak nedotyka, mi neprijde spravne. To samozrejme jeste neni argumentem, ze z toho duvodu nemohou byt u nas disenty. To jsem take ve svem prispevku primo netvrdil nebo alespon nesnazil tvrdit. Snazil jsem se jen poukazat na to, ze disenty se stran sporu (negativne) dotknout mohou. Je-li tomu tak, je otazkou, zda je takove dotceni pripustne?

3. Jedine pravni pravidlo, ktere mne ve zkratce napadlo jako to, ktere by z toho hlediska mohlo brojit proti disentum mi prisel ten zakaz substantivniho poucovani stran. Ponechavam stranou ty mozne dalsi, z nich nektere shora byly diskutovany ...

4. Ten zakaz poucovat o hmotnem pravu je sam o sobe problematicky, takze stavet na nem argument je 'shaky', ale ja ho beru v trochu idealizovane forme. Ona totiz jinak procesualisticka literatura mnohokrate poukazuje na to, jak je to s tim zakazem obtizne, kde vest hranice mezi procesim a hmotnepravnim poucenim, kdyz se ty roviny protinaji atp.? Navic se to jeste posunulo s novym znenim § 99 odst. 1 o.s.r., dle ktereho pri pokusu o smir soud s ucastniky "probere vec, upozorni je na pravni upravu a na stanoviska Nejvyssiho soudu a rozhodnuti uverejnena ve Sbirce soudnich rozhodnuti a stanovisek tykajici se veci ..." (jeste se mi to sice nestalo, ale v zakone to je ;o)). Dalsi problemy v tomto smeru vyvolava § 118a odst. 2 o.s.r. ... Budu-li vsak vychazet z toho, ze nekde ta hranice je a ze po jejim prekroceni se dostavame do rozporu s pravnim pravidlem zakazujicim poucovani o hmotnem pravu, pak se jen nabizi otazka, zda by se ty disenty za tu hranici dostavali nebo ne?

5. Argument s tim, ze dovedeno ad absurdum by soudy ani nemohly oduvodnovat, aby nepoucovaly o hmotnem pravu (a neradily tak jedne strane), moc neberu. Proc to hned dovadet ad absurdum?

Mezi oduvodnenim rozhodnuti a disentem je prece dost velky rozdil, a to prinejmensim jeden, ktery je dulezity pro tu zdejsi debatu (o pripustnosti disentu u nas za stavajiciho pravniho stavu). Rozhodnout a oduvodnit sve rozhodnuti pravo soudu uklada, tj. musi tak ucinit. Rozpor s obecnym zakazem poucovani o hmotnem pravu (zalozeny na rovnosti stran v procesu) tak pochopitelne neprichazi v uvahu (v jinem nez abstraktim smyslu) a zadna ze stran si nemuze stezovat na to, ze soud sve rozhodnuti oduvodnil - pouze na to, ze je oduvodnil spatne. V pripade disentu povinnost jej vydat pochopitelne neni. Diskuse je jen o tom, ze (zda) by mela byt moznost disenty vydavat, ktere by se ostatne nemusela vyuzivat casto. Problem je s tim, ze vyslovne dana moznost soudum u nas dana neni, takze problem pretrvava. Je tu otazka, zda tak soudy mohou ucinit, kdyz zakonodarce mlci - cimz se dostavame k te zasade, ze statni organy mohou jen to, co rekne zakon.

6. Ta zasada je podle mne dulezita, alespon v tom zakladnim smyslu, a byl bych proti jejimu zlehcovani. Uvedu priklad. Pokud budu mit napr. pravidlo, ktere prikaze "Otevri dvere a vyjdi jimi ven." Budu mit povinnost tak ucinit, nebudu vsak mit ulozeno, zda mam dvere otevrit levou ci pravou rukou (to neni muj priklad - nekde jsem to cetl, nemohu si vsak vybavit kde) - budu muset otevrit a zda tak ucinim tou ci onou rukou, bude asi pravne (z hlediska splneni onoho pravniho prikazu) irelevantni. Naproti tomu kdybych misto otevreni dvermi proskocil, dany prikaz bych porusil. Pokud bych dany prikaz nemel, a soucasne platilo, ze mohu jen to, co mi nekdo ulozi, musel bych zustat sedet a ze dveri nevychazet. Vysel-li bych z tohoto prikladu, jak jsou na to disenty? Jedna se jen o vyber mezi levou a pravou rukou, anebo je to neco jineho (at jiz proskoceni anebo 'svevolne' otevreni). Pujde-li jen o vyber mezi levou a pravou rukou v ramci plneni povinnosti rozhodovat, pak to bude v poradku i z hlediska one vyse zminovane zasady. Bude-li to neco vice, bude to - podle mne - problem.

7. Priznam se, ze najisto nevim, kam bych disenty za stavajiciho stavu zaradil. Ale jelikoz si myslim, ze se mohou (zejm. u nizsich soudu) dotknout prav stran a jelikoz tu je mozny rozpor se zakazem poucovani o hmotnem pravu (ktery neni prolomen vyslovnym prikazem tak cinit), tak bych byl k jejich pouziti bez presnejsi zakonne upravy skepticky a preferoval bych je az po takovem zpresneni. Jinymi slovy - disenty de lege ferenda ano, de lege lata ne (viz Michal).

8. Jiz jen jako post script ... neberu ani ten Zdenkuv argument reagujici na muj post, ze kdyby mely byt disenty zakazany jako rada neuspesne strane, muselo by se soudci zakazat i publikovat atd. Podle mne se tak opomiji rozdil mezi disentem a clankem (ted ale v obracenem gardu, nez mezi disentem a oduvodnenim rozhodnuti). Jak Zdenek urcite vi, zakaz nepoucovat o hmotnem pravu se samozrejme vztahuje jen na procesni cinnost soudu v ramci daneho konkretniho rizeni, co si dela soudce ve svem volnem case, je z tohoto hlediska irelevantni, takze tu ta kolize s tim obecnym zakazem neni. Mohla by tu vsak byt kolize s pozadavky na nezavislost a nestrannost soudcu (coz by bylo na delsi a jinou diskusi - treba o moznych limitech jejich svobody projevu atp.). U disentu je situace jina, ponevadz se z povahy veci uskutecnuje v procesnim ramci daneho rizeni, a tedy s danym zakazem v potencialnim rozporu je. Proc by to podle mne mohl byt problem, pak neni zalozeno jen na danem zakazu poucovani o hmotnem pravu, coz jsem snad vyse vysvetlil, ale souhre vice faktoru, ktere bych mohl shrnout (mozna precizneji, nez jsem ucinil vyse, a to i za cenu opakovani) takto:

(a) plati zasada, ze soudy nemohou cinit nic, co jim zakon nedovoluje;

(b) disenty by se mohly (negativne) dotknout prav stran v konkretnim sporu;

(c) pravo (s vyjimkou Ustavniho soudu) explicitae disenty neumoznuje;

(d) disenty se dostavaji do potencialni kolize s obecnym zakazem poucovani o hmotnem pravu (plus ty dalsi mozne argumenty zminovane shora - napr. predpoklad utajenych odlisnych vot, vyslovna uprava v ZUS atd.);

(e) proto se domnivam, ze stavajici pravni uprava disenty spise nepripousti.

Muj nazor neni nijak vyhraneny a neni opreny o zadny hlubsi research. Ostatne i ten zakaz poucovat o hmotnem pravu je vyjadren v o.s.r. dosti mlhave (byt je pomerne obecne uznavan), takze tam nepochybne je prostoru dost a dost pro pripadne judikatorni posuny. :o)