O naději a zklamání

V loňském roce Evropský soud pro lidská práva (ESLP) samosoudcem prohlásil za nepřijatelné 46 930 stížností (podle čl. 27 EÚLP tak samosoudce může rozhodnout, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání). Přesné statistiky o důvodech odmítnutí se nevedou. Lze však odhadovat, že možná až polovina z nich obsahovala námitku, která byla odmítnuta s odkazem na doktrínu čtvrté instance. Na vzorku 200 stížností proti Česku zamítnutých samosoudcem v roce 2010 jsme s kolegou Ľubo Majerčíkem zjistili, že 9% bylo odmítnuto čistě z důvodu, že Soud není další (zpravidla čtvrtou, v českém kontextu běžněji dokonce pátou) přezkumnou instancí. Obdobně v kontextu odmítnutých stížností proti Británii kolega Paul Harvey uvádí, že velká část z nich jsou stížnosti čtvrté instance.

Podle doktríny čtvrté instance ESLP nemá pravomoc a nebude přezkoumávat právní ani skutkové závěry vnitrostátních soudů, pokud jde o výklad vnitrostátního práva. Není tedy například zásadně přijatelná námitka pod čl. 6 EÚLP (právo na spravedlivý proces), že vnitrostátní soudy rozhodly špatně.

Chtěl bych se v tomhle postu krátce zamyslet nad důvody, které stěžovatele k podávání těchto, zjevně nepřijatelných, stížností vedou.

Doktrína čtvrté instance není specialitou ESLP, ale její obdobu zná například i český Ústavní soud (ÚS), který soustavně judikuje, že „zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy“, případně používá obdobnou formulaci. ÚS v roce 2010 podle informací ze své ročenky z celkového počtu 3719 rozhodnutí odmítl 2340 jako zjevně neopodstatněných. Nevím kolik z těchto stížností bylo stížností tzv. čtvrté instance, ale určitě to nebylo množství zanedbatelné (jako příklad klasického zamítavého rozhodnutí tohoto typu viz např. III. ÚS 3081/11). Soudím-li podle rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými se setkávám ve spisech týkajících se stížností u ESLP, tak jich rozhodně málo nebude.

Otázka, která mě v této souvislosti napadá, je, proč stěžovatelé tyto stížnosti podávají, když jejich šance na úspěšnost je prakticky nulová.

První odpověď může být proč ne, když jak ústavní stížnost, tak stížnost k ESLP je zadarmo. Taková odpověď však jistě neuspokojuje. Samotné podání stížnosti sice nemusí být zpoplatněno, ale náklady jistě nenulové nejsou. Za podání stížnosti je třeba zaplatit odměnu advokátovi. Popřípadě, pokud podává stěžovatel stížnost k ESLP bez advokáta, tak s ní stráví spoustu času a nikdo přeci nebude dělat zbytečnou práci.

Samozřejmě, že důvodem podávání těchto stížností může být obyčejná neznalost, kdy stěžovatelé nemají dostatečné znalosti o pravomocích Ústavního soudu, či ESLP. Tyto stěžovatele však nechme nyní stranou (byť taková informace by byla jistě důležitá a znamenala by mimo jiné nutnost více veřejnosti ozřejmit pravomoci těchto soudů, pro ilustraci posledních snah ESLP viz video zde). Toto vysvětlení se navíc týká spíše pouze ESLP a stížností podaných bez advokáta. U stížností podaných advokátem totiž přepokládám, že tito mají dostatečné znalosti o pravomocích ÚS a ESLP a klienta řádně poučí, že jeho stížnost nemá valnou šanci na úspěch. Navíc v již zmíněném článku jsme s kolegou nezjistili, že advokáti námitky čtvrté instance nepodávali.

Jedno z možných vysvětlení, u kterého bych se chtěl zastavit, je, že byť šance na úspěšnost takové stížnosti může být téměř nulová, tak přeci jen není úplně beznadějná. V takové situaci potom i řádně poučený klient může na podání stížnosti trvat. Zvlášť pokud jde o věc, která je pro něj velmi důležitá a skutečně subjektivně cítí, že řádné soudy rozhodly nespravedlivě. Pokud tedy existuje alespoň nějaká naděje... Vnitřně dokážu jistě takového člověka, pro kterého třeba daný spor představuje téměř životní záležitost, pochopit. Otázka tedy je, jak velká, zda vůbec nějaká, ta naděje je.

Bez toho, abych nějak blíže pátral, jsem v nedávné době narazil namátkou na následující tři rozhodnutí Ústavního soudu, kde se podle mého názoru zachoval jako klasická čtvrtá instance a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože měl na věc jiný názor:

1. III. ÚS 107/04 kauza navrácení zámku Opočno rodině Colloredo Mansfeld. Obecné soudy majetek navrátily restituentům, Ústavní soud však měl jiný názor než obecné soudy na otázku, zda byly splněny podmínky restitučního zákona a jejich rozhodnutí zrušil. ÚS kritizoval obecné soudy, že si neopatřily dostatek důkazů, špatně důkazy hodnotily a učinily špatné právní závěry v oblasti tzv. obyčejného práva.
2. II. ÚS 372/04 kauza týkající se odměn a náhrad hotových výdajů exekutora při zastavení exekuce. ÚS nesouhlasil s interpretací občanského soudního řádu a exekučního řádu provedenou obecnými soudy.
3. I. ÚS 1737/08, kde ÚS nesouhlasil se závěry obecných soudů, že bezdůvodné obohacení nebylo úmyslné, což bylo zásadní z důvodu rozhodnutí jak dlouhá promlčecí doba se uplatní (viz § 43 rozhodnutí).
   

Je tedy dost možné, že za podávání stížností, které ÚS či ESLP staví do pozice další přezkumné instance si tyto soudy mohou částečně samy, protože je prostě systematicky neodmítají, ale občas takovým stěžovatelům dají za pravdu. To pak budí naděje u dalších a dalších stěžovatelů. Chápu, že pokud jsou ústavní soudci přesvědčeni, že obecné soudy rozhodly špatně, tak vyžaduje velkou dávku sebezapření takovou stížnost odmítnout. U ESLP jsem se již sám setkal s několika stížnostmi, kdy jsem byl silně přesvědčen, že vnitrostátní soudy rozhodly mylně. Soudcům rozhodujícím o dané stížnosti jsem toto sdělil, ale přesto jsem jim navrhoval stížnost odmítnout, protože staví ESLP do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší. V konečném důsledku tak tedy jde o to, jak který soud sám sebe vnímá. Pokud se Ústavní soud domnívá, že v některých případech, které považuje za „extrémní“, by měl rozhodnutí obecných soudů zrušit, má-li jiný názor, tak je to jistě možné. Nakonec interpretaci, že právo na spravedlivý proces neobsahuje pouze procesní záruky, razili, byť neúspěšně, i někteří soudci ESLP (viz disent soudce Loucaidese ve věci Göktan proti Francii, 2. 7. 2002, č. 33402/96) Ústavní soud však pak také musí počítat s tím, že další a další stěžovatelé to budou zkoušet a budou se na něj obracet s desítkami stížností, které zpravidla odmítá jako zjevně neopodstatněné.

U ESLP jasně převažuje povědomí, že jako další přezkumná instance působit nebude. V posledních letech nevím o žádné stížnosti, kde by toto pravidlo ESLP porušil a přitom počet takových námitek jde každý z posledních roků možná do desetitisíců. A i případy z minulosti, kdy se tak zachoval by šly spočítat na prstech jedné ruky. Jedním z případů je Khamidov proti Rusku (15. 11. 2007, č. 72118/01), kde ruské soudy při posuzování civilní žaloby o náhradu škody naprosto flagrantně ignorovaly řadu důkazů předložených stěžovatelem, včetně úředních listin, které potvrzovaly poškození stěžovatelova majetku státem. Nutno si však také povšimnout, že šlo o případ čečenského stěžovatele a žaloba byla podána u moskevského soudu proti ministerstvu vnitra za škody způsobené ruskými bezpečnostními silami na jeho pozemku za čečensko-ruské války. Z případu tedy přímo čiší určitá nevole ruských soudů dát za pravdu čečenskému stěžovateli v žalobě proti státu. Tyto okolnosti jsou asi s čímkoliv v Česku ztěží srovnatelné. Pokud jde o stížnosti u ESLP proti Česku, tak mi není známo, že by kdy bylo shledáno porušení Úmluvy z důvodu, který by šlo považovat za výjimku z pravidla, že Soud nepůsobí jako čtvrtá instance. Úspěšnost takové stížnosti ve Štrasburku je tedy skutečně prakticky nulová.

V důsledku tedy naděje, že ESLP prohlásí, že spor byl rozhodnut špatně, neumírá až při přezkumu ve Štrasburku, ale již před ním. Obecněji lze také říci, že jde o dobrý příklad principu, že ne každá nespravedlivost světa se transponuje do porušení lidského práva. Celý příspěvek

Korektor/ka Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu

Ústavní soud hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici korektor/ka Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a rozhodnutí Ústavního soudu vyhlašovaných ve Sbírce zákonů.

Náplní práce je odborná právní a zejména jazyková korektura rozhodnutí Ústavního soudu před jejich publikací, konkrétně redakční úprava textů rozhodnutí (úpravy a opravy legislativně-technického charakteru, jazykové úpravy), konzultace závažnějších zásahů do textu s příslušným soudcovským pracovištěm, dále tvorba systematických rejstříků, věcného rejstříku a seznamu použitých právních předpisů a spolupráce s redakcí vydavatele.

Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání, obor právo
- výborná znalost českého jazyka, pravopisu a gramatiky
- schopnost rozpoznat a opravit pravopisné, gramatické a stylistické chyby v textu: větnou interpunkci, větné vazby, správné tvary slov, zájmena atd. (v tomto směru je vítáno lingvistické vzdělání či předchozí korektorská zkušenost)
- základní přehled o legislativních pravidlech vlády
- schopnost rozeznat (a opravit) věcné nesprávnosti v rozhodnutích soudu
- výborná znalost práce s programem Microsoft Word
- uživatelská znalost Windows, Microsoft Outlook, Adobe Acrobat, Internet Explorer (schopnost vyhledávat informace), ASPI, Beck-online, NALUS
- samostatnost, pracovitost, invence, pečlivost, svědomitost
- umění jednat s lidmi
- minimálně dvouletá praxe v právní profesi

Nabízíme:
- klidnou, ryze samostatnou a odpovědnou práci
- dlouhodobou pracovní perspektivu
- odpovídající platové ohodnocení

Nástup možný ihned, případně dle dohody.

Písemné nabídky s životopisem v epické formě v rozsahu jedné normostrany a současně též životopis strukturovaný zasílejte elektronicky do 29. 2. 2012 včetně na adresu: podani@usoud.cz.

Celý příspěvek

Děkuji za pozvání

Děkuji Jinému právu za pozvání a Davidovi za milé uvítání. Snad čtenáře nezklamu a alespoň pro některé z nich budou mé posty inspirativní.

Hostování na Jiném právu bych rád využil mimo jiné k napsání postů o otázkách o kterých jsem zatím přemýšlel jen velmi letmo, ale které považuji za velmi zajímavé. Beru to jako příležitost nejen nabídnout vám témata co mně (a snad i vám) přijdou zajímavá, ale třeba také v případné diskuzi si na věc nějaký názor učinit. Vzhledem k mému zaměření budou patrně všechny více či méně souviset s lidskými právy. Evropská úmluva o lidských právech, či praxe Evropského soudu pro lidská práv (ESLP) se jimi bude prolínat.

ESLP, kde jsem v současné době zaměstnán, je patrně nejvytíženější soud na světě. V posledních letech vyřizuje kolem 50.000 stížností ročně (v roce 2011 to bylo přesně 52,188 stížností). Zaměstnává soudce, právníky a další personál prakticky ze všech států vůči kterým má jurisdikci a kterých je v současné době 47 od Islandu po Rusko a od Norska po Turecko.

Studenti (ale nejen oni), kteří by měli zájem získat ve Štrasburku nějaké zkušenosti, mají možnost ucházet se u ESLP o stáž. O zkušenostech Martina Kopy, který zde byl na stáži vloni, se lze dočíst zde. Pro zájemce v pokročilejších fázích kariéry existuje u ESLP program tzv. seconded officials, což jsou právníci zaměstnaní v členských zemích, kteří jsou, zpravidla na rok, vysláni k ESLP. Zde působí na stejné pozici jako právníci Kanceláře ESLP. Tímto způsobem jsem z různých zemí přijíždějí justiční čekatelé, právní čekatelé u státních zastupitelství, asistenti soudců, ale i soudci, či prokurátoři sami, případně advokáti. Tyto pobyty jsou hrazeny buď přímo státy ze kterých přicházejí, či z projektů Evropské unie, případně z jiných zdrojů. Z Česka u ESLP zatím žádný právník tímto způsobem nepůsobil, oproti tomu například ze Slovenska již ano.

Než zveřejním svůj první post, tak na úvod ještě také musím zmínit, že veškeré mé názory, které zde budu v průběhu tohoto měsíce prezentovat, jsou striktně moje osobní a nemohou být spojovány s mým současným zaměstnavatelem. Celý příspěvek

Ludvík Matoušek: Senát v křížové palbě soudů?

Zdá se, že by do skončení funkčního období většiny soudců Ústavního soudu, jmenovaných prezidentem Klausem, ještě mohlo dojít k odpovědím na závažné ústavněprávní otázky, které se právě složení tohoto soudu týkají. O co jde? Kdybych měl parafrázovat slavný a stále platný výrok někdejšího federálního ministra financí, pak „o moc jde až na prvním místě“.

Do konce volebního období prezidenta V. Klause (7. 3. 2013) skončí ve funkci 3 ústavní soudci (E. Wagnerová, F. Duchoň, J. Mucha). Do konce srpna 2013 pak skončí dalších 5 soudců (M. Výborný, D. Lastovecká, V. Güttler, P. Holländer a P. Rychetský) a do konce roku 2013 pak ještě další 2 (J. Musil a J. Nykodým). Během 20 příštích měsíců tak skončí ve funkci 10 soudců, tj. 2/3 všech současných soudců Ústavního soudu (většina způsobilá rušit – i ústavní – zákony činí již 9 soudců).

Protože si poslanci a v poslední době též senátoři velmi oblíbili politický boj „na pokračování“ a zřejmě i kvůli neutuchající potřebě mít určité procento tištěného a audiovizuálního prostoru ve sdělovacích prostředcích, bez uzardění vyměňují lavice sněmovní a senátorské za lavice navrhovatelů a odpůrců před Ústavním soudem. A rádi by z těchto lavic odcházeli jako vítězové, jako oprávnění držitelé svých mediálních pravd, k čemuž jim má zajisté napomoci nejen jejich lidskoprávní názor, ale – a o to v českých podmínkách jde především – hlavně takové smýšlení jednotlivých členů pléna Ústavního soudu, které bude jejich stranickému, resp. politickému přesvědčení a světonázoru koherentní. Intuice a politický kalkul jim již napověděly, že v následujících měsících mají jedinečnou příležitost pokusit se dosadit pro celou příští dekádu do klíčové instituce politického, ale i občanského života, myšlenkově nakloněné příznivce.

Proslýchá se, že politicky monolitní většina v Senátu hodlá odepřít prezidentu republiky souhlas k jakémukoli kandidátovi na soudce Ústavního soudu, který nebude s touto většinou ještě před vlastním jmenovacím aktem, jenž podle Ústavy žádosti o souhlas Senátu předchází, se senátory konzultován, resp. že Senát vysloví svůj souhlas s „prezidentským“ kandidátem jen tehdy, když spolu s ním bude na Pražském hradě jmenován i kandidát, jehož jméno vzejde z útrob této většiny. Zlí jazykové tvrdí, že prý proto se v poslední době zvýšila návštěvnost Senátu ze strany nynějších advokátů a advokátek, bývalých to představitelů malých či již dokonce zaniklých politických stran, a dalších osob, u kterých těžko říci, zda se díky svým předchozím zkušenostem ve vysokých státních funkcích jedná též o budoucí kandidáty na soudcovské funkce, nebo jen o lobbisty, případně o „odborné konzultanty“.

Ambice Senátu ovlivňovat výběr kandidátů již před vlastním jmenovacím aktem prezidenta republiky, tu byla již od jeho počátku; tyto snahy tedy nepočínají až „oranžovým“ Senátem – ten ale své chování v čase nikterak nekultivuje, spíš tento neblahý trend rozvíjí i přesto, že byl za tento přístup v minulosti kritizován (viz Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 407). Lidové noviny (článek „ČSSD prý Sváčka za Koudelku nevymění“, vydání ze dne 30. 1. 2012) napsaly, že podle místopředsedkyně ČSSD Marie Benešové nejsou senátoři nijak nadšeni z toho, že „nemají na výběr“ a že jim byl prezidentem V. Klausem „naordinován jen jeden kandidát“.

Ostatně podobná (chorobná) „touha ovlivňovat“ se netýká jen procedury výběru soudců Ústavního soudu, paralely lze shledat i u výběru kandidátů na soudce obecných soudů [zejména v soupeření mezi ministerstvem spravedlnosti a jednotlivými předsedy soudů, kdo by rád měl větší vliv na tvorbu seznamu kandidátů, jenž je pak – po schválení vládou – prezidentu republiky při jmenování soudců závaznou pomůckou (dovodil Nejvyšší správní soud)].

V čem je ale situace dnes jiná oproti době, v níž byli jmenováni současní ústavní soudci a soudkyně? V mezidobí totiž nejen Ústavní soud, ale i Nejvyšší správní soud rozvinuly některé úvahy, které pak – vyjádřeny v dále uvedených rozhodnutích – stanovily mantinely pro další státotvorný život.

Kdo sledoval dosavadní průběh slyšení na půdě druhé komory Parlamentu ve věci jejího souhlasu se jmenováním JUDr. Sváčka soudcem Ústavního soudu, nemohl se ubránit podivnému pocitu, že i když v obou výborech (ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice i ve Výboru ústavně-právním) nebylo z průběhu „grilování“ kandidáta patrné, že by se jednalo o osobnost k výkonu funkce ústavního soudce vyloženě nevhodnou, z hlasování o něm však svědčil úplný opak. Velmi podivným se pak jeví zjištění, že s největší pravděpodobností hlasování neprobíhalo podle vnitřního přesvědčení jednotlivých členů výborů, ale podle „směrnice“ dané stranickou příslušností – dosud ctihodní senátoři a senátorky tak zřejmě byli vedeni hledisky velmi pofidérními, netransparentními, nedůstojnými, a chtělo by se říci přímo státoboreckými, ale jak přiblížím dále, v konečném důsledku předznamenali možný nezákonný a protiústavní postup celé komory.

Pro úplnost: ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice [složení: 3 senátoři za ODS, 5 za ČSSD a 1 za KSČM; v hlasování ze dne 11. 1. 2012 z 8 přítomných (chyběl jen senátor R. Svoboda za ODS) – získal JUDr. J. Sváček podporu 2 senátorů, ostatních 6 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila souhlas se jmenováním]. Ve Výboru ústavně-právním (složení: 5 senátorů za ČSSD, 2 za ODS, 2 bezpartijní a 1 za KDÚ-ČSL; v hlasování ze dne 1. 2. 2012 z 8 přítomných [chyběli senátoři V. Vlček (ODS) aj. Čunek (KDÚ-ČSL)] – získal JUDr. J. Sváček podporu 3 senátorů, ostatních 5 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila se jmenováním souhlas).

Možný nezákonný a protiústavní postup celé komory, bude-li postupovat stejně jako její zmíněné výbory, lze dovodit ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci (ne)jmenování justičních čekatelů do soudcovských funkcí a ve věci možnosti přezkumu rozhodnutí rektora (ne)jmenovat kandidáta do funkce děkana fakulty (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 66/2010-119 ze dne 24. 11. 2011, dostupný na www.nssoud.cz), jakož i Ústavního soudu v kauze Brožová vs. prezident republiky. Na tomto místě je korektní, abych doplnil, že s rozsudky NSS ve věci justičního čekatele proti prezidentu republiky nesouhlasím, podrobil jsem je veřejné kritice (viz Nad některými rozhodnutími soudní moci ve věci jmenování soudců prezidentem republiky; Správní právo. Roč. 41, č. 1 (2008), s. 41-59) a z této kritiky nemám důvodu slevovat. Beru však na vědomí, že se v materiálním smyslu staly součástí právního řádu a dosud nebyly změny; nezbývá proto než je respektovat a brát na ně zřetel.

Když prezident republiky nejmenoval kandidáta na funkci soudce, protože v době jmenování již platila jiná právní úprava, která obecně požadovala pro výkon funkce vyšší věk, byť tento kandidát mohl požívat beneficia přechodných ustanovení, a nevydal o tom rozhodnutí, shledal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197 (dostupný na http://www.nssoud.cz/), že je s ohledem na ústavní principy nezbytné rozsah kompetenčních výluk ve správním soudnictví vykládat restriktivně: pouze ty věci, které zákonodárce výslovně vyňal, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny. I na počínání prezidenta republiky se má beze zbytku vztahovat striktní požadavek uplatňování státní moci jen v případech stanovených zákonem a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Prezident republiky při jmenování soudců má realizovat úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v zákonných mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek a není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaženy v zákoně samotném. Stejně tak není oprávněn od některé ze zákonných podmínek odhlédnout a jmenovat kandidáta, který by některou z těchto podmínek nesplňoval. Pokud se prezident republiky rozhodne kandidáta navrženého vládou nejmenovat, pak je povinen jasně a srozumitelně odůvodnit, proč jeho jmenování odmítl.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005 – 35 se justiční čekatel může dovolávat práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], a toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i v situaci, kdy na jmenování soudcem není právní nárok a sám návrh na své jmenování podat nemohl.

Na věc jsou uplatnitelné i závěry učiněné při soudní kontrole procesu udílení státního občanství, na nějž rovněž není právní nárok - např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, čj. 5 As 39/2009 - 81, (dostupný na http://www.nssoud.cz/) se lze dozvědět, že „Úkolem soudu zajisté není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena porušením procesních předpisů.“

Podle s. ř. s. je správním orgánem kterýkoli orgán, pokud je mu svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy; protože přezkum aktů Senátu z rozhodování ve správním soudnictví zákonodárcem vyloučen nebyl, musel by tedy obdobně i Senát jasně a srozumitelně odůvodnit, proč odmítl souhlasit se jmenování JUDr. Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu. Je totiž docela dobře možné, že za vším stojí jen diskriminace z důvodu politického či jiného smýšlení a snaha upřít mu z těchto příčin přístup k veřejné funkci.

Jestliže by Senát neodůvodnil, proč souhlas neudělil, domnívám se, že JUDr. Jan Sváček bude k žalobě aktivně legitimován, neboť žalobní legitimace ve správním soudnictví není svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon správního orgánu (byť v případě Senátu půjde o správní orgán „sui generis“) vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, dostupný na http://www.nssoud.cz/).

Ostatně nepředvídatelnost senátního rozhodování již byla veřejně kritizována a při projednávání „Návrhu usnesení Senátu vyzývající prezidenta republiky k urychlenému předložení návrhu na vyslovení souhlasu se jmenováním soudců Ústavního soudu.“ dne 8. dubna 2004 senátor Jiří Stodůlka sdělil: „Senát bývá často kritizován za nečitelnost rozhodování, tj. za nedostatečné odůvodnění svých hlasování. Senátorů je ale 81 a hlasují tajně. Těžko proto mohou formulovat nějaké společné důvody. Řada argumentů proti kandidátům má navíc velmi osobní povahu. Jejich vyslovením bychom neúspěšnému kandidátovi mohli poškodit další kariéru.“ (viz stenozáznam z uvedeného dne na http://www.senat.cz/).

Sluší se jen podotknout, že Senátu nic nebrání v tom, aby o každé, byť i osobní námitce a výhradě toho kterého senátora bylo v plénu zvlášť a tajně hlasováno; ostatně proč by se veřejnost, včítaje v ní nejen prezidenta republiky, ale i kandidáta samotného, neměla dozvědět, jaké výhrady k osobě budoucího soudce Ústavního soudu Senát většinově má a sdílí. Z takového přístupu přeci může plynout jen poučení, a to i pro Senát samotný; rozhodně lze ale jen z takového postupu dovodit, zda Senát jako celek byl či nebyl při rozhodování veden diskriminačními (a tedy zakázanými) úvahami. Jistě, transparentní přístup si vyžaduje poctivý přístup, přemýšlení, vyhodnocování, pečlivé formulování a reflexi. Od toho ale občané druhou komoru Parlamentu mají a právem mohou po senátorech uvedené, alespoň v rovině morální, žádat. Zda to někdy v budoucnu bude žádat v rovině právní i nějaký „odmítnutý“ kandidát, nelze předjímat.

Kuriózní, ale nikoli nemyslitelné je, že by svého práva – u Ústavního soudu – mohl dovolávat i prezident republiky, jestliže by Senát bezdůvodně odmítl souhlasit se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem. Postačilo by zobecnit závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006, dle kterého se článek 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon (…). Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce (prezidenta republiky), nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny základních práv a svobod sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu (in concreto Senátu), která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Z uvedeného by tedy bylo možné dovodit, že Senát tím, že nesouhlasí se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem Ústavního soudu z blíže neseznatelných důvodů, činí tak libovolně, protiprávně a protiústavně, čímž zasahuje do výkonu funkce prezidenta republiky; příslušné usnesení Senátu by tak mohl Ústavní soud zrušit, případně vyložit ustanovení § 6 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že fikce udělení souhlasu Senátu se uplatní i v takové situaci, kdy Senát sice o záměru vyslovit souhlas se jmenováním hlasuje, činí tak ale způsobem odporujícím ústavnímu pořádku. Spor by mohl být vyvolán zřejmě i jako kompetenční v případě tvrzení, že Senát svým jednáním, aniž by shledal na jmenovaném kandidátovi relevantních nedostatků, de facto jen usiluje o jmenování takového kandidáta, kterého Senát sám „vybere“ resp. prezidentu republiky „naznačí“, že v případě jmenování té a té osoby by souhlas se jmenováním dal, přičemž však z Ústavy k jeho jmenování nemá kompetenci.

To, oč tu běží, totiž není nic menšího, než aby Senát při svém hlasování dostatečně projevil svoji vlastní vůli (nikoli jen osobní postoje jednotlivých řečníků) a sdělil, proč odmítá udělit prezidentu republiky svůj souhlas se jmenováním toho kterého kandidáta na soudce Ústavního soudu. V tom lze spatřovat nikoli výraz konfrontace, ale spolupráce mezi nejvyššími orgány; a má-li tu být nějaký prostor pro ingerenci soudů, pak jen z toho hlediska, aby tuto spolupráci učinily možnou – tj. aby tyto správní orgány sui generis vzájemně projevily své postoje. A tím se současně vytvoří i předpoklad pro ochranu základních práv a svobod kandidáta, o něhož tu (taktéž) jde.

Dle mého názoru by Senát měl přivítat, že si prezident republiky na funkci soudce Ústavního soudu vybral profesního soudce, který na rozdíl od právníků-politiků ví, jak se píše soudní rozhodnutí a je mu „soudcovské řemeslo“ vlastní. Možná ale, že Senát v tuto chvíli preferuje, aby Ústavní soud byl obsazen pouze osobami z politického života; ČSSD ostatně disponuje paletou osobností, které by formální podmínky na soudce Ústavního soudu splňovaly.

Ať už se čtenář se shora uvedenými úvahami ztotožní, či nikoli, je možné se shodnout na jedné zásadní věci: Dosavadní postupné jmenování ústavních soudců způsobilo různé konce jejich funkčních období a vyloučilo do budoucna jednorázovou (a početně výraznou) obměnu soudců Ústavního soudu, jinak závislou na složení Senátu a osobě prezidenta republiky v jeden časový okamžik (kupř. v červenci 1993 bylo jmenováno 12 soudců a soudkyň); tím byla odstraněna jedna ze slabin jmenovacího procesu (správně mělo být funkční období prvních soudců u některých z nich zkráceno tak, aby jmenování posléze probíhalo postupně a periodicky, nikoli nárazově; obdobně se později postupovalo při prvních volbách do Senátu). Pseudotaktizování a zdržování Senátu, který by chtěl svůj souhlas se jmenováním bezdůvodně odmítat jakémukoli současným prezidentem republiky jmenovanému kandidátovi, naopak přispěje ke zpětnému návratu k výchozí pozici „skupinového jmenování“ a k opětnému zvýraznění uvedeného ústavního deficitu.

Uvedené bych rád uzavřel apelem, že česká politická reprezentace, která podle hodnocení spokojenosti občanů s její prací rozhodně není elitou, by měla již v rámci pudu sebezáchovy výrazně omezovat dennodenní politický „jáchcismus“; toto je jen jedna z mnoha příležitostí, jak prokázat, že stále existují hodnoty a ideály, ve které mohou lidé věřit a k nimž mohou upínat své naděje.

Ludvík Matoušek

Celý příspěvek

Rozloučení s Ladislavem Vyhnánkem a přivítání Jana Kratochvíla

Leden utekl jak voda a tak přichází další střídání stráží na postu hostů Jiného práva. V prvé řadě bychom chtěli poděkovat našemu lednovému hostu Ladislavu Vyhnánkovi za jeho podnětné posty o ústavním přezkumu sociálních práv. Budeme jen rádi, když se debaty na Jiném právu bude účastnit i nadále, ať už jako komentátor nebo jako občasný blogger.

Současně s potěšením vítám a představuji hosta únorového – Jana Kratochvíla. Honza působí jako právník v české sekci Kanceláře Evropského soudu pro lidská práva, a tudíž by nám mohl umožnit nahlédnout „pod pokličku“ této štrasburské instituce. Nečekám, že Honza konečně splní sen všech stěžovatelů před Evropským soudem pro lidská práva a ozřejmí, jak vypadá ta „kouzelná štrasburská tabulka“ (prý vůbec neexistuje), podle které se vypočítává výše přiznané materiální a morální újmy, ale těším se i na jiné „povídačky ze Štrasburku“. Honza (naštěstí) nezanevřel ani na akademické psaní, a tak se můžeme třeba dočkat i pokračování debaty nad ochranou sociálních práv (Honzovi na toto téma nedávno vyšla kniha) či nad úskalími doktríny prostoru pro uvážení ve štrasburské judikatuře (viz jeho článek v Netherlands Quarterly of Human Rights). Přejeme Honzovi, aby jeho hostování na Jiném právu bylo pro něj příjemnou zkušeností, a čtenářům jeho postů inspirativní čtení.

Celý příspěvek

Maxim Tomoszek: Filipika za právní kliniky

V poslední době se zdá, že se právní kliniky konečně staly součástí odborných debat o právním vzdělávání a bezplatném právním poradenství, ať již na konferencích, v odborných časopisech či na blogu Jiné právo. To je jednoznačně dobře, neboť se tím právní kliniky stávají součástí obecného právně-vzdělávácího povědomí. Také však tyto diskuse ukazují, že povědomí o právních klinikách je v České republice poměrně malé a že informace, které o nich kolují, mají často spíše charakter mýtu nebo jsou zkreslené. Jako vedoucí Centra pro klinické právní vzdělávání Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci považuji za důležité přispět k doplnění a zpřesnění informací o právních klinikách. Pokusím se proto poskytnout alespoň základní informace o klinickém právním vzdělávání jako o metodě výuky práva, o klinikách v České republice, zejména pak v Olomouci, a vyvrátit některé mýty o právních klinikách.

Nejprve je vhodné přiblížit, co právní kliniky a potažmo klinické právní vzdělávání vlastně jsou. Proto jen stručně: klinické právní vzdělávání je koncept právního vzdělávání rozvinutý v řadě zemí v Evropě (např. Velká Británie, Polsko) i ve světě (USA, Jižní Afrika, Austrálie, Nigérie a další). Ve své klasické podobě znamená, že studenti se učí právo tím, že pod supervizí svých pedagogů poskytují pro bono právní pomoc nemajetným (pro bližší informace doporučuji např. skvělý materiál z pera Veroniky Kristkové, dostupný zde), ovšem do rámce klinického právního vzdělávání se na evropském kontinentě, kde je výuka práva tradičně pojímána velmi konzervativně, řadí také předměty, kde se princip „learn by doing“ uplatňuje díky využití reflektivních a interaktivních metod výuky práva. Ve zkratce se někdy právní kliniky označují jako most mezi teorií a praxí. Právní kliniky nemusejí nutně vznikat pouze na právnických fakultách, ve světě existuje celá řada tzv. extrakurikulárních právních klinik, tedy klinik existujících mimo univerzitní prostředí. Domnívám se, že bychom mohli podobné projekty nalézt i v České republice.

Přínos právních klinik má hned dvě roviny. První z nich je rovina vzdělávací, díky které se studenti již během vysokoškolských studií setkají s reálným životem práva a přijdou o některé zkreslené představy, které získali studiem takzvaného law in books. Komplexita reálné situace umožňuje studentům jedinečným způsobem propojit znalosti z jinak odděleně vyučovaných odvětví práva. Studenti se naučí uvažovat v kontextu konkrétní situace, hledat řešení, komunikovat s klientem, hledat pro něj alternativy, vidět právní problémy jako reálné životní situace, nikoliv jako příklady ze cvičebnice.

Při prvních pohovorech s klienty právních klinik mnoho studentů také zjistí, jak moc jsou potřeba právnické dovednosti jako je vedení úvodního rozhovoru s klientem (interviewing), poskytování právní rady klientovi (counselling), které lze jedním slovem shrnout jako právničinu (lawyering). Bez nich má výbava v podobě právních vědomostí spíše povahu zbraně nabité slepými náboji. Kromě toho mají studenti při poskytování právní pomoci nemajetným klientům možnost zamyslet se nad poskytováním právní pomoci pro bono a obecně rolí profesní etiky a hodnot v právu, jejichž absence v dnešní praxi vede k důsledkům, o nichž psala např. Kateřina Šimáčková ve svém skvělém blogu „Nejnespravedlivější rozsudky“ (tento dechberoucí text naleznete zde).

Druhou rovinu pak představuje společenský přínos, kterým je možnost těch, kdo si nemohou dovolit placenou pomoc advokáta, najít špetku právní naděje právě v právní klinice. Pojistkou je supervize zkušených klinických pedagogů, mezi nimiž tradičně nechybí advokáti, a jakékoliv obavy o neodbornost právních rad jsou proto skutečně liché. Právnické fakulty tímto způsobem dostávají příležitost plnit svou širší společenskou roli a podílet se na naplnění práva na právní pomoc, v jehož zajištění obzvláště v České republice existují široké mezery. Pokud právnické fakulty z nejrůznějších důvodů na tyto příležitosti rezignují a klinické právní vzdělávání do svých studijních programů nezařadí, často se stává, že iniciativu převezmou studenti a organizují již zmíněné extrakurikulární právní kliniky. Typická je spolupráce s neziskovým sektorem (např. Academia Iuris v Polsku) či se soukromými subjekty v rámci pro bono aktivit. Konečně i úplně první právní kliniky vznikaly právě tímto způsobem (např. již v roce 1893 zřídili kliniku studenti University of Pennsylvania nebo v roce 1904 studenti University of Denver).

Domnívám se, že koncepce spojení pedagogicky a společensky prospěšné činnosti je ve své jednoduchosti geniální a má obrovský potenciál. Při úvahách o tom, jak tento systém uvést do života, však vyvstává řada otázek, které mohou skeptiky vést k závěru o nemožnosti fungování právních klinik v praxi. Tyto otázky jsou kladeny nejen v ČR, ale byly pravidelně předmětem diskusí v dalších státech, kde se právní kliniky zaváděly či zavádějí. Tento přístup je však pouze projevem tradičního hledání důvodů, proč něco nejde, namísto hledání cest, kterými to lze uvést do života. V případě právních klinik určitě stojí za to tyto cesty nalézt. Dva nejčastěji diskutované problémy jsou otázka odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v důsledku poskytnuté právní pomoci, a ochrana informací získaných od klientů při poskytování právní pomoci, tedy mlčenlivosti. Tyto dva problémy se pokusím v následujících odstavcích podrobněji rozebrat a vysvětlit, jakým způsobem je lze v České republice ošetřit, aby nebránily řádnému fungování právních klinik.

Nejprve k otázce odpovědnosti za škodu. Podle odpůrců klinik přece není možné, aby klientovi nebyla nahrazena škoda, která by mu vznikla poskytnutím nekvalitní právní rady a jejíž vznik nelze předem s jistotou vyloučit. Kdo má ovšem tuto škodu hradit? Student, který radu zpracoval? Supervizor, který na práci studenta dohlížel? Univerzita, která má právní subjektivitu a nese odpovědnost za výukové činnosti? Při hledání odpovědí na tyto otázky se můžeme inspirovat ve dvou analogických situacích. První z nich je výuka studentů medicíny, kteří se již v průběhu studia podílejí na léčení pacientů. Když to je možné při studiu na lékařské fakultě, kde jde navíc o zdraví pacientů, a nikdo potřebnost tohoto typu výuky nezpochybňuje, proč by to nemělo jít na právnické fakultě? Druhou analogickou situací je advokacie, tedy poskytování zpravidla placené právní pomoci. Jako záruku kvality poskytovaných právních služeb si advokáti pro případ odpovědnosti vůči klientovi sjednávají pojištění, a univerzitě nic nebrání, aby udělala totéž.

Z těchto úvah vychází i naše olomoucké řešení odpovědnosti za škodu v právních klinikách – samozřejmostí bylo přijetí řady striktních opatření, která mají omezit riziko vzniku škody (např. kontrola veškerých výsledků práce studentů supervizorem před tím, než mohou ke klientovi; ve složitých případech, nebo pokud ve věci běží krátká lhůta, odkazujeme klienty na služby advokátů; nezastupujeme klienty před soudem) a její případnou výši (neposkytujeme poradenství v obchodně-právních nebo trestněprávních věcech). Efektivitu těchto opatření dokazuje, že v dosavadní činnosti právních klinik jsme nemuseli žádný odpovědnostní nárok řešit. Přesto raději Univerzita Palackého v rámci svého pojištění sjednala i doložku určenou speciálně pro odpovědnost za škodu způsobenou klientovi v právní klinice, která by případnou škodní událost pokryla. Domnívám se, že stejným jednoduchým způsobem je možné ošetřit odpovědnost za fungování kliniky na jakékoliv jiné vysoké škole v ČR.

Další častou námitkou vůči právním klinikám (ale také neziskovým organizacím, které poskytují právní poradenství) je problematika mlčenlivosti. Otázkou je, zda by student mohl v případě nepředvídané eskalace problému z důvodu mlčenlivosti odmítnout vypovídat jako svědek před soudem (resp. zda by mohl být k výpovědi nucen), pokud by nešlo o případ analogicky podřaditelný pod některou z výjimek upravených v § 21 zákona o advokacii. Pokusím se předložit argumentaci, proč by podle mého názoru studenti výpověď odepřít mohli.

V případě, že by student poskytující právní pomoc jedné ze stran řízení byl donucen k podání svědecké výpovědi o skutečnostech, které by spadaly pod závazek mlčenlivosti v situacích, kdy by na místě studenta byl advokát, došlo by podle mého názoru k porušení práva na ochranu soukromí spolu s právem na spravedlivý proces. V podobném duchu judikoval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Liberty a ostatní proti Spojenému království, když dovodil porušení práva na ochranu soukromí v případě, kdy byla orgány veřejné moci narušena komunikace mezi dvěma britskými nevládními organizacemi a jejich klienty o důvěrných informacích (k tomu blíže např. CHRISTOFFERSEN, J., MADSEN, M. R. The European Court of Human Rights Between Law and Politics. OUP, 2011. s. 95). I z komparativního pohledu zjistíme, že závazek mlčenlivosti je v zemích, kde jsou právní kliniky součástí právnického vzdělávání, rozšiřován na studenty a jejich supervizory takřka „z povahy věci“. Z pohledu Listiny základních práv a svobod ostatně není důležité, zda zákon výslovně možnost odepřít výpověď studentům klinik přiznává nebo ne – pokud to chápeme jako součást práva na spravedlivý proces, nemůže být ani v takové situaci porušení mlčenlivosti vynucováno bez ohledu na absenci zákonné výjimky.

Nakonec považuji za vhodné podat alespoň stručnou informaci o činnosti Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci, abych korigoval nepřesné informace, které se lze čas od času na nejrůznějších místech o olomouckých klinikách dočíst nebo doslechnout. Předmětů se slovem klinika v názvu se na PF UP v současné době vyučuje celkem 11 (z celkového počtu více než 200 předmětů vyučovaných n PF UP). Mezi nimi jsou předměty, které jsou založeny na poradenství reálným klientům, jako je Studentská právní poradna, Spotřebitelská právní klinika, Administrativněprávní klinika nebo Právní klinika sociálního zabezpečení. Ostatní kliniky nepracují přímo se živými klienty, namísto toho využívají simulace, případové studie nebo spolupráci s nevládními organizacemi (např. Lidskoprávní klinika, Antidiskriminační klinika, Právní klinika uprchlického a cizineckého práva a další). Bližší informace lze získat na fakultních stránkách Centra pro klinické právní vzdělávání nebo na stránkách projektu „Právní vzdělání pro celý život“ (zkráceně Law4Life), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky, díky němuž se podařilo nabídku klinických předmětů výrazně rozšířit a zkvalitnit jejich výuku. Kromě předmětů výslovně označených jako klinika Centrum zajišťuje výuku dalších praktických předmětů, jako např. Právo pro každý den, které uplatňuje metodu street-law, nebo dovednostní předměty jako Kurz právnických dovedností.

Všechny klinické předměty jsou předměty povinně-volitelné založené na interaktivní praktické výuce, kterou zajišťují jak akademičtí pracovníci PF UP, tak odborníci z praxe. Zápis do některých klinik je prováděn formou výběrového řízení. Za jeden semestr projde klinickými formami výuky v průměru okolo 80 studentů. Studentská právní poradna jako největší z klinik za semestr přijme v průměru okolo 100 klientů.

Pro konkrétnější představu nastíním způsob, jak v Olomouci Studentská právní poradna a další tzv. live client kliniky fungují. Klienti mohou přímo z ulice přijít do budovy Právnické fakulty, kde ve vymezených dnech a časech funguje recepce Studentské právní poradny, kde klienta přijme student, který má zrovna službu. Od klienta zjistí, v čem spočívá jeho problém, okopíruje si důležité dokumenty a založí spis. Ten je následně přidělen supervizorovi, který ho přidělí dvojici studentů, na jejichž práci dohlíží. Ti pak začnou na případu pracovat, vyhledají si předpisy a judikaturu, komunikují s klientem, konzultují se supervizorem, až v konečné fázi připraví pro klienta v písemné verzi varianty řešení jeho problému a případně i potřebné právní dokumenty. Poté, co varianty řešení i dokumenty schválí supervizor, prezentují je studenti klientovi. Celý tento proces trvá v průměru měsíc, u komplikovaných případů samozřejmě déle. Poradenství je orientováno na klienta, který vždy samostatně dělá rozhodnutí o tom, jak se bude jeho situace řešit a jaké právní kroky podnikne.

Nabídka právních klinik do určité míry kompenzuje skutečnost, že studenti práv v Olomouci nemají bohužel takové příležitosti „přičichnout“ k právní praxi jako studenti jiných právnických fakult, protože tu nesídlí dostatečný počet advokátních kanceláří nabízejících studentům možnost zjistit, jaké právo reálně je. Právní kliniky jsou často pro olomoucké studenty často jedinou možností, jak o výše zmíněné zkreslené vidění práva přijít. Klinika má navíc oproti studentské praxi v advokacii jistá pozitiva. Čeho se v advokacii student určitě nedočká, je zejména tzv. nedirektivní supervize, díky které se student učí samostatnosti, rozvíjí svou kreativitu a zesiluje svůj „právnický potenciál“.

Závěrem bych proto rád všechny vyzval, aby o klinickém právním vzdělávání vedli kritickou diskusi, protože jedině kritická věcná zpětná vazba člověku umožňuje uvědomit si, zda to, co dělá, dělá správně, a posunout se kupředu. Nesnažím se tvrdit, že právní kliniky jsou jediná správná metoda výuky práva. Naopak, klinické právní vzdělávání, jakkoliv užitečné a efektivní může být, nejlépe funguje v synergii s dalšími metodami právního vzdělávání. Akceptace právních klinik se tak nevylučuje s výukou teoreticky zaměřených předmětů na právnických fakultách, naopak obojí má v právním vzdělávání své místo. Jak psal profesor Vojtěch Cepl, který mimo jiné sám bojoval za vznik právních klinik u nás, naprostá většina absolventů právnické fakulty musí splňovat určitý „minimální standard profesní zdatnosti“ (viz. NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. s. 68), a právě toho se snažíme dosáhnout. Snažíme se právní vzdělávání vylepšit s pokorou a vírou v to, že je to možné. Je pro nás důležité, aby se studenti po absolvování právnické fakulty nesnažili v praxi skákat flopem, když se po nich ve skutečnosti chce, aby skákali do dálky. Mnozí z nich totiž často nedopadnou ani do pískoviště. Ostatně, jak říká John Henry Merriman a u nás také Michal Bobek: „Způsob vzdělávání právníků dnes je obrazem vývoje společnosti do budoucna.“ (k problematice vzdělávání právníků vůbec doporučuji dodnes aktuální rozhovor právě Vojtěcha Cepla a Michala Bobka dostupný zde).

Maxim Tomoszek

Celý příspěvek

A když už jsme na Balkáně...

...tak zvu všechny zdejší příznivce loňského seriálu Jiné právo misijní, jakož i zájemce o tištěnou verzi románu na křest a autogramiádu knihy Totál Balkán, která se uskuteční v pondělí 6.2. 2012 od 17h v kavárně Písecká brána (K Brusce 5, Praha 6). Bližší informace zde. Celý příspěvek

The Whistleblower

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktů na Balkáně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát. 

Celý příspěvek

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS V.

Po delší odmlce opět přicházím s pokračováním „občasníku“ Sporných přestupkových judikátů NSS. Tentokrát bych se rád zamyslel nad dvěma právními názory vztahujícími se k výkladu správního řádu, alespoň první judikát se však týká věci přestupkové a druhý má, s ohledem na podpůrné působení správního řádu vůči zákonu o přestupcích, pro přestupkovou agendu rovněž nepopiratelný význam. Konkrétně jde, viz níže, (sub 11.) o názor, že uplatnění fikce doručení je podmíněno vhozením písemnosti do schránky, a dále (sub 12.) o výklad, že zkrácené přezkumné řízení lze zahájit (rozhodnutí vydat) do 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

11. Fikce doručení a vhazování písemnosti do schránky – rozsudek NSS ze dne 25.8.2011, č.j. 7 As 53/2011 – 77:

V souvislosti s právě uvedeným rozsudkem nehodlám komplexněji pojednat o úpravě fikce doručení v judikatuře NSS, tomu jsem věnoval samostatný text („Fikce doručení v judikatuře Nejvyššího správního soudu“, In: Veřejná správa č. 20/2011). Soustředím se pouze na výklad významu změny, zakotvené do správního řádu novelou č. 7/2009 Sb., díky níž se správním orgánům v § 23 odst. 4 správního řádu ukládá nová povinnost: „Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do poštovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil“. Této změně se NSS, pokud se nemýlím, věnuje v uvedeném judikátu vůbec poprvé.

NSS dovodil, že aby bylo možno písemnost považovat za doručenou fikcí, nestačí jen splnění ostatních podmínek uplatnění fikce, především připravení zásilky k vyzvednutí a uplynutí 10 dní od tohoto okamžiku, ale i její vložení do schránky. Opačný výklad by prý vedl k tomu, že vložení zásilky do schránky by bylo fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu splnění právě uvedeného.

Domnívám se však, že (zjednodušeně řečeno) je správný právě onen „opačný výklad“. NSS odkazuje mj. na svůj dřívější rozsudek ze dne 23.6.2011, č.j. 5 As 72/2010 – 60, kde se uvádí, že podmínky řádného uložení písemnosti upravuje § 23 odst. 4 a 5 správního řádu, kdy za splnění těchto podmínek pak fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu nastane tehdy, jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne připravení zásilky k vyzvednutí nevyzvedl; písemnost se považuje za doručenou posledním dnem lhůty, a to i tehdy, pokud se adresát v místě nezdržoval, ovšem za předpokladu splnění všech popsaných úložních podmínek. Z toho NSS aktuálně dovodil, že podmínkou uplatnění fikce doručení je splnění všech podmínek uvedených v § 23 správního řádu, včetně pokynu nově do správního řádu doplněného, tj. vhození zásilky do schránky.

K tomu je třeba upozornit, že citovaný judikát pátého senátu NSS se vztahuje k úpravě před novelou č. 7/2009 Sb. (kdy povinnost vhazovat zásilku do schránky neplatila), s otázkou vhazování zásilky do schránky nepočítal a nelze tedy jeho závěry paušálně vztáhnout i na všechny následně přijaté novelizace, resp. povinnosti nově se objevivší v § 23 správního řádu. Dále postrádám jakékoliv vypořádání se s důvody novelizace a motivy zákonodárce, který do správního řádu pokyn k vhazování zásilek do schránky zařadil (NSS ustanovení § 23 správního řádu aktuálně vykládá, jako by tam daná povinnost byla zakotvena vždy, od počátku).

Hledání „racia legi“ v případě, kdy se v zákoně náhle objeví nové ustanovení, pak považuji za víc než důležité. Zákon č. 7/2009 Sb. byl původně předložen pouze jako novela občanského soudního řádu, která měla za cíl mj. zjednodušení doručování zásilek (viz sněmovní tisk č. 478, 5. volební období). Do občanského soudního řádu tak byla mj. zakotvena úprava (viz § 49 odst. 4 platného o.s.ř.), že „Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.“ Tedy úprava obdobné té, která je nyní ve správním řádu. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se pak praví, že „(…) Po uplynutí lhůty 10 dnů se písemnost považuje za doručenou. Při doručování do vlastních rukou se po uplynutí desetidenní úložní doby písemnost nevrací soudu, ale je vhozena do schránky adresáta. I když vhození do schránky nemá žádné právní účinky, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se účastník po uplynutí úložní doby dozví, jaká písemnost mu byla doručena. Vhození do schránky je jedním ze změkčovacích institutů ve fikci doručení. Každý má povinnost dbát o svoji poštovní schránku tak, aby byla správně označená a zabezpečená.“ Ve zvláštní části důvodové zprávy se pak uvádí mj. následující: „Pokud si adresát nevyzvedne písemnost do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí (u doručujícího orgánu či u soudu), platí, že písemnost byla doručena posledním dnem této lhůty, i v případě, že se adresát o uložení písemnosti nedozvěděl. Nastává tedy fikce doručení. Po uplynutí lhůty 10 dnů doručující orgán vloží písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Smyslem tohoto ustanovení je, aby se adresát, i když si písemnost nevyzvedl v požadované lhůtě, mohl s písemností seznámit. Pokud není taková schránka, doručující orgán vrátí písemnost odesílajícímu soudu, který vyvěsí na úřední desce sdělení o vrácení písemnosti. Soud může vyloučit vhození písemnosti do schránky, například z důvodů protichůdných zájmů.“ Jde-li o občanský soudní řád, zákonodárce tedy nijak nezamýšlel vázat uplatnění fikce doručení na vhození zásilky do schránky – fikce nastává nezávisle na dalším postupu už uplynutím stanovené lhůty. Jiný závěr nelze dovodit ani z projevu předkladatele nebo zpravodaje návrhu (viz stenozáznam prvního čtení ke sněmovnímu tisku č. 478 a projevy dr. Pospíšila nebo dr. Dundáčkové.)

Na základě komplexního pozměňovacího návrhu Ústavně právního výboru (sněmovní tisk č. 478/1) pak byla obdobná úprava zařazena i do správního a daňového řádu. V rámci druhého čtení k tomu předseda Ústavně právního výboru Marek Benda (viz stenozáznam druhého čtení ke sněmovnímu tisku č. 478) uvedl mj. následující: „(…) původní vládní návrh zákona předpokládal povinnou doručovací adresu a změny v doručování jenom pro občanské soudní řízení, nikoliv pro správní řád a daňový řád. (…) alespoň jsme vydiskutovali, že ona podstatná změna pro občany, kterou přináší občanský soudní řád, tj. že v okamžiku, kdy dostanu domů do schránky zprávu o tom, že je mi doručena nějaká písemnost, tak po uplynutí oněch 14 dnů, nově 10 dnů, bude tato písemnost do mé schránky vhozena. Pokládali jsme za opravdu absurdní, abych podle toho, který orgán státu mi píše s doručenkou, abych nevěděl, jestli mi bude obálka do schránky vhozena, nebo nebude a musel podle čísla odesílací pošty se to pokoušet vydedukovat. Proto jsme se domluvili, že i správní řád i daňový řád budou změněny stejným způsobem. To znamená, že pokud dostanu obálku na doručenku, nevyzvednu si ji, po 14 dnech, resp. nově po 10 dnech, platí fikce doručení, ale bude mi vhozeno do schránky. To já pokládám pro zvýšení komfortu občanů této země za naprosto zásadní.“ Soudím, že z rozšíření změny, zamýšlené původně jen pro občanský soudní řád, i na řád správní a daňový, při shodných východiscích a účelu úpravy, nelze dovozovat, že ve správním řádu bude uplatnění fikce vázáno na vhození do schránky, zatímco u občanského soudního řádu tomu tak není (min. to tak zákonodárce nezamýšlel).

I jazykovým a logickým výkladem pak lze dle mého názoru dospět lze závěru, že vhazování zásilky do schránky je úkonem nezávislým na objektivní ex lege nastalé skutečnosti, tedy doručení fikcí, po uplynutí desetidenní lhůty. Fikce nastává nezávisle na jakémkoliv pozdějším vhození zásilky do schránky. Zda bude zásilka vhozena či nikoliv, je skutečně fakultativní („je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán…“), byť rozhodování o vhození by jistě nemělo být svévolné (vhození lze např. vyloučit, i dle textu důvodové zprávy, kupříkladu tam, kde na téže adrese sídlí účastníci řízení s protichůdnými zájmy). Nedomnívám se, že cílem úpravy bylo dát podnět k tvorbě bohaté judikatury na téma, zda vhození „bylo možné“ a „z jakých důvodů lze vhození vyloučit“, a od toho teprve odvíjet uplatnění fikce. Cílem myslím skutečně bylo jen, při zpřísnění úpravy doručování, důsledky této úpravy zároveň trochu změkčit, nikoliv doručování ještě zesložitit. (Stranou už nechávám různá pochybení pošty, která již nyní odmítá respektovat správní řád, kdy konkrétně odmítá vkládat oznámení o uložení zásilky na „jiné vhodné místo“ a tuto vrací – nyní zřejmě bude stejně tak odmítat i vložení zásilky, také „na jiné vhodné místo“.) NSS se tak shora uvedeným právním názorem sice snažil vyjít vstříc účastníkům, ovšem dle mého názoru „nad rámec zadání“, a účel nové úpravy vyložil – ve světle důvodů přijetí zákona č. 7/2009 Sb. – nesprávně a v porovnání s úpravou občanského soudního řádu nekonzistentně. Uvidíme, jak se praxe s tímto judikátem vypořádá – vhazování zásilek lze jistě naléhavě doporučit, dojde-li však „na lámání chleba“, jsem přesvědčen, že fikce nastane bez ohledu na následné (ne)vhození zásilky i důvody, které k tomu případně vedly.

12. Lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, resp. pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení – rozsudek NSS ze dne 15.8.2011, č.j. 1 As 10/2011 – 122:

Správní řád jako zvláštní prostředek dozorčího práva upravuje možnost z moci úřední přezkoumat pravomocné rozhodnutí v tzv. přezkumném řízení. Rozlišit lze dva druhy přezkumného řízení, a to „běžné“ (nezkrácené) přezkumné řízení, a zkrácené přezkumné řízení. „Běžné“ přezkumné řízení se zahajuje usnesením, které lze vydat v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se správní orgán o důvodu zahájení dozvěděl. Objektivní lhůta pro vydání usnesení o zahájení přezkumného řízení je 1 rok (pro obě lhůty viz § 96 odst. 1 správního řádu). „Konečné“ rozhodnutí v přezkumném řízení, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, je třeba vydat ve lhůtě 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud tedy např. správní orgán „stihne“ vydat usnesení (stihne zahájit řízení) koncem roční objektivní lhůty pro zahájení řízení, má ještě 3 měsíce „k dobru“ na vydání rozhodnutí meritorního.

Otázkou je určení subjektivních a objektivních lhůt u zkráceného přezkumného řízení. V něm je prvním úkonem v řízení vydání samotného meritorního rozhodnutí, jímž se přezkoumávané rozhodnutí ruší nebo mění. Není-li podáno odvolání či rozklad, uplynutím lhůty pro podání opravného prostředku řízení zároveň i končí. Za logický a konzistentní považuji výklad, že i pro zkrácené přezkumné řízení platí subjektivní a objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, obecně stanovená (vyplývající) z § 96 odst. 1 správního řádu. Tedy že vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, resp. z jiného úhlu pohledu zahájit přezkumné řízení (byť zkrácené), lze rovněž jen v subjektivní lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dozvím o důvodu zahájení (tedy nezákonnosti, typicky od okamžiku, kdy má správní orgán k dispozici kompletní spisový materiál), a zároveň v objektivní lhůtě 1 roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

Právě nastíněný výklad zastává řada správních orgánů, jsem si však vědom, že nemalý počet zastává i výklad, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíců, určené jako nejzazší mez pro vydání meritorního rozhodnutí v přezkumném řízení, které bylo zahájeno usnesením. Pokud by však neplatila roční objektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení, které se zahajuje již vydáním meritorního rozhodnutí, je otázkou, proč by pak tato lhůta měla platit pro řízení nezkrácené, a nestačila by ona lhůta 15 měsíční.

NSS se ve výše uvedeném rozsudku přiklonil právě k výkladu, že rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení lze vydat ve lhůtě 15 měsíční dle § 97 odst. 2 správního řádu. Konkrétně uvedl (viz bod. 14 judikátu) následující: „Zkrácené přezkumné řízení se (na rozdíl od „klasického“ přezkumného řízení) nezahajuje usnesením podle § 96 odst. 1 správního řádu. Prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení je již samo rozhodnutí ve věci (viz § 98 správního řádu in fine), které je třeba vydat ve lhůtě stanovené v § 97 odst. 2, tj. do uplynutí patnácti měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se ve zkráceném přezkumném řízení usnesení o zahájení přezkumného řízení nevydává, lhůta podle § 96 odst. 1 správního řádu se neuplatní.“ Podrobněji NSS svůj závěr neodůvodňuje; vzhledem k tomu, že výše uvedená citace je v podstatě parafrází komentáře Josefa Vedrala k § 98 správního řádu (viz Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 590), nepovažoval to zřejmě za nezbytné.

I přes váhu zmíněného komentáře se však domnívám, že citovaný závěr není správný (v jiné otázce, zabývající se významem 15 měsíční lhůty a zkráceným přezkumným řízením, ostatně NSS komentáři za pravdu nedal, viz rozsudek NSS ze dne 2.7.2010, č.j. 7 As 21/2010 – 232). Vydání meritorního rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení je také zahájením přezkumného řízení (proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek, rozhodnutí může být zrušeno a v řízení může být pokračováno) a považuji za nekonzistentní, aby pro zahájení „běžného“ přezkumného řízení platila jiná lhůta než pro řízení zkrácené. 15 měsíční lhůtu uvedenou v § 97 odst. 2 správního řádu považuji za lhůtu pro ukončení řízení, nikoliv pro jeho zahájení, byť rozhodnutím vydaným ve zkráceném přezkumném řízení. Zároveň smyslem zkráceného řízení je toliko administrativní zjednodušení a zrychlení vyřízení věci, nikoliv popření lhůt pro zahájení řízení. Není tedy účelem dát úředníkům více času na vyřízení věci, ale umožnit jednodušší vyřízení věci v nesporných případech.

Analogicky lze poukázat i na postup v řízení o správním deliktu, kde lze řízení (z moci úřední) zahájit jak tím, že je účastníkovi oznámeno zahájení řízení o správním deliktu, tak i tím, že je vydán příkaz dle § 150 správního řádu (kdy příkazní řízení je formou zkráceného řízení), který je prvním úkonem v řízení, úkonem, jímž se řízení zahajuje, a zároveň i meritorním rozhodnutím. Je-li třeba rozhodnutí vydat (resp. řízení pravomocně ukončit, tedy správní delikt projednat) ve lhůtě např. 3 let od spáchání deliktu (nebo 2 let od zahájení řízení), jinak odpovědnost za správní delikt zanikne, a objektivní lhůta pro zahájení řízení o správním deliktu bude stanovena na 1 rok od spáchání deliktu (a subjektivní např. 3 měsíce od okamžiku, kdy se správní orgán o deliktu dozví), znamenalo by analogické uplatnění výkladu k zahájení zkráceného přezkumného řízení, že oznámení o zahájení řízení o správním deliktu je třeba „vydat“ (u správních deliktů spíše oznámit-doručit) do 1 roku, avšak není-li do 1 roku od spáchání deliktu řízení oznámením zahájeno, lze je zahájit i poté vydáním (resp. oznámením) příkazu. To by však vedlo k absurdním důsledkům, k popření objektivní lhůty stanovené pro zahájení řízení a k nejistotě účastníků i svévoli správních orgánů. Tudy myslím cesta nevede, a podobně na věc nahlížím i v případě řízení přezkumného.

Jako (ze svého pohledu) kuriozitu pak zmiňuji výklad shora uvedené citace rozsudku NSS, který zaujal jeden z účastníků řízení, který ji nepochopil tak, jak byla zřejmě míněna, tedy že se týká jen objektivních lhůt, ale tak, že se u zkráceného přezkumného řízení neuplatní žádná ze lhůt uvedených v § 96 odst. 1 správního řádu, tedy ani lhůta subjektivní (2 měsíční). To by znamenalo, že uplyne-li subjektivní i objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení usnesením, lze v podstatě kdykoliv (v intervalu 15 měsíců od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí) vydat rozhodnutí v přezkumném řízení zkráceném, i kdyby měla úřední osoba kompletní spis půl roku či rok na stole, a teprve poté najednou „zjistila“ nezákonnost. Na druhé straně, neplatí-li u zkráceného přezkumného řízení lhůta objektivní (obsažená v § 96 odst. 1 správního řádu), proč by měla platit v tomtéž ustanovení obsažená lhůta subjektivní.

Závěrem – domnívám se, že i pro zahájení zkráceného přezkumného řízení platí subjektivní lhůta 2 měsíců a objektivní lhůta 1 roku, byť se řízení zahajuje už vydáním rozhodnutí. Stejný názor zastává i poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, viz Závěr č. 89/2010. Zároveň ale považuji za jisté, že i nadále bude přetrvávat pluralita názorů na danou otázku, zvyšující právní nejistotu na straně správních orgánů i účastníků a jiných osob (které se zahájení řízení buď domáhají, nebo naopak obávají), kdy nejvhodnějším řešením by mohla být novelizace poněkud nepřehledné úpravy přezkumného řízení.

Jan Potměšil
Celý příspěvek

Michal Ryška: Úvaha nad legalizací „krádeží ve veřejném zájmu“

Jan Petrov před časem publikoval na Jiném právu velmi zajímavý post  Náhrada za vyvlastnění: Proč má převýšit obvyklou cenu. Dospěl v něm k závěru, že při vyvlastnění zpravidla nestačí nahradit obvyklou cenu vyvlastňovaného majetku, ale je naopak nutno „přihodit“ i bonus, který je odůvodnitelný: a) rizikem, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny majetku, b) cenou zvláštní obliby. V tomto duchu si pak položil i otázku, zda je § 10 zákona o vyvlastnění, nezohledňující tyto aspekty, vůbec ústavně konformní. V diskusi návazně Tomáš Pecina vyjádřil názor, že takový bonus („prémie“ nad obecnou cenu) může být chápán také jako náhrada za zásah do principu smluvní volnosti a autonomie vůle vyvlastňovaného.

Svět však rozhodně není ideální místo. Jako takový není založen ani na bezvýhradném přijímání inspirativních akademických úvah ze strany právní praxe. Ba právě naopak – existují případy, v nichž vyvlastňovaní (čti: vlastníci vyvlastňovaného majetku) na jakýkoli bonus mohou v klidu zapomenout. Jsou naopak nuceni soustředit se na boj o dosažení „pouhé“ obvyklé ceny majetku, k němuž je vlastnické právo ve veřejném zájmu odnímáno. Fakt, že i takový legitimní boj může být marný, dokládá konkrétní Nejvyšším soudem judikovaná kauza, v níž vyvlastňovaní nenašli zastání ani u vrcholného orgánu soustavy zdejší obecné justice.

Na Profiprávu byl totiž nedávno publikován rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 691/2010 ze dne 9.11.2011 s touto právní větou: „Až novelizací stavebního zákona č. 50/1976 Sb. na základě zákona č. 186/2006 Sb. došlo ke změně předmětného ustanovení § 111 odst. 2, kdy s účinností od 1. 7. 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní). Tato úprava byla následně zachována i v zákoně o vyvlastnění č. 184/2006 Sb. (§ 10 odst. 1 písm. a/), účinném od 1. 1. 2007. Poněvadž bylo vyvlastňovací řízení v posuzované věci uskutečněno ještě za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., a to navíc před jeho (v tomto směru) relevantní novelizací, bylo nutno ve věci při určení výše náhrady za vyvlastnění vycházet z ceny určené právními předpisy, tedy z ceny úřední. Zpětnou účinnost (retroaktivitu) následně vydaných předpisů, stavějících tuto otázku již na bázi ceny obvyklé, tu dovodit nelze.“

Mám-li tento právní jazyk převést v konkrétním případě na čísla, pak Nejvyšší soud vlastně řekl, že za majetek v (žalobci tvrzené) obvyklé ceně 5.991.760,- Kč je (u vyvlastnění do 30.6.2006) přípustné poskytnout administrativní náhradu v částce pouze 778.150,- Kč. Pokud však odhlédneme od těchto konkrétních čísel, je problém vyvlastnění za administrativní náhrady problémem obecnějším, přesahujícím hranice dané věci. Je totiž notorietou, známou nejen mně jako soudci, který občas soudí právě i věci vyvlastnění, ale známou obecně, že vyhláškové náhrady byly dotčenými vlastníky zpravidla vnímány jako nedostatečné. Také proto se nová právní úprava od obdobných praktik odklonila směrem k principu spravedlivějších (tržních) náhrad.

Co však s případy staršími, z nichž některé jsou stále ještě soudně projednávány? Lze právní názor Nejvyššího soudu, formulovaný v předmětném rozsudku, skutečně bez výhrad akceptovat? Domnívám se, že nikoli, přičemž důvody, které mě k tomu vedou, jsou dvojího charakteru:

1) Požadavek spravedlivé rovnováhy mezi poskytovanou náhradou a hodnotou majetku

Judikatura ESLP, tak jak ji např. shrnuje Jan Čapek v článku Právo pokojného užívání majetku ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (in Soudce č. 7-8/2008, s. 24-45), je ve věcech týkajících se čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod založena na myšlence hledání spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Tato rovnováha je narušena (jak vyplývá i z rozsudku ze dne 26.11.2009 ve věci Pešková proti České republice, stížnost č. 22186/03, in Právní rozhledy č. 9/2010, s. 339-342), pokud náhrada poskytnutá vyvlastněnému není v rozumném poměru k tržní hodnotě v době, kdy k vyvlastnění majetku nabytého v dobré víře došlo. Znalecké posudky nezohledňující aktuální tržní hodnotu vyvlastňovaného majetku přitom nemohou tvořit rozhodující podklad pro určení výše náhrady za vyvlastnění. ESLP v této věci současně konstatoval, že osoba zbavená majetku musí zásadně obdržet náhradu přiměřenou k jeho hodnotě, i když legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat menší náhradu, než je plná tržní náhrada. Rovnováhy je dosaženo, pokud náhrada vyvlastňovanému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku stanovené v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.

Člověk přitom nemusí být zrovna profesorem matematiky nebo ústavního práva, aby si dokázal spočítat, že je-li administrativní náhrada pouhým zlomkem ceny obvyklé, je něco v nepořádku a vzniklá disproporce není legitimní. Odpověď, jak dospět k odstranění této disproporce a nastolení rovnováhy, pak může hledat v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v právu soudce posoudit soulad podzákonného právního předpisu (v daném případě vyhl. č. 122/1984 Sb., vydané na základě § 111 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 30.6.2006) s mezinárodní smlouvou.

Jak již totiž v souvislosti s principem proporcionality náhrad (u vyhláškových náhrad škod na zdraví) uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007, ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Soudce je tak oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že jde o pravidlo chování, které je s nimi v rozporu, je soudce povinen takové pravidlo nepoužít.

V případech vyhláškových (administrativních) náhrad za vyvlastnění lze přitom jistě dospět k závěru ohledně rozporu vyhlášky s mezinárodní smlouvou, a to právě s odkazem na judikaturu ESLP, akcentující ve vztahu k čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě požadavek spravedlivé rovnováhy. Na tomto základě lze pak zamezit i do očí bijícím nelegitimním disproporcím mezi poskytovanou náhradou a skutečnou hodnotou majetku a tedy i uzavřít, že také za právního stavu před 1.7.2006 bylo možno za vyvlastňovaný majetek poskytnout spravedlivou náhradu (a šetřit tím podstatu ve veřejném zájmu odnímaného vlastnického práva).

2) Požadavek aktuální náhrady za vyvlastněný majetek

S hledáním spravedlivé rovnováhy úzce souvisí i požadavek aktuálního hodnocení ceny vyvlastňovaného majetku, resp. zohlednění prodlení mezi původním a konečným ohodnocením tohoto majetku (Zacharakis vs. Řecko). V tomto směru by dle mého názoru případné rozhodnutí soudu, odvíjené od aktuální tržní hodnoty majetku v době rozhodování soudu (tedy nikoli od administrativní ceny, zjištěné původně v řízení před správními orgány), nepředstavovalo nepřípustný průlom do zákazu retroaktivity. Nejen totiž, že by vyšlo vstříc požadavkům ESLP, ale plně by odráželo i princip, na němž je řízení dle části páté o.s.ř. postaveno. Tím není přezkum správnosti procesního postupu správního orgánu, ale nové (opětovné) meritorní rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto jiným orgánem. Pro řízení dle části páté o.s.ř. současně neplatí princip vyjádřený v rámci soudního řízení správního v § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - obdobně srov. závěr zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dle nějž rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 3/2005, rozhodnutí publikované pod číslem 485). I o starších věcech vyvlastnění by proto bylo třeba rozhodnout dle právní úpravy dané s účinností od 1.1.2007 zákonem o vyvlastnění, založeným v § 10 odst. 1 písm. a) právě na rozumném požadavku poskytnutí obvyklé ceny majetku.

Domnívám se, že právě zohledněním výše uvedených požadavků lze i v případech vyvlastnění, o nichž správní orgány rozhodovaly podle dřívějšího skutkového a právního stavu, dospět k rozumnému uspořádání vztahů a tím přispět k nalezení elementární spravedlnosti, k níž by měly úvahy soudce v materiálním právním státě směřovat. V opačném případě se totiž jaksi nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že by soudy svým způsobem vlastně napomáhaly k legalizaci „krádeží ve veřejném zájmu“. Celý příspěvek