Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí II. Ctihodní žalobci a sprostí žalovaní nebo naopak? anebo nic z toho

12) Žalobci nejsou platnou úpravou poplatků nijak výrazně motivováni k péči o kvalitu pohledávky. Ještě méně jsou motivováni, aby náklady vymáhání pohledávky, které budou uloženy protistraně, byly přiměřené. Naopak, motivace směřuje k maximalizaci takových nákladů, což je podtrženo bláznivým rozdílem mezi výší jistiny a paušálně stanovenými náhradami. Oproti tomu stojí tvrzení dr. Sokola (jehož si zde nespravedlivě vypůjčím, protože svá slova řekl v jiném kontextu): „Dlužník je ten poslední, na koho by měl být brán ohled. .Nebude poroučet věřiteli, nemá si co vyskakovat, má platit. Majetkoví delikventi si žádný zvláštní servis nezaslouží.“ No, pan doktor právně zastupoval spory, v době, když jsem dělal leda předáka na pískovišti, přesto si dovolím tvrdit, že právo našeho civilizačního okruhu je již nejméně dva a půl tisíce let vystavěno na poněkud jiných základech. Nutí dlužníka ke splnění pacta sunt servanda (s nadsázkou převedeno „jsme otroky svých slibů“). Ale zachovává mu jistou minimální ochranu. Jistě, v socialistickému právu byla ochrana dlužníků až komfortní a tento stav v mnoha ustanoveních a výkladech přetrvává. Avšak v případě státem vynucovaných náhrad nákladů bagatelních inkasních sporů uplatněných formulářovou žalobou, se kyvadlo přísnosti ocitlo v opačné úvrati. Věřitel je přímo pobízen k soudnímu vymáhání, neboť pohledávku (resp. rentabilní procento vymáhaných pohledávek) zhodnotí zajímavou přirážkou v podobě přísudku. Je motivován věci nespojovat, tratí, když dlužník zaplatí před podáním žaloby.

13) Pro podpoření naší empatie můžeme nabídnout medializovaný „skandál“ ohledně „ziskuchtivosti obcí při měření rychlosti“. I zde bychom mohli říci, že ten, kdo nedodržuje předepsanou rychlost je ten poslední, na něhož by bylo možno brát ohled. Všestranně prospěšné bude v obou případech spíše trvat na rozumném výkladu práva a proporcionalitě. Výklad výše náhrady nákladů přijatý v minulosti, kdy výše uvedený kontext nebyl ve hře, proporcionalitu ignoruje.
14) Dlužníci v těchto sporech zdaleka nejsou jen nenapravitelnými „majetkovými delikventy“. Jsou-li spolu se soudem zaslanou žalobou, která je jim doručena až s vydaným platebním rozkazem vyzváni k vyjádření, nezřídka se např. odvolávají na výsledek jednání s telefonickým operátorem věřitele (k takovému kontaktu jsou dle dokumentace předkládané žalobcem vyzýváni, a to i opakovaně), resp. popisují průběh a výsledek jednání na pobočce věřitele, z něhož plyne, že byli uvedeni v omyl. Z hlediska zdravého rozumu nepřipouští, že i před soudem lze pro znalou osobu poměrně snadno vytěžit z rozdílu mezi obsahem písemného ujednání a ústního jednání, které vedli s cílem vyřešit situaci. Nezanedbatelnou skupinu žalovaných představují lidé, kteří mají ve smluvní evidenci žalobce či evidenci obyvatel uvedenu adresu, s níž nemají žádný kontakt, či nemají zařízeno dosílání, které není levnou záležitostí. Jistě, standardní odpověď zde zní, že se měli sami starat o to, aby změna adresy byla známa. Kdo se stěhoval a patří mezi puntičkáře, může posloužit nabídkou roztodivných obtíží spojených se snahou dosáhnout ujištění, že možný věřitel skutečně akceptoval nahlášenou změnu adresy a že se neopatrným kliknutím nevrátí k adrese původní a aby o tom vydal potvrzení (u běžné rodiny jde průměrně o dvě desítky smluvních a mimosmluvních vztahů), Byrokracie vládne i věřitelům, takže i po změně nahlášené doporučeně, dojde pošta jinam. Počítá systém s chybou na straně žalobce? Jak ji sankcionuje?
15) Jindy má dlužník za sebou zkušenost z poněkud autistického stylu komunikace call center (jen dovolání se na správné místo je výkonem vyžadující vyrovnanost zenového mistra; jednou jsem během čekání na „odnepráznění“ operátora a poslechu „toaletní hudby“ napsal stručný oponentní dopis a od té doby tuto komunikaci preferuji) či z písemné korespondence, kde bez veškerou snahu nedosáhl ani po opakovaných výzvách věcné odpovědi na své námitky neexistence pohledávky. Samostatnou kapitolou je pak opakované odkazování dlužníka věřitelem na inkasní agenturu a naopak, s argumentací že v dané chvíli má právě „ten druhý“ dokumentaci ke sporu resp. je kompetentní říci, co má dlužník udělat, aby byla věc vyřešena (věřitel často není schopen sdělit aktuální výši pohledávky). Tato část právního vztahu je však v žalobní dokumentaci skryta.
16) Přidejme naprostou nesrozumitelnost rozkazního formuláře, který navíc užívá velmi malá písmenka, resp. přidejme (snadnému pochopení se vzpírající) strohý stylu podání v advokátském procesu (který vyhovuje právním profesionálům, tedy advokátům či soudu, ale nikoli laikům), a budeme váhat s odpovědí, zda laik ví, k čemu se má vlastně na výzvu soudu vyjádřit. (O tom, že by z o.s.ř. pochopil jak to má udělat, nemá cenu spekulovat ani v té nejvstřícnější náladě.) Ve spojení s velmi nešťastnou konstrukcí úroků z prodlení, která nesmyslně nutila rozepisovat v zásadě korunové položky na několik řádků (dva roky staré pohledávky se sazba může pro každý jednotlivý nárok měnit až čtyřikrát) lze pochopit, že nečinnost žalovaného může být vedle prosté zaneprázdněnosti při honbě za chlebem vezdejším a péčí o své drahé, způsobena i jistým ochromením a naučenou bezmocí. Například u žaloby na zaplacení televizní daně bylo možno zaznamenat žalobní žádání zabírající pět stran (za tři roky může jít v zásadě o 36 platebních povinností, u nichž žalobce úrok vyčísloval samostatně). Co na tom, že takto rozepsané úroky činí třeba jen 300 Kč, i člověk se středním vzděláním snadno nabude dojmu, že dluží nejméně několik desítek tisíc Kč. Uvedené obtíže by snadno vyřešil najatý advokát, avšak empirický odhad napovídá, že pro kalkulaci advokátního rentability zastupování jednotlivého účastníka je hranice výše „zastupováníhodné“ jistiny někde u 15.000,-- Kč či spíše 20.000,-- Kč. Zkrátka v bagatelních platebních sporech je právní pomoc přístupnější pro věřitele (díky agregaci a průmyslového způsobu vymáhání) než pro dlužníka. Přitom by často stačilo jen namítnout promlčení, což je rada, kterou dokáže na právní klinice poskytnout průměrný student druhého ročníku práv.
17) Připomeňme, že veškeré tyto poznámky jsou činěny na podkladu debaty o přiměřenosti nákladů řízení. Zde není bez důležitosti poznatek, že vlivem výše popsaného modelu v národním hospodářství kolují pohledávky, které nemají (a často nikdy neměly) žádnou relaci ke skutečné bonitě dlužníka, neboť jejich podstata vznikla multiplikací, na níž má lví podíl právě paušálně počítaná náhrada nákladů řízení soudního a exekučního. Samostatnou kapitolou jsou zjevně nevymahatelné pohledávky, které jsou opakovaně soudu předkládány k rozhodnutí. Snad každý soudce po krátkém zamyšlení vyjmenuje několik jmen bezdomovců, proti nimž jsou opakovaně během jediného roku uplatňovány žaloby o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Zda je předložená dokumentace výsledkem opakované jízdy bez jízdenky a přistižení anebo jde o plod snahy po vykazování „vysoké objasněnosti černopasažérství“, zůstane patrně navždy skryto. Tyto pohledávky tak či tak mají potenciál finanční bubliny. Ovšem lze připustit, že balík pohledávek, o nichž určitá osoba ví, že ve skutečnosti nejsou vymahatelné, se může hodit tam, kde je třeba účetně nadhodnotit či srazit skutečnou hodnotu majetku.
18) Vyhláška č. 484/2000 Sb., nutí soud přiřknout náhradu nákladů řízení účastníka zastoupeného advokátem bez přiměřeného ohledu na výši jistiny, a bez ohledu na typovou náročnost toho kterého řízení. Umožňuje, aby v pásmu jistiny 1-1.000 Kč představoval procentní podíl nákladů zastoupení (dva úkony právní služby a odměna advokáta) ve vztahu k jistině až 510 % až 510.000 %, resp. 612 % až 612.000 %, je-li zástupce úspěšného účastníka plátcem DPH. V pásmu jistiny 1.001,-- Kč -5.000,-- Kč, jde o 132 % až o 660 % resp. 158 % až 791 % (s DPH), V pásmu jistiny 5.001,-- Kč až 10.000,-- Kč jde o 96 % až 192 %, resp. 115 % až 230 % (s DPH), k čemuž je třeba vždy připočítat soudní poplatek, který se však v pásmu 1,-- Kč až 15.000,-- Kč pohybuje ve vztahu k jistině v rozmezí 4 % - 6.000 %. V případě aplikace předpisu o mimosmluvní odměně, vyhl. č. 177/1996 Sb. by v pásmu na 1.001,-- Kč činila mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby 2 x 1.000,-- Kč. Advokátní tarif stanoví výši paušální náhrady administrativních nákladů, kdy u podané žaloby jde vždy minimálně o dva úkony.
19) Občanské soudní řízení v mezidobí od přijetí koncepčního jádra citovaných podzákonných právních předpisů doznalo podstatných změn, a to jak v rovině pozitivně právní, tak rovině faktické. Zákonodárce poměrně razantně rozšířil aplikační záběr tzv. bagatelních sporů (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), v nichž významně omezil procesní práva účastníků, kteří nemají možnost podávat odvolání, resp. dovolání, pokud peněžní vyjádření předmětu sporu nepřesahuje 10.000,-- Kč, resp. 100.000,-- Kč. Zákonodárce v mezidobí rovněž rozšířil možnosti rozkazního řízení o „elektronický“ platební rozkaz (§ 174a o. s. ř.), a rozšířil možnosti tzv. náhradního doručení (např. § 46b ve spojení s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř.), což ve spojení s možností přijetí nevysloveného souhlasu s upuštěním od ústního jednání (§ 115a ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.) vedlo k vytvoření zvláštního typu sporů, u nichž úspěch žalobce nevyžaduje v zásadě jinou aktivitu, než převzetí věci a sepsání náležitého návrhu a jeho podání na soud. Právní praxe výrazně rozšířila fenomén tzv. formulářových žalob, užívaných zejména ve sporech o zaplacení, u nichž je typické, že jak návrhy, tak předsoudní korespondence (je-li nějaká) se u téhož žalobce liší jen v drobných jednotlivostech faktické povahy, ale základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je neměnný. Vyrobení formulářové žaloby je proto spíše administrativním, než právním úkonem.
20) Výše popsané vlastnosti náhradových předpisů výrazně ovlivňují vnímání spravedlivosti řízení ze strany účastníků, v jistém smyslu narušují důvěru v právo, z níž je však právo živo. Obyčejný člověk skutečně obtížně chápe, proč má automaticky platit desetinásobek pohledávky, kterou zaplatil bez ohledu na vědomí pohrůžky soudním sporem, ale stalo se tak dva dny či týden po podání žaloby, která byla následně vzata zpět. Pro nejednoho soudce, který by se jinak s těmito názory obecně ztotožnil, může být obtížné převzít je se všemi důsledky. Vyžaduje to jistou odvahu, kterou lze obtížně souměřit např. s nápadem podat u kolegů žalobu na zvýšení svého platu (pokračování). Celý příspěvek

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí I. Kontext současné diskuse o pravidlech náhrady nákladů bagatelních inkasních sporů vedených dle formulářové žaloby

Přeji čtenářům Jiného práva úspěšný a po všech stránkách vydařený nový rok a děkuji majitelům Jiného práva za prostor pro třídílný příspěvek věnovaný zamyšlení nad pravidly přiznávání náhrad nákladů civilního řízení ve sporech o zaplacení do 10.000,-- Kč. Jsem si vědom, že u nás máme spoustu důležitých právních problémů, které pociťujeme jako mnohem naléhavější, než je tento přívěšek občanskoprávního soudního řízení. Avšak pravidla rozhodování o náhradách nákladů řízení mají na chod práva pocit spravedlnosti větší vliv, než se na první pohled zdá. V posledních dnech bylo téma připomenuto rozhodnutími ústavního soudu (v Nalusu zadejte „Bazcom“), jímž bylo odmítnuto téměř již přes devět desítek ústavních stížností proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, což bylo pochopeno jako stvrzení tamní praxe tvrdé restrikce náhrady nákladů úspěšného účastníka, který podal tzv. formulářovou žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému v bagatelní věci (jistina ve sporu o zaplacení nepřevyšující 10.000,--Kč). Dovolte mi nejprve vymezit některé rysy kontextu celé věci, které jsou podle mého názoru důležité.

1) Význam svobodné a nezávislé advokacie pro chod práva a spravedlivý proces nelze přecenit. Dnes se již žádný ministr nebude hlásit k větě: „Některým advokátům otrnulo a vystupují na obranu obviněných, zatímco jejich úkolem je podporovat žalobu“ (ministr Alexej Čepička 14. 11. 1949), Nezávislá advokacie musí mít svou materiální bázi (rozuměj garanci relativní stability zdrojů, z nichž je financována). Bez advokacie není vlády práva. Financování profesionální právní pomoci je v praxi zajišťováno hned dvěma předpisy - advokátním tarifem (177/1996 Sb.) a vyhláškou o paušální výši odměny nákladů řízení (484/2000 Sb.) paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Pravidla nastavená těmito podzákonnými předpisy mají pro výkon advokacie srovnatelnou důležitost jako zákon o advokacii. Podoba obou předpisů této důležitosti neodpovídá .Všimněme si, že ačkoli pravidla náhrady nákladů řízení míří na jeho účastníky, fakticky rozhodují o rentabilitě advokacie (vykonávané podnikateli) a tím nepřímo i o kvalitě právní pomoci, kterou monopolně poskytují členové komory.
2) Hospodářské turbulence nás provází již třetím rokem. Tento fakt má vliv na všechny právní aktéry: účastníky (kteří se setkávají se situacemi dříve jimi samými nevídanými), soudy (jež předvídaly, že hospodářský propad přinese skokový nárůst případů např. vlivem snížené schopnosti dostát svým závazkům a zvýšené nutnosti soudit se o něco, nad čím se dříve mávlo rukou nebo třeba nutnosti žádat soud o korekci výši výživného),ale i na advokáty. Potíže s financováním dolehly i na advokáty, jejichž počet sice dál vzrůstá a vzrůstá i počet potenciálních klientů, avšak klesá procento klientů solventních. Své zdroje omezil i stát, který již druhým rokem snížil odměnu dle advokátního tarifu o 30 %.
3) Advokáti, kteří nemají, na rozdíl od státu, své jisté, se museli poohlédnout po nových příležitostech a promýšlet nové obchodní modely. Souběžně vzrostl počet nízkých pohledávek stejnorodých pohledávek, které již nebyli věřitelé ochotni odepsat. Působení těchto dvou vlivů dalo patrně vzniknout dynamickému růstu inkasních subjektů, jímž jsou buď advokáti samotní, anebo anonymní akciové společnosti zastupované advokáty, jimž vedle síťových podnikatelů dodávajících vodu, plyn a elektřinu, začaly pohledávky prodávat (či hromadně předávat k soudnímu vymáhání) subjekty napojené na veřejnou sféru (dopravní podniky, zdravotnická zařízení) ale i stát (policie či správa mýta).
4) Soudní soustava čelí trvalému růstu věcí, u nichž je třeba naplnit rozhodovací funkci. Přitom procesní pravidla zůstala neměnná a proběhla finanční a personální restrikce. Pokud do soustavy pustíte vyšší vstupní tok, aniž by se posílily zdroje k jejímu zvládnutí, pak buď musíte zjednodušit proceduru vyřízení, anebo se řízení prodlouží a poroste počet nevyřízených věcí. Další možností, jak zvýšený tok zvládnout bez průtahů je příklon ke striktně formálnímu rozhodování. Další možnost není. Čtenáře, který na tomto místě navrhuje „odklon od lenosti“ a zvýšení pracovního tempa musím zklamat. Pro takové řešení prostor nevidím, mohu nabídnout jen podobenství s frontou na poště. Její délka může sice být způsobena nemístnou rozvážností paní na přepážce, ale ta, i kdyby se přetrhla, při určité míře toku klientů nezmůže nic proti nárůstu fronty. A když zvýší dále tempo, je nespokojená ona i klienti. Pomohlo by snížit počet „razítek“ či úkonů nutných při obsluze jednou klienta a někdy je třeba otevřít více přepážek či přijmout pomocníky pro snadné úkony. Zkrátka fronta automaticky neznačí flákání se. Není dobré tlačit, aby „se s tím člověk tolik nemazal“, neboť ono „to“ tvoří smysl a podstatu služby, kvůli níž je celý ten cirkus stvořen a placen. Ale zpět k nákladům.
Nezamýšlené důsledky dobře míněných opatření
5) Zrovna v době počátku vzrůstu nápadu zavedlo Ministerstvo spravedlnosti tzv. elektronický platební rozkaz, který měl být jedním z kroků k efektivnosti justice. Počáteční nedůvěra uživatelů měla být překonána i snížením soudního poplatku na polovinu. Trpké pousmání vyvolává vzpomínka na argument, že stát v tomto řízení ušetří, a proto i poplatek musí být menší. Proč trpkost? Tam, kde je elektronický pouze vstup, a kde proces zpracování je fakticky „papírový“, přičemž papírový je povinně výstup, jakož i veškerá komunikace s okolím v průběhu procesu, tam dvoukolejnost nemůže přinést nic jiného, než zvýšení časových, procesních a finančních nákladů. Z hlediska našeho tématu je podstatné, jak se snížení ceny soudního vymáhání promítlo do odhadu, jakou typovou kvalitu ještě může mít pohledávka, kterou se ještě stojí za to risknoit vymáhat Tato cena se snížila, snížil se i požadavek na nutnou kvalitu, a tedy vzrostlo procento pohledávek, které jsou u soudu vymáhány, což by přineslo růst i při konstantním nápadu. Souběžně se snížila motivace pečovat o to, aby pohledávka byla kvalitně ošetřena, tj, aby byly provedeny ty úkony, které vyústí v rozhodnutí pohledávku u soudu nepodána pro reálně hrozící neúspěch, anebo zajistí před podáním žaloby, že protistrana splní (nyní je pro žalobce připravujícího žalobu zaplacení před podáním žaloby). To vše se odehrálo v situaci, kdy začal nápad objektivně růst.
6) Dalším opatřením, které mělo ulevit soudní soustavě jako celku, bylo pětinásobné zvýšení hranice bagatelnosti sporu s finančně ohodnoceným předmětem, kde po rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné. U subjektů, které se snaží racionálně zvažovat, jakou pohledávku ještě stojí za to „zasoudit“, musel tento fakt spíše posílit chuť jít do rizika, zejména u jednoduchých sporů. Odpadla jedna z „komplikací“ přinášející potenciálně zvýšené náklady a snižující rentabilitu.
7) Dlouhodobým a stále uspokojivě nevyřešeným problémem je doručování soudních písemností, včetně rozsudků. Byly rozšířeny možnosti náhradního doručení, a to opět v době, kdy začal nápad dynamicky růst. Zvýšila se tak pravděpodobnost, že protistrana bude v řízení nečinná, což opět spíše snížilo vnímání rizika, že žaloba u soudu neuspěje.
Některé případy svědčící o dysfunkci
8) Mnoho z výše zmíněných problémů by neexistovalo, kdyby soudní poplatek pokrýval náklady soudního sporu (včetně určité marže). Justice by měla z nárůstu práce prospěch. Kdyby nezvládala, navýšila by kapacity. Tak tomu být nemůže, neboť poplatek nesmí být tak vysoký, aby odrazoval oprávněné od záměru vymáhat svůj nárok soudně (právní stát zakazuje odepření spravedlnosti); musí být přiměřený průměrné příjmové hladině, což však zároveň znamená, že poplatek nevyváží náklady, které státu se sporem vznikají.
9) Věci navržené k vyřízení elektronickým platebním rozkazem měly být pro soudy snadno k vyřízení. Tomu odpovídá také výkonový koeficient, jímž ministerstvo těchto případech hodnotí práci soudu, a podle něhož přiděluje finance. Vlivem snížené kvality takto uplatněných pohledávek (viz výše) je procento věcí EC projednávaných standardní procedurou velmi velké. Elektronickým platebním rozkazem jsou rozhodovány věci, kde žalovaný nepřebírá poštu na adrese trvalého pobytu, a vydaný rozkaz je třeba nejprve zrušit a pak běžně projednat. Výjimkou nejsou ani několikerá ústní jednání, řízení, v nichž jsou zpracovávány znalecké posudky (např. na podpis atd.). Elektronickým platebním rozkazem jsou vymáhány i náhrady škody a další a další věci, které rozhodně nejsou jednoduchými platebními žalobami, které lze projednat a rozhodnout po půlhodinovém jednání.
Dopad na podobu civilního řízení
10) Hospodářská krize přinesla skokový nárůst jak počtu bagatelních platebních sporů, tak počtu inkasních subjektů vymáhajících zaplacení hromadným způsobem. Ministerstvo spravedlnosti z hlediska přidělování zdrojů považuje tyto platební spory za jednoduché, za spory snadno a rychle rozsouditelné. To platí, pokud automaticky předpokládáme, že drtivá většina těchto návrhů je předložena k rozhodnutí v řádné podobě, tedy plně zdokumentované, důkazně podložené, s pravdivými a úplnými tvrzeními a v případech, kdy žalovaný svým chováním skutečně dal najevo, že odmítá plnit. (Ponechme stranou, že implicitní „pracovní normy“ ministerstva spravedlnosti zde automaticky předpokládají, že v drtivé většině těchto sporů nebude vůbec nařízeno jednání.) Jenže tento předpoklad není ani zdaleka automaticky splněn.
11) Jistě, soud při svém rozhodování vychází i z poznatků z předchozí rozhodovací praxe, mezi něž patří i zkušenost s tím kterým účastníkem, s jeho obecnou věrohodností a s věrohodností a povahou jím předkládaných údajů. Objeví-li se však inkasní subjekt zcela nový, tam tyto poznatky chybí. Časové náklady zde jsou nepochybně vyšší, než u „rutinního“ sporu vedeného zavedenými subjekty a tyto náklady vzrostou, objeví-li se poznatky nasvědčující, že spor není v některém ohledu standardní (například že daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky), anebo jde o věc zcela novou (žaloba na doplacení pár korun silničního mýta z doby před dvěma lety nepochybně vyžaduje důkladné seznámení se s povahou údajů které žalobce předkládá k uvěření, což zesílí zejména tam, kde žalovaný spíš mimoděk upozorní, že žalovaná částka činí promile z plnění, které žalobci v dané době bez obtíží, řádně a včas zaplatil). Pořád je nutno mít na zřeteli, že žaloba může být podána v důsledku administrativní chyby. Připomeňme, že vše se tak děje v situaci, kdy je na soudy vyvíjen tlak, aby i tyto spory rozhodovaly rychleji a rychleji (k běžnému civilnímu nápadu rozhodnout dalších dvacet až třicet platebních sporů rúzných žalobců). Tlak tvořený tabulkovými koeficienty výkonnosti je v této situaci tlakem na formalismus, který v případě rozkazního a kvazirozkazního řízení (§ 115a o.s.ř.) zvýhodňuje žalobce. (pokračování). Celý příspěvek

Přezkum sociálních práv ústavními soudy I.

Vzhledem k tomu, že se jedná o můj první příspěvek (pokud mě čtenáři nepřesvědčí o opaku tak o všem nikoliv o poslední), chtěl bych týmu Jiného práva především poděkovat za pozvání. Neočekávám sice, že by můj následující příspěvek vzbudil takové vášně jako povzdech Pavla Molka nad jednou námitkou podjatosti, přesto bych však velmi ocenil jakékoliv reakce ctěného publika (které, jak teď už vím, na Jiné právo pořád v hojné míře chodí).

Na Ústavní soud v minulých dnech dorazil další z návrhu opozičních poslanců na zrušení reformních zákonů v sociální oblasti, což nám otevírá další možnost zamyslet se nad tím, jak by měl Ústavní soud k podobným návrhům přistupovat. Pokud se budeme touto otázkou zabývat skutečně vážně, musíme si předtím poradit s celou řadou předběžných otázek, dlčích otázek apod., a proto jsem se rozhodl rozdělit tento příspěvek do několika částí, které budu publikovat s několikadenním odstupem. Pro čtenáře, které tato problematika vůbec nezaujme, kterých se – hádám – pár najde, jsem si však připravil i další témata, kterými budu seriál o ústavních sociálních právech prokládat.

Problémy při přezkumu zásahů do základních sociálních práv

Pokud se na problém, jak přistupovat k ústavně zaručeným (základním) sociálním právům, podíváme z perspektivy našeho Ústavního soudu, narazíme na dva základní problémy. Prvním problémem je skutečnost, že obvyklé zdroje inspirace českého Ústavního soudu (judikatura ESLP, SÚS, SCOTUS, případně jiných ústavních soudů) při tvorbě judikatury k základním sociálním právům příliš nepomohou. Není přitom žádným tajemstvím, že judikatura zavedených ústavních soudů či ESLP měla a má na judikaturu českého Ústavního soudu zásadní vliv. Například rozhodnutí SÚS byla naším Ústavním soudem citována více než 40 (vyhledáno v databázi NALUS), přičemž přejímání výkladu některých konceptů (právní stát) se zajisté často obešlo i bez citace. Podle mého názoru není taková inspirace a priori důvodem ke kritice, nýbrž jde právě naopak o pochopitelnou snahu ústavního soudu v mladé demokracii nevybočit z obecně uznávaných mezí. Bylo by konec konců marné předstírat, že náš ústavní pořádek je zcela originálním dílem a nikoliv ústavou čerpající svůj obsah ze starších zdrojů. Druhým problémem je pak jistá tajnosnubnost české ústavní úpravy (zejména vztah čl. 4 odst. 4 a čl. 41 Listiny), kterou musí Ústavní soud při rozhodování o sociálních právech překlenout. K naznačení prvního problému by měl postačit první díl seriálu, problém druhý pak bude rozveden v dalších dílech.

Obtížnost hledání inspirace pro rozhodování sociálních kauz Ústavním soudem je způsobena tím, že ústavní systémy „starých demokracií“, jimiž se Ústavní soud mohl inspirovat při tvorbě judikatury ke „klasickým“ základním právům, totiž základní sociální práva neznají buď vůbec, nebo je chrání výrazně jiným způsobem.

Jako příklad jiného přístupu k sociálním právům může posloužit německá ústavní úprava, která na rozdíl od úpravy české nechrání subjektivní základní sociální práva, nýbrž pouze zakotvuje koncepty sociálního státu, resp. sociálně tržní ekonomiky a chrání je jako objektivní právní hodnoty. Reprezentantem dalšího z odlišných přístupů je ESLP (byť nejde o ústavní soud), který při výkladu Úmluvy, často hledá a nachází sociální aspekty klasických základních práv (srov. např. rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 23. 4. 2002, Larioshina v. Russia). Případně je možné, aby ústavní systém oba dva přístupy kombinoval, k čemuž postupem času dospěla judikatura SÚS, která může sociální práva chránit nejen skrze aplikaci sociálněstátní klauzule, nýbrž např. i nalezením sociálního aspektu práva na lidskou důstojnost (k tomu srov. např. nález z 9. 2. 2010, 1 BvL 1/09, 1 BvL 3/09, 1 BvL 4/09 – Hartz IV).

V zásadě tedy můžeme rozlišit v podstatě mezi čtyřmi základními modely úpravy základních sociálních práv v ústavních systémech. 1) Sociální práva nejsou chráněna vůbec, 2) Sociální práva jsou chráněna jako aspekt práv klasických (např. nízký důchod může být prismatem citovaného rozhodnutí Larioshina vnímán jako porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení), 3) Sociální práva jsou chráněna skrze objektivní klauzule typu klauzule sociálního státu a 4) Sociální práva jsou chráněna jako subjektivní základní práva, tj. jsou explicitně zakotvena v ústavách.

Právě do čtvrté kategorie spadá Česká republika. Pokud tak chceme nahlédnout za hranice a pokusit se srovnat přístupy jednotlivých států k sociálním základním právům, bylo by nejprve vhodné zjistit, které další státy lze do čtvrtého modelu zařadit.

Původ základních sociálních práv

Úprava základních sociálních práv je poměrně novým vynálezem. Určité náznaky základních sociálních práv obsahovala již Výmarská ústava (např. čl. 160, ostatní články šly spíše cestou ochrany objektivních hodnot), avšak do ústavního mainstreamu se základní sociální práva dostávala až od 70. let 20. století (vynechme přitom úpravu v socialistických státech).

Poměrně rozsáhlý ústavní katalog sociálních práv má tak např. Portugalsko (ústava z roku 1976, zejm. články 58 a 59), ale skutečný boom přinesly až nové ústavy přijaté po revolucích na přelomu 80. a 90. let 20. století. Mezi země, které v této době zakotvily významné záruky sociálních práv do svých ústav, patří mj. Jihoafrická republika, Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Litva, Lotyšsko a mnohé další.

V těchto ústavách se setkáme např. se zakotvením práva na přiměřenou (resp. odpovídající) odměnu za práci, práva na příspěvky od státu v určitých definovaných situacích (důchody, dávky v nezaměstnanosti), práva na bezplatné vzdělání či práva na bezplatné zdravotnictví. Jde na první pohled o práva pozitivní (byť pod hlavičkou ekonomických práv se setkáme s i právy negativními, např. právem na svobodnou volbu povolání, které konec konců známe i ze starších ústavních úprav, mj. čl. 12 německého základního zákona) a navíc o práva, která se v řadě států neobjevovala ani na zákonné úrovni.

Nebylo proto divu, že jejich ústavní zakotvení a z toho plynoucí záruky (ochrana ústavním soudem, obtížná změna) se neobešlo bez odezvy. Celá řada zahraničních ústavních právníků [srov. např. Cass Sunstein, Against positive rights, 2 Eastern European Constitutional Review (1993)] v této bouřlivé době vyslovovala obavy z toho, jak zakotvení základních sociálních práv, která ne zcela zapadala do konceptu tradičních základních práv ovlivní ústavní systémy (a rovněž ekonomiky!) nových demokracií. Některé z vyřčených obav se později naplnily [k situaci v Maďarsku srov. Andras Sajo, How the Rule of Law Killed Hungarian Welfare Reform, 5 Eastern European Constitutional Review 31 (1996)]. Bylo však jasné, že to, jak se základní sociální práva osvědčí, bude záležet především na přístupu důležitých ústavních aktérů k nim a že důležitou roli budou hrát zejména ústavní soudy.

Úprava sociálních práv totiž ve většině zmíněných ústav nebyla příliš konkrétní a dovolovala ústavním soudům excesy oběma směry, tj. od úplné rezignace na jejich ochranu až po bezbřehý paternalismus ústící ve faktické ústavní vyloučení politické soutěže v sociální a ekonomické oblasti. Skutečnost, že zakotvení sociálních práv v ústavách nemusí znamenat katastrofu, pokud k nim ústavní aktéři přistupují umírněně, později uznal i dříve nesmiřitelný kritik Cass Sunstein (Social and Economic Rights? Lessons from South Africa University of Chicago, Public Law Working Paper No. 12). O tom, zda se katastrofické scénáře naplnily v České republice a dalších zemích střední a Východní Evropy se však rozepíšu až příště.

Mezi tři základní otázky, které bude další díl seriálu řešit, bude patřit: 1) Jaké přístupy umožňuje ústavním soudům (zejména Ústavnímu soudu v ČR) ústavní úprava, 2) Který z těchto přístupů si ten který ústavní soud zvolil a 3) Který z těchto přístupů pokládám za nejvhodnější a proč. Celý příspěvek

Habilitace: iniciační rituál anebo správní řízení?

Nezastírám, že k sepsání tohoto postu mne přímo inspirovalo několik habilitačních řízení, kterých jsem byl přímým svědkem, účastníkem, anebo jsem o nich byl přinejmenším zpraven z důvěryhodných zdrojů. Kladu si přitom velmi skromný cíl: alespoň otevřít diskusi nad faktickou podobou těchto řízení.

Název postu může být považován za zbytečně provokativní. Zvolil jsem jej však proto, že se se v některých konkrétních případech nemohu ubránit pocitu, že smysl habilitačního řízení vnímá řada kolegů nikoliv jako ověření splnění zákonných odborných a vědeckých požadavků ke jmenování docentem, nýbrž jako prapodivný iniciační rituál. Rozhodující důvod, pro který se někdo nakonec stane či nestane docentem, v konečném důsledku (alespoň u některých členů vědeckých rad) nespočívá v osobních kvalitách habilitanta, nýbrž spíše v jakémsi uznání sounáležitosti s danou akademickou komunitou. Není vposledku až tak důležité, jak je uchazeč kvalitní, nýbrž spíše to, zda je – slovy sira Humphreyeho – „jedním z nás“: zda si odseděl potřebný počet let na katedře, zda se k ostatním chová dostatečně kolegiálně a uctivě (prostě, zda „netrhá partu“), přihlíží se k jeho věku a sociální situaci apod.

V závislosti na konkrétní osobě proto oponenti či členové habilitačních komisí jsou schopni jako významnou přednost habilitanta vyzvednout, že v habilitační práci přesně cituje právní předpisy anebo že na přednášce použil powerpointovou prezentaci; naopak deficitem může být nedostatečný počet odučených hodin na alma mater, který sice nezpochybňuje jinak vynikající a prokázané odborné kvality kandidáta, nicméně přece jen vyvolává pochybnosti o jeho dostatečném sepětí s akademickou komunitou.

Také z těchto důvodů jsem velmi rád, že 7. senát Nejvyššího správního soudu nedávno jasně uvedl, že habilitační řízení je správním řízením, jehož výsledek je soudně přezkoumatelný (rozsudek 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011, www.nssoud.cz). „Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. ... Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách. Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví.“

Po tomto rozsudku je namístě uvažovat dále: co vlastně by mohlo a mělo být předmětem soudního přezkumu? O návrhu na jmenování docentem se totiž podle zákona rozhoduje tajným hlasováním a teprve pokud se většina členů vědecké rady vysloví v tomto hlasování pro podání návrhu, je tento návrh postoupen rektorovi. Rektor buď uchazeče jmenuje docentem anebo nesouhlasí-li s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy. Pokud návrh většinu hlasů nezíská, řízení se zastavuje; v opačném případě zjevně již rektor nemá prostor pro vlastní uvážení a docenta jmenuje.

Základní problém spočívá v tom, že vědecká rada rozhoduje tajným hlasováním a je tak z povahy věci zřejmé, že toto rozhodnutí kolektivního nemůže být věcně odůvodněno. Skutečné důvody, pro které jednotliví členové vědecké rady hlasovali pro nebo proti návrhu, totiž nejsou nikterak oficiálně zjistitelné.

Za stávající zákonné úpravy je proto přinejmenším nezbytné, aby byly transparentní všechny podklady, na jejichž základě vědecká rada rozhoduje. Zejména se jedná o všechny podklady habilitační komise, která samozřejmě disponuje největším množstvím informací. Právě z obsahu těchto podkladů lze nepřímo dovozovat, z jakých důvodů vědecká rada rozhodla určitým způsobem.

Současně by mělo být v praxi požadováno, aby tato komise nepůsobila jen jako „sběrné místo“, shromažďující toliko podklady dodané uchazečem, nýbrž aby prováděla i vlastní šetření. Neměla by proto např. ustat na konstatování, že habilitant publikoval tolik a tolik monografií, učebnic, článků atp. Je namístě podrobit kritickému hodnocení obsah těchto textů: nejde ve skutečnosti jen o recyklaci jediného článku či jedné učebnice v různých publikačních formách? Obsahují tyto texty skutečně něco nového, anebo jde jen o publikaci textů právních předpisů; v „lepším případě“ i důvodových zpráv? Nepůsobí habilitant jako vyučující i na dalších školách, o kterých ve svých podkladech mlčí? Nepodílel se uchazeč v minulosti přímo či nepřímo na nějakém případu plagiátorství, případně jiného porušení profesní etiky? Atp. Podotýkám, že většina těchto informací je dohledatelná z veřejně přístupných zdrojů.

Habilitační komise by prostě měla vědeckou radu informovat nejen o tom, o čem se dozvěděla od samotného habilitanta, nýbrž též o vlastních zjištěních. Podobnou aktivitu totiž nelze očekávat od samotné vědecké rady, kterou tvoří několik desítek osobností často se specializací, která se zcela míjí se specializací uchazeče. Je pak samozřejmě právem uchazeče závěrům a doporučením komise oponovat a je věcí samotné vědecké rady, jak s těmito informacemi při svém rozhodování naloží.

S tím velice úzce souvisí další klíčový problém: složení habilitační komise, o němž ze zákona rozhoduje vědecká rada na návrh děkana či rektora. Toto složení totiž může být pro habilitanta jak „vstupenkou do ráje“, tak také „smrtícím polibkem“. Právě habilitační komise totiž jmenuje tři oponenty habilitační práce a předkládá vědecké radě doporučení, zda má být uchazeč jmenován.

Zde narážíme na klíčový problém malého českého akademického prostředí. Členem habilitační komise totiž může být jen profesor, docent nebo významný představitel daného nebo příbuzného oboru. Je tak zřejmé, že okruh potenciálních členů habilitačních komisí je natolik malý a současně i nutně osobně propojený, že představa o jeho úplné nezávislosti a nestrannosti je zcela utopická. Přinejmenším by však měl platit alespoň minimální požadavek: na výsledku habilitačního řízení by neměli být členové habilitační komise přímo zainteresováni. Proto např. považuji za nevhodné, aby členem této komise byl třeba vedoucí (a zřejmě ani člen) stejné katedry, jelikož v tomto případě je zmíněná zainteresovanost zpravidla nesporná.

Další zásadní problém spočívá v chybějících lhůtách. Jakkoliv se na habilitační řízení nevztahuje správní řád ani lhůty tam uvedené, není současně možné, aby zde lhůty neplatily žádné. Bez změny zákonné úpravy si lze představit dvojí možné řešení: transparentní stanovení lhůt ve vnitřních předpisech vysokých škol (např. formou směrnice rektora), anebo dovození přiměřených lhůt kazuisticky. Jinak řečeno, pokud žádné lhůty nebudou alespoň interně stanoveny a dodržovány, je velmi reálné, aby uchazeč, který třeba před dvěma roky podal návrh a od té doby se nic viditelného nestalo (habilitační komise např. ani nejmenovala oponenty), podal žalobu na nečinnost správního orgánu a poté by soud musel dovozovat existenci obecných zásad řízení. Dovedu si tak představit, že by např. již na nejbližším zasedání vědecké rady po podání návrhu na jmenování docentem muselo být rozhodováno o složení habilitační komise, tato by musela nejpozději do jednoho měsíce od svého ustavení jmenovat všechny oponenty a tito oponenti by byli povinni předložit svoje posudky do tří měsíců od jmenování apod.

Konečně velký problém spatřuji v tom, že je velmi nejasné, jaké podmínky musí uchazeč vlastně splnit. To třeba znamená, kolik a jakých tuzemských a zahraničních publikací se vyžaduje, kolik by měl mít „odučeno“, jaká je obvyklá expertní a konferenční činnost atp. V tomto případě se však kloním jen k doporučujícím a nikoliv „tvrdým“ požadavkům, jelikož v opačném případě by došlo pouze ke zcela formalistickému a nesmyslnému „honění čárek“. Jde prostě o to, aby byla nastavena jakási minimální laťka, která by každého případného uchazeče varovala, že pokud jí nedosáhne, neměl by návrh ani podávat.

Závěr: reálný stav habilitačních řízení v Česku určitě není optimální a je nejvyšší čas diskutovat o jeho zlepšení. Pokud se budeme pohybovat v mezích stávající zákonné úpravy, doporučuji se zaměřit (1.) na způsob jmenování a faktickou činnost habilitačních komisí, (2.) na zavedení odpovídajících lhůt pro jednotlivé fáze habilitačního řízení a (3.) na transparentní stanovení minimálních požadavků. Pokud totiž habilitaci vnímáme – i přes veškerá specifika akademického života - jako správní řízení a nikoliv jako nahodilý iniciační rituál, musí být transparentní, předvídatelné a co nejvíce odolné svévoli.

Celý příspěvek

Itálie odsouzena Soudním dvorem, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU soudy

Z pravidelného přehledu judikatury ESD, který zpracovávám pro časopis Soudní rozhledy, mi vypadl zajímavý rozsudek Soudního dvora, který byl vynesen 24. listopadu 2011. Itálie byla odsouzena v řízení o porušení práva EU, jelikož její právní úprava neumožňuje odškodňovat jednotlivce za škodu způsobenou porušením práva EU italskými soudy.

Podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 117 ze dne 13. dubna 1988 o náhradě škod způsobených při výkonu soudních funkcí a občanskoprávní odpovědnosti soudců totiž nemůže "při výkonu soudních funkcí výklad právních pravidel a posouzení skutkových okolností a důkazů zakládat odpovědnost".

Žaloba Komise se opírala o starší rozsudek ESD ve věci Traghetti del Mediterraneo, kde již Soudní dvůr konstatoval totéž v kontextu řízení o předběžné otázce. Zajímavým na tomto rozsudku je tak především "partyzánský" způsob jeho zveřejnění (neboť je dosud na strákách ESD dostupný pouze ve francouzštině a italštině, přičemž pravidlem pro publikaci rozsudků pětičlenných senátů ESD je, že se uveřejňují v jazycích všech členských států) i skutečnost, že v řízení neintervenovaly další členské státy (což lze připsat tomu, že se o něm jednoduše nedozvěděly, neboť jsou informovány pouze o nových předběžných otázkách; v jiných řízeních musí spoléhat jako kdokoliv jiný na informace v Úředním věstníku). Pokud jsou totiž správné závěry ohledně české právní úpravy (zák. č. 82/1998 Sb.), které prezentuje tato kniha, není vyloučena podobná žaloba ani proti České republice. Ta totiž náhradu škody za rozhodnutí soudů, jež porušují právo EU, vylučuje taky- i když z jiných důvodů. Celý příspěvek

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:

- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- zájem o právo Evropské unie, schopnost orientovat se v judikatuře Soudního dvora, ESLP, stejně tak jako v mezinárodním právu;
- znalost dvou cizích jazyků podmínkou (němčina výhodou);
- výborná znalost českého jazyka; - orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody, hospodářská soutěž atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:

- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva a judikatury v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.


Vhodné i pro absolventy, praxe výhodou. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte prosím nejpozději do konce ledna 2012 na adresu: lenka.mala@nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a personálním složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu najdete na http://www.nssoud.cz/.

Termín nástupu: dle dohody. Celý příspěvek

Marketa Trimble: Ke zpolitizování diskuse o reformě právnického vzdělávání v USA

V posledních dnech roku 2011 vydal americký federální odvolací soud pro osmý okrsek rozsudek ve věci Wagner v. Jones (zde), který je výbornou ilustrací k tématu zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělávání v USA. Problém byl zmíněn v jednom z listopadových příspěvků (zde) a reakce čtenářů volaly po návratu k této otázce.

Zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělání je založen na tvrzení, že mezi pedagogy na právnických fakultách v USA převládají levicové, ne-li dokonce krajně levicové názory. Jakou to má souvislost s právnickým vzděláváním? Kolik z nás vědělo nebo mělo tušení, kolik našich pedagogů jak volilo? Kolik z nás a jak často sedělo na přednášce a říkalo si: „Jakpak pan profesor asi letos volil?“ Politické přesvědčení pedagoga nemusí být zjevné, ani když se výuka neomezí jen na přehled a analýzu platného práva, ale zahrne i diskusi o vývoji úpravy a okolnostech, které vývoj ovlivnily, a o možných alternativních řešeních (ať už z pohledu srovnávacího práva či na základě hypotetických příkladů) a jejich kladech a záporech. Někteří takový apolitický přístup upřednostňují. Přispívá k otevřené diskusi se studenty, kteří by se neměli zdráhat vyjádřit své názory v obavě, že se jimi dotknou politického přesvědčení svého pedagoga.

Z vlastního pozorování (založeného samozřejmě na velmi omezeném vzorku) mohu potvrdit, že apolitický přístup k výuce není na právnických fakultách v USA ani zdaleka normou. Své politické názory pedagogové neváhají studentům sdělit, a to někdy i formou spíše agresivní. Čím to je? Profesoři práv se hojně politicky angažují. Ten, z jehož kurzu někteří studenti utekli, neboť se jim první hodina jevila jako naprostá politická agitka, se za pár let ocitl ve federální vládě. Spojení pedagogů s politikou je těsné – jak naznačuje i kariéra současného prezidenta USA, který v letech 1991–2004 vyučoval na právnických fakultách. I když je snad zbytečné očekávat, že se pedagogové navždy vzdají jakéhokoli angažování se v politice, je možná otázkou, do jaké míry se mají jejich politické názory prolínat do výuky základních povinných předmětů (narozdíl snad od volitelných seminářů, zvláště těch koncipovaných jako politická diskuse).

Případ Wagner v. Jones se týká údajné diskriminace na základě politického přesvědčení při výběru zaměstnance – člena právnické fakulty. Paní Wagner, která již na právnické fakultě Iowské univerzity pracovala na částečný úvazek jako instruktorka právního psaní, se ucházela ve výběrovém řízení o místo na plný úvazek. Členové fakulty hlasovali proti jejímu zaměstnání (hlasování členů fakulty je běžnou součástí výběrových řízení na pedagogická místa) a děkanka Jones se rozhodla řídit se výsledkem hlasování a paní Wagner na místo nenajala. Paní Wagner se pak opakovaně snažila získat jiné místo na fakultě, ale vždy byla odmítnuta a místo ní byli přijati uchazeči, o kterých je paní Wagner přesvědčena, že měli nižší kvalifikaci než ona. Paní Wagner podala žalobu na děkanku Jones pro diskriminaci z důvodu politického přesvědčení. Diskriminována byla prý pro své republikánské názory – je registrovanou voličkou republikánské strany a pracovala v organizacích bojujících proti potratům a za tradiční rodinné hodnoty. Než se zajímala o místo na Iowské univerzitě, dostala nabídku zaměstnání od jedné fakulty známé svým konzervativním zaměřením. Zatímco federální okresní soud rozhodl ve prospěch děkanky Jones, federální odvolací soud rozhodnutí nižšího soudu zrušil a věc mu vrátil. Pokud okresní soud zjistí, že děkanka Jones se skutečně nemusela řídit výsledkem hlasování členy fakulty a mohla paní Wagner najmout, bude patrně rozhodnuto ve prospěch paní Wagner.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývají dvě věci, ze kterých jde mráz po zádech – a měl by jít, ať už jde o záda demokratická, republikánská, či jiná. Odvolací soud píše: „Právnická fakulta této univerzity je považována za liberální. Pouze jeden z 50 profesorů je registrovaným republikánem.“ Fakultou se zde myslí nejen instituce jako taková, ale zejména členové fakulty; význam slova „liberální“ je nutno chápat v americkém kontextu jako levicová. Je slučitelné s akademickou svobodou vyvozovat jakékoli závěry z toho, že jisté procento pedagogů se kloní k určitým názorům? Budou členové fakulty předvoláni a pod přísahou nuceni vyjevit své politické přesvědčení? Soud se spoléhal na důkaz o tom, že pouze jeden člen fakulty je registrován jako republikán. Ale stačí to? Znamená to automaticky, že ostatní členové fakulty nesdílejí žádné názory slučitelné s republikánskou politikou? A pokud ne, jaké procento členů fakulty a do jaké míry musí názory určité politické skupiny sdílet, aby to hovořilo proti diskriminaci podporujícím prostředí?

Další věta z rozsudku, která vybízí k zamyšlení, je tato: „Jako děkanka si děkanka Jones měla být obecně vědoma, jaká stanoviska její fakulta zaujímá a jaké jsou politické tendence této fakulty.“ (Myšleno opět členů fakulty.) Co byste udělali, kdybyste byli nyní děkanem? Možná byste si začali obratem zjišťovat, kdo z členů na vaší fakultě je registrován jako volič jedné ze dvou stran a kdo sdílí jaké politické názory. Pak byste se možná zamysleli nad tím, zda by nebylo bezpečnější co nejdříve najmout na fakultu další osoby toho politického směru, který na fakultě není dostatečně zastoupen. A konečně, možná byste kolegy v politické menšině požádali, aby své názory více ukazovali na odiv. Tato poslední možnost je možná vůbec nejhorší a postihne právě ty, kteří považují za profesionální povinnost nevnucovat studentům své politické názory.

Nelze se ubránit dojmu, že rozsudek povede k tomu, že členství ve straně bude zase jednou hrát úlohu v najímání do zaměstnání. To by mohlo dále vést k absurdnímu výsledku, ve kterém by členové fakult reprezentovali pouze politicky vyhraněnou část společnosti. Velké procento amerického obyvatelstva totiž není registrováno ani v jedné ze dvou politických stran a podobně podstatné procento obyvatelstva volí podle konkrétních programů stran a nikoli podle předem zakořeněných preferencí vůči jedné straně. Očekávat, že se všichni profesoři zařadí na jednu ze dvou stran, je proto spíše nereálné.

V každém případě rozsudek ve věci Wagner v. Jones přispěje k debatě o reformě amerického právnického vzdělávání. Americká pravice volá po lepším zastoupení různých politických názorů mezi členy fakult a po zrušení celožitovního jmenování profesorů. Americká levice se brání, že univerzitní prostředí tradičně přitahuje spíše levicové intelektuály a že ochrana akademických svobod znemožňuje ovlivňování složení profesorských sborů podle politických či jiných přesvědčení. Diskuse o odpolitizování výuky – tedy o tom, že by profesoři neměli propagovat vlastní politické názory ve výuce, se asi nedočkáme. Možná také proto, že obě politické strany mají zájem zachovat prostředí, v němž se výuka na právnických fakultách dá využít k politické agitaci.

Marketa Trimble Celý příspěvek

Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních

Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.

Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.

A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.

Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.

Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...

A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...
Celý příspěvek

Rozloučení s Jakubem Hrůšou a přivítání Ladislava Vyhnánka

Se začátkem nového roku bychom chtěli poděkovat našemu prosincovému hostu Jakubu Hrůšovi za jeho velmi zajímavé posty, které kulturně pozvedly Jiné právo a daly právníkům možnost povznést se nad prózu všedních dní.

Současně s potěšením vítám a představuji hosta lednového - Ladislava Vyhnánka. Působí na katedře ústavního práva a politologie brněnské právnické fakulty a současně jako asistent soudce na Ústavním soudu. Přes svůj nízký věk a mladistvý vzhled je autorem či spoluautorem řady publikací (mimo jiné komentář Ústavy) a v současnosti již není jen jedním z největších tuzemských příslibů vědy ústavního práva, nýbrž svými kvalitními a stabilními výkony si velmi důrazně řekl o místo v základní sestavě elitních ústavních právníků. Těšíme se proto na jeho posty.

Celý příspěvek

Totál Balkán vtrh na e-trh

Vážení čtenáři, čtečkaři a fanoušci elektronických knih, vězte, že vaše vytrvalé sledování seriálu Jiné právo misijní bude odměněno: Totál Balkán je konečně na světě, a to s plnou parádou, včetně Kuřete, které přejel kamión. Stahujte na www.totalbalkan.cz, začítejte se a dejte vědět, jak se vám to líbilo. Originální video-upoutávky zde či zde. Tištěná verze bude v limitovaném nákladu představena ve druhé polovině ledna. 

Celý příspěvek