Reforma právnického vzdělávání v USA

Americké právnické vzdělávání potřebuje reformu. Pro někoho, kdo vyrostl v zemi permanentních školských reforem, toto konstatování nezní překvapivě. Avšak reforma amerického právního vzdělání by měla být zcela zásadní a pořádně zatřást základy, na kterých toto vzdělání spočívalo po desetiletí. Nutnost reformy má zastánce všude – mezi odborníky na právní vzdělávání, v právní praxi, mezi pedagogy i studenty. Jak se ale asi dá tušit, názory těchto různých zastánců změn na to, jak má reforma vypadat, či alespoň jakých cílů by měla dosáhnout, se dramaticky liší.

Odborníci na vzdělávání podrobili americké právnické vzdělávání kritice mimo jiné v tzv. Carnegie Report – zprávě, která byla vypracována Carnegie nadací pro rozvoj vzdělávání a publikována v roce 2007 (shrnutí zprávy je k dispozici zde). Zpráva shledala závažné nedostatky v propojení právnického vzdělávání a praxe. Konstatovala, že se studentům nedostává možnosti získat dovednosti, které budou v právní praxi potřebovat. To mnohé fakulty nemohlo překvapit; řada z nich se netají očekáváním, že takové dovednosti studenti nabudou až v praxi. Bolestivější ránu zasadila zpráva tvrzením, že i v předávání znalostí o právu existují značné nedostatky. Zde zpráva upozornila, že i když se studenti učí o právu, nejsou většinou vybaveni dostatečně k tomu, aby své vědomosti aplikovali v praxi.

Studenti amerických právnických fakult vyhlížejí reformu s vlastními představami, jak by se studium mělo změnit. I když většina pedagogů by raději na názory studentů nepřihlížela, pravdou je, že studenti jsou „zákazníky“ fakult – bezpochyby soukromých fakult, které žijí ze školného a z darů sponzorů – většinou vlastních absoloventů, ale i veřejných fakult, které se navíc spoléhají na podporu státu, tedy daňových poplatníků. Názory studentů – potenciálních dárců a voličů - tedy nelze zcela pomíjet. V současné napjaté ekonomické atmosféře se studenti více než kdy jindy zajímají o rychlou a úzkou specializaci; nechápou, proč by se měli celý první rok tříletého studia zabývat předměty, které se jim jeví pro specializovanou praxi zbytečnými. Chtějí, aby je fakulta připravila na advokátní zkoušky a vybavila praktickými znalostmi. Výjimky samozřejmě existují, ale studentů, kteří chápou význam povinných předmětů prvního ročníku, nebo oceňují možnost rozšířit si obzory v předmětech jakým je třeba Právo a psychologie, je málo.

Také praxe volá po reformě právnického vzdělávání. Stížnosti z praxe ale ne vždy zcela odpovídají poznatkům Carnegie Report. Advokáti, soudci, prokurátoři neočekávají, že by absoloventi ihned po ukončení studia dokázali samostatně „vplout“ do praxe, věděli od prvního dne, jak vést výslech, či napsat návrh složité smlouvy. Počítají s tím, že bude trvat třeba i několik let, než se absoloventi zapracují v oboru a získají nezbytné právní znalosti v dané oblasti. Co praxi, zdá se, zaráží, jsou nedostatky v sociálních schopnostech nových právníků – ať už jde o běžné komunikační schopnosti, nebo o porozumění fungování pracoviště. Do jisté míry by se tyto stížnosti měly přičíst běžnému generačnímu rozdílu, ale mnozí tvrdí, že existující nedostatky dávno přesáhly tuto míru.

Ať už z vlastního přesvědčení či z jiných důvodů, pedagogové se snaží reagovat na Carnegie Report a přenést něco z jejích závěrů do právnického vzdělávání. Na fakultách se rozmnožují centra praktického vzdělávání – kliniky, které poskytují studentům příležitost vyzkoušet si znalosti a schopnosti v praxi v různých oborech – od práva trestního, přes ústavní, emigrační, rodinné, až po právo patentové. Na popularitě nabyly kurzy vyučující dovednosti vyjednávání. Avšak jeden problém, který Carnegie Report nepodchytila, trápí pedagogy (pouze s vyjímkou těch, kteří vyučují na fakultách na samotné špičce žebříčku fakult): zoufalé nedostatky v obecném vzdělání, které si studenti přinášejí z předchozího studia. I když studenti nastupují na právnické fakulty po 16 letech vzdělávání (základní školy, střední školy a college), mezery v jejich znalostech společenských věd, matematiky a logického myšlení jsou často zarážející. Otázkou pro pedagogy na právnických fakultách tedy je, do jaké míry mají – a mohou – „doučovat“ mezery předchozího vzdělávání. To ostatně platí i pro nedostatky v sociálních schopnostech studentů; jistě, pedagogové mohou mít ambice ovlivnit chování svých studentů a připravit je na jejich novou úlohu v profesionálním prostředí, ale i zde jsou nutné základy, které musí být položeny dávno předtím, než studenti dorazí na právnickou fakultu.

Americká advokátní komora (ABA), která akredituje americké právnické fakulty, pracuje na změně standardů, které právnické fakulty musí splňovat (informace o tomto procesu jsou zde). Ale ani v rámci této instituce neexistuje jednotný názor na to, jak právnické vzdělání vylepšit. Zatímco se někteří domnívají, že je nutné zpřísnit standardy, jiní zastávají názor, že by situaci vyřešila naprostá deregulace právnických fakult. Zastánci deregulace si představují, že by vedla k vytvoření zdravého trhu právnického vzdělávání, ve kterém by se dařilo různým typům fakult – od těch provozovaných jako ziskové organizace vedené striktně pro přípravu na praxi, po elitní instituce s výzkumnými programy poskytující vzdělávání pro budoucí politické a justiční elity.

Otázka způsobu a cílů reformy právnického vzdělávání v USA není jednoduchá. K objektivnímu hodnocení situace nepřispívá zpolitizování diskuse problémů právnického vzdělávání, jejichž kořeny americká pravice shledává v existenci celoživotního jmenování profesorů, které upevňuje pozice levicových intelektuálů, kteří jsou na amerických právnických fakultách vskutku v nepopiratelné přesile. Navzdory velikým rozdílům mezi americkým a evropským právním vzděláváním se zdá, že existuje jedna společná otázka, která by měla formovat jakoukoli reformu právnického vzdělávání kdekoli ve světě: Koho vlastně mají právnické fakulty vychovávat? Na co by měli být absolventi připraveni, když fakulty opouštějí? Bez odpovědi na tuto otázku je nalezení cílů reformy obtížné, snad dokonce nemožné.