Správná chvíle pro mezinárodní úmluvu o provozování hazardních her na internetu?

Během Mezinárodní konference o hazardních hrách organizované Mezinárodní asociací pro poradce hazardního průmyslu (International Association of Gaming Advisors – IAGA) v Las Vegas ve dnech 30. září až 2. října 2011 jsem navrhla André Wilsenachovi, řediteli Kontrolní komise pro hazardní průmysl ostrova Alderney, že nastal ten pravý čas zvážit možnost ujednání mezinárodní úmluvy o provozování hazardních her na internetu. Rozhovor se týkal tohoto tématu nejen proto, že pan Wilsenach sehrál klíčovou úlohu při vytvoření modelové regulace internetového hazardu, ale také proto, že se na toto téma soustředila i celá konference. Všechny panelové diskuse, ač zaměřené i jiným směrem, se vždy vrátily k otázce regulace na internetu.

Vzhledem k tomu, jak značné rozdíly v názorech na internetový hazard panují nejen mezi zeměmi, ale i v jednotlivých zemích (například mezi jednotlivými státy USA nebo německými spolkovými zeměmi), zdá se poněkud nesmyslné uvažovat v této chvíli o mezinárodní úmluvě o internetových hazardních hrách. Avšak diskuse během konference ukázala velký zájem o právní úpravu mezi regulatorními orgány a provozovateli hazardních her, a to na federální či vyšší úrovni (v USA a Německu na federální úrovni, v celé Evropě pak na úrovni Evropské unie). Zároveň účastníci konference vyjadřovali obavy, zda je vůbec možné dosáhnout účinné regulace na internetu – v prostředí postrádajícím fyzických hranic. Regulace byla doposud účinná, pokud provozovatelé hazardních her na internetu museli umístit své servery (nebo použít servery umístěné) v místě fyzicky dosažitelném pro daný regulatorní orgán. Jakmile jsou však servery umístěny jinde, výkonná moc regulátorů je značně omezena, ne-li zcela vyloučena. Z pohledu provozovatelů je však případná povinnost umístit servery v každé zemi, ve které obdrží licenci pro poskytování internetových hazardních her, značně omezující a technicky problematická, zvláště pokud doufají, že využijí tzv. cloud computing pro chod svých internetových produktů.

Mezinárodní úmluva by regulaci internetového hazardu významně pomohla, protože by mohla přispět k účinné regulaci na internetu a přitom zachovat možnost jednotlivých států regulovat internetový hazard dle vlastních představ, včetně možnosti hazard na internetu zcela zakázat. Úmluva by ani nevyžadovala, aby se státy shodly na jednotné úpravě regulace – definování a implementace licenčních a technologických standardů by byly nadále v rukou jednotlivých států (s výhledem, že možná někdy v budoucnu dojde k nějakému stupni harmonizace v těchto věcech). Namísto otázek, na kterých se státy neshodnou, by se úmluva soustředila na jeden bod, na kterém shoda mezi státy panuje – na potřebě účinné regulace hazardního průmyslu na internetu.

Územně definovaná regulace na internetu nemůže být účinná bez mezinárodní spolupráce mezi státy. Jednotlivé státy nemohou vytvořit hranice na internetu, které by zastavily přístup uživatelů připojujících se z daného státu k neregulovaným internetovým stránkám, které jsou nabízeny provozovateli působícímiz jiných států. Ačkoli se některé státy pokoušejí o vybudování firewalls nebo filtrování prostřednictvím poskytovatelů internetového připojení, takové zásahy čelí jak značnému veřejnému pohoršení, tak argumentům ústavního práva a lidských práv. Nejméně kontroverzní metoda teritoriálního vymezení internetu spočívá v použití tzv. geolokačních nástrojů, díky kterým provozovatelé internetových stránek zjišťují geografické umístění uživatelů a přizpůsobují obsah, který uživatelům poskytují, dle jejich umístění. I když tato metoda není bez problemů (viz pojednání na toto téma zde), je stále vylepšována a operátoři internetových stránek, regulátoři a soudy se na ni stále více spoléhají.

Mezinárodní úmluva by pomohla regulátorům ve vymáhání požadavku na použití geolokačních povinností těch provozovatelů internetového hazardu, kteří se nacházejí mimo jejich území. Například regulátor ve státě A nepovoluje jistý druh hazardních her. Poskytovatel provozující stránku W nabízí takovéto hry na internetu bez omezení, tedy i uživatelům připojeným na internet ze státu A. Provozovatel W provozuje stránky ze státu B, kde jsou takové hry povoleny. Úmluva by zajistila, že by regulátoři ve státě A mohli požádat regulatorní orgán ve státě B, aby jim poskytl asistenci a vymohl, aby poskytovatel W začal používat geolokační nástroje zamezující uživatelům připojeným z A přístup k hrám, které jsou v A zakázány. Mezinárodní úmluva by nastavila parametry a postupy takové asistence a poskytla by záruky státům, které hazardní hry nepovolují vůbec.

Nejen že nastala pravá chvíle pro sjednání mezinárodní úmluvy o hazardních hrách na internetu; problematika hazardu na internetu je vhodná pro mezinárodně-právní úpravu. To samozřejmě neznamená, že by sjednání takové úmluvy bylo jednoduché – jen shoda na základních pojmech by pravděpodobně byla náročná. Vyjednávání by bylo rovněž ovlivněno řadou obecných problémů, které nejsou specifické pro oblast internetového hazardu, ale které komplikují spolupráci států při výkonu rozhodnutí na internetu. V oblasti hazardu by však mohla mezinárodní spolupráci pomoci existence silného veřejného zájmu v jednotlivých zemích na regulaci internetových hazardních her – ať už zájmu vycházejícího z morálního přesvědčení, ze zájmu na zdanění hazardu na internetu, z nutnosti čelit organizované trestné činnosti, nebo z jiných pohnutek. Pokud by vyjednávání v oblasti internetového hazardu uspěla ve vyřešení otázek výkonu rozhodnutí na internetu, mohla by tato řešení přispět do obecné diskuse o vymáhání územně definovaných právních předpisů na internetu.

(Tento příspěvěk byl poprvé uvěřejněn 3. října 2011 na blogu právnické fakulty Nevadské univerzity zde.)