Účastenství v řízení před volebními soudy

Včerejší nález Ústavního soudu ve věci pražských voleb bude jistě tématem mnoha více či méně odborných diskusí. Já se budu nyní kriticky věnovat toliko jediné a zdánlivě okrajové otázce – vymezení účastníků řízení.

Problém účastenství je letitý a osciluje mezi dvěma póly. Na straně jedné je určitě obtížně představitelné, aby účastníkem řízení nebyl ten, jehož se rozhodování volebního soudu bytostně týká, tzn. zvolený zastupitel. Na straně druhé je prioritou soudního přezkumu voleb rychlost a právní jistota a není prostě reálné všem zainteresovaným zajistit takový procesní komfort, jako tomu je v jiných typech řízení. Zákonná úprava je přitom poměrně jasná: § 90 odst. 2 soudního řádu správního stanoví, že účastníky jsou navrhovatel, příslušný volební orgán a „ten, jehož volba byla napadena“. Již v roce 1996 ostatně Ústavní soud (nález Pl. ÚS 30/95) zrušil jako protiústavní ustanovení § 200l odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož platilo, že účastníkem řízení je (pouze) navrhovatel, a to s odůvodněním, že z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne právo každého, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Protiústavnost shledal v tom, že „předmětné ustanovení umožňuje jednat o základním politickém právu občana na účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni, kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec dozvědět.“ V tomto směru je citovaná platná zákonná úprava ústavně souladná, nicméně z praktického hlediska je velmi obtížně proveditelná a není proto povýtce volebními soudy důsledně respektována.

To bylo mimo jiné namítnuto i ve včera rozhodnuté kauze. K této námitce však Ústavní soud pouze uvedl, že mu je „z přezkumu volebních rozhodnutí známo, že jednotlivé správní soudy nepřistupují k otázce účastenství v řízeních, v nichž je přezkoumávána platnost voleb, jednotně; v některých případech jednají jako s účastníky se všemi zvolenými zastupiteli, v jiných nikoliv, aniž by byl rozdíl v postupu nějak objasněn. Kritériem se jeví být jen – těžko akceptovatelné – praktické hledisko, podle kterého se účastenství přiznává zastupitelům malých sborů a naopak nepřiznává zvoleným členům sborů početných. Takový stav jistě není ideální. Ovšem Ústavní soud není tím, kdo by měl pravidla soudně správního přezkumu vykládat, resp. jejich výklad sjednocovat. Zvláště pak, když v nyní vedeném řízení nejde o návrh opírající se právě o upření možnosti účastnit se řízení o přezkumu platnosti voleb. Na druhou stranu je otázka, zda bude mít Nejvyšší správní soud vzhledem k jednoinstančnosti volebního přezkumu možnost problém vyřešit. Ústavní soud proto považuje za žádoucí poznamenat, že jemu je bližší interpretace, podle níž v případě napadení voleb jako celku nejsou účastníky řízení v těchto volbách zvolení kandidáti, neboť pak by nebyl důvod vylučovat z účasti na řízení ani nezvolené kandidáty, a to by již mohlo proces neúměrně zkomplikovat. Navíc je otázkou, zda v případě napadení voleb jako celku nejsou dotčeny spíše zájmy politických stran a hnutí, které do voleb vyslaly své kandidáty, než zájmy jednotlivých kandidátů. V tomto typu volebního přezkumu totiž nejsou výhrady individualizovány jako v řízeních, kde je napadána volba konkrétního kandidáta a kde je proto logické, že zákon dává tomu, jehož volba byla napadena, možnost svojí účastí v řízení konkrétní námitky směřující proti jeho zvolení vyvrátit.“ Sdělení Ústavního soudu lze zjednodušeně číst třeba takto:

Víme, že účastenství ve volebním soudnictví je řešeno krajskými soudy rozdílně, ale my ho sjednocovat nebudeme, ačkoliv víme, že s ohledem na zásadu jednoinstančnosti řízení nikdo jiný oprávněný k takovému sjednocení není.

Současná situace se nám nelíbí, nicméně kloníme se k výkladu, který jde proti současnému znění zákona. Byť jsme v roce 1996 výslovně uvedli, že účastníkem řízení musí být i zvolený člen zastupitelstva.

Tvrdím, že již toto pochybení městského soudu vážně ohrozilo jeho ústavnost, byť je zřejmé, že daleko ostřejší kontury by nabylo až tehdy, pokud by soud volby prohlásil za neplatné, aniž by jednal s účastníky řízení tak, jak je určuje zákon. V každém případě se však judikatura Ústavního soudu, viděná v dlouhodobější perspektivě, jeví v této otázce jako velmi nekonzistentní. Pozitivní zprávou na závěr snad může být jen naděje, že i tento případ bude zákonodárce motivovat k vyjasnění účastníků řízení tak, aby v případě neplatnosti voleb jako celku byla účastníkem pouze dotčená volební strana a nikoliv všichni zvolení kandidáti. Do té doby bych volebním soudům sám za sebe doporučoval jednat raději se všemi zvolenými kandidáty, protože nikdy není dopředu zcela jasné, zda bude volební stížnosti vyhověno či nikoliv.

Celý příspěvek

Něco ze života (začínajícího) newyorského právníka

Před dvěma týdny jsem psala o tom, jak se stát právníkem ve Spojených státech. V poslední větě mého příspěvku jsem se tázala, co studenty práv čeká po dosažení tohoto cíle. Původně měl můj dotaz být pouhou řečnickou otázkou, ale rozhodla jsem se, podělit se o své (byť omezené) zkušenosti

Začínající právník v New Yorku nastupuje do advokátní kanceláře jako „associate“ a tedy jako advokát. Většinou má na výběr, na které odvětví práva se bude soustředit. Mezi jeho možnosti zpravidla patří zaměření na podnikové právo (které zahrnuje například fúze a akvizice), soudní spory, daňové právo, právo nemovitostí a duševní vlastnictví. Pro srovnání, ti, kteří nastupují do advokátních kanceláří v Anglii, musí po dobu dvou let, kdy pracují jako koncipienti, projít třemi až čtyřmi odděleními, aby splnili požadavky anglické advokátní komory. Kanceláře v New Yorku nepodléhají žádnému podobnému pravidlu a většina dává přednost specializaci. Je nutné dodat, že právníkovo prvotní zaměření se často v průběhu jeho kariéry dále zužuje vzhledem k tomu, pro které klienty právník nejčastěji pracuje.

Mladý právník je z určitého úhlu pohledu nejdůležitější součástí advokátní kanceláře. Důvodem je to, že poměr platu právníka působícího ve firmě prvním rokem se sazbou, kterou klient platí za jeho práci, je pro firmu velice výhodný. Navíc, ačkoli je tento právník nezkušený, přistupuje k práci s velkým nasazením a velmi rychle nabírá znalosti. V neposlední řadě, novému právníkovi lze zadat skoro jakoukoli práci, neboť neočekává, že bude ihned mít možnost vyjednávat s protistranou nebo sepisovat kupní smlouvy – sám by raději nejdřív nasbíral pár zkušeností. Této skutečnosti napomáhá i struktura týmů, které pracují na jednotlivých transakcích nebo soudních sporech. Tým je veden partnerem, který spolupracuje se dvěma až třemi právníky. V každém týmu je obvykle jeden právník, který je ve firmě prvním rokem a jeden až dva zkušenější právníci. Práce je rozdělena podle zkušeností a schopností.

Jeden velice inteligentní člověk mi řekl, že být právníkem není zaměstnání, nýbrž styl života. Začínám tomu opravdu věřit. Jak všichni víte, není to zaměstnání, které lze zodpovědně provozovat od devíti do pěti. V New Yorku to platí obzvlášť. Je jedno jestli je pět ráno nebo víkend – lhůty určené klientem (nebo služebně starším právníkem) musí být splněny, i když jsou nereálné a mají za příčinu to, že právník pracuje dva dny v kuse a bez spánku. Navíc je nepsaným pravidlem, že na zmeškaný telefonát a na email je nutné odpovědět maximálně do dvou hodin. Delší prodleva je vnímána jako neprofesionální. Zdálo by se, že odpovědět do dvou hodin není až zas tak těžké, ale toto pravidlo se vztahuje jak na víkendy, tak na momenty, kdy právníkovi dochází několik emailů za minutu. Někdy je to opravu k zbláznění! Člověk tedy stráví celý den tím, že zjišťuje odpovědi na emaily, vzápětí na ty emaily odpovídá, a pak, při troše štěstí, je schopen probrat se alespoň několika položkami na svém seznamu nejurgentnějších úkolů.

Možnost pracovat v kuse bez přerušení tedy má buď před devátou hodinou ranní nebo po osmé hodině večerní. Výsledkem je, že volný čas je velice drahý a může být kdykoli přerušen nějakým požadavkem ze strany klientů nebo kolegů.

Tyto pracovní podmínky se samozřejmě nevztahují na právníky ve všech právních odvětvích a ve všech advokátních kancelářích. Navíc jsou tyto poznatky krátkodobé, čistě osobní a zajisté se moc neliší od zkušeností právníků v ostatních koutech světa. Nicméně to, že je práce právníka v New Yorku intenzivní, je jen jedna část příběhu. Je zároveň nesmírně zajímavá, naplňující a různorodá. Když se soudní spor, který jste vyhráli a na kterém jste pilně pracovali, objeví na první straně Wall Street Journal nebo New York Times, váš pocit úspěchu je o to větší. Už jen díky velikosti advokátních kanceláří, má místní právník možnost pracovat pro největší světové banky a společnosti. Ke všemu může být součástí napínavých a průkopnických fází evoluce podnikového práva. Už z těchto důvodů je nutné brát to, že je život newyorského (nebo kteréhokoli jiného) právníka intenzivní s nadhledem a s humorem. Máme přece v povaze tvrdě pracovat a tak si práci užíváme přes to a možná právě proto, že je náročná. Je to zkrátka a dobře výzva!

Celý příspěvek

Symposium k návrhu zákona o obchodních korporacích

Common Law Society Vás tímto zve k účasti na symposiu o návrhu zákona o obchodních korporacích, které pořádá společně s vysokou školou CEVRO Institut v rámci mezinárodní konference PCPE. Symposium proběhne již tuto sobotu od 14:00 v prostorách CEVRO Institutu v Jungmannově 17, Praha 1. Účast na panelu přislíbili: doc. JUDr. Bohumil Havel, PhD.; JUDr. Robert Pelikán a JUDr. Petr Čech, LL.M. Diskusi povede Mgr. et Mgr. Jan Petrov, LL.M. Vstup na tento panel je volný. Celý příspěvek

Dohled nad zakázkami malého rozsahu ze strany ÚOHS

Nedávno byl vydán zajímavý rozsudek NSS č.j. 2 Afs 132/2009 ze dne 26.1.2011, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 62 Ca 30/2008-190 ze dne 11.8.2009. Jednou ze základních otázek obou rozsudků byla otázka, do jaké míry mohou tzv. zakázky malého rozsahu (tj. zpravidla zakázky pod 2 mil. Kč) podléhat dohledu ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ("ÚOHS"). Oba soudy dospěly (byť s dílčími rozdíly v argumentaci) k závěru, že určitému dohledu ze strany ÚOHS podléhají, a to přestože sám ÚOHS argumentoval opačně. V podstatě tak "rozsekly" dřívější diskusi, která na dané téma probíhala v odborných kruzích, zejm. např. na stránkách časopisu Veřejné zakázky.

Ač jsem k tomu nedělal žádný bližší výzkum, nestává se podle mne asi příliš často, že by si nějaký správní orgán snažil omezit vlastní jurisdikci. Spíše bych řekl, že by bylo lze vysledovat opačné tendence. Nicméně v případě, který byl předmětem shora uvedených rozhodnutí (a i ve vícero jiných obdobných rozhodnutích v rozhodovací praxi ÚOHS), tomu tak bylo. Důvodem zřejmě mohla být na straně ÚOHS obava ze "zavalení" podněty k "přezkumu" zakázek malého rozsahu, která by s ohledem na hodnotu takových zakázek a jejich možný počet nemusela být adekvátní nákladům spojeným s případným nadměrným zatížením ÚOHS. Zpět ke komentovanému případ - ÚOHS v něm konkrétně zastavil řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele - Statutární město Opava, jelikož zjistil, že objem zakázky řadí zkoumanou zakázku mezi zakázky malého rozsahu. K žalobě žalobce (spol. MARSH, s.r.o.) Krajský soud v Brně rozhodnutí ÚOHS o zastavení řízení (resp. potvrzující rozhodnutí předsedy ÚOHS) zrušil. Ponechám-li stranou otázku (ne)přezkoumatelnosti zjištění hodnoty předmětné zakázky ze strany ÚOHS, kterou se jak KS, tak NSS ve svých rozhodnutích zabývaly, pak bylo jednou z klíčových otázek pro posouzení soudu, zda může/musí ÚOHS vykonávat dohled na zakázkami malého rozsahu, ač zákon o veřejných zakázkách v § 18 odst. 3 stanoví, že zadavatel není dle cit. zákona povinen zadávat zakázky malého rozsahu. Klíčovým se stal však dovětek cit. ustanovení, kde se stanoví, že zadavatel je i u zakázek malého rozsahu povinen dodržet zásady uvedené v § 6 cit. zákona (tj. zásadu transparentnosti, rovného zacházení a nediskriminace). Jak KS, tak NSS totiž (v kostce) konstatovaly, že na základě § 112 odst. 1 cit. zákona ÚOHS vykonává dohled nad zákonností úkonů zadavatele z hlediska dodržování zákona o veřejných zakázkách. Dle soudů to zahrnuje i kontrolu nad splněním povinnosti dle § 18 odst. 3 cit. zákona in fine, tj. nad tím, zda zadavatelé při zadání zakázky malého rozsahu dodrželi zásady uvedené v § 6 cit. zákona. To platí i za situace, kdy u zakázek malého rozsahu není možno podávat námitky proti postupu, resp. úkonům zadavatele (s ohledem na to, že se při zadání zakázek malého rozsahu nepostupuje dle procedur stanovených v cit. zákoně; ale "jen" se musí dodržet příslušné zásady). Kontrolu totiž může provádět ex officio ÚOHS.

Co soudy ve svých rozhodnutích (pochopitelně) příliš neřešily, bylo to, jakým způsobem má zadavatel postupovat, aby mohl doložit, že zásady vyjádřené v § 6 zákona o zadávání veř. zakázek dodržel. Navazující otázkou pak je, jak přísný ve své rozhodovací praxi (která zřejmě přijde) ÚOHS bude? Bude kupříkladu vyžadovat postup obdobný tomu, co lze vysledovat ze souvisejícího Interpretačního sdělení Komise o právních předpisech Společenství použitelných pro zadávání zakázek, na které se plně nebo částečně nevztahují směrnice o zadávání veřejných zakázek, anebo zvolí méně "striktní" přístup, když NSS v cit. rozsudku hovoří o tom, že "[k]onkrétní podoba případné přezkumné pravomoci orgánu dohledu by nicméně byla limitována právě zákonem připuštěným neformálním postupem u tohoto zadávání veřejných zakázek [malého rozsahu]"? Stejně tak je otázkou, jaký standard v tomto směru posléze budou vyžadovat správní soudy, až se k nim případná budoucí rozhodnutí ÚOHS ve věci "přezkumu" zakázek malého rozsahu dostanou? Bude například stačit využít § 146 odst. 2 ZVZ, anebo je to málo? Další otázkou je, co bude moci ÚOHS dělat pro případ, že shledá porušení příslušných zásad? Jaké důsledky to bude mít z hlediska ukládání sankce (skutková podstata, pod kterou by se porušení daných zásad, resp. porušení § 18 odst. 3 ZVZ dalo napasovat se hledá těžko - tedy pokud nebudeme hodně extenzivně interpretovat § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ) či plnění smlouvy? Celý příspěvek

Krucifixy v evropských veřejných školách

Paní Soile Lautsi dosáhla po sérii neúspěchů před italskými správními soudy v listopadu 2009 toho, že sedmičlenný senát ESLP jednomyslně (!) prohlásil přítomnost krucifixů ve třídách italských veřejných škol za rozpornou s čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě ve spojení s čl. 9 Úmluvy. Jen pro pořádek, čl. 2 Dodatkového protokolu chrání právo na vzdělání (mj. při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením); čl. 9 Úmluvy zajišťuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Podle ESLP totiž krucifix ve třídě nejen stojí v rozporu s přesvědčením dětí stěžovatelky, ale navíc je s to emočně rozrušit ateisty a členy jiných náboženství.

Rozhodnutím z tohoto pátku velký senát ESLP hlasy patnácti soudců (proti dvěma disentům) rozsudek senátu zvrátil. Od pátku je tedy zřejmé, že krucifixy ve veřejných školách v Evropě být mohou. Podívejme se na zajímavé rozhodnutí velkého senátu detailněji.

„Soud lidských práv si nemůže dovolit trpět historickým Alzheimerem“, říká konkurující soudce Giovanni Bonello (Malta). A ve svém ohnivém a emocionálním stanovisku pokračuje: „Evropský soud nemůže být vyzýván k tomu, aby zlikvidoval staletí evropské historie. Žádný soud, a zcela jistě nikoliv tento soud, nemůže oloupit Italy o část jejich kulturní historie. Věřím tomu, že předtím než zahájíme křížovou výpravu s cílem démonizovat krucifix, bychom měli začít s tím, že zařadíme přítomnost krucifixu v italských školách do pravdivého historického kontextu.“ Myslím si, že Bonellova konkurence vystihuje ve zkratce to, co detailněji rozvádí rozhodnutí většiny velkého senátu ESLP.

Důležitost rozhodnutí velkého senátu podtrhuje řada nevládních organizací, které v řízení intervenovaly. Intervenovalo též 33 poslanců Evropského parlamentu, společně intervenovaly též vlády Arménie, Bulharska, Kypru, Ruska, Řecka, Litvy, Malty, Monaka, Rumunska a San Marina. Posléze uvedené vlády si najaly jako společného právního zástupce věhlasného prof. Weilera z NYU. Joseph Weiler kritizoval rozhodnutí malého senátu ESLP mj. proto, že do evropského prostoru nepřípustně přenáší ojedinělou americkou koncepci rigidního a striktního oddělení náboženství a státu. O tomto aspektu již psal J. Kmec tady.

Velký senát zdůraznil, že stát nesmí ve vztahu ke svým žákům provádět indoktrinaci (§ 69). Krucifix je však poměrně pasivní symbol, jeho role není srovnatelná s aktivním šířením náboženství ze strany státu (§ 72). Nejdůležitějším důvodem rozhodnutí velkého senátu byla zřejmě skutečnost, že v dané otázce náboženských symbolů neexistuje v Evropě konsensus. Země přistupují ke krucifixu nebo jiným konfesním symbolům s ohledem na tradice právního a společenského systému. Z toho vyplývá poměrně široký prostor pro uvážení států (§ 68, § 70). Na jedné straně stojí Francie, kde je na veřejných školách jakýkoliv náboženský symbol tabu, což se projevuje nejen ve vztahu ke škole, ale též ve vztahu k žákům (viz nedávný zákaz konfesní symboliky v oblečení studentů, který je často médii zjednodušován jen na zákaz islámských šátků). Na straně druhé státy jako Itálie, které nejenom že mají v učebnách krucifixy, ale současně jsou velmi liberální i vůči náboženské symbolice ze strany žáků. Italské školy běžně umožňují slavit ramadán, nemají problém s oblékáním muslimských žáků, ve vztahu k židovským činí úlevy během jejich svátků (viz argumenty italské vlády v § 39). Zákony některých evropských zemí výslovně požadují krucifix ve třídách (vedle Itálie např. Rakousko, některé země v SRN, Polsko). Disent sice kritizuje většinu za to, že takovýchto států je jen velmi malý počet, podle mne však opomíjí, že praxe krucifixů se spíše projevuje via facti než nějakou zákonnou úpravou (fakticky bez zákonné úpravy má krucifixy ve třídách mnohem více zemí, např. Španělsko, Řecko, Irsko, Malta, San Marino a Rumunsko, srov. § 27).

Základní omyl rozhodnutí malého senátu ESLP byl podle mne v tom, že konfesní neutralitu ztotožnil s vypjatým sekularismem. Velmi hezky na to poukázala ve své konkurenci irská soudkyně Ann Power: „Senát správně odkázal na povinnost státu zajistit konfesní neutralitu ve veřejné výchově (§ 56). Pokračoval však nesprávně směrem, který v podstatě nadřadil jednu ideologii (nebo soustavu myšlenek) nad všechny jiné náboženské a / nebo filozofické světonázory. Neutralita předpokládá pluralitu názorů ze strany států, nikoliv sekularismus. Zakládá respekt pro všechny světonázory spíše než preference jen pro jeden z nich. Podle mne senátní rozhodnutí do očí bije svou neschopností uznat, že sekularismus (který byl stěžovatelčinou preferovanou vírou nebo světonázorem) je v podstatě jen jednou z mnoha ideologií. Preference sekularismu nad alternativními světonázory – ať již náboženskými, filozofickými nebo jinými – není neutrálním řešením.“

Co zarazí, je že během roku a půl dokázal ESLP vydat dvě naprosto rozdílná rozhodnutí. Prvé jednomyslné, druhé přijaté drtivou většinou. Takovéto rozptyly jednomu soudu příliš nelichotí. Druhé rozhodnutí je podle mne nicméně výsledkem drtivé kritiky, která se na štrasburskou adresu snesla (v podstatně menší míře ta kritika rezonovala též v českých médiích). Pokud by štrasburský soud sledoval více historický a komparativní kontext celé diskuse, myslím, že by nikdy prvé rozhodnutí nepřijal. Ostatně i nejsilnější evropský ústavní soud, německý Spolkový ústavní soud, se svým krucifixovým rozhodnutím z poloviny 90. let v Bavorsku narazil, takže dodnes v Bavorsku jen nepatrně pozměněná úprava platí.

Celý příspěvek

Poměrný poměrný volební systém, aneb šťastných šestatřicet

Možná už Vás napadlo: Proč mít u voleb jen jediný hlas a muset ho celý dát jen jediné straně? Co kdyby každý volič měl třeba 36 hlasů a mohl je rozdělit dle libosti? Některý volič by dal celých svých 36 hlasů jedné straně. Jiný, méně rozhodný, by svých 36 hlasů rozdělil mezi své 2 nebo 3 oblíbené strany. A ještě jiný by své hlasy rozdělil rovnoměrně, mezi všechny relevantní strany, vyjma jedné.

Jaký důsledek by taková změna volebního systému přinesla? Nakolik by možnost rozdělit hlasy mezi více stran byla voliči využívána? Posunuly by se strany blíže ke středu – neboť i modrá strana by mohla získat procenta od oranžových voličů a naopak? Oslabila by se tvrdá jádra stran? Začali by voliči přemýšlet i o politice dalších stran a jednali tolerantněji? Volili by ledabyleji, bez přinucení vybrat si jen jedinou stranu a s možností hlasy nějak namíchat? Oslabila by KSČM? Anebo by se s rozdělení poslaneckých křesel, vedením kampaní a provozováním politiky nic podstatnějšího nestalo? Těším se na případnou diskuzi.

Někdo svobodomyslný by možná řekl: Proč voliči neumožnit, aby rozdělil svůj hlas mezi více stran? Ať se rozhodne sám, zda ji využije. A jiný by poznamenal: Rozdělit svůj hlas můžete už dnes. Stačí k tomu hrací kostka:

Řekněme, že ze svých 36 hlasů chcete dát 20 hlasů straně A, 10 hlasů straně B a 6 hlasů straně C. V tom případě si můžete napsat seznam:
strana A – hlas č. 1 až 20
strana B – hlas č. 21 až 30
strana C – hlas č. 31 až 36

Nyní vemte šestistěnnou hrací kostku. Hoďte s ní poprvé (řekněme, že padlo číslo 4). Odečtěte od hozeného čísla jedničku (tj. máme číslo 3). Vynásobte toto číslo 6 (tj. máme číslo 18). Hoďte hrací kostkou ještě jednou (řekněme že padlo „3“). Přičtěte hozené číslo k poslednímu výsledku (tj. 18 + 3 = 21). Nyní se stačí podívat na Váš seznam: Které straně náleží hlas s číslem, jež vyšlo v hodech kostkou? (V našem případě byste volili stranu B, které dle seznamu náleží hlas č. 21.)

Možná byste se zeptali: Vždyť nakonec zvolím jedinou stranu; tak jaképak dělení hlasu? Věřte ale, prosím, zákonu velkých čísel. Budou-li tisíce (možná i jen stovky) voličů losovat strany podle uvedeného algoritmu, dosáhnou prakticky téhož výsledku, jako kdyby své hlasy fakticky dělili.

Asi namítnete: Voliči by ve větší míře dělili své hlasy, jen pokud by jim to hlasovací systém explicitně umožňoval. Sami od sebe házet kostkou, mincí nebo třeba generátorem náhodných čísel v Excelu vážně nebudou. Myslím, že máte pravdu.

Celý příspěvek

Michal Ryška: Učitelka nechtěla pustit manžela do bytu aneb Soukromí před soudem a média

A zase to mimino

Před časem jsem se v rozhovoru pro Aktuálně.cz kriticky vyjadřoval k činnosti některých sdělovacích prostředků, které bez respektu k zájmům žalobkyně i jejího nezletilého dítěte zveřejnily jméno, příjmení i obrazové záznamy (či fotografie) žalobkyně ve věci wrongful birth žaloby a tím umožnily její veřejnou identifikaci a skandalizaci.

V době před jednáním soudu poskytovaly dotčená žena i její matka a advokátka k celé kauze rozhovory celostátním médiím, která o soudním sporu přinášela zpravodajství - vždy se zachováním anonymity ženy, tj. bez zveřejnění jejího jména, příjmení a podoby. Protože se však na adresu ženy často snášela velmi nevybíravá kritika, vznesla úvodem jednání její právní zástupkyně návrh na vyloučení veřejnosti, který odůvodnila skutečností, že v posledních dnech je ve vztahu k její klientce i ve vztahu k ní samotné činěn nepřiměřený mediální nátlak a jsou zde obavy z negativních dopadů této kauzy a zveřejnění jména a podoby žalobkyně do rodinného života žalobkyně, zejména do jejího vztahu k nezletilé dceři.

Při zvažování vzniklé kolize mezi veřejným zájmem (tj. zájmem na veřejné kontrole justice a na dostupnosti a šíření informací ohledně společensky poměrně závažné kauzy) na straně jedné a právy a zájmy žalobkyně a zejména jejího nezletilého dítěte na straně druhé soud zohlednil právě i skutečnost, že žena sama již před jednáním soudu poskytla své soukromí médiím ke zveřejnění a dospěl k závěru, že z hlediska zajištění anonymity žalobkyně neřeší případné jednání "za zavřenými dveřmi" ničeho.

Samo vyloučení veřejnosti ze soudního jednání by totiž nutně vedlo pouze k tomu, že v důsledku vyloučení přímé veřejné kontroly soudního řízení by se zásadně zvýšilo riziko zveřejnění nepřesných informací a polopravd o věci ze strany sdělovacích prostředků v porovnání se situací, kdy zástupci sdělovacích prostředků jsou přímo u zdroje informací a mohou tedy o věci referovat přesněji, bez "informačních šumů". Vyloučení veřejnosti nemohlo samo o sobě anonymitu žalobkyně zajistit, neboť případné vyloučení veřejnosti by se týkalo pouze jednací síně (s tím, že vyhlášení rozsudku by i tehdy bylo veřejné), nikoli však budovy soudu, okolí soudu či jiných míst, na nichž by se žalobkyně v souvislosti s účastí na jednání mohla dostat do kontaktu se zástupci sdělovacích prostředků. Mělo-li tedy být důvodem vyloučení veřejnosti dle § 116 odst. 2 o.s.ř. vyloučení rizika zveřejnění jména a podoby žalobkyně, nemohlo vyloučení veřejnosti tento zájem žalobkyni zajistit.

Soud proto návrh na vyloučení veřejnosti zamítl s tím, že je věcí odpovědnosti jednotlivých sdělovacích prostředků, aby v podmínkách svobody projevu a práva veřejnosti na informace zveřejňovaly informace o případu způsobem věcným, přiměřeně respektujícím osobnostní práva žalobkyně a jejího dítěte, nikoli způsobem skandalizujícím osobnost žalobkyně a nerespektujícím zájmy nezletilého dítěte.

Návazné zveřejnění identity ženy některými sdělovacími prostředky pak bylo excesem z výkonu zpravodajské licence, neboť rozdílně oproti zpravodajství o kauze samotné nemohlo mít mediální odhalení identity ženy z objektivního hlediska pro společnost žádnou informační hodnotu. Z pohledu možného přínosu pro diskusi o otázkách veřejného zájmu bylo totiž naprosto bezcenné.

Voyerismus ve veřejném zájmu

Poměrně ilustrativně se zde projevilo to, co na prosincové konferenci o ochraně soukromí výstižně vyjádřila Kateřina Šimáčková ve svém příspěvku Voyerismus ve veřejném zájmu (zpravodajství a ochrana soukromí). V něm totiž mimo jiné poukázala na fakt, že i pro české televizní zpravodajství platí, že je mnohem jednodušší, levnější a výnosnější uspokojit touhu po senzaci a primitivní zvědavost než analyzovat skutečně zásadní otázky veřejného života. V těchto souvislostech zdůraznila, že motivací drtivé většiny sdělovacích prostředků v současnosti je udržení či zvýšení sledovanosti a z toho plynoucí zvýšení zisku příslušné korporace; na mediálním trhu není místo pro plnění role hlídacího psa demokracie či dokonce vytvoření platformy pro společenskou diskusi. Cíli uspět na mediálním trhu jsou pak bez váhání obětovány hodnoty novinářské etiky či ochrany slabých či bezprávných lidských bytostí.

Do takto rozdaných karet poněkud (pro účely trestního řízení) zasáhl „náhubkový zákon“, který jsem ve vztahu k ochraně obětí chválil zde. Jeho dosah je však poměrně omezený a netýká se již např. situací, kdy jsou (primární či sekundární) oběti trestného činu nuceny žádat náhradu materiální či imateriální újmy v občanském soudním řízení (tedy mimo rámec adhezního řízení).

„Nechtěla pustit manžela do společného bytu“

V daném kontextu se pak jeví být mimořádně zajímavým aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 ze dne 27.1.2011.

V konkrétním případě uveřejnila žalovaná obchodní společnost VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. v Kroměřížském deníku článek, umístěný na titulní straně na čelném místě s velkým a tučným nadpisem „Nechtěla pustit manžela do společného bytu“, ve kterém popisovala průběh jednání u Okresního soudu v Kroměříži, který projednával obžalobu podanou na žalobkyni. Žalobkyně byla (dle textu rozhodnutí) obviněna z trestného činu "neoprávněného zásahu do práva domu, bytu či bytového prostoru" (správně "neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru"), když nechtěla bývalého manžela poté, co jí několikrát napadl, pustit do bytu. V článku, v němž je žalobkyně označena jménem a příjmením, povoláním a místem pobytu, je popisováno soužití mezi žalobkyní a jejím manželem, vztahy k rodičům, příteli a obdobné údaje z jejího soukromí.

Krajský soud v Ostravě žalobkyni – středoškolské učitelce v menším městě – přiznal finanční satisfakci 50.000 korun, když informace uvedené v článku neshledal nepravdivými nebo zkreslenými, dospěl však k závěru, že žalovaná uvedením jména a příjmení žalobkyně zasáhla do jejích osobnostních práv, in concreto do práva na soukromí. Dala tím bezdůvodně přednost právu na informace před právem na soukromí, neboť žalobkyně není osobou veřejně známou.

Vrchní soud v Olomouci přiznanou relutární satisfakci potvrdil. Konstatoval, že žalobkyni nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem považovat za osobu veřejného zájmu, tj. zájmu převažujícího svou závažností pro veřejnost zájem na ochraně osobnosti. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že uveřejněním článku došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ve značné míře, když okolnosti jejího soukromého života byly uveřejněny tiskem, a žalovaná bezdůvodně dala přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu její osobnosti a soukromého života.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž akcentovala mimo jiné fakt, že (tak jako např. novináři) jsou i pedagogičtí pracovníci osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni strpět veřejnou kontrolu své osoby i svého soukromí. Uveřejněné informace o trestním stíhání žalobkyně, byť pro čin spáchaný v souvislosti s jejím rodinným životem, s ohledem na povolání žalobkyně jako středoškolské profesorky, souvisejí přímo s její činností ve veřejném životě – vzděláváním a výchovou mládeže. V důsledku posouzení žalobkyně jako osoby veřejného zájmu pak měl odvolací soud (i soud prvního stupně) dospět k závěru o neexistenci neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a to i pro další výluku – výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem dle článku 17 Listiny základních práv a svobod. Informace uveřejněné v článku čerpala autorka na veřejném hlavním líčení u soudu, přičemž k přítomnosti autorky v jednací síni neměl nikdo (včetně žalobkyně) námitek.

Dovolání žalované se v očích Nejvyššího soudu nesetkalo s úspěchem. Nejvyšší soud v těchto souvislostech pro účely zamítnutí dovolání uvedl: „Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť - např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává. Naproti tomu je však třeba zdůraznit meze takového posuzování, které je nutno stanovit jako přísnější oproti veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům umělcům apod.). Lze mít za to, že až na výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaná dala bezdůvodně přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu osobnosti – konkrétně jejího soukromého života.“

Argumentace obsažená v rozhodnutí Nejvyššího soudu (a dle jeho obsahu ani v rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího) nikterak blíže neřeší skutečnost, že zpravodajství se týkalo informací z veřejného fóra, kterým projednávání kauzy před soudem bylo. I přes tuto slabinu (či možná naopak právě vzhledem k ní) však jednoznačně potvrzuje - úvodem již naznačenou - myšlenku, že i účastníci řízení mají do určité míry právo na ochranu svého soukromí ve vztahu ke sdělovacím prostředkům, které o kauzách referují.

Celý příspěvek

Článek 43 LZPS - Ústavní právo na azyl?

V nedávném postu našeho únorového hosta Jakuba Camrdy týkajícím se „podceňovaného práva azylu“ se v komentářové sekci strhla debata nad povahou práva na azyl. Tato debata je komplikovaná již díky tomu, že má několik rovin (mezinárodní obyčejové právo, mezinárodní smluvní právo, právo EU, vnitrostátní ústavní právo a vnitrostátní jednoduché právo) a že je potřeba si nejprve ujasnit, o čem se přesně bavíme (o právu na územní azyl, právu na diplomatický azyl, právo na přiznání statusu uprchlíka, právu na humanitární azyl, právu na udělení statusu beneficiáře doplňkové ochrany atd.). Teprve poté se můžeme vůbec bavit o tom, zda nějaké právo existuje či ne, případně jaká je povaha takového práva a jaké jsou jeho kontury.

Tento post nemá ambice rozebrat všechny výše uvedené roviny problému. Zabývá se pouze jedním výsekem – a to povahou práva na azyl zakotveného v čl. 43 LZPS. Článek 43 je opomíjeným článkem Listiny, k čemuž nepochybně přispěla i dosavadní judikatura Ústavního soudu. Tento post (vycházející z "našeho" komentáře k zákonu o azylu) poukazuje na problematické aspekty judikatury Ústavního soudu a předkládá argumenty, které ho navádí k přehodnocení jeho současné pozice.

Úvod - klíčové výkladové otázky vyplývající z čl. 43 LZPS

Při výkladu čl. 43 LZPS vyvstávají čtyři klíčové otázky: (1) Obsahuje čl. 43 LZPS nárokovatelné subjektivní základní právo?; (2) V čem se základní právo na azyl podle čl. 43 LZPS liší od práva na přiznání statusu uprchlíka zakotveného v mezinárodním (tj. ŽÚ1951) a komunitárním právu (tj. zejména v tzv. kvalifikační směrnici); (3) zda je rozsah „vylučující klauzule“ v čl. 43 LZPS totožný s rozsahem vylučujících klauzulí v § 15 AZ; a (4) zda lze odejmout „ústavní azyl“ udělený podle čl. 43 LZPS na základě cesačních klauzulí zakotvených v § 17 zákona o azylu (dále též „AZ“).

V tomto postu přetiskuji část komentáře k čl. 43 LZPS týkající se první otázky, která se týká povahy práva na azyl zakotveného v čl. 43 LZPS. Odpovědi na další tři otázky naleznete v „našem“ komentáři k zákonu o azylu vydaném v nakladatelství Wolters Kluwer CZ (obrázek na levé liště JP, bližší informace o komentáři zde).

V souvislosti s tímto postem je nutno dodat dvě upozornění. Zaprvé, celý komentář k čl. 43 LZPS (a tudíž i níže uvedený text) je společným dílem Pavla Molka a mojí maličkosti. Zadruhé, náš komentář vychází z právního stavu k 30. 9. 2009, kdy byl jeho rukopis odevzdán nakladatelství. Pozdější vývoj (tj. v období do vydání komentáře) byl reflektován jen v omezené míře. Z tohoto důvodu v textu nenajdete odkaz na některá novější rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 Vydání (extradice) cizince – žadatele o azyl ve vztahu k nedostatečným zárukám spravedlivého procesu v Gruzii].

Zde je slibovaný výtah z textu komentáře (poznámky pod čarou jsou vynechány):

I. Povaha práva na azyl zakotveného v čl. 43 LZPS

Pokud jde o první výkladovou otázku, většina autorů se kloní k závěru, že z čl. 43 LZPS žádné subjektivní právo nevyplývá, Kromě stanoviska Karla Klímy a Václava Pavlíčka, se k názoru, že přímo z čl. 43 LZPS žádné subjektivní právo, tím méně právní nárok, nevyplývá, přiklání i jeho autoritativní vykladač, tedy Ústavní soud. Naznačuje to z poslední doby například jeho nález ÚS ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06.

Kromě tohoto nálezu se čl. 43 LZPS týkají již jen tři senátní odmítavá usnesení a jedno usnesení plenární odmítající pro nepřípustnost návrh senátorů na zrušení některých částí zákona o azylu, podle nějž právo azylu nelze považovat za právo nárokové. Neúspěšné žadatele o azyl, kteří by se chtěli chytit tohoto jediného stébla, které se jim zdánlivě v ústavním pořádku ČR nabízí, tak Ústavní soud v tomto nálezu směruje k jiným právům, jejichž jsou díky čl. 42 odst. 2 a 3 LZPS, také nositeli.

Patrně nejstriktnější přístup k čl. 43 LZPS pak nacházíme v Pavlíčkově komentáři k LZPS : „Právo azylu nepatří k přirozeným právům člověka ani k právům občana. Poskytuje je stát podle svého rozhodnutí, a to jen cizincům. Nejde o základní právo, na které se vztahuje ustanovení druhé věty čl. 1 Listiny[ ]“ [PAVLÍČEK: 341]. Pavlíček rovněž výslovně odmítá výklad čl. 43 LZPS chápající spojení „poskytuje azyl“ jako formulaci povinnosti, přičemž toto odmítnutí vyvozuje z toho, že čl. 43 LZPS obsahuje sloveso „poskytuje“, a nikoli „poskytne“ [PAVLÍČEK: 342]. Na druhou stranu však Pavlíček prosazuje přímou aplikovatelnost tohoto práva (byť mu plyne spíše z jeho obtížné zařaditelnosti ve vnitřní systematice LZPS); o několik stránek dál však naopak poněkud nekonzistentně popírá, že by bylo možné se práva na azyl dovolat u Ústavního soudu. [PAVLÍČEK: 344]

Možný je nicméně i výklad opačný chápající onen oznamovací způsob jako formulaci povinnosti. Takto chápou použití oznamovacího způsobu některé soudy ve správním soudnictví [viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 28/2006 vykládající § 23 písm. c) zákona o cestovních dokladech]. Pro tento výklad svědčí řada dalších argumentů, které Karel Klíma, Václav Pavlíček ani Ústavní soud nevzali (bohužel) v potaz.

Za prvé jde o vnímání čl. 43 LZPS zákonodárcem zprostředkované v důvodové zprávě k zákonu č. 325/1999 Sb. Část důvodové zprávy vztahující se k § 12 AZ totiž výslovně uvádí, že důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a) AZ (opírající se o čl. 43 LZPS) jsou odlišné od důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. b) AZ (opírající se o ŽÚ1951 a KS),

Tento závěr potvrzuje i obecná část této důvodové zprávy: „Navrhovaná právní úprava dále reflektuje skutečnost, že [LZPS] v čl. 43 předpokládá udělování azylu pronásledovaným osobám odlišně od [ŽÚ1951]. Tento článek není dosud upraven formou zákona. V cílech sledovaných jak Úmluvou, tak článkem 43 Listiny lze nalézt shodu - poskytnutí ochrany cizincům. Odlišnost spočívající v různě stanovených důvodech pro odmítnutí ochrany je pouze formální. Po rozboru důvodu podle čl. 43 lze konstatovat, že tento důvod lze odpovídajícím způsobem subsumovat pod důvody podle Úmluvy. Proto byl přijat závěr odsouhlasený i vládou, že navrhovaná právní úprava má řešit shodně mechanismus udělování jak azylu podle čl. 43, tak ochrany podle Úmluvy.“

Z obecné části důvodové zprávy tedy vyplývá, že čl. 43 předpokládá udělování azylu pronásledovaným osobám odlišně od ŽÚ1951 (viz věta první a věta poslední z citovaného úryvku), přičemž věta „Po rozboru důvodu podle čl. 43 lze konstatovat, že tento důvod lze odpovídajícím způsobem subsumovat pod důvody podle Úmluvy“ se vztahuje k větě předcházející – tzn., že se týká výhradně důvodů pro odmítnutí ochrany, a nikoliv důvodů pro udělení azylu [v opačném případě by totiž vůbec nemělo smysl samostatné písmeno a) do § 12 AZ vkládat].

Za druhé, oba zmínění autoři i Ústavní soud se zaměřili výhradně na první větu čl. 43 LZPS. Druhá věta však obsahuje specifický důvod pro odepření azylu „tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami“. Nabízí se tedy otázka, proč by ústavodárce explicitně vylučoval určitý okruh osob z práva na azyl zakotveného v první větě čl. 43 LZPS, pokud čl. 43 LZPS (resp. jeho první věta) neobsahuje subjektivní právo (resp. je nejusticiabilní). Taková legislativní technika je zjevně v rozporu s principem racionálního zákonodárce (resp. ústavodárce), a to tím spíše, že Listina představuje hned po Ústavě ČR druhý nejvýznamnější ústavní předpis, ve kterém není příliš místa pro práva proklamativního (tj. nenárokového) charakteru.

Za třetí, ústavní právo na azyl je zakotveno v řadě evropských zemí. A to nejen v Německu (viz BUKVALDOVÁ2005 či JARASS&PIEROTH: 400-419), ale též například v Itálii a Francii. Ve všech třech zemích je toto ústavní právo na azyl nárokovatelné (viz LAMBERT&MESSINEO&TIEDEMANN2008). Je pravdou, že se postupem času (a s narůstající judikatorní činností) rozdíly mezi ústavním azylem a azylem opírajícím se o ŽÚ1951 do velké míry smazaly. Nicméně rozdíly tu pořád jsou a kvůli jednomu z nich nedávno německý Nejvyšší správní soud dokonce položil ESD dvě předběžné otázky.

Za čtvrté, lze rovněž argumentovat obecnou zásadou in dubio pro libertate, na kterou by měl být kladen důraz právě v případě cizinců domáhajících se základního práva, neboť cizinci se na rozdíl od občanů ČR nemohou aktivně podílet na legislativním (resp. ústavodárném) procesu. V obdobném duchu lze rovněž argumentovat, že v případě pochybností je základní právo zakotvené v LZPS samovykonatelné či že vzhledem „lidskoprávní dimenzi sledované problematiky, … by měl být upřednostněn výklad více šetřící podstatu a smysl základních práv a svobod“.

Ústavní soud se v nálezu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06, přiklonil k restriktivnějšímu výkladu. Svůj závěr, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové, ÚS opřel o dva hlavní argumenty: (1) že žádné mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (bod 21-26 a 29 nálezu); a (2) na základě argumentu systematikou LZPS, neboť LZPS politický azyl výslovně zmiňuje pouze v čl. 43, který je systematicky zařazen v „Hlavě šesté – Společná ustanovení“ (bod 27 nálezu).

První argument je zavádějící, neboť nic nebránilo (a nebrání) českému zákonodárci zakotvit do LZPS základní právo, které jde nad rámec základních práv garantovaných mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Několik takových práv ostatně LZPS již obsahuje (namátkou např. čl. 21 odst. 4 LZPS). Navíc, jak bylo prokázáno výše, nárokovatelné ústavní právo na azyl není v evropském kontextu nijak výjimečné.

Druhý argument sám o sobě rovněž nepovažujeme za příliš přesvědčivý, neboť je v rozporu s obecnou zásadou „rubrica non est lex“. Aplikace argumentu a rubrica v neprospěch základních práv je o to problematičtější. Navíc lze namítnout, že právo na politický azyl je zakotveno v Hlavě šesté právě proto, že si ústavodárce byl vědom, že toto základní právo jde nad rámec závazků z mezinárodních smluv. Není třeba rovněž dodávat, že s výše naznačenými argumenty ve prospěch nárokovatelného ústavního práva na azyl (byť jak uvidíme níže, výrazně užšího než je definice uprchlíka v ŽÚ1951) se ÚS vůbec nevypořádal. Přes tyto výtky lze ale shrnout, že cesta k nárokovatelnému právu na azyl vede v současné době pouze přes plénum ÚS, které jako jediné je nadáno pravomocí k provedení judikatorního odklonu od nálezu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06.

Celý příspěvek

Zpět do školních škamen – tentokrát ve Spojených státech

Ve srovnání se studentem práv v Anglii, jehož kariéra právníka začíná pouhé čtyři roky po zakončení střední školy a jen po třech letech studia práv na jedné z mnoha anglických univerzit, je příprava na kariéru právníka ve Spojených státech mnohem delší a komplikovanější. Studenti ve Spojených státech musí totiž vystudovat dvě školy vyššího vzdělání – nejdřív „college,“ což je vysoká škola s obecným zaměřením, a teprve poté „law school.“ To znamená, že musí dvakrát psát přijímací zkoušky, vyplňovat přihlášky a platit školné. Není divu, že studenti ve Spojených státech neberou rozhodnutí stát se právníkem na lehkou váhu a že se mnohdy na tento krok připravuji od raného věku. Kromě studia na střední škole se aktivně věnují mimoškolním aktivitám a někdy se již od čtrnácti let připravují na přijímací zkoušky na vysokou školu.

První krok k tomu, dostat se ve Spojených státech na práva, je s dobrými výsledky vystudovat uznávanou college. Zajímavostí je, že se na college nestuduje jen jeden obor. College je, velmi zjednodušeně, čtyřleté prodloužení střední školy, v průběhu kterého si studenti prohlubují své základní znalosti. Kromě toho si každý student vybere dvě hlavní zaměření – „major“ a „minor.“ Mezi velké množství těchto zaměření patří například sociální vědy, politické vědy a matematika, ale i užší okruhy jako žurnalistika nebo nukleární fyzika. Koncept major a minor spočívá v tom, že největší množství předmětů, které se student učí, je právě v okruhu zvoleného zaměření.

Většina univerzit přijímá studenty na základě několika esejí, přihlášky a standardizovaného testu SAT (Scholastic Assessment Test). Ačkoli jsou tedy přijímací zkoušky jednotné, každá univerzita má možnost zadat vlastní témata esejí. Jedno z nejpopulárnějších podnětů jsou výše zmíněné mimoškolní aktivity. Američtí studenti v průběhu střední školy (a také v průběhu college) chodí do různých kroužků, hrají v kapelách, jsou součástí sportovních týmů, angažují se v charitativních organizacích, píší pro školní noviny a podobně. O zkušenostech, které při těchto aktivitách nasbírali, pak píší v přihláškách za účelem dokázat členům výběrové komise, že jsou ctižádostiví a snaživí.

Další odlišností amerického systému je to, že po vystudování college nastoupí mnoho studentů dočasně do práce. Není neobvyklé, aby na soukromé college studenti platili $35,000 za rok, a tudíž si jen málokdo může ihned dovolit školné na law school. Druhým důvodem odkladu bývá to, že si studenti nejsou jisti, zda se opravdu chtějí stát právníky. Navíc je čeká další psaní esejí, vyplňování přihlášek a příprava na standardizovaný test, tentokrát Law School Admission Test neboli LSAT.

Výběr univerzity, na kterou poslat přihlášku, není vůbec jednoduchý. Příčinou je to, že se právnické fakulty ve Spojených státech od sebe často liší předměty a způsobem výuky. Předměty na Columbia Law School nebo na New York University School of Law bývají velmi prakticky zaměřené. Mezi vyučující patří nejen uznávaní akademikové, ale i přední právníci, kteří zároveň pracují v advokátních kancelářích. Školy jako Yale Law School, University of Pennsylvania a UCLA School of Law jsou zaměřené o něco více filozoficky a akademicky. Mezi povinné předměty v prvním ročníku na většině právnických fakult nicméně patří trestní právo, majetkové právo, smluvní právo, ústavní právo a občanské právo procesní. Ve druhém a třetím ročníku již mají studenti volnost výběru a mohou se soustředit na ty okruhy práva, kterými se chtějí zabývat v praxi.

Bezprostředně po promoci čeká studenty práv ve Spojených státech intenzivní příprava na Bar Exam, tedy na písemné advokátní zkoušky. Pokud se nerozhodnou počkat na druhý zkouškový termín, který je v únoru, tak jsou osudovými dny dva dny na konci července. Stejně jako v Anglii se studenti ve Spojených státech spoléhají na služby několika institucí. Mezi nejznámější patří BarBri. BarBri studentům poskytne veškeré podklady ke studiu a připraví je na Bar Exam prostřednictvím přednášek, domácích úloh a testů. Je nutné podotknout, že Bar Exam je jiný v každém státě, ale ve většině států je rozdělený do dvou dnů. První den se píše test zaměřený na zákony toho daného státu a druhý den se píše Multistate Bar Exam (MBE). Účel MBE je vyzkoušet studenty ze zákonů a právních pojmů, které jsou stejné ve většině ze států anebo které jsou naopak diametrálně odlišné.

Zaplatit $3,100 za kurz organizovaný BarBri poté, co výdaje za školné na law school činily ročně kolem $35,000, je nepříjemná výloha. Většina studentů je jí ale ušetřena. Díky vysokým studijním nákladům je jednou z nejatraktivnějších možností, jak zahájit kariéru, nastoupit do advokátní kanceláře. Studenti si usnadňují hledání práce tím, že již po prvním roce na law school absolvují pohovory, aby na konci druhém roku mohli strávit dvanáct týdnu v advokátní kanceláři na pozici Summer Associate. Podobně jako v Anglii je obvyklé, že studenti na základě této brigády obdrží pracovní nabídku. Budoucí zaměstnavatel zaplatí náklady spojené s Bar Exam a, i když výsledky zkoušek jsou zveřejněny až v listopadu, vítá studenty ve svých řadách měsíc nebo dva po tom, co složí Bar Exam. Otázka je, co studenty čeká potom! Celý příspěvek

Jiné právo misijní 3: Volby

Jedu z předvolebního mítinku Strany zelených v kosovském městečku Veselí. Z billboardů podél silnice se na střídačku usmívají šéfové dvou největších partají. Ostatní strany neměly peníze na viditelnou kampaň, takže postupují formou setkávání s občany. (Na Zelený přišlo dvanáct lidí. Zprávu, do který jsem to napsala, mi ovšem z Centrály vrátili s tím, že není vhodné tímto konkrétním způsobem upozorňovat na malou politickou uvědomělost a zájem kosovských občanů. Opravím to na „poměrně nízkou účast s ohledem na nepřízeň počasí.“ Spokojenost.)

Celý příspěvek