Šlechtické tituly a svoboda pohybu uvnitř EU

Jedním ze zákonů, který mne od prvního ročníku studia na právech fascinoval, je zákon č. 61 z prosince 1918, jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly. V jednom paragrafu zákon jednak zrušuje „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují“, jednak říká, že [b]ývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. Zákon je samozřejmě soustavně porušován, a vyvolává přinejmenším dvě teoretické otázky. Především, nakolik je v našem právním řádu možné, aby platná zákonná norma vyšla z užívání (desuetudo). Za druhé, jde o nádhernou ukázku lex imperfecta, normy bez sankce (sankci zákon původně měl, později z něj ale vypadla). Mohou takové normy existovat, je smysluplné, aby existovaly?

Ve svém prosincovém rozhodnutí se k souladu obdobného typu zákonů s právem EU vyjádřil též Soudní dvůr EU (SD EU). Soudní dvůr posuzoval rakouský protějšek českého zákona. Rozhodnutí Soudního dvora potvrdilo přípustnost zákazu šlechtických titulů z pohledu práva EU. Současně je hezkou ukázkou plurality ústavních systémů členských zemí a ústavního práva EU.

Rakouský zákon je jen o čtyři měsíce mladší než zákon československý. Od českého zákona se pak liší především tím, že má formálně sílu ústavního zákona. Scénář kauzy před SD EU byl poměrně prostý. Paní Ilonka, rakouská státní příslušnice, byla osvojena německým občanem Lotharem Fürst von Sayn-Wittgenstein. Následně pak v Německu přijala jméno Ilonka Fürstin von Sayn-Wittgenstein. Jakkoliv paní Ilonka pobývá hlavně v Německu, v souvislosti se svými obchodními aktivitami podniká též v Rakousku. Tam její nové jméno sice původně zapsala i rakouská matrika, následně však byl tento zápis opraven, a vypuštěn byl šlechtický přídomek „Fürstin von“. Následně vznikl spor, který skončil až u Správního dvora ve Vídni. Ten předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, nakolik může neuznání šlechtického titulu narušit právo na svobodu pohybu, chráněnou právem EU.

Připomeňme jen, že podle ustálené judikatury SD EU vskutku mohou obstrukce se zápisem jména občana jednoho státu v jiném státě EU vyvolat konflikt se svobodou pohybu (čl. 21 SFEU). Příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života. Jméno osoby se nicméně týká jejího soukromého a rodinného života jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou (Soudní dvůr zde odkázal na čl. 7 Listiny základních práv EU a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud přitom přistoupil k šlechtickému titulu jako k součástí jména žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, které bylo určeno ve druhém členském státě, představuje omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU každému občanu Unie.

Rakousko ve sporu nicméně přesto uspělo. SD EU totiž dovodil, že v daném případě byla překážka svobodě pohybu osob odůvodněna, neboť se zakládala na objektivních hlediscích a byla přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. SD EU vzal v úvahu, že „v kontextu rakouských ústavních dějin může být zákon o zrušení šlechtictví jakožto prvek národní identity vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybovat přiznaným právem Unie“ (bod 83). Rakousko se podle SD EU v podstatě dovolávalo veřejného pořádku, který se může „lišit členský stát od členského státu a v čase“ (bod 87). Proto „se nejeví jako nepřiměřené, aby členský stát usiloval o dosažení cíle ochrany zásady rovného zacházení tak, že svým státním příslušníkům zakáže veškeré nabývání, držení nebo používání šlechtických titulů nebo šlechtických prvků, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel takového jména je držitelem takové výsady“ (bod 93). Soudní dvůr totiž vzal v potaz především to, že rakouský zákon směřuje dle tvrzení rakouské vlády k zajištění zásady rovného zacházení jakožto obecné právní zásady.

Čtenáře rozhodnutí jistě zaujme význam, který dal Soudní dvůr zásadě, podle níž Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové státní zřízení (čl. 4 odst. 2 SEU). Současně je ukázkou posilujících trendů, kdy SD EU do svého odůvodnění plně zapojuje judikaturu ESLP.

Řízení se aktivně účastnila též česká vláda, která prosazovala podporu legitimity rakouské legislativy. Zajímavé je, že na řízení neparticipovaly žádné monarchie.

Abych se vrátil ještě k mému úvodu. Otázku, zda český zákon je vskutku lex imperfecta, by pomohla vyřešit odpověď na to, zda česká matrika zapíše jméno včetně šlechtického predikátu. To souvisí i s tím, zda český zákon vskutku jako platný a účinný zákon přinejmenším ve správní praxi ještě funguje, či zda již kompletně vyšel z užívání. Odpověď na tuto otázku ale neznám.

Celý příspěvek

Už zase ta prekluze…

Když už jsem si v minulém postu začal s daňovou prekluzí, ještě se k ní jednou vrátím. Tentokrát se na ni ovšem podíváme z jiného úhlu, totiž položíme si otázku, zda má být žalobcem či stěžovatelem vždy namítána, či zda k ní má správní soud přihlížet z úřední povinnosti. Při posouzení této otázky nakonec nepůjde jen o daňovou prekluzi samotnou, ale v obecnější rovině o to, v jaké šíři vlastně mají správní soudy přezkoumávat správní rozhodnutí a do jaké míry rozsah tohoto přezkoumání závisí na aktivitě žalobce, či naopak na vlastní iniciativě soudu.

Touto otázkou se důkladně zabýval mimo jiné rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23.10. 2007, č.j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaném pod č. 1542/2008 Sb. NSS, to ovšem za situace, kdy už na dané téma existovala rozporná judikatura nejen Nejvyššího správního soudu, ale i Ústavního soudu. Rozšířený senát se tehdy necítil vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 17.7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 545/07, podle něhož měl Nejvyšší správní soud povinnost přihlédnout k prekluzi práva správce daně vyměřit daň z úřední povinnosti. Rozšířený senát poukázal na opačnou judikaturu Ústavního soudu, byť ve formě „pouhých“ usnesení, v nichž Ústavní soud vycházel z toho, že námitku prekluze je nutno uplatnit v žalobě, a nikoli až v kasační stížnosti (taková kasační námitka je pak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s.ř.s.) nebo dokonce až v ústavní stížnosti. Zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu nepovažoval rozšířený senát za ucelenou a konzistentní judikaturu, kterou by se měl v jím posuzované věci řídit.

Rozšířený senát dále vyšel z toho, že řízení ve správním soudnictví je založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v § 75 odst. 2 s.ř.s., podle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimkou z této zásady v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí je pak § 76 odst. 2 s.ř.s., podle něhož soud vysloví rozsudkem nicotnost správního rozhodnutí, a to i bez návrhu. Rozšířený senát však vysvětlil, proč nelze daňové rozhodnutí vydané po uplynutí prekluzívní lhůty k vyměření daně považovat za rozhodnutí nicotné. Takové rozhodnutí totiž sice trpí vadou, nikoliv však natolik intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí (tj. jeho nicotnost). Rozšířený senát měl rovněž za to, že povinnost (ani právo) soudu přihlédnout k uplynutí prekluzívní lhůty nelze založit ani na § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Jednak soudní řád správní nestanoví, že by k vadám řízení před správním orgánem podle § 76 odst. 1 písm. a) až c) s.ř.s. měl správní soud bez dalšího přihlížet z úřední povinnosti (rozdíl oproti dikci právě druhého odstavce § 76 s.ř.s. je zde nanejvýš patrný), jednak vyměření daně po uplynutí prekluzívní lhůty není vadou řízení, ale jedná se o hmotněprávní nezákonnost. Je nepochybné, že § 47 zákona o správě daní byl (obdobně jako nyní § 148 daňového řádu) ustanovením hmotněprávním, které upravovalo propadné hmotněprávní lhůty pro vyměření (doměření) daně. Jestliže tedy bylo vyměřeno (doměřeno) po uplynutí této lhůty, jedná se o rozhodnutí nezákonné, tato nezákonnost ovšem musí být v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řádně a včas namítána.

Ústavní soud ovšem argumentaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neakceptoval, a naopak ho překonal v mnoha svých nálezech, z nichž argumentační jádro ovšem představuje nález ze dne 26.2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, u něhož se blíže zastavíme. Budu citovat raději doslova: „Argumenty, na nichž je závěr o nutnosti namítnout prekluzi práva na doměření daně postaven, se opírají výlučně o text soudního řádu správního, a přehlížejí širší souvislosti, plynoucí ze systémové povahy práva, jakož i východiska, na nichž je postavena dispoziční zásada. (…) Stejné právní instituty (…) mohou náležet do několika různých právních odvětví; jenom namátkou lze poukázat např. na ručení, právní moc, zastoupení či důkazní břemeno, nebo na tak klíčový institut, jakým je smlouva: ta se uplatňuje nejen v právu soukromém, ale i veřejném, a to jak hmotném, tak i procesním. Pro každý systém je charakteristické, že na straně jedné se elementy, z nichž je tvořen, přizpůsobují struktuře, jejíž jsou součástí, na straně druhé na tuto strukturu samy působí. (…) To platí i pro právo: každý právní institut ovlivňuje právní odvětví, jehož je součástí, avšak na druhou stranu toto právní odvětví přizpůsobuje právní institut svým funkcím a své povaze. Proto se může institut, uplatňující se v různých odvětvích, obsahově odlišovat; nemůže však jít o odlišnosti natolik velké, aby tím byly popřeny základní pojmové znaky konkrétního právního institutu, neboť pak by samozřejmě nešlo o ten samý, ale o jiný právní institut.

Právě uvedené platí i pro prekluzi. Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu. Lze se s ním setkat v právu soukromém (…), ale též v právu veřejném. (…) Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti; tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu.

Ohledně povahy lhůty k vyměření nebo doměření daně podle § 47 d. ř. se judikatura shoduje na závěru o její prekluzívní povaze. (…) Jde-li o lhůtu prekluzívní, pak je nutno trvat na požadavku uplatnění shora uvedených pojmových znaků prekluze, samozřejmě nejsou-li omezeny či modifikovány zákonem nebo povahou práva na vyměření či doměření daně.

Pro takový závěr však daňový řád ani povaha práva na vyměření nebo doměření daně jako subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu neposkytují žádnou oporu: Daňový řád sice institut prekluze využívá, avšak neobsahuje žádné ustanovení, které by jej regulovalo odchylně od shora uvedených podstatných znaků; naopak kupř. z § 70 odst. 3 d. ř., jenž stanovuje nutnost vznést námitku pouze u promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, a nikoliv též u prekluze práva na vyměření či doměření daně, lze dovozovat, že zákonodárce respektoval shora vyloženou podstatu prekluze.

Nelze se rovněž domnívat, že by povaha práva na vyměření či doměření daně coby subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu měla vylučovat či modifikovat shora vyloženou konstrukci, za níž k prekluzi dochází (uplynutí lhůty a neuplatnění práva), následky prekluze v podobě zániku samotného práva, či dokonce povinnost přihlížet k ní z úřední povinnosti (závěr, že k prekluzi soukromého práva se přihlíží ex offo, zatímco k prekluzi veřejného práva nikoliv, je zjevně absurdní a neodpovídající povaze těchto práv). (…)

Z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu je zřejmé, že NSS tyto závěry respektuje pouze z části. Připouští, že správce daně má k prekluzi práva na vyměření nebo doměření daně přihlížet z úřední povinnosti, neukládá však tutéž povinnost soudu jednajícímu a rozhodujícímu ve správním soudnictví, neboť takovému závěru údajně brání dispoziční zásada, mj. vyjádřená v § 75 s. ř. s., a přezkumná povaha řízení.

S takovým pojetím prekluze však nelze souhlasit, neboť ze samotného pojmu prekluze vyplývá, že je nutno k ní přihlížet z úřední povinnosti před jakýmkoliv orgánem veřejné moci, tedy rovněž v řízení soudním. Tomu nebrání ani přezkumná povaha řízení, ani dispoziční zásada.

Sám argument, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jde o přezkum napadeného rozhodnutí, a nikoliv o nalézací řízení, ještě nijak nevypovídá o mezích tohoto přezkumu; to je otázka další, která s hranicemi přezkumné činnosti bezprostředně nesouvisí. Nelze pouštět ze zřetele ani fakt, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není ve vztahu k předcházejícímu daňovému řízení opravným řízením; jde o primární poskytování soudní ochrany subjektivním veřejným právům v první instanci.

Ohledně dispoziční zásady je nutno podotknout, že ta se – právě proto, že má povahu zásady – nikdy neuplatňuje metodou „všechno nebo nic“. V žádném procesu v kterémkoli státě se neuplatňuje dispoziční zásada ve své ryzí podobě, ale vždy s většími či menšími modifikacemi. Míra těchto modifikací závisí na povaze subjektivních práv, jimž se má v daném procesu poskytovat ochrana; to je samozřejmé, neboť má-li procesní právo náležitě plnit svoji ochrannou funkci, musí se přizpůsobovat předmětu, jemuž ochranu poskytuje. Z tohoto hlediska je nepochybné, že nejdůsledněji se dispoziční zásada prosazuje v civilním sporném řízení, v němž představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti procesu: ponechává-li soukromé právo na vůli svým subjektům, aby zvážily, zda a s kým do určitého právního vztahu vstoupí, jaký bude obsah tohoto vztahu atd., je také objektivně nezbytné ponechat na jejich uvážení, jestli se obrátí na soud s žádostí o poskytnutí soudní ochrany v případě porušení nebo ohrožení práva z tohoto vztahu vyplývajícího, a učiní-li tak, aby vymezili předmět sporu a aby jim prostřednictvím dalších dispozičních úkonů zůstala zachována možnost průběh sporu ovlivňovat. Přesto i v civilním řízení soudním musí soud přihlížet k určitým okolnostem z úřední povinnosti. Nejde přitom pouze o procesní podmínky, ale též o skutečnosti, jež jsou významné z hlediska práva hmotného; typicky to platí např. pro absolutní neplatnost právního úkonu, ale rovněž právě pro prekluzi.

Přilíží-li k těmto okolnostem ex offo soud v civilním řízení soudním, tím spíše k nim musí přihlížet z úřední povinnosti i soud projednávající věc v režimu správního soudnictví. Civilní spor i správní soudnictví mají sice společný základní strukturní princip – systém dvou stran v kontradiktorním postavení –, jenž také vyvolává řadu objektivně společných rysů (…), avšak nelze ani přehlížet objektivní rozdíly, jež mezi nimi panují. Tyto odlišnosti vyplývají z jiného předmětu ochrany, jimž se každý z těchto procesů zákonitě přizpůsobuje: v civilním sporu soud poskytuje ochranu subjektivním právům soukromým, ve správním soudnictví subjektivním právům veřejným. Takto vymezený rozdíl v předmětu ochrany zjevně nemůže odůvodnit závěr, že ve správním soudnictví se k prekluzi přihlíží jenom k námitce, a nikoliv z úřední povinnosti, neboť vlastně stojí na absurdním východisku, neodpovídajícím povaze subjektivních práv, jimž je poskytována ochrana: ve správním soudnictví, v němž se projednávají věci veřejnoprávní povahy, by měla být dispoziční zásada prosazena daleko důsledněji, než v civilním sporném procesu, v němž se poskytuje ochrana soukromoprávním vztahům, typickým daleko větší měrou volného chování subjektů. Rozdíly v předmětu ochrany tedy vedou k závěru právě opačnému, než činí Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu (dalším důsledkem je mj. to, že správní soudnictví není postaveno na projednací, ale vyšetřovací zásadě atd.). (…)

Větu první § 75 odst. 2 s. ř. s. tak nelze interpretovat doslovně, ale restriktivně. Vázanost soudního přezkumu na žalobní body je zásadně správná, avšak nelze ji absolutizovat. (…)Uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a konečně se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana skutečných subjektivních veřejných práv; v tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá.

Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. (…)“

Argumentaci Ústavního soudu považuji za chybnou, založenou na nepochopení samotné podstaty řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a na ni navazujícího řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu jakožto přezkumných řízení podle soudního řádu správního.

Jistě lze souhlasit s tím, že prekluze (tj. uplynutí prekluzivní lhůty způsobující zánik nějakého práva) je obecným právním institutem, byť nabývá v různých právních odvětvích různých podob, a jistě lze souhlasit i s tím, že k uplynutí prekluzivní lhůty (na rozdíl od lhůty promlčecí) je třeba právě proto, že způsobuje zánik práva, přihlížet v nalézacím řízení bez toho, aniž by ten, proti němuž je právo uplatňováno, námitku prekluze výslovně vznesl. Tak jako v občanském soudním řízení je povinností soudu, aby byl jeho rozsudek v souladu s hmotným právem, přičemž není povinností žalobce uvádět právní důvody, proč se domáhá jím tvrzeného nároku, a naopak platí v plném rozsahu zásada, že „soud zná právo“, tak i ve vyměřovacím řízení daňovém je povinností správce daně vyměřit daň v zákonné výši, je tedy jeho povinností přihlédnout i bez námitky daňového subjektu k tomu, že právo vyměřit (doměřit) daň už zaniklo, a to bez ohledu na to, zda je to v konkrétním případě ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu.

Jiná je ovšem situace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle soudního řádu správního. Správní soud se dostává k věci až ve chvíli, kdy nalézací řízení před správním orgánem již skončilo a žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu je již pravomocné. Soudní řád správní je založen na zásadě subsidiarity soudní ochrany (viz mj. § 5 s.ř.s.) a pokud správní soud uzná žalobu důvodnou a správní rozhodnutí zruší pro nezákonnost či pro vady řízení, jedná se vždy o určité prolomení právní jistoty, která byla nastolena pravomocným správním rozhodnutím. Tomu odpovídá i rozsah, v jakém je žalobou napadené správní rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkoumání. Úkolem soudů ve správním soudnictví je ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivců, ovšem za podmínek stanovených soudním řádem správním (§ 2 s.ř.s.), z něhož jasně plyne, že správní soudy chrání práva těch, kdo si je střeží. Podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. součástí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu musí být žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových, ale i právních důvodů považuje žalobce napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Výslovnou výjimku zakládá, jak již bylo řečeno, pouze § 76 odst. 2 s.ř.s. pro nicotné správní rozhodnutí.

Tato ustanovení jsou tedy skutečně vyjádřením dispoziční zásady v soudním řízení správním, zároveň však § 75 odst. 2 s.ř.s představuje kogentní zákonné ustanovení, kterým je správní soud vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy), od něhož se nemůže jen tak odchýlit třeba tím, že si řekne, že dispoziční zásadu není třeba absolutizovat, že jde koneckonců jen o zásadu a že je účelnější v některých případech přihlédnout k obecné povaze určitého právního institutu. Můžete mou předchozí větu považovat jen za temný výkřik z hlubin právně pozitivistického Mordoru, ale jinak to jednoduše nevidím.

V této souvislosti se musím přiznat, že vůbec nerozumím té pasáži z citovaného nálezu, v němž Ústavní soud dochází k závěru, že soudní řízení správní musí být „méně dispoziční“ než občanské soudní řízení. Ústavní soud přitom pomíjí, že řízení podle části třetí občanského soudního řádu je řízením nalézacím, zatímco řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je řízením přezkumným. Tomu je také přizpůsobena platná procesní úprava obsažená v občanském soudním řádu na straně jedné a v soudním řádu správním na straně druhé. V obou řízeních se projevuje dispoziční zásada v tom, že jak sporné řízení civilní, tak řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí lze zahájit pouze na návrh žalobce a je to také žalobce, kdo s tímto řízením disponuje. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu jde však dispoziční zásada ještě dál, a to právě tím, že žalobce svým návrhem vymezuje nejen to, v jakém rozsahu správní rozhodnutí napadá, ale také, z jakých skutkových a hlavně právních důvodů ho napadá (žalobní body), a takto vymezeným rozsahem soudního přezkoumání je pak správní soud (až na zmiňovanou výjimku) vázán. Obdobná úprava v občanském soudním řádu, pokud jde o sporné řízení podle jeho části třetí, logicky chybí, a to právě proto, že se jedná o nalézací řízení. Charakter práv, jimž je v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním poskytována ochrana, nemůže na těchto skutečnostech nic změnit. Už vůbec pak nerozumím větě, podle níž není správní soudnictví postaveno na projednací zásadě, ale na vyšetřovací zásadě. Nevidím v soudním řádu správním jediné ustanovení, které by mohlo být oporou pro tento závěr.

Jsem tedy přesvědčen o tom, že prekluzi daně, stejně jako kterýkoli jiný hmotněprávní důvod zakládající nezákonnost daňového rozhodnutí musí žalobce namítat. Nevidím v tom nic nespravedlivého ani protiústavního, neboť právní ochrana podle soudního řádu správního skutečně přísluší těm, kdo si svá práva střeží, a jestliže je žalobce přesvědčen o tom, že mu daň byla vyměřena v rozporu se zákonem po uplynutí prekluzívní lhůty, má vždy možnost tuto skutečnost řádně a v čas v řízení před krajským soudem namítnout (tj. buď v žalobě samotné nebo ve lhůtě pro její podání). Naopak za nespravedlivý považuji současný stav, kdy k tomu, že správce daně sice oprávnění vyměřit daň měl, nicméně toto právo zaniklo, je správní soud oprávněn a zároveň povinen přihlédnout ex offo, zatímco v případě, kdy správce daně toto oprávnění od počátku neměl, neboť daňovému subjektu vůbec nevznikla daňová povinnost a správce daně tedy zdanil něco, co podle hmotněprávního daňového zákona předmětem daně vůbec být nemělo, soud z úřední povinnosti přihlédnout nemůže.

Lze namítnout, že posouzení otázky, zda vůbec vznikla daňová povinnost, často závisí na složitých skutkových i právních úvahách, zatímco prekluze daně bývá zřejmá na první pohled. Zkušenosti z praxe ovšem ukazují pravý opak. Dospět k závěru, zda došlo či nedošlo k prekluzi daně, lze často až po složité úvaze nejen o počátku běhu této lhůty (viz můj minulý post), ale zejména po složitém zkoumání úkonů, které provedl správce daně v předmětném daňovém řízení z toho hlediska, zda byly (ve světle ne vždy úplně přehledné judikatury NSS na toto téma) způsobilé přerušit podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní běh této lhůty, zda byl o těchto úkonech daňový subjekt zpraven, zda došlo ke stavění běhu této lhůty podle § 41 s.ř.s. atd. Pokud tedy správní soudy musejí podle judikatury Ústavního soudu k této otázce přihlížet i v případech, kdy není ani jednou ze stran sporu vůbec zmiňována, mohou z toho někdy vycházet rozhodnutí dosti překvapivá. Jistě, v budoucnu by měla být situace poněkud jednodušší vzhledem k tomu, že § 148 daňového řádu stanoví výslovně, které úkony či skutečnosti prekluzívní lhůtu přerušují, prodlužují či staví. Nejsem však takový optimista, abych se domníval, že podle nové úpravy bude prekluze daně vždy zřejmá ze správního spisu na první pohled. A znovu se vkrádá otázka: budeme skutečně přihlížet k prekluzi daně z úřední povinnosti i v těch případech, kdy je v neprospěch daňového subjektu?

Musím ještě dodat, že po určitém váhání jsem schopen akceptovat judikaturu NSS, která vykládá benevolentně § 104 odst. 4 s.ř.s., když nepovažuje za nepřípustnou kasační námitku, kterou stěžovatel sice neuplatnil řádně a včas v žalobě, to ovšem z toho důvodu, že až po uplynutí příslušné lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní body došlo k judikatornímu obratu, který teprve tuto námitku činí relevantní. V těchto případech tedy judikatura NSS vychází z toho, že nejde o námitku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, „ač tak učinit mohl“. Při vědomí toho, jak spletitou cestou prochází judikatura správních soudů a Ústavního soudu např. právě v otázce daňové prekluze (viz mj. problém „3+0, 3+1“ rozebíraný v minulém postu), dokážu takový přístup pochopit, byť by se dalo jistě s úspěchem argumentovat, že ani zdánlivá beznadějnost námitky ve světle dosavadní judikatury nezbavuje žalobce povinnosti tuto námitku řádně a včas uplatnit. V každém případě však i v těchto věcech zahájených před judikatorním obratem námitka prekluze daně podle mého názoru nejpozději v kasační stížnosti být uplatněna musí.

Předchozí řádky by neměly vzbudit dojem, že vázanost správního soudu žalobními body podle § 75 odst. 2 s.ř.s. považuji za absolutní, resp. že jedinou výjimku představuje § 76 odst. 2 s.ř.s. Aby však byl soud oprávněn toto jinak kogentní zákonné ustanovení v konkrétním případě ponechat stranou, musí takový postup vyplývat z jiného právního pramene vyšší právní síly. Tím může být např. „prezidentská“ mezinárodní smlouva, která, pokud by stanovila něco jiného než § 75 odst. 2 s.ř.s., by měla dostat v souladu s čl. 10 Ústavy přednost. Takové výjimečné případy mohou ve vztahu k § 75 odst. 2 s.ř.s. (ale i k § 75 odst. 1 s.ř.s.) podle judikatury NSS nastat ve věcech mezinárodní ochrany, pokud by právní záruky, které poskytují zákon o azylu či zákon o pobytu cizinců, neshledal správní soud v konkrétní věci dostatečnými pro to, aby byl respektován princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Další takový případ zmiňuje výše citované usnesení rozšířeného senátu č. 1542/2008 Sb. NSS. Podle rozšířeného senátu je k zániku odpovědnosti za přestupek či jiný správní delikt způsobenému uplynutím příslušné prekluzívní lhůty třeba na rozdíl od daňové prekluze přihlížet z úřední povinnosti, neboť to podle jeho názoru vyžaduje, vzhledem k tomu, že se jedná o „trestní obvinění“, čl. 6 Úmluvy. Lze si i představit, že by tímto pramenem vyšší právní síly mohlo být v konkrétním případě právo Evropské unie, byť v obecné rovině Soudní dvůr v daném ohledu respektuje procesní autonomii členských států a judikuje, že vnitrostátní soud nemá povinnost přihlížet k určitým otázkám unijního práva tam, kde nesmí přihlížet ani k obdobným otázkám vnitrostátního práva (viz linie judikatury Soudního dvora počínající rozsudky ve věcech C-312/93 Peterbroeck, C-430/93 a C-431/93 Van Schijndel a C-72/95 Kraajiveld ). U daňové prekluze ani u otázky absolutní neplatnosti smlouvy však žádnou právní normu vyšší právní síly, která by opravňovala správní soud k opomenutí § 75 odst. 2 s.ř.s., nevidím.

Jsem realista a vím, že Ústavní soud svůj názor na danou otázku, kterou již v současnosti judikuje konstantně a napříč svými senáty, nezmění. I já tuto judikaturu vzhledem k jejím precedenčním účinkům v rozhodnutích, na nichž se podílím, respektuji. Přesto jsem považoval za vhodné vysvětlit, proč ji nepovažuji za správnou. Učinil jsem tak v bláhové naději, že snad tím mohu přispět k tomu, aby se seznam skutečností, k nimž musí správní soudy nad rámec zákona či jiné platné právní normy přihlížet ex offo, dále nerozrůstal.

Celý příspěvek

Tahle justice není pro starý

Název knihy Cormaca McCarthyho a stejnojmenného filmu bratří Coenů se mi v mírně modifikované podobě vybavil při pročítání návrhu novelizace zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, kterou Ministerstvo spravedlnosti předložilo do připomínkového řízení. Jeho podstata je totiž velmi jednoduchá: soudcům a státním zástupcům zanikne funkce namísto současných 70 již při dovršení 65 let.

Z důvodové zprávy k tomuto návrhu plyne, že si klade dva cíle: systémový a individuální. Systémově se prý mění nároky na výkon funkce soudce, neboť je vyžadována „rychlá adaptabilita“, a to s ohledem na legislativní změny, elektronizaci justice a práci s evropským právem a judikaturou evropských soudů.

K tomu uvádím, že nároky na výkon funkce se mění neustále. Po roce 1990 došlo k zásadnímu „naplňování starých měchů novým vínem“, tj. k hodnotové diskontinuitě s komunistickým právem. Následovala etapa zásadních legislativních změn, spočívající ve zcela odlišném pojetí soukromého práva, vytváření podmínek pro fungování tržní ekonomiky, v novém daňovém systému i v rozdílném vnímání trestního práva. Poté následoval rozpad federativního státu a budování samostatného českého státu včetně jeho právního systému. Ještě později finišoval proces harmonizace českého práva s evropským právem, završený přistoupením k ES v roce 2004. Prostě, posledních 20 let nežijeme v prostředí stabilního právního státu a soudci se s touto skutečností vždy nějakým způsobem vypořádali. Netvrdím, že optimálně. Nelze však tvrdit, že připravovaný nový občanský zákoník či jiné zvažované právní předpisy jsou něčím zásadně náročnějším než celý polistopadový právní vývoj. Argument potřebou adaptability a zvýšených nároků legitimizující dřívější odchod soudců z justice proto považuji za toliko účelový.

Pokud se dále argumentuje elektronizací justice, jedná se o tvrzení spíše úsměvné. Dnes již totiž vůbec neplatí, že šedesátníci jsou většinově počítačově negramotní. Navíc, program e-justice je setrvale vykládán jako způsob zjednodušení a urychlení justice, takže absolutně nechápu, v čem má systémově zvyšovat nároky na osobu soudce a činit jeho práci obtížnější. Dokonce to můžeme otočit: pokud by tomu tak skutečně bylo, tak proč vůbec chceme e-justici?

Pojďme dále. Jako „individuální“ důvod zavedení zmíněné nižší věkové hranice navrhovatel uvádí, že práce soudce je tak náročná a odpovědná, že způsobuje rychlejší opotřebování a vyhoření. Nechci být příliš škodolibý, nicméně velmi by mne zajímalo, zda by zpracovatelé tohoto návrhu dokázali zmíněnou tezi s vážnou tváří obhájit na setkání s porodními asistentkami, učiteli základních škol, lékaři, řidiči MHD, pečovateli v hospicích či LDN anebo třeba i s číšníky, go-go tanečnicemi a sportovními trenéry. Nemyslím si, že je třeba cokoliv dodávat.

Zbývá poslední argument: úsporná rozpočtová opatření a potřeba snížit celkový počet soudců. K tomu lze namítnout, že pokud skutečně soudci někde přebývají, je třeba to samozřejmě řešit – nicméně vždy v konkrétním případě a s rozumem. Jestliže má proto některý soud nadbytek soudců, lze uvažovat o restrukturalizaci agendy, o domluvě se soudci o jejich přeložení jinam, o stop-stavu přidělování soudců na tento soud apod. Jestliže je v justici jako celku příliš soudců (což netuším, zda tento názor ministerstvo vlastně sdílí), pak prostě po nějaké období nemají být jmenováni soudci noví. Odchod jedné věkové skupiny soudců totiž vůbec nic neřeší, nemluvě o tom, že i z hlediska uváděných údajů o celkových rozpočtových úsporách se jedná skutečně o „drobné“. Pokud by totiž ani jeden z těchto „starých“ soudců nebyl nahrazen soudcem novým, ušetřilo by se podle ministerských údajů pouze cca 120 mil. Kč ročně. Opakuji, za předpokladu, že tato místa zůstanou neobsazena, což prostě nelze očekávat. Už proto ne, že další ze sledovaných cílů má být "zrychlení generační obměny a zvýšení konkurenčního prostředí v justici".

Zapomíná se však na řadu problémů, které navrhované řešení způsobí. Začnu problémy ústavněprávními. Pokud Ústavní soud v kauze Ivy Brožové judikoval, že součástí přístupu k veřejné funkci je i právo tuto funkci nerušeně vykonávat, jde v tomto případě o situaci značně podobnou. Pro několik desítek soudců by totiž komentovaná novela fakticky znamenala, že oproti existujícímu legitimnímu očekávání pozbudou funkci soudce ex lege v průběhu několika měsíců. V přechodných ustanoveních je totiž např. výslovně uvedeno, že soudcům narozeným v letech 1942-1946 zaniká funkce 31. 12. 2012 a narozeným v roce 1947 dne 31. 12. 2013. Dochází tak k nepředvídatelné změně pravidla v průběhu trvání této veřejné funkce, byť toliko v podobě nepravé retroaktivity.

Proti předložené změně však lze vznést i daleko zásadnější argumenty. Namátkou:

· Poměrně nedávno byla zvýšena spodní hranice vstupu do justice z 25 na 30 let. Argumentem bylo, že nemají soudit mladí soudci bez životních zkušeností. Jak má být vykládán racionální zákonodárce nyní? Že příliš velké životní zkušenosti soudcům škodí? To snad ne.

· Zvýšení spodní a snížení horní věkové hranice znamená, že maximální možná doba výkonu funkce soudce činí 35 let. Když si uvědomíme, že na tuto funkci se každý adept ve skutečnosti připravuje nejméně 24 let, není zbytečným luxusem jej dostatečně „nevytěžit“?

· Navrhované řešení je obecné a neadresné. Mohou být soudci pomalí, neschopní či vyhořelí ve čtyřiceti a naopak čiperky v sedmdesáti letech. Podívejme se ostatně i na statistiky průměrné délky života. Navíc, tendence českého důchodového systému směřuje k nezbytnému posouvání odchodu do důchodu. Navrhované řešení však jde směrem přesně opačným a v tomto směru zcela postrádá logiku.

· Na problémy s neschopností či liknavostí a pomalostí soudce dopadá případná kárná žaloba, nikoliv mechanické snížení věku. Navíc, pokud by schopný a citlivý předseda soudu dospěl k názoru, že některý z doyenů jeho soudu už nestíhá nutné pracovní tempo, není nic jednoduššího, než si s ním soukromě a lidsky promluvit a dohodnout se na oboustranně přijatelném řešení: např. dobrovolný odchod do důchodu ke konci roku. Kárná žaloba by měla zůstat jako krajní opatření. Pokud takto citlivého přístupu předseda není schopen, neměl by tuto funkci vykonávat. Legislativní řešení je však velmi nešťastné.

· Budu nyní i poněkud osobní. Považuji za svoje velké štěstí, že jsem mohl sedm let pracovat na „prvním“ Ústavním soudu. Je obecně známo, že se hned několika soudcům kuloárně říkalo „dědečci“. Dodávám: Pán bůh zaplať, že tam byli! Byli to totiž právě oni, kteří na soud přinášeli životní moudrost, zkušenosti a nadhled. Podobní „dědečci“ jsou neocenitelní i na obecných soudech a je požehnáním každého soudu, když mohou mladší soudci čerpat zkušenosti od svých nejstarších kolegů. Navrhovaná novela se tohoto cenného a velmi potřebného „mezigeneračního dialogu“ zcela zbytečně a mechanicky zbavuje. Prostě, vylévá s příslovečnou vaničkou i dítě.

Závěrem bych rád vyjádřil svůj názor, že v zákoně je ze stejných důvodů zbytečná i stávající hranice 70 let. Nikoliv proto, že – parafrázovanými slovy McCarthyho – „v téhle justici nemá nikdo šanci zestárnout“, nýbrž prostě proto, že neřeší žádný existující problém. A pokud ano, tak nevhodně a nepřiměřeně.

Celý příspěvek

Úpadek kamenných knihkupectví ...

Se zájmem jsem si přečetl nedávné příspěvky R. Posnera a G. Beckera na jejich společném blogu, a to na téma hrozícího (probíhajícího?) úpadku kamenných knihkupectví. Viz Can bookstores survive? Prospects and consequences od Posnera a Traditional bookstores are doomed od Beckera. Osobně rád navštěvuji kamenná knihkupectví a "browsuji" novinkami atp., ale i tak většina knih, které nakupuji (a není jich málo ;o), pochází z on-line prodeje (zejm. Amazon či OUP, ale i u nás přes knizniweb.cz nebo kosmas.cz). Takže myslím, že poznámky obou autorů jsou správné. Zajímavou otázkou by také mohlo mít, jaký dopad má/bude mít jimi popisovaný vývoj na veřejné knihovny (asi i jim budou ubývat "návštěvníci"). K tématu e-kniha versus papírová kniha se vyjadřovat nebudu, ale myslím, že je celkem zřejmé, že papírová kniha jako médium vydrží déle, než kamenná knihkupectví. Osobně jsem zatím např. na žádný reader e-knih nepřešel, a to přesto, že by mi měl být přinejmenším Kindle celkem sympatický. :o) No a na závěr ocituji z toho příspěvku Posnera takovou - možná až cynickou - shrnující pasáž: "Bookstores will decline, and perhaps vanish when the current older generation, consisting of people habituated to printed books (as to printed newspapers), dies off. Yet this may well represent genuine economic progress, just as department stores and supermarkets represent progress though they cause the demise of countless small retailers."

Co si o tom myslíte? Jak jste na tom Vy s nákupy knih (on-line či off-line)? A už jste přešli na e-knihy? Celý příspěvek

Nové internetové stránky vrcholných soudů

Právník druhé dekády 21. století pracuje hlavně s informacemi z internetových zdrojů. Je to nejrychlejší a nejpohodlnější. NALUS jsem zde chválil už mnohokrát. Je jednoduchý, jasný, má spoustu informací (včetně hledání podle soudců - zpravodajů, což ukazuje na velkou transparentnost Ústavního soudu), jeho základní nevýhodou však je, že mi i na rychlém připojení často "zamrzá". Nedávno Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud zpřístupnily své nové internetové stránky. Zajímalo by mne, co si o nich myslí uživatelé, kterým jsou samozřejmě určeny. Zajímá mne, co se jim nelíbí, co by mohlo být lepší, i to co se jim líbí.

Celý příspěvek

To všechno odnes’ čas?

Ve svém prvním postu v rámci hostování na Jiném právu bych se rád vrátil k nedávným kauzám z rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 15/2009 a 1 Afs 27/2009, které se týkají počátku běhu tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně podle § 47 odst. 1 dnes již zrušeného zákona o správě daní a poplatků, tedy problému, pro nějž se vžil velmi zjednodušený název „3+0, nebo 3+1?“. Považuji za korektní uvést, že jsem se na rozhodování těchto věcí podílel jako člen pátého senátu NSS, který jednu z těchto věcí rozšířenému senátu předkládal, a dále i jako člen rozšířeného senátu NSS.

Tak tedy § 47 odst. 1 zákona o správě daní (úmyslně nepoužívám pro „třistatřicetsedmičku“ dosud oblíbený výraz „daňový řád“, abych ji odlišil od jejího nástupce, nového daňového řádu účinného od 1.1. 2011), zněl do 31.12. 2009 (tj. do novely zákonem č. 304/2009 Sb.) takto: „Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.“ Celá léta správní soudy vykládaly toto ustanovení konstantně. U těch daní, s nimiž zákon spojoval povinnost podat daňové přiznání, počíná tříletá prekluzívní lhůta běžet od konce zdaňovacího období, v němž měl daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání, u ostatních daní rovnou od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost. Tedy jednoduše řečeno, u daní s daňovým přiznáním bylo rozhodující zdaňovací období následující po zdaňovacím období, za které se platila daň (u daní z příjmů následující rok, u DPH následující čtvrtletí nebo měsíc atd.). Taková úprava počátku běhu lhůt pro vyměření daně byla ostatně v českých zemích tradiční, viz zákon č. 31/1878 ř. z., o promlčení přímých daní, platů z měr dolových a kutišť svobodných, daní potravních, tax, kolků a přímých poplatků nebo zákon č. 76/1927 Sb. z. a n., o přímých daních (§ 277 odst. 2 zákona č. 76/1927 Sb.: „Promlčení se počíná, jakmile prošel rok, ve kterém strana vyhověla své povinnosti podati oznámení, pokud se týče přiznání nebo oznámiti základy pro vyměření daně; není-li zde takové povinnosti, počíná se promlčení, jakmile prošel rok, ve kterém vznikla daňová povinnost.“). Obdobně stanovil počátek běhu tříleté lhůty také federální zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, který platil souběžně se zákonem o správě daní až do konce roku 2003.

Je pravdou, že zrovna v zákoně o správě daní zákonodárce použil poněkud matoucí formulaci „vznikla povinnost podat daňové přiznání“ namísto „byl povinen podat daňové přiznání“. To bylo příčinou, proč občas někdo zkoušel dosavadní výklad prorazit a zejména za pomoci právní úpravy daně z příjmů fyzických osob argumentovat, že povinnost podat daňové přiznání vzniká už v období, za něž se daň platí, i když se pak daňové přiznání podává až v následujícím období. Lhůta by tak podle této argumentace měla začínat u daně z příjmů o rok (u DPH o měsíc či čtvrtletí) dříve. Nicméně správní soudy a po svém vzniku i Nejvyšší správní soud zůstávaly neoblomné, a to vzhledem ke zcela zřejmé logice daného ustanovení, které zřetelně rozlišuje počátek lhůty u daní s daňovým přiznáním a daní bez něj. Z jejich výkladu vycházel přinejmenším implicitně také Ústavní soud. Ovšem až do nálezu ze dne 2.12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Jím Ústavní soud dosavadní judikaturu na několika řádcích odůvodnění smetl. Ústavní soud rekapituloval ústavněprávní východiska podrobení jednotlivce dani a zabýval se skutkovými okolnostmi dané věci, ovšem veškerá věcná argumentace Ústavního soudu k výkladu § 47 odst. 1 zákona o správě daní se omezila na následující: „Finanční úřad učinil první krok k vyměření daně těsně na konci lhůty, dne 20. 11. 2002 (…), přitom stěžovatelka předmětný byt prodala dne 20. 1. 1998 (…). Avšak již tato lhůta je vyložena extenzivně, neboť zákonný pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode dne 31. 12. 1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou. Přitom již ke dni 31. 12. je zřejmé, zda příjmy za kalendářní rok překročily zákonem určenou hranici, při jejímž překonání vzniká povinnost podat daňové přiznání. Argumentace stěžovatelky ohledně výkladu textu zákona je přiléhavá (…). Názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož by mohlo dojít k absurdním situacím, pokud by byla lhůta počítána jinak než od 31. 3., neboť do té doby nemůže správce daně činit kroky k jejímu vyměření, dává vzniknout absurditě jiné: složitým výkladem prodlužuje jasně stanovenou tříletou lhůtu na lhůtu čtyřletou. Výsledkem je prodloužení nejistoty daňového subjektu, ačkoli soud tvrdí opak.“

Argumentace Ústavního soudu je deficitní přinejmenším ve třech rovinách. Za prvé, Ústavní soud zůstal zcela v zajetí daně z příjmů fyzických osob, o níž šlo v jím posuzované věci, a neposoudil toto ustanovení z hlediska všech daní, na něž dopadá. Podle § 38g odst. 1 zákona o daních z příjmů je totiž daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně, přesáhly 15 000 Kč, nebo pokud vykazuje daňovou ztrátu. Z toho zastánci tzv. teorie „3+0“ dovozují, že povinnost podat daňové přiznání „vzniká“ již v průběhu zdaňovacího období, za něž se daň platí, a to dosažením hranice 15 000 Kč u zdanitelných příjmů, respektive, že na konci tohoto zdaňovacího období musí být daňovému subjektu zřejmé, zda byla tato hranice dosažena či zda vznikla daňová ztráta. I u daně z příjmů fyzických osob je to ovšem zjednodušená představa, neboť např. u příjmů ze závislé činnosti se podle § 5 odst. 4 zákona o daních z příjmů za příjmy určitého zdaňovacího období považují všechny příjmy vyplacené poplatníkovi nebo jím obdržené do 31 dnů po skončení zdaňovacího období. Takovým příjmem zdaňovacího období, který je zúčtován a vyplacen až v lednu následujícího zdaňovacího období, je tedy mzda za měsíc prosinec. A hned u jiné daně upravené týmž zákonem, tj.u daně z příjmů právnických osob, uvedená konstrukce neplatí vůbec. Podle § 38m odst. 1 zákona o daních z příjmů má povinnost podat daňové přiznání k této dani i osoba, která vykazuje nulový základ daně, jinak řečeno, povinnost podat každoročně přiznání k dani z příjmů mají všechny právnické osoby, které jsou poplatníky daně. Obdobně podle § 101 zákona o dani z přidané hodnoty je plátce daně povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání, a to i v případě, že mu nevznikla daňová povinnost.

Za druhé, Ústavní soud, jak již bylo řečeno, zcela pominul základní rozlišení, které dikce § 47 odst.1 zákona o správě daní činí mezi daněmi, s nimiž je spojena povinnost podat daňové přiznání, a daněmi, kde tato povinnost absentuje (např. srážková daň). Pokud by zákonodárce hodlal stanovit pro oba typy daní stejný počátek běhu prekluzívní lhůty, a to od konce zdaňovacího období, za něž se daň platí, jen stěží by mezi nimi takto rozlišoval.

A za třetí, co mně osobně připadá vůbec nejdůležitější, Ústavní soud opřel svůj nález o zásadu in dubio pro libertate, tedy měl za to, že se v pochybnostech přiklonil k výkladu zákona příznivějšímu pro daňový subjekt, neboť výsledkem tohoto výkladu je zkrácení lhůty pro vyměření či doměření daně. Pozapomněl ovšem na to, že prekluze této lhůty nemusí být vždy ve prospěch daňového subjektu. Naopak, tato lhůta je objektivní a slouží k zachování právní jistoty v podobě konečné výše daňové povinnosti za určité zdaňovací období, ať už je to v dané chvíli „ve prospěch“ daňového subjektu, nebo správce daně. Nejenže tak v tomto případě proti sobě nestojí dva rovnocenné výklady, ale navíc použití pravidla in dubio pro libertate pro výklad § 47 zákona o správě daní je zcela nepřípadné. Ve své rozhodovací praxi se Nejvyšší správní soud setkává s řadou případů, kdy je tato prekluze v neprospěch daňového subjektu, neboť zachováním této lhůty zákon podmiňoval např. možnost podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost nebo podání žádosti o obnovu řízení a podle předcházející právní úpravy též možnost přiznání odpočtu daně z přidané hodnoty.

Ústavní soud pominul i zmiňované historické argumenty a výslovně odmítl argument předkládaný prvním senátem NSS ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle něhož lhůty pro vyměření daně přece mohou začít běžet nejdříve od okamžiku, kdy je možné tuto daň vyměřit či zahájit úkony k jejímu vyměření (ať již ve formě např. vytýkacího řízení či daňové kontroly). Ústavní soud tak popřel obecný právní princip, podle něhož lhůta pro uplatnění určitého práva může začít běžet nejdříve od okamžiku, kdy lze toto právo poprvé skutečně uplatnit. Je přitom nemyslitelné, že by správce daně mohl vyměřit daň či zahájit úkony k jejímu vyměření před tím, než daňový subjekt podal daňové přiznání a než mu vypršela zákonná lhůta pro podání daňového přiznání. Ovšem zároveň již v této době správci daně běží podle nálezu Ústavního soudu vyměřovací lhůta. V případě daně z příjmů se daňové přiznání podávalo do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období (§ 40 odst. 3 zákona o správě daní). Pokud byl daňový subjekt zastoupen daňovým poradcem, který mu zpracovával daňové přiznání, či jeho účetnictví muselo být podle zákona ověřeno auditorem, činila lhůta pro podání daňového přiznání 6 měsíců. Správce daně mohl v obou případech prodloužit lhůtu pro podání přiznání o 3 měsíce (odst. 6). Pokud součástí zdaňovaných příjmů byly též příjmy ze zahraničí, mohl správce daně prodloužit lhůtu až na 10 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Z toho je zřejmé, jak zjednodušené je označení „3+0“ pro výklad, který zaujal Ústavní soud. Ve skutečnosti Ústavní soud zkrátil tuto lhůtu zejména u daně z příjmů hluboko pod tři roky.

Po nálezu ze dne 2.12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, rozhodoval vedle prvního senátu, který byl nálezem Ústavního soudu instančně vázán, o dané otázce nejprve devátý senát Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že předmětem jeho posouzení byla zejména prekluze daně z přidané hodnoty, patrně se necítil být vázán argumentací Ústavního soudu, jež se opírala výhradně o úpravu daně z příjmů fyzických osob. Devátý senát v rozsudku ze dne 22.1. 2009, č.j. 9 Afs 42/2008 – 84, zcela důvodně konstatoval, že „(...) tam, kde jsou příjmy podrobeny např. srážkové dani, je vznik daňové povinnosti stanoven ve vazbě na povinnost plátce provést řádnou a včasnou srážku, tj. při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch oprávněného příjemce určitého příjmu, nikoli ve vazbě na daňové přiznání. Včasným a správným provedením srážky je daňová povinnost vypořádána. Je tedy logické, že prekluzivní lhůta pro vyměření této daňové povinnosti se odvíjí od konce roku, ve kterém povinnost srazit daň vznikla. Pokud jde však o daně, se kterými zákon spojuje povinnost předložit daňové přiznání, je nanejvýš logické odvodit počátek běhu prekluzivní lhůty od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání není daň splatná, daňový subjekt nemá povinnost ani daň přiznat ani ji uhradit, a správce daně ani není před uplynutím lhůty pro podání přiznání oprávněn splnění předmětné povinnosti prověřovat.“ Devátý senát se ovšem bohužel proti nálezu Ústavního soudu výslovně nevymezil a vůbec ho ve svém rozhodnutí nezmínil.

Pak přišla rozhodnutí některých jiných senátů NSS, které názor Ústavního soudu bez dalšího následovaly, ač jím nebyly v těchto věcech instančně vázány (viz např. rozsudek ze dne 25.2. 2009, č.j. 8 Afs 3/2009–101). Pátý senát se hodlal odchýlit od právního názoru zastávaného právě touto judikaturou Nejvyššího správního soudu, která následovala nález Ústavního soudu, a zároveň čelil situaci, kdy v dané věci již existovala rozporná judikatura, neboť devátý senát zaujal ve zmíněném rozsudku opačné stanovisko než posléze rozhodnutí, která následovala Ústavní soud. Za těchto okolností pátému senátu nezbylo než se obrátit usnesením ze dne 16.6. 2009, č.j. 5 Afs 15/2009-105, na rozšířený senát. V tomto usnesení a v příslušné předkládací zprávě shrnul většinu již popisovaných argumentů (a některé další), proč se od nálezu Ústavního soudu odchýlit. V ostatních věcech, v nichž rozhodnutí záviselo na posouzení dané otázky rozšířeným senátem, pátý senát přerušil řízení. Zároveň předložil ve věci sp.zn. 1 Afs 27/2009 tentýž problém rozšířenému senátu první senát, který se ovšem chtěl odchýlit od rozsudku č.j. 9 Afs 42/2008 – 84, a naopak následovat Ústavní soud.

Rozšířený senát NSS rozhodl až usnesením ze dne 12.1. 2011, č.j. 5 Afs 15/2009-122. V něm rekapituloval judikaturu Ústavního soudu (zejména nález ze dne 13.11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05) k podmínkám precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu. Rozšířený senát tedy musel nutně připustit, že i Ústavní soud sám akceptuje, že se obecný soud může ve výjimečných případech a za vymezených podmínek od právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu odchýlit, pokud „obecný soud následně shledá dostatek relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivými argumenty, ve svém souhrnu konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem, a svědčícím tak pro změnu judikatury“. Tím dá obecný soud Ústavnímu soudu možnost, aby svůj názor znovu uvážil, a teprve pokud Ústavní soud i nadále setrvá na svém původním názoru, jsou obecné soudy povinny tento názor akceptovat jako konečný.

Rozšířený senát tak dospěl do bodu, kdy měl posoudit, zda argumenty, které mu předložil pátý senát, odůvodňují, aby se Nejvyšší správní soud od nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 odklonil. Podlé mého názoru předložil pátý senát pro takový postup velmi závažné argumenty. Z důvodů, které jsem již vysvětlil, jsem přesvědčen o tom, že zmiňovaný nález je přesně tím mimořádným případem, kdy je třeba, aby se Nejvyšší správní soud od postoje Ústavního soudu odchýlil. Rozšířený senát naproti tomu důvody pro takový postup neshledal, aniž by ovšem vysvětlil proč. Rozšířený senát se věcnými argumenty pátého senátu vůbec nezabýval, namísto toho ve výroku usnesení uvedl, že „výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno“. Na to se ovšem pátý senát neptal, ani takový předpoklad nezpochybňoval. Je samozřejmé, že obecné ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní není možné vykládat pro každou daň, na kterou dopadá, jinak. Pátý senát však argumentoval, že výklad „3+0“ , který u tohoto ustanovení zaujal Ústavní soud, je z výše uvedených důvodů nesprávný. Rozšířený senát se měl tedy těmito argumenty pátého senátu zabývat, namísto toho je však odmítl bez bližšího zdůvodnění.

Vše, čím rozšířený senát svůj závěr odůvodnil, by se dalo shrnout do „matuškovského“ povzdechnutí: „To všechno odnes čas…“ Rozšířený senát totiž poukázal na to, že názor Ústavního soudu převzal v mezidobí Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí, dále že Ministerstvo financí vydalo stanovisko pro postup daňové správy podle výkladu „3+0“ a konečně že na nález Ústavního soudu I. ÚS 1611/07 reagoval i zákonodárce zákonem č. 304/2009 Sb., kterým s účinností od 1.1. 2010 změnil § 47 odst. 1 zákona o správě daní takto: „Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“ Změnu výkladu opětovně ve prospěch právního názoru „3+1“ považoval rozšířený senát za této situace za nežádoucí a narušující princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty.

Všechno to jsou argumenty dle mého soudu dosti chatrné. Senáty Nejvyššího správního soudu, které po zmiňovaném rozsudku devátého senátu ze dne 22.1. 2009, č.j. 9 Afs 42/2008 – 84, rozhodovaly podle výkladu „3+0“, porušovaly § 17 s.ř.s., neboť pokud se chtěly odchýlit od právního názoru vyjádřeného v uvedeném rozsudku devátého senátu, měly povinnost se obrátit na rozšířený senát. Jestliže již věc byla kvůli rozporné judikatuře předložena (dokonce 2x) do rozšířeného senátu, měly povinnost přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu. Místo toho ovšem podle rozšířeného senátu vytvořily jakési fait accompli pro názor Ústavního soudu. Je paradoxem, že i sám první senát, který věc právě kvůli rozporné judikatuře rozšířenému senátu předložil, pokračoval v rozhodování podle „3+0“. Pokud jde o daňovou správu, je samozřejmé, že se nálezu Ústavního soudu byla nucena přizpůsobit, jen stěží by se mohla nadále vystavovat riziku, že bude velká část jejích daňových rozhodnutí rušena pro prekluzi, to samozřejmě neznamená, že tento nález akceptovala. Ani zmiňovaná novela zákona nesvědčí o správnosti tohoto nálezu. Naopak, pokud by byl výklad § 47 odst. 1 zákona o správě daní dle nálezu I. ÚS 1611/07 natolik přesvědčivý, proč by bylo nutné zákon měnit? Navíc jde o velmi nepovedenou novelu, protože zákonodárce sice počátek běhu tříleté lhůty podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní změnil, ovšem dikci § 47 odst. 2, který stanovil počátek běhu desetileté lhůty obdobně jako do té doby § 47 odst. 1, zákonodárce ponechal beze změny, čímž zmatek kolem tohoto ustanovení jen prohloubil.

Právní jistota a předvídatelnost rozhodování jsou jistě důležité, to ovšem dosud nebránilo rozšířenému senátu, aby v řadě případů i zcela ustálenou a dlouhodobou judikaturu obrátil. To je koneckonců samotná podstata rozhodování rozšířeného senátu, že je aktivován jedině tehdy, pokud se „malý“ senát NSS hodlá odchýlit od právního názoru již zaujatého Nejvyšším správním soudem. Pokud by měla být stabilita dosavadní judikatury absolutní hodnotou, nemusel by rozšířený senát vůbec existovat. Navíc bylo podle mého soudu třeba vzít v úvahu také to, že do předvídatelnosti soudního rozhodování zasáhl v prvé řadě Ústavní soud svým nálezem I. ÚS 1611/07, který představoval velmi překvapivý judikatorní obrat oproti do té doby zcela konstantní judikatuře správních soudů.

V druhém rozhodnutí k téže otázce (usnesení ze dne 12.1. 2011. č.j. 1 Afs 27/2009-98) již rozšířený senát mnoho dalšího neřekl. Vyčinil devátému senátu za to, že se devátý senát vůči nálezu Ústavního soudu výslovně nevymezil, zároveň však pomlčel o tom, že některé jiné senáty NSS porušovaly, jak již bylo řečeno, rozhodováním podle „3+0“ § 17 s.ř.s.

Co dál? Řeknete si, že asi nic, neboť všechno vyřešil od 1.ledna tohoto roku nový daňový řád, jehož § 148 odst. 1 opět stanoví počátek běhu tříleté lhůty jinak. Omyl. Podle přechodného ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu „běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován“. Jinými slovy, lhůta pro vyměření daně, která započala před 1.1. 2011, se až do tohoto data bude počítat postaru. Budeme tedy ještě hodně dlouho počítat podle „3+0“.

Kdyby byl Ústavní soud „frajer“, tak by právní názor vyjádřený v nálezu I. ÚS 1611/07 otočil (nejlépe ve věci, kde bude prekluze „3+0“ v neprospěch daňového subjektu), a to bez ohledu na obě rozhodnutí rozšířeného senátu NSS, která k dané otázce nic nového nepřinesla. Jsem realista, takže tuším, že se to asi nestane. Namísto toho začne Ústavní soud rušit rozsudky, kdy NSS rozhodoval ještě před nálezem I. ÚS 1611/07 podle „3+1“. I ve věcech, které pátý senát přerušil do rozhodnutí rozšířeného senátu, nyní musel pokračovat v řízení, převyprávět ve stručnější podobě ten samý příběh a uzavřít, že „nezbylo než…“ rozsudek krajského soudu zrušit pro prekluzi daně, a to bez ohledu na to, zda to žalobce v žalobě či kasační stížnosti namítal. Ústavní soud totiž ve své judikatuře z důvodů, které ovšem stojí mimo soudní řád správní, vyžaduje, aby správní soudy přihlížely k prekluzi daně, byť jde o hmotněprávní vadu daňového rozhodnutí, z úřední povinnosti.

Příběh skončil. Jaké z něho plyne poučení, nevím, spíš se nemohu ubránit údivu nad tím, jakým způsobem se navzdory všemu, co bylo léta judikováno, prosadil a udržel názor, který je podle mého odhadu (uznávám, že jde o pouhý odhad, žádnou anketu jsem nedělal) mezi soudci NSS, ale i Ústavního soudu menšinový.

. Celý příspěvek

Host Jiného práva v únoru

Jménem všech autorů Jiného práva (a snad i jeho čtenářů) moc děkuji Janu Převrátilovi za jeho příspěvky ze světa (práva), z nichž některé pronikly i na stránky denního tisku. Budeme moc rádi, když se tu s ním potkáme alespoň občas jako s Občasným bloggerem.

Zároveň mi je potěšením přivítat tu mezi námi Jakuba Camrdu - soudce NSS, člena finančně správního kolegia, rozšířeného senátu NSS a senátu pro věci volební a politických stran. Jakub má za sebou bohatou profesní kariéru, působil mj. jako náměstek na Ministerstvu spravedlnosti v době, kdy vrcholily přípravy na vstup ČR do EU. Byl také jedním z těch, kdo mi vyšlapávali cestičku v LL.M. programu na Stockholmské univerzitě.

Celý příspěvek

Nakupování hlasů – absolutní vada volebního procesu?

Minulý týden Ústavní soud vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ve věci voleb do zastupitelstva města Krupka. Jakkoliv s jeho celkovým vyzněním souhlasím, možná o to více mne mrzí, jak chabě je odůvodněn. Posledních 5-6 let se totiž u nás začaly objevovat praktiky, v devadesátých letech téměř neznámé: nakupování voličských hlasů. V loňských komunálních volbách se (na rozdíl od voleb v roce 2006) už dokonce nejednalo ani o zcela excesivní případy. Jen z judikatury krajských soudů plyne, že k tomuto nakupování prokazatelně docházelo (přinejmenším) v Krupce, Českém Těšíně, Kadani a Roudnici nad Labem. Tendence k nakupování hlasů tedy zjevně sílí a považuji proto za mimořádně důležité, aby volební soudy dokázaly na tuto novou situaci přesvědčivě a jednoznačně zareagovat. Právo totiž nemá jen represivní, nýbrž také preventivní a symbolický význam.

Otázka, zda je přípustné si kupovat hlasy voličů, přitom není tak banální či jednoznačná, jak by se mohlo zdát z prvních mediálních ohlasů na citovaný nález. Pojmovým znakem demokracie je totiž získávání politické podpory, což se děje i slibováním voličům. Jestliže chci od voličů získat potřebnou podporu, musím je něčím zaujmout: svým programem, kandidujícími osobnostmi a také konkrétním profitem. Pokud bychom se drželi ideologických klišé, bohatší lidé by měli volit pravici, která jim sníží daně, a chudší naopak levici, která se postará o jejich důstojný život. Předvolební sliby tak mohou být roztodivné povahy: idealistické či materiální, reálné i čistě fiktivní, pravicové nebo levicové, vážně míněné i recesistické (jeden – tuším - dánský komik se proslavil tím, že voličům slíbil trvale hezké počasí, pokud jej zvolí, a na voliče to zabralo).

V samotné podstatě fungování demokratického systému coby vlády lidu, lidem a pro lid je bohužel obsaženo i pokušení populismu. Je pravidlem, že těsně před volbami jsou valorizovány důchody či sociální dávky, nikdo si netroufne hlasovat proti různým pastelkovným či školkovným, je slibováno zrušení regulačních poplatků a jiných nepopulárních odvodů, vláda objíždí kraje a rozdává příslovečné pytle s moukou (slova M. Zemana) a tak je možno pokračovat. Stejně tak je již zcela obvyklé, že v průběhu volební kampaně strany rozdávají nejrůznější předměty a nabízejí bezplatné služby: od populárního předvolebního guláše a piva přes trička, balónky, průpisky, kapesníčky, zápalky až po změření krevního tlaku či pozvání na kafe/pivo s volebním lídrem.

Je pak legitimní se ptát, zda vůbec ještě existuje rozdíl mezi touto formou volební agitace a nakupováním hlasů. I samotní strůjci tohoto nakupování totiž voliče přesvědčují tím, že zatímco jiné strany vyhazují peníze za billboardy, oni je raději dají přímo občanům.

Právě tento rozdíl však Ústavní soud zcela pominul, když pouze (bod 34) označil názor krajského soudu o přípustnosti pojetí voleb „obchodně tržním způsobem“ za exces, neslučitelný s principy demokratického právního státu, nicméně tento svůj názor argumentačně vůbec nijak nepodpořil. Navíc, toto odůvodnění Ústavního soudu je vnitřně rozporné: jestliže totiž v předchozím bodu 33 s odkazem na nález ve věci J. Nádvorníka uvedl, že volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, které by měly za následek automatické zrušení voleb a všechny možné vady je proto třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb, hned v následujícím bodu konstatuje, že zmíněný „obchodně tržní“ exces je v „natolik extrémním a hrubém nesouladu s principy demokratického právního státu, že by sám o sobě stačil k tomu, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, neboť při testu proporcionality zájem na ochraně demokratického právního státu bez jakékoliv pochybnosti převažuje nad minimalizací zásahu, a to i v případě, že by snad nebyla v řízení před krajským soudem provedeným dokazováním zjištěna objektivní příčinná souvislost mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možná příčinná souvislost.“

Jinak řečeno, pokud vnímám citovaný text doslova, v případě kupování hlasů není nutno vůbec zkoumat, zda toto mohlo reálně ovlivnit výsledek voleb (byť šlo třeba jen o „nákup“ jediného hlasu?) a je namístě volby zrušit. Pokud však platí tato teze (kterou osobně považuji za velmi chybnou, krátkozrakou a v praxi zneužitelnou), nemůže platit teze předchozí o neexistenci absolutních vad volebního řízení.

Přes naznačené výhrady se domnívám, že rozdíl mezi přípustnou volební kampaní a nepřípustným nakupováním voličských hlasů existuje. Tento rozdíl spatřuji v důsledném respektování principu svobodných voleb, který je řazen na stejnou úroveň jako principy všeobecnosti, rovnosti a přímosti voleb s tajným hlasováním. Svoboda voleb totiž znamená i svobodu rozhodování každého jednotlivého voliče. Tato je zachována, i když si volič při procházce předvolebním městem vezme igelitovou tašku s reklamními předměty u stánku jedné politické strany, sní guláš u strany jiné, vypije si pivečko u třetí a svoji pouť zakončí snězením koláčku u strany čtvrté. Toto chování ho totiž nikterak nezavazuje a principielně se jedná o situaci srovnatelnou s vnímáním reklam, jejichž působení jsme vystaveni téměř na každém kroku. Jakkoliv bych toto chování stran považoval za nevkusné a hloupé, zmíněná svoboda rozhodování voliče by nebyla ohrožena ani tehdy, pokud by u každého stánku namísto dárků a nesmyslných tretek, které stejně zahodí, volič dostával přímo peníze. Pořád by se jednalo o formu reklamy a nikoliv o přímé materiální zainteresování na volebním výsledku, které by voliče při jeho rozhodování jakkoliv zavazovalo.

Praxe nakupování voličských hlasů však dle mého soudu již tuto svobodu voličského rozhodování přímo ohrožuje a právě proto je nežádoucí a protiprávní. Zde již totiž vůbec nejde o formu volební kampaně či marketingu, nýbrž o přímý a podmíněný vztah: ty dostaneš 300 Kč a za to mi odevzdáš svůj hlas. Nikoliv náhodou si nákupčí musí zajistit, aby „prodávající“ svůj slib dodržel a aby jeho investice nevyšla naprázdno: jde s ním do volební místnosti či k přenosné urně, doveze ho k volební místnosti, vyplní za něj hlasovací lístek, předem si vybere ostatní lístky apod. V těchto případech proto volič vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí, nýbrž svůj hlas fakticky prodá. Tím je však dotčena i zásada přímosti volebního práva, tajnosti hlasování (kde je tajnost, když mám předvyplněný lístek?) a koneckonců i jeho rovnosti – nákupčí disponuje s desítkami či dokonce stovkami hlasů namísto s hlasem jediným.

Nakupování hlasů probíhá samozřejmě i daleko inteligentnějšími způsoby. Těsně před komunálními volbami v roce 2006 např. jedna z volebních stran pořádala v Mostu velmi štědře dotované tomboly (vyhrávala se auta, jízdní kola, elektrospotřebiče), přičemž však vyplacení výhry podmiňovala svým volebním vítězstvím. Jinak řečeno, výherce přímo zainteresovala na volebním výsledku. Navíc, s ohledem na poměrně velkou hodnotu výhry, je jasné, že takto motivovala nejen jednotlivé výherce, nýbrž i jejich širší rodiny a přející přátele. V tomto případě samozřejmě neplatí, že by byly porušeny principy rovnosti volebního práva, jeho přímosti či tajnosti hlasování. Přesto se domnívám, že se nejedná o svobodné rozhodování. Takovýto volič se totiž vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí a zájmů, nýbrž je motivován výhradně svým bezprostředním materiálním profitem. Současně se domnívám se, že tato situace je odlišná od volebního slibu spočívajícího třeba ve zrušení regulačních poplatků, a to právě prvkem konkrétnosti. I pokud totiž pro stranu, slibující toto zrušení, nehlasuji, mohu tento „benefit“ využívat. Stejně tak jako budu platit menší daně či se budu cítit bezpečněji po zakoupení dalších stíhaček či tanků, byť jsem nevolil žádnou z vládnoucích stran.

Dovoluji si proto závěrem nabídnout do diskuse na Jiném právu následující „právní větu“. O nepřípustné nakupování hlasů, které by v případě dosažení příslušné intenzity bylo způsobilé vést k prohlášení voleb za neplatné, by se jednalo tehdy, jestliže: (1.) volič obdržel anebo by mu bylo slíbeno, že obdrží finanční částku za odevzdání svého hlasu pro konkrétní volební stranu, přičemž dodržení tohoto slibu by zpravidla bylo kontrolováno, anebo (2.) volič a jeho bezprostřední okolí by byl přímo a konkrétně hmotně zainteresován na volebním úspěchu některé ze stran, přičemž tento profit by zajišťovala přímo tato strana anebo s ní spřízněný subjekt. V každém případě však nakupování hlasů nepředstavuje absolutní vadu volebního procesu, u níž by nebylo třeba zkoumat pravděpodobné dopady na volební výsledek.

Celý příspěvek

Styl soudní argumentace v Česku, Polsku a Maďarsku

Před bezmála třemi lety jsem tu informoval o zamýšleném výzkumu, který se pokusil kvantitativně ohodnotit míru formalistických a neformalistických argumentů v judikatuře správních soudů Polska, Česka a Maďarska. Výzkum se týkal let 1999 až 2004, tedy období bezprostředně předcházející vstupu ČR do EU a několika mála měsíců po vstupu do EU. Výsledky výzkumu byly publikovány v našem společném článku Matczak, M. – Bencze, M. – Kühn, Z. Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. Journal of Public Policy, Cambridge University Press, April 2010, sv. 30 část 1, pro čtenáře tohoto blogu předkládám základní informace, k nimž jsme došli.

Náš výzkum zahrnul cca 1200 rozhodnutí vynesených správními soudy v ČR, Maďarsku a Polsku v letech 1999 a 2004. Kritériem výběru byla publikace rozhodnutí v oficiální sbírce soudních rozhodnutí. Měli jsme totiž za to, že publikovaná rozhodnutí budou více odpovídat složitým případům aplikace práva („hard cases“). Rozhodnutí se týkala daňových věcí a dalších veřejnoprávních otázek významných z hlediska komerčních aktivit (např. rozhodnutí v oblasti investic, stavebního práva, nejrůznější licenční řízení, právo životního prostředí, veřejné zakázky, soutěžní právo atd.).

Interpretační standardy, ze kterých vycházejí správní soudy, jsme klasifikovali následujícím způsobem.
(i) Standardy právu interní, kterými je jazykový výklad zákona, případně odkaz na dřívější soudní judikaturu. Pod tyto standardy jsme s ohledem na to, jak k nim soudy přistupují, podřadili též „logickou“ metodu výkladu (ta má sice teleologickou povahu, soudy k ní však přistupují mechanicky a formálně), event. různé interpretační pravidla typu lex specialis derogat legi generali. V Česku zahrnuly 72 % všech právních argumentů, v Polsku 81 %, v Maďarsku dokonce 88 %.
(ii) Standardy právu externí, zahrnující úmysl zákonodárce, cíle právní regulace, nalezení smyslu právní normy atd. Pokud soudce odkazuje na tuto skupinu argumentů, vykračuje současně z koncepce „omezeného“ práva a dává právu rozumný smysl s ohledem na jeho společenský kontext. Těch bylo u nás 18,6 % všech argumentů, v Polsku 10 %, v Maďarsku jen 9 %.
(iii) Ústavní standardy vycházejí z ústavy a jejích argumentů. Zahrnují mj. princip proporcionality, zásady ochrany lidských práv a zákaz diskriminace. U nás tvořily 8 %, v Polsku 7.4 %, v Maďarsku jen zanedbatelných 2.5 %.
(iv) Standardy z práva EU. Zde nutno brát v úvahu, že šlo v podstatě jen o působení silou přesvědčivosti, neboť ve zkoumaném období právo EU na soudní případy ještě přímo nepůsobilo. Asi i proto jich bylo ve všech třech zkoumaných systémech zcela zanedbatelné množství, kolem 1 %.

Čtyři typy standardů ukazují také rozdíly mezi dvěma strategiemi, které soudce mohl volit. Soudci, kteří vycházejí především ze standardů právu interních, volí formalistickou strategii. Naopak čím více odkazů na zbývající tři skupiny standardů, tím více soudce směřuje k neformalistické strategii.

Výsledky ukazují dominanci odkazů na standardy právu externí: v průměru celkem 83% všech odkazů ve jmenovaných státech směřuje do této skupiny. Soudci většinou odkazují na jazykový výklad textu zákona. Odkazují často rovněž na systematický výklad zákona, event. zejména v Polsku též na právní literaturu. Odkazy na standardy právu externí jsou na druhém místě, tvoří celkem asi 9% všech argumentů. V rámci této skupiny soudci zpravidla odkazují na cíl právní normy a záměr historického zákonodárce.

Odkazy na ústavní standardy zahrnuly celkem 7 % všech použitých argumentů. Odkazy byly pestré, od argumentací ústavou jako celkem (např. nespecifikovaným základním právem nebo svobodou) k určitým ústavním právům. Poměrně málo se argumentovalo principem proporcionality.

Z hlediska dynamiky jednotlivých argumentů lze uvést, že čísla byla poměrně setrvalá po celé zkoumané období. Jako výjimka z tohoto pravidla tak v českém právu určitou vzestupnou tendenci vykazovala jen argumentace ústavním právem.

Výsledky mezi jednotlivými soudními soustavami se nijak drasticky neliší, což ostatně naznačuje sdílení stejné právní kultury i nedávné historie. Přesto čtenáře asi nejvíce zaujme relativně větší počet odkazů na externí standardy v české judikatuře. Podle mého názoru jsou příčiny odlišností dvojí.

Narozdíl od Polska a Maďarska jsou čeští soudci v dennodenním kontaktu s rezolutně anti-formalistickým ústavním soudem. Ten má pravomoc rušit soudní rozhodnutí jako protiústavní. Během prvních deseti let své existence (1993-2003) český Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval antiformalistické aspekty soudcovské interpretace a kritizoval excesivní zákonný pozitivismus a textualismus obecné justice. Ústavní soud vyvinul dokonce doktrínu, podle níž excesivní formalismus může za určitých okolností založit protiústavnost. Když kritizoval formalistickou koncepci práva, Ústavní soud otevřeně a nediplomaticky uvedl, že „[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity” (notoricky známý a často citovaný nález „Liška Bystrouška vs. Jezevčík Bertík“, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, publ. pod č. 30/1998 Sb.). Soudci ÚS i v pracích doktrinálních zdůrazňovali, že pohyb směrem k teleologické argumentaci musí být realizován nejen v judikatuře, ale též v právní doktríně (nejvýznamnější prací zde byla asi Holländerova Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde 2003). Naproti tomu maďarský ústavní soud, vybavený pouze pravomocemi abstraktního přezkumu ústavnosti, neuspěl ve svých pokusech o transformaci obecné justice. Tak mohl maďarský autor ještě v roce 2002 napsat, že „stále ještě lze říci, že většina obecných soudců nevidí žádný vztah mezi ústavou a jejich běžnou rozhodovací činností“ (Gábor Halmai in Sadurski W. (Ed.), Constitutional Justice, East and West. Democratic Legitimacy and Constitutional Courts in Post-Communist Europe in a Comparative Perspective (2002), na s. 209).

Druhým důvodem je podle mne to, že české správní soudy, na rozdíl od obecné justice, byly svým složením vždy podstatně pestřejší než čistě kariérní justice obecná. Všimněme si, že náš výzkum se vztahoval k období, kdy teprve na jeho úplném konci byl konstituován Nejvyšší správní soud. Zcela převažující část dat, které jsem v českých rozhodnutích zkoumal, tedy byla produkována vrchními nebo krajskými soudy, nikoliv NSS, který ještě nebyl. Jakkoliv jsem se obával, že čistota dat v letech 2003 a 2004 bude dotčena právě vytvořením NSS, data jednoznačně prokázala, že počáteční judikatura NSS byla ve svém stylu k předchozí správní judikatuře kontinuitní. Jediná změna, kterou bylo možno v prvních dvou letech činnosti NSS zaznamenat, byla větší frekvence ústavněprávní argumentace.

Perspektivy vývoje stylu
Na počátku druhé dekády 21. století je možné shrnout, že české soudnictví doposud nemá žádný styl, který by spojoval soudnictví ústavní, správní a obecné. Dokonce i uvnitř jednoho a téhož soudu nalezneme různé styly, což bezesporu souvisí s osobnostmi soudců – zpravodajů. Přesto, měl – li bych generalizovat, lze říci, že obecné soudnictví reprezentované NS zatím zůstává blíže kognitivistickému a formalistickému ideálu soudcovské argumentace, který v našem právu dominoval až do 90. let minulého století. Tento ideál je spojen s navenek formalistickým a spíše stručným odůvodněním, nepřipouštějícím interpretační alternativy. Nevýhodou tohoto konzervativního stylu je malá přesvědčivost. Čtenář se nedozví, jak se soud postavil k argumentu, který směřoval k opačnému interpretačnímu závěru. Rozhodnutí si zachovává legalistickou fasádu, soudce navenek prezentuje své úvahy formou „subsumpčního“ automatu, aniž ovšem rozkryje důvody, proč volí pro posouzení věci určitou premisu namísto premisy jiné. Rozhodujícím důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu hierarchické postavení NS v justiční soustavě.
Naproti tomu vývoj stylu správní justice po roce 2004 (rok, kdy náš výzkum skončil) akceleroval. Rozhodnutí NSS, ale i krajských správních soudů jsou psána více dialogickým a diskursivním stylem, jejich délka nabobtnává, soudy se snaží poctivě vypořádat se všemi výkladovými variantami řešení určitého právního problému. Podoba odůvodnění je často substantivní, otevřeně se připouští, že právo má vícero možných významů, přičemž soud se usilovně snaží o podání všech důvodů, které jej vedou k nalezení řešení nejsprávnějšího. Nevýhodou tohoto stylu je jistá upovídanost a rozvláčnost. Důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu sice obdobně jako případě obecné justice hierarchické postavení NSS v justiční soustavě, soud se však snaží své rozhodnutí legitimovat též tak, že usiluje o to adresáty rozhodnutí vskutku přesvědčit. Nechávám na svém čtenáři, aby sám zvážil, zda delší rozhodnutí obsahující více důvodů pro rozhodnutí je v prostředí kontinentální právní kultury přesvědčivější, či zda naopak justice zprůhledněním své argumentace neztrácí část své (fiktivní, ale ve veřejnosti důležité) legitimity instituce znající „objektivní“ pravdy výkladu práva.

PS: děkuji ještě jednou studentům, kteří se prokousávali stovkami českých rozhodnutí a poctivě vyplňovali tabulku, z níž jsme brali naše výsledky.

Celý příspěvek

Poslední výstřel aneb Právník rocku

Ačkoliv by titulek mohl svědčit o opaku, nebudu se věnovat Vinnetouovi ani právnickým oceněním. Nadešel čas se - přinejmenším jako měsíční host - rozloučit, a s ohledem na blížící se karneval tak učiním způsobem poněkud impertinentním.

Jako pandán ke starším příspěvkům o beletrii vhodné pro právníky se proto dnes podíváme na to, jak si vedou právo a právnický stav v populární hudbě.

Stačila by vlastně jedna věta: stojíme si bídně. Z textů, které jsem schopen si z hlavy vybavit, jednoznačně vyplývá, že umělec coby romantický rozervanec - a zejména pak rocker - nesnáší establishment (viďte, sire Michaeli ), pod kteréžto označení pochopitelně šmahem zahrnuje iprávníky a právo. A tak není divu, že právní instituty, zástupci právnických profesí, natož pak represivní složky jsou systematicky na druhé straně tu pomyslné, tu skutečné barikády, tedy mezi těmi zlými.


Posuďte sami:
- anglicky zpívající interpret, který prchá před spravedlností, neboť je pronásledován kvůli dvojnásobné vraždě příslušníků ozbrojeného sboru, jeden z činů popírá, u druhého namítá okolnosti vylučující trestnost a ještě tvrdí, že jeden z "orgánů" vúči němu byl odjakživa zaujatý;

- česká zpěvačka popisuje soudní jednání blíže neurčené povahy, kde jsou ji k tíži kladeny tak nesmyslné okolnosti, jako výrazný odstín kosmetiky, záliba v ušlechtilých květinách nebo dlouhý spánek;

- v anglické skladbě zakládá prokurátor obžalobu na skutečnosti, že obžalovaný byl přistižen v okamžiku, kdy projevoval city takřka lidské povahy; soudce, který se mimochodem jmenuje Červ, nad takovým flagrantním porušením zásady nullum crimen sine lege ani nezvedne obočí (nebo čím červi vyjadřují údiv);

- to nejhorší nakonec (u tohoto českého textu nelze než citovat): "Postarší právník mě nakop a to rovnou do koulí/povídá: já ti cestu ukážu ale musíš s mým psem ven./Povídám: moment soudče, já jsem taky homo sapiens/abych si trochu ulehčil, tu ránu jsem mu navrátil."

Shrnuto podtrženo: právníci jsou světu dobří, když po nich svět něco potřebuje, ale v písni můžete klidně očerňovat jejich obor, je samé a ještě jim jednu natáhnout.

Bilance skladeb, které s právem a jeho dělníky zacházejí s náležitou úctou, je oproti tomu tristní. Z repertoáru, který nosím v hlavě, se tomuto popisu velmi vzdáleně blíží snad jenom rezignace amerického bluesmana/anglického punkera, který je poté, co byl odsouzen za loupežná přepadení spáchaná se střelnou zbraní, ochoten připustit, že se "porval s právem a právo zvítězilo".

K nápravě tohoto neradostného stavu v zásadě vedou dvě cesty.

Jednak se může právnický stav snažit přizpůsobit hudební svět k obrazu svému. V úvahu přichází citlivá adaptace některých žánrů (máte raději hart rock, nebo rock'n'rawls?), radikální proměna svatostánků starého umění (pryč s operou! la scalia chce bigbít!), nebo přímo nasazení vlastních koní - jako příklad se nabízí formace The Lawyers, která ale bohužel existovala pouze na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, velkou díru do světa zřejmě neudělala a nepodařilo se mi ověřit diplomy jednotlivých členů. V našich podmínkách by možná stálo za to vsadit na folk a ke zpívajícímu právníkovi přidat třeba populární autorskou dvojici Wenig Malovský; progresivnější posluchače by mohla uspokojit industriálová formace rytíř Randál.

Druhou cestou je systematická osvěta v rámci již etablovaných uměleckých směrů a interpretů. Proto Vás vyzývám: kdo najde českou či zahraniční skladbu, v níž bude právo nebo právníci vykresleno v nejpozitivnějším světle (tvorbu již zmíněného zpívajícího právníka předem vylučuji - to by byl příliš jednoduchý cíl)? A napadnou Vás další odstrašující příklady, které by bylo nejlépe kolektivně zažalovat za nactiutrhání?

A na závěr příspěvku i měsíce soutěžní otázka : první, kdo správně identifikuje pět skladeb a interpretů více či méně volně citovaných výše, má u mne při své příští návštěvě Lucemburku (rockersky stylové) pivo.

Celý příspěvek