Jak správně citovat judikaturu ESLP II.: Na co si dát při citaci judikatury ESLP pozor

V první části jsme si ukázali, že při citování judikatury ESLP je důležité, abychom odkazovali na správné rozhodnutí a na správný odstavec, ve kterém je obsažen právní názor, o který se chcete opřít. Kromě těchto dvou zásad je rovněž důležité si ověřit, zda rozhodnutí sedmičlenného senátu ESLP, na které hodláte odkázat, nebylo postoupeno velkému senátu ESLP. Dále je důležité zachovávat obezřetnost při používání neoficiálních českých překladů. Možná se Vám už stalo, že se Vám český překlad nějakého rozhodnutí ESLP zdál podezřelý. V takovém případě je potřeba skutečný obsah rozhodnutí ověřit.

Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: základní rady

Z výše uvedeného plynou čtyři základní kontrolní otázky, které by měly minimalizovat počet nesprávných citací: (1) Vím přesně, které rozhodnutí ESLP cituji?; (2) Vím přesně, v jakém odstavci je právní názor, který cituji, obsažen?; (3) Nebylo rozhodnutí ESLP, které cituji, náhodou postoupeno velkému senátu ESLP?; (4) Pokud pracuji s neoficiálním překladem rozhodnutí ESLP, jsem si jistý, že tento překlad odpovídá originálu?

Pokud si nejste jisti odpovědí na první nebo druhou otázku, nahlédnete do oficiálního znění citovaného rozhodnutí v jednom z úředních jazyků a ověřte si, zda jsou Vaše citace správné. Tuto radu není vhodné brát na lehkou váhu, neboť rozhodnutí sedmičlenného senátu a velkého senátu (v téže věci) se zaměňují velmi lehce. Pokud si nejste jisti odpovědí na třetí otázku, nezbývá Vám nic jiného než si ji ověřit v HUDOCu. Pokud si nejste jisti odpovědí na čtvrtou otázku, je nutné konzultovat oficiální znění citovaného rozhodnutí v anglickém či francouzském jazyce (či případně v obou) nebo se pokusit vyhledat jiný český překlad.

Na co si dát pozor při citaci judikatury ESLP: rady pro „fajnšmekry“

V této části zmíníme čtyři další otázky, které již vyžadují sofistikovanou práci s judikaturou ESLP. První tři otázky se v podstatě týkají téže věci, a to posunu v judikatuře ESLP. Judikatura ESLP se totiž vyvíjí a starší rozhodnutí se mohou stát obsoletními či mohou být dokonce výslovně překonána judikatorním odklonem. Poslední otázka se týká vnitřní rozpornosti judikatury ESLP. Ani ESLP se totiž nevyhnul „rozjetí“ své judikatury, na což musel následně reagovat jejím sjednocením.

První otázka tedy zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k judikatornímu odklonu? Explicitní judikatorní odklon je naštěstí v judikatuře ESLP poměrně vzácný a může ho učinit pouze velký senát ESLP. Judikatorním odklonům je navíc věnována značná pozornost v akademických kruzích, takže průměrnému pozorovateli judikatury ESLP většinou neunikne.

Příklad judikatorního odklonu se týká otázky adopce dětí homosexuály. V roce 2003 ESLP ve věci Fretté proti Francii (rozsudek ze dne 26. 2. 2002, stížnost č. 36515/97) poměrem hlasů čtyři ku třem rozhodl, že Evropská úmluva o lidských právech takové právo nezaručuje. O necelých šest let později, ve věci E. B. proti Francii (rozsudek velkého senátu ze dne 22. 1. 2008, stížnost č. 43546/02), však velký senát ESLP dospěl k opačnému závěru (poměrem hlasů deset ku sedmi) a uchýlil se k judikatornímu odklonu.

Off-topic: Zde můžeme mimochodem sledovat jednu z užitečných funkcí disentů. Disenty nás totiž informují o možném budoucím vývoji judikatury, a tím snižují negativní důsledek jakéhokoliv judikatorního odklonu - jeho inherentní retroaktivitu.

Druhá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu? Posun v judikatuře ESLP je mnohem častější než judikatorní odklon. Jediným způsobem, jak tento posun zaznamenat, je pravidelně sledovat monitoring judikatury ESLP v odborných periodicích.

Jako typické příklady posunu v judikatuře můžeme jmenovat rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Selmouni proti Francii ze dne 28. 7. 1999, stížnost č. 25803/94, kde došlo v čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech k posunu hranice mezi mučením a nelidským zacházením (srov. bod 101 tohoto rozsudku). Dalším příkladem je rozsudek ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, stížnost 5380/07, kde ESLP zavedl nový pojem „skutkové tvrzení s hodnotovým nádechem“ (value-laden statement of fact) a naboural tak u práva na svobodu projevu (čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech) dosud zastávanou dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud (srov. bod 33 tohoto rozsudku).

Třetí otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k posunu v otázce rozsahu článků ESLP? Tato otázka úzce souvisí s předchozí otázkou, nicméně je specifická v tom, že se zaměřuje na to, zda ESLP nerozšířil aplikovatelnost daného článku Evropské úmluvy o lidských právech na oblast práva, na kterou se tato úmluva dosud nevztahovala.

Typickým příkladem je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vilho Eskelinen proti Finsku ze dne 19. 4. 2007, stížnost č. 63235/00, ve kterém velký senát výrazně rozšířil aplikovatelnost „civilní větve“ čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na spory veřejných zaměstnanců. Tímto rozsudkem došlo k výraznému posunu od rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999, stížnost 28541/95, v němž ESLP zachoval ohledně aplikovatelnosti čl. 6 v jeho “civilní větvi” na spory veřejných zaměstnanců značnou zdrženlivost.

Čtvrtá otázka zní: Nedošlo v judikatuře ESLP k sjednocení vnitřně rozporné judikatury? Rozkolísanost judikatury je údělem každého soudu, který musí rozhodovat tisíce věcí ročně. Tento nešvar se tudíž nevyhnul ani ESLP. Podobně jako u judikatorních odklonů dochází k explicitnímu přiznání rozkolísanosti judikatury a následnému sjednocení jen sporadicky. Pro jistotu dodávám, že sjednotit rozkolísanou judikaturu může opět jen velký senát ESLP.

Typickým příkladem sjednocení rozkolísané judikatury je rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03. V tomto rozsudku velký senát sjednotil svou vnitřně rozpornou judikaturu k výkladu prvku „idem“ v zásadě ne bis idem, jež je zakotvena v čl. 4 protokolu č. 7 (právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát). Pokud Vás tato problematika zajímá, zaměřte se zejména na body 58-97 tohoto rozsudku.

Z těchto čtyř rad pro „fajnšmekry“ vyplývají následující dva závěry. Za prvé, pro kvalitní práci s judikaturou ESLP je nutné sledovat pečlivě (alespoň) rozhodovací činnost velkého senátu ESLP. Za druhé, vzhledem k možným posunům v judikatuře ESLP je vhodné průběžně sledovat aktuální rozhodovací činnost ESLP v odborných periodicích (alespoň pravidelný monitoring). Samozřejmě ne každý má čas číst tento monitoring podrobně, ale prolétnout ho a zjistit, zda-li není něco nového v oblasti práva, která mě zajímá (kterou se živím), by měl zvládnout každý. U soudců je to podle mě i jejich povinnost.

Celý příspěvek

Zemřela JUDr. Jindřiška Munková

Dnes 4.5.2010 ve 4:30 hodin ráno zesnula v nemocnici na Františku JUDr. Jindřiška Munková. Opustila nás tak nejen skvělá právnička v oblasti soutěžního práva, kde mi byla po profesní stránce nejbližší, ale především nás opustil milý a moudrý člověk s renesančním záběrem zájmů (např. exotické a náročné cestování i v pokročilém věku) a znalostí.

S doktorkou Munkovou jsem se setkal zprvu v pozici studenta na pražské právnické fakultě, a to v rámci kursů evropského soutěžního práva, ale blíže pak při vedení mé diplomové práce. Již v té době (kdy jsem za sebou měl studim v zahraničí v rámci programu Socrates/Erasmus a posléze i práci v advokacii, a mohl tak alespoň rámcově porovnávat) mne nepřestávala udivovat její otevřenost, vstřícnost, kreativnost a ohromný rozhled ve složitém oboru soutěžního práva. Zcela stranou ponechávám její vynikající jazykové vybavení. V porovnání s některými jinými učiteli na fakultě na mne tak působila jako příjemné zjevení z jiného světa.

Posléze se naše kontakty dále prohloubily, a to když jsem z popudu paní doktorky Munkové začal publikovat v některých periodikách a zejména poté, co mi nezištně nabídla možnost spoluautorství na jí připravované mezioborové učebnici soutěžního práva. Práce na přípravě textu dané učebnice a nasazení ze strany paní doktorky pro mne bylo velkou školou. Poučné a příjemné byly opakované diskuse na množství otázek, které se uskutečňovaly ať již u ní v kanceláři, či někdy u ní doma, a to vždy v příjemné atmosféře a za pro paní doktorku Munkovou neodmyslitelného cigaretového "mlžného oparu", který však musel každý paní doktorce odpustit (prostě k ní patřil a příjemnosti setkání to nijak neubíralo, jak by jistě každý její známý potvrdil). Takovou "školu" jsem pak opakovaně dostal a s díky přijal v rámci dalšího spoluautorování prvních dvou edicí C.H. Beck šedého komentáře k zákonu o ochraně hospodářské soutěže a jsem za ni velmi vděčný. Druhé vydání uvedeného komentáře, které vyšlo v prosinci 2009, bylo přitom zřejmě její poslední publikací, což je obrovská škoda.

Takto jsme relativně nedávno (před tím, než se zdravotní stav paní doktorky zkomplikoval) diskutovali i o možné nové edici učebnice Soutěžního práva. Bohužel k její realizaci již s účastí paní doktorky nedojde.

Doktorka Munková přitom nebyla jen akademičkou, která po dlouhou dobu v osamocení držela pochodeň soutěžního práva na pražské právnické fakultě, ale také výbornou praktikující advokátkou, a to i v pozdním věku. Za příklad může sloužit kauza České rafinérské proti ÚOHS, ve které v nedávné době opakovaně uspěla u Krajského soudu v Brně. Nelze zapomenout ani na její dřívější působení v legislativní radě vlády, dále po určitou dobu jako ředitelky na Odboru kompatibility na Úřadu vlády ČR, jako generálního sekretáře Karlovarských právnických dnů či člena redakční rady Právních rozhledů. Jsem přesvědčen, že s ohledem na své vyhraněné (a vždy dobře zdůvodněné) názory, které (nejen) takto uplatňovala, též ovlivňovala (alespoň v některých ohledech) vývoj právního prostředí u nás. Stejně tak jsem přesvědčen, že to platí nejen pro oblast soutěžního práva a nekalé soutěže, kde o tom vůbec nepochybuji.

Po Václavu Novotném nás tedy v poměrně krátkém období opouští další významná osobnost spojená s vývojem oboru soutěžního práva u nás. A obdobně jako dříve zmiňoval Vojta Šimíček u Václava Novotného i u paní doktorky Munkové plně platí, že se jednalo o vzácného člověka, kterým se říká "noblesní osobnost" . Paní doktorka Munková nám bude velmi chybět.

Vzpomínejme na ni s úctou a hlubokým respektem.

Celý příspěvek

Pavel Molek: Bem-vindo em Lisboa!

Bom dia! Vzhledem k postupnému odlivu inspirace jsem sice na podzim upustil od plánu založit na Jiném právu rubriku Povídačky z Lisabonu, ale...právě teď je nejlepší doba najít někoho, kdo bude nový, mladý, nějakého sekáče, který se nezakecá, a tuto rubriku založí. Ano, chápete správně, tento krátký hostovací post má být mou srdečnou pozvánku do Lisabonu. Universidade Católica Lisboa (neděste se, z pohledu hostujících studentů se katoličnost univerzity pozná jen podle krucifixů na stěně, pokud chcete, můžete si na ně zajet zvyknout třeba do škol v sousedním Bavorsku, jinak jsou ale spíš terčem narážek některých vtipnějších profesorů) nabízí několik LL.M. programů. Ten nejnovější, nejalternativnější, nejlepší, no zkrátka ten, jemuž jsem věnoval již sedm měsíců života a ještě dva přihodím, se jmenuje Law in a European and Global Context. Uznávám, mnoho to neříká. O to více vám ale řekne samotný program. V jeho rámci se totiž jako apoštolové na orloji (krucifix, že by mé metafory byly přeci jen posledními měsíci deformovány?) střídají jedni z nejlepších profesorů Evropy i Ameriky, takže třeba já jsem tu konečně poznal osobně lidi, které jsem dříve znal jen z článků a postů na JP: Daniel Halberstam, Mattias Kumm, Eric Posner, Mitchell Lasser a hlavně oba páni programoví ředitelé, tedy Miguel Poiares Maduro a Joseph Weiler. Tihle všichni (a mnohem víc, kompletní seznam tváří a jmen, stejně jako veškeré další informace, najdete v brožuře) se tu postupně střídají a nabízejí vám svůj pohled na evropské právo, ale taky na právo mezinárodní i na obskurní (aspoň pro běžného českého pozitivistu) přístupy k právu: právo a literatura, Law&Economics a podobně.

Přiznám se, že pod těmito alternativními pohledy jsem nabyl pocitu, jako kdybych v ČR studoval právo vždy jen jako nějakou mapu země, díval se na ni zdálky i zblízka (a opravdu, než se naučíte nazpaměť všechny vesnice, říčky a potoky, chvíli to trvá a někdo tomu může zasvětit celou plodnou akademickou kariéru), a až tady jako by mi tu mapu někdo pootočil a ukázal, že není placatá, ale plastická, že má kopce a údolí, které jsem předtím neviděl. To střídání má tu výhodu, že poznáte opravdu působivou řadu pohledů a lidí (a to zblízka, ve skupince dvaceti studentů – aspoň tolik nás je letos). Nevýhoda je, že to je opravdu spíš ochutnávka a nikoli intenzivní „vztah“. Proto taky doporučuji toto LL.M. hlavně těm, pro které to má být poslední nebo první krok akademické kariéry. Jako poslední krok je to dobré pro ty, kteří po studiu v ČR mají stále (oprávněný) pocit, že obraz práva nabízený českými fakultami je poněkud placatý. Těm doporučuji tento kurz jako pěkné zpochybnění relevantnosti znalostí, které si pět (popřípadě více...popřípadě méně...) let tak pracně soukali do hlavy. A jako první krok je to dobré pro ty, kteří uvažují o Ph.D. nebo LL.M. někde v Americe nebo Evropě, ale ještě neznají přesně to jméno, které by chtěli následovat. Ono, vybrat si Chicago jen proto, že tam žil Al Capone, nebo NYU jen proto, že New York je město, co nikdy nespí, je opravdu trochu málo. Tady v Lisabonu (čili skoro doma) máte možnost zjistit, kterého profesora stojí za to následovat třeba až do horoucích pekel (ano, myslím Houston v červenci, kam se vydáte za profesorem Nimmerem), či se do nějakého – oboru - zamilovat. Já jsem se třeba (akademicky) zamiloval do Daniela Halberstama, proč si to nepřiznat, a kdybych nebyl akademicky, pracovně i jinak zadaný, nevím, nevím....

Už by to chtělo nějaké špatné zprávy, že?

První špatná zpráva je, že poplatek za studium, 14 000...euro, asi leckdo bude jen obtížně hledat v prasátku (keramickém myslím, abych nebyl nařčen, že nabádám k týrání zvířat). Na druhou stranu je to stále výrazně méně než podobné americké LL.M.

Druhá špatná zpráva je, že to je náročné. No, dost náročné. Ale právě pokud je to pro vás naopak dobrá zpráva, jste ti správní adepti pro tenhle program (samozřejmě anglicky, portugalština je v kurzu prakticky zakázaným jazykem). Zjistíte totiž, že dokážete na jednu hodinu načíst průměrně 70, ale někdy taky 200 stránek textu. Že dokážete přes víkend napsat na zadané téma dvě stanoviska generálního advokáta, která mají hlavu i patu. Nebo aspoň tu patu. Je to jen otázka množství vypité kávy a disciplinovanosti. Toho prvního nabízí Lisabon dostatek, toho druhého....inu, Lisabon je město, které člověka poněkud rozptyluje. Uvidíte sami, pokud se rozhodnete podat přihlášku. Deadline je 20. května. Držím palec a těším se na doplňující dotazy. Obrigado pella vossa attencao!

Celý příspěvek

Jak správně citovat judikaturu ESLP I.: Základní principy

Měl jsem pocit, že české soudy (zejména po osvětě z pera Michala Bobka) již vědí, jak správně citovat judikaturu ESLP. Nálezy Ústavního soudu z posledních týdnů (viz zde a zde) mě však vyvádějí z omylu. Když už i pomyslný český „šampión“ v používání judikatury ESLP není schopen uvést v citaci ani číslo stížnosti (natož bod rozsudku, na který odkazuje), tak je něco asi špatně. Abychom nekritizovali jen Ústavní soud, s odkazováním na judikaturu ESLP mají problém i obecné soudy a právní zástupci. Ukazuje se tak, že nesprávné citování judikatury ESLP je stále jedním z neuralgických bodů při aplikaci judikatury ESLP v České republice. Z tohoto důvodu předkládám tento krátký seriál.

Jak tedy správně citovat judikaturu ESLP? Základní odpověď zní: Tak, aby bylo citované rozhodnutí ESLP jednoznačně identifikovatelné, a tudíž i dohledatelné. Pokud totiž není rozhodnutí jednoznačně identifikovatelné, nelze jej dohledat. Pokud nelze dané rozhodnutí dohledat, nelze ani verifikovat, zda český soudce citoval správné rozhodnutí ESLP a zda dovodil z citovaného rozhodnutí ESLP správný závěr. Jak banální, že.

Které údaje musí být tedy v citaci uvedeny, aby bylo citované rozhodnutí ESLP jednoznačně identifikovatelné? Aby bylo citované rozhodnutí jednoznačně dohledatelné, musí obsahovat vždy alespoň tři následující údaje: (1) jména stran; (2) datum rozhodnutí; a (3) číslo stížnosti. Tyto tři údaje představují absolutní citační minimum. V praktickém provedení by takový odkaz vypadal například takto: Zvolský a Zvolská proti České republice, 12. 11. 2002, stížnost č. 46129/99.

Taková citace sice umožňuje citované rozhodnutí jednoznačně identifikovat a dohledat, nicméně pořád neobsahuje všechny potřebné údaje. Z výše uvedené citace kauzy Zvolský a Zvolská proti České republice se totiž nedozvíte, o jaký typ rozhodnutí se jedná (rozhodnutí či rozsudek) ani které soudní těleso ESLP v dané věci rozhodovalo (tj. zda v citované věci rozhodoval sedmičlenný senát ESLP, velký senát ESLP či Evropská komise pro lidská práva).

Po vstupu v platnost protokolu č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech budou moci o stížnostech rozhodovat nejen sedmičlenné senáty a velký senát, ale v některých případech rovněž samosoudci a tříčlenné výbory soudců. V budoucnu se tedy budeme setkávat i s rozhodnutími těchto těles.

Správná citace rozhodnutí ESLP by tedy měla obsahovat, v podstatě v libovolném pořadí, následující údaje: (1) jména stran; (2) datum rozhodnutí; (3) typ rozhodnutí; (4) orgán, který v dané věci rozhodoval; a (5) číslo stížnosti.

V praktickém provedení by takový odkaz vypadal takto: Zvolský a Zvolská proti České republice, rozsudek senátu ESLP ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 46129/99. Alternativně lze toto rozhodnutí citovat následovně: rozsudek senátu ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99. Slovo „senátu“ není nutné v citaci uvádět (viz níže).

Teprve z takové citace získáme všechny podstatné údaje. Někteří autoři uvádí i číslo sekce soudu, která v dané věci rozhodovala, a/nebo číslo oficiální tištěné sbírky, ve které bylo dané rozhodnutí uveřejněno. Tyto údaje jsou však již podružné, a proto je není třeba uvádět. Stejně tak není nutné nad rámec výše uvedených údajů zmiňovat citaci sešitové sbírky, kde byl uveřejněn neoficiální český překlad daného rozhodnutí ESLP. Naopak je nevhodné odkazovat na sbírku, kde byl uveřejněn neoficiální překlad daného rozhodnutí ESLP, namísto výše uvedených povinných údajů. V takovém případě je sice citované rozhodnutí ESLP dohledatelné, nicméně tato citační praxe výrazně zpomaluje dohledávání citovaného rozhodnutí, neboť si musíte nejdříve obstarat potřebnou sešitovou sbírku.

Příkladem nesprávné citace je následující odkaz: Zvolský a Zvolská proti České republice, rozsudek ESLP, publ. v č. 4/2002 Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.

Pokud jde o identifikaci orgánu, který v dané věci rozhodoval, v literatuře se zažil úzus, že stačí zdůraznit případy, ve kterých rozhodoval velký senát ESLP. U ostatních případů se automaticky presumuje, že rozhodoval sedmičlenný senát ESLP. Po vstupu protokolu č. 14 však začnou o stížnostech k ESLP meritorně rozhodovat i tříčlenné výbory soudců. Vzhledem k tomu, že tříčlenné výbory soudců budou moci rozhodovat pouze o tzv. „repetitivních stížnostech“, budete na jejich rozhodnutí odkazovat spíše zřídka. Pokud tak ale učiníte, měli byste zdůraznit, že se jedná „pouze“ o rozhodnutí výboru.

Dalším problematickým aspektem při citování judikatury ESLP je počešťování jmen stěžovatelů. Počešťování je problematické zejména při nedůsledných citacích, kdy není uvedeno číslo stížnosti ani datum. V takových případech je totiž někdy velmi obtížné citované rozhodnutí dohledat. Z tohoto důvodu doporučujeme jména stěžovatelů nepočešťovat vůbec nebo uvádět vedle počeštěného jména stěžovatele i jméno v originále.

Důsledky počešťování si ukážeme na následujícím praktickém příkladu. Nesprávná citace vypadá následovně: Strana Properity proti Turecku, Reports of Judgments and Decisions 2003-II. Schválně zkuste zadat do HUDOCu do kolonky jméno stěžovatele „Strana prosperity“. Zjistíte, že Vám HUDOC žádné rozhodnutí nenajde. Správná citace vypadá následovně: Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 2. 2003, stížnosti č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98.

Výše uvedený způsob citace je však přípustný pouze tehdy, pokud odkazujeme na rozhodnutí ESLP jako takové, a nikoliv na konkrétní právní názor tam citovaný. Pokud odkazujete na konkrétní právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí ESLP, musíte rovněž přesně odkázat na citovaný odstavec (pozn. rozsudky ESLP jsou opatřeny autorským číslováním odstavců). Již na začátku této kapitoly jsme zdůrazňovali, že odkaz na citovaný odstavec je zcela zásadní pro verifikaci právního závěru dovozovaného z citovaného rozhodnutí ESLP. Některá rozhodnutí velkého senátu ESLP mají totiž několik stovek autorských odstavců a při absence odkazu na konkrétní odstavec je skoro nemožné dovodit, o který právní názor se citující soud opírá.

Rozhodnutí o přijatelnosti někdy autorské číslování odstavců nemají. Při citaci konkrétního právního názoru obsaženého v takovém rozhodnutí o přijatelnosti tedy nezbývá nic jiného než se pokusit identifikovat citovanou pasáž jinými prostředky (např. pomocí přímé citace).

Odkázat na citovaný odstavec musíte jak v případě přímé citace, tak v případě „pouhé“ parafráze právního názoru obsaženého v citovaném rozhodnutí ESLP. Právě absence odkazu na konkrétní odstavec je nejčastějším nedostatkem v rozhodovací činnosti českých soudů. Citovaný odstavec označujeme jako „bod“ (někdy se setkáme též s označením „§“ či „odst.“).

Pokud například chcete odkázat na následující právní názor ESLP „Soud se domnívá, že v případech, jako je tento, by bylo nutné s určitostí zjistit, zda byl převod předmětných pozemků proveden proti vůli bývalého vlastníka – což v tomto případě zřejmě není pravdou vzhledem k prohlášení, které bývalý vlastník učinil – a zda se skutečně jednalo o majetkovou křivdu vzhledem k plnění poskytnutému druhou stranou“, který je obsažen v bodě 72 rozsudku ESLP ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, správná citace vypadá následovně: Zvolský a Zvolská proti České republice, rozsudek senátu ESLP ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 46129/99, bod 72.

Celý příspěvek

Ústavní soudci, mluvíte spolu?

Tato otázka mne napadla po přečtení nálezu I. ÚS 22/10 ze dne 7. dubna 2010, který se do povědomí širší veřejnosti dostal pod titulkem „Internet je základní lidské právo“ (a kabelová televize taky, dodávám). Zajímavých (a zarážejících) aspektů v tomto nálezu je více, zaměřit se chci především na jeden z nich: zajímalo by mne totiž, do jaké míry spolu členové jednotlivých senátů Ústavního soudu debatují o kauzách, ve kterých rozhodují.

Nejprve stručně, o co v daném případě šlo. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně konstatující, že stěžovatelka – odsouzená k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestné činy podvodu, krádeže a zpronevěry se škodou v řádech milionů korun – nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Jejímu ustanovenému obhájci byl přitom soudem přiznán nárok na odměnu a hotové výdaje ve výši 421 396,70 Kč, stěžovatelka však tvrdila, že ze svého invalidního důchodu (8 374 Kč) není schopna pokrýt ani své stávající náklady (mimo jiné 209 Kč za kabelovou televizi a 490 Kč za internet), natož zaplatit obhájci. Krajský a vrchní soud ve svých rozhodnutích kromě jiného uvedly, že stěžovatelka nepředložila potřebné doklady k osvědčení nedostatku finančních prostředků, že některé její výdaje jsou zbytné (kabelová TV, internet) a že podle všeho musí disponovat ještě dalšími finančními zdroji (jakkoli se nepodařilo prokázat, že má stále přístup k penězům získaným trestnou činností).

Soudkyně zpravodajka E. Wagnerová spolu se soudcem F. Duchoněm dospěli k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu v Olomouci porušilo základní práva stěžovatelky garantovaná v článku 6 odst. 3 písm. c) a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Opačného názoru byla předsedkyně senátu I. Janů, která k nálezu připojila poměrně ostré odchylné stanovisko.

To, že se členové senátu mezi sebou neshodnou, není samozřejmě jev nijak zvláště vzácný. Očekával bych nicméně, že mezi nimi proběhne určitá výměna názorů, a to výměna oboustranná, která umožní nejen to, že menšina bude ve svém odchylném stanovisku reagovat na argumentaci většiny, ale rovněž že v názoru většiny (tedy v odůvodnění rozhodnutí) budou do určité míry předjímány též argumenty menšiny.

Nezdá se mi, že by tento dialog proběhl v daném případě. A to například z toho důvodu, že soudkyně Janů hned na dvou místech označuje argumentaci většiny za absurdní, a to poměrně bez servítků:

„Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných) osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život, na němž staví většinové stanovisko.“

„Subjektivizující pojetí presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do důsledku, znamenala by - absurdně -, že obviněný, který si obhájce zvolil a "aktivně řešil" s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.“

Očekával bych, že se většina pokusí v odůvodnění rozhodnutí tato závažná explicitní (a též několikerá další implicitní) „nařčení z absurdnosti“ již preventivně rozptýlit, nic takového ale v textu nepozoruji. Jakou přesvědčivost může mít judikát tříčlenného senátu, v němž si většina klestí cestu k cíli jako buldozer bez ohledu na to, že menšina považuje její argumenty za absurdní nesmysly?

O tom, jakým způsobem spolu soudci příslušného senátu (ne)komunikují, však myslím nejvýmluvněji svědčí skutečnost, že Ústavní soud si sice příslušný trestní spis vůbec nevyžádal (§ 6: „Ústavní soud si v dané věci nevyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 29/2009, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí ve věci samé jsou postačující vyjádření účastníků a stěžovatelkou předložené listinné důkazy. […]“), vyžádala si ho ale sama předsedkyně senátu („[…] jednak je ze spisu vedeného pod sp. zn. 11 To 29/2000 - který jsem si vyžádala – zřejmé […]“). Nevím proč, ale něco mi říká, že tohle není úplně šťastný model spolupráce (mimochodem, do správné spisové značky onoho spisu – podle všeho 11 T 29/2000 – se zjevně netrefila ani jedna „strana“).

Předmětný nález mi přijde pozoruhodný i v dalších ohledech, které bych chtěl alespoň letmo zmínit:

1. Nález na dvou místech (§ 17 a 27 nálezu) přináší citace v angličtině, bez českého překladu, přičemž v jednom případě je zdrojem rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. To, že název rozsudku je zkomolen a že chybí přesný odkaz na odstavec (o číslu stížnosti nemluvě), je jistě jen trapný detail, domnívám se ale, že rozhodnutí všech soudů by měla být (celá) vyhotovována v českém jazyce a ÚS by v tomto ohledu zajisté neměl mít výjimku (viz § 33 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "V řízení před Ústavním soudem se užívá českého jazyka."). Nic proti uvedení originální citace, ale jen pokud je doplněna českým překladem.

2. Podruhé většina citovala v angličtině stylem: „např. Lord Rodger uvedl, že "[a]rt 8(1) protects those features of a person's life which are integral to his identity. For those for whom it is a core part of their lives, hunting, too, can be said to be integral to their identity." (Countryside Alliance, n26, bod 101, dostupný na www.publications.parliament.uk).“ Lorda Rodgera přece každý zná, tupec se potom jistě hned podle odkazu na webovou stránku dovtípí, o co vlastně šlo (rozsudek Sněmovny lordů Britského parlamentu z 28. listopadu 2007 ve věci zákona z roku 2004 zakazujícího určité způsoby honu), stejně jako to, že dotyčný lord se spolu se svými kolegy shodl v tom, že hon pod článek 8 Úmluvy nespadá, což mezitím potvrdil i ESLP (rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2009 o přijatelnosti stížností č. 16072/06 Friend proti Spojenému království a č. 27809/08 Countryside Alliance a ostatní proti Spojenému království, § 41: „By the same token, it cannot be said that, because an activity allows an individual to establish and develop relationships, it falls within the scope of Article 8 such that any regulation of that activity will automatically amount to an interference with that individual's private life.“ a § 43: „Despite the obvious sense of enjoyment and personal fulfilment the applicants derived from hunting and the interpersonal relations they have developed through it, the Court finds hunting to be too far removed from the personal autonomy of the applicants, and the interpersonal relations they rely on to be too broad and indeterminate in scope, for the hunting bans to amount to an interference with their rights under Article 8.“).

3. Byl to navíc ÚS sám, kdo dospěl k závěru, že dotčeným základním právem v daném případě nemusí být jen stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces, ale též „právo na respekt k rodinnému a soukromému životu dle čl. 8 Úmluvy.“ (§ 13 nálezu). Musím se přiznat, že mi již dlouho vrtá hlavou, proč se Ústavní soud tak rád ohání ustanoveními Úmluvy, nikoli ustanoveními „jeho vlastní“ Listiny základních práv a svobod. Proč se v daném případě neopřel o článek 10 odst. 2 Listiny („Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“)? Podle mého názoru by měl Ústavní soud především aplikovat Listinu jakožto národní katalog základních práv a svobod, a k Úmluvě se odvolávat (pokud na ni neodkazuje přímo stěžovatel) pouze tehdy, jestliže tato poskytuje vyšší standard ochrany než Listina, nebo jako k inspiračnímu zdroji pro interpretaci Listiny (praxe slovenského Ústavního soudu je v tomto ohledu myslím dobrým příkladem).

4. Když už se však Ústavní soud rozhodl pro Úmluvu a konstatoval, že výklad vrchního soudu (považující internet a kabelovou TV za nadstandardní zbytné služby) vedl k zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, potom si měl uvědomit, že takovýto zásah eo ipso neznamená porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jak se mylně domnívá (§ 28 nálezu), neboť je tu ještě jakýsi odstavec 2, který za stanovených podmínek zásahy do práva definovaného v odstavci 1 připouští. ÚS tedy přeskočil většinu kroků, se kterými se měl při své argumentaci na poli článku 8 Úmluvy vypořádat (byl takový zásah legální, legitimní a nezbytný?).

Celý příspěvek

Recruitment of specialists in competition law and industrial economics

The European Personnel Selection Office (EPSO) has launched an open competition to recruit lawyers with strong knowledge and expertise in European competition law (anti-trust, mergers and/or state aid) and confirmed experience in the application of competition rules and procedures in a law firm, legal consultancy, business organisation or national competition authority.
In parallel, the European institutions are looking for economists with strong expertise in industrial economics and confirmed experience in the development of economic analysis in the context of antitrust and/or merger and/or state aid procedures.
The European Personnel Selection Office recently changed its selection procedures, moving away from traditional EU-knowledge tests towards a new model focused on skills and competencies.
Full details on the eligibility criteria and the recruitment process are available on the EU careers site.
The closing date for applications is 28 May 2010 at 12:00 (Brussels time). Celý příspěvek

Rezignace Johna P. Stevense

Fanoušci amerického NS si jistě všimli, že ze Soudu odchází jeho nejstarší člen, John Paul Stevens. Stevensovi bylo tento měsíc 90 let. Soudcem NS USA je Stevens pětatřicet let (což je druhý nejdelší mandát v historii NS USA - v čele je William O. Douglas s 36 lety; za ním zůstává i legendární předseda NS Marshall, který byl ve funkci od roku 1801 do roku 1835). V roce 1975 byl jmenován republikánským prezidentem Fordem, během 80. a 90. let se s proměnou americké politiky tento původně středový republikán posunul na žebříčku amerického NS "do leva", tedy k liberálněji (v americkém smyslu toho slova) laděným soudcům. Byl jedním z nejčastějších disentérů, měl významný podíl na nedávných kauzách týkajících se osob držených v Guantanámu (je autorem rozhodnutí ve věci Hamdan v. Rumsfeld z roku 2006). Na serveru NY Times probíhá diskuse, kým ho prezident Obama nahradí.

Celý příspěvek

Michal Ryška: Degradují Lidové noviny "cenu života"?

V postu o degradujícím paušálu, který jsem na Jiném právu v březnu publikoval, jsem se poměrně kriticky vyjadřoval k převažující praxi českých soudů ve věcech navyšování zákonem stanovené "ceny života". Pro účely odškodnění takto fatálních zásahů do rodinného života jsou totiž jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák. nedostatečné, přesto mají být i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu chápány jako standard. Nastínil jsem také to, že ve věcech ochrany osobnosti existují v tomto směru současně i rozhodnutí "průlomová", která pokřivený obraz vytvářený degradujícími paušály alespoň trochu narovnávají (podstatný obsah tohoto pravomocného rozsudku lze najít v Právních rozhledech 2/2009, s. 71-75).


Zdá se, že další takové rozhodnutí právě přibylo, a to přímo z dílny soudu vrchního. Lidové noviny dnes referují o mediálně poměrně známém případu úmrtí čtyřletého chlapce při operaci nosních mandlí v semilské nemocnici (titulní avízo "Kolik stojí život dítěte? Podle soudců 620 000. Rozhodnutí soudu, na které se dlouho čekalo" a článek "Cena za smrt jediného syna - 620 tisíc" na s. 3). Při četbě článku jsem byl ale docela zmaten. Ať jsem to četl, jak jsem to četl, nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se Lidové noviny dopustily docela velkého úletu. Kritizovaný Vrchní soud v Praze vydal totiž - podle přímo z článku dostupných informací - rozhodnutí, kterým "cenu života" navýšil z řádu statisíců na částku sedmimístnou:

1) Otec i matka ze zákona dostali od pojišťovny každý 240 tisíc korun, míra jejich utrpení na jedné a provinění nemocnice na druhé straně jim ale přišla nesouměřitelná, a podali proto žalobu kvůli způsobené nemateriální újmě.

2) Královehradecká kolegyně Adámková jim loni v červnu se slovy "medicína není všemocná" přiřkla každému 260 tisíc korun.

Kontrolní mezisoučet: v tuto chvíli jsme tedy v součtu paušálů dle § 444 odst. 3 obč. zák. a satisfakcí dle § 13 odst. 2 obč. zák. již na částce jeden milion korun (500 tisíc pro každého z rodičů).

3) Podle Lidových novin rodiče "o mnoho lépe nepochodili" před 14 dny ani u Vrchního soudu v Praze. "K té původní částce jsme přidali každému 50 tisíc korun. Každý z rodičů dostane 310 tisíc korun," řekl LN mluvčí soudu Jan Fořt.

Sečteno a podtrženo, každý z rodičů obdrží na základě (pro novináře zjevně nepřehledného) součtu jednorázových paušálů a dalších finančních satisfakcí částku 550 tisíc. "Cena za smrt jediného syna" byla tedy nakonec vyčíslena na 1,1 milionu korun.

Žádná částka zde nemůže být adekvátní satisfakcí - vždyť co může být horšího než ztratit dítě, navíc jediné. Rozhodně ale nelze přehlédnout, že vrchní soud nakročil v souzené věci od degradujících paušálů směrem ke spravedlnosti. Namísto silného pískotu si proto toto rozhodnutí zaslouží spíše slabý potlesk. V konkrétním případě se totiž zdá, že k degradaci "ceny života" přispěly svým zpravodajstvím v nezanedbatelné míře i Lidové noviny. Celý příspěvek

Vítězslav Němčák: Cesta k prvnímu rozsudku Afrického soudu pro lidská práva

První a prozatím jediný rozsudek Afrického soudu lidských práv a práv národů (dále „Soud“) spatřil světlo světa 15. prosince 2009. Bohužel to ale neznamená, že ochrana lidských práv na Africkém kontinentě se bude exponenciálně zlepšovat.

Již cesta ke vzniku Soudu byla velmi trnitá. Protokol o vzniku Soudu byl přijat v roce 1998. Požadovaný počet ratifikací pro jeho vstoupení v platnost (15) byl dosažen v lednu 2004. Dodnes protokol ratifikovalo 24 členů Africké unie z celkových 53 (list ratifikací). Instituce, která měla doplnit Africkou komisi pro lidská práva a jít svým způsobem ve šlépějích Evropy, ale měla ještě dlouhou cestu ke svému zprovoznění.

První soudci byli zvoleni až v roce 2006. Africký soud pro lidská práva jich má 11. Teprve v roce 2007 se Soud nastěhoval do svého sídla ve městě Arusha v Tanzánii a sekretariát a další zaměstnanci začali pracovat na konci roku 2008. Pouze předseda Soudu pracuje na plný úvazek, ostatní soudci se sjíždějí na pravidelná zasedání jednou za 3 měsíce. Avšak než začal Soud skutečně pracovat, byla ohrožena jeho samostatná existence. Státy sdružené v Africké unii se dohodly na protokolu o jeho sloučení s již existujícím Africkým soudním dvorem (velmi nepřesně by se tento soud dal přirovnat k Evropskému soudnímu dvoru). Nicméně do dnešních dnů tento protokol ratifikovaly pouze dva státy z 15 potřebných a nevypadá to, že by rychle přibývaly (list ratifikací). Navzdory mnoha nepříjemnostem mohl Soud pro lidská práva začít fungovat a na konci roku 2009 vydat první rozhodnutí.

Nabízí se říct, že rozsudek je více než demonstrativní vzhledem k současným problémům Soudu - bohužel. Soud ve svém rozhodnutí číslo jedna - Michelot Yogogombaye versus the Republic of Senegal, application No. 001/2008 – deklaroval pouze nedostatek pravomoci k rozhodnutí věci. V řešeném případě byla podána individuální žaloba soukromou osobou, Soud má ale pravomoc rozhodovat o individuálních žalobách pouze za předpokladu, že stát tuto možnost výslovně deklaruje. Senegal individuální žaloby jednostrannou deklarací nepřipustil.

Z velmi krátké argumentace Soudu můžeme za pomoci individuálního vyjádření soudce F. Ouguergouze vyčíst, proč nebyla žaloba rovnou odmítnuta soudním úředníkem nebo soudcem zpravodajem. Důvodem bylo, že Senegal zaslal v průběhu procesu „předběžné námitky“. O těch pak podle řádu rozhoduje Soud odůvodněným rozhodnutím (anglicky ruling, francouzsky arrêt motivé, viz § 29 rozhodnutí a § 36 individuálního stanoviska).

Celý případ poukazuje na jedny z hlavních bolestí Soudu. Zmíním se o dvou.

(1) Okruh subjektů, které mohou podat žalobu je omezený. Protokol o vzniku soudu dává toto právo bez dalšího pouze Africké komisi pro lidská práva, státům, které již vedou spor před touto komisí, dále státu, jehož příslušník je obětí porušení lidských práv a nakonec africkým mezivládním organizacím (Čl. 5 Protokolu).

Jak již bylo zmíněno, stát může připustit přímé žaloby soukromým osobám a nevládním organizacím jednostrannou deklarací. Nicméně tuto deklaraci podle údajů z analýzy z roku 2008 provedly pouze státy Mali a Burkina Faso (s. 63).

(2) Druhým problémem je zapojení soudu do institučního rámce Africké unie. Jak se zmiňuje ve svém individuálním stanovisku soudce F. Ouguergouz (§ 41), Soud není automaticky informován o aktuálním stavu jednostranných deklarací. V řešeném případě se nejspíš musel Soud obrátit s dotazem na předsedu Komise pro lidská práva (která sídlí na jiné straně kontinentu v Gambii!). Tento fakt pouze poukazuje na mnohem zásadnější problémy ve vztahu mezi Komisí pro lidská práva a Soudem.

Soudní rozhodnutí nejspíš není nejvhodnější médium pro diskuzi o organizačních problémech institucí a jiných nedostatcích. Nicméně, pokud je soudce přímo vyjádří v oficiálním právním aktu, může možná pomoci k tomu, že se začnou problémy řešit rychleji. Příležitost se naskytne již na konci dubna, kdy je naplánována další schůzka mezi Komisí a Soudem. Otázka jejich vztahu bude hlavním bodem jednání. Možná se po ní splní přání F. Ouguergouze, aby byl seznam zemí, které provedly deklaraci vyvěšen na stránkách Komise (§ 41 jeho stanoviska). Mohli by se ním seznámit občané příslušných zemí, pokud mají přístup k internetu, a případně podávat přípustné individuální žaloby.

Celý příspěvek

Stať J. Přibáně o militantní demokracii v dnešním Právu

Žádejme proto od našich soudů, aby důsledně rozlišovaly mezi individuálními a politickými projevy a neustále hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie a potlačování ústavních svobod ostatních občanů. Buďme tak libertariány a chraňme svobodu projevu pro každého bez rozdílu, ale organizované projevy protidemokratických politických stran a hnutí a jejich vůdců posuzujme s bojovností demokratů, kteří kvůli univerzálním principům nenechají sebe sama zničit silnějším a agresivnějším protivníkem. Takto končí svou vynikající úvahu J. Přibáň v dnešním Právu, příloha Salon. Všem zájemcům o problematiku "demokracie schopné bránit sebe sama" (v anglofonním diskursu "militantní demokracie") jeho detailní stať velmi doporučuji.

Celý příspěvek