Publikace rozhodnutí nižších soudů aneb Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím II.
V tomto postu bych rád navázal na příspěvek Františka Korbela (Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím) a propojil ho s posledním postem Zdeňka Kühna (Internetová proměna právnické akademie a praxe). Pokud jde o nález Pl. ÚS 2/10, ponechám stranou otázky, které probral ve svém postu již František Korbel a zaměřím se na dva okruhy: (1) práci soudců ÚS s judikaturou ESLP; a (2) možné ohrožení nezávislosti a nestrannosti soudní moci poskytnutím nepravomocných rozhodnutí obecných soudů. Na závěr pak propojím oba výše zmíněné posty.
I.
K práci ÚS s judikaturou ESLP v daném nálezu mám hned několik výtek. Za prvé, v bodě 25 většina odkazuje na rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Sdružení Jihočeské Matky proti ČR (10.7.2006, stížnost č. 19101/03) a dovozuje z něj "výslovné uznání aplikovatelnosti článku 10 Evropské úmluvy v případech odmítnutí žádosti o přístup k veřejným nebo správním dokumentům". Tato citace je sice přiléhavá, nicméně by měla být doplněna meritorními rozhodnutími z nedávné doby, které tyto závěry potvrdily (viz např. Kenedi proti Maďarsku, 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, bod 43; nebo Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, 14. 4. 2009, stížnost č. 37374/05, body 35-39). Stejně tak se většina měla vypořádat s (potenciálně) protichůdnou judikaturou ESLP (viz např. Guerra a další proti Itálii, 19. 2. 1998, stížnost č. 14967/89, bod 53).
Za druhé, z kauzy Guerra by většina pochopila, že judikatura ESLP k čl. 10 EÚLP rozlišuje mezi dvěma aspekty práva na informace: "pozitivním závazkem státu poskytovat informace" a "právem jednotlivce přijímat informace, které mu chtějí jiní sdělit" (viz výše citovaný bod 53 ve věci Guerra a další proti Itálii, 26. 5. 2009, stížnost č. 14967/89). Podle kauzy Guerra se článek 10 EÚLP vztahuje pouze na druhý aspekt práva na informace. Projednávaná věc (před ÚS) se však týká prvního aspektu. Co z toho plyne? Netvrdím, že se ÚS měl řídit kauzou Guerra (výše uvedené rozsudky ESLP proti Maďarsku se s touto kauzou elegantně vypořádávají - to ale ÚS nevidí). Problém spočívá v tom, že výše dva zmíněné aspekty práva na informace nelze směšovat. Přesně to ale ÚS dělá, když cituje v bodě 25 nálezu rozsudek ESLP ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku (24.4.2008, stížnost č. 17107/05), který se týká druhého aspektu práva na informace. Ba co víc, většina na tomto rozsudku nález argumentačně do značné míry postavila (viz body 36, 37, 39 a 42 nálezu). V tomto ohledu mají tedy pravdu disentéři (viz zejména čtvrtý odstavec od konce společného disentu soudců Holländera, Formánkové, Muchy, Nykodýma a Židlické). Disentéři ale pro změnu "taktně" přehlížejí nejnovější judikaturu ESLP.
Za třetí, většina nemístně zjednodušuje rozdíly mezi zněním čl. 10 EÚLP a čl. 17 LZPS. EÚLP na rozdíl od LZPS (viz čl. 17 odst. 1 LZPS) explicitně právo na informace nezakotvuje (stejně tak EÚLP nezná ekvivalent čl. 17 odst. 3 a 5 LZPS). Na to ostatně upozorňuje ve svém disentu i Pavel Rychetský, když konstatuje, že "práv[o] na přístup k informacím ... nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací". Pod dojmem judikatury ESLP (a testem ESLP aplikovatelným na čl. 10 odst. 2 EÚLP) pak většina postupuje tak, že "pozitivní závazek státu poskytovat informace" nejprve podřazuje pod čl. 17 odst. 2 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 1 EÚLP) a pak na něj aplikuje limitační klauzuli uvedenou v čl. 17 odst. 4 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 2 EÚLP). Kam se ale poděl čl. 17 odst. 5 LZPS, který výslovně zakotvuje omezení práva na informace ve smyslu "pozitivního závazku státu poskytovat informace"? Většina cituje čl. 17 odst. 5 LZPS v bodě 22 nálezu, ale dál už tomuto ustanovení nevěnuje žádnou pozornost (na což oprávněně poukazuje ve svém disentu Pavel Rychetský). Ze znění čl. 17 LZPS mi vyplývá, že čl. 17 LZPS zahrnuje dvě práva - právo na svobodu projevu a právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu (viz čl. 17 odst. 1 LZPS). Právo na svobodu projevu je blíže specifikováno v čl. 17 odst. 2 a 3 LZPS a aplikuje se na něj limitační klauzule v čl. 17 odst. 4 LZPS. Právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu je uvedeno toliko v čl. 17 odst. 1 LZPS a aplikuje se na něj specifická limitační klauzule v čl. 17 odst. 5 LZPS.
Za čtvrté, může mi někdo na ÚS vysvětlit, proč ÚS v dané věci neaplikoval klasický "český" test proporcionality (vhodnost-potřebnost-vyvažování) a místo toho používá test ESLP (stanoveno zákonem-legitimní cíl-nezbytnost v demokratické společnosti)? Chce snad ÚS naznačit, že kritérium nezbytnosti v testu ESLP je totožné s českým testem proporcionality (či snad s jedním z jeho kritérií)? Nebo se to jen většině ÚS zrovna "hodí do krámu" a nechce se jí přemýšlet nad rozdíly mezi čl. 17 LZPS a čl. 10 EÚLP? A proč na tento problém nepoukazuje ani jeden z disentérů? Většina sice "provádí" test proporcionality v bodě 56 nálezu a (patrně?) test minimalizace zásahu do lidských práv v bodech 57-58 nálezu. Body 56-58 jsou však jen jakýsi apendix k předchozí argumentaci a způsobují více škody než užitku. Celé to totiž připomíná spíše pohádku "jak pejsek s kočičkou pekli dort".
Suma sumárum, soudci ÚS se v nálezu Pl. ÚS 2/10 dopustili při aplikaci judikatury ESLP snad všech možných hříchů. Opomíjejí aktuální judikaturu ESLP, používají pouze "souhlasné citace" (navýsost vtipné je, že tak činí jak většina, tak disentéři) a nemístně zjednodušují vztah EÚLP a LZPS.
II.
Vždy mě fascinovala myšlenka (a stále fascinuje), že přístup k rozhodnutím nižších soudů může ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci. Této problematice se věnují body 41-46 nálezu a částečně i disent Pavla Rychetského. Se závěry většiny nelze než souhlasit (k disentu viz níže). Většina soudců ÚS podle mě akorát nedostatečně rozlišuje mezi (1) "pouhým" přístupem k nepravomocným rozsudkům, a (2) veřejnou diskusí o věci řešené nepravomocným rozsudkem [k tomu druhému viz rovněž debata pod postem komentujícím rozsudek KS v kauze "Justiční mafie"]. Veřejná diskuse o věci řešené nepravomocným rozsudkem může do jisté míry kolidovat s nezávislostí či nestranností soudní moci, ale případ, že by "pouhý" přístup k nepravomocným rozsudkům mohl ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci, si představit nedokážu.
Nejen z tohoto pohledu podle mě neobstojí disent Pavla Rychetského. Pavel Rychetský uvádí následující:
"... [P]ři výkladu práva na přístup k informacím, které nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací, nelze pominout dikci čl. 17 odst. 5 [LZPS], který ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy „přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti“, přičemž „podmínky a provedení stanoví zákon“. V daném případě zákonodárce při taxativním výčtu výjimek z povinnosti orgánů veřejné moci poskytovat o své činnosti informace vyňal pro oblast moci soudní „informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků“. Jeví se mi vcelku zřejmým, že tímto zákonným omezením přístupu k informacím je sledován cíl ochrany integrity, nezávislosti a nestrannosti soudního řízení jako jedné ze základních Ústavou chráněných hodnot demokratického právního státu. Tuto zákonnou výjimku navíc nevnímám jako zákaz šíření informací nebo veřejné diskuse o probíhajících soudních řízení, ale pouze jako zákonný pokyn pro soudy, aby se po dobu probíhajících soudních řízení takového diskursu žádnou formou neúčastnily. Informování veřejnosti a její přístup k informacím jsou přitom dostatečně zabezpečeny obecnou úpravou veřejnosti soudního řízení ve všech procesních předpisech ..."
Za prvé, spojení "Jeví se mi vcelku zřejmým" se mi nejeví jako dostatečná náhražka za test proporcionality, který by se měl nepochybně aplikovat i na čl. 17 odst. 5 LZPS (nebo snad ne?). Za druhé, jak by mohla být narušena integrita, nezávislost a nestrannosti soudního řízení pouhým poskytnutím nepravomocného rozhodnutí? To se z disentu nedozvíme. Za třetí, poskytnutí rozhodnutí přece není "zúčastnění se diskursu", ale pouze poskytnutí podkladu k diskursu. Pokud budou mít novináři a veřejnost k dispozici kopii nepravomocného rozhodnutí, aspoň ubude dezinterpretujících komentářů rozhodovací činnosti nižších soudů (nebo lze novináře za takové komentáře oprávněně postihovat). Za čtvrté, není pravda, že nepravomocná rozhodnutí "neexistují" nebo se "nešíří". Mají k nim přístup ale jen "vyvolení" - tj. např. ti, co mají na soudech známé, či tzv. "repeat players" (typicky státní zástupci v trestních věcech či pojišťovny v pojišťovacích sporech apod.). Tím je narušena i rovnost zbraní (naopak argumentace pětice disentérů ohledně rovnosti zbraní je podle mě zcela mimo; na což správně poukazuje většina v bodech 51-53 nálezu). Za páté, veřejnost soudního řízení rozhodně nestačí. Pomineme-li skutečnost, že objíždět všechny soudy v ČR je nemožné (na to, co bych asi měl dělat, kdyby se jednání ve dvou věcech, které mě eminentně zajímají, konala ve stejný čas, lepší nemyslet...), tak problém spočívá v tom, že mnohdy ani nevím, co budu v budoucnu potřebovat, a tudíž nevím, co mám objíždět. Pokud se například dostanu do sporu s pojišťovnou, tak mě bude zajímat relevantní judikatura prvoinstančních soudů (a zvláště toho místně příslušného) a samozřejmě mi nebudou stačit jen pravomocná rozhodnutí. Jelikož stroj času zatím nikdo nevymyslel, tak mám asi smůlu...
Suma sumárum, ochrana nezávislosti a nestrannosti soudního řízení je pouze zástupným důvodem, jak zamezit přístup k nepravomocným rozsudkům. Tedy přesněji řečeno zamezit přístup těm "nevyvoleným". Klidně by se dalo jít i do extrému a konstatovat, že test proporcionality není vůbec potřeba, neboť samotný účel § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění před nálezem Pl. ÚS 2/10), byl protiústavní.
III.
A teď to slíbené propojení. Zdeněk se ve svém posledním postu ptá: "Objeví se konečně on-line publikace všech soudních rozhodnutí, nejen rozhodnutí vrcholných soudů?". Podle mě snad už konečně ano. Nález Pl. ÚS 2/10 totiž prokopal potřebnou judikatorní štolu. Teď zbývá jediné. Bombardovat soudy se žádostmi o poskytnutí nepravomocných rozsudků. Takže moje rada zní: Bombardujte! Bombardujte! Bombardujte! Nižším soudům i zákonodárci (pokud to nechce celé platit) pak nezbude nic jiného než publikovat všechna rozhodnutí online.
Pokud se to podaří a nález Pl. ÚS 2/10 povede k publikaci všech rozhodnutí nižších soudů online, tak lze Ústavnímu soudu prominout i výše zmíněné nedostatky. Šlo by totiž o malý krok pro ÚS, ale o velký krok pro české občany.
P.S. O publikaci judikatury obecně napsal nedávno pěkný článek MB. Nenašel jsem jej bohužel ani na jeho "virtuální Case Italieně". Třeba ho tam časem dá...:)
I.
K práci ÚS s judikaturou ESLP v daném nálezu mám hned několik výtek. Za prvé, v bodě 25 většina odkazuje na rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Sdružení Jihočeské Matky proti ČR (10.7.2006, stížnost č. 19101/03) a dovozuje z něj "výslovné uznání aplikovatelnosti článku 10 Evropské úmluvy v případech odmítnutí žádosti o přístup k veřejným nebo správním dokumentům". Tato citace je sice přiléhavá, nicméně by měla být doplněna meritorními rozhodnutími z nedávné doby, které tyto závěry potvrdily (viz např. Kenedi proti Maďarsku, 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, bod 43; nebo Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, 14. 4. 2009, stížnost č. 37374/05, body 35-39). Stejně tak se většina měla vypořádat s (potenciálně) protichůdnou judikaturou ESLP (viz např. Guerra a další proti Itálii, 19. 2. 1998, stížnost č. 14967/89, bod 53).
Za druhé, z kauzy Guerra by většina pochopila, že judikatura ESLP k čl. 10 EÚLP rozlišuje mezi dvěma aspekty práva na informace: "pozitivním závazkem státu poskytovat informace" a "právem jednotlivce přijímat informace, které mu chtějí jiní sdělit" (viz výše citovaný bod 53 ve věci Guerra a další proti Itálii, 26. 5. 2009, stížnost č. 14967/89). Podle kauzy Guerra se článek 10 EÚLP vztahuje pouze na druhý aspekt práva na informace. Projednávaná věc (před ÚS) se však týká prvního aspektu. Co z toho plyne? Netvrdím, že se ÚS měl řídit kauzou Guerra (výše uvedené rozsudky ESLP proti Maďarsku se s touto kauzou elegantně vypořádávají - to ale ÚS nevidí). Problém spočívá v tom, že výše dva zmíněné aspekty práva na informace nelze směšovat. Přesně to ale ÚS dělá, když cituje v bodě 25 nálezu rozsudek ESLP ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku (24.4.2008, stížnost č. 17107/05), který se týká druhého aspektu práva na informace. Ba co víc, většina na tomto rozsudku nález argumentačně do značné míry postavila (viz body 36, 37, 39 a 42 nálezu). V tomto ohledu mají tedy pravdu disentéři (viz zejména čtvrtý odstavec od konce společného disentu soudců Holländera, Formánkové, Muchy, Nykodýma a Židlické). Disentéři ale pro změnu "taktně" přehlížejí nejnovější judikaturu ESLP.
Za třetí, většina nemístně zjednodušuje rozdíly mezi zněním čl. 10 EÚLP a čl. 17 LZPS. EÚLP na rozdíl od LZPS (viz čl. 17 odst. 1 LZPS) explicitně právo na informace nezakotvuje (stejně tak EÚLP nezná ekvivalent čl. 17 odst. 3 a 5 LZPS). Na to ostatně upozorňuje ve svém disentu i Pavel Rychetský, když konstatuje, že "práv[o] na přístup k informacím ... nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací". Pod dojmem judikatury ESLP (a testem ESLP aplikovatelným na čl. 10 odst. 2 EÚLP) pak většina postupuje tak, že "pozitivní závazek státu poskytovat informace" nejprve podřazuje pod čl. 17 odst. 2 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 1 EÚLP) a pak na něj aplikuje limitační klauzuli uvedenou v čl. 17 odst. 4 LZPS (který odpovídá čl. 10 odst. 2 EÚLP). Kam se ale poděl čl. 17 odst. 5 LZPS, který výslovně zakotvuje omezení práva na informace ve smyslu "pozitivního závazku státu poskytovat informace"? Většina cituje čl. 17 odst. 5 LZPS v bodě 22 nálezu, ale dál už tomuto ustanovení nevěnuje žádnou pozornost (na což oprávněně poukazuje ve svém disentu Pavel Rychetský). Ze znění čl. 17 LZPS mi vyplývá, že čl. 17 LZPS zahrnuje dvě práva - právo na svobodu projevu a právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu (viz čl. 17 odst. 1 LZPS). Právo na svobodu projevu je blíže specifikováno v čl. 17 odst. 2 a 3 LZPS a aplikuje se na něj limitační klauzule v čl. 17 odst. 4 LZPS. Právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu je uvedeno toliko v čl. 17 odst. 1 LZPS a aplikuje se na něj specifická limitační klauzule v čl. 17 odst. 5 LZPS.
Za čtvrté, může mi někdo na ÚS vysvětlit, proč ÚS v dané věci neaplikoval klasický "český" test proporcionality (vhodnost-potřebnost-vyvažování) a místo toho používá test ESLP (stanoveno zákonem-legitimní cíl-nezbytnost v demokratické společnosti)? Chce snad ÚS naznačit, že kritérium nezbytnosti v testu ESLP je totožné s českým testem proporcionality (či snad s jedním z jeho kritérií)? Nebo se to jen většině ÚS zrovna "hodí do krámu" a nechce se jí přemýšlet nad rozdíly mezi čl. 17 LZPS a čl. 10 EÚLP? A proč na tento problém nepoukazuje ani jeden z disentérů? Většina sice "provádí" test proporcionality v bodě 56 nálezu a (patrně?) test minimalizace zásahu do lidských práv v bodech 57-58 nálezu. Body 56-58 jsou však jen jakýsi apendix k předchozí argumentaci a způsobují více škody než užitku. Celé to totiž připomíná spíše pohádku "jak pejsek s kočičkou pekli dort".
Suma sumárum, soudci ÚS se v nálezu Pl. ÚS 2/10 dopustili při aplikaci judikatury ESLP snad všech možných hříchů. Opomíjejí aktuální judikaturu ESLP, používají pouze "souhlasné citace" (navýsost vtipné je, že tak činí jak většina, tak disentéři) a nemístně zjednodušují vztah EÚLP a LZPS.
II.
Vždy mě fascinovala myšlenka (a stále fascinuje), že přístup k rozhodnutím nižších soudů může ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci. Této problematice se věnují body 41-46 nálezu a částečně i disent Pavla Rychetského. Se závěry většiny nelze než souhlasit (k disentu viz níže). Většina soudců ÚS podle mě akorát nedostatečně rozlišuje mezi (1) "pouhým" přístupem k nepravomocným rozsudkům, a (2) veřejnou diskusí o věci řešené nepravomocným rozsudkem [k tomu druhému viz rovněž debata pod postem komentujícím rozsudek KS v kauze "Justiční mafie"]. Veřejná diskuse o věci řešené nepravomocným rozsudkem může do jisté míry kolidovat s nezávislostí či nestranností soudní moci, ale případ, že by "pouhý" přístup k nepravomocným rozsudkům mohl ohrozit nezávislost či nestrannost soudní moci, si představit nedokážu.
Nejen z tohoto pohledu podle mě neobstojí disent Pavla Rychetského. Pavel Rychetský uvádí následující:
"... [P]ři výkladu práva na přístup k informacím, které nelze zcela ztotožnit s právem na svobodu projevu a šíření informací, nelze pominout dikci čl. 17 odst. 5 [LZPS], který ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy „přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti“, přičemž „podmínky a provedení stanoví zákon“. V daném případě zákonodárce při taxativním výčtu výjimek z povinnosti orgánů veřejné moci poskytovat o své činnosti informace vyňal pro oblast moci soudní „informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou pravomocných rozsudků“. Jeví se mi vcelku zřejmým, že tímto zákonným omezením přístupu k informacím je sledován cíl ochrany integrity, nezávislosti a nestrannosti soudního řízení jako jedné ze základních Ústavou chráněných hodnot demokratického právního státu. Tuto zákonnou výjimku navíc nevnímám jako zákaz šíření informací nebo veřejné diskuse o probíhajících soudních řízení, ale pouze jako zákonný pokyn pro soudy, aby se po dobu probíhajících soudních řízení takového diskursu žádnou formou neúčastnily. Informování veřejnosti a její přístup k informacím jsou přitom dostatečně zabezpečeny obecnou úpravou veřejnosti soudního řízení ve všech procesních předpisech ..."
Za prvé, spojení "Jeví se mi vcelku zřejmým" se mi nejeví jako dostatečná náhražka za test proporcionality, který by se měl nepochybně aplikovat i na čl. 17 odst. 5 LZPS (nebo snad ne?). Za druhé, jak by mohla být narušena integrita, nezávislost a nestrannosti soudního řízení pouhým poskytnutím nepravomocného rozhodnutí? To se z disentu nedozvíme. Za třetí, poskytnutí rozhodnutí přece není "zúčastnění se diskursu", ale pouze poskytnutí podkladu k diskursu. Pokud budou mít novináři a veřejnost k dispozici kopii nepravomocného rozhodnutí, aspoň ubude dezinterpretujících komentářů rozhodovací činnosti nižších soudů (nebo lze novináře za takové komentáře oprávněně postihovat). Za čtvrté, není pravda, že nepravomocná rozhodnutí "neexistují" nebo se "nešíří". Mají k nim přístup ale jen "vyvolení" - tj. např. ti, co mají na soudech známé, či tzv. "repeat players" (typicky státní zástupci v trestních věcech či pojišťovny v pojišťovacích sporech apod.). Tím je narušena i rovnost zbraní (naopak argumentace pětice disentérů ohledně rovnosti zbraní je podle mě zcela mimo; na což správně poukazuje většina v bodech 51-53 nálezu). Za páté, veřejnost soudního řízení rozhodně nestačí. Pomineme-li skutečnost, že objíždět všechny soudy v ČR je nemožné (na to, co bych asi měl dělat, kdyby se jednání ve dvou věcech, které mě eminentně zajímají, konala ve stejný čas, lepší nemyslet...), tak problém spočívá v tom, že mnohdy ani nevím, co budu v budoucnu potřebovat, a tudíž nevím, co mám objíždět. Pokud se například dostanu do sporu s pojišťovnou, tak mě bude zajímat relevantní judikatura prvoinstančních soudů (a zvláště toho místně příslušného) a samozřejmě mi nebudou stačit jen pravomocná rozhodnutí. Jelikož stroj času zatím nikdo nevymyslel, tak mám asi smůlu...
Suma sumárum, ochrana nezávislosti a nestrannosti soudního řízení je pouze zástupným důvodem, jak zamezit přístup k nepravomocným rozsudkům. Tedy přesněji řečeno zamezit přístup těm "nevyvoleným". Klidně by se dalo jít i do extrému a konstatovat, že test proporcionality není vůbec potřeba, neboť samotný účel § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění před nálezem Pl. ÚS 2/10), byl protiústavní.
III.
A teď to slíbené propojení. Zdeněk se ve svém posledním postu ptá: "Objeví se konečně on-line publikace všech soudních rozhodnutí, nejen rozhodnutí vrcholných soudů?". Podle mě snad už konečně ano. Nález Pl. ÚS 2/10 totiž prokopal potřebnou judikatorní štolu. Teď zbývá jediné. Bombardovat soudy se žádostmi o poskytnutí nepravomocných rozsudků. Takže moje rada zní: Bombardujte! Bombardujte! Bombardujte! Nižším soudům i zákonodárci (pokud to nechce celé platit) pak nezbude nic jiného než publikovat všechna rozhodnutí online.
Pokud se to podaří a nález Pl. ÚS 2/10 povede k publikaci všech rozhodnutí nižších soudů online, tak lze Ústavnímu soudu prominout i výše zmíněné nedostatky. Šlo by totiž o malý krok pro ÚS, ale o velký krok pro české občany.
P.S. O publikaci judikatury obecně napsal nedávno pěkný článek MB. Nenašel jsem jej bohužel ani na jeho "virtuální Case Italieně". Třeba ho tam časem dá...:)