Ústavní soudci, mluvíte spolu?

Tato otázka mne napadla po přečtení nálezu I. ÚS 22/10 ze dne 7. dubna 2010, který se do povědomí širší veřejnosti dostal pod titulkem „Internet je základní lidské právo“ (a kabelová televize taky, dodávám). Zajímavých (a zarážejících) aspektů v tomto nálezu je více, zaměřit se chci především na jeden z nich: zajímalo by mne totiž, do jaké míry spolu členové jednotlivých senátů Ústavního soudu debatují o kauzách, ve kterých rozhodují.

Nejprve stručně, o co v daném případě šlo. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně konstatující, že stěžovatelka – odsouzená k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestné činy podvodu, krádeže a zpronevěry se škodou v řádech milionů korun – nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Jejímu ustanovenému obhájci byl přitom soudem přiznán nárok na odměnu a hotové výdaje ve výši 421 396,70 Kč, stěžovatelka však tvrdila, že ze svého invalidního důchodu (8 374 Kč) není schopna pokrýt ani své stávající náklady (mimo jiné 209 Kč za kabelovou televizi a 490 Kč za internet), natož zaplatit obhájci. Krajský a vrchní soud ve svých rozhodnutích kromě jiného uvedly, že stěžovatelka nepředložila potřebné doklady k osvědčení nedostatku finančních prostředků, že některé její výdaje jsou zbytné (kabelová TV, internet) a že podle všeho musí disponovat ještě dalšími finančními zdroji (jakkoli se nepodařilo prokázat, že má stále přístup k penězům získaným trestnou činností).

Soudkyně zpravodajka E. Wagnerová spolu se soudcem F. Duchoněm dospěli k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu v Olomouci porušilo základní práva stěžovatelky garantovaná v článku 6 odst. 3 písm. c) a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Opačného názoru byla předsedkyně senátu I. Janů, která k nálezu připojila poměrně ostré odchylné stanovisko.

To, že se členové senátu mezi sebou neshodnou, není samozřejmě jev nijak zvláště vzácný. Očekával bych nicméně, že mezi nimi proběhne určitá výměna názorů, a to výměna oboustranná, která umožní nejen to, že menšina bude ve svém odchylném stanovisku reagovat na argumentaci většiny, ale rovněž že v názoru většiny (tedy v odůvodnění rozhodnutí) budou do určité míry předjímány též argumenty menšiny.

Nezdá se mi, že by tento dialog proběhl v daném případě. A to například z toho důvodu, že soudkyně Janů hned na dvou místech označuje argumentaci většiny za absurdní, a to poměrně bez servítků:

„Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných) osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život, na němž staví většinové stanovisko.“

„Subjektivizující pojetí presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do důsledku, znamenala by - absurdně -, že obviněný, který si obhájce zvolil a "aktivně řešil" s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.“

Očekával bych, že se většina pokusí v odůvodnění rozhodnutí tato závažná explicitní (a též několikerá další implicitní) „nařčení z absurdnosti“ již preventivně rozptýlit, nic takového ale v textu nepozoruji. Jakou přesvědčivost může mít judikát tříčlenného senátu, v němž si většina klestí cestu k cíli jako buldozer bez ohledu na to, že menšina považuje její argumenty za absurdní nesmysly?

O tom, jakým způsobem spolu soudci příslušného senátu (ne)komunikují, však myslím nejvýmluvněji svědčí skutečnost, že Ústavní soud si sice příslušný trestní spis vůbec nevyžádal (§ 6: „Ústavní soud si v dané věci nevyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 29/2009, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí ve věci samé jsou postačující vyjádření účastníků a stěžovatelkou předložené listinné důkazy. […]“), vyžádala si ho ale sama předsedkyně senátu („[…] jednak je ze spisu vedeného pod sp. zn. 11 To 29/2000 - který jsem si vyžádala – zřejmé […]“). Nevím proč, ale něco mi říká, že tohle není úplně šťastný model spolupráce (mimochodem, do správné spisové značky onoho spisu – podle všeho 11 T 29/2000 – se zjevně netrefila ani jedna „strana“).

Předmětný nález mi přijde pozoruhodný i v dalších ohledech, které bych chtěl alespoň letmo zmínit:

1. Nález na dvou místech (§ 17 a 27 nálezu) přináší citace v angličtině, bez českého překladu, přičemž v jednom případě je zdrojem rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. To, že název rozsudku je zkomolen a že chybí přesný odkaz na odstavec (o číslu stížnosti nemluvě), je jistě jen trapný detail, domnívám se ale, že rozhodnutí všech soudů by měla být (celá) vyhotovována v českém jazyce a ÚS by v tomto ohledu zajisté neměl mít výjimku (viz § 33 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "V řízení před Ústavním soudem se užívá českého jazyka."). Nic proti uvedení originální citace, ale jen pokud je doplněna českým překladem.

2. Podruhé většina citovala v angličtině stylem: „např. Lord Rodger uvedl, že "[a]rt 8(1) protects those features of a person's life which are integral to his identity. For those for whom it is a core part of their lives, hunting, too, can be said to be integral to their identity." (Countryside Alliance, n26, bod 101, dostupný na www.publications.parliament.uk).“ Lorda Rodgera přece každý zná, tupec se potom jistě hned podle odkazu na webovou stránku dovtípí, o co vlastně šlo (rozsudek Sněmovny lordů Britského parlamentu z 28. listopadu 2007 ve věci zákona z roku 2004 zakazujícího určité způsoby honu), stejně jako to, že dotyčný lord se spolu se svými kolegy shodl v tom, že hon pod článek 8 Úmluvy nespadá, což mezitím potvrdil i ESLP (rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2009 o přijatelnosti stížností č. 16072/06 Friend proti Spojenému království a č. 27809/08 Countryside Alliance a ostatní proti Spojenému království, § 41: „By the same token, it cannot be said that, because an activity allows an individual to establish and develop relationships, it falls within the scope of Article 8 such that any regulation of that activity will automatically amount to an interference with that individual's private life.“ a § 43: „Despite the obvious sense of enjoyment and personal fulfilment the applicants derived from hunting and the interpersonal relations they have developed through it, the Court finds hunting to be too far removed from the personal autonomy of the applicants, and the interpersonal relations they rely on to be too broad and indeterminate in scope, for the hunting bans to amount to an interference with their rights under Article 8.“).

3. Byl to navíc ÚS sám, kdo dospěl k závěru, že dotčeným základním právem v daném případě nemusí být jen stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces, ale též „právo na respekt k rodinnému a soukromému životu dle čl. 8 Úmluvy.“ (§ 13 nálezu). Musím se přiznat, že mi již dlouho vrtá hlavou, proč se Ústavní soud tak rád ohání ustanoveními Úmluvy, nikoli ustanoveními „jeho vlastní“ Listiny základních práv a svobod. Proč se v daném případě neopřel o článek 10 odst. 2 Listiny („Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“)? Podle mého názoru by měl Ústavní soud především aplikovat Listinu jakožto národní katalog základních práv a svobod, a k Úmluvě se odvolávat (pokud na ni neodkazuje přímo stěžovatel) pouze tehdy, jestliže tato poskytuje vyšší standard ochrany než Listina, nebo jako k inspiračnímu zdroji pro interpretaci Listiny (praxe slovenského Ústavního soudu je v tomto ohledu myslím dobrým příkladem).

4. Když už se však Ústavní soud rozhodl pro Úmluvu a konstatoval, že výklad vrchního soudu (považující internet a kabelovou TV za nadstandardní zbytné služby) vedl k zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, potom si měl uvědomit, že takovýto zásah eo ipso neznamená porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jak se mylně domnívá (§ 28 nálezu), neboť je tu ještě jakýsi odstavec 2, který za stanovených podmínek zásahy do práva definovaného v odstavci 1 připouští. ÚS tedy přeskočil většinu kroků, se kterými se měl při své argumentaci na poli článku 8 Úmluvy vypořádat (byl takový zásah legální, legitimní a nezbytný?).