Vítejte ... asijské hordy!

Kdo si na Silvestra či Nový rok pustil televizi, viděl tváře povinně šťastných Rumunů a Bulharů. Taky se „vraceli“ do Evropy. Nadšení „běžných občanů“ z (ne)možnosti svobody pohybu po Unii, potvrzení západního směřování obou zemí atakdále bylo v krátkých šotech proloženo státnickými větami představitelů EU o dalším historickém okamžiku. Každému bylo v ten okamžik jasné, že Bulharsko a Rumunsko prostě do té Evropy patří.

Trošku jiný obraz vytváří výrazná předvstupní legislativní aktivita komunitárních institucí. Rada a Komise zřejmě v posledním záchvěvu pudu sebezáchovy překotně přijímaly přechodná ustanovení (především na základě čl. 37 Aktu o přistoupení Bulharska a Rumunska), která oběma novým členským státům mimo jiné (jedná se pouze o výběr!) sdělila, že:

- Jejich justice je natolik zkorumpovaná, že není schopna běžného fungování v rámci vnitřního trhu (v evropském newspeaku „není schopna uplatňovat opatření přijatá k zavedení vnitřního trhu a prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“) – srov. Rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Bulharska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci a organizovanému zločinu, Úř. Věst. L 354 ze dne 14. prosince 2006, s. 58 - 60 a Rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2006 , kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci, Úř. věst. L 354 ze dne 14. prosince 2006, s. 56 – 57;

- Bulharská bezpečnost civilního letectví je na takové úrovni, že letadla registrovaná a kontrolovaná v Bulharsku by pro jistotu neměla létat do ostatních členských států, aby neohrozila tamní bezpečnost letového provozu - Nařízení Komise (ES) č. 1962/2006 ze dne 21. prosince 2006, kterým se uplatňuje článek 37 aktu o přistoupení Bulharska k Evropské unii, Úř. věst. L 408 ze dne 30. prosince 2006, s. 8 – 11;

- V bulharském a rumunském systému správy zemědělských dotací, který je klíčový pro fungování Jednotné zemědělské politiky, není možné vysledovat, kam zemědělské dotace putují (což musí být vážně divočina, neboť i v jinak diplomatickém legislativním žargonu Společenství je natvrdo řečeno, že „Vážné nedostatky v bulharském nebo rumunském systému IAKS by vedly ke stavu, ve kterém by nebylo dostatečně nebo vůbec možné kontrolovat platby zemědělské podpory, které mají být tímto systémem kontrolovány“) - Nařízení Komise (ES) č. 1423/2006 ze dne 26. září 2006 , kterým se stanoví mechanismus pro vhodná opatření v oblasti výdajů na zemědělství, pokud jde o Bulharsko a Rumunsko, Úř. věst. L 269 ze dne 28. září 2006, s. 10 – 12.

Nevím. Rozjásané tváře televizní na straně jedné a legislativní realita na straně druhé vytvářejí mírně protichůdné obrazy, které jsem se pokusil zachytit v titulku tohoto příspěvku. Povinná radost ze splnění civilizační mise bílé ženy je kalena rarachem pochybnosti; nikdo si nenamlouvá, že u nás by to bylo až tak skvělé, nicméně řečeno citátem nejmenovaného mladého fanouška počítačových her: „tohle je fakt jinej level“.

Celý příspěvek

Hotelové pokoje v Hospodářských novinách

Omlouvám se Zdeňkovi, že využiju odkazu, který sám nedal k nám na blog, ač by se sem hodil. Zdeněk mě upozornil na příspěvek Tomáše Němečka "Soudce Cepl, Michael Jackson a evropský superstát" v dnešních Hospodářských novinách, kde Němeček píše o kauze hotelových pokojů, resp. placení autorských poplatků za televize tam umístěné. O případu jsem se zde rozepisoval já i Michal.

Zajímavé je také přečíst si některé z komentářů pod článkem: ukazují na problémy, které ještě okolo případu mohou vyvstat: kdo a proti komu se teď může směrnice dovolávat? Odkdy je rozsudek Soudního dvora závazný? Platí dnes formule: "Neznalost směrnice neomlová"? Myslím, že mnoho z těch otázek soudce Cepla ani nenapadly, když posílal do Lucemburku svoji předběžnou otázku...

Celý příspěvek

Krakonoš Ústavního soudu a Trautenberk v některých z nás

Lehká řeč o těžkém tématu, aneb na okraj jednoho rozhodnutí[1]

Bylo, nebylo, království nekrálovství, s vládou nevládou, a s novým zákonem o myslivosti. Tedy, novým. Zánovním. Skoronovým. Lehce omšelým, ve spise starém prastarém nalezeným, čerstvě oprášeným. Jakou paseku nám napáchá soudní verdikt v lese ustálených hodnot a vztahů?
Postavy: Trautenberk, svojí stylizací prvoplánově připomínající v Čechách odkojených Jiráskem nepopulárního Lomikara, postava nešťastná. Podle počtu čeledi spíše frustrovaný majitel nepříliš rozlehlých pozemků než zpupný boháč. Nešťastník potýkající se nejen s do nebe volajícím porušováním pracovní kázně ze strany jeho kladně (sic!) prezentované Ančí podporované občas chybujícím, ale dobrým, Kubou (nechme stranou hajného a jeho občasné pokusy vykazovat zaměstnaneckou loajalitu, v jejichž důsledku je líčen jako nenapravitelný slaboch), ale především neustále konfrontovaný s povýšeným pojetím vlastní spravedlnosti ze strany souseda Krakonoše.
Nechceme se na tomto místě zabývat případy drobného lesního a polního pychu, kterého se Trautenberk na Krakonošově dopouští. Tématu se nevyhýbáme snad proto, že bychom toto mrzké jednání schvalovali, ale proto, že Trautenberk si je i při něm vědom porušování jednoho ze základních kamenů slušné společnosti blíže neurčeného období ranné pohádky a pozdní monarchie, tedy Krakonošova vlastnického práva. Jde-li si Trautenberk pro seno ke Krakonošovi, pokouší-li se upytlačit zajíčka na cizím, činí tak vždy se strachem vyplývajícím z vědomí, že se octl na pozemcích, které mu neříkají pane.
V jakém protikladu k němu stojí náš vousatý hrdina v rozpláštěném trháku! Překračuje hory jako vlastní, podporován kdekým od nezdárné Trautenberkovy čeledi po sojku donašečku, nestydí se na rozdíl od Trautenberka porušovat hranice nejen pozemků ale i vlastnictví, a šířit vlastní ideály hospodaření na cizím stejně jako na vlastním. Zvěř Ti milý Trautenberku nepatří, ta je Krakonošova. Zatímco do Krakonošova se lze odvážit jen s posvátným strachem, na Trautenberkovo se vstupuje s hromy a dýmem pekelným. Jen ať je vidět, že pozemky drobného šlechtice podléhají tak trochu i naší správě.
Odkud ovšem víme, že je Krakonoš ten jediný správný hospodář? Kdyby nebyl nadán svým nadpřirozeným majestátem, nepřemnožila by se jím do krajnosti chráněná zvěř tak, že by vypásla poslední stéblo Krkonoš? Kdyby mu Krakonoš nebránil, vystřílel by si skutečně Trautenberk krátkozrace na svých polích i poslední koroptev a pak se do konce dnů živil erteplemi a kyselem? Těžká odpověď, přetěžká. Do lidské duše nevidíš a do pohádkové nenahlédneš. Chceme chránit panství Trautenberka na Trautenberkově, a vládu Krakonoše na Krakonošově, zvěř volně přebíhající tu i tam, chceme hájit lesy a pole na obojím, nebo všechny tyto zájmy v jakési víceméně přijatelné kombinaci?
Myslivecký zákon, napadený u Ústavního soudu, se zaštiťoval zájmy zvěře, národního to bohatství, statku veřejného, jemuž pokolení naše i budoucí do roztrhání těla sloužiti mají. Z cíle zákona se zdá, že jeho autoři fandili jako děti spíše Krakonošovi. Ostatně, i proto zřejmě nadali jeho reprezentanty (ponechme v tuto chvíli stranou úvahu o míře Trautenberkovitosti a loveckého pudu, kterou jsou vybaveni současní zákonodárcem stylizovaní Krakonošové) nadpřirozenou mocí prohánět se po Trautenberkově více než je obvyklé, a případně mu v zájmu zvěře zakázat vstup na vlastní louku, nepůjde-li tam zrovna sekat trávu a sušit seno. Věru práva, o jakých se samotnému Krakonošovi mohlo jen snít. Tvé pozemky, milý Trautenberku, neslouží jen chovu Tvého dobytka, slouží také chovu divoké zvěře (kampak na nás s protimluvem, etymologové šťouraví), a tu na Tvém chová Krakonoš. Že snad ta kombinace různých zájmů vyznívá příliš ve prospěch Krakonoše? Inu, proporcionalita nebyla porušena, děla ústavní stolice. Zdá se, že zvěř nemůže být chráněna za menšího omezení vlastnických práv Trautenberka, vykuka to lačného zvěřinové pečínky.
Jak se do lesa volá …, pravil pohádkář. Neplač nezoufej, Trautenberku. Spoř šlechtičíku, střádej. Staň se vlastníkem panství sdostatek velkého k vytvoření vlastní honitby. Představ si, že Krakonoš je drobný lesní hospodář ve Tvém sousedství, který s pohledem k Tvému lesu jenom příštipkaří. Přičleň jeho pozemky k vlastní honitbě. Hned se karta obrací. Chovej a střílej zvěř v Krakonošově - v souladu s plánem chovu zvěře, jak jinak. Ať se vzteká, vousáč v sedmimílových botách, ať blesky metá a dýmem plýtvá. Má to marné, a když si řekneš, aby nerušil při lovu, pustíš ho do lesa jenom si zakácet. Zoufalství podlehne, smutně zaštká postava pohádková, a požádá-li dostatečně pokorně orgán všemocný, budou její pozemky z pozemků honitebních milostivě vyňaty. Nedomýšlejme raději představu, že by se odvěcí rivalové, zastánci odlišných způsobů hospodaření - můžeme-li se dopustit tohoto eufemismu, setkali v jednom dobrovolném sdružení, honebním společenstvu. Sakrování, hromů a blesků nad Krkonošemi by zřejmě nebylo konce, o dýmu nemluvě.
Od toho jsou pohádky, aby přežily časy moudré i nemoudré, od toho jsou postavy nadpřirozené, aby nebyly starostmi lidskými vláčeny. Od toho je příroda mocná, aby zákony lidí nectila, a podle svých vlastních se řídila. My však čtěme verdikty tvořící hodnoty naší doby, přemýšlejme o nich, a přejme Trautenberkovi, aby našel s Krakonošem společnou řeč. Krakonošovi ve vlastním zájmu přejme zdrženlivost, hromy a dým mu dal nejen pohádkář, ale i zákon – dnes již víme, že s Ústavou souladný…

[1] Ústavní soud rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 dne 13. 12. 2006, o návrhu skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých částí zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh zamítl. Rozhodnutí je dostupné v rubrice aktuality na www.concourt.cz). Celý příspěvek

Legislativní optimismus-čas pro změnu?

Na Zdeňkův článek je opravdu radost reagovat, ani mně se však nezdařilo vtěsnat tuto reakci do rozměru komenáře, a to i přesto, že se skládá pouze ze dvou poznámek: jedné beznadějně fatalistické, druhé mírně optimistické.
Fatalismu se nemohu zbavit, když hledám sám v sobě odpověď na Michalovu řečnickou otázku, "co s tím", a to i přesto, že jeho taktika drobných krůčků je mi sympatická, jakkoli ve všech jeho jednotlivých tezích řešení nacházím nějaký problém, kromě teze druhé, která má snad (alespoň mimo Poslaneckou sněmovnu;) již nyní naději na konsenzuální přijetí. Při pročítání Zdeňkova výčtu symptomů legislativní a zejména novelizační smršti mi však zejména tane na mysli zvláštní deja vu z dějin vědy (asi bych měl toho Poppera konečně odložit;). Pokud totiž mluvíme o situaci, kdy dosud akceptované řešení pociťované potřeby normativně řešit všechny představitelné problémy, selhává jednak z důvodu, že nyní existující množství legislativní úpravy je již přílišné na to, aby bylo vstřebatelné, a zároveň nedostatečné k tomu, aby skutečně řešilo vše, co jsme řešit chtěli; připomíná mi to situace, kdy vědci v minulosti zachraňovali existenci tehdy uznávaných modelů řešení zásadních vědeckých problémů stejným způsobem: pokud se objevila odchylka, kterou dosud akceprovaný model neřešil, přijali vedlejší hypotézu řešící odchylku, jenže ejhle, ona se hned vedle objevila další. Výsledkem pak byly v šestnáctém století například absurdní modely planetární soustavy, které spoustou nepravidelností řešily rozpor astronomických pozorování s geocentrickým modelem vesmíru, nebo na začátku dvacátého století nefunkční řešení pozorovacích možností fyziky na úrovni atomu. K čemu směřuji tímhle exkurzem hodným nadšeného diletanta přírodních věd? K závěru, že i "náš" problém skončí stejně jako problémy astronomů před Koperníkem a teoretických fyziků před Heisenbergem a Schrödingerem, tedy zásadním paradigmatickým posunem (T. S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Oikúmené, Praha 1997): namísto kosmetických úprav modelu stávajícího v zájmu jeho prodloužené únosnosti, úplnou změnou pohledu na způsob, jak regulovat chování v postindustriální společnosti (když už tohle označení padlo), způsob, v jehož centru pozornosti třeba nebude "slunce" jménem právní předpis, ale něco odlišného. Tím bych ovšem tuto rádobyfuturologickou věštbu ukončil zejména proto, že nemám nejmenší představu, o jakou změnu by se mohlo jednat (inu, nejsem ani Koperník ani Heisenberg, a to ani v oblasti, jež je mi bližší než astronomie a kvantová fyzika), a tímto drzým (rozuměj, v dané chvíli neverifikovatelným) postem jenom předběžně zmenšuji svou vlastní míru budoucího překvapení. Aby však nepůsobil tak úplně metaprávně (nebo alespoň "jinoprávně"), ukončím ho poukazem na jednu z vlaštovek, které naznačují, že mezi tezemi střednědobého přežití systému nastíněnými Michalem chybí jedna z nejpřirozenějších, byť i Zdeněk se jí okrajově dotkl. Touto přirozenou cestou je těsnější přimknutí k soudcovskému dotváření práva, tedy k tomu, aby zákonodárce sebekriticky ponechal část možných problémů k řešení soudům, až nastanou. Tato zmínka mě napadla při pohledu na jeden zánovní judikát Nejvyššího správního systému, jenž naznačuje, že vrcholné soudy jsou se svým kvaziprecedenčním působením stále smířenější. Vlaštovkou, o níž je nyní řeč, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006-68 (www.nssoud.cz), kde se NSS k závaznosti své judikatury vyjádřil s nečekanou komplexností: " Úlohou tohoto soudu není samotné rozhodování o kasačních stížnostech; toto rozhodování je koncipováno jako procesní nástroj ke sjednocení rozhodovací činnosti krajských soudů. To, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v konkrétní věci přesahuje rozměr této věci, vyplývá i z jednoznačné formulace § 12. s. ř. s.: „Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem …“ Zajišťování jednoty judikatury je úkolem nejen pro samotný Nejvyšší správní soud, ale též pro krajské soudy, byť se každý z nich na dosahování tohoto cíle podílí jiným způsobem: zatímco Nejvyšší správní soud případné rozpory v rozhodovací činnosti krajských soudů svou judikaturou odstraňuje, krajské soudy jsou povinny tuto judikaturu znát a řídit se jí; v žádném případě nemohou zaujímáním protichůdných názorů zakládat nové rozpory v judikatuře, a zvyšovat tím právní nejistotu. Ze samotného § 12 s. ř. s. tedy lze dovodit, že je v něm implicitně vyjádřena povinnost krajského soudu řídit se právním názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech. I kdyby takového zákonného ustanovení nebylo, přesto by právě učiněný závěr platil; podává se totiž ze systémové povahy soudní soustavy, která má hierarchickou strukturu a vyznačuje se také rozdílnými úkoly, které mají její jednotlivé prvky (tedy soudy) plnit. ... Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) – tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech." Celý příspěvek

Medvídek Pů v legislativní smršti

V bystrém a úsměvném postu Zdeňkově není nic, pod co by se rozumně smýšlející právník nepodepsal. Stejně tak zahřeje u srdce odkazovaný sloupek T. Němečka či úvaha J. Baxy. Pro nadnárodní úplnost obrazu přidejme vtipný post J. Kindla o „euroovečce“. Nářky nad nadměrným legislativním optimismem, či asi už legislativním orgasmem, v ideálním případě doprovázené o přitažlivě nesmyslné příklady legislativních počinů, potěší každého. Vyslovme ale i tu druhou otázku, která z toho nutně plyne a do které se raději nikdo nepouští.

Co s tím?

Nevím a obávám, že to neví ani lidé podstatně rozumnější a zkušenější. Zde by bývalo asi vhodné skončit, tak by ale do kyselého jablíčka nikdo nekousl. Napadá mě k tomu několik věcí, které jsem původně psal v reakci na Zdeňkův post, ale nakonec je to tak dlouhé, že jsem z toho udělal post samostatný.

Pro diskusi možných řešení je vhodné podívat se na původ: Odkud se legislativní posedlost bere? Konvenční a nejčastější vysvětlení je, že zbytnělá legislativa je důsledkem ústupu ostatních normativních systémů (náboženství, obecná morálka), které dříve regulovaly alespoň část společenských vztahů. Tyto normativní systémy (především jejich účinné vynucování) mizí a výlučnou platformou je regulace právní.

To vysvětluje zvýšení oblasti regulace (jejího rozsahu), nikoliv míru detailu (techničnost). Proč špaček, proč euroovečka? Proč detailní rozměry ovečky? Nemyslím si, že by techničnost byla výlučnou záležitostí moderní doby; potřeba definovat produkt pro potřeby výběru cla je tu od okamžiku, kdy vznikl mezinárodní obchod. Vysvětlení bude možná jinde: jak se rozšiřuje a diverzifikuje okruh adresátů právní normy, klesá množství společenského konsenzu, sdílených principů a hodnot, které jsou v rámci společnosti schopny řešit hraniční konflikty. Tento proces ztráty společných hodnot a konsensu popisuje myslím výborně Ernst Gellner ve své stěžejní práci „Národy a nacionalismu“ – proces přerodu agrární komunity do širší společnosti industriální a jeho důsledky. Tam, kde chybí konsensus, je třeba detailně regulovat. V novověku je pak vidět postupný nárůst legislativy, který je v přímé úměře k diverzifikaci společnosti, migraci a rozrušení menších komunit. Klasickým příkladem uváděným ve všech učebnicích právní sociologie je regulace obchodu s diamanty v Antverpách. Dokud byl výlučnou záležitostí homogenní skupiny (židovská diaspora), neexistovala regulace a veškeré urovnávání sporů probíhalo výlučně v rámci obchodnické komunity. Poslední čtvrtstoletí se však do obchodu zapojili i obchodníci z jiných částí světa, především Indové, a dochází k do té doby nevídanému vývoji: nejsou již sdílené hodnoty, trh je třeba formálně regulovat.

Z výše uvedeného plyne důležitý poznatek: jedná se o problém nikoliv výlučně český, ani pouze evropský, ale problém, kterému čelí každá (post)industriální společnost. Dlouhou dobu jsem se ukájel představou, že tento problém lze řešit pomocí nepsaných pravidel, sdílených hodnot a obecné „Kinderstube“, která by měla existovat v civilizovaných společnostech a pouze není u nás. Není tomu tak. Podobným problémům (nálety „statutory instruments“ a jiné typy „derived legislation“) čelí kupříkladu i Anglie, kde by se právě sdílený konsensus a nepsaná pravidla dala nejvíce předpokládat.

Poslední důležitá proměnná v moderní rovnici legislativního orgasmu je národní stát. Ten razantně rozšířil „polis“ a adresáty legislativy. Již to není zájmový partikularismus, kdy značná část regulace se odehrávala v kruhu adresátů. Cechy, spolky, asociace regulovaly samy sebe a vlastní legislativou „nezatěžovaly“ přímé neadresáty. Tohle padá s formalizovanou legislativou na úrovni národního státu; všechno prochází státní sbírkou.

Vraťme se ale k původní otázce: co s tím? Obávám se, že nic. Moje teze zní, že tento proces nelze zvrátit, lze jej pouze zjemnit a odstranit nejhrubší externality. Nový konsensus je s neustále se proměňující a migrující společností nemožný. Soudružské závazky, že příští rok snížíme produkci mléka (oprava: právních předpisů) o 10%, přijmeme zákon o legislativním stop-stavu či nedávno diskutovaný skvost v podobě „zákona o ochraně před nadměrnou byrokratickou zátěží“, musí rozesmát i medvídka Pů (omlouvám se medvídkovi). Ano, patřím k těm „ušklíbajícím“ se právníkům (T. Němeček).

Jakými cestami však lze současný stav v ČR alespoň zjemnit? Netvrdím přirozeně, že všechny níže uvedené výpotky jsou reálně proveditelné. Některé jsou dost sci-fi. Konvenční myšlení nás nicméně v této otázce daleko neposune.

Teze 1: Odejmutí zákonodárné iniciativy jednotlivým poslancům. Návrhy může činit pouze celý klub či raději rovnou Sněmovna usnesením.

Teze 2: Ztížení legislativního procesu ve Sněmovně, zákaz „přílepků“, černých, bílých i jiných koní apod.

Teze 3: Zavedení roční „legislativní kvóty“ pro ministerstva a jiné orgány státní správy nadané normotvornou pravomocí. Ta by spočívala v tom, že kupříkladu ministerstvo x má roční legislativní „rozpočet“ y vyhlášek a z návrhů zákonů, které smí přijmout/předložit. Nevyčerpaná kvóta je převoditelná do dalších let a klidně obchodovatelná mezi jednotlivými orgány.

Teze 4: Stanovení „nejvyšší přípustné míry novelizace“ ročně pro základní předpisy (kupř. 3x) s tím, že vícekrát se tyto předpisy prostě novelizovat nebudou. Případně by se dalo uvažovat o zavedení pouze jedné, souhrnné a přípustné roční novelizace základních přepisů. Návrhy na to, co má být každoročně kupříkladu novelizováno v rámci občanského soudního řádu, by byly průběžně celoročně sbírány jedním gesčním místem, které by pak vyčistilo a navrhlo pouze jednu „konsolidovanou“ novelu ročně.

Teze 5: Historický „krok zpět“ a návrat k širší míře profesní auto-regulace; ne všechna normotvorba, především odvozená, musí procházet celostátní sbírkou. Stejně tak nemusí být přijímána ministerstvy či jinými orgány státní správy.

Teze 6: Zvýšení míry abstrakce, na které se píší základní předpisy, především kodexové, ale též základní odvětvové předpisy. Jeden příklad za všechny: srovnejme míru abstrakce, na které je napsán z. č. 500/2004 Sb. a tu, na které se pohyboval z. č. 71/1976 Sb. Tato teze nicméně naráží na hlubší problém popsaný výše (s ohledem na který se jedná o slušný legislativní počin v rámci možností): nejsou sdílené hodnoty, chybí konsensus, chybí přehledná judikatura. To vytváří tlak na zákonodárce a na pohyb k větším detailům. Problém je v tom, že jednou nastartovaný pohyb k detailní úpravě je jednosměrka: detailnější úprava generuje další detaily, které pak musí být dále precizovány či s ohledem na jejich četnost dále měněny, což vyžaduje další novely....

Bylo by možné přijít s dalšími více či méně sci-fi návrhy, výchozí teze je bohužel stejná: proces nelze zastavit, lze jej jen zmírnit či zamezit nejhrubším úletům. V tomto ohledu nezbývá než povzdechnout nad významem revolucí a válek jako jediným účinným nástrojem (vy)čištění právního řádu.

Poslední poznámka k přesahu legislativních orgasmů do právního vzdělávání a judikatury, v reakci na Hynkovu poznámku judikatury vrcholných soudů. Právě a přesně v podobném prostředí musí obě oblasti učinit vědomý odklon a vymezit se „něčím jiným“. S ohledem na vzdělávání plný souhlas se Zdeňkem; nemyslím, že by zde bylo nutné opakovat argumentaci již jednou učiněnou (viz str. 368). K nejvyšším a Ústavnímu soudu (viz přílohu Právních rozhledů 22/2006): optimální meze je několik desítek, max. 100 judikátů ročně. Pokud vrcholné soudy kopírují postup legislativy a chrlí tisíce judikátů historické judikatury (lépe řečeno kazuistiky) ročně, pak maximálně dále přispívají k nestabilitě právního řádu. Ale možná ne, protože ty věci stejně nikdo nečte. Ani ti soudci obecných soudů. Proto mohou také obtížně prosazovat judikaturu, ve které se nevyzná ani sám Ústavní soud. Vrcholné soudy by měly být přesným protipólem legislativních orgasmů; setrvalá, nečetná a relativně jasná a propracovaná judikatura zaměřujíc se na principy poskytuje kotvu či záchranné lano na rozbouřeném legislativním moři. Ostatní je marnost.

Celý příspěvek

Nové právnické okénko v Hospodářských novinách aneb co s legislativní smrští?

Michal Bobek v prosinci 2006 rozpoutal diskusi nad úrovní žurnalistického informování o právu. Není v kontextu naší asi měsíc staré diskuse bez zajímavosti, že od počátku roku 2007 začaly Hospodářské noviny publikovat (zdá se, že to bude každou středu) Právnické okénko Tomáše Němečka. Hned první článek z 3. ledna 2007 Co dělá stát, když vláda nevládne? Střílí do špačků se Němečkovi povedl, a stojí za přečtení.

Němeček píše o stejném tématu, o kterém před časem psal nápaditě i předseda NSS Josef Baxa na aktualne.cz, totiž o tom, co dělat se stoupající nadprodukcí zákonů a jiných předpisů. Němeček si všímá, že ani ve stavu "bezvládí", kdy parlament podstatně omezil svou činnost, normotvorná činnost neustala, a vláda a ministerstva chrlí desítky vyhlášek a nařízení. Současně upozorňuje i na takové perly, jako je vyhláška č. 294/2006 Sb., o odchylném postupu pro usmrcování špačka obecného.

Němečkův závěr, tedy výzva ke snižování počtu přijímaných zákonů o deset procent ročně, se v zásadě podobá výzvě Josefa Baxy, podle kterého bychom měli načas zkusit přestat přijímat nové zákony. Podle Baxy "[n]ěkteré existující jsou třeba nedokonalé, jiné (prý) ještě chybí. Nechť. Zkusme s nimi vyjít. Konečně budeme mít čas si je přečíst a chovat se vědomě podle nich. Soudy budou mít prostor vyložit sporné otázky a možná že zjistíme, že život není méně kvalitní."

Myslím si, že řada zákonů je opravdu přijímána zcela zbytečně. Nahlédnutím do obchodního zákoníku zjistíme, že toto legislativní monstrum (nebylo takové vždy, ještě v polovině 90. let byl ten zákon mnohem přehlednější) bylo mnohokrát novelizováno zcela zbytečně, třebas jen, aby tam bylo řečeno to, co mezitím již dávno vyvodila ze zákona judikatura, nebo to, co v komerční praxi vůbec nebylo sporné. Nové znění zákona pak celou věc jen zatemnilo. To samé platí o nebožtíku zákoníku práce a je v plné nahotě viditelné na nesrozumitelném textu zákoníku práce nového. Naše daňové předpisy se mění takovým úchvatným tempem, že změny nestíhají sledovat ani experti.

Ti, co tvoří zákony, mají ústavičnou tendenci dát do zákonů "všechno". Tím, že se o to snaží, ale podceňují lidský rozum. Obávám se, že to souvisí s problémem podcenění judikatury a praxe, kdy se nejen právníci domnívají, že co není výslovně definováno zákonem, jako by vlastně nebylo. Karikatura tohoto vnímání práva je neustálé stýskání si, co všechno v naší ústavě není, že prezident nemá výslovně k ničemu lhůtu atp. Ale podobnému pohledu českých škarohlídů by nevyhověla nejen "špatná" ústava česká, ale ani jakákoliv jiná ústava světa (na některé nápady českých politiků s prezidentem v čele by byla "krátká" každá ústava). Opravdu chceme, aby byly naše právní předpisy psány tak detailní formou, jako některé návody na mikrovlnné trouby, kde se výslovně uvádí, že do trouby nesmíme dávat živá zvířata?

Neuvědomujeme si, že právo není něco statického, ale je to proces, fenomén neustále v pohybu, kdy text zákona dává jen počáteční impuls pro jeho další život (již Kelsen psal o dynamické validitě práva, a rozhodně tím nemyslel jen dnes triviální fakt pyramidální výstavby právního řádu). Půvab životaschopnosti starých kodexů, jako je rakouský téměř dvě stě let starý ABGB nebo francouzský Code Civil, který už dvousté narozeniny měl, spočívá právě v tom, že v nich téměř nic nenajdeme, a jakoukoliv komplexnější otázku musíme hledat v judikatuře, právní doktríně nebo třebas obchodní praxi. Když se snažíme do zákona "vše" dát, výsledkem je jednak 1) zcela nesrozumitelný zákon, jednak 2) skutečnost, že vždy nalezneme něco, co jsme do zákona dát opominuli, takže to tam dáme ex post, abychom zjistili, že praxe se mezitím opět posunula jinam. Tím se vytváří koloběh čím dále tím komplexnějšího právního řádu.

Do doby, kdy byl právní řád tvořen několika velkými kodexy plus několika málo zákony, se již asi v tomto století nevrátíme. Ale nemyslím si, že problém našeho právního řádu je jen v počtu zákonů. Upřímně - ve vztahu k drtivé většině předpisů, které jsou ve Sbírce chrleny, si mohu dovolit luxus je neznat, protože se mne osobně netýkají, a ani v mé praxi se mne nikdy týkat nebudou (a pokud se pletu, prostě si je, až se rozhodnu střílet špačky na vinicích, přečtu).

Mnohem větší problém leží v nesrozumitelnosti a neustálých proměnách drtivé většiny důležitých předpisů, s nimiž se všichni každodenně setkáváme - předpisy daňové, obchodní, autorskoprávní atp. A pro tyto předpisy platí slova Tomáše Němečka i Josefa Baxy plně - každá změna, kterou u nás může absurdně navrhnout třebas jen jeden jediný poslanec (!), by měla být opravdu pečlivě zvážena z toho pohledu, nakolik je skutečně potřebná.


PS: Jak říkám svým studentům na seminářích, jejich volání po tom, aby se učili platné právo, je naivní. Poté, co vystudují právnickou fakultu, zjistí, že soudy aplikují na letité spory zákony, se kterými se během studia nesetkali, protože dané zákony byly neplatné již v době jejich studia. Pak je ale nesmysl pokračovat v současné kvantitativní výuce práva, kdy je cílem naučit studenty "všechno právo". Měla by jí nahradit spíše výuka kvalitativní, tedy výuka principů a určitých relevantních vývojových trendů, protože látka dnes probíraná zastará ještě před ukončením studia, a aktuální je naopak to, co s čím studenti nikdy do styku nepřišli. Celý příspěvek

Iva Brožová on-line na idnes.cz

Na začátku minulého měsíce proběhla na tomto blogu zajímavá a poměrně živá diskuse na téma kauzy Ivy Brožové. Server IDNES.cz dává zítřejším on-line rozhovorem s předsedkyní Nejvyššího soudu každému možnost položit otázky přímo jí. On-line rozhovor na idnes sice určitě není vhodné fórum pro nějakou akademickou debatu, ale i tak se domnívám, že tam mohou zaznít zajímavé myšlenky, a proto stojí za to na něj upozornit.

Celý příspěvek

Poslanecké reversy vrací úder?!

U některých jevů z různých minulostí člověk bere již jako samozřejmost, že se znovu neobjeví. Jedním z příkladů, kde byla tato má fiktivní jistota zklamána, byl návrat Michala Davida na hudební scénu; jiný příklad mě pak zasáhl nedávno v Otázkách Václava Moravce, kde Vojtěch Filip nadhodil myšlenku, že by bylo výborné zamezit trvale hrozícím odchodům poslanců z politických stran, na jejichž kandidátních listinách byli zvoleni, nikoli cestou politické odpovědnosti, ale cestou zákonné sankce. Oprášil tak prvorepublikovou konstrukci obsaženou v § 13 písm. b) zákona č. 125/1920 Sb. z. a n., o volebním soudě, podle nějž mohl poslanec na základě rozhodnutí volebního soudu pozbýt mandátu proto, že „přestal býti z důvodů nízkých nebo nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen“. Podobná pravomoc, kterou za První republiky disponoval volební soud, by podle pana předsedy Filipa měla být svěřena Nejvyššímu správnímu soudu (opravdu marně uvažuji, čím si soud důvěru právě z těchto směrů zasloužil). Nenašel sice příliš podpory u předsedů demokratických stran, ale kdo ví, třeba tento návrh skutečně uspěje, koneckonců pravděpodobnost jeho podpory je přímo úměrná počtu uprchlíků z jiných politických stran, a vrátíme se zpět do časů tzv. poslaneckých reversů, které zatím v polistopadovém období zaváděli pouze Sládkovi republikáni. Než se tak stane, bylo by možná jen dobré připomenout, že pokud na demokratickém fungování První republiky bylo několik vad na kráse, tak jednou z největších byla podle dobového i dnešního mínění právě tato odvolatelnost vlastního poslance politickou stranou cestou řízení o pozbytí mandátu u volebního soudu, a pokud byl pro něco oprávněně kritizován tehdejší volební soud, tak to bylo zhusta právě naplňování této pravomoci – připomeňme z mnoha jiných např. nález volebního soudu č. 144 ze 17. 11. 1928, Kosch. 253/V, kde volební soud zbavil mandátu poslance, který podepsal poslanecký revers, ale poté svou politickou stranu opustil, neboť jej údajně nabádala k trestnému činu. Nezbývá než doufat, že pokud opravdu zvítězí u levicových stran legislativní optimismus a rezignace na vlastní schopnost zajistit si věrnost svých poslanců cestami obvyklými ve stabilních demokraciích (tedy spoléhajícími na kvalitu výběru kandidátů a jejich pocit politické odpovědnosti), a pokud bude Nejvyššímu správnímu soudu taková pravomoc svěřena, projeví se plně jeho odlišnosti od prvorepublikového volebního soudu. Předkladatelé takového návrhu by totiž měli být zavčas upozorněni, že volební soud akceptoval takovouto odvolatelnost poslanců zejména díky silnému vlivu soudních přísedících nominovaných politickými stranami, jenž v současné české soudní soustavě nemá obdobu. Patrně zejména díky těmto „trojským koním“ politických stran bylo zbavení poslanců jejich mandátů volebním soudem ochotně prováděno, když, jak trefně podotkl Ferdinand Peroutka, rozpor mezi existencí poslaneckých reversů a ústavně (tehdy i nyní) zakotvenou volností poslaneckého mandátu „dopadl, jak takové rozpory vždy dopadají: úctyhodným vzorům byla vzdána pocta, avšak domácí skutečnost zvítězila.“ Celý příspěvek

Následky rozporu § 23 Autorského zákona se směrnicí 2001/29: žaloby ochranných autorských sdružení proti majitelům hotelů

Až do 10. ledna jsem mimo pravidelný dosah Internetu, přesto mě Michalův post vyprovokoval k napsání komentáře k nedávnému rozsudku Soudního dvora ve věci C-306/05 SGAE, který jak Michal psal, má bezprostřední dopad na jinou předběžnou otázku, podanou Krajským soudem pro Střední Čechy. Případ se týkal výkladu pojmu "sdělování veřejnosti", konkrétně tedy toho, zda je do něj třeba zahrnout rovněž vysílání televize na hotelovém pokoji.

Tento pojem byl definován naším Autorským zákonem (resp. novelou provedenou zákonem č. 81/2005) v § 23 tak, že se toto vysílání za sdělování veřejnosti" nepovažuje, jak však rozsudek Soudního dvora ukazuje, tato definice porušuje směrnici 2001/29.

V komentáři jsem se kromě analýzy samotného rozsudku zabýval i jeho důsledky pro subjekty v České republice. Ty lze vidět především ve třech rovinách: 1) v řízení o porušení povinnosti, které Komise vede proti ČR, 2) potom ve vztazích mezi ochrannými autorskými sdruženími a provozovateli hotelů a konečně 3) mezi ochrannými autorskými sdruženími a státem, který za určitých okolností může být žalován na náhradu škody.

Následující výňatek z komentáře vybírá mé uvahy, které se týkají podruhé jmenovaného vztahu, neboť přináší spoustu zajímavých problémů, které odhalují neujasněnost některých základních principů práva Unie. Komentář by měl vyjít v Právních rozhledech.

Rozhodnutí Soudního dvora se bezprostředně dotýká rovněž vztahů mezi provozovateli hotelů a sdruženími na ochranu autorských práv, především Ochranného svazu autorského (OSA). Jak vyplývá z informace uvedené v záhlaví tohoto komentáře, OSA již provozovatele hotelového zařízení žaluje, přičemž v tomto sporu podal Krajský soud pro Střední Čechy předběžnou otázku (řízení ve věci C-282/06). Jelikož byla svým obsahem totožná s předběžnými otázkami předloženými španělským soudem v námi komentovaném případě, Soudní dvůr řízení přerušil do vynesení tohoto rozsudku. Krajskému soudu tak zřejmě již zanedlouho dorazí odůvodněné usnesení Soudního dvora, které tomuto soudu poskytne odpověď ve smyslu zde komentovaného rozhodnutí. Organizaci OSA tak bude do rukou dán silný argument: ustanovení § 23, věta druhá autorského zákona skutečně porušuje směrnici. Na druhou stranu, rozsudek sám neříká, že uvedené ustanovení směrnice splňuje všechny podmínky pro to, aby bylo přímo účinné. Následující řádky vycházejí z toho, že by Soudní dvůr (popř. i vnitrostátní soud sám, který přímý účinek může dovodit i bez asistence Soudního dvora[1]) k takovému závěru skutečně dospěl, ačkoliv i o tomto výchozím bodu naší analýzy je možné pochybovat.[2]
Znamená případný přímý účinek ustanovení směrnice 2001/29, s nimiž je § 23 autorského zákona v rozporu, že by nyní bez ohledu na toto ustanovení autorského zákona měli majitelé hotelů začít platit licenční poplatky a české soudy tuto povinnost vynucovat?
Odpověď na tuto otázku ukazuje v plném rozsahu nejasnosti, které stále přetrvávají ohledně základních principů aplikace práva Společenství na vnitrostátní úrovni. Proti povinnosti majitelů hotelů platit licenční poplatky lze totiž argumentovat tím, že ustanovení chybně transponované směrnice nemůže ukládat povinnosti soukromým osobám. Žargonem komunitárního práva: Soudní dvůr vylučuje horizontální přímý účinek směrnic, tedy možnost dovolávat se ustanovení chybně transponované směrnice ve sporech mezi jednotlivci. Soudní dvůr platnost tohoto tvrzení potvrdil ve svém zásadním rozsudku Pfeiffer těmito slovy:
směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat [...] Z toho plyne, že i jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má poskytnout práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci.[3]
Na základě této judikatury by tedy hotelovému zařízení nebylo možné uložit zaplacení licenčních poplatků, pokud by toto zařízení nebylo odnoží státu ve smyslu rozsudku Foster.[4] To si lze představit např. v případě rekreačních zařízení provozovaných státem.
Výše uvedený závěr, který by se zdál vyplývat z rozhodnutí Pfeiffer, je však z druhé strany zpochybněn tím, že není zcela jasné, co přesně Soudní dvůr ve výše citované pasáži mezi jednotlivci vylučuje. Problém tohoto určení souvisí s tím, že ani několik desetiletí po uvedení pojmu „přímého účinku“ do pojmosloví práva Společenství není zcela jasný jeho přesný obsah. Následující pasáž se omezuje na pouhé naznačení problémů, které nyní před českými soudy vyvstávají, spolu s možnými přístupy k jejich řešení. V poznámkovém aparátu pak odkazuje na literaturu, kde lze hledat širší úvahy, které zde lze pouze zkratkovitě naznačit.
Někteří autoři se totiž domnívají, že přímým účinkem ustanovení směrnice je myšlena pouze situace, kdy je na základě tohoto ustanovení jednotlivci přiznáno právo, které by jinak nemohl dovozovat pouze z práva vnitrostátního.[5] Jen takovou situaci považují za „uplatňování směrnice“ ve smyslu, jenž je vyloučen mezi jednotlivci v rozsudku Pfeiffer. Patrně nejvlivnějším zastáncem tohoto názoru je soudce Soudního dvora K. Lenaerts, který všechny ostatní situace od „přímého účinku“ odlišuje.[6] Poznamenejme ovšem, že tento názor Lenaerts obhajuje v dosti kontroverzních souvislostech: sám přiznává, že definice přímého účinku není „neutrálním výběrem“, poněvadž na její šíři závisí, v jakých situacích je vyloučeno dovolávat se ustanovení unijního práva. Nejde přitom pouze o horizontální aplikaci směrnic, ale například i o účinky rámcových rozhodnutí, u nichž Smlouva o EU přímý účinek výslovně vylučuje.[7] Lenaerts ovšem v článku, jehož je spoluautorem, akademickou neutralitu ani nepředstírá a otevřeně říká, že v zájmu jednotnosti aplikace principů stejně jako v zájmu efektivity práva Unie v příspěvku záměrně snižuje význam přímého účinku.[8] Na jednu stranu je jistě dobře, že svoji zaujatost Lenaerts přiznává, na stranu druhou, v tomto světle je třeba potom číst jeho příspěvek a objektivitu argumentů, zde prezentovaných.[9]
Jiní autoři zase odlišují přímý účinek, kdy dochází k substituci vnitrostátního ustanovení ustanovením směrnice (l’effet direct de substitution ve francouzštině, substitution v angličtině), a přímý účinek, kdy ustanovení směrnice aplikaci vnitrostátního ustanovení vyloučí (exlusion, exclusionary effect). Pouze prvně jmenovaná situace je podle těchto autorů účinkem, který je vyloučen mezi jednotlivci, přičemž se ovšem neshodují na tom, zda totéž platí v situaci druhé.[10]
V námi analyzované situaci by se podle Lenaertse o přímý účinek nejednalo, popřípadě by se v rámci pojmového rámce nastíněného v předcházejícím odstavci jednalo pouze o „vylučovací“ přímý účinek, který podle některých názorů lze uplatňovat i mezi jednotlivci.[11] OSA nepožaduje přiznání práva, které jí zaručuje pouze směrnice. K úspěchu její žaloby postačí, aby nebylo ustanovení § 23, věta druhá autorského zákona, aplikováno. V souladu s Lenaertsovým názorem by se jednalo pouze o povinnost neaplikovat ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu se směrnicí, kde se vůbec nejedná o přímý účinek směrnice, ale o důsledek principu přednosti práva Společenství.[12]
I tito autoři se však kloní k určité relativizaci závěru, kdy by se mohli jednotlivci ve sporech mezi sebou dovolávat neaplikace ustanovení vnitrostátního práva ve světle směrnice. Jedním z důvodů je princip právní jistoty.[13] Ten však hraje rozhodující úlohu především v kontextu trestněprávních řízení, kdy je Soudní dvůr skutečně neochotný zhoršit trestněprávní odpovědnost jednotlivce neaplikací vnitrostátního ustanovení z důvodu jeho rozporu se směrnicí.[14] Princip právní jistoty je zde totiž posilován ještě principem legality trestních sankcí, zakotveným např. v čl. 7 Evropské úmluvy. Je otázkou, zda stejně silná omezení platí i ve sporech mezi jednotlivci.
Existují totiž rozličné linie judikatury, podle kterých se jednotlivci mohou ve sporech mezi sebou za určitých okolností ustanovení směrnic dovolávat. Tyto případy však lze všemožně kvalifikovat.[15] Otázkou je, nakolik jsou tyto předchozí případy stále platným právem ve světle rozsudku Pfeiffer, což je otázka, kterou si klade právě třeba S. Prechal ve svém komentáři.[16] Takový účinek ustanovení směrnice v podobné situaci, v jaké se nyní nacházejí provozovatelé hotelů, například vyloučil i generální advokát A. Tizzano v případu Mangold,[17] který byl na rozdíl od rozhodnutí, o která opírají svoji analýzu K. Lenaerts a T. Corthaut, rozhodován až po vynesení rozsudku Pfeiffer. Z důvodů, které jsou rozvedeny níže se ovšem autor tohoto komentáře kloní k tomu, aby v této situaci uplatnění směrnice ochranným sdružením možné nebylo.[18]
Jinou možností, které by se ochranná sdružení mohla dovolávat pro úspěch svých žalob vedle přímého účinku či požadavku neaplikace rozporného ustanovení ve smyslu argumentace obhajované Lenaertsem, je požadavek konzistentní interpretace vnitrostátního práva. Ten může v důsledku vést k neaplikaci rozporného ustanovení vnitrostátního práva.[19] Rozlišení od „Lenaertsova“ principu neaplikace je velmi těsné: zatímco u konzistentní interpretace bude záležet na tom, zda něco takového umožňují vnitrostátní pravidla výkladu práva ES, „Lenaertsův“ princip neaplikace požaduje svoje uplatnění bez ohledu na tyto metody. Požadavek konzistentní interpretace tedy ponechává větší část odpovědnosti na vnitrostátním soudu. I ten je však limitován základními právy a právními principy, především principem právní jistoty. Někteří autoři „čtou“ rozsudek Pfeiffer právě v tomto smyslu: konzistentní interpretaci nelze uplatňovat ve vztazích mezi jednotlivci, pokud je v rozporu s těmito zásadami.[20]
Argumentem proti neaplikaci ustanovení § 23 věty druhé autorského zákona na základě jeho rozporu se směrnicí, opírajícím se o princip právní jistoty, může být i skutečnost, že přinejmenším do okamžiku vynesení rozhodnutí Soudním dvorem v námi komentovaném případu, nebyl tento rozpor vůbec jasný. Lze nyní skutečně spravedlivě požadovat po provozovatelích hotelů zpětné placení licenčních poplatků, když je od nich osvobozovalo jednoznačné ustanovení vnitrostátního zákona? Opět se tím vracíme k relevanci principu právní jistoty. Problémem je, že interpretace ustanovení práva Společenství, podaná Soudním dvorem, má zásadně účinky ex tunc, tedy od okamžiku vstupu daného ustanovení v účinnost, pokud je Soudní dvůr ve svém rozhodnutí neomezí.[21] To Soudní dvůr v komentovaném rozhodnutí neučinil.
Řešením pro vnitrostátní soud by skutečně bylo větší respektování principu právní jistoty ve vztahu k jednotlivcům, kteří nejsou přímými adresáty povinností, stanovených směrnicemi a neměli by tedy nést nepříznivé důsledky jejich chybné transpozice ze strany členského státu. Situace v našem případě navíc ukazuje ještě jeden problém, který Lenaertsovo pojetí přímého účinku zcela nepostihuje: pokud je v konfliktu jednoznačné ustanovení vnitrostátního práva a ustanovení směrnice, které má k jasnosti velmi daleko,[22] zdá se jeho závěr o neaplikovatelnosti takového ustanovení s nepříznivými následky pro jednotlivce jen velmi stěží akceptovatelným. Vyloučení uložení povinnosti na základě směrnice by tak mělo být chápáno širším rozsahu a nikoliv co nejúžeji, jak navrhuje Lenaerts. Zohledňovány by při tom měly být i další právní principy, jako je právní jistota nebo i ekvita.[23] S konečnou platností však na tuto otázku může odpovědět zřejmě jenom Soudní dvůr.

___________________

[1] Pokud nebude rozhodovat jako soud posledního stupně, kde by s největší pravděpodobností měl povinnost podat předběžnou otázku ve smyslu třetího pododstavce čl. 234 SES.
[2] Jak je naznačeno v následujících odstavcích, samotný pojem přímého účinku je jak v judikatuře, tak v akademické literatuře nejasný. Klasický požadavek, aby bylo ustanovení směrnice bezpodmínečné a dostatečně jasné (srov. rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C?397/01 až C?403/01, Sb. rozh. s. I?8835, bod 103 a odkazy na judikaturu tam uvedenou) totiž ustupuje do pozadí, respektive se standardy „bezpodmínečnosti a dostatečné jasnosti“ velmi liší případ od případu v závislosti na tom, v jaké situaci má být ustanovení směrnice použito. Srov. v tomto směru i Prechal, S.: Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the Evolving Constitution of the European Union in Barnard, C. (ed), The Fundamentals of EU Law Revisited: Assessing the Impact of the Constitutional Debate?, Collected Courses of the Academy of European Law (Oxford University Press, 2007), 35-70 na s. 43. Z následujících komentářů vyplývá především to, že přinejmenším do vynesení rozsudku Soudního dvora byla aplikace relevantních ustanovení nejasná, neboť závisela na obsahu pojmu „sdělování veřejnosti“, který byl upřesněn až teprve tímto rozhodnutím.
[3] Rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C?397/01 až C?403/01, Sb. rozh. s. I?8835, body 108 a 109. Rozsudek je zde označován za zásadní, neboť byl vynesen velkým senátem, který specielně pro účely posouzení otázky horizontálního účinku směrnic znovuotevřel ústní jednání. Na druhou stranu se od jeho vynesení zásadně změnilo složení Soudního dvora, takže naprosto neměnný tento závěr nemusí být. Srov. např. rozsudek ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C-144/04, Sb. rozh. s. I?9981.
[4] Rozsudek ze dne 12. července 1990, Foster a další, C?188/89, Recueil, s. I?3313. Touto judikaturou Soudní dvůr rozšířil účinky směrnice i na subjekty, které za splnění určitých podmínek lze považovat za „stát“. K této linii judikatury srov. Prechal, S.: Directives in EC Law, 2. vyd (Oxford University Press, 2005) na s. 58 až 61.
[5] Srov. např. Lenaerts, K., Corthaut, T.: Of Birds and Hedges: The Role of Primacy in Invoking Norms of EU Law, 31 European Law Review 287 (2006) na s. 291.
[6] Srov. i Lenaerts, K., Van Nuffel, P. a Bray, R. (ed.) Constitutional Law of the European Union, 2. vyd. (Sweet & Maxwell, 2004) na s. 668-673.
[7] Srov. čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU.
[8] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 288 až 289.
[9] Kritické zhodnocení Lenaertsova a Corthautova přístupu nabízí Prechal, op. cit. pozn. č. 2 na s. 44 až 47.
[10] Pro velmi jasný přehled panujících názorů srov. komentář S. Prechal k výše citovanému rozsudku Pfeiffer, 42 Common Market Law Review 1445 (2005) na s. 1455-1457, popř. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 291 až 292.
[11] Srov. např. stanovisko GA Légera ze dne 11. ledna 2000, Linster, C-287/98, Sbír. rozh. s. I-6917, odst. 57 až 90.
[12] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 302 až 309.
[13] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 306.
[14] Srov. především rozsudek ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další, C?387/02, C?391/02 a C?403/02, Sb. rozh. s. I?3565 a důraz, který je komentátory kladen na to, že se jednalo o trestněprávní kauzu – kromě Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 306 a komentáře S. Prechal, op. cit. pozn. č. 10 na s. 1460 srov. např. článek předsedy Soudního dvora V. Skourise, Effet Utile Versus Legal Certainty: The Case Law of the Court of Justice on the Direct Effect of Directives, 17 European Business Law Review 241 (2006) na s. 251 an.
[15] Srov. především rozsudek ze dne 28. března 1996, Ruiz Bernaldéz, C-129/94, Recueil, s. I-1829, bod 24. Zde rovněž Soudní dvůr stanovil, že ustanovení vnitrostátního práva, zužující rozsah povinného ručení v rozporu s relevantními směrnicemi, nemá být aplikováno. V důsledku toho pak byla povinna hradit náhradu škody pojišťovna, tedy soukromý subjekt. Srov. rovněž stanovisko GA Colomera ve věci Pfeiffer, bod 32. Jinou linií rozsudků jsou rozsudky ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C?194/94, Recueil, s. I?2201, ze dne 26. září 2000, Unilever, C?443/98, Recueil, s. I?7535 a ze dne 16. června 1998, Lemmens, C?226/97, Recueil, s. I?3711. K nim srov. Prechal, op. cit. pozn. č. 4 na s. 261 až 270.
[16] Srov. komentář Prechal, op. cit. pozn. č. 10 na s. 1455.
[17] Stanovisko GA Tizzana ze dne 25. června 2005, Mangold, C?144/04, Sb. rozh. s. I?9981, body 106 a 107.
[18] Viz níže, text následující za pozn. č. 20.
[19] Známý též jako „eurokonformní výklad“, popř. „nepřímý účinek“.
[20] Prechal, op. cit. pozn. č. 2, s. 50.
[21] Rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C?209/03, Recueil, s. I?2119, body 66 až 69. Podmínky pro omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora jsou však velmi striktní.
[22] Přinejmenším do okamžiku, než jej Soudní dvůr vyloží. „Jasnost“ ustanovení práva Společenství, kterého se má jednotlivec dovolávat je rovněž jednou podmínkou přímého účinku (srov. pozn. č. 2 výše). Pokud Lenaerts tvrdí, že se v případě neaplikovatelnosti o přímý účinek nejedná, je pro něj tato podmínka stále relevantní? Jakou roli hraje právě existence „vyjasňujícího“ rozhodnutí Soudního dvora?
[23] Stejný názor má S. Prechal, op. cit. pozn. č. 2, s. 47 až 51.

Celý příspěvek

Aktivita NS USA v oblasti antitrustu - máme se na co těšit ...

Myslím, že by zájemce z oblasti soutěžního práva mohlo zajímat nárůst aktivity Nejvyššího soudu USA v oblasti antitrustu. Ten totiž pro tento term připustil certiorari ve 4 významných soutěžních případech.

Jedná se o věci

(1) Bell Atlantic Corp. v. Twombly;

(2) Weyerhaeuser Co. v. Ross-Simmons Hardware Lumber Co.;

(3) Leegin Creative Leather Products, Inc., v. PSKS, Inc.; a

(4) Credit Suisse First Boston, Ltd. v. Billing.

Jedná o zajímavé věci ve všech 4 případech a bude fajn sledovat, jak dané kauzy dopadnou. Tak (1) může mít zajímavé dopady v oblasti určení tzv. standard of pleading (určitá obdoba našeho břemene tvrzení, resp. substancování) v případech namítaného koluzivního jednání mezi podniky. (2) se zabývá problematikou tzv. predatory buying, tj. situace, kdy dominantní odběratel nakuje více zboží či je nakupuje za neúměrně vysokou cenu s cílem zabránit dodávce dotčeného zboží konkurujícím podnikům (dalším odběratelům na témže trhu) a (4) se bude zabývat aplikací soutěžního práva v regulovaných odvětvích.

Nicméně já bych zde uvedl poněku více slov o případu (3), který se zabývá problematikou tzv. resale price maintenance a konkrétně otázkou, zda je stanovování (pře)prodejní ceny ze strany dodavatele odběrateli per se zakázané či nikoli. V rámci soutěžního práva (a to platí pro americké, evropské i české) se považovala za poměrně ustálené, že stanovování fixní či minimální přeprodejní ceny je závažným protisoutěžním deliktem. Stanovování maximální prodejní ceny, příp. používání doporučených cen takto přísnému posuzování postupně uniklo. V Evropě to souviselo zejména s přijetím nařízení č. 2790/1999 (bloková výjimka pro vertikální dohody), kterou kopírovala (nyní již zrušená) vyhláška Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. 198/2000 Sb. Ve Spojených státech byla přípustnost maximum resale price maintenance stanovena klíčovým rozhodnutím Nejvyššího soudu z r. 1997 ve věci State Oil Co. v. Kahn, kde byla překonána původní judikatura konstatující pravý opak a konstatováno, že stanovování maximální prodejní ceny není per se zakázané, ale musí být posuzováno případ od případu. Vývoj tohoto případu byl zajímavý. Rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo rozhodnutí soudce Posnera v 7 distriktu, kdy tento zkritizoval původní postoj Nejvyššího soudu k otázce stanovování maximální přeprodejní ceny, ale posléze konstatoval, že s pro něj závaznými precedenty nemůže nic dělat:

"At some point in the future, the Supreme Court may revisit Albrecht and further define the scope of the per se rule in the context of vertical maximum price-fixing. Until that time, however, we cannot be sure whether the rule of Albrecht is broader than the facts which gave it birth. In the interim, considerations of stare decisis and precedent require us to continue to adhere to the per se rule against vertical maximum price-fixing in cases in which identifiable anticompetitive effects are present. ..."

Následně, jak uvedeno, Nejvyšší soud svou původní judikaturu překonal (overrule), přičemž na odůvodnění Justice O'Connor lze pěkně vidět, jak měli soudci tendence vyrovnat se s konfliktem mezi substantivní spravedlností (zde větší význam ekonomické analýzy, která potvrzuje obecnou nezávadnost maximum resale price maintenance) a formální právní jistotou. Zjednodušeně řečeno odůvodnění konstatuje, že vlastně již předchozí judikatura avizovala odklon od explicitního pravidla proti danému typu restriktivní dohody a že akademická literatura je v tomto ohledu velmi přesvědčivá, pročež je odůvodněný odklon od původní judikatury a explicitní overruling. Viz např. (z odůvodnění rozhodnutí NS):

" ... our reconsideration of Albrecht' s continuing validity is informed by several of our decisions, as well as a considerable body of scholarship discussing the effects of vertical restraints. Our analysis is also guided by our general view that the primary purpose of the antitrust laws is to protect interbrand competition" ...

"This Court has expressed its reluctance to overrule decisions involving statutory interpretation, see, e.g. , Illinois Brick Co. v. Illinois , 431 U.S. 720 , 736 (1977), and has acknowledged that stare decisis concerns are at their acme in cases involving property and contract rights, see, e.g. , Payne, 501 U. S., at 828. Both of those concerns are arguably relevant in this case.

But " [s]tare decisis is not an inexorable command." Ibid . In the area of antitrust law, there is a competing interest, well-represented in this Court's decisions, in recognizing and adapting to changed circumstances and the lessons of accumulated experience. Thus, the general presumption that legislative changes should be left to Congress has less force with respect to the Sherman Act in light of the accepted view that Congress "expected the courts to give shape to the statute's broad mandate by drawing on common-law tradition." National Soc. of Professional Engineers v. United States, 435 U.S. 679 , 688 (1978). As we have explained, the term "restraint of trade," as used in §1, also "invokes the common law itself, and not merely the static content that the common law had assigned to the term in 1890 ..." ...

"Although we do not "lightly assume that the economic realities underlying earlier decisions have changed, or that earlier judicial perceptions of those realities were in error," we have noted that "different sorts of agreements" may amount to restraints of trade "in varying times and circumstances," and "[i]t would make no sense to create out of the single term 'restraint of trade' a chronologically schizoid statute, in which a 'rule of reason' evolves with new circumstances and new wisdom, but a line of per se illegality remains forever fixed where it was." " ...

"In overruling Albrecht , we of course do not hold that all vertical maximum price fixing is per se lawful. Instead, vertical maximum price fixing, like the majority of commercial arrangements subject to the antitrust laws, should be evaluated under the rule of reason. In our view, ruleof-reason analysis will effectively identify those situations in which vertical maximum price fixing amounts to anticompetitive conduct."

K této změně v přístupu k maximum resale price maintenance došlo bez jakékoli legislativní změny a při stejně znějících aplikovaných ustanoveních Sherman Act. Obdobně i proměny v soutěžní politice na evropské úrovni probíhají při nezměněném základním ustanovení čl. 81 SES.

Případ ad (3) uvedený shora se zabývá obdobnou otázkou, ale nyní jde možná ještě dále, když jeho základem je možné překonání per se zákazu vertikálního fixování ceny uplatňovaného v Spojených státech po více než 95 let. Obdobný zákaz se uplatňuje v evropském (i českém) kontextu po celou dobu existence příslušných soutěžních pravidel. Argumentace o ekonomické neodůvodněnosti per se zákazu i v tomto směru čerpá primárně z akademické literatury - např. články soudce Easterbrooka. Opět lze čekat střet mezi "substantivní ekonomickou odůvodněností" a "formální jistotou". Tento případ bude zajímavý, a to nejen pro soutěžní právníky, kteří se mohou v případě změny přístupu NS těšit na další vývoj v oblasti evropského soutěžního práva. Bude se jednat o další odlišnost mezi Evropou a Amerikou v přístupu k ochraně hospodářské soutěže? Anebo se Evropa bude ubírat podobným směrem, byť dosud trvala na hard-core charakteru příslušných restriktivních ustanovení? Co si s tím pak počne česká rozhodovací praxe, která - kdyby došlo ke změně v přístupu i na evropské úrovni - by se také musela postavit na hlavu, byť zde bude mít alespoň legislativní nástroj v podobě čl. 3 nařízení 1/2003?

Dané případy však nastiňují i zajímavé otázky jurisprudenční. Je opravdu možné takto "jednoduše" měnit právo při nezměněném legislativním textu? Hraje roli, jestli ke změně dochází v kontinentální či common law jurisdikci? Jedná se o opravdu o "změnu" práva, resp. v čem spočívá? Pokud se právo mění, jak je možné je aplikovat zpětně v neprospěch jedné ze sporujících se stran? Je právo jiné u nižšího soudu a u soudu nejvyššího? Tyto a jiné podobné otázky jdou k samotnému základu diskusí o povaze práva (a související otázky soudního rozhodování) např. mezi Hartem, Dworkinem, Razem a dalšími. Při čtení shora uvedených soutěžních případů si ty diskuse nelze nevybavit ... Celý příspěvek