úterý 2. ledna 2007

Následky rozporu § 23 Autorského zákona se směrnicí 2001/29: žaloby ochranných autorských sdružení proti majitelům hotelů

Až do 10. ledna jsem mimo pravidelný dosah Internetu, přesto mě Michalův post vyprovokoval k napsání komentáře k nedávnému rozsudku Soudního dvora ve věci C-306/05 SGAE, který jak Michal psal, má bezprostřední dopad na jinou předběžnou otázku, podanou Krajským soudem pro Střední Čechy. Případ se týkal výkladu pojmu "sdělování veřejnosti", konkrétně tedy toho, zda je do něj třeba zahrnout rovněž vysílání televize na hotelovém pokoji.
Tento pojem byl definován naším Autorským zákonem (resp. novelou provedenou zákonem č. 81/2005) v § 23 tak, že se toto vysílání za sdělování veřejnosti" nepovažuje, jak však rozsudek Soudního dvora ukazuje, tato definice porušuje směrnici 2001/29.
V komentáři jsem se kromě analýzy samotného rozsudku zabýval i jeho důsledky pro subjekty v České republice. Ty lze vidět především ve třech rovinách: 1) v řízení o porušení povinnosti, které Komise vede proti ČR, 2) potom ve vztazích mezi ochrannými autorskými sdruženími a provozovateli hotelů a konečně 3) mezi ochrannými autorskými sdruženími a státem, který za určitých okolností může být žalován na náhradu škody.
Následující výňatek z komentáře vybírá mé uvahy, které se týkají podruhé jmenovaného vztahu, neboť přináší spoustu zajímavých problémů, které odhalují neujasněnost některých základních principů práva Unie. Komentář by měl vyjít v Právních rozhledech.
Rozhodnutí Soudního dvora se bezprostředně dotýká rovněž vztahů mezi provozovateli hotelů a sdruženími na ochranu autorských práv, především Ochranného svazu autorského (OSA). Jak vyplývá z informace uvedené v záhlaví tohoto komentáře, OSA již provozovatele hotelového zařízení žaluje, přičemž v tomto sporu podal Krajský soud pro Střední Čechy předběžnou otázku (řízení ve věci C-282/06). Jelikož byla svým obsahem totožná s předběžnými otázkami předloženými španělským soudem v námi komentovaném případě, Soudní dvůr řízení přerušil do vynesení tohoto rozsudku. Krajskému soudu tak zřejmě již zanedlouho dorazí odůvodněné usnesení Soudního dvora, které tomuto soudu poskytne odpověď ve smyslu zde komentovaného rozhodnutí. Organizaci OSA tak bude do rukou dán silný argument: ustanovení § 23, věta druhá autorského zákona skutečně porušuje směrnici. Na druhou stranu, rozsudek sám neříká, že uvedené ustanovení směrnice splňuje všechny podmínky pro to, aby bylo přímo účinné. Následující řádky vycházejí z toho, že by Soudní dvůr (popř. i vnitrostátní soud sám, který přímý účinek může dovodit i bez asistence Soudního dvora[1]) k takovému závěru skutečně dospěl, ačkoliv i o tomto výchozím bodu naší analýzy je možné pochybovat.[2]
Znamená případný přímý účinek ustanovení směrnice 2001/29, s nimiž je § 23 autorského zákona v rozporu, že by nyní bez ohledu na toto ustanovení autorského zákona měli majitelé hotelů začít platit licenční poplatky a české soudy tuto povinnost vynucovat?
Odpověď na tuto otázku ukazuje v plném rozsahu nejasnosti, které stále přetrvávají ohledně základních principů aplikace práva Společenství na vnitrostátní úrovni. Proti povinnosti majitelů hotelů platit licenční poplatky lze totiž argumentovat tím, že ustanovení chybně transponované směrnice nemůže ukládat povinnosti soukromým osobám. Žargonem komunitárního práva: Soudní dvůr vylučuje horizontální přímý účinek směrnic, tedy možnost dovolávat se ustanovení chybně transponované směrnice ve sporech mezi jednotlivci. Soudní dvůr platnost tohoto tvrzení potvrdil ve svém zásadním rozsudku Pfeiffer těmito slovy:
směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat [...] Z toho plyne, že i jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má poskytnout práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci.
[3]
Na základě této judikatury by tedy hotelovému zařízení nebylo možné uložit zaplacení licenčních poplatků, pokud by toto zařízení nebylo odnoží státu ve smyslu rozsudku Foster.
[4] To si lze představit např. v případě rekreačních zařízení provozovaných státem.
Výše uvedený závěr, který by se zdál vyplývat z rozhodnutí Pfeiffer, je však z druhé strany zpochybněn tím, že není zcela jasné, co přesně Soudní dvůr ve výše citované pasáži mezi jednotlivci vylučuje. Problém tohoto určení souvisí s tím, že ani několik desetiletí po uvedení pojmu „přímého účinku“ do pojmosloví práva Společenství není zcela jasný jeho přesný obsah. Následující pasáž se omezuje na pouhé naznačení problémů, které nyní před českými soudy vyvstávají, spolu s možnými přístupy k jejich řešení. V poznámkovém aparátu pak odkazuje na literaturu, kde lze hledat širší úvahy, které zde lze pouze zkratkovitě naznačit.
Někteří autoři se totiž domnívají, že přímým účinkem ustanovení směrnice je myšlena pouze situace, kdy je na základě tohoto ustanovení jednotlivci přiznáno právo, které by jinak nemohl dovozovat pouze z práva vnitrostátního.
[5] Jen takovou situaci považují za „uplatňování směrnice“ ve smyslu, jenž je vyloučen mezi jednotlivci v rozsudku Pfeiffer. Patrně nejvlivnějším zastáncem tohoto názoru je soudce Soudního dvora K. Lenaerts, který všechny ostatní situace od „přímého účinku“ odlišuje.[6] Poznamenejme ovšem, že tento názor Lenaerts obhajuje v dosti kontroverzních souvislostech: sám přiznává, že definice přímého účinku není „neutrálním výběrem“, poněvadž na její šíři závisí, v jakých situacích je vyloučeno dovolávat se ustanovení unijního práva. Nejde přitom pouze o horizontální aplikaci směrnic, ale například i o účinky rámcových rozhodnutí, u nichž Smlouva o EU přímý účinek výslovně vylučuje.[7] Lenaerts ovšem v článku, jehož je spoluautorem, akademickou neutralitu ani nepředstírá a otevřeně říká, že v zájmu jednotnosti aplikace principů stejně jako v zájmu efektivity práva Unie v příspěvku záměrně snižuje význam přímého účinku.[8] Na jednu stranu je jistě dobře, že svoji zaujatost Lenaerts přiznává, na stranu druhou, v tomto světle je třeba potom číst jeho příspěvek a objektivitu argumentů, zde prezentovaných.[9]
Jiní autoři zase odlišují přímý účinek, kdy dochází k substituci vnitrostátního ustanovení ustanovením směrnice (l’effet direct de substitution ve francouzštině, substitution v angličtině), a přímý účinek, kdy ustanovení směrnice aplikaci vnitrostátního ustanovení vyloučí (exlusion, exclusionary effect). Pouze prvně jmenovaná situace je podle těchto autorů účinkem, který je vyloučen mezi jednotlivci, přičemž se ovšem neshodují na tom, zda totéž platí v situaci druhé.
[10]
V námi analyzované situaci by se podle Lenaertse o přímý účinek nejednalo, popřípadě by se v rámci pojmového rámce nastíněného v předcházejícím odstavci jednalo pouze o „vylučovací“ přímý účinek, který podle některých názorů lze uplatňovat i mezi jednotlivci.[11] OSA nepožaduje přiznání práva, které jí zaručuje pouze směrnice. K úspěchu její žaloby postačí, aby nebylo ustanovení § 23, věta druhá autorského zákona, aplikováno. V souladu s Lenaertsovým názorem by se jednalo pouze o povinnost neaplikovat ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu se směrnicí, kde se vůbec nejedná o přímý účinek směrnice, ale o důsledek principu přednosti práva Společenství.[12]
I tito autoři se však kloní k určité relativizaci závěru, kdy by se mohli jednotlivci ve sporech mezi sebou dovolávat neaplikace ustanovení vnitrostátního práva ve světle směrnice. Jedním z důvodů je princip právní jistoty.
[13] Ten však hraje rozhodující úlohu především v kontextu trestněprávních řízení, kdy je Soudní dvůr skutečně neochotný zhoršit trestněprávní odpovědnost jednotlivce neaplikací vnitrostátního ustanovení z důvodu jeho rozporu se směrnicí.[14] Princip právní jistoty je zde totiž posilován ještě principem legality trestních sankcí, zakotveným např. v čl. 7 Evropské úmluvy. Je otázkou, zda stejně silná omezení platí i ve sporech mezi jednotlivci.
Existují totiž rozličné linie judikatury, podle kterých se jednotlivci mohou ve sporech mezi sebou za určitých okolností ustanovení směrnic dovolávat. Tyto případy však lze všemožně kvalifikovat.
[15] Otázkou je, nakolik jsou tyto předchozí případy stále platným právem ve světle rozsudku Pfeiffer, což je otázka, kterou si klade právě třeba S. Prechal ve svém komentáři.[16] Takový účinek ustanovení směrnice v podobné situaci, v jaké se nyní nacházejí provozovatelé hotelů, například vyloučil i generální advokát A. Tizzano v případu Mangold,[17] který byl na rozdíl od rozhodnutí, o která opírají svoji analýzu K. Lenaerts a T. Corthaut, rozhodován až po vynesení rozsudku Pfeiffer. Z důvodů, které jsou rozvedeny níže se ovšem autor tohoto komentáře kloní k tomu, aby v této situaci uplatnění směrnice ochranným sdružením možné nebylo.[18]
Jinou možností, které by se ochranná sdružení mohla dovolávat pro úspěch svých žalob vedle přímého účinku či požadavku neaplikace rozporného ustanovení ve smyslu argumentace obhajované Lenaertsem, je požadavek konzistentní interpretace vnitrostátního práva. Ten může v důsledku vést k neaplikaci rozporného ustanovení vnitrostátního práva.
[19] Rozlišení od „Lenaertsova“ principu neaplikace je velmi těsné: zatímco u konzistentní interpretace bude záležet na tom, zda něco takového umožňují vnitrostátní pravidla výkladu práva ES, „Lenaertsův“ princip neaplikace požaduje svoje uplatnění bez ohledu na tyto metody. Požadavek konzistentní interpretace tedy ponechává větší část odpovědnosti na vnitrostátním soudu. I ten je však limitován základními právy a právními principy, především principem právní jistoty. Někteří autoři „čtou“ rozsudek Pfeiffer právě v tomto smyslu: konzistentní interpretaci nelze uplatňovat ve vztazích mezi jednotlivci, pokud je v rozporu s těmito zásadami.[20]
Argumentem proti neaplikaci ustanovení § 23 věty druhé autorského zákona na základě jeho rozporu se směrnicí, opírajícím se o princip právní jistoty, může být i skutečnost, že přinejmenším do okamžiku vynesení rozhodnutí Soudním dvorem v námi komentovaném případu, nebyl tento rozpor vůbec jasný. Lze nyní skutečně spravedlivě požadovat po provozovatelích hotelů zpětné placení licenčních poplatků, když je od nich osvobozovalo jednoznačné ustanovení vnitrostátního zákona? Opět se tím vracíme k relevanci principu právní jistoty. Problémem je, že interpretace ustanovení práva Společenství, podaná Soudním dvorem, má zásadně účinky ex tunc, tedy od okamžiku vstupu daného ustanovení v účinnost, pokud je Soudní dvůr ve svém rozhodnutí neomezí.
[21] To Soudní dvůr v komentovaném rozhodnutí neučinil.
Řešením pro vnitrostátní soud by skutečně bylo větší respektování principu právní jistoty ve vztahu k jednotlivcům, kteří nejsou přímými adresáty povinností, stanovených směrnicemi a neměli by tedy nést nepříznivé důsledky jejich chybné transpozice ze strany členského státu. Situace v našem případě navíc ukazuje ještě jeden problém, který Lenaertsovo pojetí přímého účinku zcela nepostihuje: pokud je v konfliktu jednoznačné ustanovení vnitrostátního práva a ustanovení směrnice, které má k jasnosti velmi daleko,
[22] zdá se jeho závěr o neaplikovatelnosti takového ustanovení s nepříznivými následky pro jednotlivce jen velmi stěží akceptovatelným. Vyloučení uložení povinnosti na základě směrnice by tak mělo být chápáno širším rozsahu a nikoliv co nejúžeji, jak navrhuje Lenaerts. Zohledňovány by při tom měly být i další právní principy, jako je právní jistota nebo i ekvita.[23] S konečnou platností však na tuto otázku může odpovědět zřejmě jenom Soudní dvůr.
___________________

[1] Pokud nebude rozhodovat jako soud posledního stupně, kde by s největší pravděpodobností měl povinnost podat předběžnou otázku ve smyslu třetího pododstavce čl. 234 SES.
[2] Jak je naznačeno v následujících odstavcích, samotný pojem přímého účinku je jak v judikatuře, tak v akademické literatuře nejasný. Klasický požadavek, aby bylo ustanovení směrnice bezpodmínečné a dostatečně jasné (srov. rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C?397/01 až C?403/01, Sb. rozh. s. I?8835, bod 103 a odkazy na judikaturu tam uvedenou) totiž ustupuje do pozadí, respektive se standardy „bezpodmínečnosti a dostatečné jasnosti“ velmi liší případ od případu v závislosti na tom, v jaké situaci má být ustanovení směrnice použito. Srov. v tomto směru i Prechal, S.: Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the Evolving Constitution of the European Union in Barnard, C. (ed), The Fundamentals of EU Law Revisited: Assessing the Impact of the Constitutional Debate?, Collected Courses of the Academy of European Law (Oxford University Press, 2007), 35-70 na s. 43. Z následujících komentářů vyplývá především to, že přinejmenším do vynesení rozsudku Soudního dvora byla aplikace relevantních ustanovení nejasná, neboť závisela na obsahu pojmu „sdělování veřejnosti“, který byl upřesněn až teprve tímto rozhodnutím.
[3] Rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C?397/01 až C?403/01, Sb. rozh. s. I?8835, body 108 a 109. Rozsudek je zde označován za zásadní, neboť byl vynesen velkým senátem, který specielně pro účely posouzení otázky horizontálního účinku směrnic znovuotevřel ústní jednání. Na druhou stranu se od jeho vynesení zásadně změnilo složení Soudního dvora, takže naprosto neměnný tento závěr nemusí být. Srov. např. rozsudek ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C-144/04, Sb. rozh. s. I?9981.
[4] Rozsudek ze dne 12. července 1990, Foster a další, C?188/89, Recueil, s. I?3313. Touto judikaturou Soudní dvůr rozšířil účinky směrnice i na subjekty, které za splnění určitých podmínek lze považovat za „stát“. K této linii judikatury srov. Prechal, S.: Directives in EC Law, 2. vyd (Oxford University Press, 2005) na s. 58 až 61.
[5] Srov. např. Lenaerts, K., Corthaut, T.: Of Birds and Hedges: The Role of Primacy in Invoking Norms of EU Law, 31 European Law Review 287 (2006) na s. 291.
[6] Srov. i Lenaerts, K., Van Nuffel, P. a Bray, R. (ed.) Constitutional Law of the European Union, 2. vyd. (Sweet & Maxwell, 2004) na s. 668-673.
[7] Srov. čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU.
[8] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 288 až 289.
[9] Kritické zhodnocení Lenaertsova a Corthautova přístupu nabízí Prechal, op. cit. pozn. č. 2 na s. 44 až 47.
[10] Pro velmi jasný přehled panujících názorů srov. komentář S. Prechal k výše citovanému rozsudku Pfeiffer, 42 Common Market Law Review 1445 (2005) na s. 1455-1457, popř. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 291 až 292.
[11] Srov. např. stanovisko GA Légera ze dne 11. ledna 2000, Linster, C-287/98, Sbír. rozh. s. I-6917, odst. 57 až 90.
[12] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 302 až 309.
[13] Srov. Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 306.
[14] Srov. především rozsudek ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další, C?387/02, C?391/02 a C?403/02, Sb. rozh. s. I?3565 a důraz, který je komentátory kladen na to, že se jednalo o trestněprávní kauzu – kromě Lenaerts a Corthaut, op. cit. pozn. č. 12 na s. 306 a komentáře S. Prechal, op. cit. pozn. č. 10 na s. 1460 srov. např. článek předsedy Soudního dvora V. Skourise, Effet Utile Versus Legal Certainty: The Case Law of the Court of Justice on the Direct Effect of Directives, 17 European Business Law Review 241 (2006) na s. 251 an.
[15] Srov. především rozsudek ze dne 28. března 1996, Ruiz Bernaldéz, C-129/94, Recueil, s. I-1829, bod 24. Zde rovněž Soudní dvůr stanovil, že ustanovení vnitrostátního práva, zužující rozsah povinného ručení v rozporu s relevantními směrnicemi, nemá být aplikováno. V důsledku toho pak byla povinna hradit náhradu škody pojišťovna, tedy soukromý subjekt. Srov. rovněž stanovisko GA Colomera ve věci Pfeiffer, bod 32. Jinou linií rozsudků jsou rozsudky ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International, C?194/94, Recueil, s. I?2201, ze dne 26. září 2000, Unilever, C?443/98, Recueil, s. I?7535 a ze dne 16. června 1998, Lemmens, C?226/97, Recueil, s. I?3711. K nim srov. Prechal, op. cit. pozn. č. 4 na s. 261 až 270.
[16] Srov. komentář Prechal, op. cit. pozn. č. 10 na s. 1455.
[17] Stanovisko GA Tizzana ze dne 25. června 2005, Mangold, C?144/04, Sb. rozh. s. I?9981, body 106 a 107.
[18] Viz níže, text následující za pozn. č. 20.
[19] Známý též jako „eurokonformní výklad“, popř. „nepřímý účinek“.
[20] Prechal, op. cit. pozn. č. 2, s. 50.
[21] Rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C?209/03, Recueil, s. I?2119, body 66 až 69. Podmínky pro omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora jsou však velmi striktní.
[22] Přinejmenším do okamžiku, než jej Soudní dvůr vyloží. „Jasnost“ ustanovení práva Společenství, kterého se má jednotlivec dovolávat je rovněž jednou podmínkou přímého účinku (srov. pozn. č. 2 výše). Pokud Lenaerts tvrdí, že se v případě neaplikovatelnosti o přímý účinek nejedná, je pro něj tato podmínka stále relevantní? Jakou roli hraje právě existence „vyjasňujícího“ rozhodnutí Soudního dvora?
[23] Stejný názor má S. Prechal, op. cit. pozn. č. 2, s. 47 až 51.

Žádné komentáře: