Tomáš Pavelka: ještě vám svítí vánoční stromek? Aneb trh-netrh s elektřinou, obnovitelné zdroje, Temelínská otázka a historická šance pro ČR.
Celý příspěvek
ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE PRÁVO JE „SOUBOREM PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM“. SKUTEČNÉ PRÁVO JE JINÝ SVĚT: JE TO INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT... TENTO BLOG PŘINÁŠÍ NOVINKY A NÁHODNÉ POSTŘEHY ZE SVĚTA JINÉHO PRÁVA.
autor: Občasný blogger 3 comments
rubriky Energetika, Právo EU, Soutěžní právo
Milovníkům ústavního práva připravuje současný prezident mnohá (ne vždy příjemná) překvapení, zároveň je ale nutí k zamyšlení nad někdy nečekanými výklady Ústavy. Vedle aktuálních náznaků, podle kterých Miloš Zeman může spolurozhodovat o složení vlády, byla veřejností nedávno poměrně kriticky přijata i skutečnost, že prezident delegoval agendu milostí na Ministerstvo spravedlnosti.
V reakci na tento krok se začalo ozývat, že nechat vyřizování žádostí o milost ministerstvu je protiústavní, nebo minimálně v rozporu s ústavními zvyklostmi (viz zde, nebo zde). Takové hlasy už pomalu začínají po prezidentových rozhodnutích tvořit určitý folklór. Mám ale obavy, že označovat každý krok, který se nám nelíbí, za protiústavní/porušující zvyklosti, je nakonec podobným ohýbáním Ústavy, jaké bývá vyčítáno prezidentovi. Ústava se podobným přístupem může vyprázdnit – a u ústavních zvyklostí hrozí nebezpečí, že po jistém opotřebování by se z nich mohl stát téměř „idiotský pojem“.
Z pohledu ústavněprávního se přitom přenesení rozhodování o milostech na ministerstvo nejeví jako zvláště problematické. Prezident vydal 29. listopadu 2013 na základě § 366 odst. 2 trestního řádu (který to výslovně umožňuje) rozhodnutí následujícího znění:
I.
Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat žádosti o milost s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 4 trestního řádu.
II.
Ruším rozhodnutí prezidenta republiky č. 254 ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti.
III.
Vyřízení žádostí o milost podaných přede dnem 8. března 2013 se řídí dosavadním rozhodnutím.
Rozhodování o milostech zůstává uvnitř výkonné moci a účel kontroly nad individuálními nespravedlnostmi vyvolanými rozhodováním soudní mocí na základě obecných zákonů tak zůstává zachován. To platí v zásadě i v případě, že by – jak prezident slíbil – zůstalo udělení milosti pouhou potencialitou. Samo případné udělení milosti v souladu s čl. 62 písm. g), resp. s čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy zůstává v rukou prezidenta.
V období mezi lety 1994 a 2003 byla obdobná praxe všeobecně akceptována, když se řídila rozhodnutím prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti ze dne 1. února 1994, č. 33/1994 Sb., jehož znění bylo obdobné, byť prezidentovi zachovávalo k vyřízení mnohem širší okruh případů:
I. Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat bezdůvodné žádosti o milost
a) s výjimkou žádostí
- pachatelů trestných činů podle části druhé, hlavy I. a X. trestního zákona a dále trestných činů vojenských, u kterých dolní hranice trestní sazby činí nejméně 5 let
- pachatelů, kterým byl pravomocně uložen trest odnětí svobody na doživotí
- osob odsouzených za trestné činy, kterých se dopustily ve věku mladistvých
- žen starších 55 let a mužů starších 60 let
- žen nebo osamělých mužů pečujících o dítě mladší 15 let
- osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 2 trestního řádu,
b) s výjimkou dalších žádostí o milost, u nichž si v jednotlivých případech rozhodnutí vyhradím. K tomuto účelu si vyhrazuji právo být informován o žádostech o milost podaných přímo ministru spravedlnosti.
II. Ruším rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 6. února 1993 o přenesení pravomoci provádět řízení o žádostech o milost na generálního prokurátora, ministra spravedlnosti a ministra obrany.
V 90. letech uvedené rozhodnutí prezidenta nepřímo aproboval i Ústavní soud, který opakovaně odmítal ústavní stížnosti směřující proti zamítnutí žádosti o milost ministrem spravedlnosti a případně i proti samotnému rozhodnutí č. 33/1994 Sb. a § 366 odst. 2 trestního řádu (viz např. I. ÚS 458/99, či III. ÚS 327/99, či II. ÚS 137/2000). Z hlediska žadatelů o milost ÚS nevidí ve vyřizování žádostí ministerstvem zásah do žádného z ústavně zaručených práv. K přezkumu rozhodnutí o žádosti o milost pak podle své judikatury nemá kompetenci. V posledním jmenovanému judikátu ÚS uvedl: „Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně základního práva nebo svobody. Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání“. V tom, že ministerstvo provádí „zamítnutí“ žádosti – která není formálním procesním prostředkem – tak Ústavní soud nevidí problém.
Za zmínku stojí také skutečnost, že ani v jiných světových zemích není vyřizování žádostí o milost ministerstvy ničím výjimečným. Zejména pro země Commonwealthu je typické, že milosti sice uděluje hlava státu (Královna, resp. generální guvernér), činí tak ovšem jedině na doporučení některého z ministrů. To platí pro Spojené království, Kanadu, Austrálii i Nový Zéland. V Německu či Itálii pro změnu udělování milostí spadá mezi kontrasignované pravomoci. V mnohých z těchto zemí je přitom udělení milosti něčím naprosto výjimečným. Prezidentovo pojetí milostí tak ani z komparativního hlediska nijak nevybočuje.
Popravdě ten, kdo píše žádost o milost, by jí pochopitelně raději adresoval panu prezidentovi – nejlépe moudrému tatíčku Masarykovi – než ministerským úředníkům. Nicméně tatíčkem Masarykem Česká republika aktuálně nedisponuje a rozhodování o milostech v úzkém kruhu prezidentových spolupracovníků bylo v posledních letech spíše zdiskreditováno. I pokud bychom osobně preferovali prezidenta, který se věnuje udělování milostí či jmenování profesorů spíše než každodenní politice, můžeme zachovat jistou opatrnost při hodnocení ústavnosti jeho jednotlivých kroků.
Jan Chmel
Celý příspěvek
autor: Michal Bobek 29 comments
rubriky Právo a politika, Ústavní právo
Tímto postem bych rád čtenářům Jiného práva představil jednu z aktuálních a bedlivě sledovaných kauz ze světa investiční arbitráže. Tomuto odvětví bylo na tomto blogu věnováno až překvapivě málo prostoru (posteskl bych si, že arbitráž obecně zde nikdy nebyla příliš populárním tématem). Překvapivě nejen proto, že Česká republika se umísťuje v pomyslném žebříčku respondentů v investiční arbitráži tradičně velmi vysoko, ale také z důvodu, že tento relativně mladý obor láká čím dál více studentů a právníků nejen v ČR, ale i po celém světě. Doufám, že se mi to tímto postem povede a navnadím čtenáře k (případným) dalším postřehům ze světa mezinárodní arbitráže a řešení sporů.
Minulý týden proběhlo před Nejvyšším soudem Spojených států slyšení ve věci BG Group v. Argentina. Tímto případem se před Nejvyšší soud poprvé dostává arbitráž na základě dvoustranných dohod o ochranně investic (bilateral investment agreements, familiárně nazývaných „BITs“). SCOTUS tak bude moci posoudit, zda-li je třeba v soudním přezkumu k investičním arbitrážím přistupovat odlišně od standardních „obchodních arbtríží“ (jak tomu tvrdí Argentina), a to ať již z důvodu, že je stranou sporu suverénní stát, či jelikož je souhlas s arbitráží založen na mezinárodní smlouvě (což by mělo odrážet interpretační specifika).
Případ lze shrnout následovně: Jde o jednu z mnoha investičních arbitrážích majících původ v argentinské ekonomické krizi z roku 2001 (nehodlám se zde rozepisovat o tom, jak tyto arbitráže obecně fungují; jen pro velmi stručné vysvětlení dodám, že stát v mezinárodní smlouvě učiní pro futuro nabídku arbitráže investorům, jednotlivcům či společnostem, kteří splňují podmínky dané smlouvou, jakmile se investor cítí poškozen podá návrh na zahájení arbitráže, čímž nabídku přijme a vzniká rozhodčí smlouva). V roce 2007 rozhodl tříčlenný tribunál ve prospěch britské společnosti podnikající v oblasti dodávek plynu a ropy ohledně její investice v Buenos Aires, když shledal, že Argentina přijatými opatřeními porušila své závazky z BIT (Art 2.2 „fair and equitable treatment“), když jednostranně změnila režim plateb částečně privatizovanému dodavateli plynu, společnosti MetroGas, v níž BG držela akcie. Nález investorovi přiznal odškodnění ve výši 185 milionů USD. Arbitráž probíhala dle pravidel UNCITRAL a na základě předmětné BIT mezi UK a Argentinou.
Tato BIT obsahuje problematické ustanovení, typické pro mnoho argentinských BITs, které požaduje po investorovi, aby se před zahájením rozhodčího řízení pokusil vyřešit spor během 18 měsíců před argentinskými soudy (Art 8(2)(a)i).
Btw. podobné klauzule daly vzniknout mnoha nálezům, které aplikaci tohoto ustanovení obešly s pomocí doložky nejvyšších výhod (Most Favoured Nation Treatment), což je samo o sobě sporné řešení, ve kterém je arbitrážní praxe stále značně rozpolcená (ale o tom třeba v pozdějším postu). Jeden z hlavním vyjednávačů Argentinských BITek mi vysvětlil, že tato klauzule byla do smluv včleněna, aby uklidnila politickou opozici ve státě, jenž ze zjevných důvodů tíhne k historickému odkazu Carlose Calva a jeho pojetí mezinárodního standardu ochrany cizinců a jejich majetku (rozdílné přístupy investičních tribunálů k této otázky mimo argentinský kontext lze ilustrovat např. na dvou nedávných nálezech, Garanti Koza v. Turkmenistan a Kilic Insaat v. Turkmenistan).
BG Group požadavek řízení před národními soudy nesplnila (ani nepodala žalobu) a šla rovnou do arbitráže. Ačkoli to může čtenáře, kteří nejsou zběhlí v mezinárodní arbitráži, zarazit, tribunál v tom neshledal žádný problém (jako důvod uvedl, mimo jiné, že Argentina díky opatřením přijatým po ekonomické krizi znemožnila efektivní uplatnění nároků před národními soudy, tudíž doslovné lpění na čl. 8(2) by vedlo slovy Vídeňské úmluvy k „absurb and unreasonable“ interpretaci, paras 147-57), rozhodl o své pravomoci, shledal stát odpovědným za porušení mezinárodního práva a svým nálezem nařídil Argentině zaplatit odškodné ve zmíněné výši.
A teď již se konečně dostáváme k soudnímu řízení ve Spojených státech, kde se Argentina dožadovala zrušení nálezu (vacatur) před Obvodním soudem (District Court for the Washington D.C.), jelikož sídlem arbitráže bylo D.C., na několika základech, z nichž nejdůležitější je překročení pravomoci tribunálu (excess of authority, 9 USC § 10(a) of the Federal Arbitration Act). Obvodní soud pro D.C. ve svém rozhodnutí ze 7. června neshledal žádný důvod pro zrušení nálezu, přičemž aplikoval standardní vacatur metodologii (i.e. assessment of subject-matter jurisdiction, grounds for vacating in § 10, 11 of the FAA are exhaustive, judicial review is extrememly limited, the FAA expresses empahtic federal policy in favor of arbitration, more so in the matters of international commerce etc., jinými slovy, laťka pro zrušení nálezu je postavena vysoko). Stran důvodu týkajícího se čl. 8(2) BITky, soud uvedl, že tribunál poskytl interpretaci v souladu s Vídeňskou úmluvou, tudíž Argentina nemůže tvrdit, že nedala souhlas k arbitráži. Ostatní důvody zrušení shledal taktéž jako neopodstatněné a nález potvrdil. Potud nic nového pod sluncem.
Zvrat přichází s rozhodnutím Court of Appeals ze 17. června 2012, které je nyní předmětem řízení certiorari před Nejvyšším soudem. Přezkum Odvolacího soudu je, co se týče práva, de novo. Soud posoudil výklad čl. 8(2) jako otázku „substantive arbitrability.“ „Arbitrability“ je specifický termín, který americké právo chápe šířeji než pouze jako arbitrabilitu sporu ve smyslu čl. II(1) Newyorské Úmluvy, tak je chápána ostatními právními řády včetně českého. Pojmem „arbitrability“ se v U.S.A. rovněž rozumí, zjednodušeně řečeno, předběžná „gateway“ otázka, zda-li má tribunál pravomoc rozhodnout, jestli je daný spor v jeho pravomoci. Jinými slovy, zda-li má tribunál rozhodnout také o existenci a platnosti rozhodčí doložky („substantive arbitrability“) a splnění procedurálních podmínek pro arbitráž („procedural arbitrability“). „Arbitrability“ tedy zahrnuje otázku „competence de la competence,“ i „separability of arbitration agreement.“
Dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí v tomto ohledu za připomenutí. Ve First Options v. Kaplan, soud rozhodl, že rozhodci byla svěřena otázka „arbitrability,“ pokud je možné dovodit existenci takového souhlasu stran (tj souhlasu s tím, že arbitr má posoudit splnění podmínek k arbitráži) z rozhodčí doložky. Dále v novějším Howsan v. Dean Witter Reynolds, kde soud zúžil rozsah otázek, které se pod pojem arbitrability dají podřadit (in casu otázka časového omezení, do kdy je možno zahájit arbitráž, nebyla posouzena jako otázka „substantive arbitrability“, tudíž o ní má rozhodnout arbitr). Howsam dále vyslovil domněnku, že procedurální otázky „arbitrability“, jako je splnění předcházejících podmínek uvedených v rozhodčí doložce, jsou presumptivně svěřeny rozhodčímu tribunálu. Jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu a zároveň Obvodních soudů jiných distriktů postupně zúžila okruh otázek, v nichž rozhoduje nejprve soud a nikoli rozhodce.
Člověk může nabýt dojmu, že v U.S.A. jsou tyto pro arbitráž klíčové otázky posuzovány o něco přísněji, než je tomu zvykem v jiným „arbitration-friendly“ jurisdikcích (pro klasické rozhodnutí z anglického práva viz např. House of Lords, Premium Nafta v. Fili Shipping). Může za to částečně nešťastná terminologie (mimochodem, když se soudce Breyer ve slyšení vyjadřoval k doktríně competence-competence, dodal „whatever that might be“), ale také soudní rozhodnutí typu zde rozebíraného BG v. Argentina. Zjednodušeně řečeno jde však v BG procesu o to, jestli je čl. 8(2) otázka „substantive arbitrability“, a tudíž přezkoumatelná soudy de novo, či jde o „procedural arbitrability“, kterou dle Howsan presumpce rozhoduje arbitrážní tribunál.
Jak již může čtenář odhadnout, Court of Appeals rozhodl, že otázka arbitrability zde tribunálu přiřčena nebyla, jelikož podmínkou pro to bylo právě vyčerpání oněch 18 měsíců před argentinskými soudy. Pouze poté byla rozhodčí smlouva „aktivována“ a tribunálu by získal pravomoc posoudit „arbitrability.“ Jelikož však BG toto neučinila, tak posouzení této otázky je na soudu a tribunál k němu postrádá pravomoc. Soud nenalezl dostatečný důkaz o tom, že by tomu bylo opačně (přičemž odkázal na First Options v. Kaplan). Stran odkazu na rozhodčí pravidla UNCITRAL, která tuto pravomoc tribunálu zjevně dávají, soud sdělil, že tato přicházejí v úvahu opět pouze po uplynutí 18 měsíců. V posledním bodě soud shledal, že pozitivní postoj vůči arbitráži (favorable policy towards arbitration) zakotven v FAA nemůže překlenout výslovný jazyk BITky a tudíž úmysl stran. Soud svým rozhodnutím zrušil předmětný nález. Podle soudu požadavek v čl 8(2) není otázkou procedurálních podmínek arbitráže (tudíž posuzován tribunálem jako), ale podmínkou udělení souhlasu s takovou arbitráží, tudíž otázkou, zda-li takový souhlas (a následně tedy rozhodčí smlouva) vůbec existuje.
Toto rozhodnutí zvedlo vlnu kritiky daleko za hranicemi Spojených států, a to z mnoha důvodů, z nichž některé zde chci nastínit. Amicus brief k Nejvyššímu soudu podala jak vláda Spojených států a Ekvádoru (která před americkými soudy řeší podobnou věc), tak dvě skupiny akademiků a právníků z oblasti mezinárodní arbitráže, tak i zástupci průmyslu a obchodu či rozhodčích institucí.
Vláda Spojených států tvrdí, že investiční arbitráž je třeba posuzovat odlišně od komerční arbitráže. Soudy by tudíž měly provádět kompletní přezkum námitek, které směřují vůči existenci rozhodčí smlouvy, ‚deferential review‘ se aplikuje pouze pro ostatní námitky. Na stranu Argentiny se ve svém přípisu staví skupina akademiků a právníků, mezi nimiž najdeme např. Jorge Viñualese a Michaela Waibela z Cambridge či předního francouzského advokáta a bývalého generálního tajemníka ICC International Court of Arbitration, Yvese Derainse (pokud jsem jeho jméno v češtině špatně vyskloňoval, tak se za to jemu a všem ostatním omlouvám). Tito tvrdí, že čl. 8(2) není pouze procedurální prerekvizitou, ale volbou fóra, která musí učiněna, jinak rozhodčí smlouva nevznikne. Jde tedy o podmínku udělení souhlasu s arbitráží, nikoli o součást tohoto souhlasu.
Druhá skupina eminentních arbitrážních expertů, mezi nimiž najdeme např. profesora Bermanna z Columbia University nebo ikonu mezinárodního ekonomického práva Andrease Lowenfelda z NYU, naopak podporuje pozici BG Group, stejně jako American Arbitration Assocation a zástupci průmyslu a obchodu. Tyto skupiny především odkazují na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, nemožnost odlišení „podmínek souhlasu“ a „procedurálních podmínek“ tak, jak to tvrdí Argentina, a v neposlední řadě poukazují na policy dopady potvrzení rozhodnutí Odvolacího soudu pro arbitráž v USA.
Na tomto řízení nejsou zajímavé jen právní argumenty, které zazněly, ale především způsob, jakým tento případ rozděluje arbitrážní komunitu. Na systémové problémy investiční arbitráže je již dlouhou dobu poukazováno (např. „rule of law kritika“ napadající užití arbitráže jakožto modelu pro řešení sporů bytostně veřejného zájmu, netransparentnost procesu, jmenování rozhodců, nekonzistence rozhodování, či absence „centrálního“ přezkumného mechanismu, viz např. zde; nebo spíše ideologická kritika napadající také strukturální predispozice hmotných norem, jež upřednostňují neoliberální pojetí státu a podemílají demokratické hodnoty či jsou dokonce neo-koloniálním nástrojem Západu a jeho korporací v podmanění rozvojových trhů, viz např. zde).
Případ BG před Nejvyšším soudem tyto tenze dokumentuje dokonale, jelikož reálné schizma dělící aktéry investičně-arbitrážního diskurzu na „pro-invesor“ a „pro-state“ je zde vidět v přímém procesu. Nechci zde v žádném případě podporovat toto zjednodušené vidění mezinárodního investičního práva. Problém je však v tom, že toto škatulkování (které však podle mne velice reálné je) ztěžuje věcnou debatu o směřování tohoto systému. Kdokoliv tak např. napíše článek o regulatorních pravomocech států (a nedej bože použije slovo „sovereignty“ v jeho názvu) tak je velká pravděpodobnost, že značná část arbitrážní praxe si autora již zařadila do „pro-state“ kempu a jeho argumenty už bude poslouchat jen napůl. V praxi se toto schizma projevuje v tom, že určití rozhodci jsou tradičně jmenování státem a jiní tradičně investory, a dokonce je čím dál častější praxe napadání nestrannosti rozhodců pro to, že projevili svůj jasný právní názor na určitou otázku nejen v sérii jejich nálezů, ale i třeba na konferenci. Někteří tuto situaci považují za důvod pro odmítnutí tohoto systému řešení investičních sporů jako takového, jiní pouze za „porodní bolesti“ mladého odvětví. Jsem otevřen reakcím na toto širší téma, ke kterému bych se rád vrátil v budoucnu na tomto blogu.
Nyní však již k samotnému slyšení před Nejvyšším soudem:
Přepis soudního slyšení skýtá zajímavé perly. Např. soudce Kennedy sdělil právnímu zástupci Argentiny, že „jeho argumenty jsou pro něj, jako kdyby ho intelektuálně mrskali bičem.“ („your whole argument gives me intellectual whiplash“). Z přepisu lze nabýt dojmu, že soud je více nakloněn argumentům BG. Soudce Breyer, autor výše zmíněného rozhodnutí Howsam, podotknul, že argument Spojených států „sprung, full blown, from someone’s brain, but is not well embedded in any law that I could yet find.” V podobném duchu se rétoricky dotázal soudce Ginsbourg, zda-li je v BIT nějaké ustanovení, které by tvrdilo, že argentinský soud má o této věci rozhodnout s konečnou platností. Především zástupce Spojených státům se před otázkami hodně zapotil, když se snažil vysvětlit specifika posuzování souhlasu s jurisdikcí v mezinárodním právu (jen pro ilustraci, jak takovou otázku vyřešil ICJ), pro což soud neměl valného pochopení. Avšak ohledně argumentu BG, že ustanovení o 18 měsících nemá žádný vliv na souhlas, jelikož po jejich uplynutí se může BG obrátit na arbitráž, ať již soud rozhodne jakkoliv, soudce Roberts podotknul, že existují zákonné režimy, kdy je třeba po určitou dobu vyjednávat, než se žalobce obrátí na soud. Celkově se zdá, že soudci měli největší problém s akceptováním argumentů, proč je podmínka 18 měsíců odlišná od situací ve First Options a Howsam, a jak následně jak tyto situace odlišit.
Je však pravděpodobné, že případ bude rozhodnut na poměrně úzkém základě, a to čistě na interpretaci konkrétního ustanovení BITky a soud se vyhne otázkám širšího dopadu, tedy např. jestli je právně významné rozlišení podmínek arbitráže na „consent-based“ a ostatní, nebo jestliže je třeba investiční arbitráž posuzovat systematicky odlišně. Todd Tucker na svém blogu píše, že Argentina pravděpodobně rozhodla svou argumentační strategii postavit na úzkém okruhu otázek týkajících se souhlasu a nesoustředila se na širší argument postaven na suverenitě a „policy“ dopadech. Takové argumenty podle něj mohly dopadnout na úrodnější půdu především ve vztahu k liberálně smýšlejícím soudcům.
Osobně také očekávám, že soud rozhodne ve prospěch BG Group (to však neznamená, že zcela souhlasím s rozhodnutím tribunálu) a předpokládám, že národní soud nebude tolik nakloněn (přísnějšímu) způsobu posuzování „consent to jurisdiction“ dle mezinárodního práva a nevybočí z poměrně stabilní arbitrážní jurisprudence, v nichž je napadené rozhodnutí Odvolacího soudu spíše „outlier.“ Např. nedávné rozhodnutí Court of Appeals for the Second Circtuit ve věci Schneider v. Thailand potvrdilo, že v investiční arbitráži na základě BIT, která probíhá dle pravidel UNCITRAL, je inkorporace těchto pravidel jasným a nezpochybnitelným důkazem o tom, že strany hodlaly dát otázku „arbitrability“ do rukou rozhodců (podobně ve zmíněném řízení s Ekvádorem). Je také možné, že „policy“ argumenty zaznívající v podaných briefech, tedy že napadené rozhodnutí bude mít nepříznivé dopady na postavení Spojených států jakožto vyhledávaného sídla pro mezinárodní arbitráž, budou hrát roli. Skutečně totiž rozhodnutí Court of Appeals otevírá cestu různorodým obstrukcím hladkého průběhu rozhodčího řízení. Nemohu zde samozřejmě zmínit či rozebrat všechny argumenty, které zazněly. Rád se o nich však pobavím v diskuzi.
Josef Ostřanský
Celý příspěvek
autor: Michal Bobek 9 comments
rubriky Arbitráže
Veřejný prostor je už několik dnů vyplněn otázkou, zda prezident republiky je při jmenování ministrů a jiných členů vlády vázán návrhy předsedy vlády a je povinen jim vyhovět nebo zda může z politických důvodů odmítnou takový návrh a nevyhovět mu. V jednom veřejném vystoupení již dokonce padl náznak, že by tuto otázku mohl řešit i Ústavní soud.
Existence sporů a především mocenských sporů je v každé společnosti normálním jevem. Některé spory lze překlenout dohodou mezi stranami jiné jsou tímto způsobem neřešitelné, byť se jejich řešení jeví technicky jako nezbytné. Míru civilizační úrovně každé společnosti lze pak hodnotit právě podle způsobu řešení takových sporů. Spory je možné řešit silou, někdy i ozbrojenou silou. Za vyspělý způsob řešení takových sporů lze považovat pověření nezávislého subjektu, který je mimo strany sporu, aby takový spor rozhodl. Takový subjekt se obvykle nazývá soud a soudní řešení jinak neřešitelného sporu lze považovat za civilizované.
Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že v minulosti Ústavní soud již jednou rozhodoval kompetenční spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky. Ironií osudu je, že navrhovatelem byl (mimo jiné) předseda vlády Ing. Miloš Zeman. Ve sporu, který se týkal předsedou vlády požadované kontrasignace při jmenování členů bankovní rady ČNB, byl navrhovatel neúspěšný (Pl. ÚS 14/01). Běžný ústavní provoz tímto sporem nebyl nijak dotčen.
Jakkoliv je z hlediska teorie řešení konfliktu nepochybně soudní rozhodnutí v obecné rovině vítanou podobou nejzazšího prostředku ve srovnání s útokem na Hrad nebo popravou panovníka, je vhodné upozornit na některé procesní souvislosti. Předně je třeba zdůraznit, že agenda kompetenčních sporů není zrovna nejběžnější agendou a Ústavní soud rozhodoval zatím buďto čisté kompetenční spory (rozhoduje ten nebo onen), popřípadě kumulativní kompetenční spory (rozhoduje nepochybně ten, ale je sporné, zda s tím musí souhlasit onen). Ústavní soud zatím neřešil otázku, zda je v případě nepochybně sdílené pravomoci jeden z pověřených orgánů nadán pravomocí ryze ceremoniální a notariální nebo zda má volnost politické diskrece.
Bezprecedenčnost sporu by mohla vést k otázkám, jak formulovat případný petit, jenž by vymezil spor; to platí zejména tehdy, kdy část teoretické obce určitou reziduální podobu diskrece v rámci sporné pravomoci připouští (ministr kanibal nebo analfabet, neslučitelnost funkcí). Možnosti, které skýtají ust. §§ 120-125 zákona o Ústavním soudu moc možností nedávají, pokud se chce navrhovatel domáhat povinnosti jiného subjektu něco učinit. Jak petitorně vymezit pravomoc tak, že se vztahuje pouze na některé otázky právní způsobilosti, se může jevit obtížné, zejména na pozadí skutečnosti, že obecná procesní teorie nese velmi špatně, pokud se v petitu či výroku soudu objevují právní pojmy, jejichž výklad může být sporný. V takovém případě totiž soud spor neřeší, ale pouze proměňuje a zakládá spor nový. Jinými slovy, připustí-li navrhovatel, že by diskrece prezidenta republiky měla být zachována pouze pro případy, kdy je nominant zjevně nezpůsobilý (například pokud je nesvéprávný nebo nezletilý), musí v návrhu výroku tento prostor zachovat, přičemž důsledkem takového řešení bude, že se v příštím kole povede spor o tom, jestli je konkrétní nominant zjevně způsobilý či nikoliv.
Z uvedeného plyne, že kompetenční spory (všechny), které v podstatě dotvářejí organické právo, jsou atypické v tom, že na soud je kladen náročný požadavek vymezit obecné pravidlo do budoucna a nikoliv pouze řešit konkrétní spor. V tomto směru tento požadavek přesahuje tradiční vymezení soudní role, která spočívala v dotváření obecných pravidel pouze skrze striktně individuálně pojatá rozhodnutí. Jakkoliv se to nezdá, Ústava zde povolává Ústavní soud k činnosti, která se blíží normativní činnosti více, než se na první pohled zdá.
Vzhledem k tomu, že zatím jediný spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky měl předehru v podobě neprojednatelného návrhu (Pl. ÚS 58/2000), tak nelze vyloučit opakování podání návrhu ani v tomto případě. Na druhou stranu dosavadní pojetí kompetenčních sporů (např. Pl. ÚS 17/06) by mělo vést k závěru, že spor by měl být věcně projednatelný i pro případ, že jeden orgán státu brání výkonem své kompetence řádnému výkonu kompetence jiného orgánu státu. Dikce čl. 87 odst. 1 písm. k) vede tomu vykládat pojem „rozsah kompetencí“ spíše materiálně než formálně; tedy nejenom jako hraniční vymezení kompetence, ale i možností jejího naplnění a zásah do kompetence jiné. Navrhovatel by samozřejmě předešel některým komplikacím, pokud by formuloval petit variantně.
V případě zatím nejznámějšího kompetenčního sporu (Pl. ÚS 17/06) byl nález doprovozen několika disenty, z nichž některé byly založeny na formální polemice s povahou řízení. Nelze také pominout, že zatím nejjasněji se k otázce role prezidenta republiky vyjádřil Ústavní soud v jiném řízení (Pl. ÚS 29/09:116), ve kterém jinou ústavní pravomoc popsal jako notariální. Od vydání obou nálezů se složení soudu částečně proměnilo a politická scéna, jež generuje zárodek konfliktu, se politicky přepólovala jak na úrovni prezidenta republiky, tak na úrovni parlamentu, jež politicky i ústavně legitimuje vládu. Tato skutečnost samozřejmě otevírá mnoho otázek a výsledek sporu činí méně předvídatelný jak po procesní tak po věcné stránce. Proces obměny navíc ve vztahu ke dvěma soudcům nyní běží a bylo by krajně nevhodné, kdyby byl vidinou tohoto sporu jakkoliv ovlivněn.
V případě kompetenčního sporu mezi předsedou vlády a prezidentem republiky by byl v tomto případě navrhovatelem předseda vlády. Jakkoliv to zní banálně, tak v procesu ustavení vlády jako celku otevírá tato skutečnost několik otázek. Neexistuje ústavní zvyklost, která by odpovídala na otázku, zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a další členy vlády současně nebo zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a vyčkat předložení formálních návrhů na jmenování dalších členů vlády a otěch pak rozhodnout. Dosavadní ústavní praxe zná zatím obě varianty. V případě prvém, je návrh budoucího předsedy vlády pouze neformálním ústavně bezpředmětným návrhem, který se formalizuje bezprostředně po jeho jmenování, přičemž následně je konzumován. V takovém případě se ten, kdo ještě není jmenován předsedou vlády nemůže ničeho domáhat a naopak prezident přistoupí k procesu ustavení vlády až v okamžiku, kdy již souhlasí s úplným složením vlády.
V případě druhém, pak má předseda vlády možnost do kompetenčního sporu vstoupit. Toto prezidentské dilema samozřejmě odpadá v situaci, kdy by spor vyvstal po ustavení vlády nad otázkou výměny ministra. Pokud prezident republiky sdělí pretendentovi na premiérské křeslo, že proces jmenování celé vlády proběhne současně v jedné ceremonii, kdy mu budou návrhy formálně předneseny bezprostředně po jmenování předsedou, přičemž tyto návrhy budou prezidentovi známy, a pokud s nimi nebude souhlasit, tak k ustavení vlády prostě nedojde, nemá předseda vlády možnost, jak do sporu vstoupit. Odhlížím od možnosti, že by předseda vlády po složení slibu uprostřed ceremonie ohlásil, že si dohodnutou proceduru rozmyslel a že teď, když je jmenován, tak odchází vyjednat vládu jinou.
V případě, že prezident v podstatě podmíní jmenování předsedy vlády shodou nad jejími členy, tak zbývá pouze jediná možnost, jak tomuto postoji čelit, pokud by byla v rodící se vládní většině na takovém postupu. Kandidát na předsedu vlády samozřejmě nemusí na takovou hru přistoupit. Prezident by samozřejmě mohl být nečinný a vyčkávat dokud uchazeč o místo předsedy vlády na jeho hru nepřistoupí. Této krizové situaci je možné čelit jediným způsobem. Poslanecká sněmovna by se musela domáhat po prezidentovi, aby jmenoval předsedu vlády, aby byla naplněna možnost její kompetence kontroly vlády a nebyla obcházena její kontrolní pravomoc subjektu, jemuž se vláda odpovídá. Abychom se dostali k možnosti kompetenčního sporu, vyvstává tedy spor jiný jemu předcházející.
Spor mezi prezidentem a sněmovnou by mohl dotlačit prezidenta ke jmenování předsedy vlády. O teoretických rizicích takového sporu platí totéž, co o jakémkoliv jiném kompetenčním sporu, jak je rozvedeno shora. Pokud by v tomto sporu prezident podlehl, tak by nepochybně byl výběr předsedy vlády pouze na něm. Prezident by mohl spor s představitelem parlamentní většiny řešit politicky tak, že předsedou vlády jmenuje někoho, kdo sice nemá ve sněmovně slíbenou většinu, ale někoho, kdo mu nechá odsouhlasit všechny členy vlády. Většina ve sněmovně by se mohla domoci své šance až v tzv. třetím pokusu ustavení vlády, za předpokladu, že křeslo předsedy sněmovny zůstane obsazené jejím představitelem. Vzhledem k tomu, že vláda v nedůvěře může vládnout celkem dlouho, jak je nyní patrné, tak tímto postupem by prezident nepochybně získal minimálně velký časový náskok, ve kterém by se testovala soudržnost vládní většiny mající ambici vládnout. Netřeba zdůrazňovat, že prezident republiky má dvě šance na ustavení vlády.
Ani v případě, že bude předseda vlády jmenován, tak není případný kompetenční spor zcela prost komplikací. Je otázka, jak by prezident reagoval na návrh, který by se mu nelíbil. Buď by jej mohl odmítnout nebo by na něj mohl prostě nereagovat. Odmítnutí může být odůvodněné nebo taky ne. Pokud připustíme, že prezident určitou reziduální diskreci má, tak by v případě nečinnosti bylo možné se domáhat pouze rozhodnutí o návrhu, přičemž případná ústavnost odmítacích důvodů by byla netestovatelná, respektive by byla testovatelná až v dalším následném řízení. Jinými slovy, v prvém řízení může předseda vlády donutit prezidenta, aby rozhodl o návrhu a současně se domoci interpretativního výroku, že prezident může návrh odmítnout pouze tehdy, pokud by byl nominant nezpůsobilý. V takovém případě se ve druhém kole povede spor o to, zda prezident je povinen své rozhodnutí odůvodňovat a ve třetím se teprve povede spor, jestli konkrétní nominant je či není způsobilý. Jen na okraj je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není vázán lhůtami, přičemž nejdéle trvajíc plenární řízení nyní trvá pět let a dva dny (Pl. ÚS 38/08).
Na zdlouhavost případného procesu, které lze samozřejmě částečně čelit formulací více petitů; ovšem bez záruky, že takový postup bude úspěšný, navazuje zatím poslední komplikace, která s případným sporem souvisí. Ústava ve svém čl. 68 odst. 3 předpokládá, že vláda je jmenována jako celek, byť je tento proces složen ze jmenování jednotlivých členů vlády. V této souvislosti se otevírá otázka, kdy je proces jmenování vlády dokonán a kdy počne běžet třicetidenní lhůta k předstoupení před sněmovnu. Pokud jsou některá místa ve vládě neobsazena, tak vláda není úplná a nemůže rozumně vládnout a ani žádat o důvěru, není-li jasné jaké bude její složení, až se spor vyřeší. Předpokládat, že by si neobsazená místa podrželi dosavadní ministři, kteří by vládli s neúplnou novou vládou, je podle mě neudržitelná myšlenka, protože Ústava přeci jen předpokládá, že nová vláda se ujímá úřadu okamžikem, kdy předchozí vláda dovládne. Překryv jejich personálních prvků nepřichází v úvahu. Z uvedeného tedy plyne, že kompetenční spor by na nepředvídanou dobu oddálil okamžik, kdy by se vláda ustavila.
Všechny uvedené komplikace mají samozřejmě svůj psychologický rozměr. Pokud by prezident oddaloval jmenování očekávaje podřízení se předsedy vlády jeho personálním požadavkům, tak by z takového postupu asi neměli radost ti členové parlamentní většiny, kterých by se trvání na členech vlády netýkalo. Totéž pak platí o nalezení většiny ve sněmovně pro vedení sporu s prezidentem, popřípadě pro shodu nad vyčkáváním výsledku kompetenčního sporu v situaci, kdy vládne stará vláda. Jakkoliv se může politická shoda nad vládou jevit v nějakém okamžiku jako nerozborná, tak několika měsíční čekání na výsledek může vytvářet silný tlak na soudržnost této většiny, zejména, když se objeví jiné a schůdnější možnosti jak ji ustavit. Naopak jednotný postup a politický tlak mohou veškeré procesy významně časově zkrátit.
Mocenský spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky stran personální kompetence nad složením vlády je tedy v obecné rovině spíše testem soudržnosti případné parlamentní většiny. Pokud mají být slova o parlamentních principech české ústavnosti pravdivá musí být její podoba vybojována takovou sněmovní většinou, která bude s to obstát v krizových momentech trvání případných sporů s prezidentem republiky. V případné trvajícím zápase o místo a vliv na politické scéně má prezident republiky nezpochybnitelnou výhodu v tom, že mu nehrozí nejednotnost a vnitřní spory. I zde platí normativní síla skutečnosti a největší silou a i slabým místem parlamentní většiny v tomto případě bude jednota, sdílená představa o roli prezidenta a vůle ji prosazovat prostředky politickými i právními. Pokud parlamentní většina bude skutečně nerozborná v dobrém i ve zlém, tak na právní řešení sporných otázek ani možná nedojde.
Ať už spor vznikne či nikoliv, ať už bude vyřešen právně či politicky, tak platí, že vyjasnění vzájemných vztahů mezi prezidentem republiky a jinými orgány státu, stejně jako objasnění, zda je Česká republika parlamentní demokracií či nikoliv, je nanejvýše žádoucí.
Celý příspěvek
autor: Občasný blogger 18 comments
rubriky Ústavní právo, Ústavní soud
autor: Blanka Čechová 10 comments
autor: Občasný blogger 32 comments
rubriky Rovnost a diskriminace
autor: Občasný blogger 3 comments
rubriky Host: Z. Vikarská, Lidská práva
Ústavní soud hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici tiskový/á mluvčí.
Pracovní náplň:
informační a mediální prezentace Ústavního soudu
monitoring informačních médií, informační servis pro soudce Ústavního soudu
plánování, zajištění a realizace komplexní činnosti týkající se public relations
zabezpečení a odpovědnost za obsahovou náplň internetových a intranetových stránek Ústavního soudu, včetně aktualizací informací
participace na spolupráci s tuzemskými a zahraničními státními organizacemi
zpracovávání a vedení dokumentace mediálních zpráv ve vztahu k Ústavnímu soudu
propagace Ústavního soudu formou zajišťování prohlídek pro veřejnost
redakční agenda publikací vydávaných Ústavním soudem
plnění povinností instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím
Kvalifikační požadavky:
vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo, žurnalistika či v oboru obdobném
výborná teoretická i praktická orientace v mediálním prostředí
znalost ústavního systému České republiky a základní orientace v oboru ústavního práva
znalost zákona o Ústavním soudu a zákona o svobodném přístupu k informacím
aktivní znalost práce s PC, textovými editory, redakčními systémy internetových stránek
aktivní znalost anglického jazyka slovem i písmem
Další požadavky:
výborný verbální i písemný projev
společenské a sebevědomé vystupování
spolehlivost, odpovědnost, pečlivost
časová flexibilita
víceletá praxe v obdobné pozici či žurnalistice výhodou
znalost dalšího světového jazyka výhodou
Nabízíme:
zajímavé pracovní uplatnění
odpovídající platové ohodnocení
Předpokládaný nástup - únor 2014.
K písemné nabídce přiložte:
strukturovaný profesní životopis
původní esej na téma „Mediální prezentace Ústavního soudu pro nové milénium“ v rozsahu maximálně jedné normostrany
Vaši nabídku doručte společně s požadovanými přílohami, telefonním spojením a emailovou adresou do 20. prosince 2013 včetně na adresu Ústavního soudu nebo elektronicky na adresu: podani@usoud.cz
Celý příspěvek
autor: Michal Bobek 0 comments
rubriky Nabídky zaměstnání
V súčasnosti prebieha legislatívny proces návrhu Nariadenia Európskeho parlamentu a Rady o spoločnom európskom kúpnom práve (“CESL”). Kladie si za cieľ vytvorenie unifikovanej úpravy kúpnej zmluvy v rámci EÚ. Môj príspevok rozoberie CESL z hľadiska jeho potrebnosti pre medzinárodný obchod (zámerne vynechávam vzťahy B2C, ktoré CESL taktiež pokrýva), a to hlavne vo svetle existencie podobne zameranej úpravy – Dohovore OSN o zmluvách a medzinárodnej kúpe tovaru (“CISG”). Otázka, ktorú si teda kladiem znie: Má zmysel do už tak bohatej ponuky úprav kúpnej zmluvy (národné právo, CISG, rôzne soft law a pod.) prilievať ďalší zhluk pravidiel v podobe európskeho kúpneho práva?
Autori zaoberajúci sa motiváciou strán použiť unifikovanú úpravu kúpnej zmluvy dospeli v zásade vždy k týmto záverom (viď napr. štúdiu P. L. Fitzgeralda), ktoré pre účely príspevku zjednodušujem nasledovne:
1. V prvom rade každý usiluje o použitie svojho národného práva.
2. V prípade, že to nie je možné (napr. zhodná vyjednávacia sila), padá voľba na neutrálne národné právo (ak je to možné) - ideálne napr. anglické, či švajčiarske.
3. Ak už naozaj niet inej možnosti, umožníme aplikáciu kompromisnej, unifikovanej úpravy – CISG. (Výpočet samozrejme nezohľadňuje iné dôvody vedúce k aplikácii unifikovanej úpravy - strany zabudnú CISG vylúčiť, strany obchodujú v odvetví, kde sa CISG obvykle aplikuje, a pod.)
Z uvedeného teda vyplýva, že na to, aby CESL uspel v tvrdej konkurencii ostatných úprav, bude musieť stranám poskytnúť výhodu, ktorou úspešne zvládne súboj o imaginárnu tretiu priečku medzi možnosťami úpravy kúpnej zmluvy. Zjednodušene povedané - na to, aby bol CESL v B2B styku používaný, a teda mal zmysel, musí poskytnúť stranám výhodu oproti úprave CISG.
Aké sú možnosti CESL? (V čom CISG zaostáva?)
CISG býva pravidelne kritizovaná, a to z najrôznejších dôvodov. CESL tak má unikátnu možnosť tieto negatíva preklenúť a v tomto pomyselnom súboji zvíťaziť. Pozrime sa ako sa k tejto výzve Komisia so svojim návrhom postavila:
1. CISG nepredpokladá vznik mechanizmu zjednocujúceho jeho interpretáciu. Je častokrát aplikovaný protichodne a aplikujúce orgány majú tendenciu vykladať ho v intenciách domáceho práva (homeward effect). CESL sa na druhej strane zaradí do komplexného systému práva EÚ so všetkým, čo k tomu patrí. Okrem doktríny autonómneho výkladu by negatíva CISG pomohla preklenúť terminológia čiastočne používaná ostatnými predpismi európskeho civilného práva (Rím I., Brusel I. a pod.) a samozrejme inštitucionálne zastrešenie prostredníctvom SdEÚ. CESL, žiaľ, na svet neprichádza s bohatým judikatórnyn zázemím (žeby ďalší paskvil?). Je však možné predpokladať, že časom sa z neho stane predvídateľný a stabilný nástroj na úpravu vzťahov.
2. CISG má zmätočný systém vypĺňania medzier. S každou unifikáciou je nevyhnutne spojený kompromis, ktorý sa prejavuje neúplnosťou úpravy - navonok tzv. medzerami. CISG však nemá dostatočne zreteľnú deliacu čiaru medzi medzerami intra legem a praeter legem. Rôzne dôsledky klasifikácie medzery a nejednotná rozhodovacia prax tak z Dohovoru činia miestami nepredvídateľný nástroj. CESL na túto skutočnosť reaguje, avšak negatívum úplne neeliminuje. Dôslednejšie pristupuje k úprave vnútorných medzier, u ktorých nepripúšťa aplikáciu národného práva. Rovnako deliaca čiara medzi otázkami upravenými a neupravenými je zreteľnejšia vďaka ich (demonštratívnemu) výpočtu v preambule. Existencia deliacej čiary ako takej je však vynútená samotnou existenciou medzier - viď ďalší bod výpočtu. Na základe vyššie spomínaného je však nutné uzavrieť, že mechanizmus vypĺňania medzier je nastavený predvídateľnejšie a exaktnejšie ako u CISG.
3. CISG obsahuje značné množstvo dier a jeho úprava je miestami veľmi povrchná. CESL sa v tomto smere vydáva správnym smerom. Na rozdiel od CISG upravuje niektoré otázky spojené s platnosťou kontraktu (podvod, omyl, vyhrážku a tieseň, nepravdivé prehlásenie (misrepresentation)), premlčanie a zodpovednosť za konanie pred uzavretím zmluvy. Stále však neupravuje všetky aspekty “života” kúpnej zmluvy ako spôsobilosť, protiprávnosť plnenia, či prevod vlastníctva. Tieto položky ale nie sú zahrnuté ani v unifikácii kolíznych noriem, a preto ich úpravu podľa môjho názoru nie je možné očakávať bez hlbšej unifikácie celého systému civilného práva EÚ. Dá sa tak povedať, že CESL šiel v komplexnosti úpravy na hranice svojich možností.
Výsledok
Ako bolo demonštrované, CESL naozaj disponuje niektorými konkurenčnými výhodami oproti CISG. Zároveň je však nutné pamätať na fakt, že CESL samotný figuruje niekoľkými, prinajmenšom diskutabilnými riešeniami. Ako najzávažnejšia sa mi javí možnosť členských štátov akceptovať aplikáciu nariadenia v rôznom rozsahu. Toto nie len popiera pôvodný zámer Komisie - unifikovať, ale vytvorí priestor na zbytočné nejasnosti vo výklade podobné tým spojeným s výkladom výhrady podľa článku 95 CISG. (K výkladovým ťažkostiam viď napr výklad dostupný z: http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/text/e-text-95.html).
Medzi ďalšie diskutabilné aspekty CESL patria aplikačné predpoklady, najmä jeho povaha ako opt in nástroja, či skutočnosť, že sa jedná o spojenú úpravu B2B a B2C vzťahov. Tieto však nevnímam nutne negatívne. Pokiaľ ide o povahu opt in, som presvedčený, že účel CESL ako kompromisnej úpravy - načrtnuté mnou vyššie, bude splnený i v prípade, že bude vyžadovaná jeho explicitná voľba. Navyše, takto bude vo vyššej miere rešpektovaná vôľa strán a k aplikácii CESL dôjde len v prípadoch stranami zamýšľaných. Navyše - keď sa zmluvné strany dokázali naučiť vylučovať CISG, dokázali by to i s voľbou CESL. Pokiaľ ide o spojenie spotrebiteľských a obchodných zmluv, mám za to, že úpravy sú v rámci CESL dôsledne oddelené a interpretácia nerobí akékoľvek ťažkosti.
Z najpodstatnejších negatív CISG, ako boli načrtnuté vyššie, je možné vyvodiť nasledovné: Strany od úpravy kúpnej zmluvy očakávajú jej predvídateľnosť, jasné aplikačné predpoklady, jednoznačný vecný rozsah a dispozitívnosť - aby si ten zvyšok mohli upraviť podľa seba. Nie je na mieste namýšľať si, že CESL zosadí z trónu anglické právo. Bude však predstavovať zaujímavú alternatívu kompromisnej úpravy CISG, čo by koniec koncov mal byť i jeho zámer.
Martin Manduľák
Celý příspěvek
autor: Michal Bobek 0 comments
rubriky Právo EU
Představte si, že jste Rom a pracujete na výkopu v centru Prahy. Jednoho dne vám a vašim spolupracovníkům (převážně také Romům) šéf nabídne pár piv a cigarety, pokud si na sebe v práci na dva dny oblečete žluté tričko s nápisem „Měl jsem se líp učit!“ a jakýmsi webovým odkazem. Prý nějaká reklama. Představte si, že nabídku přijmete a tričko si obléknete (ostatně stejně jako vaši kolegové – romští i neromští). A konečně si představte, že vám stát jménem republiky oznámí, že jste právě byli diskriminováni a zároveň byla snížena vaše lidská důstojnost.
Zhruba takto by se dal shrnout příběh, který začal v roce 2010 a skončil až nedávným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 46/2013 – 44, kterým byla potvrzena pokuta udělená živnostenským úřadem jisté reklamní agentuře. Pořád si to představujete? Představivost je totiž v tomto případě opravdu důležitá.
Jakkoli tento rozsudek prošuměl (snad vyjma vyvěšení tiskové zprávy na webu Nejvyššího správního soudu a nemnoha článků v novinách; viz např. zde a zde) bez větší pozornosti, nelze přehlédnout, že se jedná o jednu z nejdůležitějších judikaturních událostí na poli mediálního práva v uplynulém roce, která by jistě zasluhovala více než jeden post. Abychom ale nerozmělňovali případnou diskuzi, zaměřme se především na následující body jeho odůvodnění, které mohou vyvolávat určitou kontroverzi:
autor: Vojtěch Šimíček 18 comments
rubriky Média a právo, Rovnost a diskriminace