Internetová proměna právnické akademie a praxe

Na počátku svého univerzitního studia jsem v letech 1992 a 1993 psal své první seminární práce na psacím stroji. Diplomovou práci v roce 1996 a 1997 jsem psal na svém prvním stolním PC (notebooky byly tehdy mimo cenové možnosti normálního smrtelníka). Doma jsem ale tehdy samozřejmě on-line nebyl, a i kdybych byl, moc by mi to při psaní diplomové práce nepomohlo, protože tehdy se diplomky psaly ještě v knihovnách.

V knihovnách jsem studoval články a knížky, které jsem vyhledával v klasických papírových kartotékách. Když jsem v roce 1997 nastupoval do svého prvního zaměstnání, moje advokátní kancelář patřila tehdy ještě k menšině českých kanceláří, které byly plně on-line, měla pravidelně aktualizované ASPI. Internet byl na sklonku 90. let nicméně nesrovnatelně obsahově chudší než o deset let později. Především v něm chyběla česká soudní rozhodnutí (naopak poměrně brzy se na web dostal třebas obchodní resjtřík), ale i publikace rozhodnutí v Německu nebo Rakousku se tehdy ještě na Internetu teprve rodila. Když jsme před pěti lety dokončovali knížku Judikatura a právní argumentace, kritizovali jsme, že jediný český soud, který publikuje on-line všechna svá rozhodnutí, je český Nejvyšší soud.

Na sklonku první dekády 21. století je vše jinak. Do knihoven se už moc nechodí, protože dnes lze vše snadno sehnat on-line. Studenti, vyjma úzké skupiny těch nejlepších, se na zkoušky připravují z krátkých on-line „výcuců“ z přednášek a knížek. Ale i seriózní právník zpravidla nelistuje právnickými časopisy a nehledá v nich odpovědi na složité otázky. Články, které se nedostanou do elektronické databáze typu ASPI nebo BeckOnline, jsou odsouzeny k tomu, že v knihovnách zapadají prachem. Americké systémy WestLaw nebo HeinOnline proto pro jistotu dávají do elektronické podoby raději všechny články, což dále snižuje potřebu do knihovny zabloudit. Důležité je, aby existovala možnost, jak nějaký článek on-line vyhledat (pokud již náhodou není v právním informačním systému, kterým disponuji). Akademici, kteří chtějí, aby jejich články byly čteny, a ne aby na ně padal prach, publikují „papery“ na on-line databázích typu SSRN. Existují dokonce velké pirátské databáze, kde lze získat poměrně snadno v podstatě jakoukoliv odbornou knihu v angličtině, němčině či francouzštině krátce po jejich publikaci.

Svá rozhodnutí dnes publikují nejen soudy, ale i mnohé významné správní úřady (ÚOHS, Úřad průmyslového vlastnictví atd.). Zatímco v roce 2004 a 2005 jsme obdivovali Nejvyšší soud za to, že začal publikovat veškeré své judikatorní výstupy, po pěti letech jeho vyhledávací systém připomíná dinosaura z doby počátku Internetu. Dnes obdivujeme pro jeho vyhledávací možnosti NALUS, zatímco na předchozí vyhledávací systém judikatury ÚS už dnes asi nikdo ani nevzpomene.

Ještě před pár lety vyvolávala otázka toho, co bude publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí vzrušené polemiky, dnes je to již relativně méně významné, protože vše, co všechny tři vrcholné soudy vyprodukují, se brzy dostane na web (zatímco i ta rozhodnutí, která budou publikována, se dostanou do tisku s úctyhodným odstupem od jejich internetové publikace).

Co nás čeká za dalších pět nebo deset let? Zmizí tištěné právnické časopisy? Zůstanou jen ty, které přežijí díky finančním injekcím institucí typu Ústavu státu a práva nebo právnických fakult? Objeví se konečně autentická a závazná publikace právních předpisů on-line a zmizí tištěná edice Sbírky zákonů, na kterou prach padá už dávno? Bude možno v takovéto sbírce zdarma využívat funkce různého znění předpisů podle jejich intertemporální aplikace? Objeví se konečně on-line publikace všech soudních rozhodnutí, nejen rozhodnutí vrcholných soudů?

Připouštím, že u poslední otázky může někdo pozdvihnout obočí, protože drtivá část z rozhodnutí nižších soudů je z hlediska širšího dopadu nezajímavá. Na druhou stranu najdou se tam i perly, které jsou mnohem zajímavější než většina toho, co produkuje kterýkoliv ze tří vrcholných českých soudů. Vše je otázkou nastavení vyhledávače a schopnosti orientovat se v mase informací. Kámen úrazu určitě není v tom, že by tyto informace neměly být on-line.

Celý příspěvek

Europráce a milión

Evropská unie a Rada Evropy vypsaly konkurzy na obsazení míst právníků (administrátorů), které jsou otevřeny českým i slovenským státním občanům. Bližší informace k tomuto kolu konkurzů do institucí EU naleznete zde; pro konkurzy do Rady Evropy pak zde. Oba konkurzy nejsou vypsány na konkrétní místa, ale jako vstupenka do soupisů možných kandidátů na budoucí volná místa v institucích. Lze je proto vřele doporučit osobám, které obecně meditují nad prací v evropských institucích, ale už někde pracují.

A pak ještě jedna bloggovací novinka: patrně někdy včera zrána nám na blogu přistál milióntý návštěvník. Nevíme, kdo to byl, rozhodně mu ale gratulujeme …

Celý příspěvek

Nepatřičné obiter dictum o talárech advokátů

Před časem (14. 4. 2008) jsem na JP napsal post nazvaný „Hoď tam ještě obíčko!“, v němž jsem upozornil na některá rizika a nešvary spojená s vydáváním části odůvodnění rozhodnutí nad rámec jeho nosných důvodů. Domnívám se, že dalším příkladem nevhodného „obítka“ je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09.

V tomto případě jsou nosné důvody rozhodnutí triviální: Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 17a zákona o advokacii, stanovící povinnost advokátů nosit stavovský oděv u trestních a nejvyšších soudů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proto, že v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem může fyzická osoba napadnout právní předpis jen spolu s ústavní stížností, přičemž tento předpis musel být v předchozím řízení uplatněn. To v daném případě nebylo splněno, takže nebyly dány podmínky řízení a návrh musel být pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatele odmítnut.

Rozhodující tříčlenný senát nicméně neodolal a „nad rozsah vlastního posouzení projednávaného návrhu“ učinil „několik poznámek k obsahu námitek navrhovatele a napadeného ustanovení § 17a zákona o advokacii“, v nichž např. konstatoval, že advokacie po změně politické a společenské situace v roce 1989 usilovala a usiluje o návrat k dlouhodobé tradici advokátního stavu, přetržené událostmi roku 1948, a jako součást tohoto návratu lze nepochybně vnímat i opětovné zavedení taláru neboli úředního roucha advokátů, který byli advokáti oprávněni užívat právě do roku 1948. „Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. V tomto smyslu je pak snad talár nošený advokátem ještě významnějším pro uvědomění si role advokáta a důležitosti jeho úlohy pro správnost úkonu, o který jde, ostatními osobami, které se úkonu účastní. Opětovné zavedení taláru advokátů může být též správným krokem pro zvýšení reprezentativnosti procesu, kterou tento pozbyl zejména tzv. "zlidověním" soudnictví, v jehož rámci byl mimo jiné talár advokátům odňat.“ ... „Lze tedy shrnout, že znovuzavedení práva advokátů nosit při úkonech, které to svým významem odůvodňují, talár, souvisí i s hodnotami skrytějšími a svým významem pouhý vnější efekt daleko přesahujícími.“

Nechci polemizovat s obsahem citovaného odůvodnění, vysloveného nad rámec ratia decidendi. To by bylo na samostatný post, zda skutečně praktické obtíže a náklady spojené s obstaráním taláru jsou kompenzovány jeho shora popsaným symbolickým významem. Toliko se domnívám, že citované „obítko“ je zcela nepatřičné z procesního a metodologického hlediska.

Pokud totiž vycházíme z toho, že každé rozhodnutí soudu představuje individuální právní akt, vydávaný vrchnostenským způsobem, musí mít i tato část odůvodnění rozhodnutí nějaký smysl a význam. Samotný Ústavní soud nicméně v minulosti dovodil (nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), že plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů, precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení. Pokud existuje argumentační rozpor mezi dvěma nálezy, mělo by být za určující zvoleno „to řešení případu, které by bylo s obecnou judikaturou Ústavního soudu více konzistentní.“ „Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ... Usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.“ V nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, pak Ústavní soud uvedl, že jeho usnesení nejsou závazná erga omnes a i když je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná plénem, nebrání to pozdějšímu vyhovění senátním nálezem v obdobné právní otázce. „Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají – jako potvrzení svých právních názorů.“

Z citovaných nálezů plyne, že obiter dictum, vyslovené navíc v pouhém procesním usnesení plnícím funkci „procesního ventilu“, formálně nic nepředjímá a stále existuje teoretická možnost předmětné zákonné ustanovení přezkoumat plénem - a kdo ví, třeba kvalifikovaná většina ústavních soudců dospěje k přesvědčení o jeho protiústavnosti. Nemohu se však ubránit dojmu, že nám tři soudci v komentovaném usnesení zcela zbytečně prozradili konec detektivky. Jejich obítko si totiž nemohu přeložit jinak než jako jasný signál, že oni pro zrušení tohoto paragrafu hlasovat nebudou. Jistě, mají na to plné právo, avšak měli počkat až na ten správný moment. Svojí judikatorní dychtivostí totiž možná předurčili, že takový návrh už nebude k Ústavnímu soudu vůbec podán (byť dnes vůbec není zřejmé, jak bude předmětné ustanovení v praxi aplikováno), resp. mohli – jistě nechtěně - ovlivnit způsob rozhodování pléna v budoucnu. A to je určitě škoda.

Celý příspěvek

Diskurzivní pojmy: část první

William Gallie si v 50. letech minulého století všimnul toho, že některé pojmy nejsou založené na konvenci, ale jsou už ve své podstatě diskutabilní (tzv. essentially contested concepts). Nejvíce pozornosti v tomto směru věnoval pojmu umění. Je vcelku běžné, že nějaké výtvarné dílo (např. obraz) se někomu líbí a někomu se naopak nelíbí. O subjektivních postojích ale nemá smysl vést spor: De gustibus non est disputandum. Pokud spolu vedeme spor, pak ne o tom, jak určitý obraz vnímáme (jak na nás působí), ale jestli je to umění. V tom případě ovšem není předmětem sporu onen konkrétní obraz, ale obecná otázka, co je to vlastně umění. Pojem umění je předmětem "nekonečných", ale legitimních sporů. Použití ve sporu o jeho správnou aplikovatelnost je pro tento pojem standardní použití. Diskutabilnost pojmu umění totiž není jenom důsledek nějakého terminologického nedorozumění, ale je už v samotné povaze umění. Umění nelze redukovat na nějakou konvenci, a proto onu diskutabilnost nelze vyřešit nějakou definicí. Vždyť nejlepší příklady umění jsou právě ta díla, která ve své době zpochybnila konvence o tom, co je to umění. Umění je už ve své podstatě diskutabilní fenomén, protože má tendenci zpochybňovat samo sebe. Když řeknu ‘Toto se mně líbí/nelíbí.’, tak uzavírám prostor pro diskuzi, ale když řeknu ‘Toto je/není umění.’, tak ho naopak otevírám.

Tzv. essentially contested concepts mají hodnotící charakter. Když o něčem řeknu, že je to umění, tak to hodnotím pozitivně. Jejich aplikace není přímočará, ale vyžaduje zvážení více koncepcí, které jsou vzájemně konkurenční. Nejsou redukovatelné na nějakou konvenci, ale vždy jsou v principu otevřené k diskuzi a k novým modifikacím. Budeme jim říkat diskurzivní pojmy, protože to nejsou pouze nástroje komunikace (nositelé konvenčního významu), ale samy o sobě jsou legitimním předmětem diskurzu. Praktický význam diskurzivních pojmů spočívá v tom, že vytvářejí určitý rámec pro diskuzi o nějakém tématu z hlediska jeho protichůdných koncepcí. John Rawls rozlišoval mezi pojmem spravedlnosti a různými koncepcemi (principy) spravedlnosti. Lidé spolu sdílejí pojem spravedlnosti, pokud se shodnou na tom, že existují nějaké rozdíly mezi osobami, které jsou relevantní pro distribuci základních práv a povinností. Zároveň se ale hlásí k různým koncepcím spravedlnosti, protože se liší v názoru na to, které rozdíly jsou relevantní a které jsou irelevantní. To znamená, že pojem spravedlnost vytváří sémantický rámec pro politickou diskuzi konkurenčních koncepcí spravedlnosti. Pojem spravedlnost je otevřený k diskuzi o tom, které rozdíly jsou relevantní.

Diskurzivní pojmy nemají klasifikační funkci. Pokud pojem spravedlnost chápeme jako diskurzivní pojem, pak jeho vlastní funkcí není poskytnout určité kritérium pro rozlišení toho, co je spravedlivé. Diskurzivní pojmy umožňují smysluplné spory, protože vytvářejí místo, ve kterém se střetávají protichůdné názory. Socialisté a klasičtí liberálové spolu nesouhlasí v tom, co je spravedlivé, protože mají různou koncepci spravedlnosti. Ale zároveň platí, že spolu vedou spor o téže otázce, totiž o spravedlnosti, jinak by to byl jenom zdánlivý spor. Skutečný spor znamená, že máme různou odpověď na stejnou otázku, resp. že máme různý názor na stejný problém. Diskurzivní pojmy jsou místem sporu v tom smyslu, že definují problém (spornou otázku). V čase se mění podle toho, kam se "posunuje" místo sporu, tedy podle toho, co se aktuálně považuje za sporné. Diskuze o tom, co je to umění, byly před sto lety někde jinde než jsou současné diskuze, a v tomto smyslu se změnil pojem umění.

Přijetí toho, že nějaký pojem je diskurzivní, nemusí znamenat přijetí pluralismu v tom smyslu, že všechny koncepce tohoto pojmu jsou akceptovány jako rovnocenné. John Rawls respektoval, že existují různé koncepce spravedlnosti, ale zároveň prezentoval svoji koncepci spravedlnosti, tedy spravedlnost jako férovost, jako tu nejlepší. Ronald Dworkin uvažuje tak, že právníci sdílejí pojem právo, ale vedou spolu spory o jeho různé koncepce, a to podobně jako filozofové vedou spory o různé koncepce pojmu spravedlnost. Ve své práci opakovaně diskutuje tři koncepce pojmu právo, totiž právní pozitivismus, právní pragmatismus a právo jako integritu. Přitom první zmíněnou koncepci považuje za nejhorší, druhou pak za lepší, ale zároveň jako koncepci, která už neobstojí před argumenty politické filozofie. On sám se hlásí ke třetí koncepci, protože ta je prý nejlepší interpretací toho, co právníci dělají.

Dworkin je explicitní v tom, že když říká, že pojem právo je interpretační pojem, tak tím myslí, že je to essentially contested concept. Různí právníci mají různá kritéria hodnocení konkrétních případů, protože i ty nejzákladnější teze o právu interpretují různým způsobem. Používají sice stejné právní pojmy, ale z hlediska rozdílných koncepcí právních odvětví a institutů. Dworkin má za to, že definice jako jazykové konvence nemohou rozhodovat tzv. hard cases. Nejde jenom o to, že konvence jsou vždy otevřené, protože jsou neúplné (neřeší každý možný případ). Zejména jde o to, že některé případy jsou diskutabilní v tom smyslu, že se v nich střetávají různé koncepce uvažovaného právního institutu. Tyto koncepce se liší v tom, jaký smysl, význam, účel či funkci tomuto institutu připisují, resp. jakou váhu připisují (někdy protichůdným) hodnotám, které tento institut může realizovat, případně v jakém vztahu tento institut uvažují k jiným právním institutům. Právníci se můžou lišit už v tom, jak rozlišují sféru soukromého a veřejného práva, co považují za vůdčí ideu soukromého (resp. veřejného) práva, a jestli vůbec něco takového uvažují.

Někteří američtí právníci si notoricky stěžují, že zákaz krutých trestů je vágní, protože už samotný pojem krutost je vágní. Podle Dworkina je to ale nedorozumění. Ústavodárce nechtěl navždy prosadit nějakou konkrétní koncepci trestání, a proto ani nedefinoval pojem krutost. Zavedl ho do Ústavy jako diskurzivní pojem, tedy jako místo právně-politických diskuzí o tom, jaké tresty ještě jsou přijatelné a jaké už nejsou. Právníci mají spolu vést (v principu nekonečný) diskurz o tom, jaké trestání je akceptovatelné, a ne prosit o definici krutosti. Ústavně-právní pojem krutost se v čase mění pouze v tom smyslu, že se mění to, co se aktuálně považuje za diskutabilní, o čem se aktuálně vedou spory. Pojem materiální jádro ústavy je také diskurzivní, a to v tom smyslu, že vytváří prostor pro diskurz na téma, které změny ústavy jsou akceptovatelné a které už nejsou. V tomto diskurzu má být Ústavní soud pouze jedním z hráčů. Výše jsme řekli, že umění je už ve své podstatě diskutabilní, protože zpochybňuje sebe samo. Něco podobného ovšem platí i o právu. To se např. projevilo, když si Ústavní soud v onom tolik diskutovaném nálezu položil otázku: ‘Vypadá to jako ústavní zákon, ale opravdu je to ústavní zákon?’ Celý příspěvek

Kdo by měl vést univerzity?

Při nedávném poobědovém lenivém brouzdání policí (tedy spíše stěnou) nových titulů v knihovně Evropského univerzitního institutu jsem narazil na kousek, jehož název a především podtitul mě zaujaly: „Sokrates in the Boardroom: Why Research Universities Should be Led by Top Scholars“. Autorkou je Amanda H. Goodall a kniha vyšla minulý rok v Princeton University Press. Autorka si vytyčila zajímavý úkol: empiricky prokázat, že vůdčí výzkumná univerzita bude mít lepší výsledky, pokud ji povede uznávaný akademik, a nikoliv jenom „manažer“.

Výše uvedenou centrální tezi autorka prokazuje za pomoci vztahu dvou množin: žebříčkové pozice nejlepších univerzit a množství celoživotních citací jejich „rektorů“ (kteří se jmenují na různých univerzitách různě – kancléř, principál, prezident, provost aj.). Dovozuje, že mezi oběma údaji je přímá úměra: čím více je rektor sám citován, tím výše bude univerzita v žebříčku. Jako výchozí žebříček byl vzat v potaz žebříček čínské univerzity Jiao Tong, citovatelnost rektorů je z ISI Web of Knowledge.

Svoji ústřední tezi pak autorka doplňuje řadou podpůrných údajů a citáty z množství rozhovorů se současnými či minulými rektory předních světových univerzit. Nabízí čtyři argumenty, proč jsou etablovaní akademici dobrými rektory:

1) Akademici jsou pro ostatní akademiky více důvěryhodní vůdci; skrze svoji expertízu získávají důvěru kolegů, které mají spravovat.
2) Skutečnost, že je rektor sám akademik, mu dává odpovídající znalosti o klíčovém „předmětu podnikání“ univerzity, což mu poté umožňuje rozhodovat odborně a se znalostí terénu.
3) Rektor sám je vzorem, který stanoví měřítko pro ostatní akademické pracovníky univerzity; proto by jím měl být etablovaný a respektovaný akademik, který by pozitivně motivoval ostatní.
4) Rektor, který je sám činný ve výzkumu, vysílá interně v rámci univerzity i externě vůči veřejnosti (a potenciálním sponzorům) signál, že výzkum je ceněnou komoditou v rámci univerzity, a že bude podporován.

Osobně si nejsem jist, nakolik je argumentace autorky empirická a nakolik spíše normativní. Že by byla mezi citovatelností rektorů a pozicí jejich univerzit nějaká výrazná vazba pochybuji. Prokázat podobnou kauzalitu je nemožné, a to z řady důvodů:

a) Časový posun – případná „špatná“ rozhodnutí „manažerského“ rektora se často projeví až později, tedy ve funkčním období někoho dalšího. Stejně tak se výzkumné výstupy univerzit hodnotí s časovým zpožděním.
b) Přecenění role rektora – nejsem si jist, nakolik může rektor, který je především správcem výrazného stálého správního aparátu, v rámci svého několikaletého funkčního období výrazně proměnit často staleté instituce. Některé univerzity jsou pak, v závislosti na své struktuře, jenom volné „konfederace“ různých fakult nebo kolejí.
c) „Problém“ kvality a peněž – univerzity, které autorka zkoumá, jsou už „tak jako tak“ dobré, navíc s výrazným finančním zázemím. Jakýkoliv rektor, který do takové instituce přichází, vlastně jenom naskočí do rozjetého vlaku. Jeho univerzita nebude dobrá proto, protože má rektor dobrou citovatelnost, ale proto, že už byla dobrá předtím a pokud rektor nebude dělat blbosti, tak bude dobrá i potom, co odejde, jednoduše proto, že na to daná univerzita má postavení a peníze.

Empiricky se dá poslední bod (c) myslím dobře demonstrovat na rozdílu, který panoval v posledních letech mezi dvěma tradičními anglickými univerzitami, Oxfordem a Cambridge. Cambridge si zvolila jako více-kancléřku americkou profesorku antropologie, která byla předtím provostem Yale University, zatímco Oxford manažera z Nového Zélandu, který však byl předtím činný také jako manažer v akademickém sektoru (Pozn.: více kancléř je skutečným „rektorem“ těchto univerzit, kancléř je pouze reprezentativní funkce a je zastávána význačnou osobností.). Skutečnost, že více kancléř Oxfordu, John Hood, skončil již po prvním funkčním období po pěti letech, by mohlo být vnímáno jako potvrzení jeho selhání (a tím pádem podporou argumentace autorky): nedohodl se s univerzitními notábly na vnitřních změnách univerzity a její modernizaci a vlastně prohrál. Byl nahrazen akademikem, (pro změnu opět) bývalým provostem Yale University. Nemyslím si ale, že by se kvůli tomu, tedy jmenování „manažera“ do svého čela, Oxford nějak výrazně propadl.

Empiricky tak autorka dokazuje pouze jedinou věc: totiž že si výrazné výzkumné univerzity ve valné většině za své rektory volí etablované akademiky. Zda se v důsledku toho stávají lepšími či horšími se dá těžko říci, právě proto, že si vlastně každý z nich počíná stejně a chybí tak kritický odlišný vzorek, který by bylo možno srovnávat.

Každý výzkum je ostatně třeba vnímat v kontextu „co“, „proč“ a případně také „pro koho“. Dovedu si představit, že kniha autorky i její argumentace naleznou výrazně pozitivní odezvu v profesorských kruzích univerzit, o kterých píše. Poslední dekáda či dvě totiž byly na těchto univerzitách ve znamení přituhování režimu a požadavků, hlavně těch týkajících se vnitřní správy: množí se další a další porovnávání kvality, žebříčky, učitelé musí vykazovat publikace a vyplňovat spousty papírů, účastnit se práce v různých komisí, výběrových orgánech, administrativní zátěž výrazně stoupla. Mnoho starších vyučujících to přičítá nárůstu „manažerismu“ při správě univerzit a s láskou vzpomíná na dřívější časy, kdy se údajně mohli několik týdnů či měsíců hrabat ve starých spisech Maitlanda či si překládat řecké texty, aniž by je kdokoliv „rušil“. Nikdo od nich nic nechtěl a jediný okamžik, kdy si uvědomovali, že jsou součástí nějaké univerzity, bylo při slavnostních večeřích. Do tohoto kontinuálního napětí mezi „manažerismem“ a „akademismem“ přichází Goodall se svým argumentem, který dává argumentační potenciál jedné ze stran.

O kontinentálních evropských univerzitách a jejich správě autorka podrobněji nepíše. Pouze tvrdí, že rozdíl mezi „výkonem“ US a UK univerzit na straně jedné a kontinentálních univerzit na straně druhé je mimo jiné dán tím, že zatímco angloamerické univerzity centralizují značnou část správních pravomocí do rukou kvalitního zvoleného rektora, strategická rozhodnutí v kontinentálních univerzitách jsou stále činěny především v nepružných výborech a senátech, které jsou voleny značným množstvím vyučujících.

Nevím, zda by nějaké kontinentální univerzitě pomohlo zvolení „osvíceného diktátora“, tedy v podstatě ideálního modelu obhajovaného autorkou, do svého čela k tomu, aby za několik dalších let byla v čínských žebříčcích vyhodnocena jako ta dobrá univerzita. Je ale pravda, že kupříkladu „správa“ českých univerzit a především fakult je jedním z posledních pokusů o zachování čistého modelu samosprávných cechů, kde správci jsou voleni spravovanými (Snaha označit podobný model za demokracii se příliš neujala). Tento model může fungovat v etablovaných univerzitách, fatálně ale selhává v období transformačním, kdy je zapotřebí provést změny. Nulový (až záporný) zájem spravovaných o jakékoliv změny a „demokratický“ převod tohoto nezájmu do samosprávných těles fakult a univerzita pak znamená, že jsme tam, kde jsme.

Nebudu se nyní pouštět do debat na téma (ne)správy českých univerzit; ta již v českém kontextu probíhala především s ohledem na návrhy obsažené v tzv. Bílé knize (viz např. zde). Spíš jenom závěrem doporučím skvělou parodii na téma vnitřní život univerzity. Je to nový Terry Pratchett, který snad co nevidět vyjde i v českém překladu, v anglickém vydání z minulého roku to je „Unseen Academicals“. Jak již název napovídá, tento díl je o životě akademiků na Neviditelné univerzitě, která právě objevila (univerzitní) fotbal. Fascinující studií je model akademického řízení univerzity zavedený arcikancléřem Mustrum Ridcully (v českém překladu, pokud se jej chopí opět výtečný Jan Kantůrek, pak Vzoromil Výsměšek?). Ještě zajímavější myslím je, že Výsměšek vlastně splňuje požadavky, které A. Goodall klade ve své knize na ideálního rektora. Tedy nejsem si úplně jist, jakou má Výsměšek citovatelnost, jedná se ale rozhodně o uznávaného mága v rámci Neviditelné univerzity, který má velkou legitimitu v rámci učitelského sboru (tedy minimálně té jeho části, která je ještě naživu). Přesto mám ale obavu, že Výsměškovo vedení Neviditelné univerzity nebude úplně ideální. Nu, nechme se překvapit, jak Neviditelná univerzita dopadne v příštím Klačském ratingu …

Celý příspěvek

František Korbel: Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím

V úterý 30. března 2010 zasedlo všech 15 soudců Ústavního soudu k návrhu I. senátu, který přerušil řízení o individuální stížnosti a postoupil plénu návrh na zrušení části § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ). Konkrétně šlo o otázku, zda lze poskytovat dosud nepravomocné rozsudky soudů v průběhu řízení veřejnosti.

Žadatel (nebudu jej držet v utajení a rovnou přiznám, že jsem jím byl já) se v dané věci domáhal poskytnutí několika dosud nepravomocných rozsudků od Ministerstva financí, které jimi disponovalo z titulu jednání za stát jako účastníka občanského soudního řízení. Jednalo se o rozsudky více okresních soudů, které byly veřejně vyhlášeny (srov. čl. 96/2 Ústavy a § 156 OSŘ) a doručeny všem účastníkům řízení, ale nenabyly právní moci v důsledku odvolání.

Důvodem žádosti o informace byla potřeba orientace v tehdejší praxi jednotlivých okresních soudů při rozhodování o převodech státního majetku ze zaniklého Fondu dětí a mládeže, která se diametrálně lišila. V situaci, kdy soudní výklad nebyl stabilizován žádnými pravomocnými rozsudky odvolacích soudů, natož rozsudky dovolacího soudu, se žadatel zajímal alespoň o převažující výklad této problematiky soudy prvního stupně a též o důvody, které některé soudy vedly k odlišným závěrům. Vycházel z toho, že pouze soud je orgánem státu, který si společnost zřídila k výkladu práva, a to i soud okresní, samozřejmě s limity, které z jeho postavení plynou.

Požadované rozsudky byly žadateli odmítnuty s odkazem na to, že nejsou pravomocné a že poskytování nepravomocných rozsudků neumožňuje § 11 odst. 4 písm. b) InfZ. Tento důvod pro odepření může dle okolností přetrvávat několik měsíců až let. Zamítnutím následně skončil rozklad, správní žaloba i kasační stížnost u NSS.

Základem následné ústavní stížnosti byl názor, že se utajení všech nepravomocných rozsudků podle § 11 odst. 4 písm. b) InfZ příčí materiálním podmínkám pro omezení základního práva na informace, které stanoví Listina v čl. 17 odst. 4 a evropská úmluva v čl. 10 odst. 2. Stejně tak odporuje povinnosti minimalizace zásahů do základního práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny a principu proporcionality, neboť takto konstruované paušální omezení práva na informace o všech nepravomocných rozsudcích není podloženo nezbytností v demokratické společnosti, ani žádným jiným rozumně odůvodnitelným společenským přínosem či zájmem.

Nezbytná omezení práva na informace vyplývají z ochrany zájmů státu, práv a svobod jiných osob a v neposlední řadě i z potřeby ctít autoritu, nezávislost a nestrannost soudní moci, jak zdůrazňuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Tato omezení však nesouvisí s otázkou právní moci rozsudku, neboť jsou v plném rozsahu zabezpečena jinými ustanoveními právního řádu – například ochranou utajovaných informací podle § 7, ochranou osobnosti, soukromí a osobních údajů osob podle § 8, ochranou nových informací, které vznikají při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, a to až do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, příp. ochranou podle zvláštních zákonů.

Plénum Ústavního soudu nakonec rozhodlo nálezem sp. zn. Pl. US 2/10 – zřejmě až po vzrušené diskusi – nejtěsnějším poměrem 9:6 o vyhovění návrhu a zrušilo slovo „pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) InfZ ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce. Otevřelo tak cestu k poskytování i nepravomocných rozsudků ještě v průběhu soudního řízení veřejnosti; samozřejmě po splnění všech omezujících podmínek v konkrétní věci, zejména anonymizaci osobních údajů.

Hodnocení nálezu i disentujících stanovisek přenechám v zájmu objektivity nezúčastněným čtenářům. Dovolím si pouze své dvě osobní poznámky:

1. Těší mě argumentace většiny soudců, která nespojuje zveřejnění rozsudku s ohrožením nezávislosti a nestrannosti justice, ale právě naopak staví zveřejnění na podporu těchto hodnot a kvality soudního rozhodování vůbec (body 43, 45 odůvodnění). Je nepochybné, že tlak médií a veřejnosti působí i na soudce, ale ten je přítomen již na základě výroku a tužeb. Možnost zveřejnění přesvědčivého odůvodnění je přesně to, co dává soudci prostředek, kterým může tomuto tlaku vzdorovat.

2. Překvapila mne existence názoru, že stát by v soukromoprávních vztazích neměl být osobou povinnou poskytovat informace vůbec (disent 5 soudců a proti tomu body 47 až 53 odůvodnění). Většinové stanovisko se s ním sice vypořádalo nepřímo tím, že povinnost poskytovat informace vztáhlo přímo k soudu (což je pro budoucí výklad dobře), nicméně uvedený názor je zcela nesprávný v samém jádru. Kromě věcných důvodů předcházení korupci a přítomnosti veřejného zájmu i při hospodaření veřejné instituce (jak správně popisuje většinové stanovisko v bodech 52 a 53) vyplývá nesmyslnost tohoto názoru z rozdělení povinných subjektů v § 2 odst. 1 a 2 InfZ na ty, které mají úplnou informační povinnost (odst. 1), a ty, které informují pouze v rozsahu své veřejnoprávní kompetence (odst. 2). Stát a jeho orgány patří samozřejmě do kategorie první a otázky jeho jednání v soukromoprávních vztazích – ať již jde o uzavírání smluv nebo jednání u soudu – musí být přirozeným a žádoucím předmětem jeho informační povinnosti.

Celý příspěvek

Kdo jinému Chomutov, sám...

Před rokem a několika týdny do českých médií vstoupila všestranně propíraná právní otázka, zda je možné postihovat výkonem rozhodnutí peníze bezprostředně vyplacené v rámci výplaty některých dávek pomoci v hmotné nouzi. Aféra obohacená mnoha politickými a odbornými komentáři, živená pravidelným zpravodajstvím a citově podbarvenými záběry se udržela v médiích poměrně dlouhou dobu, alespoň dle mediálních měřítek. V médiích se kauza ani její protagonisté dnes příliš neobjevují, ale právní rozměr kauzy má delšího trvání, jak už to v právu bývá.

Poslední mediálně zajímavou informací bylo částečné zastavení exekuce, které se vztahovalo k jejímu spornému způsobu, jeho stejnopis je možné shlédnout zde. Rozhodnutí o odvolání bohužel nemám, ale mediální zprávu o něm můžete zhlédnout zde. Předpokládám ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu se argumentačně nebude významně lišit od toho prvoinstančního. Spor, který i v širší odborné diskusi vypadal jako nejednoznačný, tak skončil bohudík jednoznačně.

Částečné zastavení je ovšem vskutku částečné. Jak může taková mediálně známá exekuce pokračovat, pokud se oprostí od sporného způsobu svého vedení? Někdy může její osud pořádně překvapit. V chomutovském případě zjevně exekuce nějakou dobu trvala dál, přičemž tuto zimu se příslušný exekutor rozhodl, že by oprávněný měl uhradit zálohu na náklady exekuce. I vyzval oprávněného, aby tak učinil a uložil mu uhradit zálohu na náklady exekuce, a to do tří dnů od obdržení této výzvy. O tom, že vztahy mezi exekutorem a městem Chomutov nebyly v té době zrovna nejlepší, svědčí zejména to, že tuto výzvu zaslal v pátek do datové schránky. O tom, jestli tak učinil ráno nebo k večeru před odchodem z práce, mi není nic známo.

Oprávněný si požádal o prodloužení lhůty, ale exekutor svým vlastním usnesením dva dny po uplynutí lhůty k úhradě nákladů exekuci zastavil a uložil oprávněnému uhradit její náklady ve výši 7.800,-Kč. Stejnopis je zde. Chomutov se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je k dispozici zde. Samo odvolání je z hlediska studia vztahů mezi exekutorem a oprávněným nejzajímavější (trochu připomíná některá rozvodová podání). Pozorný čtenář se dočte, že Chomutov vnímal své postavení nepoměrně privilegovaně a měl představu, že exekutor bude spíše jejich úředníkem. Zastavení pak pochopitelně vnímá jako křivdu.

Za nejzajímavější informaci je pak třeba považovat skutečnost, že tento modelový případ probíhá souběžně v celkem 1040 téměř identických variantách, přičemž úhrada nákladů je v každém rozhodnutí nejspíš stejná. Ano, součin částek 7.800 a 1.040 činí 8.112.000. Pokud se rozhodnutí stane pravomocným (ve své pluralitě), což nelze předem odhadovat, tak cena akce Záchranný kruh se vyšplhá na osm milionů českých korun a něco k dobru, které zaplatí město Chomutov ze svých peněz. Výsledkem je pak pár mediálních záběrů z chodeb městského úřadu, něco slz, právnická diskuse na konfliktem lidské důstojnosti a práva věřitelů, jeden generický exekuční judikát, žádný zisk vymožených peněz a také jeden trochu bohatší exekutor. Stálo to za to?

Co to znamená? Na tuto událost je možné se koukat několikerým možným způsobem. Je samozřejmě možné vést úvahy o předvídatelnosti práva. Zastavení exekuce exekutorem je možné až od listopadu loňského roku. Když se s akcí začínalo, nebylo tehdy možné tento konec předvídat (stejně jako datové schránky ne). Jde ale o "proces", a tam se většinou jede podle toho co zrovna platí, takže s nějakou retroaktivitou si člověk argumentačně neužije. Zabývat se tímto příběhem pouze pohledem práva je ovšem nuda.

Mnohem zajímavější je spíše mimoprávní poznatek, že Chomutov v podstatě dojel na to, že se k němu exekutor zachoval přísně a tvrdě. Tedy přesně takovým způsobem, jak se prezentoval on sám před rokem v jednom šiku s exekutorem samotným. Odvolací argumentace založená mimo jiné na nepřiměřenosti pak vypadá na pozadí dříve hrdé hrázi nesmiřitelné krutosti zákona spíše nevěrohodně a úsměvně.

Nejvýznamnější funkce tohoto předfinále exekučního řízení je ovšem udržování a obnovování mytologických a pohádkových vzorců středoevropské tradiční civilizace. Donedávna jsem žil v domnění, že úpadek lidové slovesnosti a tradice vede k vymizení příběhů, které sloužily jako opora k tak nutnému mentálnímu útěku od reality v prostředí zjevné nespravedlnosti. Naštěstí, není tomu tak. Už nadpis tohoto postu nabídl aktualizaci některých tradičních přísloví, která vyjadřovala odvěké představy o spravedlnosti. Kdo čím zachází, tím také schází.

Na první pohled jsou zde patrné kontury tradičních rolí v mytických příbězích, kdy vrchnost (vedení chomutovské radnice) utlačovala chudý lid a neváhala se za tímto účelem spolčit i s čertem. Obvykle to pro vrchnost špatně končilo, protože čert si smlsnul právě na této vrchnosti. Moderním čertem dnešní doby je právě takový exekutor, který trestá za hříchy (pokuty) dávno minulé, přichází nečekán a nepozván a je stejně tak nelítostný. Odnáší lidem majetek – ten materializovaný obraz duše dnešní konzumní společnosti. Je vnímán jako bytost v podstatě záporná, ale svou činností pomáhá naplňovat spravedlnost, neb se i proti vrchnosti jeho hněv někdy obrátí. Je to, archetypálně vzato, samozřejmě čert mytologický, který dští síru a po království českém trousí trochu větší kameny. Někdy se ovšem může podobat ďáblovi tak jak jej vnímá křesťanská věrouka, tedy pokušiteli, který nabízí sepis zápisu (krví dlužníka) o přímé vykonatelnosti lichvářské půjčky nabízené jiným nositelem pokušení.

Mytologie byla mnohdy i zdrojem inspirace pro moderní díla. Například takový Faust Johanna Wolfganga von Goetha může napomoci Exekutorské komoře k přijatelné interpretaci její role ve společnosti: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení (překlad Otokara Fischera). Pokud by se to podalo s trochou manipulace, možná, že by se tím dala vzbudit i nějaká lítost nad tklivým osudem exekutorů doprovázených jen nepochopením.

Jestli Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení exekutora nepotvrdí a rozhodne zásadně s opačným názorem, tak by bylo možné uvažovat nad aktualizovanou operou Čert a Káča, dnes tedy spíše myšlenkově odlehčeným muzikálem Exekutor a Ivana.

Člověk by se už bál, že mytologie není v dnešní době informační inflace s to poskytnout příběh zastřený tajemnem, ale stačí drobná novela procesních předpisů a příběh je na světě bez vymýšlení. Je jen otázka k jaké mytické roli se připodobní Krajský soud v Ústí nad Labem, který bude rozhodovat o odvolání. Možná, že nějaký part čeká i na Nejvyšší soud; tady by ovšem bylo vhodné se inspirovat spíše řeckou mytologií a jejími věšteckými prvky. Za město Brno je pak zapotřebí dosadit lokalitu Delfy. V tradiční středoevropské mytologii pak může jakýkoliv instanční postup připomínat princovo putování za princeznou ve stylu „čarodějnice -> jiná čarodějnice, její sestra -> čaroděj, jejich bratr -> patnáctihlavý či tříhlavý drak“, a to vše, prosím, bez námitek podjatosti.

Pro těžké intelektuály, by pak byla vhodná (ze zcela jiného soudku) nějaká parafráze Bulgakovova díla Mistr a Markétka, rovněž na faustovský motiv. Hledat individuální analogie mezi Wolandovou suitou a složením Ústavního soudu by bylo ovšem možná až příliš kruté (ne k Bulgakovovi, ten byl na sžíravou satiru zvyklý, ale k soudcům).

Pokud bych se měl vrátit k tématu, u kterého jsem začal, tedy k hromadnému zastavení exekucí, je tento více než tisícinásobný akt náznakem posunu ve vnímání funkce exekucí, jež přinesla podzimní novela exekučního řádu. Smyslem exekuce snad už bude vymožení pohledávky od někoho, kdo může plnit a nechce plnit. Smyslem exekuce není totální a trvalá deprivace toho, kdo plnit nemůže (věčné zatracení). Naopak chomutovský pokus o tuto spíše nepodařenou akci je zapotřebí vnímat jako memento pro bohaté (věřitele) a vrchnost (orgány veřejné moci) nad odpovědností za své kroky a jejich následky.

Použití každé síly vyžaduje odpovědnost i pokoru a překročení jejich hranic sebou nese zpupnost a aroganci (ὕβρις), za kterou následuje trest. Tento motiv řeckých tragédií a mytologie je vlastní i současnému evropskému politickému myšlení a je vhodné si jej připomenout, i když se bavíme jen o právu.

Celý příspěvek

Další zákon nezákon?

Od kauzy Melčák víme, že obecnost zákona je podstatným znakem demokratického právního státu a s tímto vědomím stává se procházení nových přírůstků ve sbírce zákonů mnohem zajímavější. Nedávno vyšel v částce 26 jeden potenciální adept na zákon co do formy, nikoliv však obsahu.

Zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Ruzyně, iniciovaný skupinou poslanců, je tak dlouhý a složitý, že jej zde lze ocitovat celý:

ZÁKON

ze dne 1. prosince 2009 o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1
Letiště Praha-Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti
k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným
způsobem upravená plocha včetně souboru staveb
a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání
letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí
být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“),
anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má
stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní
podíl).

§ 2
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

Vlček v. r.
Fischer v. r.
(poznámky pod čarou byly vypuštěny)

Je to zákon..není to zákon? Co by tomu asi v Brně řekli? A co v Bruselu na Komisi?

Důvodová zpráva má každopádně jasno. Její autoři nejdříve připomínají, že čl. 11 odst. 2 Listiny říká, že "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice." Toto ustanovení prý zabezpečuje, že zákonem není porušen princip dělby moci. Cituji:

"Návrh zákona neporušuje ani princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy. Zákon sice stanovuje pravidlo týkající se individuálně určeného souboru věcí, avšak právě s ohledem na výslovné ústavní dovolení v čl. 11 odst. 2 Listiny je taková zákonná úprava možná.Má-li zákonodárce pravomoc určit, který majetek smí být jen ve vlastnictví státu, byl by nesmyslným výklad, že by tak musel učinit obecně pomocí druhových označení (např. všechna letiště)..."

Ne že by to znělo nelogicky, ale jestliže nás kauza Melčák učí, že obecnost zákona je podstatnou náležitostí demokratického právního státu a ty, jak víme, stojí i nad obyčejnými ustanoveními ústavního pořádku, není čl. 11 odst. 2 jen takovým obyčejným ustanovením? Nebo snad taky zakotvuje podstatnou náležitost demokratického právního státu? Nebo by bylo nesmyslné dovozovat, že některé z ustanovení ústavního pořádku, které existovalo v době přijetí čl. 9 odst. 2 by mohlo být s ním v rozporu (pomíjím původní nadústavnost Listiny za federace apod.)? Vždyť nakonec i v kauze Melčák samotné říká Ústavní soud, že jakkoliv je obecnost zákona podstatnou náležitostí právního státu, existují z ní prý výjimky, a to mj. když jde o "případy výslovného zmocnění k vydání zákona ad hoc (kupř. ústavních zákonů vydaných dle čl. 11 a čl. 100 odst. 3 Ústavy) anebo zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (kupř. „výčtové“ restituční zákony)." Je čl. 11 odst. 2 takovým výslovným zmocněním k vydání zákona ad hoc? Nebo pro přijetí zákona o letišti Ruzyně vypovídají výjimečné důvody splňující test proporcionality? A opravdu čl. 11 odst. 2 nelze provést jinak než v rozporu s požadavkem obecnosti zákona? A je požadavek obecnosti zákona jako podstatné náležitosti demokratického právního státu opravdu konzistentní a prakticky udržitelný koncept?

A co ten potenciální rozpor s právem EU, třeba se svobodou usazování? Je to opravdu tak jasné a jednoduché, jak se snaží naznačit důvodová zpráva, když lakonicky říká:

"Mezinárodní závazky ani právo Evropské unie nezakazují ČR, aby stanovila, že strategicky významné letiště nesmí být privatizováno."

Jeden krátký zákon a tolik otázek...

Kdo si jimi nechce lámat hlavu, může nalistovat ve sbírce o pár stránek dál a raději se začíst pod číslem 75/2010 do předpisu s velice poetickým názvem: „Vyhláška o opatřeních k zabezpečení ochrany proti zavlékání a šíření háďátka bramborového a háďátka nažloutlého a o změně vyhlášky č. 332/2004 Sb., o opatřeních k zabezpečení ochrany proti zavlékání a šíření původce rakoviny bramboru, háďátka bramborového a háďátka nažloutlého.“

I když, teď na jaře, je asi úplně nejlepší jít spíš někam do přírody, nepatříte-li tedy mezi alergiky... A pozor na háďátka;)

Celý příspěvek

Kohout hodný obdivu?

Kdo měl na právnické fakultě francouzštinu a učil se z knihy Larišová, M., Fourtier, J.-P.: Français juridique (1ère partie). Univerzita Karlova, Praha 1994, možná si vzpomene na půvabný rozsudek Odvolacího soudu v Dijonu ze dne 2. dubna 1987 ve věci žaloby manželů Delpupových proti manželům Guedesovým, prostřednictvím které prvně jmenovaní chtěli učinit přítrž kokrhání kohouta posledně jmenovaných. V paměti mi utkvěla zejména věta hovořící o tom, že žalobci předložili důkazy, ze kterých vyplývá, že „v ranních hodinách vyhrazených obyčejně zaslouženému odpočinku pták manželů Guedesových kokrhá každých deset či dvacet vteřin s pravidelností, udatností a vytrvalostí, jež by byly hodny obdivu za jakýchkoli jiných okolností.“

Tak na tuto větu jsem si onehdy vzpomněl v souvislosti s lucemburským soudcem Evropského soudu pro lidská práva, který v poslední době „s pravidelností, udatností a vytrvalostí hodnými obdivu“ sází jedno za druhým odchylná stanoviska, v nichž stále opakuje jeden a tentýž právní názor. ESLP si zvykl (ponechme stranou, že na tento zvyk sem tam bez zjevného důvodu zapomene) v těch případech, kdy dospěje k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v odůvodnění výroku o návrhu na spravedlivé zadostiučinění poznamenat něco v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jeví se jako nejvhodnější forma nápravy tohoto porušení obnova tohoto řízení nebo provedení nového řízení, pakliže o to stěžovatel požádá. Soudce Spielmann (k němuž se občas přidá zejména švýcarský soudce Malinverni) od jisté doby trvale zastává a uplatňuje názor, že tato dobrá rada by se měla objevit nikoli jen v odůvodnění rozsudku, ale přímo v jeho výrokové části, díky čemuž se stal v poslední době jedním z nejčastějších (ne-li vůbec nejčastějším) oponentem většinových rozhodnutí.

Poprvé tento svůj názor uplatnil v odchylném stanovisku k rozsudku Vladimir Romanov proti Rusku (24. 7. 2008, č. 41461/02) a následně na ně navázal v dalších rozsudcích: Polufakin a Chernyshev proti Rusku (25. 9. 2008, č. 30997/02), Salduz proti Turecku (27. 11. 2008, č. 36391/02), Trofimov proti Rusku (4. 12. 2008, č. 1111/02), Panovits proti Kypru (11. 12. 2008, č. 4268/04), Ilatovskiy proti Rusku (9. 7. 2009, 6945/04), Pishchalnikov proti Rusku (24. 9. 2009, č. 7025/04), Prežec proti Chorvatsku (15. 10. 2009, č. 48185/07), Melnikov proti Rusku (14. 1. 2010, č. 23610/03), Lesjak proti Chorvatsku (18. 2. 2010, č. 25904/06), Lisica proti Chorvatsku (25. 2. 2010, č. 20100/06). (Stejným směrem jdou svým způsobem i další jeho odchylná stanoviska, která se týkají i jiných ustanovení Úmluvy.)

Zajímavé je, že v rozsudku Maksimov proti Ázerbájdžánu (8. 10. 2009, č. 38228/05) se nějakým podivným řízením osudu soudci Spielmannovi podařilo pro svůj názor nadchnout nejen soudce Malinverniho, ale i další dva kolegy z první sekce ESLP (konkrétně norského soudce Jebense – tomu to takto „ujelo“ již v rozsudku Panovits – a také soudkyni Vajić z Chorvatska), takže se ve výroku rozsudku objevilo, že žalovaný stát musí přijmout všechna opatření k znovuotevření příslušného řízení (takový krok může podle ázerbájdžánského trestního řádu učinit předsednictvo Nejvyššího soudu). S tím ovšem nesouhlasili tři zbývající soudci s tím, že takováto změna dosavadní praxe by příslušela pouze velkému senátu a oni nejsou připraveni „běžet před vlakem“.

Není zde mým cílem rozebírat argumentaci soudce Spielmanna, jen chci nadhodit obecnou otázku, zda podobná „pravidelnost, udatnost a vytrvalost“ je za daných okolností hodna obdivu či nikoli. Mají soudci vrcholného soudního orgánu (nemusí jít samozřejmě jen o ESLP), které k „poslušnosti“ nemůže přinutit žádný instančně nadřízený soud, setrvávat na svém stanovisku, o němž jsou bytostně přesvědčeni, nebo mají – po určitém čase – „sklapnout podpatky“ a zařadit se do jednotného šiku spolu se svými „méně osvícenými“ kolegy?

Jako srovnání nám může posloužit přístup, který nedávno zvolil maltský soudce Bonello, jenž – oproti většině svých kolegů v sekci – měl poněkud větší problém s polskou právní úpravou a praxí přístupu k Nejvyššímu soudu v případě účastníků, kteří nejsou právně zastoupeni. Svůj názor nejprve prezentoval ve dvou souhlasných stanoviskách, neboť i většina se shodla na tom, že Úmluva porušena byla (Kulikowski proti Polsku, 18. 8. 2009, č. 18353/03; Antonicelli proti Polsku, 18. 8. 2009, 2815/05), což již ale nebyl případ rozsudku Smyk proti Polsku (28. 7. 2009, č. 8958/04), ke kterému připojil stanovisko nesouhlasné. Když však viděl, že ostatní (s výjimkou soudkyně Mijović z Bosny a Hercegoviny, která se – zdá se – rozhodla nastoupit kariéru „Spielmanna“ čtvrté sekce ESLP), rozhodl se podvolit názoru většiny, což vysvětlil takto: „Většina neměla porozumění pro moje odlišné uvažování. V budoucnu se proto v případech řešících tyto otázky budu neochotně připojovat k většině, pouze v zájmu vyhnout se fragmentaci rozhodování a v zájmu kolegiality a právní jistoty.“ A to prosím uvažování většiny označil o pár řádek výše za cynické (rozsudek Bąkowska proti Polsku, 12. 1. 2010, č. 33539/02).

Mimochodem tento Malťan je vzácným úkazem mezi soudci, neboť ač mu mandát vypršel již 31. 10. 2004 a 11. 6. 2006 navíc překročil horní věkový limit 70 let, přesto – v souladu s pravidlem, že soudce soudí, dokud není nahrazen (článek 23 odst. 7 Úmluvy), a v důsledku nezměrné touhy Parlamentního shromáždění Rady Evropy zvolit soudce nového pouze z kandidátky, na níž nebudou jen muži – je stále „v činné službě“.

Podobně jako soudce Bonello se názoru většiny svého času podvolil též například švýcarský soudce Wildhaber. K rozsudku Martinie proti Francii (12. 4. 2006, č. 58675/00) připojil prohlášení, v němž uvedl, že sice stále lituje judikatury ESLP, která nemá dostatečné pochopení pro tradiční podobu řízení před nejvyššími soudními instancemi některých evropských zemí, nicméně věří, že by jako předseda ESLP, jehož úkolem je mimo jiné tento soud reprezentovat, neměl za normálních okolností setrvávat na svém nesouhlasném stanovisku, ale měl by se podřídit názoru většiny.

Ale podobné dilema nemusejí řešit jen soudci „instancí, které se nemýlí“, ale též třeba advokáti, přesvědčení o své pravdě, kterou ctihodný soud přes jejich opakovanou snahu ne a ne (skrz svoji ustálenou judikaturu) akceptovat.


No a jak to dopadlo v Dijonu s kohoutem? Pod pokutou 100 FRF za každý den prodlení přemístit do 15 dnů od doručení rozsudku kohouta „za barák“ a zaplatit 3 000 FRF odškodnění. I když kdo ví, jak to vlastně opravdu dopadlo (právní moc v učebnici vyznačena není) a jestli si to autoři vůbec všechno nevymysleli ...

Celý příspěvek

Srovnáváme srovnatelné a srovnatelně?

Když jsem před léty seděl v lavicích vysoké školy mohl jsem díky dvěma oborům, se kterými jsem v těchto lavicích válčil, srovnávat různé metodologické přístupy obou z nich. Politologie, která byla vedle práva tím druhým oborem, se díky svému mládí v rodině společenských věd snažila vždy kompenzovat své poněkud nejisté postavení a přehlížení ze strany jiných starších, usazených a respektovaných oborů tím, že důsledně dbala na metodologii, ke které se hlásila, kterou vyznávala a jejíž čistotu nad míru obvyklou tříbila.

Z učebních textů a přednášek jsem se dozvěděl, mimo jiné, že právě právníci v případě aplikace srovnávacích postupů jsou na tom z hlediska metodologické čistoty nejhůř (nejlíp na tom byli historici). Metodologie používaná jedním z otců evropské politologie Mauricem Duvergerem (samozřejmě původně právníkem) byla překonána Seymourem Martinem Lipsetem (původně sociolog) a Steinem Rokkanem (původně filozof), kteří teprve přinesli do kuloárů učených politologických spolků to správné komparativní kafe.

Věcně vzato, je v případě jakékoliv srovnávací metody vždy klíčový výběr srovnávaných prvků, který by neměl být ovlivněn očekávaným výsledkem (výsledek by vlastně neměl být vůbec očekávaný) a tento výběr měl by mít vypovídací hodnotu, která se ovšem dost špatně měří. Srovnávané prvky by měly být zkoumány shodně (žádné sekundární zdroje) apod. Za největší hřích srovnávajících právníků je pak považován tzv. referenční odkaz (viz např. text Blanky Říchové v Politologické revue ze dne 2. prosince 1997, str. 9). Jde v podstatě o vedení nějaké úvahové linie s občasnými náhodnými odkazy tu a tam, podle potřeby srovnávajícího, jak se mu to hodí. Příkladem budiž třeba nález soudu, kterým se odkazuje na právní úpravu třeba Austrálie, Švédska, Holandska a Finska. Důvod výběru těchto čtyř států samozřejmě chybí, ale už letmý pohled dává pocítit reprezentativnost vzorku a obecnou vypovídací hodnotu takto provedené analýzy. Podobné postupy jsou v praxi nicméně běžné jak v argumentaci stran tak v úvahách soudů.

Odhlédneme-li od světa akademického, kde je podle mě vysoký nárok použití srovnávacích metod více než oprávněný, tak je dobré se také zamyslet do jaké míry je tato výtka relevantní ve vztahu k právní praxi, ať už rozhodovací nebo strategicko-litigační. Právní diskurs by měl v ideálním případě dodržovat akademické standardy dialogu a použitých argumentačních metod. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zejména aktivní aktéři některých procesů mají předem daný cíl (někým jiným), kterému přizpůsobují svou argumentaci, což lze považovat ve světě práva za zcela legitimní. Lze v běžné právní argumentaci argumentovat referenčně a vybírat si odkazy na cizí právní úpravy podle potřeby? Popřípadě, je přípustné pouze takové srovnání, kdy vybírám srovnávané prvky nezávisle na výsledku, a to podle nějakého kritéria, které zaručí vypovídací hodnotu takového srovnání?

Možné postupy jsou samozřejmě oba, nicméně každý se řídí jinými pravidly a pouze jeden z nich lze podřadit pod srovnávací metody, byť jsou tam nepřesně (a to i politology) podřazovány oba. Rozdíl mezi oběma postupy je přitom klíčový.

Politologické, sociologické, historické a konečně i právní srovnávací metody jsou považovány za metody hodnotově neutrální. Empiricko-analytická politologie dokonce výslovně odmítá hodnotový diskurs. Srovnávací metody s vysokou mírou vypovídací hodnoty tak nemohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude síla argumentace. Naopak mohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude míra obvyklosti právní úpravy, míra zakotvení právního principu v katalogu států, jejichž celek považuji z nějakého (nenormativního) důvodu za vypovídající apod.

Argumentuji-li obecností právního principu, (ne)racionalitou právní normy či prozařováním právních principů, jak takový srovnávací metodologický postup namístě. Musím se ho ovšem držet důsledně, musím do výběru států (nebo jiných srovnávaných prvků) poctivě zahrnout i ty, které se mi svým obsahem nehodí, a odlišnost menšiny rozumně interpretovat. Svým postupem a výběrem srovnávaných prvků nemohu výsledek srovnávací analýzy ovlivnit; mohu nakonec tak stát pouze před volbou, zda srovnávací analýzu ve své argumentaci použiji či nikoliv. V případě nekorektního postupu pak riskuji adekvátní reakci protistrany (pro advokáty) nebo kritiku v odborném tisku (pro soudce). Tato metoda se, sociologicky řečeno, podobá kvantitativním metodám.

Naopak právní diskurz je někdy popisován jako diskurs norem či diskurz hodnot. V takovém případě je referenční a účelově zvolený odkaz na jinou normu, respektive na jinou argumentaci zcela namístě. Mohu tak například argumentovat, že v rozsudku jiného státu je právní problém řešen vhodně, že právní úprava jiné země z těch a těch důvodů je vhodnější apod. Taková argumentace musí být ovšem vedena především obsahově, a to velmi důkladně, protože fakticky argumentuji obsahem jiné normativní struktury a nikoliv tím, že ji někde někdo akceptoval. Jinými slovy lze argumentovat, že například německá právní úprava (nebo rozhodnutí soudu, text zákona apod.) jsou vhodné z důvodu vnitřní logické bezrozpornosti, přesvědčivosti, bezproblémové aplikovatelnosti, souladnosti s jinou normativní strukturou (mezinárodní, evropskou apod.). Totéž lze ovšem učinit ve vztahu k jakékoliv jinému státu, třeba i zdánlivě vzdálenému (Jihoafrická republika, jihoamerické státy apod.).

Argumentační referenční odkaz nelze ovšem zahrnovat pod srovnávací metody, protože v podstatě nesrovnávám. Tato metoda má na rozdíl od kvantitativních srovnávacích metod spíše povahu kvalitativního postupu, až někdy i výzkumu. Míra pochopení toho, na co se odkazuji, musí být hlubší a musí mít kontextuální povahu na rozdíl od srovnávání pouhých výsledků. Každý se v každém procesu může odkazovat na jakékoliv právní argumentace, přičemž v konkurenci proti sobě pak stojí normativní argumenty, jejich celky, společenský kontext a celková přesvědčivost a nikoliv označení jejich původu.

Obě metody jsou tak odlišné a vzájemně neslučitelné. Lze je v konkrétní argumentaci použít paralelně, ale nikoliv konvergenčně. V praxi jsou bohužel mnohdy vzájemně kontaminovány, přičemž výsledky jsou pak rozpačité a mnohé závěry z takto hybridních postupů příliš nepřesvědčí. Těm, kdo se na právním diskursu podílí, včetně advokacie, by prospělo pokud by se obě metody důsledně oddělovaly. Možná, že by nás pak jiní sociální vědci více respektovali. V ideálním případě pak možná i naučíme empirické politology uvažovat normativně. Celý příspěvek