JINÉ PRÁVO RWANDSKÉHO TRIBUNÁLU

K mému prvnímu příspěvku mě tak trochu inspiroval název blogu, který mě oslovil s nabídkou hostování. Celou svou profesní kariéru soudce jsem se řídil naším trestním řádem, typickým reprezentantem kontinentálního (civil law) procesu. Jedna z věcí, na kterou jsem se po svém zvolení soudcem ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR) těšil, byla unikátní šance vyzkoušet si jako soudce na vlastní kůži proces v duchu common law. Procesní pravidla - Rules of Procedure and Evidence 1), podle nichž se řízení před ICTR vede, jsou totiž zjevně inspirována především anglosaskými procesními principy s velmi jemnou příměsí prvků kontinentálního procesu. Nabízím proto čtenářům blogu svůj subjektivně laděný pohled na řízení před ICTR.

Zaujal mě již samotný zrod Rules. Zatímco hmotně právní základ činnosti ICTR tzv. Statute byl přijat rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 2), Rules si stvořili a schválili v souladu s čl. 14 Statutu sami soudci. A jsou to opět soudci, kteří je pravidelně u příležitosti plenárního zasedání ICTR podrobují revizi a novelizují. To jen dokumentuje důvěru, jaké se soudcům na této úrovni dostává. Za čtrnáct let existence Tribunálu byla Rules novelizována sedmnáctkrát. Vesměs šlo o změny, které měly pomoci akcelerovat činnost Tribunálu, neboť zejména v úvodních letech své existence musel čelit mnohdy oprávněné kritice pro průtahy.

Jsa limitován rozsahem postu, soustředím svůj exkurz o řízení před ICTR především na hlavní líčení (trial).

Oproti typickému common law systému postrádalo řízení před ICTR dva důležité atributy.

Prvním byla absence poroty, která je u hrdelních zločinů ve státech common law v podstatě pravidlem. Ta mi, upřímně řečeno, příliš nescházela, neboť mé zkušenosti s laickým prvkem při hledání spravedlnosti jsou přinejmenším smíšené. ICTR zasedal v senátech složených ze tří profesionálních soudců. Přes absenci laického prvku někteří obhájci i prokurátoři, patrně zatíženi svou předchozí praxí, jakoby na tento podstatný rozdíl zapomínali a prezentovali se před soudem často prostředky, které by snad měly efekt u laické poroty, u soudců však vzbuzovaly spíše shovívavý usměv. Jejich oblíbeným taktickým prvkem byla například snaha znemožnit svědka protistrany za každou cenu, nejlépe kladením sugestivních či kapciózních otázek. Ty předseda senátu zamítal zpravidla jen tehdy, když proti nim byla vznesena protistranou námitka.

Druhým chybějícím atributem byl minimální výskyt tzv. přiznání viny - plea of guilty. Tento (velmi zjednodušeně řečeno) jakýsi kompromis stran v otázce viny, který vyústí v dohodu schvalovanou soudem, umožňující omezit hlavní líčení jen na uložení trestu, je v common law systémech praktikován ve značné míře. Například justice USA takto vyřídí v trestní agendě více než 90% případů a bez existence tohoto institutu by kolabovala. Rules ICTR tento institut znají (viz Rule 100), nicméně zejména v úvodních deseti letech jeho existence se plea of guilty prakticky nevyskytlo. Proč? Jako první přiznal vinu rwandský premiér z doby genocidy Jean Kambanda. Senát ICTR však dospěl k závěru, že s ohledem na míru jeho viny nejsou ani přes plea of giulty a jeho spolupráci při vyšetřování splněny podmínky pro zmírnění trestu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na doživotí. To zjevně demotivovalo jeho potenciální následovníky. Další plea of guilty se začala objevovat až v posledních letech a vedla k ukládání na poměry ICTR mírných trestů v rozmezí 7 až 15 roků odnětí svobody.

Oproti našemu trestnímu řízení se výrazně lišila již fáze řízení, které předcházelo podání obžaloby. Pravidla shromažďování důkazů v této fázi byla velmi stručná a obecná (viz Rule 39). Vyšetřovatelé obžaloby i obhajoby zpravidla vyslechli svědky, kteří byli dominantním zdrojem dokazování, jen zcela neformálně a o výslechu učinili stručný záznam (written statement). Nešlo tedy o doslovnou protokolaci výpovědi svědka, jak ji známe u nás, svědek většinou tento zápis ani nestvrzoval svým podpisem. Tyto informativní zápisy pak musela obžaloba poskytnout nejpozději 60 dní před plánovaným datem výslechu svědka obhajobě (Rule 66) a naopak. Poněkud kuriózní z pohledu české úpravy bylo i to, že každá ze stran své svědky na přelíčení připravovala. Vybavilo se mi doporučení Johna Mortimera 3), vloni zemřelého britského advokáta a spisovatele: „The first rule of advocacy. Never ask your witness a question unless you are quite sure of the answer.“ V optimálním případě měla příprava svědka spočívat v ujasnění, jaké dotazy mu budou v hlavním líčení kladeny a které skutečnosti jsou podstatné. Tato příprava však měla často opačný efekt. Svědek se u vědomí své role (tj. že je „svědkem obžaloby“ nebo „svědkem obhajoby“) snažil vypovídat zcela jednostranně, z jeho odpovědí byla patrná vehementní snaha držet se připravené verze a „pomoci“ jedné ze stran za každou cenu. Soudci pak ale takovou výpověď hodnotili často velmi rezervovaně.

Hlavní líčení před ICTR probíhá ve dvou fázích. V jeho prvé části prezentuje své důkazy obžaloba (Prosecution case). Poté, po určité přestávce v trvání 2 – 6 měsíců, v závislosti na rozsahu dokazování, tak činí obhajoba (Defence case).

Každé z těchto fází předchází tzv. status conference, kde strana předloží soudu seznam svědků a dalších důkazů, které hodlá v hlavním líčení provést, včetně časového plánu. Soud může tento požadavek redukovat. To se zpravidla děje, nicméně nijak radikálně. Zajímavým prvkem sloužícím k urychlení řízení je možnost každé ze stran prohlásit některé skutečnosti za nesporné s tím, že je nebude třeba v hlavním líčení prokazovat. V praxi se však taková prohlášení týkala zpravidla jen zjevných notoriet. Další novinkou pro mne byl motion for acquital (Rule 98bis), který umožňuje obhajobě navrhnout soudu zproštění obžalovaného (buď úplně nebo alespoň v některých bodech obžaloby) již po prvním stádiu řízení, tedy po prezentaci důkazů prokurátorem, neboť důkazy jím prezentované k uznání viny nestačí. I když tyto návrhy podávali obhájci prakticky vždy, vyhověno jim bylo jen výjimečně a zpravidla jen ohledně několika málo skutků. Naproti tomu zproštění obžalovaného po provedení celého hlavního líčení nebyla zas tak výjimečná. Aktuálně připadá na třicet Tribunálem pravomocně odsouzených osm pravomocně zproštěných obžalovaných. 4)

Vedle těchto dvou zásadních fází řízení dávalo Rule 85 možnost na důkazy protistrany reagovat (prosecution evidence in rebuttal, resp. defence evidence in rejoinder) ještě dalšími důkazy. V praxi se tak ale stávalo minimálně, a pokud, tak ve velmi omezeném rozsahu.

Prakticky mrtvé zůstávalo Rule 98, podle něhož mohl soud z vlastní iniciativy nařídit některé ze stran opatřit důkaz nebo sám povolat svědky. Procesu totiž dominovala zásada, že iniciativa v opatřování a provádění důkazů náleží stranám a stěžejní úlohou soudu je, aby dohlížel na regulérnost tohoto procesu. Já, odchován (a sebekriticky přiznávám, že patrně i trochu deformován) inkvizičním procesem, jsem někdy těžce nesl fakt, že strany opominuly důkazy, které by mohly jejich tvrzení prokázat lépe. Toto pojetí bylo značně vzdálené našemu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, kde se hlavní iniciativa předpokládá na straně soudu, kterému se za v podstatě nevynutitelné součinnosti stran ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Nejčastěji používaným důkazem před ICTR byl výslech svědků. Ten probíhal ve třech fázích (Rule 85B). V první, tzv. „examination in chief“, si svědka vyslechla strana, která ho před soud přivedla. V dalším stádiu, tzv. „cross-examination“, dostala tutéž možnost protistrana. Podle Rule 90G se ovšem křížový výslech musel omezovat na témata, jichž se týkala fáze examination in chief. Snaha toto pravidlo porušit byla zdrojem četných a většinou úspěšných námitek. Bylo tedy prakticky nemožné, aby svědek, kterého přivedla jedna strana, vypověděl něco, co by výrazně pomohlo protistraně. Třetí fáze, tzv. „re-examination“, byla fakultativní, a záleželo jen na straně, která výslech započala, zda jej hodlá vzhledem k průběhu druhé fáze ještě doplnit.

Právě výslechy svědků jsou pro mě dodnes noční můrou jinak pozitivních vzpomínek na více než dvouleté působení v rudočerném taláru soudce ICTR. Výslech neprobíhal jako u nás v podobě úvodní spontánní a souvislé výpovědi svědka, po níž následují odpovědi na dotazy soudu a stran, nýbrž od počátku pouze formou odpovědí na otázky. Ty byly zástupci obou stran často kladeny velice „zeširoka“ a tak trvalo drahnou dobu, než přišly první dotazy skutečně k věci. To spolu s nutností překládat každou odpověď do tří jazyků (angličtiny, francouzštiny a jazyku kinyarwanda) vedla k enormnímu trvání výslechů, přičemž právě nepřesný překlad byl dalším zdrojem vznášených námitek, o nichž musel senát často rozhodovat. Nijak nepřeháním, když řeknu, že výslech, který před ICTR trval dva jednací dny, by před českým soudem trval dvě hodiny. Rule 90F sice soudu ukládalo „udržovat kontrolu nad prováděním výslechů, aby byly efektivní a směřovaly ke zjištění pravdy, a vyloučit plýtvání časem“, ale v praxi se využívalo minimálně. Záviselo totiž na přístupu předsedy senátu. V této roli jsem jako soudce ad litem vystupoval jen zcela výjimečně v době, kdy předseda senátu například z důvodu nemoci absentoval a senát zasedal v souladu s Rule 11bis pouze ve dvou. Podle mé zkušenosti právě předsedové senátů pocházející ze zemí common law byli v tomto ohledu ke stranám velmi benevolentní. Razili zásadu, že vyslýchajícího prokurátora nebo obhájce lze žádat, aby se tázal k věci, jen k námitce protistrany. Protistraně však neefektivní kladení otázek zpravidla nevadilo. Zásah soudce do výslechu ve snaze zvýšit jeho efektivitu by podle názoru některých mých kolegů mohl vést strany k námitce, že soud je podjatý a nadržuje protistraně. Snažil jsem se nicméně na své kolegy působit ve směru maximálního využívání Rule 90F a snad jsem v tomto směru i dosáhl dílčích úspěchů.

Obdobně jsem tyto tendence vlastní inkvizičnímu procesu aplikoval i při kladení otázek svědkům. Ty soudci ICTR kladli nikoli na úvod výslechu, jak je tomu pravidlem u nás, ale až v jeho závěru, poté co s výslechem skončily obě strany. I zde platilo nepsané pravidlo, že soudem položená otázka měla sloužit pouze k upřesnění toho, co již zjišťovaly svým výslechem strany. Představa, že by snad na podkladě otázky položené soudem došlo k objasnění něčeho zásadního a tím i k výrazné pomoci jedné ze stran, nepřipadala v úvahu. Někteří soudci proto raději otázky nekladli vůbec. Já jsem se snažil najít jakýsi kompromis mezi zažitou tendencí objasnit vše, co je pro případ relevantní, a nepochybně úctyhodným pravidlem, že je na stranách, ne na soudu, aby prokazovaly vinu či nevinu obžalovaného.

Problémem dokazování byl minimální výskyt neutrálních svědků. Prakticky každý ze svědků měl mezi členy své rodiny buď oběti genocidy anebo její pachatele. Rozhodně lépe na tom byla při hledání svědků obžaloba. V její prospěch totiž svědčili nejen samy přeživší oběti, resp. jejich pozůstalí, ale i někteří pachatelé. Těm podle rwandské legislativy kynula za spolupráci s Tribunálem (rozuměj spolupráci s obžalobou) šance na uložení mírnějšího trestu za jejich vlastní provinění či podmíněné propuštění z trestu, který si odpykávali. To obhajoba rekrutovala své svědky povětšinou z osob, které po skončení genocidy z obavy před svým postihem uprchly a zdržovaly se v zahraničí. Ve stále větší míře se proto k jejich výslechu využívala videokonference.

Zajímavá byla v tomto ohledu procesní pozice obžalovaného. V našem systému jeho výslechem dokazování v hlavním líčení začíná, neboť jeho výpověď bývá zpravidla stěžejním důkazem, a to přesto, že na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdu. Podle Rules ICTR záleželo na procesní taktice týmu obhajoby, zda vůbec nechá obviněného vyslechnout. Pokud se ovšem k takovému kroku obhajoba odhodlala, docházelo k tomu až na úplný závěr hlavního líčení. V tomto směru je naše hlavní líčení nepochybně efektivnější, neboť obsah úvodní výpovědi obžalovaného může nejlépe vymezit rozsah dokazování a jeho zaměření. Další odlišnost spočívala v tom, že obžalovaný, pokud se rozhodl vypovídat, měl pak stejně jako svědci povinnost vypovídat pravdu a v případě křivé výpovědi mohl být za ni postižen (Rule 85C). V praxi jsem ale postih žádného z obžalovaných pro křivou výpověď nezaregistroval, naproti tomu u svědků k tomu v několika případech došlo.

Závěrem mohu říci, že i když jsem k ICTR odjížděl s velice kritickým pohledem na náš trestní proces, po návratu jsem své mínění poněkud poopravil. Proslulý britský soudce J.K.Diplock 5) řekl: „ After all, that is the beauty of the common law; it is a maze and not a motorway“. Osobně nepovažuji za optimální ani bludiště ani dálnici. Oba systémy – civil law i common law – mají v případě trestního procesu své silnější i slabší stránky. Podle mého názoru je určitě dobře, budou-li se i nadále vzájemně inspirovat. Ostatně poslední novely našeho trestního řádu se tímto směrem ubírají a lze očekávat, že tento trend ještě neskončil.

1)blíže viz www.ictr.org - Basic legal texts
2)rezoluce Rady Bezpečnosti č. 955 z 8.11.1994
3)John Clifford Mortimer (1923-2009)
4)aktuální stav viz www.ictr.org - Status of cases
5)J.K. Diplock (1907 - 1985)

Celý příspěvek

Alespoň mušketýry nám ještě nechte

„Kdysi dávno žila na farmě na francouzském venkově krásná dívka jménem Corinne. Přestože většinu času věnovala práci na farmě, každou volnou chvilku využila k nácviku kotrmelců, salt, výpadů, odskoků a skoků z lana. Toužila po tom stát se mušketýrkou, ochránkyní královské rodiny.“ Takto začíná nová knížka z produkce firmy Mattel, nazvaná „Barbie a tři mušketýři“.

Právě tuto knížku přinesl Ježíšek mým dcerkám a proto mi nedalo, abych se do ní nezačetl. Nechci čtenáře Jiného práva unavovat podrobným přerozprávěním celého děje: samozřejmě se Corinne (společně se svým koťátkem:-) vydá do Paříže, a přestože je nejprve velitelem mušketýrů panem de Treville odmítnuta, později se s kamarádkami Vivecou, Araminou a Renee mušketýrkami stávají. Této pocty se jim dostalo za odměnu, jelikož poté, co „zatáhly za šňůrku, kterou měly ukrytou pod sukněmi, a jejich plesové šaty se vmžiku proměnily v mušketýrské uniformy“ , zabránily atentátu na prince Luise. V úplném závěru jednohlasně zvolaly slavné heslo „Všechny za jednu, jedna za všechny!“ a vyrazily za dalším dobrodružstvím.

Určitě bych nechtěl tento příběh jakkoliv parodovat, domýšlet jeho možné absurdity či se mu jinak vysmívat. Jen se nemohu ubránit pocitu, že tato (a řada dalších) na první pohled roztomilá knížka děti o mnohé okrádá. Kouzlo původního příběhu o třech mušketýrech totiž spočívá v tom, že mušketýři jsou stateční, čestní, vzájemně si pomáhají a neváhají nasadit život jen proto, aby královna nebyla diskreditována intrikami kardinála. Ženy vystupující v tomto příběhu jsou hodny ochrany (královna, paní de Bonacieux), případně jsou ďábelsky inteligentní (Mylady, vystupující pod různými jmény) a role ženských a mužských rolí je tak zcela přirozená a inspirující a nabízí malým čtenářům životní vzory. Muži svádějí souboje, dvoří se ženám, jsou ochotni se pro zpochybnění jejich cti nechat se zabít; ženy jsou zase krásné, šarmantní, inteligentní a obětavé. Domnívám se, že každý takovýto příběh dokáže děti pozitivně ovlivňovat: v chlapcích by měl vychovávat gentlemany a rytíře a v dívkách šlechetná stvoření hodná patřičného obdivu.

Takto viděno se obávám, že Corinne a její parta (a nezachrání to ani její koťátko) dětem nemají příliš mnoho nabídnout. V podstatě jim říkají: děvčata, postarejte se o sebe raději sama, chlapi jsou stejně neschopní a dokážete je předčit úplně ve všem. Není však velká škoda příběh, na kterém vyrostly celé generace našich předků, zcela protismyslně a zbytečně otáčet a vychovávat ženy, které již vlastně chlapy k ničemu nepotřebují?

Vím, že teď jsem vstoupil na velmi tenký led. Nicméně, mám pouze skromné přání, a to se přece o vánocích smí: nerad bych se za rok dočetl, že se Nšo-či pokrevně sbratřila s Ribanou anebo že patnáctiletá kapitánka zachránila Robinsonku i její věrnou domorodou kamarádku Středu a odplula na ponorce kapitánky Nemy...

Celý příspěvek

Novoroční mélange (dajli nebo nedajli medajli?)

Jako na začátku každého nového měsíce, sluší se poděkovat hostu minulému a přivítat nového. Pavel Simon nám nejenom ukázal, jak mechanizovat justici, ale hlavně jak ekonomicky obstarat zaslání vánočních přání na náklady veřejné kapsy. Děkujeme. Jsem zvědav, zda statistiky českých soudů či Ministerstva spravedlnosti zaznamenaly výrazný nárůst doručování soudních písemností do jiných členských států EU v období před vánočními svátky.

Hostem Jiného práva pro leden 2010 je soudce Nejvyššího soudu Robert Fremr. Kromě zkušeností ze snad všech stupňů českých trestních soudů zasedal také jako soudce ad litem u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. Nedávno byl také navrhnut jako jeden ze tří českých kandidátů na pozici soudce Evropského soudu pro lidská práva. Podrobnější informace o našem hostu a rozhovory s ním lze najít zde či zde.

Nad rámec uvedení nového hosta ještě tři další těky. Za prvé, co nového na (právním) internetu. Jako dobré společníky do právního putování v roce 2010 si dovoluji doporučit dva nové internetové zdroje. Jednak je to slovenský blog „Otvorené právo“, jehož provoz zajišťuje sdružení Via Iuris. Jeho poslání definuje úvodní příspěvek blogu: rád by poskytl alternativní diskusní prostor pro aktuální otázky slovenského právního světa a justice. Druhou novinkou v česko-slovenském internetovém světě je první bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci při Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity, který bude pravidelně přinášet aktuality a komentáře z oblasti studia lidských práv. Obsahem prvního bulletinu je například rozhovor s Evou Hubálkovou, vedoucí české kanceláře u ESLP, text o protiprávních sterilizacích, článek o zákazu křížů v italských státních školách nebo o tzv. české výjimce z Listiny základních práv EU. Naleznete jej zde.

Za druhé, zrovna jsem dostal výpis z mého běžného účtu za prosinec 2009. Sděluje mi, že mi byl připsán úrok za kladný zůstatek za rok 2009 ve výší 0, 68 Kč. Sděluje mi také, že zúčtování této transakce mě stálo 6 Kč. No, už se těším na novou výroční zprávu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, abych se dozvěděl, jak se u nás kartely, případně zneužívání kolektivní dominance tvrdě, ale skutečně tvrdě stíhá ve vodě, na souši i ve vzduchu…

Za třetí, nevím jak vás, ale mě v předvánočním období opět zaujala „cenová“ a „bilanční“ smršť. V onom deníku se vyhlašovalo devět hrdinů roku, v jiném čtyřicet Čechů roku 2009 atp. Kdo jsou tací Češi roku? Typická směsice: od herců a misek přes různé figurky veřejného života až po novopečeného děkana Právnické fakulty ZČU Jiřího Pospíšila a předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského. Při pohledu na podobné defilé mi nicméně smysl podobných podniků uniká. V některých případech člověk rozumí, proč byla ta či ona osobnost zvolena, u většiny ale vážně netuším.

Stále obskurnější mi různé „oceňování“ připadá poslední dobou u právníků. Právnické osobnosti, právníci roku, síně slávy, čestné medaile, pamětní plakety, pocty, ceny, čestné ceny; stále podivnější ceny za stále mlhavější (či neexistující) kritéria. Bohužel s rostoucím počtem cen tak nějak neroste počet právníků, které by mělo smysl oceňovat. Respektive on by třeba možná rostl, ale nikomu se je nechce hledat; takže namísto toho cpeme ceny funkcím a titulům, které jsou viditelné, byť není moc jasné, proč a za co jsou vlastně oceňováni. Při vší úctě kterou chovám k současnému předsedovi Ústavního soudu, v jeho činnosti za rok 2009 jsem nevypozoroval žádný „pozitivní exces“, pro který by bylo nezbytné jej provolat Čechem roku 2009. Rád se nechám opravit, ale nezaregistroval jsem žádný mimořádný osobní akt či činnost, která by nebyla pokryta velice slušným platem odpovídajícího ústavního činitele a z toho plynoucího postavení a požitků.

Ale to bude asi dáno moji mylnou (a, přiznávám, poněkud idealistickou až patetickou) představou o tom, co má být vlastně veřejně oceňováno. Pro mě není hrdinou/právníkem/osobností roku ten, kdo sedí na nějaké židli a vykonává funkci, za kterou je velice dobře placen. Pro mě je hrdinou/právníkem/osobností roku ten, kdo navzdory okolnostem a za cenu osobní oběti udělá něco dobrého navíc, co pohne právo a celou společnost dál. Kupříkladu slepec, který by mohl sedět doma jako osoba postižená, ale namísto toho vystuduje právnickou fakultu a vrhne se do práce v neziskovém sektoru. Právník pracující na ministerstvu, který se odmítne podílet na velice pochybné „právní“ činnosti jeho nadřízených náměstků a raději se nechá vyhodit, byť splácí hypotéku a musí živit ženu na mateřské dovolené i s dítětem. Vlastník obchodní společnosti či podnikový právník, který prostě odmítá uplácet při veřejných zakázkách, byť mu je konstantně omlacováno o hlavu, že „okrádá“ svoji společnost i rodinu. A konec konců i jakýkoliv právník může být oceněn za občanskou statečnost.

Odpovědnost a osobní nasazení se ale jaksi nenosí. Namísto toho oceňujeme kupříkladu jako „přínos advokacii“ to, když někdo umí hezky podojit veřejné rozpočty či opsat cizí práci a vytváříme stále větší počet cen a ceniček, které se rozdělují dle záhadných kritérií a bez jakéhokoliv zdůvodnění. No a protože jsme v Čechách, kde se všichni známe a stále někomu něco za něco dlužíme, tak se taková cena/pocta/medajlička stává vítaným typem zobchodovatelného protiplnění. Jaká je taková cena ceny? Kolik stojí ješitnost?

Nezbývá než doufat, že jednou náš právnický stav (či alespoň někteří jeho jedinci) dospěje natolik, že začne pochybné ceny podobného typu odmítat. Když už ne z principu, tak alespoň pro trochu té sebeúcty (jsem na tom vážně tak špatně, abych měl zapotřebí být v jednom pytli s těmito jedinci, kteří si za takových pochybných okolností vzájemně pochválí a rozdělí se o ceny?). Jinak mám obavu, že budeme stále jenom „Společně zakládat tradici, kterou si právnický svět zaslouží!“. Skutečně zaslouží. Až by se chtělo říct, že mu to patří.

I tak vše dobré do roku 2010.

Celý příspěvek

Vychovej si svého soudce

Původně jsem chtěl reagovat na poslední komentář Michala Ryšky k mému postu o M-justici, ve kterém si pochvaluje, že se na Okresním soudu v Chebu uvažuje v duchu principů a hodnot, dalším komentářem. Pak mi ale přišlo, že už uběhlo hodně postů a že by má reakce mohla zapadnout. Využívám tedy dobrodiní posledních dnů svého hostování a reaguji postem novým, který ale, a na to je třeba již předem upozornit, nemá nic společného s kauzou nejmenované právnické fakulty a mafiánskými praktikami, které se snad na ní měly odehrávat.

Napadlo mě, proč vlastně jásáme nad soudci, kteří se nezastaví u jazykového výkladu právních norem a jsou schopni své rozhodování opřít o jejich smysl? Proč jásáme nad soudci, kteří se nebojí s účastníky o jejich věci diskutovat a předstírat jim své pohledy na ni? Nemělo by to být naopak? Neměli bychom se pohoršeně dívat na každého soudce, jehož rozhodnutí v komplikované věci neprozařují právní principy, který skryt za pokerovou tvář nedá účastníkům ani v nejmenším najevo, jak si ve své kauze stojí a divit se nad tím, že se taková anomálie v naší justici může vůbec objevit?

Asi měli, ale nemůžeme. O příčinách tohoto stavu bylo mnoho řečeno a napsáno. V této chvíli mi daleko důležitější než otázka proč se nám to stalo, přijde odpověď na otázku, co s tím můžeme dělat? Justice přitom stále ještě hledá cestu ke své profesionální očistě a najde ji mnohem dříve, pokud jí v tom budou nápomocní sami její zákazníci, tj. účastníci řízení.

Ve svém posledním komentáři k m-justici jsem psal o nutnosti dialogu mezi soudcem a stranami, ve kterém soudce v rámci předvídatelnosti rozhodnutí a zrychlení vyřešení sporu odrývá svůj pohled na projednávanou věc. Psal jsem také o tom, že takový postup klade na soudce zvýšené nároky a že ne každému soudci se do něj musí chtít. Zde by ale měli do hry vstoupit účastníci řízení a vyžadovat po soudci (soudu, a to i odvolacím), aby dostál své povinnosti uložené mu § 99 odst. 1 OSŘ, podle kterého soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu.

Před zahájením jednání nebo přípravného roku by se měli účastníci dožadovat po soudu, aby jim sdělil svůj předběžný názor na věc, a to včetně toho, zda lze mít na základě dosud předložených (listinných) důkazních prostředků jejich tvrzení za prokázaná. Otázka prokázání tvrzení na základě předložených důkazů je pro strany zásadní, a to s ohledem na nově zavedený princip koncentrace řízení.

Tímto postupem mohou účastníci a zejména jejich zástupci nejen získat představu o možném výsledku svého sporu, která případně usnadní uzavření soudního smíru, ale i přimět ty ze soudců, jejichž příprava na jednání není zcela důsledná, aby ji zlepšili a jakkoli může jít o změnu dlouhodobou, je zvýšení profesionality soudců a modernizace jejich uvažování věcí, která prospěje nám všem.

A protože je zítra Silvestr, dovoluji si popřát všem příznivcům i odpůrcům JP, jakož i těm, kterým je JP lhostejné, aby pro ně rok 2010 představoval výrazný posun na cestě za hledáním jejich individuálního štěstí.

Celý příspěvek

Vánoční soudní "nadílka"

O Vánocích nenaděluje jen Ježíšek, ale i soudní tělesa. Těsně před Vánocemi totiž nejvyšší soudy často vypouštějí ta nejkontroverznější rozhodnutí. Možná pro tento úkaz existují pragmatičtější důvody (potřeba "čárek" na konci roku), osobně na to mám ale jinou teorii. O Vánocích totiž nejsou politici a novináří tak ostražití, lidi zajímají jiné věci (kdo by se chtěl hádat o Vánocích, že?) a po Novém roce už jsou na pořadu dne jiné zprávy. Soudci to podle mě moc dobře ví a tak konec roku náležitě využívají. Letošní nadílka byla ale štědrá více než obvykle. V Turecku se ujal nedávný rozsudek ESLP ve věci Batasuna, Nejvyšší Soud Spojeného království se opřel do ortodoxních židů, irský Nejvyšší soud do gayů, ESLP do Bosenské ústavy a něco málo přidal i NSS.


Ale popořadě. První dáreček přišel s dvoutýdenním předstihem dne 10.12.2009 od Nejvyššího soudu Irska (NSI). Ve věci McD v L & Anor [2009] IESC 81 NSI posuzoval spor otce (dárce spermatu) a matky (žijící v partnerském vztahu s jinou ženou) ohledně rodičovských práv k dítěti. Příběh má klasickou zápletku. Otec uzavřel s matkou dohodu ohledně dárcovství spermatu, přičemž se vzdal svých rodičovských práv. Po porodu dítěte si to však rozmyslel a dožadoval se pravidelných návštěv svého dítěte apod... V silně katolickém Irsku docela třaskavá směs. Irský Vrchní soud se vydal progresivní cestou a přiznal partnerskému vztahu dvou žen ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP (byť to jde nad rámec stávající judikatury ESLP). NSI nesouhlasil. Dohoda je podle něj neplatná (podle irského práva), irské soudy nemají co domýšlet nové kontury EÚLP ("The courts must respect the boundaries laid down by Article 29 of the Constitution. The Act of 2003 does not provide an open-ended mechanism for our courts to outpace Strasbourg"), de facto rodina v irském právu neexistuje a "pouto krve" (blood link) hraje klíčovou úlohu (blíže viz zde). LGBT komunita z toho pochopitelně není zrovna "happy", ale co se dalo v Irsku čekat, že...

Jako druhý přispěl svou troškou do mlýna o den později (11.12.2009) turecký Ústavní soud (TÚS), který rozpustil Stranu pro demokratickou společnost (DTP), jedinou parlamentní stranu zastupující zájmy kurdské menšiny, pro její údajné vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK). Tento krok vyvolal okamžitě nepokoje na jihovýchodě Turecka (blíže viz zde či zde) a nesetkal se zrovna s nadšením ani v EU (viz zde). Problém spočívá v tom, že TÚS postupně rozpustil všechny kurdské politické strany, čímž je zbavil jakéhokoliv zastoupení v tureckém parlamentu. V kauze DTP zašel ale TÚS podle většiny komentátorů asi už příliš daleko (viz zde). Bude tedy zajímavé sledovat, co na to ESLP. Rozhodování v této věc ale bude pikantní, neboť zbraň do ruky TÚS dal sám ESLP, a to svým rozsudkem ve věci Batasuna proti Španělsku. ESLP totiž v tomto rozsudku konstatoval, že mlčení znamená souhlas: „chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře“ (bod 88). S touto municí se dá odstřelit v podstatě jakákoliv politická strana.

Následoval Nejvyšší soud Spojeného království (NSSK, který od 1. 10. 2009 nahradil Sněmovnu lordů) svým rozhodnutím ze dne 16.12.2009 ve věci R (on the application of E) (Respondent) v The Governing Body of JFS and the Admissions Appeal Panel of JFS and others (Appellants) [2009] UKSC 15 (rozhodnutí a tisková zpráva dostupné zde). Spor před NSSK se týkal kritérií pro přijetí na žídovskou školu JFS v severním Londýně. Ortodoxní židovská kritéria totiž praví, že jednotlivce lze považovat za žida pouze tehdy, pokud jeho matka je židovka nebo pokud konvertovala k židovské víře "ortodoxním postupem". Syna M praktikujících židovských rodičů na JFS nevzali z toho důvodu, že matka přestoupila na židovskou víru pod dohledem neortodoxní synagogy (otec je židem od narození). Ve zkratce šlo o to, jestli NSSK britské soudy přiznají škole plné právo určovat, "kdo je žid" (rozhodnutí à la political question doctrine), nebo jestli vnutí škole kritéria svá. NSSK formuloval své rozhodnutí velmi opatrně, nicméně většina konstatovala, že JFS se dopustila přímé diskriminace vůči M na základě etnického původu. O širších souvislostech a izraelské judikatuře píše Ran Hirschl zde. Osobně je mi postoj NSSK bližší než argumenty à la "vnitřní autonomie církve" (viz např. rozsudek NSS ze dne 29.1.209, sp. zn. 2 As 54/2007, dostupný zde). Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny.

Nadílka od ESLP patří již k pravidelnému předvánočnímu koloritu, neboť ESLP každoročně vyhlašuje porci rozsudků velkého senátu právě před Vánoci. Letos tomu nebylo jinak. Ve věci Sejdic a Finci proti Bosně and Herzegovině (rozsudek velkého senátu ze dne 22.12.2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06) velký senát shledal ústavu Bosny a Hercegoviny v rozporu s EÚLP. Bosenská ústava v reakci na předcházející krvavý konflikt stanoví komplexní pravidla mj. pro sestavování horní komory parlamentu a "prezidentství". Do horní komory parlamentu tak mohou kandidovat pouze zástupci tří "ústavodárných národů" (tj. Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Na stejném principu stojí i "prezidentství" - Bosna nemá prezidenta jednoho, ale hned tři (opět po jednom z řad Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Pánové Sejdic a Finci se však do těchto škatulek nevešli. První z nich je Rom, druhý židovského původu. Oba chtěli kandidovat do horní komory i na funkci prezidenta. Ejhle, problém. ESLP se nerozpakoval a shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby) ve spojení s čl. 14 EÚLP (akcesorický zákaz diskriminace) i porušení čl. 1 Protokolu č. 12 (všeobecný zákaz diskriminace). Kauza je zajímavá hned z několika důvodů: (1) jde o první aplikaci všeobecného zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 12; (2) ESLP se až příliš rychle vypořádal s námitkou, že bosenská ústava jakožto křehký poválečný kompromis tvoří dodatek k Daytonských dohodám (body 30 a 47 rozsudku); (3) ESLP zcela ignoroval historický kontext, který měl zásadní vliv na vznik samostatného bosenského státu a jeho ústavního textu [to bije do očí zejména v porovnání s jinými kauzami - viz např. Ždanoka proti Lotyšsku (body 115c a 120) či výče zmiňováná věc Batasuna proti Španělsku (bod 89)]. Podle mého názoru ESLP ujel a jeho rozsudek je mimo realitu. Na této kauze se naplno projevuje deficit ESLP spočívající v tom, že na vše nahlíží výhradně prismatem lidských práv. Ústavy však (narozdíl od EÚLP) chrání nejenom lidská práva.

Na závěr zmiňuji zajímavý předvánoční rozsudek rozšířeného senátu NSS (ze dne 21.12.2009, čj. 7 Azs 24/2008-141, na webu NSS dosud nezveřejněno). Na rozdíl od výše uvedených rozsudků se nejedná o žádné ústavněprávní "haute couture", nicméně toto rozhodnutí by mohlo čtenáře JP zajímat, neboť ohledně právního zastoupení ex offo se tady posledně strhla menší šarvátka (viz zde). Rozšířený senát NSS ve zkratce konstatoval následující: (1) Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; (2) Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě. Osobně jsem zvědav, jak se toto rozhodnutí ujme v praxi. Ustanovování právních zástupců např. v azylových věcech je totiž hotové neštěstí. Každý druhý advokát podává kasačku proti svému ustanovení (ne, že by důvody advokáty uváděné nebyly míněny dobře - řada z nich vcelku rozumně argumentuje, že v dané oblasti nemají dostatečné znalosti a nechtějí si vzít osud člověka na triko). Problém spočívá v tom, že pokud první kasačce vyhovíte, už žádného právního zástupce neustanovíte, protože každý další advokát přijde se stejnou písničkou. Přitom v ČR působí již několik advokátů specializovaných na azylovou agendu, kteří jsou ochotni tyto kauzy převzít - jenže krajské soudy ustanovují advokáty "padni komu padni". Výše uvedený rozsudek NSS by tak mohl tomuto mechanickému ustanovování právních zástupců (nejen v azylových věcech) učinit přítrž a donutit krajské soudy při ustanovování advokátů trošku přemýšlet (a tím ulehčit práci všem zúčastněným). Na druhé straně tento rozsudek rozhodně nelze vykládat ve stylu "já chci Sokola, dostanu Sokola". Konečně - pokud se nemýlím - tento rozsudek NSS jde proti ustálené judikatuře NS (nejsem momentálně schopen dohledat konkrétní rozhodnutí), a proto bude zajímavé, jestli časem nedojde k nějakému "mezisoudnímu dialogu" mezi NS a NSS. To už bychom ale asi chtěli moc.

Celý příspěvek

Jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat?

Rád bych svým dílem přispěl k diskusi o odškodňování újmy na zdraví, která na JP proběhla mj. díky příspěvkům Michala Ryšky a Vojtěcha Cepla. Tentokrát však nikoli z pohledu ochrany osobnosti, ale z pohledu náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, a to konkrétně hledáním odpovědi na otázku, jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat.

Judikatura v oblasti odškodňování ztížení společenského uplatnění je stran jeho výše značně rozkolísaná. Na jedné straně stojí soudy, které důsledně aplikují odškodňovací vyhl. č. 440/2001 Sb. a jen zřídka shledají podmínky pro zvýšení odškodnění ZSÚ ve smyslu jejího § 7 odst. 3 a když už je shledají, nepřiznají odškodnění přesahující několik miliónů Kč. Na druhé straně stojí soudy, které zpravidla se opíraje o princip proporcionality odškodnění ZSÚ ve vztahu ke způsobené újmě, jak jej definoval ÚS ve svém nálezu III. ÚS 350/03, dokáží přiznat odškodnění i ve výši přesahující 15 či 20 miliónů Kč. Při svém rozhodování mohou přitom vyjít z toho, že je soudce oprávněn ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikovat podzákonný předpis (zde hypotézu právní normy obsažené v § 7 odst. 3 zmíněné vyhlášky) nejen tehdy, je-li sám o sobě neústavní, ale také tehdy, jde-li sice o předpis ústavně souladný, avšak důsledky jeho aplikace jsou s ústavními principy, tj. i principem proporcionality, neslučitelné.

Za sebe přiznávám, že odškodnění pohybující se v řádech miliónů či desítek miliónů korun, přesahuje moje rozlišovací schopnosti. S realitou svého života jsem ještě tak schopen spojovat částky v řádech desítek tisíc korun, možná i stovek tisíc korun, ale nastavit kritéria pro to, zda někomu přiznat odškodnění ZSÚ ve výši 8 nebo 10 mil. Kč, pocitově schopen nejsem.

Když jsme tedy rozhodovali o výši odškodnění ZSÚ v jedné pracovně-právní věci, ve které se kvalita života padesátiletého muže propadla v podstatně na nulu, potřeboval jsem si pro sebe stanovit horní hranici odškodnění ZSÚ, tj. objektivní hranici principu proporcionality, abych věděl, v jakých mantinelech by se mělo odškodnění pohybovat. Má nedostatečná představivost mě vedla k tomu, abych si odpověděl na otázku, jaká by měla být výše odškodění za jeden měsíc, neboť tam jsem předpokládal dostat se k částkám, které jsem schopen pocitově spojit s realitou svého života.

Protože jedním z objektivně zjistitelných způsobů ohodnocení společenského uplatnění je mzda, vyšel jsem z průměrné mzdy, která v dané době činila cca 20.000,- Kč měsíčně. Výše průměrné mzdy v době vzniku škody uveřejněná ČSÚ by podle mě mohla představovat odškodnění ZSÚ za jeden měsíc v případě, kdy se kvalita života poškozeného propadne na nulu. Chápu, že samotná újma na zdraví nemá s průměrnou mzdou mnoho společného a už předem se bráním podezření, že bych nerozlišoval mezi odškodněním ZSÚ a škodou na výdělku, ale jiný objektivně zjistitelný faktor mě prostě nenapadl.

Dalším faktorem ke zvážení byla předpokládaná délka života poškozeného, která v posuzované věci činila 77 roků (opět dle údajů zveřejněných ČSÚ). Vynásobením částky 20.000,- Kč počtem roků a měsíců vyšla částka 18.480.000,- Kč. Tuto částku jsem v dané věci považoval za horní hranici přiznatelného odškodění ZSÚ v případě, kdy by poškozený utrpěl škodu v okamžiku svého narození. Protože ji ale utrpěl po odžití zhruba dvou třetin své předpokládané délky života, bylo mu v konkrétní věci možno přiznat nejvýše jednu třetinu uvedené částky, tj. 6.160.000,- Kč. V dané věci to bylo snadné, protože se kvalita jeho života propadla na nulu a do stanovení výše odškodnění ZSÚ tedy nevstupoval faktor míry snížení kvality života.

Uvedený výpočet se bude přirozeně lišit v jednotlivých věcech, protože s narůstajícím věkem narůstá pravděpodobná délka dožití, která se pak různí i podle pohlaví, neboť pravděpodobná délka dožití je u žen vyšší než u mužů. Navrženým postupem však lze dospět k vyčíslení nejvyšší míry odškodnění ZSÚ, která je vázána na realitu každodenního života a do jejíhož vyčíslení nevstupují mimoprávní úvahy, s odškodňováním rozsáhlé újmy na zdraví zpravidla související.

Celý příspěvek

Jan Potměšil: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu

Se vrůstajícími technickými možnostmi přibývá případů, kdy jsou orgánům veřejné moci pro účely dokazování předkládány důkazy v podobě zvukových či obrazových záznamů, pořízených např. mobilními telefony. Rád bych se zamyslel nad použitelností audio a video nahrávek jako důkazu, v posledku především v přestupkovém řízení, jímž se převážně zabývám. Judikatura je převážně občanskoprávní a trestněprávní, a správní soudy se k tomuto problému dosud jednoznačně nevyjadřovaly, čímž je má úvaha do značné míry limitována. Snad z diskuze, kterou už k tématu otevřel dr. Kűhn a k níž se tímto pokouším přispět, vzejdou další názory, které by situaci vyjasnily.

V přestupkovém řízení se lze s audio a video nahrávkami setkat relativně často, totéž myslím platí i pro trestní a občanskoprávní řízení. Tyto důkazy bývají nezřídka bez námitek přijímány, někdy je dokonce jejich získání výslovně doporučováno, zejména v případech, kde dochází deliktu pouze „mezi čtyřma očima“ a jiných důkazů, např. svědeckých výpovědí nezúčastněných osob, se nedostává. Nikdo se příliš nezabývá otázkou jejich přípustnosti, resp. se o této otázce raději mlčí.

Problém nastává, když pachatel nechce „prodat kůži lacino“, a namítá nepřípustnost takového důkazu, byl-li získán bez jeho vědomí či souhlasu, nebo byl-li bez jeho souhlasu takový důkaz použit. Orgány veřejné moci, působící v první linii, někdy na tuto argumentaci přistoupí, a důkaz odmítnou. Samozřejmě k velké frustraci osob postižených deliktem, které se prostřednictvím záznamu pokoušely prokázat pravdivost svých tvrzení nebo oprávněnost svých nároků. Otázkou je, zda je takový přístup udržitelný a zda je otrocký výklad použitelnosti důkazů s ohledem na znění § 12 odst. 1 občanského zákoníku („OZ“) jediný možný a obecně akceptovatelný.
Ustanovení § 12 odst. 1 OZ ostatně neplatí bezvýjimečně, neboť v ustanovení § 12 odst. 2 a 3 OZ z pravidla vysloveného v prvním odstavci zakotvují určité výjimky pro případy zákonné úřední licence a pro případy vědecké, pedagogické, umělecké a zpravodajské licence.

Otázkou je, zda výčet zmíněných výjimek, resp. „licencí“, je výčtem taxativním a uzavřeným, nebo zda lze připustit ještě další výjimky. Jinými slovy otázka stojí také tak, zda § 12 OZ jen v obecných rysech nerozvádí rozsah ochrany soukromí a ochrany osobnosti s tím, že v některých případech pouze výslovně konkretizuje meze této ochrany s ohledem na jiné legitimní zájmy, které mohou být se zájmem na ochraně soukromí a osobnosti (cti, dobrého jména, listovního tajemství atd.) v rozporu, aniž by ale vylučoval i existenci jiných případů, kde se jiné legitimní zájmy s osobnostními právy také mohou dostat do kolize. Domnívám se, že takový výklad není vyloučen – práva chráněná § 12 odst. 1 OZ vyplývají přímo z norem ústavních a není myslím nezbytně nutné každý konkrétní případ kolize ústavních práv na zákonné úrovni upravovat.

Soustředíme-li se na to, co zákonodárce považoval za důležité na zákonné úrovni řešit, tak na prvním místě stojí zájem státu, resp. veřejné moci (§ 12 odst. 2 OZ), na druhém místě (§ 12 odst. 3 OZ) pak zákonodárce připouští i relevanci zájmu na rozvoji vědeckého bádání, rozvoji umění či informování veřejnosti (které ovšem svým významem také přesahují zájem pouhého jednotlivce). Zájmy ryze individuálního charakteru, ale ani jinými zájmy smíšeného charakteru (např. zájem na prokázání deliktu, zasahující do sféry soukromé i veřejné) se už zákonodárce nezabývá, což snad lze přičíst i době vzniku OZ.

Dle mého názoru to nevylučuje individuální řešení dalších kolizí různých zájmů, třeba mezi zájmem na ochraně soukromí a zájmem na objasnění civilního, trestního nebo správního deliktu, kdy výsledkem může být závěr, že písemnosti osobní povahy, obrazové snímky apod. smějí být pořízeny nebo použity i bez svolení osoby, jíž se týkají, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, např. nízkou intenzitu zásahu do soukromí, a vážné důvody či důležité zájmy, kterými je tento zásah ospravedlňován.
Nízkou intenzitu zásahu do soukromí jistě dovodíme, budeme-li např. zaznamenávat pachatele závažné trestného činu konaného na veřejnosti, kdy případnou obranu skrze § 12 odst. 1 OZ dle zdravého rozumu zhodnotíme jako drzost, neboť (odhlédněme teď od presumpce neviny) pachatel si nárokuje právo porušovat práva druhých, ale dovolává se vlastních práv, aby jeho protiprávní jednání nebylo prokázáno a potrestáno.
Zamysleme se i nad rozdílem mezi zaznamenáním deliktu na trvalém médiu (paměť kamery, diktafonu, mobilního telefonu), a „záznamem“ v lidské paměti svědka, který delikt současně nahrává. Záznam kamery a jeho další reprodukce je v zásadě nepřípustná, reprodukce „záznamu“ události z paměti prostřednictvím svědectví přípustná je. Demagogicky se mohu tázat – zakážeme svědkům i vidět, aby nezasahovali do práv pachatele? Nebo je to nesmysl (samozřejmě), a pak musí být přípustné uchovávání „svědectví“ o určité skutečnosti i jinými prostředky (trvalejšími)?
Zneužitelnost záznamu na trvalém médiu je samozřejmě podstatně snazší než u pouhého zapamatování si určité události, a naopak ani ústní či jiná reprodukce, o paměť se opírající, není, co se přípustnosti dalšího šíření týče, zcela bezbřehá, ale je opět omezena osobnostními právy. Otázkou ale je, zda je nutno ihned od začátku zneužití trvalé nahrávky presumovat, a proto zakázat i její pouhé pořízení, a následně pro jistotu zakázat pro futuro i její použití (myslím, že nikoliv zneužití) např. v soudním či správním řízení.

Řešení přípustnosti pořízení a následně i šíření nebo reprodukce záznamu se tak nejspíš musí odvíjet od konkrétních okolností, a to především od účelu pořizování (příp. následného šíření či jiného použití) záznamů. Přípustnost pořízení (a dalšího použití) záznamu, podmíněná kvalifikovaným účelem takového jednání, je ostatně zakotvena i ve zmiňovaných ustanovením § 12 odst. 2 a 3 OZ. Tím se vracíme k důvodům, byť v zákoně neuvedeným, které by mohly zásah do osobnostních práv ospravedlnit.

Takovým důvodem může být dle mého názoru např. zájem na objasnění určitého deliktu.V extrémním případě záznamu vraždy nejspíš nebudeme argumentovat zásahem do osobnostních práv pachatele, ale s odkazem na princip proporcionality dovodíme, že pořízení i použití záznamu je přípustné, neboť zde stojí zájem významnější než ochrana osobnostních práv, a to prokázat závažný trestný čin, potažmo potrestat pachatele takového činu, nebo se – bude-li to možné – podobnými úvahami ani zabývat nebudeme, protože „to dá rozum“.

Zmiňme ale i subtilnější úvahu o tom, zda lze argumentovat zájmem na prokázání závažného deliktu, když jsme samotný delikt ještě neprokázali, a s ohledem na zákaz presumpce viny se tedy o základ našeho zdůvodnění přípustnosti pořízení záznamu nemůžeme opřít – pak by se muselo argumentovat zájmem obecným, nezávislým na okolnostech údajného deliktu, definovaným nejlépe v podobě další, „důkazní“, licence uvedené přímo v zákoně, jinak vždy budeme stále v nejistotě, zda pořízení a použití záznamu později obstojí. (Pokud ale vycházíme z předpokladu, že § 12 odst. 2 a zejména 3 pouze deklaruje něco, co je z podstaty věci dovoditelné i bez příslušného ustanovení zákona, bude další licence jen zákonnou berličkou usnadňující řešení konfliktu dvou zájmů, ale nikoliv řešením v rovině ústavní, k níž se stále musíme vracet.)

Opustíme-li úvahy de lege ferenda, resp. „co by, kdyby“, a vrátíme-li se k onomu extrémnímu případu vraždy, nejspíš uznáme, že odmítat důkaz záznamem vražedného jednání není namístě. Otázkou je, nakolik tento závěr platí u méně vyhrocených případů – méně závažné trestné činy, civilní věci, přestupky. Nezbude asi než poměřovat, nakolik je zásah do osobnostních práv přípustný v porovnání s významem chráněného zájmu, kterým je zásah odůvodňován a ospravedlňován. Jako orgán, mající zájem „chytit lumpa“, resp. „mít lumpa na lopatě“, si asi převahu zájmu na objasnění deliktu vždycky zdůvodním. Ostatně zákonem výslovně upřednostněný zájem na rozvoji umění či na informování občanů v tom kterém médiu myslím z abstraktního hlediska také nestojí kdovíjak vysoko. V konečném fázi ale nebude záviset na mém účelovém výkladu, příp. ani na mé sebelépe míněné snaze najít onu hranici přípustnosti, ale na tom, jak věc posoudí soudy.

Jak už bylo zmíněno, soudy nejsou v posuzování přípustnosti důkazů pořízených či použitých bez souhlasu či svolení osoby, jíž se záznam týká, jednotné. Zároveň lze ale v jejich přístupu vysledovat min. tři způsoby, jak se s „nezákonností“ důkazu vypořádat. Do první skupiny lze zařadit ty judikáty, kde se soud striktně drží textu OZ, a důkaz jako nepřípustný odmítne. Druhý přístup se pokouší formálně držet textu zákona, avšak zužujícím výkladem jeho praktický dopad omezuje, např. restriktivním výkladem pojmu soukromí. Třetí přístup už striktní znění § 12 OZ obchází či přímo prolamuje, a nad rámec § 12 OZ dovozuje další podmínky, za nichž lze záznam použít

V kusém přehledu judikatury vypořádávající se s použitím záznamů projevů osobní povahy jako důkazu začněme soudní stolicí nejpovolanější, tedy Ústavním soudem, konkrétně jeho nálezem sp.zn. I. ÚS 191/05.

Ústavní soud v tomto nálezu (týkající se civilní věci) úvodem odkazuje na svůj dřívější nález sp.zn. II. ÚS 502/2000, v němž je vyslovena obezná teze, že soukromí člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu čase hovoru atd. Jestliže ústavní pořádek ČR připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Ústavní soud dále konstatuje, že v posuzované věci se o takový zájem nejedná a je třeba posoudit, zda jde o zásah do ústavních práv jiných osob, a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv. Pokračuje pak připuštěním omezení základních práv či svobod, byť ústavní úprava jejich omezení mnohdy nepředpokládá, i v případě jejich kolize. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je však nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do práv druhého. Při střetu základních práv, stojících na stejné úrovni, je pak věcí soudů, aby vážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým.

Ústavní soud zároveň v textu nálezu považuje za nepochybné, že každý má právo zaznamenávat vlastní telefonické hovory, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu. Pořízení záznamu však Ústavní soud odděluje od jeho použití, když odmítá, že by provedení důkazu v občanském soudním řízení záznamem telefonického hovoru proti vůli volajícího bylo možno odůvodnit zákonnou úřední licencí dle § 12 odst. 2 OZ. Za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem nebo jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Pokračuje konstatováním, že záznam telefonického hovoru je záznamem projevů osobní povahy a takový záznam může být proto použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
Ústavní soud pak uzavírá, že pokud soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny, a důsledně vzato i do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.

V nálezu lze mít za potěšující připuštění relevance zájmu na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány, z čehož lze dovodit přípustnost pořizování a použití záznamu projevů osobní povahu pro účely dokazování v trestním řízení, čímž se Ústavní soud blíží výše zmíněnému „třetímu“ přístupu prolamujícímu striktní vymezení § 12 OZ. Úvahami nad přípustností pořízení záznamu telefonátu, neboť si je každý údajně vědom možnosti, že hovor bude nahráván, se pak Ústavní soud blíží výše zmíněnému šalamounskému „druhému“ přístupu, kdy je formálně zákon dodržen, avšak je tak trochu obejit restriktivním výkladem tak, že pořízení záznamu je možné, neboť je předpokládán konkludentní souhlas nahrávané osoby. Závěr je však už velmi přísný („první“ výše zmíněný přístup), kdy další použití záznamu (bez souhlasu nahrávané osoby) je už rezolutně odmítnuto.
Otázkou mimo jiné je, v čem se trestní řízení tolik liší od civilního, aby pro ně platily odlišná pravidla pro přípustnost důkazů (trestným činem může být spáchán i civilní delikt a naopak, sama hranice mezi trestným činem a deliktem dle civilního práva navíc může být neostrá a v čase se mění). Považuji za sporné, aby trestný čin směl být prokazován širším okruhem důkazů než civilní delikt, jímž může být způsobena i podstatně vyšší materiální či jiná škoda. Stát a zájem společnosti (resp. „vrchnosti“) jako by stál výše než zájem „pouhé“ fyzické osoby, resp. osoby sledující soukromé, nikoliv „vyšší“, zájmy.

Diskutabilní je i výklad o přípustnosti nahrávání telefonátů, jsem-li si údajně vědom, že mohu být nahráván – osobně jsem nikdy nepoužíval telefon s nahrávacím zařízením ani nepředpokládám, že ve svých běžných rozhovorech budu někým nahráván (a nesouhlasil bych s tím). Naopak technické možnosti připouštějí, abych (budu-li chtít) nahrával i jakékoliv jiné osobní projevy, kdy bych mohl vyslovit podobnou úvahu, že přece každý si musí být vědom toho, že kdykoliv a kdekoliv může být nahráván (lumpové nedobrovolně figurující v různých investigativních reportáží by mohli vyprávět).

Jinak za vyústění nálezu lze považovat závěr, že samotné nahrávání telefonického hovoru je přípustné, důkaz tímto záznamem však lze provést (v občanském soudním řízení) jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Tímto závěrem argumentuje např. i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí (o dovolání v civilní věci) sp.zn. 22 Cdo 4172/2007. Tato kombinace „šalamounského“ a striktního výkladu § 12 odst. 1 OZ však ve výsledku nepřináší zásadní posun, pouze přenáší rozhodný okamžik spočívající v projevení výslovného souhlasu s důkazem (jeho použitím) až do řízení před soudem. Je-li záznam pro nahrávanou osobu „nevýhodný“, těžko lze očekávat její souhlas.

Za druhé podstatné vyústění nálezu (resp. spíše nálezu dřívějšího, a to nálezu sp.zn. II. ÚS 502/2000, na nějž je odkazováno) pak lze považovat připuštění použití záznamů osobní povahy pro účely trestního řízení. Tímto východiskem se de facto řídil např. Nejvyšší soud v trestní věci sp.zn. 5 Tdo 229/2008. Ten nejdříve odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 396/04, v němž je vysloven právní názor, podle nějž lze využít zvukový záznam jako podpůrný důkaz k prokázání věrohodnosti ve věci vypovídajících svědkům. K procesní použitelnosti zvukových záznamů v trestním řízení pak Nejvyšší soud dále odkazuje na svůj judikát publikovaný pod č. 55/2001 Sb.rozh.tr., dle nějž je třeba rozlišovat odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezeného postupu a podmínek, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít. (Dodejme, že přípustnost důkazu je zde dovozována pouze ze skutečnosti, že trestní řád stanovuje striktní pravidla pro odposlechy pořizované orgány činnými v trestním řízení, nikoliv už pro „odposlechy“ pořizované soukromou osobou – o občanském zákoníku a pravidlech v něm zmíněných se však jaksi mlčí.)

Příkladem přístupu, kdy je restriktivním výkladem omezován dopad § 12 OZ na použitelnost záznamů projevů osobní povahy v soudním řízení (aniž by tentokrát bylo odkazováno na specifika trestního řízení), tedy shora zmíněného „druhého“ přístupu, budiž např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 28/04.
V daném případě Ústavní soud na základě podané stížnosti posuzoval trestní věc, v níž se stěžovatel domáhal po Ústavním soudu, aby zakázal soudu provést důkaz magnetofonovým a písemným záznamem telekomunikačního provozu uskutečněného mezi telefonní stanicí operačního střediska policie se stěžovatelem, a tento záznam vyřadil ze spisu a zničil.

Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že přítomnost magnetofonového záznamu a jeho písemného přepisu v trestním spise a rovněž i jeho provedení jako důkazu nejsou způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života nebo porušit listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů. Svůj závěr Ústavní soud zdůvodnil tak, že právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však jedinec neocitá za situace, kdy – ač v prostředí soukromém či rodinném – vystupuje či plní funkce veřejného charakteru. Rovněž tajemství zpráv podávaných telefonem nelze vztahovat na úkony, které jsou svou povahou úkony služebními.

Ústavní soud se tedy vůbec nezabýval otázkou charakteru řízení, v němž měl být důkaz záznamem telefonátu proveden, ale soustředil se na okolnosti jeho získání, kdy telefonát policistovi ve službě, byť na soukromou telefonní stanici, a to z operačního střediska, kde byly všechny hovory dle interních norem pro účely kontroly nahrávány, vylučoval soukromý charakter hovoru a procesní nepoužitelnost záznamu hovoru jako důkazu pro údajný zásah do soukromí.

Dalším příkladem restriktivního výkladu § 12 odst. 1 OZ je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 64/2004, týkající se civilní věci, kde se konstatuje, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný.
Žalovaný opřel důvodnost svého dovolání mj. o skutečnost, že odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí 21 Cdo 1009/98 (závěr judikátu je takový, že soud neprovede důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby).

Dle Nejvyšší soudu však osobní povahu zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. V daném případě byl zvukový záznam přijatý jako důkaz záznamem jednání společníků obchodní společnosti o jejích problémech. Za těchto okolností proto dle Nejvyššího soudu nelze projevy účastníků hovoru považovat za projevy osobní povahy. Nemohlo proto dojít ani k zásahu do osobnostních práv žalovaného ve smyslu § 12 odst. 1 OZ a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný.

Nejpříměji se k možnosti použití záznamů projevů druhých osob bez jejich souhlasu postavil Nejvyšší soud ve svém usnesení (týkajícím se trestní věci) sp.zn. 5 Tdo 459/2007, kde uvedl, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán, kdy ustanovení § 88 trestního řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Nejvyšší soud však dodává, že přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud pak dodává, že významnou okolností v takových případech bude především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem.

Jako další příklad přímého postavení se k otázce přípustnosti důkazů nahrávkou, pořízenou bez souhlasu nahrávané osoby, lze také zmínit výše už představené nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/05. a sp.zn. II. ÚS 502/2000, které k licencím dle § 12 OZ de facto přiřazují ještě nezbytnost danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.

Jak z výše uvedeného vyplývá, lze přes rozpory v judikatuře a praxi alespoň vysledovat určité tendence v posuzování otázky přípustnosti audio a video-záznamů jako důkazu. V civilních věcech jsou takové důkazy v zásadě odmítány, byť se v některých případech judikatura pokouší o restriktivnější výklady § 12 odst. 1 OZ. V trestním řízení lze vysledovat intenzivnější snahu o připouštění nahrávek jako důkazu, na pomoc jsou brány opět buď restriktivní výklady § 12 odst. 1 OZ, nebo argumenty o použitelnosti nahrávek, nepořídil-li je sám orgán činný v trestním řízení, nebo je argumentováno přímo výklady, které tvrdí, že takové důkazy nelze a priori odmítat a je třeba např. zvažovat míru zásahu do soukromí a další relevantní okolnosti, tedy řídit se zásadou proporcionality.

Nevím však o žádné judikatuře, která by se výslovně zabývala použitelností audio a video-nahrávek, pořízených soukromou osobou bez svolení nahrávané osoby, ve správním řízení, a speciálně pak v řízení přestupkovém (příp. obecně v řízení o správním deliktu). Dohledal jsem pouze civilní judikát dostupný v Aspi pod zn. (Rc) 23 C 3/97, kde se mj. uvádí, že „žádný zákon neopravňuje občany k tomu, aby si mohli opatřovat důkazy pro účely správního, přestupkového, soudního či jiného řízení zachycováním projevů jiných fyzických osob osobní povahy, a to i přes ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (…)“. Tedy i kdyby Vás na nože brali, ne abyste si to zaznamenávali, zlobiví občané!

Otázka použitelnosti nahrávek ve vztahu ke správnímu, potažmo přestupkovému, řízení dle mého názoru zatím stále čeká na rozhodnutí. Ač Nejvyšší správní soud klade na přestupkové řízení stejné nároky jako na řízení trestní, nevím, jak by přípustnost nahrávek jako důkazu v řízení přestupkovém, nikoliv trestním, posoudil, a zda by vedle procesních povinností přiznal správním orgánům i odpovídající „procesní možnosti“.

Shora totiž přestupek vždy vypadá bagatelně, někdy však může jít o hodně a důkaz nahrávkou může být velmi důležitý (např. tam, kde z povahy věci nejsou svědkové – např. u většiny případů domácího násilí). Ale i tam, kde o hodně nejde (např. lump láme stromek na náměstí, močí sousedovi na nové auto či vyhrožuje trafikantovi) se domnívám, že odkazovat na ochranu projevů soukromé povahy je chucpe. Myslím, že zákon má chránit soukromí, nikoliv porušování zákona a „nerušený výkon“ protiprávního jednání.

Doufám proto do budoucna spíše ve zdravý rozum, a snad ne marně. Do doby, než se nějaký ten judikát urodí, zdvořile žádám o názory na výše nastíněnou problematiku, příp. o praktické rady, jak zatím s důkazy audio a video-nahrávkami, pořízenými bez vědomí či souhlasu nahrávaných, (zejména v přestupkovém řízení) naložit.
Celý příspěvek

I Ty můžeš zachránit ESLP!

Jak to s Evropským soudem pro lidská práva v současné době vypadá, to jsem se snažil popsat již v tomto postu, v němž jsem zároveň zmínil přípravu konference na vysoké politické úrovni, jejímž tématem by měla být záchrana štrasburského Titanicu.

Švýcarsko, které jako momentálně předsednická země ve Výboru ministrů Rady Evropy konferenci na únor 2010 svolalo, představilo na počátku tohoto týdne návrh deklarace, která by měla být na konferenci přijata, a požádalo zároveň, aby na národních úrovních proběhla pokud možno co nejširší debata k danému problému.

Text návrhu deklarace je k dispozici v angličtině a francouzštině, pro úplnost odkazuji také na memorandum předsedy ESLP z července 2009 (EN, FR) a stanovisko Řídícího výboru pro lidská práva Rady Evropy z prosince 2009 (EN, FR). Zde je potom materiál (v angličtině) zpracovaný kanceláří českého vládního zmocněnce, který byl počátkem prosince dán k dispozici švýcarskému vládnímu zmocněnci k případnému využití při přípravě návrhu deklarace (ne český vládní zmocněnec, jen ten materiál ;-).

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP uvítá veškeré podněty k předloženému návrhu deklarace, jakož i jiné postřehy a náměty týkající se současného fungování kontrolního mechanismu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jeho zamýšlené reformy (kvz@msp.justice.cz).

P.S. Klání o historicky druhého českého soudce u ESLP vstoupilo do další fáze, neboť komise pod vedením ministryně spravedlnosti dnes z celkem třinácti přihlášených uchazečů sestavila tříčlennou kandidátku, která by měla být předložena ke schválení vládě. Oněmi vyvolenými jsou Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, Robert Fremr, soudce Nejvyššího soudu, a Mahulena Hofmannová, profesorka mezinárodního práva (viz tisková zpráva).

Celý příspěvek

K přípustnosti důkazu utajenou audiovizuální nahrávkou v civilním řízení

Velmi praktickým důkazem v některých civilních žalobách může být utajeně pořízená audiovizuální nahrávka. Současně však její použití v civilním procesu musí podléhat určitým omezením, které vyplývají zejména z ochrany osobnosti a soukromí (§ 11 násl. OZ, čl. 7 odst. 1 Listiny). Nutno rovněž odlišit možnost pořízení a využití utajené audiovizuální nahrávky v civilním řízení, na straně jedné, a ve správním a trestním řízení, na straně druhé. Níže chci diskutovat limity pro použití obdobných důkazů v civilním řízení.

V ustanovení § 158d TŘ (Sledování osob a věcí) jsou zakotveny přesné podmínky utajeného pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení.

Pro oblast správního trestání dospěl NSS nedávno (rozsudek NSS čj. 1 Afs 60/2009 – 119, body 24-45) k právnímu závěru, podle něhož v českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do „soukromého života“ fyzických osob ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Protože neexistuje žádný právní základ pro výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do soukromého života fyzických osob, činí to nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému zásahu ve smyslu judikatury ESLP. Správní orgány proto nemohou důkazy utajenou audiovizuální nahrávkou pro účely správního řízení vůbec pořizovat.

Naproti tomu není vyloučeno, aby ve správním řízení byl použit důkaz videozáznamem pořízeným v utajení nikoliv orgány veřejné moci, ale soukromými osobami. Podmínkou je, aby byl takovýto záznam pořízen zcela nezávisle na orgánech veřejné moci (srov. čj. 7 As 7/2007 - 63).

Jiná situace obecně existuje v civilním řízení. Podle judikatury NS hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný (zasahující do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 násl. OZ). Uvedený případ se týkal použití zvukového záznamu hovoru mezi společníky obchodní společnosti o záležitostech této společnosti.

Citovanou kauzu nutno interpretovat v kontextu nálezu ÚS ze září 2006 (Nález sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006). V tomto poměrně stručném nálezu řešil ÚS otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Tímto záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. K tomu ÚS nejprve podotkl, „že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory.“ ÚS však zpochybnil, že provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 OZ. „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon…. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Jestliže tedy soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny - a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“

Uvedený judikát ÚS je podle mne nutno interpretovat restriktivně. Zejména by byla velmi nebezpečná jeho mechanická aplikace, která se už v judikatuře civilních soudů začala projevovat (srov. např. diskusi tady nebo tady). Ve smyslu čl. 8 Úmluvy nutno rozlišovat pořizování obdobných záznamů ze strany soukromých osob, na jedné straně, a pořizování záznamů ze strany veřejné moci, na straně druhé. Mechanické srovnání civilního a trestního procesu, které cit. nález I. ÚS 191/05 činí, je proto přinejmenším pochybné. V prvém případě jde typicky o horizontální vztah, tedy soukromoprávní vztah dvou osob soukromého práva. V případě druhém jde naopak o vztah veřejnoprávní. Na ten se uplatní základní zásady ústavního pořádku, zejména zásada, podle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Úst), což samozřejmě platí též na možnost pořizovat důkazy, které zasahují do soukromí třetích osob. Naproti tomu u možnosti pořídit a použít důkaz utajenou nahrávkou ze strany soukromé osoby se uplatní ústavní zásada, podle níž každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Úst). Použití takových důkazů je omezeno nikoliv zákonným podkladem, ale ochranou soukromí třetích osob ve smyslu § 11 násl. OZ.

V soukromoprávních vztazích nelze ochranu soukromí aplikovat na případy, kdy projevy osob nemají osobní povahu. Osobní povahu nemají zejména projevy související s výkonem povolání nebo podnikání (např. nahrávka manažera během pohovoru, který z rasistických důvodů odmítá přijmout uchazečku o zaměstnání; nahrávka telefonické objednávky požadující dodání zboží atd.). Projevy, které nemají osobní povahu, nutno vykládat extenzivně, a to i se zřetelem na to, zda se hrubě dotýkají základních hodnot právního systému (např. nahrávka pedagoga, který obtěžuje studentku, pořízená onou studentkou, jistě nemá osobní povahu). Naproti tomu nebude přípustné použít jako důkaz takové projevy, které již osobní povahu mají (např. soukromý hovor manažera v restauraci s přítelem, z něhož plyne, že manažer zastává sexistické názory, nelze použít pro účely řízení o žalobě, podle níž propustil svého zaměstnance z důvodu diskriminace na základě pohlaví).

Celý příspěvek

Dveře pro přenos důkazního břemene podle § 133a OSŘ až příliš otevřené?

Nedávné rozhodnutí NS poprvé detailně interpretuje § 133a OSŘ. Přiznávám se, že jsem překvapen snadností, s jakou se důkazní břemeno podle § 133a přenese na žalovaného. Dále se nechci detailně zabývat fakty této kauzy (k přesunu důkazního břemene zde mělo dojít i podle mého striktnějšího výkladu - viz níže), ale ukázat na problémy, které interpretace NS může v praxi vyvolat.

Z uvedeného judikátu, který se týkal pracovněprávní věci, a v němž NS interpretoval § 133a ve znění před novelizací provedenou antidiskriminačním zákonem (ADZ), lze vyvodit, že pokud se žalobce domáhá některého z nároků uvedených v § 133a, má v občanském soudním řízení procesní povinnost tvrdit, že jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů. Žalobce má také povinnost své tvrzení prokázat prostřednictvím jím označených důkazů, ledaže by šlo o shodné tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 OSŘ). Tvrzení žalobce (zaměstnance) o tom, že byl v pracovních věcech diskriminován z důvodů uvedených v § 133a, má soud za prokázané vždy, nevyšel-li v řízení najevo opak. Opak vyjde v řízení - s ohledem na obecně platnou zásadu, že v občanském soudním řízení nelze prokazovat tzv. negativní skutečnosti - najevo, jen jestliže druhý účastník (zaměstnavatel) bude tvrdit a prostřednictvím jím označených důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.

Tvrzením a prokázáním toho, že neporušil (neporušuje) zásadu rovného zacházení, může podle NS „žalovaný (zaměstnavatel) z povahy věci dokázat jen to, že pohnutka (motiv) jeho jednání nespočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu; tímto způsobem nemůže být vyvrácena pravdivost tvrzení účastníka o tom, že byl jednáním druhého účastníka (zaměstnavatele) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn, a proto důkazní povinnost v tomto směru spočívá na účastníku, který je tvrdil (na zaměstnanci).“

Podle NS nelze souhlasit s tezí žalobkyně, „že by k prokázání znevýhodňujícího jednání zaměstnavatele mohla postačovat pouze "určitá míra pravděpodobnosti". Má-li zaměstnanec opravdu za to, že ho zaměstnavatel svým jednáním (konáním nebo opomenutím) znevýhodnil či znevýhodňoval oproti jiným svým zaměstnancům, nic mu nebrání v tom, aby je tvrdil (popsal, v čem takové jednání spočívalo), a je třeba - v zájmu naplnění zásad spravedlivého procesu - trvat na tom, aby takové tvrzení prostřednictvím důkazů prokázal.“ Proto má zaměstnanec v civilním řízení „procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.“

Otázkou zůstává, co se rozumí oním "znevýhodněním ve srovnání s jinými zaměstnanci." Z dalšího odůvodnění rozhodnutí se zdá, že "znevýhodněním" je již jen prosté rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že určitý zaměstnanec byl odmítnut, zatímco jiný zaměstnanec přijat. Takovýmto výkladem by však NS otevřel dveře k přesunu důkazního břemene až příliš dokořán. Je totiž otázkou, zda má k přesunu důkazního břemene dojít při jakémkoliv odlišném zacházení mezi mužem a ženou, gayem a heterosexuálem, resp. Romem a Neromem. Vedle skutečnosti samotného rozdílného zacházení totiž takové zacházení musí alespoň na prvý pohled vyvolávat dojem, že k odlišnému zacházení došlo právě z důvodu zakázané diskriminace (na základě pohlaví, sexuální orientace, rasy atd.). Je pravda, že v řadě případů nehraje tento rozdíl větší roli. Půjde typicky o situace, kdy plnění má být poskytnuto komukoliv bez ohledu na jeho rasu nebo pohlaví, resp. další zakázané důvody. Například pokud Vietnamec prokáže, že jako jediný z celé restaurace nebyl obsloužen, zatímco ostatní hosté obslouženi byli, vytváří již sama skutečnost rozdílného zacházení pravděpodobnost jednání majícího diskriminační charakter. Naproti tomu jiná rozhodnutí obnášejí již sama o sobě výběr mezi celou škálou kandidátů: zde samotná skutečnost, že byl vybrán některý z kandidátů, bez přistoupení dalších relevantních okolností není podezřelá. Nelze ani tvrdit, že takovéto rozhodnutí má znevýhodňující charakter. Podle NS však k přesunu důkazního břemene dojde automaticky bez dalšího již jen na základě samotného rozdílného zacházení! Půjde o situace, kdy povýšen byl muž, nikoliv žena, přijat byl kandidát neromského původu a nikoliv kandidát Rom atd.

Ostatně také Ústavní soud ve shora analyzované kauze Pl. ÚS 37/04 (ústavnost institutu přesunu důkazního břemene) uvádí, že žalobce v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním „nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět.“ Pokud např. kandidát černé barvy pleti nebude přijat na určité místo, nelze o tom podle mne hovořit bez dalšího jako o tom, že s ním nebylo „zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem“. Odmítnutí uchazeče o zaměstnání totiž samo o sobě přece není nic neobvyklého.

Např. podle britské judikatury (blíže viz knížka Bobek / Boučková / Kühn, Rovnost a diskriminace) samotná skutečnost, že v konkurzu nebyla vybrána osoba určité barvy pleti, ještě sama o sobě k přesunu důkazního břemene nestačí, k této skutečnosti musí přistoupit ještě další relevantní důkazy (např. nefairový nebo nestandardní průběh konkurzu, horší kvalifikace přijatého kandidáta, event. jiné podezřelé okolnosti atd.). Obdobně je tomu podle judikatury NS USA, podle níž žalobce prokáže prima facie diskriminaci (spojenou s přesunem důkazního břemene), pokud dokáže, že 1. patří do rasově minoritní skupiny; 2. že se ucházel o dané místo a byl pro toto místo dostatečně kvalifikován; 3. byť byl pro dané místo kvalifikován, zaměstnavatel jej odmítl; 4. zaměstnavatel hledal pro dané místo zaměstnance i poté, co byl žalobce odmítnut. Podle mne teprve pokud bude toto prokázáno, může žalobce ve smyslu nálezu Pl. ÚS 37/04 „tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací“, aniž by samotnou diskriminaci musel (a mohl) prokazovat. Mimochodem v kauze řešené NS takové nestandardní okolnosti byly, totiž žalobkyně disponovala dopisem předsedkyně představenstva, který diskriminaci připouštěl, resp. v průběhu konkurzu byly změněny jeho podmínky, přijatý kandidát nesplňoval některé podmínky stanovené při vyhlášení konkurzu, podivné výroky ve vztahu k žalobkyni atd. (viz narace rozhodnutí NS).

Domnívám se, že výklad zaujatý NS nebude udržitelný v případě většího množství žalob podle ADZ. Otevřením dveří pro až příliš snadný přechod důkazního břemene v pracovněprávních antidiskriminačních sporech totiž příliš zvyšuje potencionální administrativní náročnost výběrového řízení ze strany zaměstnavatelů. Připomeňme znovu rozdíl mezi zákazem diskriminace a příkazem k pozitivní akci - skutečnost, že v případě srovnatelně kvalifikovaných kandidátů vyberu kandidáta určité rasy, sexuální orientace nebo pohlaví, sama o sobě diskriminaci nezakládá (tím se zákaz diskriminace liší od příkazu k pozitivní akci). Pak ale nerozumím tomu, proč by se bez přistoupení jakýchkoliv dalších podezřelých okoností mělo přenášet důkazní břemeno na žalovaného.

Celý příspěvek