Robert Fremr: Zabití – hit trestního zákoníku?

Ve svém posledním příspěvku bych rád zavedl čtenáře do oblasti, která se na tomto blogu vyskytuje spíše sporadicky, a sice do sféry trestního práva. Vybral jsem si k tomu novinku od 1. ledna účinného trestního zákoníku – skutkovou podstatu trestného činu zabití (§ 141). Novinku očekávanou toužebně především obhajobou, ale dost možná i samotnými soudci.

Pojetí trestných činů proti životu a zdraví v trestním zákoníku odstraňuje slabinu předchozí úpravy tím, že u činů spočívajících v úmyslném usmrcení člověka rozšiřuje oběma směry rozpětí trestních sazeb a umožňuje tak lépe diferencovat činy, které se shodují svým fatálním následkem, ale současně příkře odlišují jeho průvodními okolnostmi. Zavedením nové privilegované skutkové podstaty zabití bylo vyslyšeno i volání po usnadnění mírnějšího trestání pachatelů, kteří usmrtí jiného v afektu, jenž u nich nastal z omluvitelných příčin. V minulosti se tak dělo, avšak poměrně zřídka, prostřednictvím aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu vzhledem k okolnostem případu (§ 40 odst. 1). Trest však nemohl klesnout pod 5 roků odnětí svobody (§ 40 odst. 3).

Nová skutková podstata dává pro ukládání mírnějších trestů určitě větší prostor, jak vymezením trestní sazby, která činí tři až deset let odnětí svobody, tak stanovením podmínek pro její aplikaci. Přínos vidím již v jejím novém názvu, který koresponduje s laickým chápáním méně závažných případů usmrcení. Odstraňuje také stigma „vraha“ pro jejich pachatele. Zvláštní je, že u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZK), ač jde u pachatelky o prakticky identický duševní stav, zákonodárce ke změně názvu nepřistoupil.

Bylo zajímavé sledovat poněkud dramatické okolnosti vzniku současného znění § 141 TZK. Je totiž výsledkem novelizace již schváleného původního znění trestního zákoníku zákonem č. 306/2009 Sb. Tato novela „vychytávala“ některé nedostatky, na něž se přišlo ještě před účinností nového zákoníku. Předchozí znění § 141, jež bylo součástí zákona č. 40/2009 Sb., totiž vyvolávalo určité výkladové problémy („Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“). Především z něj na první pohled nevyplývalo, že uvedené případy duševního stavu pachatele musí mít význam okolnosti, která výrazně snižuje škodlivost tohoto jednání. Při dogmatickém jazykovém výkladu by se dobrodiní tohoto ustanovení mohl dovolávat například pachatel vloupání, jenž při útěku z místa činu zastřelí policistu, který se jej snažil zadržet. Nebyl snad takový pachatel rozrušen? Nejednal ve zmatku či strachu, že bude zadržen? I když pevně věřím, že orgány činné v trestním řízení by si s výkladem této původní verze poradily, nová úprava riziko těchto výkladových sporů eliminovala.

Současné znění § 141 zní následovně: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.“

Všimněte si, jak pouhé odstranění čárky za slovem rozrušení, pozměnilo význam po něm následujících slov. Rozrušení jako předpoklad aplikace § 141 se tak váže i na dále uvedené případy strachu, zmatku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které byly v původním znění uváděny od rozrušení odděleně, tedy nikoli jako jeho zdroje. Tato změna určitě usnadní zamýšlený výklad, k čemuž výrazně přispěje i (po vzoru obdobných zahraničních úprav) doplnění slov „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Tato slova jednoznačně vylučují ze hry adepty na dobrodiní § 141 z řad těch, kteří sice jednali v rozrušení, ale z důvodů, které si snížení trestu nezasluhují. Obdobně u pachatelů (v praxi to asi nejčastěji budou dlouhodobě týrané či zneužívané ženy), kteří jiného usmrtí v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, budou podmínky aplikace § 141 shledány spíše u těch, kteří se činu dopustí pod bezprostředním vlivem takového jednání poškozeného, než u těch, kteří se činu dopustí uváženě, s časovým odstupem, jako odplaty za předchozí jednání poškozeného.

Kvalifikace usmrcení jiného podle § 141 se nepochybně stane vytouženou metou obhajoby v případech žalovaných jako zločin vraždy podle § 140. To s sebou ponese i zvýšené nároky na dokazování, zcela určitě i větší tlak na znalce, kteří budou vyšetřovat duševní stav obžalovaného. Bude třeba mít na mysli, že v řadě případů jsou při činu jen pachatel a jeho oběť. To dává poučenému pachateli možnost vykreslit při vyšetřování svůj duševní stav tak, aby splňoval podmínky
§ 141, ale o to řada z nich usilovala již za předchozí úpravy.

Negativní ohlasy u některých expertů vyvolal fakt, že v souladu s § 17 trestního řádu bude k projednání obžaloby podané pro trestný čin zabití věcně příslušný okresní soud. Těm lze ale oponovat, že okresní soudy byly a jsou věcně příslušné k projednání trestných činů vraždy novorozeného dítěte matkou, tedy obdobnému případu privilegované skutkové podstaty vraždy. Uvidíme, jak se s touto novou úlohou okresní soudy vypořádají.

Nijak mě nepřekvapilo, že už za první týdny účinnosti nové úpravy jsem z tisku zaregistroval hned několik případů, kdy soudy tuto kvalifikaci využily. Z toho dovozuji, že nová úprava včetně změny názvu trestného činu, která z pachatele snímá stigma „vraha“, odstranila blok, který nejen v zákoně, ale i v hlavách některých soudců bránil mírnějšímu potrestání pachatelů těchto trestných činů. Nemělo by ale podle mého názoru dojít k jejímu hromadnému nadužívání. Popřelo by to jeden z principů nového zákoníku, kterým je zmírnit postih trestných činů proti majetku a současně vytvořit prostor pro zvýšenou ochranu společnosti před trestnými činy proti životu a zdraví.

Robert Fremr

Celý příspěvek

Robert Fremr: Nenastal čas odtajnit hlasování soudců?

Tímto tématem bych si dovolil navázat na post JUDr. Elišky Wagnerové (Tajnosti soudní…, Jiné právo, 1.11.2007), kterým otevřela poněkud tabuizované téma tajnosti hlasování. Autorka se v něm soustředila především na situaci u Ústavního soudu, já bych se chtěl podívat na téma z pohledu obecných soudů, přesněji z pohledu trestního soudce.

Pokud jde o současnou právní úpravu, ta v případě rozhodování obecných soudů v trestním řízení nedává možnost výsledky hlasování ani odlišný názor publikovat. Podle § 58 odst. 4 tr.ř. se protokol o hlasování zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona (zákonodárce zde zjevně zapomněl doplnit i dovolání), jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku. Po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

Principu tajného hlasování určitě nelze upřít historickou opodstatněnost, jak o ní psala JUDr. Wagnerová, spočívající v ochraně odlišně hlasujícího soudce před – dříve panovníkem, později před jinými negativními důsledky, k nimž by jeho nekonformní postoj při rozhodování mohl vést. Nabízí se ovšem otázka, zda je tato ochrana soudce v našem soudním sytému nutná ještě dnes, kdy se Česká republika přinejmenším z pohledu legislativních záruk nezávislosti soudce řadí mezi vyspělé demokracie. Zda už nepřišla doba, kdy by měla ustoupit zájmu na publikaci odlišného stanoviska přehlasovaného soudce, které, byť je menšinové, může být velice inspirativní jak pro účastníky předmětného řízení, tak pro právnickou veřejnost a judikaturu. V průběhu svého působení u Rwandského tribunálu jsem se opakovaně setkal s tím, že mezi aplikovanými precedenty se objevily i „dissenting opinions“.

Tajnost hlasování s sebou nese i aspekty, které osobám na hlasování nezúčastněným zůstávají utajeny, a právě ty se chci pokusit na některých příkladech z mé praxe popsat.

V úvodu mé soudcovské kariéry u obvodního soudu mě v trestní věci v otázce viny přehlasovali laičtí přísedící (tehdy soudci z lidu), kteří trvali na tom, že obžalovaného je nutno zprostit obžaloby. Šlo sice o bagatelní delikt, ale přesto mi, jak si asi dokážete představit, dělalo určité obtíže verdikt v jednací síni ústně odůvodnit. Pochopitelně jsem respektoval soudcovskou etiku a nedal jsem na sobě své odlišné stanovisko znát. Ještě těžší dilema mě čekalo při písemném vyhotovení rozhodnutí, kde jsem musel systematicky a co nejpřesvědčivěji snášet argumenty opačné mému vlastnímu názoru.

Svůj odlišný názor jsem pak podrobně rozvedl v protokolu o hlasování a s napětím očekával, jak rozhodne odvolací senát. Ten nakonec odvolání státního zástupce (tehdy prokurátora) proti zprošťujícímu verdiktu zamítl jako nedůvodné, když k mému zklamání obálku s protokolem o hlasování nerozlepil. Bylo by zajímavé vědět, jestli by jeho rozhodování ovlivnila znalost odlišného názoru i fakt, že zprošťující výrok byl dílem soudců z lidu.

Mimochodem jako soudce odvolacího soudu jsem vícekrát využil práva rozlepit obálku s protokolem o hlasování. Přistoupil jsem k tomu v případech, kdy jsem z poněkud nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí nabyl dojmu, že autor jeho argumentaci zcela nesdílí a že může být právě důsledkem nejednotného hlasování. Předpokládal jsem, že v obálce objevím „votum separatum“. Můj odhad se ale ukázal být správný jen zcela výjimečně, snad ve dvou případech.

Je ovšem otázkou, zda každý z odlišných názorů je vůbec do protokolu o hlasování zaznamenán. Například v době mého působení v odvolacím senátu Městského soudu v Praze se odlišné názory vyskytovaly poměrně často, přičemž jsme je zcela rutinně uváděli do protokolu o hlasování, aniž by to někdo z kolegů bral nějak osobně. Jinde jsem se ale u kolegů setkával v tomto ohledu s určitou zdrženlivostí. Přestože v průběhu závěrečné porady asertivně hájili odlišný názor, nakonec jeho zaznamenání do protokolu o hlasování odmítli. O motivaci jejich postoje jsem se mohl jen dohadovat. Ještě kurióznější přístup jsem zažil při neshodě názorů v senátech Rwandského tribunálu, kde se ovšem dissenting opinions publikovaly. Hned několikrát se mi stalo, že když jsem po skončení naší porady trval na svém odlišném názoru s tím, že jej připojím k písemnému vyhotovení rozhodnutí, mí kolegové svůj postoj změnili a nakonec mě v mém názoru podpořili.

To mě vrací zpět k obecným úvahám o výhodách a nevýhodách odtajnění názoru jednotlivých soudců.

Veřejnost a velmi často i média mají tendenci chápat rozhodnutí soudu jako rozhodnutí předsedy senátu, který je v jednací síni vyhlašuje a později podepisuje jeho písemné vyhotovení. Přitom opomíjejí, že při hlasování jsou mu další dva soudci (a to i v případě laických přísedících) zcela rovni – jediné privilegium předsedy senátu je, že hlasuje jako poslední. To ovšem může vést, a podle mých poznatků někdy skutečně vede, k určitému alibismu i u soudců profesionálů. Podvědomě spoléhají na to, že eventuální kritika rozhodnutí ze strany médií či veřejnosti se soustředí právě na předsedu senátu. To u některých z nich oslabuje jejich pocit odpovědnosti za rozhodnutí.

Z toho dovozuji, že publikace odlišných názorů by byla přínosem v tom, že by posílila osobní odpovědnost každého soudce za jeho podíl na konečném verdiktu. Za optimální bych ale považoval publikaci odlišného názoru jen, pokud to dotčený soudce žádá (jako v případě ústavních soudců). Obávám se totiž, že pokud by publikace odlišného názoru byla povinná, méně odvážné soudce by to mohlo od zaujetí odlišného názoru odrazovat. Dokážu si představit, jak čtenář tohoto postu zareaguje na výraz „méně odvážný soudce“. Moc bych si přál, aby mezi námi soudci nebyli žádní „méně odvážní“, ale zůstávám v tomto směru realistou.

Diskutabilní je, nakolik by bylo ku prospěchu věci, pokud by strany věděly, že rozhodnutí bylo přijato nikoli jednomyslně, ale pouze většinou hlasů (v současném systému obecných soudů připadá v úvahu jen poměr 2:1). Ilustrativní v tomto směru bylo zpochybňování významu některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nebyla přijata jednoznačnou většinou. Domnívám se ale, že i s tím by se měla demokratická společnost vyrovnat.

Největší přínos „odtajnění“ hlasování ovšem spatřuji nikoli ve zveřejnění poměru hlasů, ale v publikaci samotného odlišného názoru. Jeho znalost by umožnila jak stranám, tak nadřízenému soudu se na rozhodnutí podívat i z jiného pohledu, než který převážil a z něhož vyšlo jeho ústní i písemné odůvodnění. Může se jevit možná poněkud paradoxní, že by odlišné stanovisko soudce mohlo posloužit jako základ argumentace opravného prostředku, kterým bude napadena správnost tohoto rozhodnutí. Nicméně, pokud by nadřízený soud zaujal stanovisko i k němu (a potvrdil správnost většinového názoru), nepochybně by to respekt k takovému rozhodnutí jen posílilo.

Nejsem si vědom toho, že by se připravované změny trestního řádu měly dotknout i ust. § 58. Proto budu rád, pokud reakce na tento post naznačí, zda vůbec právnická veřejnost považuje naznačené otázky za hodné diskuse.

Robert Fremr

Celý příspěvek

JINÉ PRÁVO RWANDSKÉHO TRIBUNÁLU

K mému prvnímu příspěvku mě tak trochu inspiroval název blogu, který mě oslovil s nabídkou hostování. Celou svou profesní kariéru soudce jsem se řídil naším trestním řádem, typickým reprezentantem kontinentálního (civil law) procesu. Jedna z věcí, na kterou jsem se po svém zvolení soudcem ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR) těšil, byla unikátní šance vyzkoušet si jako soudce na vlastní kůži proces v duchu common law. Procesní pravidla - Rules of Procedure and Evidence 1), podle nichž se řízení před ICTR vede, jsou totiž zjevně inspirována především anglosaskými procesními principy s velmi jemnou příměsí prvků kontinentálního procesu. Nabízím proto čtenářům blogu svůj subjektivně laděný pohled na řízení před ICTR.

Zaujal mě již samotný zrod Rules. Zatímco hmotně právní základ činnosti ICTR tzv. Statute byl přijat rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 2), Rules si stvořili a schválili v souladu s čl. 14 Statutu sami soudci. A jsou to opět soudci, kteří je pravidelně u příležitosti plenárního zasedání ICTR podrobují revizi a novelizují. To jen dokumentuje důvěru, jaké se soudcům na této úrovni dostává. Za čtrnáct let existence Tribunálu byla Rules novelizována sedmnáctkrát. Vesměs šlo o změny, které měly pomoci akcelerovat činnost Tribunálu, neboť zejména v úvodních letech své existence musel čelit mnohdy oprávněné kritice pro průtahy.

Jsa limitován rozsahem postu, soustředím svůj exkurz o řízení před ICTR především na hlavní líčení (trial).

Oproti typickému common law systému postrádalo řízení před ICTR dva důležité atributy.

Prvním byla absence poroty, která je u hrdelních zločinů ve státech common law v podstatě pravidlem. Ta mi, upřímně řečeno, příliš nescházela, neboť mé zkušenosti s laickým prvkem při hledání spravedlnosti jsou přinejmenším smíšené. ICTR zasedal v senátech složených ze tří profesionálních soudců. Přes absenci laického prvku někteří obhájci i prokurátoři, patrně zatíženi svou předchozí praxí, jakoby na tento podstatný rozdíl zapomínali a prezentovali se před soudem často prostředky, které by snad měly efekt u laické poroty, u soudců však vzbuzovaly spíše shovívavý usměv. Jejich oblíbeným taktickým prvkem byla například snaha znemožnit svědka protistrany za každou cenu, nejlépe kladením sugestivních či kapciózních otázek. Ty předseda senátu zamítal zpravidla jen tehdy, když proti nim byla vznesena protistranou námitka.

Druhým chybějícím atributem byl minimální výskyt tzv. přiznání viny - plea of guilty. Tento (velmi zjednodušeně řečeno) jakýsi kompromis stran v otázce viny, který vyústí v dohodu schvalovanou soudem, umožňující omezit hlavní líčení jen na uložení trestu, je v common law systémech praktikován ve značné míře. Například justice USA takto vyřídí v trestní agendě více než 90% případů a bez existence tohoto institutu by kolabovala. Rules ICTR tento institut znají (viz Rule 100), nicméně zejména v úvodních deseti letech jeho existence se plea of guilty prakticky nevyskytlo. Proč? Jako první přiznal vinu rwandský premiér z doby genocidy Jean Kambanda. Senát ICTR však dospěl k závěru, že s ohledem na míru jeho viny nejsou ani přes plea of giulty a jeho spolupráci při vyšetřování splněny podmínky pro zmírnění trestu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na doživotí. To zjevně demotivovalo jeho potenciální následovníky. Další plea of guilty se začala objevovat až v posledních letech a vedla k ukládání na poměry ICTR mírných trestů v rozmezí 7 až 15 roků odnětí svobody.

Oproti našemu trestnímu řízení se výrazně lišila již fáze řízení, které předcházelo podání obžaloby. Pravidla shromažďování důkazů v této fázi byla velmi stručná a obecná (viz Rule 39). Vyšetřovatelé obžaloby i obhajoby zpravidla vyslechli svědky, kteří byli dominantním zdrojem dokazování, jen zcela neformálně a o výslechu učinili stručný záznam (written statement). Nešlo tedy o doslovnou protokolaci výpovědi svědka, jak ji známe u nás, svědek většinou tento zápis ani nestvrzoval svým podpisem. Tyto informativní zápisy pak musela obžaloba poskytnout nejpozději 60 dní před plánovaným datem výslechu svědka obhajobě (Rule 66) a naopak. Poněkud kuriózní z pohledu české úpravy bylo i to, že každá ze stran své svědky na přelíčení připravovala. Vybavilo se mi doporučení Johna Mortimera 3), vloni zemřelého britského advokáta a spisovatele: „The first rule of advocacy. Never ask your witness a question unless you are quite sure of the answer.“ V optimálním případě měla příprava svědka spočívat v ujasnění, jaké dotazy mu budou v hlavním líčení kladeny a které skutečnosti jsou podstatné. Tato příprava však měla často opačný efekt. Svědek se u vědomí své role (tj. že je „svědkem obžaloby“ nebo „svědkem obhajoby“) snažil vypovídat zcela jednostranně, z jeho odpovědí byla patrná vehementní snaha držet se připravené verze a „pomoci“ jedné ze stran za každou cenu. Soudci pak ale takovou výpověď hodnotili často velmi rezervovaně.

Hlavní líčení před ICTR probíhá ve dvou fázích. V jeho prvé části prezentuje své důkazy obžaloba (Prosecution case). Poté, po určité přestávce v trvání 2 – 6 měsíců, v závislosti na rozsahu dokazování, tak činí obhajoba (Defence case).

Každé z těchto fází předchází tzv. status conference, kde strana předloží soudu seznam svědků a dalších důkazů, které hodlá v hlavním líčení provést, včetně časového plánu. Soud může tento požadavek redukovat. To se zpravidla děje, nicméně nijak radikálně. Zajímavým prvkem sloužícím k urychlení řízení je možnost každé ze stran prohlásit některé skutečnosti za nesporné s tím, že je nebude třeba v hlavním líčení prokazovat. V praxi se však taková prohlášení týkala zpravidla jen zjevných notoriet. Další novinkou pro mne byl motion for acquital (Rule 98bis), který umožňuje obhajobě navrhnout soudu zproštění obžalovaného (buď úplně nebo alespoň v některých bodech obžaloby) již po prvním stádiu řízení, tedy po prezentaci důkazů prokurátorem, neboť důkazy jím prezentované k uznání viny nestačí. I když tyto návrhy podávali obhájci prakticky vždy, vyhověno jim bylo jen výjimečně a zpravidla jen ohledně několika málo skutků. Naproti tomu zproštění obžalovaného po provedení celého hlavního líčení nebyla zas tak výjimečná. Aktuálně připadá na třicet Tribunálem pravomocně odsouzených osm pravomocně zproštěných obžalovaných. 4)

Vedle těchto dvou zásadních fází řízení dávalo Rule 85 možnost na důkazy protistrany reagovat (prosecution evidence in rebuttal, resp. defence evidence in rejoinder) ještě dalšími důkazy. V praxi se tak ale stávalo minimálně, a pokud, tak ve velmi omezeném rozsahu.

Prakticky mrtvé zůstávalo Rule 98, podle něhož mohl soud z vlastní iniciativy nařídit některé ze stran opatřit důkaz nebo sám povolat svědky. Procesu totiž dominovala zásada, že iniciativa v opatřování a provádění důkazů náleží stranám a stěžejní úlohou soudu je, aby dohlížel na regulérnost tohoto procesu. Já, odchován (a sebekriticky přiznávám, že patrně i trochu deformován) inkvizičním procesem, jsem někdy těžce nesl fakt, že strany opominuly důkazy, které by mohly jejich tvrzení prokázat lépe. Toto pojetí bylo značně vzdálené našemu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, kde se hlavní iniciativa předpokládá na straně soudu, kterému se za v podstatě nevynutitelné součinnosti stran ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Nejčastěji používaným důkazem před ICTR byl výslech svědků. Ten probíhal ve třech fázích (Rule 85B). V první, tzv. „examination in chief“, si svědka vyslechla strana, která ho před soud přivedla. V dalším stádiu, tzv. „cross-examination“, dostala tutéž možnost protistrana. Podle Rule 90G se ovšem křížový výslech musel omezovat na témata, jichž se týkala fáze examination in chief. Snaha toto pravidlo porušit byla zdrojem četných a většinou úspěšných námitek. Bylo tedy prakticky nemožné, aby svědek, kterého přivedla jedna strana, vypověděl něco, co by výrazně pomohlo protistraně. Třetí fáze, tzv. „re-examination“, byla fakultativní, a záleželo jen na straně, která výslech započala, zda jej hodlá vzhledem k průběhu druhé fáze ještě doplnit.

Právě výslechy svědků jsou pro mě dodnes noční můrou jinak pozitivních vzpomínek na více než dvouleté působení v rudočerném taláru soudce ICTR. Výslech neprobíhal jako u nás v podobě úvodní spontánní a souvislé výpovědi svědka, po níž následují odpovědi na dotazy soudu a stran, nýbrž od počátku pouze formou odpovědí na otázky. Ty byly zástupci obou stran často kladeny velice „zeširoka“ a tak trvalo drahnou dobu, než přišly první dotazy skutečně k věci. To spolu s nutností překládat každou odpověď do tří jazyků (angličtiny, francouzštiny a jazyku kinyarwanda) vedla k enormnímu trvání výslechů, přičemž právě nepřesný překlad byl dalším zdrojem vznášených námitek, o nichž musel senát často rozhodovat. Nijak nepřeháním, když řeknu, že výslech, který před ICTR trval dva jednací dny, by před českým soudem trval dvě hodiny. Rule 90F sice soudu ukládalo „udržovat kontrolu nad prováděním výslechů, aby byly efektivní a směřovaly ke zjištění pravdy, a vyloučit plýtvání časem“, ale v praxi se využívalo minimálně. Záviselo totiž na přístupu předsedy senátu. V této roli jsem jako soudce ad litem vystupoval jen zcela výjimečně v době, kdy předseda senátu například z důvodu nemoci absentoval a senát zasedal v souladu s Rule 11bis pouze ve dvou. Podle mé zkušenosti právě předsedové senátů pocházející ze zemí common law byli v tomto ohledu ke stranám velmi benevolentní. Razili zásadu, že vyslýchajícího prokurátora nebo obhájce lze žádat, aby se tázal k věci, jen k námitce protistrany. Protistraně však neefektivní kladení otázek zpravidla nevadilo. Zásah soudce do výslechu ve snaze zvýšit jeho efektivitu by podle názoru některých mých kolegů mohl vést strany k námitce, že soud je podjatý a nadržuje protistraně. Snažil jsem se nicméně na své kolegy působit ve směru maximálního využívání Rule 90F a snad jsem v tomto směru i dosáhl dílčích úspěchů.

Obdobně jsem tyto tendence vlastní inkvizičnímu procesu aplikoval i při kladení otázek svědkům. Ty soudci ICTR kladli nikoli na úvod výslechu, jak je tomu pravidlem u nás, ale až v jeho závěru, poté co s výslechem skončily obě strany. I zde platilo nepsané pravidlo, že soudem položená otázka měla sloužit pouze k upřesnění toho, co již zjišťovaly svým výslechem strany. Představa, že by snad na podkladě otázky položené soudem došlo k objasnění něčeho zásadního a tím i k výrazné pomoci jedné ze stran, nepřipadala v úvahu. Někteří soudci proto raději otázky nekladli vůbec. Já jsem se snažil najít jakýsi kompromis mezi zažitou tendencí objasnit vše, co je pro případ relevantní, a nepochybně úctyhodným pravidlem, že je na stranách, ne na soudu, aby prokazovaly vinu či nevinu obžalovaného.

Problémem dokazování byl minimální výskyt neutrálních svědků. Prakticky každý ze svědků měl mezi členy své rodiny buď oběti genocidy anebo její pachatele. Rozhodně lépe na tom byla při hledání svědků obžaloba. V její prospěch totiž svědčili nejen samy přeživší oběti, resp. jejich pozůstalí, ale i někteří pachatelé. Těm podle rwandské legislativy kynula za spolupráci s Tribunálem (rozuměj spolupráci s obžalobou) šance na uložení mírnějšího trestu za jejich vlastní provinění či podmíněné propuštění z trestu, který si odpykávali. To obhajoba rekrutovala své svědky povětšinou z osob, které po skončení genocidy z obavy před svým postihem uprchly a zdržovaly se v zahraničí. Ve stále větší míře se proto k jejich výslechu využívala videokonference.

Zajímavá byla v tomto ohledu procesní pozice obžalovaného. V našem systému jeho výslechem dokazování v hlavním líčení začíná, neboť jeho výpověď bývá zpravidla stěžejním důkazem, a to přesto, že na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdu. Podle Rules ICTR záleželo na procesní taktice týmu obhajoby, zda vůbec nechá obviněného vyslechnout. Pokud se ovšem k takovému kroku obhajoba odhodlala, docházelo k tomu až na úplný závěr hlavního líčení. V tomto směru je naše hlavní líčení nepochybně efektivnější, neboť obsah úvodní výpovědi obžalovaného může nejlépe vymezit rozsah dokazování a jeho zaměření. Další odlišnost spočívala v tom, že obžalovaný, pokud se rozhodl vypovídat, měl pak stejně jako svědci povinnost vypovídat pravdu a v případě křivé výpovědi mohl být za ni postižen (Rule 85C). V praxi jsem ale postih žádného z obžalovaných pro křivou výpověď nezaregistroval, naproti tomu u svědků k tomu v několika případech došlo.

Závěrem mohu říci, že i když jsem k ICTR odjížděl s velice kritickým pohledem na náš trestní proces, po návratu jsem své mínění poněkud poopravil. Proslulý britský soudce J.K.Diplock 5) řekl: „ After all, that is the beauty of the common law; it is a maze and not a motorway“. Osobně nepovažuji za optimální ani bludiště ani dálnici. Oba systémy – civil law i common law – mají v případě trestního procesu své silnější i slabší stránky. Podle mého názoru je určitě dobře, budou-li se i nadále vzájemně inspirovat. Ostatně poslední novely našeho trestního řádu se tímto směrem ubírají a lze očekávat, že tento trend ještě neskončil.

1)blíže viz www.ictr.org - Basic legal texts
2)rezoluce Rady Bezpečnosti č. 955 z 8.11.1994
3)John Clifford Mortimer (1923-2009)
4)aktuální stav viz www.ictr.org - Status of cases
5)J.K. Diplock (1907 - 1985)

Celý příspěvek