Jak se tmelila Plzeň

V tomto postu si dovolím jen krátce upozornit na aktuální dění na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a na debaty a dokumenty toto dění obklopující. Pokračující vnitřní rozpory ohledně vedení a kvality výuky, které se začaly ve větší míře projevovat po nezdařilé plzeňské snaze o reakreditaci doktorandského studia na počátku tohoto kalendářního roku, vyvrcholily nyní výpověďmi, odvoláváním z funkcí a anoncovanými odchody. Osoby a obsazení dění samého si netroufám komentovat: do situace na Plzeňské fakultě nevidím. Externímu pozorovateli situace na PF ZČU asi nejvíce připomíná Bejrút osmdesátých let.

Dokumenty a jednotlivá stanoviska zúčastněných naleznete na serveru Juristic. Mě osobně zaujaly především dva dokumenty. Za prvé čerstvé vyjádření Karla Eliáše k tomu, jak (ne)zakládá Vysokou školu Emila Škody. Za druhé dopis, kterým dne 28. května 2009 děkan fakulty odvolal vedoucí katedry trestního práva, Helenu Válkovou. Po letech kárání nebohých správních orgánů a správců daně v rámci správního soudnictví mě zaujalo, jak také může vypadat odůvodnění sepsané děkanem právnické fakulty. Z dopisu, který si je možný přečíst zde, jako patrně hlavní a několikrát opakovaný důvod odvolání vyskočí sdělení, že děkan fakulty se s vedoucí katedry rozchází v názoru, zda Právnická fakulta ZČU má či nemá být „stmeleným, funkčním pracovištěm“ či „spolupracujícím, stmeleným týmem“. Není ale pochyb o tom, že by měla být stmelená. Co si má člověk pod takovou stmelenou fakultou představit se vzhledem ke svému mládí neodvažuji hádat.

Celý příspěvek

Pocta judikátu na Karlovarských právnických dnech neudělena

Dne 6. června 2009 se konala slavnostní recepce společnosti Karlovarské právnické dny. Možná si ještě někteří vzpomenou, že blog Jiného práva vyzýval, aby cena „Pocta judikátu“ za uplynulý rok byla udělena rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 36 C 8/2008-141 ve věci „justiční mafie“. Letos si cenu „Pocta judikátu“ sice žádné rozhodnutí neodneslo, nicméně níže přetiskuji vyjádření společnosti:

„Podle rozhodnutí poroty „Pocta judikátu“ nebyla v konečném verdiktu cena udělena. S naprostou většinou při neobvykle velkém množství návrhu bylo navrhováno k ocenění nepravomocné a již i zrušené rozhodnutí KS Praha 36 C 8/2008-141 ve věci tzv. „justiční mafie“. Toto rozhodnutí však nesplňovalo podmínky Statutu ceny pro její udělení. Je nám všem však třeba zaznamenat přílišný ohlas, který toto rozhodnutí vyvolalo. Zajisté signalizuje stav určité nespokojenosti s rozhodováním soudu a ukazuje na přání i v řadách samotné justice na transparentnost úsudku soudu, zejména pokud zákon v rámci tzv. „generální klauzule“ svěřuje k úvaze soudu hodnocení společensky vysoce závažné problematiky.“ Celý příspěvek

Nález ÚS ve věci věkové diskriminace

Ústavní soud vydal před několika týdny doposud asi nejvýznamnější nález ve věci ústavní stížnosti namítající diskriminaci v zaměstnání. Poprvé na tento nález upozornil deník Právo ve svém sobotním vydání. Nález je veden pod sp.zn. II. ÚS 1609/08 a nese datum 30. dubna 2009. Nález soudce-zpravodaje J. Nykodýma (senátu předsedal S. Balík, přisedala mu D. Lastovecká) považuji za jeden z nejkvalitnějších příspěvků ÚS k české antidiskriminační diskusi. Je také (nepletu-li se) prvním případem, kdy ÚS aplikoval pro zjištění protiústavnosti v individuálním případě statistická data.

Skutkový základ sporu byl položen v roce 2004, kdy stěžovatel doc. ing. J. H., CSc. dostal výpověď ze zaměstnání na Úřadu vlády, a to během restrukturalizace provedené v souvislosti s příchodem Martina Jahna. Stěžovatel, kterému bylo v roce 2004 59 let, od počátku namítal, že byl diskriminován z důvodu věku, když během restrukturalizace byli shledáni nadbytečnými „v naprosté většině zaměstnanci starší 50let, a naopak přijati byli převážně zaměstnanci mladší 28 let.“ Naproti tomu obecné soudy vycházely ze statistik celého Úřadu vlády, které žádné znaky diskriminace nevykazovaly.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože nemělo zásadní právní význam. NS mj. k otázce výkladu § 133a o. s. ř. uvedl, že stěžovatel v době dání výpovědi pro nadbytečnost nesplňoval kvalifikační požadavky stanovené Úřadem vlády pro volná místa. Stěžovatel tedy důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace neunesl. Důkazní břemeno tedy nebylo obecnými soudy vůbec přeneseno.

ÚS vyzdvihl význam čl. 1 Listiny a principu rovnosti tam vyjádřeného pro celý právní řád: „Princip rovnosti je samotným ohniskem ústavního pořádku České republiky, je stěžejním východiskem pro interpretaci a aplikaci práva a k jeho ochraně je třeba přistupovat s obzvláštní obezřetností.“

Klíčem k úspěchu pro stěžovatele bylo porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy totiž nesprávně aplikovaly § 133a odst. 1 o. s. ř.

ÚS zopakoval svou předchozí judikaturu, že toto ustanovení neznamená, že žalující strana může rezignovat na svou obecnou důkazní povinnost. K procesnímu úspěchu žalobce nestačí pouhé jeho přesvědčení o tom, že byl diskriminován, ale je nutno tvrzené skutečnosti doložit tak, aby z nich nerovné zacházení opravdu vyplývalo. Jen v takovém případě nastupuje povinnost soudů vycházet do doby, než vyjde najevo opak, z domněnky, že zacházení bylo znevýhodňující. Opak vyjde najevo tehdy, jestliže druhý účastník prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, respektive s těmi, jichž se tvrzená diskriminace týká. To podle mne ve fázi řízení po přenosu důkazního břemene dokáže např. tím, že hodnověrně doloží individuální důvody, pro které byl zaměstnanec propuštěn, které vyloučí jako skutečný důvod zakázaný důvod diskriminační. Připomínám, že diskriminace spočívá v tom, že o někom rozhoduji podle jeho obecných charakteristik (věk, rasa, pohlaví atd.), zatímco nediskriminující jednání naopak akcentuje individuální charakteristiky. Mohu tedy propustit staršího zaměstnance např. proto, že pracuje pomalu, nebo nemá kvalifikaci, kterou nově potřebuji, nikoliv jen proto, že je starý.

Obecné soudy pochybily, pokud důkazní břemeno nepřenesly. Stěžovatel totiž diskriminaci své věkové kategorie dával do souvislosti s nástupem p. Martina Jahna, jako nového místopředsedy vlády, do funkce k vedlejšímu účastníku. Tvrzení opíral především o statistické údaje propuštěných a přijatých zaměstnanců, přičemž kladl po celé řízení důraz na to, že ke znevýhodňujícímu zacházení docházelo pouze v úseku řízeném jmenovaným místopředsedou vlády; zde byli nadbytečnými shledáni v naprosté většině - z 80% - zaměstnanci starší 50 let, a naopak byli přijati z 93% zaměstnanci mladší 28 let. Své přesvědčení stěžovatel dále podpíral tvrzením, že měl dostatečnou kvalifikaci pro to, aby byl vedlejším účastníkem na úseku místopředsedy Martina Jahna dále zaměstnáván. Přesto obecné soudy důkazní břemeno podle § 133a nepřenesly.

ÚS ve svém nálezu vyzdvihl význam statistiky. Ukázal, že obecné soudy aplikovaly statistiku, která ovšem neměla žádný rozumný smysl:

Za klíčový ukazatel přípustného či nepřípustného zacházení se stěžovatelem považuje Ústavní soud statistiku přijatých a propuštěných zaměstnanců v závislosti na jejich věku. [...] Dle Ústavního soudu je podstatné při hodnocení diskriminačního přístupu vycházet z údajů vztahujících se jen k této organizační části [Úřadu vlády, kde stěžovatel pracoval], neboť jen zde vykonával faktickou personální pravomoc místopředseda vlády Martin Jahn. A s jeho osobou a vedením byly zkoumané personální změny spojovány, on byl jejich společným jmenovatelem. Tvrzenou diskriminaci z důvodu věku nelze vyvracet celkovou statistikou věkové struktury všech zaměstnanců vedlejšího účastníka, neboť v rámci celého úřadu se vzhledem k poměru jejich počtu zcela logicky stanou do očí bijící čísla zcela přirozenými, když - a v tom je nutno samozřejmě s obecnými soudy souhlasit - nelze v rámci provádění organizační změny reálně dosáhnout absolutní vyváženosti věkové struktury zaměstnanců. Jistě, vypovídací hodnotu předmětné statistiky úzce vázané na úsek pod Martinem Jahnem by eliminovalo, pokud by počet jeho zaměstnanců, resp. počet těch, kterých by se dotkla organizační změna, byl příliš nízký. Tak tomu ale nebylo a stěžovatelem uvedené údaje jsou dostačující k tomu, aby podporovaly tvrzení o zřejmé snaze dosáhnout generační obměny příslušného pracoviště. Zde je podle názoru Ústavního soudu nebezpečí, že tato obměna bude vedena podle diskriminačních kritérií, reálné a dokonce velmi pravděpodobné. Již samo o sobě toto zjištění činí postup vedlejšího účastníka vůči stěžovateli problematickým a v rozporu se sílícím trendem, který Ústavní soud podporuje, podle něhož hraje věk v pracovněprávních vztazích svou roli jen tehdy, je-li to motivováno potřebou ochrany zaměstnance či třetích osob.

ÚS na jednu stranu akcentoval relativní volnost úvahy zaměstnavatele, jakým způsobem hodlá zajistit plnění svých úkolů a jaký tým pracovníků za tím účelem sestaví […] Na rozhodnutí vycházejícím z konkrétní a aktuální potřeby zaměstnavatele pak musí být ponecháno i to, zda, jak a kdy přistoupí k organizačním změnám, které se mohou promítnout i do personálního obsazení jeho pracovišť. Provádět organizační změny je jistě přirozené a nutné, ovšem tato svoboda zaměstnavatele nutně podléhá korektivu v podobě zákazu rozlišovat osoby, jichž se změny dotknou, podle nepřijatelných kritérií zapovězených Listinou. Proto nebyla správná úvaha obecných soudů, že je zcela věcí zaměstnavatele, které zaměstnance v případě organizačních změn vybere jako nadbytečné. Naopak, obzvláště ve světle stěžovatelem předložené statistiky bylo žádoucí pozorně zkoumat, zda jako kritérium pro výběr nadbytečných nebyl skrytě zvolen jejich věk (eventuálně snad jiný znak, který byl zákoníkem práce vyloučen). Řešení mohlo pomoci řádné přezkoumání stěžovatelova argumentu, že přes formální zrušení jeho pracovní pozice zůstala u vedlejšího účastníka její náplň reálně zachována, jen byla pro její výkon stanovena nová kvalifikační kritéria. Obecné soudy se v tomto ohledu nezabývaly důkladně realitou předmětné organizační změny; tedy tím, jaké povahy vůbec byla nově vytvořená pracovní místa, jaká byla jejich pracovní náplň, v čem se tato místa lišila od pozic rušených, například té, kterou zastával stěžovatel. Teprve po učinění takovýchto zjištění bylo možno také posoudit, zda nově nastavená kvalifikační kritéria potřebná pro získání pozice, resp. setrvání u vedlejšího účastníka, odpovídala skutečné potřebě při plnění daných úkolů. Jinak samozřejmě není pro zaměstnavatele, který má k disposici osobní materiály svých zaměstnanců nic snazšího, než nastavit tato kritéria účelově, tedy tak, aby je dosavadní zaměstnanci nesplňovali bez souvislosti se skutečnou potřebou zaměstnavatele při plnění úkolů na dané pozici.

Připomínám, že z nálezu ÚS v žádném případě nevyplývá závěr sobotního Práva, který svůj článek pojmenoval „Úřad vlády diskriminoval kvůli věku“. Z nálezu totiž vyplývá jen povinnost obecného soudu přenést důkazní břemeno, a následně ve fázi řízení, kde se již vede dokazování opaku, […] posoudit i to, zda nově stanovená kritéria pro zastávání určité pozice, z níž je dávána výpověď, nebyla vytvořena účelově. Vytvořením umělých požadavků a kritérií nelze legitimovat rozlišování zaměstnanců v pracovněprávních vztazích dle jinak zakázaných parametrů. To by z "antidiskriminačních" norem činilo prázdná ustanovení bez šance vynutit jejich splnění. Těžko lze totiž reálně předpokládat, že v praxi někdy zaměstnavatel otevřeně zdůvodní učinění pracovněprávního úkonu například právě věkem zaměstnance.

Nutno upozornit, že v roce 2004 byl zákaz diskriminace výslovně upraven dřívějším zákoníkem práce. Dnešní situace je jiná, zákoník práce počítá se speciálním antidiskriminačním zákonem, který však doposud přijat nebyl. Výsledek této věci za stávající právní úpravy by však ani bez speciální úpravy neměl být odlišný, neboť vůči státu by bylo lze aplikovat přímo jednak ústavní zákaz diskriminace, jednak též neprovedené evropské směrnice (připomeňme si, že jde o vertikální vztah mezi veřejnou mocí a občanem).

Celý příspěvek

Ladislav Križan: Právo v športe v Čechách a na Slovensku - časť 2 - Kultúra športu u nás po roku 1989

Druhý, dlhší post začnime nežnou revolúciou. Rok 1989 bol medzníkom i pre náš šport a jeho vtedajší socialistický systém. Z povahy veci ideologický, no športovými výsledkami nie neúspešný systém bol odvrhnutý. Náš jednotný šport telovýchovných jednôt sa mal takpovediac „rozpoltiť“. Jeho časť sa mala stať „zo dňa na deň“ prirodzenou súčasťou neziskového tretieho sektora. Druhá časť sa rovnako ako i v západnej Európe, kde sa tak však dialo už v priebehu celého 20.storočia, mala zmeniť „zo dňa na deň“ v tzv. športový priemysel. Mal sa zmeniť vzťah štátu k športu, jeho financovanie, funkcie, ktoré mal šport v spoločnosti vykonávať...

Hodnotiť transformačné procesy v našom športe po 20 rokoch je možné rôznymi spôsobmi. Pre naše potreby tak učiňme cez stav kultúry nášho športového hnutia. Tú dokumentuje i judikatúra z tohto obdobia pojednávajúca o rôznorodých kauzách i trestnoprávneho charakteru.

Korupcia v športe, najmä vo futbale je asi najznámejšia pliaga. Našťastie začína byť pomaly trestaná už i v našich podmienkach- porovnaj napr. s odsudzujúcim rozsudkom Špeciálneho súdu SR v prípadoch korupcie bývalého vysokého funkcionára SFZ Vladimíra Wänkeho z roku 2009 resp. prípad českého futbalového rozhodcu Ľubomíra Pučeka - Uznesenie ÚS ČR I.ÚS 161/08 zo dňa 12.05.2009.

Súdne vojny o nástupníctvo po post-socialistických športových spolkových molochoch, o členstvo, moc a majetok v nich nie sú niečím nezvyčajným (porovnaj napr. s Uznesením ÚS ČR II.ÚS 514/08 zo dňa 25.03.2009.)

Ak si niekto naivne myslí, že sa spory najmä o majetok vyhli aspoň telesne postihnutým športovcom, hlboko sa mýli. Nález ÚS Českej republiky III.ÚS 2542/07 zo dňa 23.04.2009 dokonca hovorí o častej veci vo všetkých združeniach v športe : „Stěžovatel (Český svaz tělesně postižených sportovců- pozn. autor práce L.K.) v ústavní stížnosti opakuje, co namítal již v průběhu řízení před obecnými soudy; že ačkoli neučinil žádný úkon, kterým by na vlastní žádost ukončil své členství v žalovaném Českém paralympijském výboru, přesto jeho výkonný výbor vzal usnesením "na vědomí jeho vystoupení na vlastní žádost" a jako se svým členem s ním přestal nakládat, což má v jeho poměrech zásadní majetkoprávní a existenční důsledky.”

Smutné cezhraničné porovnanie hovorí o tom, že v Slovenskom paralympijskom výbore nebola situácia na konci roku 2007 iná. Spory o to, kto je štatutár, vzájomné obvinenia z netransparentného používania financií či nebodaj sprenevery resp. kumulácie moci vrcholia znova súdnym sporom...(viac pozri napr. http://sport.sme.sk/c/3515817/paralympijske-kauza-sud-prebratie-sidla-vyboru-neodobril.html)

Nedostatok zdrojov núti náš neziskový šport a jeho funkcionárov zvyknutých doteraz iba rozdeľovať verejné financie pohnúť zadkom a úplne správne si ich po roku 1989 zháňať i vlastnými aktivitami. Zárobková činnosť resp. podnikanie najmä občianskych združení v športe sú však u nás spojené vďaka “porevolučnému zákonu” 83/1990 o združovaní občanov s neveľmi jasnou právnou úpravou. Judikatúra ich síce nezakáže, no spôsob zdaňovania príjmov z nich plynúcich je stále sporný. (Zaujímavý je rozsudok NS SR zo 6. Decembra 1999, sp.zn. 5 Sž 131/99, 4 Sž 154/99- jednalo sa o dorúbenie daní cca 30 mil. futbalovému Slovanu za reklamnú činnosť). Zdaňovanie sa posudzuje stále ad hoc “individuálne od klubu ku klubu”, “od stanov k stanovám”. Toto so sebou prináša so železnou pravidelnosťou nálezy daňových kontrol, ktorá nezriedka v kombinácií s (ne)kvalitou či občas i dokonca neexistenciou! účtovníctva v športe pôsobia voči niektorým jeho vybraným subjektom likvidačne (pozri viac napr. na http://www.sme.sk/c/2569205/preco-slovan-nemusi-platit-dane.html i súvisiace články a diskusiu).

Slovenská “tipovacia” kauza štátneho TIPOSu, a.s. a súkromnej ŠPORTKY a.s. je nielen o lotériách, ale sama je takouto “výhrou v lotérií”. Po 8 rokoch totiž vrcholí na prelome rokov 2008-09 na NS SR prehrou štátu a jeho dvojmiliardovou “sekerou”, ktorej výška reprezentuje sumu slovenských verejných financií určených na šport v kapitole MŠ SR na obdobie cca 2 rokov (pre kvalitný post k 75 stranovému kľúčovému rozsudku pozri http://www.lexforum.cz/159). Okamžité zaplatenie tejto sumy v prospech ŠPORTKY kontrolovanej v súčasnosti cyperskou spoločnosťou českého podnikateľa Radovana Vítka oddiali iba účelová novelizácia OSP slovenským parlamentom, ktorá schválená “rýchlosťou blesku” umožní okamžitý odklad vykonateľnosti verdiktu súdu, ak o to generálny prokurátor požiada. Ten v svojom podaní totiž nemusí hneď odôvodniť svoj návrh mimoriadneho dovolania. Zákon sa vzťahuje aj na verdikty vyhlásené pred schválením novely… “Pre šport smutnou iróniou osudu” je, že pred rokmi bola ŠPORTKA nútene predaná pod cenu (za 21 miliónov SKK!) zo športovo spolkových do súkromných rúk v štátom- MF SR vyvolanej exekúcií…

Profesionálni športovci sú z hľadiska práva u nás temer neexistujúcou kategóriou bez trvalejšieho statusu. Zmluvná úprava ich športovo-právnych vzťahov je v našich podmienkach v porovnaní s EU zaostalá. Ich zmluvy, najmä v najpopulárnejších športoch, sú po znalosti ich obsahu často iba zdrapom papiera, ktorý sa v praxi vysmieva plneniu v nich dojednanému, a o ktorých platnosti a odbornej erudícií sa oprávnene pochybuje.

Toto sú ďalšie a ďalšie fakty, ktoré len vypovedajú o súčasnom stave kultúry nášho športu. Je úzko spojená s kultúrou celej spoločnosti. Nie je dobrá. Princíp fair- play ako dominantný hodnotový princíp vplyvom patologizácie súťaženia v našom športovom hnutí po roku 1989 absolútne zlyhal, temer vymrel. Už malé detí sa učia a sú nútené víťaziť za každú cenu, namiesto toho, aby najmä športovali. Nútia ich nielen tréneri, ale často najmä vlastní rodičia poháňaní absenciou vlastných športových úspechov. Víťazstvo ako hodnota poráža fair- play ako hodnotu u nás už 20 rokov rozdielom aspoň dvoch tried.

Dejiny športu nám varovným prstom ukazujú, že kultúra športového hnutia nemusí nechávať štát ľahostajným. V roku 393 nášho letopočtu východorímsky cisár Theodosius I zakázal olympijské hry, keďže sa zmenili v cirkus brutálnych zápasov, ktoré opanoval zisk. Je cestou zakázať šport v súčasnosti ?! Hľadanie práva v športe ako starorímskeho umenia dobra a spravodlivosti v športe, najmä cez hľadanie slušnosti v športe, považujem za lepšie riešenie.

Dnes už snáď legendárne divadelné predstavenie známe verejnosti najmä pod názvom “Ivánku, kamaráde múžeš mluvit…?! ”) totiž len potvrdzuje, že nie je vôbec problém nájsť funkcionárov- „...dělníkov fotbalu, kterí predsa ten fotbal nedělají pro sebe...a musia jít tomu štěstíčku trocha naproti...“ Nájsť však elity a vzory v športovom hnutí, s ktorými sa môžu naše deti identifikovať (a my ako ich (budúci) rodičia by sme si to i možno priali) je stále ťažšie a ťažšie. Aký je to rozdiel, keď túto skutočnosť porovnáte so životom MUDr. Ivana Chodáka, ktorý bol známy aj ako „Rytier v kopačkách“ -pozri napr. rovnomennú knihu o jeho živote resp. film natočený jeho dcérou. Po ňom je dnes pomenovaná cena fair- play udeľovaná Slovenským futbalovým zväzom..
Jednoducho- obchádzanie fair- play resp. jeho vedomé porušovanie sa stalo normou správania, pracovnou metódou väčšiny na športe participujúcich...

Zovšeobecňujúc pod informáciami médií, ktoré sú tie, ktoré „rozprávajú veľké príbehy v športe“ (Děkanovský, J. : Šport, média a mýty), vníma celá naša spoločnosť, všetkých, opakujem bohužiaľ všetkých! ľudí živiacich sa prácou v našom športe (profesionálni športovci, tréneri, funkcionári, vysokoškolskí pedagógovia i vedci v systéme vied o športe, stredoškolskí učitelia, i tí na základnej škole atď...) ako najmä lenivých darmožráčov spotrebúvajúcich často výlučne verejné financie, ktorý šport robia zo sebeckých pohnútok výlučne iba pre seba. Nie i pre ľudí. Práca v športovom hnutí a preň, dokonca i tá dobrovoľnícka bez odplaty, je ostatnou spoločnosťou spájaná najmä s podozrievaním výlučne z vlastného bezdôvodného obohacovania sa. Povolanie profesionálny športovec sa stalo zo sna detí často masochistickou traumou pre ich rodičov a relatívne slušnou nadávkou pre ostatnú spoločnosť. Vrcholovým športovcom, ktorý je medzinárodne konkurencieschopný sa jedinec stáva skoro vždy nie vďaka, ale napriek systému štátnej starostlivosti o športovo talentovanú mládež u nás. Naši športoví reprezentanti robia iba to, čo majú v náplni práce- t.j. „reprezentujú“ tým, že v zahraničí sprostredkúvajú vcelku pravdivý obraz našej spoločnosti, kultúru svojej krajiny. Zaslúžia si za to paľbu kritiky, ktorá vždy nasleduje po ich neúspechoch ?!

Tvrdím, že celé naše športové hnutie, dokonca i vrchol jeho pyramídy v podobe napr. našich profesionálnych súťaží vo futbale a v hokeji, nie je ničím iným, iba určitou pokrivenou časťou nášho neziskového tretieho sektora. V ňom je predpoklad zisku ako ekonomickej kategórie, ktorý by sa rozdelila medzi vlastníkov klubov, často krát iba ilúziou. Náš šport si po väčšinou ani nedokáže na seba- „svoju prevádzku zarobiť“ a musí byť dotovaný na základe prísne ekonomicky brané čisto iracionálnych pohnútok, ktoré sú vlastne honosnými darmi často krát „kontroverzných podnikateľov“ často krát veľmi podpriemerným športovcom...

Ak prijmeme hore uvedené premisy, ku ktorým príde po znalostí faktov každý troška sa zaujímajúci sa o problematiku, prídeme k tomu, že dlhodobé odmietanie vyššej finančnej podpory telesnej výchovy a športu zo strany štátu resp. verejnosti, privátneho i tretieho sektora nie je iba dielom racionálneho nezáujmu politikov. Je nevyhnutným a prirodzeným dôsledkom súčasného stavu. Stavu kultúry nášho športové hnutia, ktorej základným barometrom je dôvera.

p.s. V texte spomínaná judikatúra je selektívne vybraná autorom na ilustráciu pomerov. Poznáte iný zaujímavý česko-slovenský rozsudok zo športu (a bude ich určite dosť...) ?! Prosím uveďte ho do diskusie, podeľte sa s nami oň. Ďakujem.

Ladislav Križan

Celý příspěvek

Pohřeb se slevou (ale bacha na děti)

Na jednom náměstí v dánské Kodani mě minulý týden upoutala svérázná výstava značek a cedulí. Nashromáždil je během svých cest po světě jeden dánský cestovatel. Zde je několik z nich:

Konečně na závěr cedule, která mě zaujala asi nejvíce. Nechám se překvapit, zda něco podobného co nevidět náhodou nepřijde v nějakém tom vládním protikrizovém balíčku ...

Celý příspěvek

PhD Comics

Zvažujete zápis do doktorského studia? Nebo už „jste v tom“ a přemýšlíte, co Vás čeká v následujících letech či zda to rovnou nezabalit?

Pokud se Vás týká první otázka, tak přestaňte číst. Pokud se Vás týká otázka druhá, tak si jistě užijete PhD comics (a to dvakrát více než ti ostatní – tzv. „non-PhD-candidates“). Tento comics Vám totiž bude číst přímo z duše. Můžete si prohlédnout na zkoušku jeden z 200 nejlepších dílů (tzv. „stripů“), brousit archivem nebo si rovnou nechat zasílat nejnovější stripy). Ale pozor, autoři dobře vědí, proč zdůrazňují, že bez správného dávkování může mít čtení tohoto comicsu zcela devastující účinky na Váš výzkum…

A pokud náhodou píšete disertační práci (nebo už máte za sebou první/druhý/…/šestý/…/x-tý rok doktorského studia a ještě jste nezačali psát – typický „český model“), pak je tu pro Vás What is a Thesis? Jestli máte ale zrovna tvůrčí krizi, tak běžte radši na pivo.

P.S.: PhD Comics běží už více než 10 let, takže pro některé čtenáře JP to může být již obehraná věc. Mně se však podařilo na PhD Comics narazit teprve nedávno a myslím (doufám), že v ČR ještě zprofanovaný není (minimálně ne v právnických kruzích).

Celý příspěvek

Je načase vyměnit Ústavu?

Podle průzkumu, který provádí Zachary Elkins, Tom Ginsburg a James Melton, má česká Ústava své dny spočítány. Průměrná životnost psané ústavy je totiž podle nich 17 let.

Uvedení akademici shromáždili údaje o všech psaných ústavách přijatých všemi státy na světě od roku 1789 (můžete hádat, proč si zvolili právě toto výchozí datum …) a sledovali, jak dlouho tyto ústavy přetrvají všechny možné otřesy v politickém a společenském systému. Jejich výzkum je součástí širšího projektu Comparative Constitutions Project, který zkoumá různé volby, které při konstrukci ústavního systému volí tvůrci ústav (bez ohledu na to, zda souhlasíte s metodikou, kterou uvedení autoři používají, obsahuje stránka mnoho zajímavých informací, které se jim povedlo shromáždit). Článek, ze kterého čerpám v tomto krátkém postu, si můžete stáhnout zde, a chystá se i kniha, ve které se mnohé údaje objevují (včetně „tvrdých“ statistických dat, která jsou tvrdá jen do chvíle, než si uvědomíte, že někdo musí zvolit kritéria, podle kterých množství shromážděných informací třídit).

Číslo, ke kterému dospěli, je zajímavé nejen proto, že nám napovídá, že je naše ústava na vrcholu svých sil. V době přijímání ústavy Spojených států se totiž o pojetí ústavnosti utkali Thomas Jefferson (podle mnohých hodnocení jeden z největších amerických prezidentů vůbec) na jedné straně, a James Madison (jeden z autorů Listů Federalistů a také „ten“ Madison z případu Marbury v. Madison, který je pro americké ústavní právo stejně tak důležitý, jako psaná ústava). Jefferson věřil, že by minulé většiny neměly omezovat většiny budoucí – po určité době by zkrátka ústava měla přestat platit a lidé by si měli přijmout ústavu novou. Optimální dobou přitom pro Jeffersona bylo devatenáct let, kdy podle něj „vymře“ jedna generace dospělých, která v daném okamžiku tvoří většinu, a je nahrazena většinou novou.

Elkins a spol. se ve svém článku příliš nezabývají důvody, proč je dobré, aby ústavy měly větší trvanlivost, než třeba ta francouzská. O té se ve Spojených státech vypráví následující vtip. Do univerzitní knihovny přijde student a ptá se, kde najde francouzskou ústavu. Knihovník odpoví: „Periodika neodebíráme.“

Snaží se spíše identifikovat okolnosti, které vedou k zavržení předchozí ústavy a jejímu nahrazení ústavou novou. Změnu si přitom definuji velice formálně – jako přijetí dokumentu na základě procedury, kterou stávající ústava nepředvídá. Právě ve vymezení změny ústavy vidím největší omezení jejich výzkumu, kterého si ovšem jsou autoři velice dobře vědomi (a celkem obsáhle jej - vedle dalších - v článku diskutují). Velice často se totiž zásadní změna odehraje na půdorysu existující ústavy, aniž by byla třeba její formální výměna. Pro příklad nemusíme chodit daleko (respektive, autoři výzkumu nemusí – my si vystačíme s Internetem): i Ústava Spojených států byla po občanské válce změněna podle některých názorů neústavní cestou (pro debatu srov. např. John C. Harrison, The Lawfulness of the Reconstruction Amendments, 68 U. Chi. L. Rev. 375 (2001) – bohužel se mi ho nepodařilo nalézt volně dostupný).

I když si ale vezmeme v potaz všechna omezení toho výzkumu, docela se mi líbilo klíčové motto (moje překladatelské schopnosti nestačí na výraz "the key message":-), které Tim Ginsburg zdůraznil na začátku prezentace tohoto výzkumu minulý týden v oxfordském Centre for Socio-Legal Studies:

„Ústavy jsou křehké a velice často umírají.“

To není právě běžná představa o ústavě.

Celý příspěvek

Ladislav Križan: Právo v športe v Čechách a na Slovensku- časť 1. - Prečo táto téma a prečo tu ?!

Som presvedčený, že viacerí, ak nie väčšina členov tejto komunity máte šport vo všeobecnosti, i ten náš československý, radi. Tento príspevok je preto prvým z piatich, ktoré by sa mali postupne na tomto fóre objaviť. Ich ambíciou je otvoriť doteraz nediskutovanú tému šport i tu na Jinom práve.

Tento prvý príspevok by mal byť výrazne subjektívnym úvodom objasňujúcim prečo práve táto téma a prečo práve na Jinom práve. Druhý by mal pojednávať o kultúre športu u nás po roku 1989 i pomocou vybranej judikatúry. Tretí sa zamýšľať nad tým, čo to vlastne to tzv. právo v športe je resp. by malo byť. Štvrtý by mal priniesť stručný prehľad doteraz u nás urobených prác v tejto oblasti s cieľom zapojiť Vás do jeho aktualizácie a porovnať ich letmo zo zahraničím. Záverečný 5. diel by sa mal zamyslieť nad mierou a spôsobmi intervencie práva do športu u nás vzhľadom na fenomén jeho tzv. špecifickosti a autonómie a načrtnúť okruh najpálčivejších otázok tzv. športového práva v súčasnosti.

Prečo téma šport a právo?! Pre mňa sú hlavné dva argumenty.
Prvým je v súčasnosti častý názor, že „Kto nemá v hlave, (ne)má (ani) v nohách“. Priznám sa, že ma ako študenta športu a práva často mrzí, ak sa športu všeobecne, často však nie neprávom, upiera jeho i intelektuálny rozmer. Rovnako ma však desí i súčasný nedostatok pohybu ľudí- hypokinetická pandémia spojená s nárastom obezity a civilizačných chorôb, ktorá i nás všetkých za našimi čoraz modernejšími počítačmi nemusí minúť. Antický ideál kalokagathie ako harmonické spojenie ľudskej múdrosti, morálneho dobra a fyzickej krásy totiž považujem za nadčasový.

Druhým argumentom je úplná nevyhnutnosť tímovej práce v oblasti športu v súčasnosti, právo nevynímajúc. Športovci trpia egocentrizmom, „samožerstvom“ a seba prezentáciou ako nutnými chorobami z povolania. Ja nie som výnimkou, hoci sa z toho často veľmi nešikovne snažím „vyzuť“ (seba)lásk(av)ou iróniou. Nasledujúce chválenkárske riadky preto prosím berte s blahosklonným úsmevom..:) Počas troch letných sústredení najúspešnejšieho futbalového klubu 20. storočia, španielskeho Realu Madrid v rokoch 2006-2008, som mal šťastie byť v rakúskom Irdningu pri tom. Pozorovať, rozprávať sa hráčmi, konzultovať s realizačným tímom a členmi organizácie Realu. V roku 2006 na 31 hráčov pripadalo 27 pracovníkov organizácie Realu z rôznych oblastí- od vied o športe, cez telovýchovné lekárstvo, fyzioterapiu až po 8 členov mediálneho tímu! Moderný šport je totiž interdisciplinárny spoločenský fenomén. Logicky, i tzv. športové právo preto zasahuje v súčasnosti do všetkých odvetví práva, ide naprieč prierezom ich celého spektra. Navyše vplyvom všade a stále prítomného medzinárodného súťaženia v športe je stále ovplyvnené či skôr priamo podmienené európskym resp. medzinárodným právom rovnako, ak nie i viac neprávnymi, športovými normami vydanými MOV, FIFA či IIHF. Je preto nesporné, že na jedného človeka ako som napr. ja, ktorý navyše doteraz nebol dobrým študentom práva je toho skutočne priveľa...

Vo vedách o športe je problematika identifikácie talentu a ďalší rozvoj jeho potenciálu témou častou. Talent v podobe osobnostných predpokladov ja osobne nepovažujem iba za výhru v lotérii, o ktorú „šťastím zasiahnutý“ talentovaný jedinec nestál. Akýkoľvek talent je záväzok, bremeno, ťarcha.

To je i moja odpoveď, prečo práve tu na Jinom práve. Mám jednoducho subjektívny pocit, že môžem robiť vzhľadom na hore uvedené na tomto fóre nielen prísny výber, ale priamo nábor talentov na tzv. právo v športe. Motto je jednoduché- hľadajú sa právnici, čo budú „fušovať“ do športu. Zn. Slušnosť podmienkou…

Ladislav Križan

Celý příspěvek

Rozhovor Tomáše Němečka s Miguelem Madurem

V LETOŠNÍCH VOLBÁCH VYTVOŘIL BARROSO PRECEDENS

říká generální advokát Evropského soudního dvora Miguel Maduro
Luis Miguel Poiares Pessoa Maduro se narodil 1. března 1967 v portugalské Coimbře. Vystudoval práva v Lisabonu, doktorát si udělal na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. Díky Fulbrightovu stipendiu pobýval rok na Harvardu. Od roku 2003 je generálním advokátem Evropského soudního dvora v Lucemburku. Od září 2009 bude profesorem na Evropském univerzitním institutu.
Vydal mj. „We the Court – European Court of Justice and European Economic Constitution“ (Oxford: Hart Publishing 1998).
Rozhovor proběhl na ministerstvu zahraničí při jeho návštěvě České republiky, vedl jej redaktor Hospodářských novin Tomáš Němeček, autorem fotografií je jeho redakční kolega Martin Svozílek. Miguel Maduro si dal předem jako podmínku, že nebude komentovat žádná rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Pane Maduro, co je konečným cílem evropské integrace?
Na podobné otázky odpovídám příběhem z Alenky v říši divů. Alenka přichází na rozcestí a ptá se Kočky Šklíby, kterou cestou má jít dál. Kočka odpovídá: Přijde na to, kam chceš dojít.

Stát nemá konečný cíl a nemá ho ani nestátní entita jako Evropská unie. Musejí o tom kontinuálně diskutovat, pochybovat a nakonec rozhodovat sami občané. Jako akademik i jako člen Evropského soudu mám pro toto rozvažování vytvářet podmínky.

Tím cílem tedy podle vás není vznik Spojených států evropských?
Ne, neexistuje žádný takový přesný cíl. Jestli jednou Evropané pocítí potřebu vytvořit Spojené státy, nic proti tomu. Ale platí to i obráceně: pokud se rozhodnou vrátit se z dosavadního stupně integrace zpátky, je to také v pořádku. Jako právníci bychom neměli tolik přemýšlet o konečném cíli, ale – což je mnohem těžší – udržovat to jako otevřenou otázku. K povaze demokracie patří, že si své cíle určuje stále znovu.


Evropské noviny, národ a vláda

Pasáž z Alenky jste použil už v studii „Europe and the Constitution“, kde se zabýváte i známou námitkou, že neexistuje žádný evropský národ. Vy ji označujete až za triviální…
Jde mi o to, že k ústavní formě vlády není nutný démos, jediný politický národ. Můžete mít lidi z různých národů, kteří se dohodnou na společném vykonávání moci, a pak je potřebné tuto moc společně regulovat; to je cílem konstitucionalismu.

K tomu nepotřebujete společnou identitu etnickou, historickou nebo náboženskou. Jistěže jsou to ze sociologického hlediska důležité prvky stmelující komunitu. Ale základem ústavního projektu je shoda na politických hodnotách – na právech jedinců, na účasti při rozhodování.

Když se podíváme na 27 členů Evropské unie, dalo by se tvrdit, že se cosi jako evropský politický národ rodí: v letošních volbách se objevil pokus zorganizovat celoevropskou stranu Libertas, Financial Times se blíží postavení evropských novin. Ale stejně tak by se dal tvrdit pravý opak – že zesílily odstředivé síly, v krizi se všichni starají víc o sebe. Která z těchto tendencí je podle vás silnější?
Zvláštnost evropské debaty není v tom, že v ní zaznívají radikálně odlišné názory, to je koneckonců běžně i uvnitř států. Ale v Evropě se zpochybňuje sama existence komunity, společného projektu. Znamená to, že projekt není životaschopný? Podle mě nikoli. Integrační síly jsou silnější než dezintegrační a vidím spíš známky společné veřejné sféry v Evropě.

Jako například?
Sám jste uvedl Financial Times – do jisté míry jsou to první evropské noviny, byť pro velmi úzkou elitu. Moc se o tom nemluví, ale v letošních volbách se poprvé někdo prezentuje jako kandidát na předsedu Evropské komise a mezi evropskými politickými skupinami má přívržence i odpůrce. Lidé budou zkrátka hlasovat i o José Barrosovi

Je to důležitý krok k tomu, aby v evropských volbách šlo více o EU než o domácí politiku. Aspoň do určité míry by proto měly být diskusí o evropské „vládě“.

Není to iluze? Barroso nemá žádného soupeře, není to skutečná soutěž.
To je pravda – a podle mého názoru je důvodem fakt, že jde o stávajícího předsedu Evropské komise. Ale vytváří to precedens do budoucna. Jsem hluboce přesvědčen, že po jeho odchodu to bude otevřená soutěž, kde svého kandidáta představí lidová strana, socialisté i liberálové. Pak už to bude jiná EU.

Je to jedna z věcí, jak můžeme vytvořit evropskou politiku. Demokratický deficit EU často není ani tak otázkou reformy institucí jako spíš nedostatku politické debaty o Evropě.

Ale do takové otevřené soutěže se politikům nechce. Například se občas mluví o tom, že stálým předsedou Evropské rady by se mohl stát Tony Blair -- on sám to však veřejně nepotvrzuje.
Předseda rady je přece jen předseda mezivládního orgánu, spojitost s volbami je nízká. Ale myslím, že Barrosova kandidatura je u Evropské komise důležitý precedens.

Řešení není v prostém posílení europarlamentu

Kdybyste měl promluvit jako „ďáblův advokát“, jaké pasáže Lisabonské smlouvy byste navrhl podrobně prověřit u národních ústavních soudů?
To jako člen Soudního dvora nemohu.

Byl pro vás něčím zajímavý loňský nález českého Ústavního soudu k Lisabonu?
Po pravdě řečeno, nečetl jsem ho. Některá jeho předchozí rozhodnutí znám, za velmi zajímavé považuji nálezy spojené s Nejvyšším soudem. Je to jeden z ústavních soudů s větší dynamikou ve vztahu ke komunitárnímu právu, ale bližší hodnocení po mě nechtějte.


Na otázku, kdo je „vítězem“ nového přerozdělení moci po Lisabonské smlouvě, se obvykle odpovídá, že z členských států hlavně Německo a z institucí hlavně Evropský parlament…
S tím nesouhlasím. Myslím, že čistí vítězové se tak jednoduše pojmenovat nedají. Ano, Německo získává větší váhu v Evropské radě, na druhou stranu ztrácí váhu v Evropské komisi, už nebude mít dva komisaře. Je to jako vždy výměnný obchod, kompromis. Jestli byl dobrý nebo ne, to je věc osobního názoru; na ten můj se mě ptejte, až opustím funkci.

Směřoval jsem k něčemu jinému: nedávno jste jako generální advokát napsal, že více Evropského parlamentu neznamená nutně více demokracie.
To mi dovolte opravit. Demokracie v EU má dva zdroje – jednak národní demokracie, jednak demokracii na evropském stupni vykonávanou přímo občany. A jako generální advokát jsem napsal, že nevěřím v presumpci větší demokratičnosti, pokud je moc vykonávána Evropským parlamentem. Povaha Evropské unie je taková, že se parlament nedá automaticky upřednostnit před Evropskou radou. Pokaždé je na národech Evropy, aby rozhodly o nejvhodnější rovnováze mezi oběma formami.

Už jako akademik jsem nevěřil, že řešením evropského demokratického deficitu je prostě ve zvýšení moci Evropského parlamentu. Dobře to ilustruje fakt, že postupné zvyšování jeho pravomocí nedoprovázela zvyšující se účast v evropských volbách – ba právě naopak. Proto si myslím, že víc než reformu evropských institucí potřebujeme reformu evropské politiky.

Lidé si myslím dostatečně neuvědomují, že většina témat na evropské úrovni nejsou konflikty mezi národními státy, ale ideologické, pravolevé spory. Vezměte si nedávnou legislativu v Evropském parlamentu: azylové právo, migrační politika, ochrana intelektuálních práv a internet, liberalizaci různých ekonomických odvětví. Jen málokdy je to spor typu všichni Češi proti všem Slovincům. Takzvané národní zájmy jsou často ideologické preference jednotlivých národních vlád.

Zjednodušení musí být jako mapa

Zneklidňují vás nějaké trendy v Evropské unii?
Nárůst populismu. Evropský soudní dvůr se často stává obětí populistické simplifikace problémů. Jistěže politika v sobě vždycky zahrnuje zjednodušování, aby o tématu mohl diskutovat každý. Ale zjednodušení musí být jako mapa: přiznané, poctivé zjednodušení reality, s uvedením měřítka. Populistická politika to nedělá.

O čem to konkrétně mluvíte?
Nechci být moc konkrétní, jmenovat vlády je vždy riskantní. Obecně jsou to případy, kdy je například Evropský soudní dvůr kritizován za to, že vyžaduje otevření zdravotního či vzdělávacího systému – tedy aby členský stát rozšířil výhody svého systému i na občany ostatních členských zemí.

Je taková kritika opravdu tak vážná věc? Pokud rozhodnutí respektují, proč by jej nemohli kritizovat?
Je důležité, aby debata zůstala racionální a čestná. Logika komunitárního práva je v tom, že rozšiřuje nediskriminaci a rovný přístup. Populista žádá pro svůj export všechny výhody volného obchodu, ale vůči importům do své země se chová protekcionisticky. Populista nevysvětluje občanům, že by pak ani oni nemohli volně vyvážet nebo cestovat za prací nebo otvírat pobočky v zahraničí.

A druhá věc, která mě zneklidňuje, je vnitřní napětí v EU kvůli její rostoucí asymetrii. Zahrnuje země s různou politickou kulturou, různým ekonomickým rozvojem a rozrostla se ze šesti zemí na 27. Čím různější jsme, tím těžší je dobrat se společných rozhodnutí, nedá se tak snadno dosahovat konsensu.

Mluvíte tedy o napětí mezi starými a novými členy?
Ne nutně. U otázek jako volný pohyb zaměstnanců či služeb ano, ale u většiny témat jsou dělicí čáry složitější.

Snažím se, abych si své deformace uvědomoval

Projevuje se nějak ve vašem každodenním životě, že jste právník?
V Portugalsku jsem psával sloupky do novin. A i když to bylo o fotbalu nebo o jídle, říkali mi, že se v nich projevuje extrémně racionální přístup. Moje profese podporuje analytickou kapacitu místo emocionální, ještě ke všemu jsem ovlivněn ekonomickou analýzou práva.

Samozřejmě že jsme ovlivněni profesí, vzděláním, životním příběhem. Snažím se, abych si své deformace uvědomoval: když přemýšlím o některém tématu, zkoumám také, proč k němu přistupuji právě takto a zda neexistuje i jiná perspektiva. Snažím se být k sobě zkrátka kritický.

[A malá douška: chtěl bych poděkovat Martinovi Smolkovi, vládnímu zmocněnci pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem, bez kterého by se návštěva Miguela Madura v Praze neuskutečnila, a samozřejmě Tomášovi Němečkovi za to, že se rozhovor rozhodl publikovat na Jiném právu. J.K.]
Celý příspěvek

Krátká vzpomínka na budoucnost (?) anonymizace soudních rozhodnutí ve světle práva nekalé soutěže

PROLOG

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2040, sp. zn. 32 Cdo 5428/2039: „…žalovaný se tudíž nekalé soutěže nedopustil, neboť označení („c“), které žalobce používá na svých výrobcích, není zaměnitelné s („c“) – ochranná známka žalobce […] označení výrobků žalovaného slovem („c“) nemohlo totiž vyvolat klamnou představu průměrného (běžného) spotřebitele, že se jedná o výrobek žalobce, kterému ochranná známka („c“) náleží…“

Přestože se Jiné právo hemží nejrůznějšími zajímavostmi, úvahami a jinými libůstkami, jen nepatrné procento z nich (a s ohledem na složení stálých přispěvatelů tohoto blogu to patrně není nikterak překvapující) se věnuje jinému soukromému právu, což bych chtěl během svého červnového hostování na JP napravit. Začnu krátkou technickou poznámkou na téma anonymizace soudních rozhodnutí.


V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008, které bylo zveřejněno na webových stránkách NS ČR, nalezneme následující text: „z obsahu dovolání se podává, že dovolatelky napadají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepřiznal žalobkyním požadovanou ochranu vlastníka slovní ochranné známky C. před tvrzeným neoprávněným zásahem žalovaných do jejich práv podle zákona o ochranných známkách, ani požadovanou ochranu proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalovaných podle obchodního zákoníku. Pokud jde o užívání slovního prvku „c.“ žalovanými na výrobcích distribuovaných do České republiky -instantní kávy „L. F. C. C.“ a instantní smetany „C. c.“, ztotožnil se dovolací soud se závěry soudů obou stupňů, že slovní výraz „c.“ je často používaným označením pro ochranné známky v kombinované podobě nebo slovní ve spojení s dalším slovním prvkem, a to i u výrobků shodného sortimentu. Označení „c.“ je označením druhu, vlastnosti či jakosti výrobků, v daném sortimentů výrobků se užívá k rozlišení jejich vlastností. Obsahuje-li slovní ochranná známka žalobkyně a) slovo druhové, obecné - „c.“, jeho užití žalovanými ve spojení s dalším výrazem či výrazy na obalech výrobků, i vzhledem k jeho rozšířenému užívání i dalšími soutěžiteli, nelze považovat za rozporné s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy či pravidly hospodářské soutěže.“

Uvedené rozhodnutí je anonymizováno vskutku precizně. Nejenže se z něj nedozvíte, kdo byl účastníkem řízení, ale zůstává utajeno dokonce i označení výrobků dotčených soutěžitelů, které bylo předmětem sporu u dovolacího soudu. Provedený způsob anonymizace (nejen) tohoto rozhodnutí je zajímavý především v tom ohledu, že podle ustanovení § 110 Kancelářského řádu Nejvyššího soudu České republiky jsou všechna rozhodnutí před jejich zveřejněním na webových stránkách soudu anonymizována podle těchto pravidel:
a) Fyzické a právnické osoby se označují iniciálami, u právnických osob se uvede jejich forma; adresy osob se neuvádějí; údaje o právních zástupcích se vypustí,
b) Názvy státních orgánů (včetně soudů) a jejich sídla se neanonymizují,
c) Při označení pozemků se uvede jejich parcelní číslo, obec a katastrální území se označí prvním písmenem jejich názvu
d) Budovy se označují číslem pozemku, ne němž jsou postaveny, příslušností k obci či jejich části, popřípadě číslem popisným či orientačním, přičemž obec či její část se označí prvním písmenem jejího názvu.

I jal jsem se zjišťovat, na základě čeho kancelář Nejvyššího soudu provádí anonymizaci skončených věcí, neboť z těchto pravidel nelze povinnost anonymizovat vydané soudní rozhodnutí, pokud jde o označení výrobků, vyčíst. V soudní kanceláři mi bylo sděleno, že smyslem anonymizace soudního rozhodnutí (hle, teleologický výklad uplatňovaný již i pracovníky kanceláře) je chránit anonymitu účastníků řízení. Jelikož lze nepochybně zjistit identitu účastníka řízení na základě označení výrobků, o jehož označení byl v daném případě veden spor, anonymizují v kanceláři soudní rozhodnutí tímto způsobem. Úvaha je to jistě logická. Pokud je například stranou sporu společnost Pepsi a spor se týkal zaměnitelnosti ochranné známky Pepsi a označení nápojů jiného soutěžitele, pak dle ochranné známky, pokud by byla v textu rozhodnutá uvedena, lze účastníka řízení bez obtíží identifikovat. Pominu-li v této souvislosti jistě zajímavou otázku, zda si pracovník kanceláře může takto vykládat kancelářský řád Nejvyššího soudu, mám za to, že tímto způsobem prováděná anonymizace soudních rozhodnutí má jisté nežádoucí důsledky.

Představme si podnikatele beroucího se svého podnikatelského štěstí, který zvažuje, jak má své výrobky, které hodlá uvést na trh, označit. Samozřejmě v jeho hlavě klíčí nejrůznější pracovní verze, avšak některé z nich se v jistém směru blíží označení nějakého výrobku jiného soutěžitele a podnikatel si tak není jistý, které označení může bez obav z postihu zvolit. Uvědomělého podnikatele by mohlo napadnout provést rešerši v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, aby zjistil, ve kterých konkrétních případech dovolací soud nekalou zaměnitelnost v označení výrobků soutěžitelů shledává. V ČR to při takto prováděné anonymizaci není možné, neboť náš podnikatel ze zveřejněných rozhodnutí nezjistí označení, které se pro svou domnělou nebo skutečnou zaměnitelnost stalo předmětem sporu. Kdysi mě učili, že právo má výchovnou funkci, což se projevuje mimo jiné tím, že adresáti právních norem korigují své jednání v závislosti tom, jak soudy tyto právní normy vykládají. Pokud je tomu tak, pak předeslaná funkce práva je v případě zvolené anonymizace Nejvyššího soudu v oblasti nekalé soutěže podlomena. Adresáti právních norem totiž nejsou s to zjistit, na jakém skutkovém terénu soudy k závěru o zaměnitelnosti dospívají, a na tomto základě svou volbu označení na trh uváděných výrobků korigovat.

Děkuji bloggerům Jiného práva za pozvání a jeho čtenářům přeji pěkný červen.

Celý příspěvek