Možnost odejmutí kauzy zákonnému soudci

Kauza tzv. "justiční mafie" nabírá velmi nebezpečné obrátky. Poslední vývoj, kdy byla věc odejmuta zákonnému soudci V. Ceplovi jr., vzbuzuje velmi závažné otázky. Hodlám zanedlouho důkladně rozebrat celé rozhodnutí VS Praha, pro tento okamžik se však spokojím jen s obecným rozborem, kdy lze věc zákonnému soudci odejmout.

Podle § 221 odst. 2 o. s. ř. [z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. V daném případě nebylo lze aplikovat prvou část hypotézy, neboť v této kauze rozhodně ještě závazný právní názor nebyl, nutno tedy aplikovat druhou část hypotézy, tedy existenci "závažných vad v řízení". Co jsou ony závažné vady? Rozhodně nemůže jít o nic banálního ani o obvyklé procesní nedostatky. Proto je v praxi toto ustanovení využíváno zcela výjimečně. Jeho aplikace totiž dostává přímo ústavní dimenzi. Jak uvedl ÚS k srovnatelnému ustanovení trestního řádu, [v]šechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup rozhodně nestandartní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 trestního řádu [obdobně § 221 odst. 2 o. s. ř. - pozn. Z.K.] je stanovena jistá výjimka. (nález III. ÚS 90/95). ÚS přitom vycházel z této premisy: V čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uvádí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, z čl. 82 odst. 1 Ústavy potom plyne fakt, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální suverenitu soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán. To vše patří k zabezpečení soudcovy nezávislosti, jeho nestrannosti a takto je nutno chápat i soudcovu osobní odolnost proti zásahům zvenčí, a tedy i zpevňování právní ochrany jeho postavení. Tak je zapotřebí akceptovat i důvody, které vedou k tomu, aby v samém zákoně, resp. již v ústavním ustanovení, byla obsažena uvedená nutná ochrana soudce v zájmu zabezpečení jeho nezávislosti a nestrannosti, ochrana proti možnosti soudce podle potřeby v konkrétní věci měnit. Pojem zákonný soudce je třeba vykládat také ve spojení s dovětkem týkajícím se příslušnosti soudu i soudců. Zákonným soudcem může být takto jen ten, kdo je řádně ustanoven jako soudce u příslušného soudu, tedy u soudu příslušného pro řešení konkrétní záležitosti. Celý příspěvek

Použití počítačů ve volbách může být podle Spolkového ústavního soudu protiústavní („Wahlcomputer-Urteil“)

Spolkový ústavní soud (dále „soud“) rozhodl minulý týden (rozsudek 2. senátu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 2 BvC 3/07, 2 BvC 4/07, úplné znění zde ) o tom, že použití některých počítačů ve volbách do Spolkového sněmu konaných v roce 2005 bylo protiústavní. Toto rozhodnutí považuji za velmi zajímavé v celé řadě ohledů a je proto určitě dobré se s ním seznámit podrobněji.

Především, i v České republice se delší dobu vedou diskuse o tom, že stávající způsob hlasování a následného sčítání hlasovacích lístků je zastaralý a zdlouhavý a je proto namístě uvažovat o technické změně. Citovaný „Wahlcomputer-Urteil“ budiž v tomto směru i jakýmsi mementem, které by nás mělo varovat před určitými ústavně právními riziky, číhajícími na této neodvratné cestě technického pokroku.

O co vlastně šlo? Podle ustanovení § 35 německého volebního zákona je možné „za účelem ulehčení odevzdávání a sčítání hlasování namísto hlasovacích lístků a volebních uren používat volební přístroje.“ Tyto přístroje musí být oficiálně připuštěny ministerstvem vnitra a musí zejména zaručovat zachování tajnosti hlasování. Ministerstvo vnitra bylo současně zákonem zmocněno k vydání prováděcí vyhlášky za účelem stanovení podrobných pravidel pro používání těchto přístrojů (způsob jejich přezkoušení, instalace atd.). Tato vyhláška byla vydána a ke sčítání hlasů začaly být v praxi využívány přístroje. Nejprve se jednalo o přístroje mechanické – a jak konstatoval soud – nedošlo k jejich výraznějšímu rozšíření, jelikož náklady na výrobu, transport, skladování a údržbu byly tak vysoké, že jejich použití nebylo příliš výhodné. Tyto nedostatky mělo odstranit nasazení elektronických přístrojů, s jejichž nabídkou přišla nizozemská firma N. V. Nederlandsche Apparatenfabriek (Nedap). Počítače od této firmy byly použity ve volbách do Spolkového sněmu konaných v roce 2005 a jejich prostřednictvím volilo přibližně 2 mil. voličů (v zemích Braniborsko, Hesensko, Severní Porýní-Vestfálsko, Sasko-Anhaltsko). Rozsudek uvádí, že počítače byly vybaveny mikroprocesorem a byly řízeny softwarovým programem. Fungovaly tak, že odevzdané hlasy byly uloženy výhradně v elektronické podobě a spočteny byly na závěr voleb elektronicky; následně byly výsledky vytištěny na připojených tiskárnách.

Tento způsob zpracování hlasů voličů shledal soud protiústavním – odporujícím čl. 38 ve spojení s čl. 20 odst. 1, 2 Základního zákona. Podle čl. 38 odst. 1 jsou poslanci voleni ve všeobecných, přímých, svobodných, rovných a tajných volbách; čl. 20 odst. 1, 2 definuje SRN jako demokratický a sociální spolkový stát, kde veškerá moc vychází z lidu a ten ji vykonává prostřednictvím zákonodárných, výkonných a soudních orgánů Podstata rozhodnutí soudu spočívá v právním názoru, že jedním ze základních principů voleb je jejich veřejnost, transparentnost (Öffentlichkeit) v tom smyslu, že všechny podstatné kroky činěné ve volbách musejí být přezkoumatelné. Prováděcí ministerská vyhláška, podle které byly počítače nasazeny, proto byla shledána protiústavní, jelikož dostatečně nezajišťovala použití pouze takových počítačů, které by tento ústavní princip garantovaly. Nasazení elektronických volebních přístrojů je totiž ústavně souladné toliko tehdy, jestliže „jsou přezkoumatelné všechny podstatné kroky volebního rozhodování a zpracování výsledků způsobem, který je spolehlivý a nevyžaduje žádné zvláštní znalosti.“ Soud výslovně uvedl, že zatímco v dřívějších volbách byla případná manipulace s hlasovacími lístky či falšování volebních výsledků spojena se značným rizikem prozrazení, jsou programové chyby v softwaru či dokonce úmyslné falšování výsledků voleb prostřednictvím softwaru jen velmi obtížně zjistitelné. Toto riziko představuje ohrožení zmíněného principu veřejnosti voleb.

Soud proto konstatoval, že zákonodárce může při sčítání volebních výsledků sice používat počítače, to však za splnění ústavně předpokládané podmínky spolehlivé kontroly správnosti. Volič totiž musí mít jistotu, že jeho odevzdaný hlas byl správně započítán. Nepostačuje proto, jestliže počítač poskytne písemné vyhotovení pouze výsledku voleb. Kontrola tedy musí být proveditelná i jiným způsobem, než výhradně prostřednictvím elektronické úschovy volebního výsledku.

Použití předmětných počítačů v 16. volbách do Spolkového sněmu konaných v roce 2005 tedy soud označil ze shora nastíněných důvodů za protiústavní, nicméně z této skutečnosti nedovodil též neplatnost samotných voleb, která byla namítána (šlo o případ tzv. konkrétní kontroly norem). Soud totiž dospěl k závěru, že zájem na důvěře ve zvolený zastupitelský orgán v daném případě převažuje nad volebním pochybením, k němuž došlo tím, že volební počítače mohly fungovat chybně, resp. mohlo dojít i k účelovým manipulacím. K dané situaci totiž došlo za nejasné právní situace a další existence zvoleného zastupitelstva „se nejeví jako neúnosná“ (nicht unerträglich). [Drobná poznámka: pojem „neúnosnosti“ je ustáleným termínem, jehož smyslem je vymezit tak intenzivní porušení volebního práva, že převažuje nad zájmem na právní jistotě, spočívajícím v respektování výsledků voleb. Jinými slovy jde o případy, kdy zjištěné pochybení je natolik závažné, že zpochybňuje dosažené volební výsledky jako celek.]

Co říci závěrem?

Předně, soud potvrdil, že sčítání hlasů zásadně lze provádět i za pomoci počítačů, takže klasickému vhazování lístků do volební urny může být definitivně odzvoněno. Nicméně, je nutné zajistit jakousi paralelní kontrolu (zřejmě jedině) v listinné podobě, což však prakticky znamená, zda je vůbec smysluplné za těchto okolností hlasovat prostřednictvím počítačů. To však přenechávám k bližším úvahám povolanějším a technicky zdatnějším, než jsem já. V každém případě však je třeba při úvahách o „computerizaci“ voleb zachovávat maximální míru opatrnosti.

Z právně teoretického hlediska považuji dále za velmi zajímavé, že soud vymezil princip otevřenosti (v naší terminologii by bylo asi přesnější používat termín „přezkoumatelnost volebních výsledků“, aby nedocházelo k nepochopení spojení tohoto principu s principem tajnosti hlasování) jako samostatný ústavní princip a výhradně pro rozpor s ním prohlásil prováděcí právní úpravu za protiústavní. Jistě, deklaroval rozpor se dvěma články Základního zákona, nicméně z jejich obsahu je patrno, že princip otevřenosti vůbec nezmiňují a jedná se tedy o typický příklad dovození závazného ústavního principu teprve soudní judikaturou.

Poněkud škodolibě vyznívajícím uklidňujícím sdělením do našich luhů a hájů budiž skutečnost, že soud definitivně rozhodl o platnosti voleb konaných v roce 2005 teprve v roce 2009, tj. prakticky po čtyřech letech. Jakkoliv nelze přehlédnout, že tato délka řízení nespadá výhradně na vrub soudu (ještě předtím totiž rozhodoval samotný Spolkový sněm, zejm. tzv. Wahlprüfungsauschuss), je zjevné, že se i ve SRN potýkají se zcela podobnými problémy jako u nás: se smysluplností a efektivitou soudního přezkumu s ohledem na velké průtahy v řízení.

Právě touto skutečností byl soud zjevně ovlivněn, když dospěl k závěru o protiústavnosti hodnocené situace, nicméně svoje rozhodnutí formuloval toliko preventivně, bez jakýchkoliv praktických dopadů na zpochybněné volební výsledky. Jakkoliv rozumím tomu, že asi skutečně nemělo smysl za daných okolností volby rušit, kriticky uvádím, že z tohoto poměrně dlouhého rozhodnutí, strukturovaného do 163 bodů, se vysvětlením důvodů, pro které soud nakonec volby nezrušil, zabývá pouze ve třech krátkých odstavcích, a to v podstatě bez jakékoliv konkretizace na okolnosti daného případu; toliko paušálním odkazem na zásadu minimalizace zásahů soudu a vyvažování legitimních zájmů. Dle mého měl být soud upřímnější a vysvětlit, že v této situaci prostě již nemělo žádný rozumný smysl volby rušit, protože se stejně blíží volby nové.

Pro sběratele kuriozit doporučuji si povšimnout toho, že přímo ve výrokové části rozsudku (bod 2.) je popsáno technické označení volebního přístroje včetně jeho výrobce. Skutečného pochybení se však zjevně nedopustil výrobce, nýbrž ty státní orgány, které použití předmětných přístrojů povolily.

Celý příspěvek

Journal of Private International Law Conference 2009

Všechny praktiky, teoretiky a další příznivce mezinárodního práva soukromého v nejširším slova smyslu bych rád upozornil, že Journal of Private International Law pořádá v polovině dubna svou pravidelnou bianuální konferenci. Místem konání je tentokrát škola mému srdci nejbližší, tedy NYU. Na programu jsou teoretické i praktické aspekty aktuálních témat ze všech oblastí mps. Účastníci si tak mohou poslechnout příspěvky týkající se arbitráží, volby práva/soudu, uznání a výkonu rozhodnutí, práva mezinárodního obchodu či možného nového “Restatementu” amerického mezinárodního práva soukromého (nebo lépe řečeno “Conflict of Laws”).

Mezi vystupujícími najdeme severoamerická i evropská esa v oboru, ať již jde např. o prof. Symeonidese, Michaelse, Beaumonta či profesorky Silberman, Muir Watt nebo Janet Walker. Samotné konferenci předchází jednodenní Pocta prof. Lowenfeldovi, kde budou další význačná jména (např. prof. Alvarez, Meron, Donovan či Bermann) diskutovat oblasti, jimž se tento doyen NYU věnuje a věnoval, tedy vedle mps také mezinárodní právo veřejné.

Veškeré podrobnosti a související odkazy naleznete zde.

I když je New York pro našince trochu z ruky, třeba se některým z čtenářů JP podaří konference zúčastnit. Věřím, že nebudou litovat.

Celý příspěvek

Marica Pirošíková: Právo na život a žaloba na ochranu osobnosti

Cieľom tohto príspevku je poukázať na najnovší vývoj v judikatúre Európskeho súdu pre ľudské práva (ďalej len „Súd“), ktorý pozitívne zareagoval na aktuálne rozhodnutia slovenských súdov o žalobách na ochranu osobnosti v súvislosti s namietaným porušením práva na život. Na rozdiel od prípadu Kontrová proti Slovenskej republike dospel tento medzinárodný orgán v prípade Furdík proti Slovenskej republike k jednoznačnému záveru o tom, že sťažovateľ namietajúci porušenie článku 2 Dohovoru (právo na život) je povinný vyčerpať tento vnútroštátny prostriedok nápravy pred tým, ako sa naň obráti.


Už v minulosti som vo svojom príspevku s názvom O (netradičnom) využití žaloby na ochranu osobnosti upozornila na niektoré prípady z praxe slovenských súdov, v ktorých žalobcovia využili žalobu na ochranu osobnosti ako prostriedok nápravy vo vzťahu k namietanému porušeniu práva na život a s tým súvisiacim neoprávneným zásahom do ich súkromného a rodinného života. Pripomeniem dve z nich.

V konaní o žalobe pred Okresným súdom Nitra (sp. zn. 10 C 142/2002) matka požadovala, okrem iného, náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch v súvislosti so smrťou jej dcéry. Odvolávala sa na predchádzajúce odsúdenie vodiča automobilu za neúmyselné usmrtenie jej dcéry. V rozsudku z 15. mája 2006 okresný súd uznal, že žalobkyňa utrpela nemajetkovú ujmu a priznal jej odškodnenie 200 000 Sk. V konaní o žalobe pred Okresným súdom Žiar nad Hronom (sp. zn. 7 C 818/96) matka požadovala, okrem iného, finančné odškodnenie za nemajetkovú ujmu spôsobenú jej a jej synovi v súvislosti s jeho násilnou smrťou. Odvolávala sa na prechádzajúce odsúdenie žalovaného za obzvlášť násilnú a rasisticky motivovanú vraždu jej syna. Okresný súd rozhodol, že žalobkyňa a jej syn utrpeli nemajetkovú ujmu a v rozsudku z 9. septembra 2004 priznal žalobkyni 100 000 Sk z titulu nemajetkovej ujmy, ktorú utrpela a 200 000 Sk z titulu ujmy, ktorá bola spôsobená jej synovi. Dňa 19. januára 2005 Krajský súd v Banskej Bystrici potvrdil prvostupňový rozsudok.

Práve tieto prípady použila vláda v konaní pred Európskym súdom pre ľudské práva (ďalej len „Súd“) v prípade Kontrová proti Slovenskej republike (rozsudok z 31. mája 2007), na podporu svojho tvrdenia, že sťažovateľka vo vzťahu k namietanému porušeniu svojich práv nevyčerpala vnútroštátne prostriedky nápravy. Súd v predmetnom prípade dospel k záveru o porušení pozitívneho záväzku štátu obsiahnutého v článku 2 Dohovoru a článku 13 Dohovoru zaručujúceho práva na účinný prostriedok nápravy.
Poznamenal, že v prípade sťažovateľky polícia nezabezpečila splnenie povinností vyplývajúcich z príslušných ustanovení Trestného poriadku a služobných predpisov, ako napr. prijatie a riadne zaznamenanie sťažovateľkinho trestného oznámenia, začatie vyšetrovania trestnej veci a neodkladné začatie trestného konania proti sťažovateľkinmu manželovi, vykonanie riadneho záznamu tiesňového volania, upovedomenie nasledujúcej služby o situácii, a tiež prijatie opatrení v súvislosti s oznámením, že sťažovateľkin manžel má strelnú zbraň a vyhráža sa s ňou. Súd mal za preukázané, že priamym následkom týchto pochybení bolo usmrtenie sťažovateľkiných detí jej manželom. Uvedené však de facto skonštatoval už najvyšší súd pri zrušení rozhodnutia krajského súdu z 21. januára 2004 a rozsudku okresného súdu z 20. októbra 2003. Okresný súd obvinených policajtov spod obžaloby oslobodil. Mal za to, že trestný čin marenia úlohy verejného činiteľa predpokladá zmarenie úlohy úplne alebo aspoň na určitý čas. Nepostačuje iba zdržiavanie splnenia úlohy. Dospel k záveru, že v prejednávanom prípade konanie policajtov neprerástlo do takéhoto zmarenia ich úlohy a ich konanie nemalo priamy vzťah k tragédii. Krajský súd zamietol odvolanie proti tomuto rozsudku. Najvyšší súd vo veci rozhodoval na základe sťažnosti pre porušenie zákona podanej generálnym prokurátorom. Mal za to, že oba súdy vyhodnotili dôkazy nelogicky, nevzali do úvahy všetky relevantné skutočnosti a dospeli k nesprávnym záverom. Najvyšší súd bol toho názoru, že je zrejmé, že obvinení policajti zanedbali plnenie svojich úloh. Uviedol, že medzi ich protiprávnym konaním a fatálnym následkom bola priama príčinná súvislosť. Najvyšší súd vrátil vec okresnému súdu na opätovné prejednanie a poukázal na to, že podľa § 270 ods. 4 Trestného poriadku je tento súd viazaný jeho vyššie uvedeným právnym názorom. Následne okresný súd uznal policajtov B., P. Š. a M. Š. za vinných v zmysle obžaloby a odsúdil ich na tresty odňatia slobody v trvaní šiestich, štyroch a štyroch mesiacov.

Súd tiež skonštatoval, že sťažovateľka nemala k dispozícii účinný prostriedok nápravy, prostredníctvom ktorého by sa mohla domôcť na vnútroštátnej úrovni náhrady za utrpenú nemajetkovú ujmu, ktorá jej vznikla v súvislosti s usmrtením jej detí, k čomu došlo v dôsledku opomenutia štátu splniť si povinnosti obsiahnuté v pozitívnom záväzku vyplývajúcom z článku 2 Dohovoru.

Vláda v konaní pred Súdom tvrdila, že žaloba na ochranu osobnosti je prostriedkom nápravy, ktorý mala sťažovateľka využiť vo vzťahu k svojim námietkam podľa článkov 2 a 8 Dohovoru za účelom splnenia požiadavky vyčerpania vnútroštátnych prostriedkov nápravy podľa článku 35 ods. 1 Dohovoru. Na podporu tohto argumentu sa vláda odvolávala na spomínané vnútroštátne súdne rozhodnutia a trvala na tom, že tieto rozhodnutia preukazujú, že uvedená žaloba bola pre sťažovateľku dostupná v teórii aj v praxi. Súd námietku vlády zamietol. Dospel k záveru, že neexistuje dostatočne ustálená judikatúra v podobných prípadoch, ako je sťažovateľkin, ktorá by preukazovala, že možnosť získať náhradu vo vzťahu k nemajetkovej ujme využitím dotknutého prostriedku nápravy je v praxi dostatočne určitá a ponúka primerané šance na úspech, tak ako to vyžaduje príslušná judikatúra Súdu. Pripomenul, že už v štádiu prijateľnosti zistil, že v teoretickom ponímaní aj v súdnej praxi došlo k určitému vývinu, pokiaľ ide o oblasť uplatnenia žalôb na ochranu osobnosti. K udalostiam, na základe ktorých vznikol posudzovaný prípad došlo v roku 2002. Rozhodnutia, na ktoré sa v neskoršom štádiu odvolala vláda boli z roku 2006. Akýkoľvek význam, ktorý by mohli mať vo vzťahu k prejednávanému prípadu je tak potlačený tým, že boli prijaté až po relevantnom čase.

Z uvedeného vyplýva, že jediným dôvodom prečo došlo k odsúdeniu Slovenskej republiky v predmetnom prípade bola skutočnosť, že Súd sa stotožnil s tvrdením sťažovateľky, že vo vzťahu k namietanému porušeniu práva na život nemala na vnútroštátnej úrovni účinný prostriedok nápravy, prostredníctvom ktorého by získala náhradu za utrpenú nemajetkovú ujmu.

V prípade Furdík proti Slovenskej republike (rozhodnutie z 2. decembra 2008) sťažovateľ inter alia namietal porušenie článku 2 Dohovoru v tom, že dotknutý štát neprijal potrebné opatrenia na ochranu života jeho dcéry, ktorá zomrela v dôsledku zranení, ktoré utrpela pri horolezeckom výstupe na vrch Široká veža vo Vysokých Tatrách. Uviedol, že právna úprava v Slovenskej republike neposkytovala dostatočné záruky zabezpečujúce účinnú organizáciu záchrannej zdravotnej služby v podobných prípadoch. Predovšetkým nebol stanovený osobitný časový limit, v ktorom by bola záchranná služba povinná dostať sa k zranenej osobe. Podľa sťažovateľa to malo byť v priebehu 10 - 15 minút po prijatí tiesňového volania, s výnimkou prípadov vis major. Sťažovateľ tvrdil, že by mohol úspešne požiadať o odškodnenie pred vnútroštátnymi orgánmi, iba ak by vo vnútroštátnej právnej úprave bola inkorporovaná podobná záruka. Vláda namietala, že sťažovateľ nevyčerpal vnútroštátne prostriedky nápravy, tak ako požaduje článok 35 ods. 1 Dohovoru. Predovšetkým mohol žiadať o odškodnenie prostredníctvom žaloby podľa zákona č. 514/2003 Z. z. o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a o zmene niektorých zákonov, ako aj prostredníctvom žaloby na ochranu osobnosti podľa § 11 a nasl. Občianskeho zákonníka. Vo vzťahu k obom rozhodnutiam občianskoprávnych súdov o takých nárokoch a vyššie uvedeným záverom, ku ktorým dospeli orgány činné v trestnom konaní, sťažovateľ napokon mohol žiadať o nápravu pred ústavným súdom na základe článku 127 ústavy. Vláda tiež tvrdila, že vnútroštátna právna úprava obsahovala komplexné a dostatočné záruky na zabezpečenie účinnej a včasnej pomoci osobám nachádzajúcim sa v naliehavých situáciách. Nebolo reálne, aby bol v príslušnej právnej úprave stanovený osobitný časový limit, v ktorom by sa mala Letecká záchranná služba dostať k osobe, ktorej život bol v ohrození, tak ako navrhoval sťažovateľ.

Súd nepovažoval príslušnú právnu úpravu v Slovenskej republike za nezlučiteľnú s požiadavkami článku 2 Dohovoru. Súd bol toho názoru, že pozitívny záväzok štátu podľa článku 2 Dohovoru nezachádza až tak ďaleko, aby vyžadoval inkorporovať do príslušnej právnej úpravy povinnosť dosiahnuť výsledok, ktorým je splnenie lehoty, v ktorej sa ambulancia leteckej záchrannej zdravotnej služby musí dostať k osobe vyžadujúcej si nevyhnutnú lekársku starostlivosť, tak ako navrhoval sťažovateľ. Viaceré limitujúce činitele sprevádzajúce zásahy leteckej záchrannej zdravotnej služby, ako jej závislosť na meteorologických podmienkach, prístupnosti terénu a technickom vybavení, by mohli spôsobiť, že taký záväzok by bol ťažko splniteľný a uvalil by na štátne orgány zodpovedných štátov neúmerné bremeno.

Pokiaľ ide o žalobu na ochranu osobnosti vláda v konaní pred Súdom okrem rozsudkov uvedených v prípade Kontrová uviedla ďalší prípad vnútroštátnej praxe potvrdzujúci účinnosť tohto prostriedku nápravy. Konkrétne išlo o konanie vedené na Okresnom súde Prešov pod sp. zn. 6 C 67/2004, v ktorom žalobkyňa požadovala odškodnenie z titulu nemajetkovej ujmy, ktorú utrpela v dôsledku skutočnosti, že počas pôrodu jej v dôsledku nesprávneho postupu službukonajúceho lekára zomrela matka. Dňa 17. mája 2006 okresný súd čiastočne vyhovel návrhu. Odvolal sa na znalecké závery konštatujúce, že matka žalobkyne nedostala primeranú zdravotnú starostlivosť, tak ako vyžadoval zákon. Uložil žalovanému zdravotníckemu zariadeniu povinnosť zaplatiť žalobkyni 400 000 Sk ako odškodnenie z titulu nemajetkovej ujmy. Rozsudok nadobudol právoplatnosť 6. novembra 2006.

Súd vo vzťahu k námietke vlády týkajúcej sa nevyčerpania uvedeného vnútroštátneho prostriedku nápravy najskôr poznamenal, že k vnútroštátnym rozhodnutiam významným v prípade sťažovateľa došlo v roku 2006. V tejto súvislosti pripomenul, že 7. novembra 2005 Odborná komisia Úradu pre dohľad nad zdravotnou starostlivosťou zistila porušenie príslušnej právnej úpravy týkajúcej sa poskytovania zdravotnej starostlivosti Leteckou záchrannou službou. Ministerstvo zdravotníctva v tomto ohľade zastavilo konanie 28. júna 2006, majúc za to, že Letecká záchranná služba neporušila žiadnu z povinností uložených zákonom. V kontexte trestného konania, ktoré skončilo 13. novembra 2006, prokurátor Krajskej prokuratúry v Prešove vyjadril názor, že pri organizácii záchrannej akcie sa vyskytli nedostatky, tieto však nebolo možné kvalifikovať ako trestný čin. Neodôvodnené meškanie pri príchode záchranného tímu bolo tiež uvedené v správe predloženej Českým horolezeckým zväzom. Súd ďalej poukázal na ďalší príklad vnútroštátnej praxe z roku 2006, preukazujúci účinnosť žaloby na ochranu osobnosti v prípade úmrtia osoby (vyššie uvedený rozsudok Okresného súdu Prešov, ktorý nadobudol právoplatnosť 6. novembra 2006). Súd následne dospel k záveru, že sťažovateľ mohol preukázateľne žiadať o odškodnenie prostredníctvom § 11 a nasl. OZ a v prípade neúspechu podať na ústavný súd sťažnosť, odvolávajúc sa na záruky článku 2 Dohovoru alebo jeho ústavného ekvivalentu.

Marica Pirošíková (zástupkyňa Slovenskej republiky v konaní pred Európskym súdom pre ľudské práva a externá doktorandka katedry verejného práva Univerzity Roberta Schumana v Štrasburgu)
Celý příspěvek

Kauza "justiční mafie": když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž

Před časem jsme tu psali o kauze "justiční mafie". Dnes jsme se dozvěděli z tisku, že rozsudek soudu prvého stupně padl. Nevíme proč, nevíme jak. Nevím to ani já. Vím ale, že přístup obou soudů - tedy soudu prvostupňového (Krajský soud v Praze) a soudu odvolacího (Vrchní soud v Praze) byl drasticky odlišný. Prve jmenovaný soud zcela otevřeně zveřejnil rozhodnutí na webu, takže jsme se mohli okamžitě z veřejně přístupných zdrojů dozvědět, jaké důvody soud k verdiktu vedly. Tento blog ostatně rozhodnutí nešetřil a David Kosař jej podrobil obsáhlé kritice. Vrchní soud v Praze zvolil postup jiný, ovšem v těchto končinách tradiční. Rozhodnutí bylo vydáno, nikdo ale neví, na základě jakých důvodů. Tvrdím, že přístup prvý, kdy je soudcovské rozhodování maximálně otevřeno veřejnosti, je přístupem demokratickým, který posiluje legitimitu české justice. Přístup druhý nás vzdaluje kamsi do asijských plání. Celý příspěvek

Rovnost v evropském právu - Platónské právní nebe?

“Je nicméně součástí povahy obecných právních zásad, které je nutno hledat spíše v platónském právním nebi než v zákonících, že jak jejich existence, tak i jejich skutečný obsah jsou poznamenány nejistotou.”
(Stanovisko Generálního advokáta Jána Mazáka, věc C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA).

S takto lákavým mottem pořádá Česká společnost pro evropské a srovnávací právo ve spolupráci s Poradnou pro občanství/Občanská a lidská práva konferenci na téma „Rovnost v evropském právu - Platónské právní nebe?“. Místem konání je hotel Adria na Václavském náměstí, dnem konání pak 30. duben 2009. Program je následující:

8:30 – 9:30
REGISTRACE

9:00 –9:45
PROJEV K OTEVŘENÍ KONFERENCE
Dr. Alex Brenninkmeijer, Národní ombudsman Nizozemí:
Nediskriminace za dveřmi soudní síně

I. PANEL
10:15 – 12:00
PRINCIP ROVNOSTI V PRÁVU EU A JEHO HORIZONTÁLNÍ ÚČINEK

Sacha Prechal, profesorka evropského práva, Europa Institute, Universita v Utrechtu
Souvislosti a vývoj nediskriminace v právu EU

Damian Chalmers, profesor evropského práva, London School of Economics and Political Science
Nadnárodní obsah zákazu rasové diskriminace

OBĚD
12:15 – 13:15

II. PANEL
13:15 – 14:15
POZITIVNÍ OPATŘENÍ: VÝJIMKA, NEBO SOUČÁST PRINCIPU ROVNOSTI?

Aileen Mc Colgan, profesorka King‘s College School of Law, London
Koncepce pozitivních opatření: Výraz, nebo výjimka z principu rovnosti?

III. PANEL
14:30 – 16:15
POZITIVNÍ ZÁVAZKY A ANTIDISKRIMINAČNÍ SMĚRNICE EU

Mark Bell, profesor na School of Law, Universita v Leicesteru
Povinnost zajištění rovnosti: chybějící prvek v evropském antidiskriminačním právu

Lisa Waddington, Universita v Maastrichtu
Pozitivní povinnost a nezbytné úpravy pro zdravotně postižené

IV. ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ
16:15– 16:45

PANELISTÉ:

Marc van Hoof, Evropská komise

Tamara Capeta, Universita v Záhřebu, Právnická fakulta

Adam Lazowski, Senior Lecturer in EU Law, School of Law, Universita ve Westminsteru

Barbara Havelková, Universita v Oxfordu, Exeter College


PŘEDSEDAJÍCÍ/MODERÁTOŘI

Michal Bobek, European University Institute, Department of Law, Nejvyšší správní soud

Jan Komárek, Universita v Oxfordu, Somerville College

Zdeněk Kühn, Universita Karlova, Právnická fakulta, Nejvyšší správní soud

Sinisa Rodin, Universita v Záhřebu, právnická fakulta

Přihlášku na konferenci je možné stáhnout zde. Členové České společnosti pro evropské a srovnávací právo mají při zaplňování míst na konferenci přednost.

Celý příspěvek

Žebříček právnických fakult v ČR

Upoutávka, poděkování Tomášovi Němečkovi za nesmírně záslužnou práci a rovněž možnost, jak na Jiném právu diskutovat o nejnovějším žebříčku právnických fakult, který zveřejnily Hospodářské noviny - ZDE.



Celý příspěvek

Cena Ius et societas

Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Vzdělávací nadace Jana Husa vyhlašují ve spolupráci s Ústavním soudem ČR, Nejvyšším soudem ČR, Nejvyšším správním soudem ČR, Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR a Veřejným ochráncem práv Cenu IUS et SOCIETAS.

Cena bude udělena za původní, dosud nezveřejněnou esej, obsahující nejzajímavější podněty, pohledy a otázky týkající se role práva a justice ve společnosti. Soutěž se vyhlašuje zvlášť pro studenty bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů vysokých škol, kteří předloží své práce v českém, slovenském nebo anglickém jazyce.

Pro rok 2008/2009 bylo zvoleno následující téma:

Které soudní rozhodnutí za uplynulých 5 let by se mělo ocitnout v učebnici základů společenských věd pro střední školy a proč?


Více zde. Celý příspěvek

Co opravdu hrozí novinářům (s douškou na konci)

Právě probíhající diskuse o zpřísnění postihu za neoprávněné nakládání s osobními údaji, získanými v rámci trestního řízení (především odposlechů), se podle mého názoru chybně zaměřuje pouze na novelu trestního zákona.

Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.

Problém je myslím skryt jinde.

Ne soud, ale Igor Němec

Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?

Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.

Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.

Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).

Přiměřeně, prosím...

Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.

Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.

Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.

...a to platí pro obě strany

Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.

Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.

Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.

P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...

Celý příspěvek

„Ekonomická analýza práva” na PF UK

Níže velmi rád přetiskuji informaci o novém předmětu na PF UK, kterou mi předal člen Common Law Society Martin Froněk.

„Ekonomická analýza práva” na PF UK

PF UK ve spolupráci s Národohospodářskou fakultou VŠE nabízí studentům kreditního studia předmět “Ekonomická analýza práva”. Vyučován bude v letním semestru na PF UK, a to ve středu od 10:00-11:30 (předběžný čas), první seminář proběhne 4.3. 2009. Je rovněž otevřen studentům VŠE podle příslušného studijního plánu pod názvem “Kapitoly z ekonomie a práva”.

Na výuce se budou podílet Zdeněk Kühn, Petr Kuhn, Tomáš Richter, Jan Urban, David Lipka, Josef Šíma a Libor Dušek.

Předmět bude zakončen písemným testem, studenti obdrží kredity, jejichž výše je v současné době předmětem jednání.

Na kurs se nezapisuje přes IS, ale emailem na adrese lawandeconomics@society.cz. Další podrobnosti budou zveřejněny příští týden na http://lae.society.cz/ .

Orientační syllabus kursu:

Základní nástroje ekonomické analýzy práva I. (J. Šíma)
Základní nástroje ekonomické analýzy práva II. (J. Šíma)
Instituce vlastnictví, externality, Coaseho teorém (D. Lipka)
Právo obchodních společností I. (P. Kuhn)
Právo obchodních společností II. (P. Kuhn)
Insolvenční právo I. (T. Richter)
Insolvenčí právo II. (T. Richter)
Trestní právo I. (L. Dušek)
Trestní právo II. (L. Dušek
Deliktní právo (Z. Kühn)
Ekonomie institucí (J. Urban) Celý příspěvek