Call for Papers: The Evolution of European Courts

Kolega Martin Mík mě upozornil na tuto velmi zajímavou konferenci, kterou můžu vřele doporučit (sám jsem se zúčastnil v roce 2005 ve sladkém Aix en Provence, výsledkem pak byl tento článek).

Motivací může být především šance publikovat v prestižním evropském časopise European Law Journal (a mít tak "čárku", která se počítá i mimo českou kotlinu ;-), popřípadě zúčastnit se diskursu na evropské úrovni (to pro ty, které čárky nemotivují).


THE EVOLUTION OF THE EUROPEAN COURTS: INSTITUTIONAL CHANGE AND CONTINUITY

6th International Workshop for Young Scholars (WISH)

Organised by: European Law Journal/University College Dublin, School of Law Centre d’Études et de Recherches Internationales et Communautaires (CERIC-CNRS-UMR-6201) Université Paul Cézanne (Aix-Marseille III) Faculté de droit et de science politique / COLLEGE D’EUROPE DE NATOLIN

Friday 16th and Saturday 17th November 2007, University College Dublin

The European Courts – both the Court of Justice and the Court of First Instance – remain central actors in the development of the European Union. The Court of Justice as a doctrinal and constitutional innovator is rightly credited with having laid the key foundational constitutional principles of the Union: the supremacy of EU law, the doctrine of direct effect, and the recognition of human rights principles. The dynamics between national courts and the European courts provide unique insights into the role of courts in polity-building and in the judicial elaboration of central tenets of the rule of law such as consistency and coherence. As well as the evolution of the European Courts, the aim of this Workshop is to explore key aspects of their contemporary role at the interface of law and governance, in the development of informal constitutionalisation at a time of formal documentary constitutional uncertainty, and in addressing the institutional pressures of the new multichambered system and the an ever increasing volume of cases. It also asks about the future evolution of the Courts, and about the theoretical insights for European studies and for legal theory generally that can be drawn from our understanding of the Courts and their role in the EU.

The workshop builds on the success of the five previous International Workshops for Young Scholars (WISH) held annually from 2002. It seeks to bring together the most promising young scholars concerned with the theme of “The Evolution of the European Courts” from universities of the EU Member States, including new Member States, countries that are on the boundaries of the EU and those beyond Europe in Asia, Australasia and the Americas. The Workshop is intended to offer participants an opportunity to present their best research work in a professional academic setting to an audience of other young scholars and more senior scholars. It is also intended to provide a means by which their work be published either in the form of an article or in a bilingual edited book (Bruylant, Brussels) destined for an international readership. The Workshop, one of the first of its kind in Europe, is orientated towards research currently being carried out by advanced doctoral students who have not yet submitted their thesis.

Papers that adopt theoretical, socio-legal or law in context perspectives are particularly welcome as well as those that draw on literatures found in other disciplines such as sociology, political science and anthropology. The Sixth WISH is intended to explore the evolution of the Court beyond traditional doctrinal analysis of case law. Contributions are invited on relevant topics, including but not limited to the following:

 the European Court of Justice in the 21st century  the role and influence of the Court of First Instance in the EU legal order  the supranational judiciary in an enlarged EU  the courts as political actors  a supreme court for Europe  the development of specialist chambers  the nature of judicial interpretation in the European Courts  the influence of procedures in shaping the deliberations of the court  language and legal interpretation  law in court – soft law and governance before the courts  national courts and the European courts  the nature of law in a supra-national legal order  the European courts as a model for the rule of law in regional integration.

These examples are indicative, not exhaustive. Proposals on other aspects of the theme of ‘The Evolution of the European Courts: Institutional Change and Continuity’ in these areas are also welcome.

The Workshop will take place over one and a half days. It will comprise six panels (two per half-day). Each panel will include approximately three presentations by young scholars. Another young scholar will serve as discussant. Each panel will be chaired by a senior scholar. Ample time will be left for discussion. The working languages are English and French.

The costs of travel and accommodation (up to 2 nights hotel: Friday, Saturday) of paper-givers and discussants will be covered by the organisers. Further information will be provided in due course to those whose proposals are accepted.

GUIDELINES FOR SUBMISSIONS
1 Submission of proposals: Proposals should be submitted to Monika Turcser-Rosiak by 31st May 2007 at the latest: by e-mail : mturczer@coleurop.pl or by mail : Monika Turcser-Rosiak, Academic Assistant, College of Europe, Natolin Campus Ul. Nowoursynowska 84, PL-02-797 Warszawa Poland.

Proposals may be submitted in either English or French. Proposals must be authored by doctoral candidates only who have not yet submitted their thesis or have been awarded their doctorate in the 12 months prior to 31 May 2007. Papers coauthored with experienced academics will not be considered.

Each proposal must contain the following information for it to be considered: 1. A cover sheet with the title of the proposed presentation, the name of the proposer (first name, family name), the proposer’s institution, and full address, including email, telephone and fax. 2. A 400 to 500 word summary of the proposed presentation. 3. Proof from their University of their position as a doctoral candidate or that they were awarded their doctorate in the preceding 12 months. Proposals must be submitted in Word or RTF form on 3’5 disk if sent by mail

2 Selection of papers: All proposals will be acknowledged. Proposals will be examined by the Editorial Board of the European Law Journal. (See the ELJ website.) Letters of acceptance or rejection will be sent by 30th June 2007.

3 Submission of completed papers: The authors of selected proposals will be asked to prepare a completed paper for presentation at the Workshop. The deadline for receipt of the completed paper is 30th September 2007. The final programme of the Workshop will be distributed before 10th October 2007. Submission of a proposal constitutes a professional commitment to participate in the conference. Please only submit a proposal if you are seriously committed to completing the paper and participating in the conference if your proposal is selected. For further information please consult the Workshop website or email: WISH@ucd.ie.

Celý příspěvek

Tvůrčí lenost

Rád bych upozornil na skvělou esej Blanky Čechové na jejím blogu "Omalovánky ze Štrasburku", která má titul "Metodické pokyny k chovu spisovatele". Moc jsem se při čtení bavil a musím přiznat, že plně dopadá na moji osobu.

V návaznosti na Honzův anoncovaný epos o právnickém publikování však nastoluje otázku: je odborná tvorba v právu výstupem lenosti?

Celý příspěvek

Krajský soud a Kafkovo přímluvci ...

Chtěl bych se podělit o jednu příhodu a zabrousit také do literárnějších vod, do kterých se zatím u nás na blogu zdárně pouštěl hlavně J.M. Passer (např. tady nebo zde). Předem se omlouvám za určitou obšírnost tohoto volného literárního spojení.

Podnět k sepsání tohoto příspěvku byl dán dvěma skutečnostmi, a to onou "příhodou" - krátkou návštěvou na jednom našem nepříliš rychlém krajském soudu za účelem shlédnutí několika soudních to spisů v poměrně prozaických obchodněprávních sporech - a současným čtením, respektive nyní již úspěšným dočtením, novel, črtů a aforismů z pozůstalosti Franze Kafky publikovaných společně v knize s názvem "Popis jednoho zápasu" (Odeon, 1991) a z nich zejména kratičkého, úsměvného, poučného a typicky kafkovského črtu "Přímluvci".

Kafka ve svém črtu začíná: "BYLO VELICE NEJISTÉ, mám-li přímluvce, nic přesného jsem se o tom nemohl dovědět, všechny tváře byly odmítavé, většina lidí, kteří kráčeli proti mně a které jsem pořád znovu na chodbách potkával, vypadala jako staré tlusté ženy, měli na sobě veliké tmavomodře a bíle pruhované zástěry zakrývající celé tělo, hladili se po břiše a těžkopádně se obraceli sem a tam. Nemohl jsem se ani dovědět, jsme-li vůbec v soudní budově. Leccos mluvilo pro to, mnohé proti tomu. Nade všechny jednotlivosti mi nejvíc připomínalo soud jakési ustavičné zdálky přicházející dunění, nedalo se říci, z kterého přichází směru, vyplňovalo natolik všechny prostory, až se dalo předpokládat, že přichází odevšad, anebo, a to se zdálo ještě správnější, že právo to místo, na kterém člověk náhodou stojí, je vlastním zdrojem tohoto dunění, ale to byl určitě klam, neboť přicházelo zdálky. ...".

S o mnoho menší brilancí mohu navázat o tom, jak jsem se jednoho slunného dne vypravil na krajský soud za výše zmíněným účelem a po určitých cestovních peripetiích, s notnou dávkou nepochopitelného dopravního štěstí takřka poslepu dorazil k soudní budově onoho soudu. Zaparkoval jsem auto, prošel detekčním rámem, prohodil pár zdvořilostních frází s příslušníkem justiční stráže a jal se mašírovat k - dopředu zjištěnému - číslu dveří kanceláře, za kterými mne měla očekávat osoba ženského pohlaví s hlasem, jež mi dříve telefonicky potvrdil, že nahlédnutí do vyjmenovaných soudních spisů Cm nebude vůbec problémem, ježto jsou a budou k dispozici.

Cestou míjím tajuplné dveře označené jako "WC ženy - vstup jen pro personál soudu". Narozdíl od Kafky jsem nebyl na pochybách. Nacházím se v soudní budově. Bohužel však nikde v dohledu nebyla místnustka označená "WC muži", po níž jsem v skrytu duše (po cca hodinové cestě prokládáné popíjením pitné vody) opravdu toužil. Nicméně po krátkém zaklepání otevírám dveře s oním dopředu zjištěným číslem. "Dobrý den, já jsem přišel nahlédnout do těch spisů Cm, Cm a Cm, jak jsme se domlouvali. To máme ale hezké počasí ... Spisy jsou k dispozici. Zde jsou plné moci atd. Mohu si ale prosím nejdříve odskočit. ... Jistě - záchod je, no musíte vyjít, pak jít úplně zpět jako k východu a za justiční stráží doprava, až nakonec chodby a tam to je ...". Dodržujíce instrukce, vykonal jsem, co bylo třeba. Vrátivši vse, vykonal jsem nahlížení do spisu. Jsa v dobré náladě po dobře vykonané práci, osmělil jsem se požádat o kopie z předmětných soudních spisů. "No ano, na to máte právo, ale bude to trvat. Ofocovatel je nemocný. Dělá nám to tady jen jedna paní, a to pro celý soud. Ještě k tomu má na starosti podatelnu, a tak mezi tím tak nějak pobíhá. No, kolik je hodin. Možná budete mít štěstí a chytím ji tak, aby to stihla, než půjde na oběd (pozn. bylo cca půl jedenácté ráno a ofotit jsem potřeboval cca 40 stran, kolky byly připravené). Dobrá, tak já to zkusím, zkuste přijít třeba za hodinu ...".

Již s menším pocitem uspokojení odcházím (po té, co jsem přehledně sepsal čísla listů jednotlivých spisů, které potřebuji ofotit). Začíná ve mě hlodat pochybnost - je to soudní budova, ale je to soud? A navázat lze Kafkou: "... Jestliže to však není soud, proč tedy potom pátrám po přímluvci? Protože hledám nějakého přímluvce všude, všude je ho zapotřebí, ba u soudu je ho potřebí méně než kde jinde, neboť soud vyslovuje svůj ortel podle zákona, předpokládalo by se. Kdybychom předpokládali, že se při tom postupuje nespravedlivě či lehkovážně, nebylo by přece vůbec možné žít, je třeba důvěřovat soudu, že poskytne volný prostor majestátu zákona, neboť to je jeho jediný úkol, v zákoně samém však je vše žalobou, přímluvou a ortelem, samotné vměšování člověka by zde bylo zločinem. Jiná je však povaha rozsudku, ten je založen na vyšetřování zde a onde, u příbuzných i cizích, přátel i nepřátel, v rodině i na veřejnosti, v městě i na vesnici, zkrátka všude. Tu je pak naléhavě nutné mít přímluvce, spousty přímluvců ... Proto pozor! Kvůli tomu tu také jsem, sbírám přímluvce. Ale ještě jsem žádného nenašel, jenom ty staré ženy přicházejí a odcházejí, pořád a pořád, nebýt toho, že pátrám, uspalo by mě to. Nejsem na tom správném místě, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že nejsem na tom správném místě."

Ve sjednanou dobu se vracím. Otevírám - po krátkém zdvořilém zaklepání ovšem - ony očíslované dveře. "Bohužel to ještě není, bylo to, ale ona to zkazila, takže to musela jít předělat, počkejte si ... Nuž dobrá tedy ...". Usedám na lavici na chodbě. Mám dobrý výhled, ale nic zajímavého k vidění. Po chvíli se však chodba plní pohybem žen, většina zřejmě směřuje do oněch dveří označených "WC ženy - vstup jen pro personál soudu", všechny se tam nevejdou, některé postávají venku, klábosí, smějí se, osazenstvo oné místnůstky se střídá, střídá se i okruh klábosících, některé přecházejí zpět do kanceláří - předpokládám, prostě mizí za jinými dveřmi, mezi oněmi ženami jsou zřejmě dvě kasty, jedna z nich, ta "vyšší", soudkyně jen prohodí pozdrav, popřípadě zdvořilostní frázi, ale jen s jinou "soudkyní", avšak v čekání a střídání se v místnůstce za oněmi dveřmi jsou si "rovné"; avšak nikde žádný muž - ostatně tu ani v dohledu nejsou dveře "WC muži - vstup jen pro personál soudu", přítomnost mužů je tedy vyloučena. Jsem opravdu na soudu? Jsem v soudní budově, to ano, ale jak to, že je to zjevně jen ženská instituce?

Vnucuje se Kafkova pochybnost o správnosti místa ... a Kafka navazuje: "Místo toho se potloukám tady po těch chodbách, kde jsou k vidění jen tyhle stařeny, a ani těch není moc [pozn. v mém případě jich bylo celkem dost - za cca 15 minut čekání, se "vystřídalo", postávalo, klábosilo či do kanceláří přešlo cca 15-20 různých osob ženského pohlaví] a pořád ty samé, a ani těch pár přes jejich pomalost nelze zastavit, vyklouznou mi, vznášejí se jak dešťové mraky, jsou cele zaměstnány čímsi neznámým. Proč se vlastně ženu do nějakého domu, ani si nepřečtu nápis nade dveřmi, hned jsem v chodbách, usadím se tu tak zarytě, že si už ani nemohu vzpomenout, že bych byl kdy stál před domem, že bych byl běžel po schodech nahoru".

Očíslované dveře se otevírají, "pojďte si dál, za chvíli Vám to přinese, víte, ona udělal chybu, má toho hodně, a tak Vám ofotila špatné stránky, ale já si toho všimla ... děkuji, to jste hodná a jak se jinak daří, přijde mi to neskutečné, že Vám kopírování na celý soud dělá jen jedna - navíc takto vytížená paní - ... je to tak, někteří si radši pak nechají kopie zaslat poštou, víte, nechají tu kolky, a aby na to nemuseli čekat ... no vidíte, už se to nese, překontrolujte si to, je to všechno? je to všechno. děkuji, asi bych Vám zavolal před jednáním, zda do spisu něco nepřibylo, dala byste mi na sebe přímou linku, ó děkuji, jste hodná, a co paní soudkyně v této kauze, jaká je? je pečlivá? ano, ta je dobrá, ta si to i čte ...".

Se vším, co jsem potřeboval, odjíždím a to je konec oné příhody, byť zvláštní pocit přetrvává. Byla ta matriarchální instituce skutečná? Našel Kafka své přímluvce? Vrátil se Kafka hledat je jinam? Ne, protože praví: "V tomto krátkém, uspěchaném životě, provázeném netrpělivým duněním, běžet zpátky dolů po schodech? To je nemožné. Tvůj vyměřený čas je tak krátký, že ztrácíš-li vteřinu, ztratils už celý život, neboť on není delší, je vždycky tak dlouhý jako doba, již ztrácíš. Jestliže jsi tedy nastoupil nějakou cestu, pokračuj v ní, za všech okolností ... Dokud nepřestaneš stoupat, nepřestanou ani schody, rostou do výše pod tvýma stoupajícíma nohama."

Celý příspěvek

Pravomoci Soudního dvora ve třetím pilíři aneb nesnesitelná lehkost výkladu unijního práva: C-355/04 P, Segi a další v. Rada

Rád bych se s Vámi podělil o svoje úvahy nad nedávným rozhodnutí Soudního dvora ve věci Segi a další v. Rada. Následující řádky jsou výňatkem z přehledu zajímavých rozhodnutí Soudního dvora, který by měl vyjít v Soudních rozhledech č. 5/2007.

(46) Článek 35 EU […] Soudnímu dvoru nepřiznává žádnou pravomoc rozhodovat o jakékoliv žalobě na náhradu škody.

(47) Kromě toho čl. 41 odst. 1 EU neuvádí mezi články Smlouvy o založení Evropského společenství, které se použijí na oblasti uvedené v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii, čl. 288 druhý pododstavec ES, podle kterého Společenství nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce, ani článek 235 ES, podle kterého má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 288 druhého pododstavce ES (viz obdobně rozsudek ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C-160/03, Sb. rozh. s. I-2077, bod 38).

(53) Tím, že nestanoví možnost vnitrostátních soudů obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se společného postoje, ale pouze s otázkou týkající se aktů uvedených v čl. 35 odst. 1 EU, tento článek považuje za akty, jež mohou být předmětem takové předběžné otázky všechna ustanovení, která jsou přijata Radou a vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám. Jelikož řízení, které umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout o předběžné otázce, směřuje k zajištění dodržování práva při výkladu a uplatňování Smlouvy, bylo by v rozporu s tímto cílem vykládat čl. 35 odst. 1 EU restriktivně. Možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou musí tedy náležet ve vztahu ke všem ustanovením přijatým Radou, bez ohledu na jejich povahu nebo formu, která vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám (viz obdobně, rozsudky ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, zvaný „AETR“, 22/70, Recueil, s. 263, body 38 až 42, a ze dne 20. března 1997, Francie v. Komise, C-57/95, Recueil, s. I-1627, bod 7 a následující).

Skutkový základ sporu: Segi a další v. Rada je součástí mozaiky případů, které souvisejí s opatřeními Evropské unie v boji proti terorismu. Řada těchto opatření je přijímána v rámci třetího pilíře a tak se otázky soudní ochrany jednotlivců mimo rámec práva Společenství (tj. prvního pilíře) stávají stále více palčivými.

Žalobci napadali kasačním opravným prostředkem rozsudek Soudu prvního stupně, jenž zamítl jejich žalobu směřující k získání náhrady újmy, kterou údajně utrpěli z důvodu zápisu organizace Segi do seznamu osob, skupin a entit uvedených v článku 1 společného postoje Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu a následujících společných postojů, které tento aktualizovaly.[1] Než se budeme věnovat samotnému rozsudku Soudního dvora, je třeba upozornit na to, že ze samotných rozsudků obou komunitárních soudů není jasné, v čem měla spočívat újma způsobená žalobcům.[2] Soudní dvůr se však touto otázkou nezabýval, poněvadž vyloučil samotnou možnost žalovat Unii na náhradu škody. Vyslovil přitom několik velice důležitých závěrů, které mají obecný dopad na celý systém právní ochrany v rámci třetího pilíře.

Poznámky k rozsudku: Soudní dvůr nejprve v bodu 45 shrnul své pravomoci v rámci třetího pilíře, aby pak velmi jednoznačně odmítl možnost, že by mohl rozhodovat o žalobě na náhradu škody vůči Unii. V bodu 47 pak uvádí hlavní důvod: absenci relevantních ustanovení Smlouvy o EU. Dodat lze ještě jeden: stále je předmětem sporů, zda Unie má či nemá (na rozdíl od Společenství) samostatnou právní subjektivitu. Pokud tomu tak není, nebylo by ani koho žalovat. To jsou jistě přesvědčivé důvody.

Na druhou stranu, odůvodnění Soudního dvora vyvolává mnohé otázky. Ve svém rozsudku ve věci Brasserie du Pêcheur a Factortame Soudní dvůr stanovil, že „[p]rincip mimosmluvní odpovědnosti Společenství, výslovně stanovený v článku [288 SES], je pouze vyjádřením obecného principu známého všem právním systémům členských států, že protiprávní jednání nebo opomenutí zakládá povinnost nahradit způsobenou škodu. Toto ustanovení rovněž odráží povinnost orgánů veřejné moci nahradit škodu způsobenou při výkonu jejich povinností“.[3] Takto Soudní dvůr dovodil, bez jakéhokoliv výslovné opory ve Smlouvě, princip odpovědnosti členských států za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství.

V odborné literatuře se zejména po vynesení rozsudku Pupino,[4] kde Soudní dvůr dovodil povinnost eurokonformního výkladu i ve třetím pilíři (a importoval tak do třetího pilíře doktrínu formulovanou v rámci pilíře prvního) začaly objevovat úvahy nad tím, co všechno je možné z prvního (komunitárního) pilíře přenést do pilíře třetího, popřípadě druhého (unijního).[5] Bod 47 námi anotovaného rozsudku dává členským státům silný argument proto, aby odporovaly existenci odpovědnosti za škodu způsobenou porušením unijního práva – mohou tvrdit, že žádný takový princip ve třetím pilíři neexistuje. Tento závěr může podporovat i skutečnost, že v rozsudku Bergaderm a Goupil v. Komise Soudní dvůr stanovil, že „podmínky za kterých může členský stát nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství se nemohou, bez zvláštního odůvodnění, lišit od těch, kterými se řídí odpovědnost Společenství za podobných okolností. Ochrana práv, která jednotlivci dovozují z práva Společenství se nemohou lišit v závislosti na tom, zda je to orgán členského státu nebo Společenství, kdo je odpovědný za škodu.“[6] (zvýraznění jsem doplnil já). Neexistuje-li obecný princip odpovědnosti Unie za jednání či opomenutí jejích orgánů, lze tvrdit, že stejně tak neexistuje odpovědnost ani na straně členských států. [Alespoň tohle bych tvrdil jako vládní zmocněnec členského státu před Soudním dvorem, žaloval-li by mě někdo na náhradu škody způsobené např. chybnou transpozicí rámcového rozhodnutí.] Nicméně, jak uvidíme níže, jiná část rozsudku se zdá tento závěr zpochybňovat.

Bod 53 rozsudku rovněž zasluhuje zvláštní pozornost: zcela nepozorovaně tam Soudní dvůr promítá text článku 220 SES, když říká, že „řízení, které umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout o předběžné otázce, směřuje k zajištění dodržování práva při výkladu a uplatňování Smlouvy“. Poté zcela nepokrytě přepisuje ustanovení článku 35 SEU, které umožňuje pokládat předběžné otázky týkající se pouze tam uvedených aktů. Soudní dvůr naproti tomu říká, že okruh aktů, ohledně kterých je možné položit předběžnou otázku se týká všech ustanovení přijatých Radou, „bez ohledu na jejich povahu nebo formu, která vyvolávají právní účinky ve vztahu k třetím osobám“. Stejně tak si Soudní dvůr rozšířil svoji vlastní pravomoc v rámci žalob na neplatnost, kterou může podat členský stát nebo Komise: „Soudní dvůr by měl […] rovněž pravomoc přezkoumat legalitu takových aktů, podal-li členský stát nebo Komise žalobu za podmínek stanovených v čl. 35 odst. 6 EU“ (bod 55). Restriktivní přístup Soudního dvora z případu Španělsko v. Eurojust[7] se tak zdá být zapomenut. Nicméně nepříliš pevná vázanost Soudního dvora texty právních předpisů (nebo snad dokonce zakládajících smluv) není nic, co by nás mohlo překvapit.

Nakonec Soudní dvůr připomíná povinnost „členských států, a zejména jejich soudů vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní pravidla upravující podání žaloby takovým způsobem, který umožňuje fyzickým a právnickým osobám napadnout soudní cestou legalitu všech rozhodnutí a jiných vnitrostátních opatření týkajících se vypracování nebo použití aktu Evropské unie vůči nim a požadovat náhradu případně utrpěné škody“ (bod 56, zvýraznění jsem doplnil já). Zde se tedy (bez jakéhokoliv hlubšího zdůvodnění!) Soudní dvůr zdá předjímat existenci principu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci jednáním členského státu v rámci třetího pilíře. [Nevím, zda je to tak skutečně myšleno, ale nepřekvapilo by mě, pokud by v nějakém dalším rozsudku, který by se již bezprostředně týkal žaloby na náhradu škody proti členskému státu za porušení práva EU, objevila pouze "argumentace" ve stylu "jak již Soudní dvůr dovodil v rozsudku Segi a další v. Rada... Takto nepozorovaně se do judikatury dostala ochrana lidských práv.]

Je rovněž třeba připomenout závěr, který Soudní dvůr učinil v případu Unibet, anotovaném ve stejném čísle Soudních rozhledů, o tom, že Smlouva „nezamýšlela vytvořit před vnitrostátními soudy za účelem zachování práva Společenství jiné právní prostředky než ty, které zakládá vnitrostátní právo“ (bod 40). Jednotlivci tedy nemohou požadovat vytvoření procesních prostředků, které na vnitrostátní úrovni jednoduše neexistují. No, aspoň nějaká dobrá zpráva pro ty, kdo jsou poněkud opatrnější tváří v tvář přílišné lehkosti unijněprávní argumentace.

____________________
[1] Úř. věst. L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217.
[2] O tom, že se ji žalobci pokusili nějak specifikovat svědčí jen zmínka GA v bodu 40 jeho stanoviska.
[3] Rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du Pêcheur a Factortame, C-46/93 a C-48/93, Recueil, s. I-1029, bod 29, překlad autorův.
[4] Rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285.
[5] Srov. diskusi v E. Spaventa: Opening Pandora’s Box: Some Reflections on the Constitutional Effects of the Decision in Pupino, (2007) 3 European Constitutional Law Review 5 na s. 18-22.
[6] Rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C-352/98 P, Recueil, s. I-5291, bod 41, překlad autorův, zvýraznění doplněno.
[7] Rozsudek ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C-160/03, Sb. rozh. s. I-2077.

Celý příspěvek

Jak (ne)používat power-point

Nevím zda je to tím, že jsem power-point nedávno použil při jedné své přednášce (a musím říci, že jej považuji za skvělou pomůcku), ale při shlédnutí tohoto videa jsem se smál k slzám.

Pokud se chcete dozvědět, co o Vás vypovídá skutečnost, že v prezentaci používáte písmo Times New Roman, dodívejte se do konce. Vzhledem k tomu, že se budete nepochybně bavit během celého videa, to není tak těžké...

(Tip z The Volokh Conspiracy) Celý příspěvek

K normativní bezvýznamnosti nálezů rakouského Ústavního soudního dvora

Ke konci minulého roku mě trklo jedno rozhodnutí rakouského Správního soudního dvora (Verwaltungsgerichtshof, dále VwGH): nález ze dne 13. září 2006, Zl. 2006/12/0084-5, fulltext přístupný zde, tisková zpráva shrnující případ zde, krátká anotace rozhodnutí vychází v Soudních rozhledech č. 4/2007. Rozhodnutí je zajímavé tím, že v něm VwGH popřel jakékoliv širší normativní působení judikatury rakouského Ústavního soudního dvora (Verfassungsgerichtshof, dále VfGH).

V daném případě se jednalo o situaci, kdy správní orgán úmyslně nerespektoval předchozí (zrušující) rozhodnutí VwGH v téže věci s tím, že právní názor VwGH je v rozporu s ustálenou judikaturou VfGH. Jednalo se o jakýsi střet dvou typů závaznosti: závaznosti kasačního rozhodnutí pro další řízení v téže věci na straně jedné a širšího normativního významu judikatury pro řízení v obdobných věcech na straně druhé (reklamní vsuvka: blíže k rozlišení jednotlivých typů „závaznosti“ judikatury na str. 35 – 40 v Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Auditorium : Praha, 2006). Kasační závaznost je prostá: jestliže nadřazený soud zruší rozhodnutí v konkrétní věci, nižší soud (či správní orgán) je vázán právním názorem ve zrušujícím rozhodnutí vysloveným. Širší normativní (či „precedenční“) význam judikatury je zaměřen vůči rozhodování nižších soudů či správních orgánů v typově stejných věcech.

Řešení střetu těchto dvou typů působení judikatury je v případě, kdy rozhodnutí vychází od stejného soudu, bezproblémové: přednost má „užší“ typ působení judikatury, tedy kasační závaznost rozhodnutí v konkrétní věci, a to i tehdy, kdy se odchyluje od ustálené judikatury stejného soudního orgánu. Oč nicméně šlo v případě rakouského VwGH je otázka odlišná: co když se jedná o střet více proměnných, tedy situaci, kdy rozpor mezi oběma typy působení judikatury nevychází od stejného soudního orgánu? Je ústavní soud v kelsenovském modelu vykladačem ústavního práva, výrobnou závazného výkladu pro všechny státní orgány a soudy nebou prostým kasačním soudem pro všechna právní odvětví?

Reakce VwGH v podobné situaci byla pochopitelná: popřel širší normativní působení judikatury VfGH a naopak zdůraznil kasační vázanost správních orgánů vlastním rozhodnutím. Jinými slovy, pokud v dané již rozhodl VwGH, pak musí správní orgán následovat právní názor VwGH a to i tehdy, kdy je s ohledem na ustálenou judikaturu VfGH jasné, že se jedná o judikaturu, která je v rozporu s ústavním pořádkem, jak jej vyložil VfGH. Ještě jednodušeji, s ústavními kautelami, optikou ústavnosti a prozařováním ústavního práva do veškerého práva podústavního (jednoduchého) můžete jít k šípku, rozhodující je výklad správního práva provedený v konkrétní kauze ze strany VwGH. Jediná vázanost, kterou je VwGH ze strany VfGH ochoten uznat je opět kasační vázanost v konkrétním případě, tedy situaci, kdyby došlo ke zrušujícímu nálezu VfGH, který by zrušil rozhodnutí VwGH. Závěrečná rána z milosti „novému konstitucionalismu“ přichází v podobě konečné věty rozhodnutí, která s ohledem na rozdíl v judikatuře obou soudů praví: „Im Übrigen stünde es dem Gesetzgeber, dem die diesbezügliche Judikaturdivergenz zwischen den Gerichtshöfen öffentlichen Rechts seit Jahrzehnten bekannt ist, frei, eine entsprechende Klarstellung vorzunehmen.“ (Volně přeloženo: „Bylo by ostatně věcí zákonodárce, kterému je tento rozdíl v judikatuře soudů veřejného práva znám již desetiletí, aby provedl případně odpovídající vyjasnění.“) VwGH tedy vnímá sebe jako „rovného“ partnera VfGH, který je pro něj „druhým“ soudem veřejného práva.

Názor VwGH jistě potěší každého, kdo se stále domnívá, že vázanost vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR má směřovat pouze ke kasační závaznosti konkrétního rozhodnutí a nikoliv k jakémukoliv normativnímu působení judikatury českého Ústavního soudu. Není však vhodné se radovat předčasně: jak se snažím osvětlit zde, česká východiska a praxe jsou blíže (spolko-)německému uznání širšího působení judikatury Ústavního soudu. Rakouská situace je, také s ohledem na historické reálie, ojedinělá. Rakouský Správní soudní dvůr byl totiž respektovanou institucí a jediným soudem „veřejného“ (ústavního) práva již v době, kdy Hans Kelsen ještě tahal po Vídni kačera a myšlenka ústavního soudnictví byla tak maximálně předmětem žhavých debat ve vybraných anarchistických kroužcích.

Celý příspěvek

"Publikuj nebo zemři!" . . .

. . . "a v poznámku pod čarou se obrátíš" - díl 1.

"Publikuj nebo zemři!" ("Publish or Perish") je heslem americké právní akademie. K čemu ale ty tuny potištěného papíru (nebo Gigabajty informací zamčené v systémech Westalaw, Lexis-Nexis nebo volně dostupné na SSRN) vlastně jsou?

Podobnou otázku jsem si nedávno položil při čtení celkem zajímavého článku coloradského profesora Pierra Schlaga "My Dinner at Langdell’s". Schlag se v něm setkává na fiktivní večeři u děkana Harvard Law School ze sklonku 19. století Christophera Langdella (Langdell byl otcem "case-law method" ve výuce práva ve Spojených státech a také jedním z hlavních cílů útoku právních realistů) s mnoha význačnými osobnostmi jurisprudence, žijícími i nežijícími. V jednom okamžiku se mezi ním a téměř celou společností (sestávající např. z právního realisty Jerome Franka, právního kritika Duncana Kennedyho nebo třeba Ronalda Dworkina) strhne roztržka, kterou Schlag přibližuje takto:

„Přemýšleli jsme o tvém případě“, řekl Langdell.
„Mém případě?“ […]
„Tvém případě. Rozhodli jsme se dát ti 233.“
„233?“
„Jo, to je to nejlepší co pro tebe můžeme za daných okolností udělat.“
Vůbec jsem nevěděl o čem mluvili. Přesto zcela zjevně o celé věci skutečně přemýšleli a brali ji velmi vážně. Rozhodl jsem se přidat se k nim. Tohle nebyli lidé, které by bylo možné brát na lehkou váhu. Věděli, co dělají.
„233 je fajn“, řekl jsem.
„Jo“, odvětil Kronman, který vypadal spokojeněji. „Myslíme si, že ti sedí. To je tam, kam patříš.“
„Jo“, řekl jsem, zvědavý kam to vlastně patřím.
„233 je občas zmiňována“, říká Dworkin s úsměvěm.
„A budou tam s tebou i další“, přidal se Duncan Kennedy.
Neměl jsem samozřejmě ponětí, o čem mluví. Ale právo už je takové. Obecně, pokud se skupina profesorů práva na něčem shodne, je lepší se k nim přidat.
„A pravděpodobně budeš mít i vysvětlující poznámku.“
„Takže dohodnuto?“, zeptal se Langdell, tisknouce mi srdečně rameno.
Teprve Jerome Frank mi osvětlil o co jde. Vybuchl v neutichající zlomyslný smích: „Budeš jedna zasraná poznámka pod čarou!“

Proč se vlastně produkují stohy právnických článků, které rozebírají otázky výkladu jediného ustanovení nebo nehmatatelné problémy původu právní povinnosti? Nakonec jich velká většina skončí nečtena a/nebo necitována (popřípadě to platí i naopak: práce je sice citována, nikoliv však čtena – taková situace je sice příznivější pro autorovu prestiž či jeho životopis, uspokojivá z hlediska smyslu jeho práce asi ale také není). Trochu to souvisí s mojí předchozí úvahou, ke které mě přivedl Paul W. Kahn svojí knihou.

Nedávno ale začala americkými právními blogy vířit debata zcela opačná, než kterou provokuje Kahn: irelevance akademických článků pro právní praxi (viz především Volokh Conspiracy a Balkinization). Tato debata se ve Spojených státech vrací v pravidelných intervalech, jedním z nejznámějších je v tomto směru příspěvek soudce D.C. Circuit Court of Appeal H. Edwardse "The Growing Disjunction Between Legal Education and the Legal Profession", 91 Mich. L. Rev. 34 (1992), který vyprovokoval uspořádání celého symposia na toto téma (symposia o právnických časopisech se ale ve Spojených státech konají celkem pravidelně, neboť jsou časopisy – z velké většiny editované studenty druhého a třetího ročníku tamních právnických fakult – důležitou součástí nejen právnického vzdělávání, ale i praxe).

Jak je to ale u nás? Vychází u nás dostatek právnických článků, které jsou v kontaktu s realitou, nebo jich jen většina plní poznámky pod čarou (popřípadě ani to ne), aniž by je někdy někdo četl. Je parafráze okřídleného výroku "kde začíná problém, tam končí [článek]" pravdivá? Profesor Přibáň ve svém příspěvku na konferenci o nezávislosti justice zpochybnil reálný význam současné české právní akademie pro právní praxi (příspěvek vyšel i Bulletinu advokacie č. 1/2007 dostupném zde [pdf]). Podle Přibáňova názoru musí akademii suplovat často vynikající a inspirativní rozsudky našich vrcholných soudů. Sklidil za to veliký potlesk, který si sice lze na jednu stranu vysvětlit přítomností mnoha soudců v sále (a naopak absencí "čistých" akademiků), na druhou stranu však možná potvrdil pravdivost jeho závěrů.

Jaký je Váš názor? Setkali jste se v poslední době v českém právnickém časopise s článkem, který Vám připadal aktuální, dobře vyargumentovaný a navíc ještě dotýkající se skutečného problému, se kterým se naše právo potýká? A na druhou stranu, nadzvedla Vás nějaká publikace jako vyloženě zbytečná, určená k zapomnění? Praktici, čtete české právnické časopisy, nebo je to zbytečné?

PS: Zmíněný článek mě inspiroval k více úvahám o právnickém publikování, se kterými bych se zde s Vámi rád podělil. Pokusím se tedy o jakýsi seriál „Publikuj nebo zemři“, jehož je tento příspěvek prvním dílem. Příště se zamyslím nad samotnou poznámkou pod čarou (na kterou se zde skoro nedostalo:-)

Celý příspěvek

Last minute LL.M. - ve sladké Francii

Kolega Jan Mates, který se podle vlastních slov pomalu začíná připravovat na návrat do české reality, mě požádal o zveřejnění následující informace o LL.M. programu, jenž právě dokončuje:

Na stránkách Jiného práva vám kolegové nabízeli letoviska jako Oxford, Florencii či Státy a proto bych si i já dovolil přispět svojí troškou do mlýna a nabídnout destinaci, kde můžete rovněž studovat LL.M. v anglickém jazyce, ale k tomu vás zde ještě zasvětí do tajů jazyka Evropského soudního dvora. Potěšením ze studentského života však není jen studium, ale je třeba klást důraz i na jiné aspekty. Takovými aspekty jsou například dostupnost pláže, kvalita místní kuchyně či úroveň sluneční aktivity.

Aix en Provence vám nenabídne jen kurz Evropského práva, pořádaný institutem IREA, který je součástí Univerzity Aix-Marseille III. v příjemném prostředí, ale nabízí i další elementy podmiňující úspěšné studium. Těmito elementy jsou například vynikající francouzská kuchyně, pláž v Cassis, která je obzvláště vhodná ke studiu, jen je třeba při odchodu vysypat písek z knih, či pro středoevropana nádherné počasí po celý rok.

A jak se do Aix dostat? Stačí jen vyplnit přihlášku, zaslat jí spolu s dalšími doklady na adresu Institutu do 30. dubna a doufat.

V případě jakýchkoliv dotazů pište na jan.mates@gmail.com.

PS: Pro znalce acquis communautaire – láhev Cassis de Dijon stojí cca. 5 euro.

Celý příspěvek

Zřejmě jepičí život výtky Evropské komise ...

S ohledem na svou specializaci bych jen rád poukázal na skutečnost, která mne asi tři týdny nazpět fakt rozesmála (nějak jsem se k tomu nedostal dříve).

23. března 2007 Evropská komise vytkla České republice (viz tisková zpráva) nesoulad vynětí jednání v režimu zákona o elektronických komunikacích z režimu zákona o ochraně hospodářské soutěže [konkrétně jde zejména o jeho § 1 odst. 9 a § 11 odst. 2 (první odstavec označený jako druhý) - tady malá odbočka či spíše postesknutí v důsledku překotných novelizací se totiž do textu zákona dostaly dva odstavce druhé (?!), přičemž toto pochybení nebylo až donedávna napraveno (opravdu hezká ukázka práce českých legislativců ;o)); paradoxně úplné znění zákona vyhl. pod č. 436/2005 Sb. to sice přečíslovávalo, ale tím činilo něco, co úplnému znění zákona nepřísluší, tj. měnilo znění zákona].

Ve stručnosti se v citované tiskové zprávě konkrétně uvádí:

"Evropská Komise formálně vyzvala Českou republiku, aby změnila ustanovení českého zákona o ochraně hospodářské soutěže, které omezuje pravomoc českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže uplatňovat článek 81 (zakazující kartely a jiné restriktivní obchodní praktiky) a článek 82 (zakazující zneužití dominantního postavení) Smlouvy o ES na případy jednání narušujícího hospodářskou soutěž v odvětví elektronických komunikací. Výzva byla podána formou odůvodněného stanoviska, což je druhá fáze úředního postupu při porušení Smlouvy o ES (článek 226)."

Úsměvné na tom je to, že dne 22. března 2007 (viz historie přijímání zákona) prezident podepsal novelu zákona o ochraně hospodářské soutěže, která to problematické ustanovení ze zákona vypouští, takže ten humbuk, který se kolem toho objevil (informace o výtce proběhla i denním tiskem), byl do značné míry zbytečný a příslušná výtka EK bude mít jen jepičí život. Tato novela též odstraňuje výše zmiňované zdvojené číslování, když první § 11 odst. 2 bez náhrady vypouští. [Myslím, že novela ještě nebyla publikována ve sbírce zákonů.]

K dané novele ještě jen drobná poznámka - zavádí totiž nové ustanovení k problematice obchodního (a jiného) tajemství ve správním spise a nahlížení do něj. Konkrétně vkládá do § 21 zákona dva odstavce:

"(10) Z nahlížení do spisu jsou vyloučeny jeho části, které obsahují obchodní, bankovní nebo obdobné zákonem chráněné tajemství, to neplatí o částech spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz, a nahlížet do takových částí spisu lze za podmínek podle § 38 odst. 6 správního řádu.
(11) Na žádost Úřadu je osoba, které ochrana obchodního, bankovního nebo jiného obdobného zákonem chráněného tajemství svědčí, povinna vedle listin obsahujících takové tajemství předložit i listiny, ze kterých bylo takové tajemství odstraněno, případně pořídit z takových listin dostatečně podrobný výtah, který tajemství neobsahuje.".

Reaguje se tím tak trochu na některé praktické diskuse na toto téma. I když musím přiznat, že mi jinak smysl této novelizace uniká, poněvadž k aplikaci § 38 odst. 6 spr.ř. se dalo dostat interpretačně již předtím, a to ve spojení s § 24, který ukládá zaměstnancům Úřadu pro hosp. soutěž povinnost mlčenlivosti mj. o obchodním tajemství, a dospívala k tomu i odborná literatura (např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. BOVA POLYGON, 2006, s. 286-7). No nic ... náš zákonodárce to asi radši chce mít černé na bílém. Celý příspěvek

Neutrální nebo zapálený?

Začal jsem číst velmi zajímavou knihu Yaleského profesora Paula W. Kahna „The Cultural Study of Law“. Ještě netuším, jak daleko se s ní dopracuji, ale poněvadž je poměrně útlá, dávám ji docela vysoké šance. Kahn hned v první kapitole tvrdě kritizuje právní vědu (široce chápanou, nejen právní teorii) za to, že je její neustálou snahou reforma stávajícího práva. Akademici dychtivě sledují činnost soudů (ve Spojených státech tedy Nejvyššího soudu), kritizují jeho rozsudky a navrhují, jak měl soud rozhodnou jinak. Dostávají se přitom do zajetí světa práva, který chtějí poznávat: už když píší, mají na mysli svoji očekávanou audienci: soudce, kteří případně převezmou některou z jejich myšlenek a promítnou ji do svých rozhodnutí, nebo zákonodárce projednávající nový zákon. Akademikova myšlenka má v takovém prostředí stejnou životnost jako podání advokáta k soudu – pokud není autoritativními účastníky diskursu přijata, upadne do zapomenutí.

Samotný jazyk a argumentační postup akademika je podobný soudnímu. Soudní rozhodnutí přitom získávají v diskursu nezpochybnitelnou autoritu. Je-li určité řešení nejprve kritizováno a považováno za nepřijatelné, pokud jej soud přijme za své, stává se pro akademika nepostradatelným východiskem, téměř „posvátnou autoritou“. Nemůže jej ignorovat, poněvadž se stalo „pravdivým“ – právě proto, že tak stanovila nejvyšší interpretační autorita v zemi.

Ale právě tím, že akademik vezme za svůj projekt „reformy práva“ (jak to nazývá Kahn), rezignuje na svoji nezávislost – jeho zkoumání práva je omezeno audiencí – tj.právní praxí. Nemůže se tak dobrat podstaty práva, neboť od něj nemá potřebný odstup – popisuje fenomén, jehož je sám součástí. Kahn přirovnává situaci právních akademiků k uměleckým kritikům. Ti rovněž více a více určují, co je a není považováno za umění. Místo aby měl kritik odstup od objektu své reflexe, přímo jej definuje. Jak ale Kahn zdůrazňuje, analogie s literárním kritikem má své meze: umění, na rozdíl od práva, nedisponuje mocí, kterou má stát. Akademici by tak měli rezignovat na neustálé navrhování změn skutečného práva, chtějí-li poznat, co to právo vlastně je.

Nevím, výše uvedeným shrnutím Kahnových východisek příliš přesvědčen nejsem (ačkoliv pokud si najdete čas a knihu si přečtete sami, uvidíte, že sám Kahn samozřejmě argumentuje daleko přesvědčivěji než jsem mohl já v tomto krátkém shrnutí; navíc ve svých následujících poznámkách trochu uhýbám z Kahnova hlavního zájmu, kterým je abstraktní zkoumání podstaty práva, nikoliv jednoho právního odvětví - v mém případě práva EU).

Pamatuji se, že když jsem psal svůj první větší článek o evropském právu (týkající se rozsudků ESD z přelomu let 2003/2004 Köbler, Komise v. Itálie a Kühne & Heitz), v jednom z komentářů mi Michal Bobek napsal, že vlastně ale neříkám, co měl Soud udělat jinak. Ono je to těžké, když se snažíte v akademické pozici komentovat určitý vývoj judikatury (a komentováním teď nemyslím pouhé shrnutí toho, co soud rozhodl – takových "komentářů" u nás bohužel pořád vychází spousta, ač by se za komentáře vůbec označovat neměly), stojíte před stejnými dilematy jako sám soud. Stejně tak pokud navrhujete změny v něčem tak nezměnitelném, jako je soudní systém EU. Být neutrálním je pak vlastně jednodušší: jednoduše popíšete problém a případně nabídnete variantní řešení. Neriskujete, že budete křižováni za to, že obhajujete určitou pozici.

Když jsme měli jeden z oxfordských seminářů s profesorem McCruddenem, jeden z kolegů se ho zeptal, zda je to jeho záměr, že nikdy nevíte, co „si myslí například o zákazu potratů McCrudden“. McCrudden přisvědčil. Na jednu stranu je to určitě legitimní přístup, zejména u tak kontroverzní otázky, na kterou podle mě zcela jistě neexistuje jedna objektivně správná odpověď (a sdílím Michalovo rozhořčení nad některými Dworkinovými příspěvky do této debaty, které se to jako objektivně řešitelný problém snaží postavit).

Potom, co jsem však pracoval více než dva roky pro vládního zmocněnce, kde jsem rozsudky Soudního dvora nekomentoval, ale snažil se přesvědčit Soudní dvůr, jak má rozhodnout, a hledal argumenty tam, kde žádná judikatura neexistuje, mi tahle akademická neutralita připadá alespoň v některých případech dost laciná. Když se pohybujete v právní praxi – ať už jako někdo, kdo vystupuje před soudem, nebo přímo soudce, ale i jako účastník legislativního procesu, totiž nemůžete uhnout, ale musíte zvolit řešení, u kterého sice můžete mít pochyby, které však při zvážení všech pro a proti považujete za správné. Podobně mi jsou nyní mnohem bližší články, se kterými sice vůbec nesouhlasím, které však jasně formulují určitou pozici nebo názor a jejich přínos pro mne spočívá v nesouhlasných poznámkách, které si v nich během čtení vypisuji. Na druhou stranu si uvědomuji, že „neutrální“ články jsou také důležité – už pouhá systemizace problému, dostupných argumentů a řešení, je důležitá. Jen zkrátka čtu raději ty první. A co Vy?

Celý příspěvek