Krakonoš Ústavního soudu a Trautenberk v některých z nás
Lehká řeč o těžkém tématu, aneb na okraj jednoho rozhodnutí[1]
Bylo, nebylo, království nekrálovství, s vládou nevládou, a s novým zákonem o myslivosti. Tedy, novým. Zánovním. Skoronovým. Lehce omšelým, ve spise starém prastarém nalezeným, čerstvě oprášeným. Jakou paseku nám napáchá soudní verdikt v lese ustálených hodnot a vztahů?
Postavy: Trautenberk, svojí stylizací prvoplánově připomínající v Čechách odkojených Jiráskem nepopulárního Lomikara, postava nešťastná. Podle počtu čeledi spíše frustrovaný majitel nepříliš rozlehlých pozemků než zpupný boháč. Nešťastník potýkající se nejen s do nebe volajícím porušováním pracovní kázně ze strany jeho kladně (sic!) prezentované Ančí podporované občas chybujícím, ale dobrým, Kubou (nechme stranou hajného a jeho občasné pokusy vykazovat zaměstnaneckou loajalitu, v jejichž důsledku je líčen jako nenapravitelný slaboch), ale především neustále konfrontovaný s povýšeným pojetím vlastní spravedlnosti ze strany souseda Krakonoše.
Nechceme se na tomto místě zabývat případy drobného lesního a polního pychu, kterého se Trautenberk na Krakonošově dopouští. Tématu se nevyhýbáme snad proto, že bychom toto mrzké jednání schvalovali, ale proto, že Trautenberk si je i při něm vědom porušování jednoho ze základních kamenů slušné společnosti blíže neurčeného období ranné pohádky a pozdní monarchie, tedy Krakonošova vlastnického práva. Jde-li si Trautenberk pro seno ke Krakonošovi, pokouší-li se upytlačit zajíčka na cizím, činí tak vždy se strachem vyplývajícím z vědomí, že se octl na pozemcích, které mu neříkají pane.
V jakém protikladu k němu stojí náš vousatý hrdina v rozpláštěném trháku! Překračuje hory jako vlastní, podporován kdekým od nezdárné Trautenberkovy čeledi po sojku donašečku, nestydí se na rozdíl od Trautenberka porušovat hranice nejen pozemků ale i vlastnictví, a šířit vlastní ideály hospodaření na cizím stejně jako na vlastním. Zvěř Ti milý Trautenberku nepatří, ta je Krakonošova. Zatímco do Krakonošova se lze odvážit jen s posvátným strachem, na Trautenberkovo se vstupuje s hromy a dýmem pekelným. Jen ať je vidět, že pozemky drobného šlechtice podléhají tak trochu i naší správě.
Odkud ovšem víme, že je Krakonoš ten jediný správný hospodář? Kdyby nebyl nadán svým nadpřirozeným majestátem, nepřemnožila by se jím do krajnosti chráněná zvěř tak, že by vypásla poslední stéblo Krkonoš? Kdyby mu Krakonoš nebránil, vystřílel by si skutečně Trautenberk krátkozrace na svých polích i poslední koroptev a pak se do konce dnů živil erteplemi a kyselem? Těžká odpověď, přetěžká. Do lidské duše nevidíš a do pohádkové nenahlédneš. Chceme chránit panství Trautenberka na Trautenberkově, a vládu Krakonoše na Krakonošově, zvěř volně přebíhající tu i tam, chceme hájit lesy a pole na obojím, nebo všechny tyto zájmy v jakési víceméně přijatelné kombinaci?
Myslivecký zákon, napadený u Ústavního soudu, se zaštiťoval zájmy zvěře, národního to bohatství, statku veřejného, jemuž pokolení naše i budoucí do roztrhání těla sloužiti mají. Z cíle zákona se zdá, že jeho autoři fandili jako děti spíše Krakonošovi. Ostatně, i proto zřejmě nadali jeho reprezentanty (ponechme v tuto chvíli stranou úvahu o míře Trautenberkovitosti a loveckého pudu, kterou jsou vybaveni současní zákonodárcem stylizovaní Krakonošové) nadpřirozenou mocí prohánět se po Trautenberkově více než je obvyklé, a případně mu v zájmu zvěře zakázat vstup na vlastní louku, nepůjde-li tam zrovna sekat trávu a sušit seno. Věru práva, o jakých se samotnému Krakonošovi mohlo jen snít. Tvé pozemky, milý Trautenberku, neslouží jen chovu Tvého dobytka, slouží také chovu divoké zvěře (kampak na nás s protimluvem, etymologové šťouraví), a tu na Tvém chová Krakonoš. Že snad ta kombinace různých zájmů vyznívá příliš ve prospěch Krakonoše? Inu, proporcionalita nebyla porušena, děla ústavní stolice. Zdá se, že zvěř nemůže být chráněna za menšího omezení vlastnických práv Trautenberka, vykuka to lačného zvěřinové pečínky.
Jak se do lesa volá …, pravil pohádkář. Neplač nezoufej, Trautenberku. Spoř šlechtičíku, střádej. Staň se vlastníkem panství sdostatek velkého k vytvoření vlastní honitby. Představ si, že Krakonoš je drobný lesní hospodář ve Tvém sousedství, který s pohledem k Tvému lesu jenom příštipkaří. Přičleň jeho pozemky k vlastní honitbě. Hned se karta obrací. Chovej a střílej zvěř v Krakonošově - v souladu s plánem chovu zvěře, jak jinak. Ať se vzteká, vousáč v sedmimílových botách, ať blesky metá a dýmem plýtvá. Má to marné, a když si řekneš, aby nerušil při lovu, pustíš ho do lesa jenom si zakácet. Zoufalství podlehne, smutně zaštká postava pohádková, a požádá-li dostatečně pokorně orgán všemocný, budou její pozemky z pozemků honitebních milostivě vyňaty. Nedomýšlejme raději představu, že by se odvěcí rivalové, zastánci odlišných způsobů hospodaření - můžeme-li se dopustit tohoto eufemismu, setkali v jednom dobrovolném sdružení, honebním společenstvu. Sakrování, hromů a blesků nad Krkonošemi by zřejmě nebylo konce, o dýmu nemluvě.
Od toho jsou pohádky, aby přežily časy moudré i nemoudré, od toho jsou postavy nadpřirozené, aby nebyly starostmi lidskými vláčeny. Od toho je příroda mocná, aby zákony lidí nectila, a podle svých vlastních se řídila. My však čtěme verdikty tvořící hodnoty naší doby, přemýšlejme o nich, a přejme Trautenberkovi, aby našel s Krakonošem společnou řeč. Krakonošovi ve vlastním zájmu přejme zdrženlivost, hromy a dým mu dal nejen pohádkář, ale i zákon – dnes již víme, že s Ústavou souladný…
Postavy: Trautenberk, svojí stylizací prvoplánově připomínající v Čechách odkojených Jiráskem nepopulárního Lomikara, postava nešťastná. Podle počtu čeledi spíše frustrovaný majitel nepříliš rozlehlých pozemků než zpupný boháč. Nešťastník potýkající se nejen s do nebe volajícím porušováním pracovní kázně ze strany jeho kladně (sic!) prezentované Ančí podporované občas chybujícím, ale dobrým, Kubou (nechme stranou hajného a jeho občasné pokusy vykazovat zaměstnaneckou loajalitu, v jejichž důsledku je líčen jako nenapravitelný slaboch), ale především neustále konfrontovaný s povýšeným pojetím vlastní spravedlnosti ze strany souseda Krakonoše.
Nechceme se na tomto místě zabývat případy drobného lesního a polního pychu, kterého se Trautenberk na Krakonošově dopouští. Tématu se nevyhýbáme snad proto, že bychom toto mrzké jednání schvalovali, ale proto, že Trautenberk si je i při něm vědom porušování jednoho ze základních kamenů slušné společnosti blíže neurčeného období ranné pohádky a pozdní monarchie, tedy Krakonošova vlastnického práva. Jde-li si Trautenberk pro seno ke Krakonošovi, pokouší-li se upytlačit zajíčka na cizím, činí tak vždy se strachem vyplývajícím z vědomí, že se octl na pozemcích, které mu neříkají pane.
V jakém protikladu k němu stojí náš vousatý hrdina v rozpláštěném trháku! Překračuje hory jako vlastní, podporován kdekým od nezdárné Trautenberkovy čeledi po sojku donašečku, nestydí se na rozdíl od Trautenberka porušovat hranice nejen pozemků ale i vlastnictví, a šířit vlastní ideály hospodaření na cizím stejně jako na vlastním. Zvěř Ti milý Trautenberku nepatří, ta je Krakonošova. Zatímco do Krakonošova se lze odvážit jen s posvátným strachem, na Trautenberkovo se vstupuje s hromy a dýmem pekelným. Jen ať je vidět, že pozemky drobného šlechtice podléhají tak trochu i naší správě.
Odkud ovšem víme, že je Krakonoš ten jediný správný hospodář? Kdyby nebyl nadán svým nadpřirozeným majestátem, nepřemnožila by se jím do krajnosti chráněná zvěř tak, že by vypásla poslední stéblo Krkonoš? Kdyby mu Krakonoš nebránil, vystřílel by si skutečně Trautenberk krátkozrace na svých polích i poslední koroptev a pak se do konce dnů živil erteplemi a kyselem? Těžká odpověď, přetěžká. Do lidské duše nevidíš a do pohádkové nenahlédneš. Chceme chránit panství Trautenberka na Trautenberkově, a vládu Krakonoše na Krakonošově, zvěř volně přebíhající tu i tam, chceme hájit lesy a pole na obojím, nebo všechny tyto zájmy v jakési víceméně přijatelné kombinaci?
Myslivecký zákon, napadený u Ústavního soudu, se zaštiťoval zájmy zvěře, národního to bohatství, statku veřejného, jemuž pokolení naše i budoucí do roztrhání těla sloužiti mají. Z cíle zákona se zdá, že jeho autoři fandili jako děti spíše Krakonošovi. Ostatně, i proto zřejmě nadali jeho reprezentanty (ponechme v tuto chvíli stranou úvahu o míře Trautenberkovitosti a loveckého pudu, kterou jsou vybaveni současní zákonodárcem stylizovaní Krakonošové) nadpřirozenou mocí prohánět se po Trautenberkově více než je obvyklé, a případně mu v zájmu zvěře zakázat vstup na vlastní louku, nepůjde-li tam zrovna sekat trávu a sušit seno. Věru práva, o jakých se samotnému Krakonošovi mohlo jen snít. Tvé pozemky, milý Trautenberku, neslouží jen chovu Tvého dobytka, slouží také chovu divoké zvěře (kampak na nás s protimluvem, etymologové šťouraví), a tu na Tvém chová Krakonoš. Že snad ta kombinace různých zájmů vyznívá příliš ve prospěch Krakonoše? Inu, proporcionalita nebyla porušena, děla ústavní stolice. Zdá se, že zvěř nemůže být chráněna za menšího omezení vlastnických práv Trautenberka, vykuka to lačného zvěřinové pečínky.
Jak se do lesa volá …, pravil pohádkář. Neplač nezoufej, Trautenberku. Spoř šlechtičíku, střádej. Staň se vlastníkem panství sdostatek velkého k vytvoření vlastní honitby. Představ si, že Krakonoš je drobný lesní hospodář ve Tvém sousedství, který s pohledem k Tvému lesu jenom příštipkaří. Přičleň jeho pozemky k vlastní honitbě. Hned se karta obrací. Chovej a střílej zvěř v Krakonošově - v souladu s plánem chovu zvěře, jak jinak. Ať se vzteká, vousáč v sedmimílových botách, ať blesky metá a dýmem plýtvá. Má to marné, a když si řekneš, aby nerušil při lovu, pustíš ho do lesa jenom si zakácet. Zoufalství podlehne, smutně zaštká postava pohádková, a požádá-li dostatečně pokorně orgán všemocný, budou její pozemky z pozemků honitebních milostivě vyňaty. Nedomýšlejme raději představu, že by se odvěcí rivalové, zastánci odlišných způsobů hospodaření - můžeme-li se dopustit tohoto eufemismu, setkali v jednom dobrovolném sdružení, honebním společenstvu. Sakrování, hromů a blesků nad Krkonošemi by zřejmě nebylo konce, o dýmu nemluvě.
Od toho jsou pohádky, aby přežily časy moudré i nemoudré, od toho jsou postavy nadpřirozené, aby nebyly starostmi lidskými vláčeny. Od toho je příroda mocná, aby zákony lidí nectila, a podle svých vlastních se řídila. My však čtěme verdikty tvořící hodnoty naší doby, přemýšlejme o nich, a přejme Trautenberkovi, aby našel s Krakonošem společnou řeč. Krakonošovi ve vlastním zájmu přejme zdrženlivost, hromy a dým mu dal nejen pohádkář, ale i zákon – dnes již víme, že s Ústavou souladný…
[1] Ústavní soud rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 dne 13. 12. 2006, o návrhu skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých částí zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh zamítl. Rozhodnutí je dostupné v rubrice aktuality na www.concourt.cz).
2 komentáře:
Gratuluji, velmi hezka reflexe judikatury. Moc jsem se pobavil. Zdenek
Naprosto souhlasím se Zdeňkem, příspěvek je skvělý.
Okomentovat