Quo vadis, Evropský soude?

Až zítra začne rok 2008, bude mít Evropský soud pro lidská práva kolem 105 tisíc nevyřízených stížností, možná i více. Před rokem to bylo o nějakých 15 tisíc méně. Situace se stále zhoršuje a posledních patnáct let je vlastně charakterizováno neustálým nárůstem počtu podávaných stížností a postupně se zvětšujícím zpožděním oproti nápadu, který kontrolní orgány Evropské úmluvy o lidských právech zaznamenávají. Než v roce 1998 po čtyřech letech od sjednání vstoupil v účinnost Protokol č. 11 k Úmluvě, který podstatně změnil způsob projednávání stížností, situace se stihla zhoršit. Od roku 2000 jsme pak svědky dalšího kola úvah na téma, jak zabezpečit dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy. V roce 2004 byl sjednán Protokol č. 14, který si klade za cíl reagovat na skutečnost, že přes 90 % stížností je zjevně nepřijatelných a kolem 60 % zbývajících jsou pro změnu stížnosti zjevně důvodné, kdy k vyřešení případu jen stačí použít stávající judikaturu. Současně s Protokolem č. 14 byla přijata i trojice doporučení adresovaných členským státům a mířících na vzdělávání o lidských právech, ověřování slučitelnosti vnitrostátního práva se standardy Úmluvy a zajištění účinných vnitrostátních prostředků nápravy (vedle dvou doporučení o obnově řízení po rozsudku Soudu a o šíření Úmluvy a judikatury Soudu z let 2000 a 2002).

Protokol č. 14 dosud nebyl ratifikován Ruskou federací. Uvádění doporučení, jež jsou součástí reformního balíčku, do života se sice v Radě Evropy sleduje, ale zůstává otázka, zda může výrazně přispět ke snížení počtu podávaných stížností, když ani neexistují nástroje na měření dopadu jejich implementace. Výbor ministrů Rady Evropy pověřil tzv. skupinu moudrých, aby předložila zprávu o krocích, jejichž pomocí by bylo možno, v návaznosti na Protokol č. 14, onu dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. V současné době se na mezivládní úrovni diskutuje o tom, co s onou Zprávou skupiny moudrých udělat (když navíc nemáme účinný ani ten Protokol č. 14). Jinou zprávu mezitím předložil Lord Woolf, která se týkala především metod fungování samotného Soudu. Řadu navrhovaných opatření Soud postupně zavádí do praxe, ale je jasné, že to nestačí. Vedle toho se věnuje pozornost i výkonu rozsudků Soudu, který zejména v rovině obecných opatření může přispět k redukci počtu podávaných stížností, ježto se vnitrostátní orgány mají nadále vyvarovat porušování Úmluvy z důvodu konstatovaného v odsuzujícím rozsudku Soudu.

Zkrátka a dobře, snaha by tu byla. Přesto se můžeme obávat toho, že situace bude stále horší a horší (když ovšem bylo 20 tisíc nevyřízených stížností, říkalo se také, že je naléhavé s tím něco udělat) a že to bude vyvolávat pochybnosti stran schopnosti společenství oněch 47 evropských států sdružených v Radě Evropy dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. Nazrál čas na skutečně radikální kroky? V čem by takové kroky měly spočívat? Do jaké míry se dá udržet onen výdobytek Evropanů spočívající v právu na soudcovské projednání každé individuální stížnosti? A není jediný Soud pro lidská práva na 800 miliónů Evropanů contradictio in adjecto? (Před pár lety mě poněkud šokoval jeden vysoce postavený úředník z Hradu, který doslova řekl, že „takový Soud je nesmysl“. Dnes jsem z toho lehkého šoku vystřízlivěl a začínám se bát, že měl pravdu.)

Nuže, bloggeři, co vy na to? Mohu vám slíbit, že každou rozumnou myšlenkou, se kterou přijdete, se budu zaobírat a ve Štrasburku ji klidně uplatním. To je rukavice vám hozená do nového roku 2008, do kterého vám přeji mnoho zajímavých postů na blogu Jiné právo. Bylo mi ctí a potěšením být vaším hostem.

Celý příspěvek

Quo vadis, justiční reformo?

Současný ministr spravedlnosti se svým týmem v listopadu 2007 představil právnické veřejnosti další z reforem justice, která spatřila světlo světa za posledních zhruba deset let. Chtěl bych hned na počátku zaplašit příliš chmurné myšlenky, k nimž snad titul tohoto postu svádí, a uvést, že řada reformních kroků jde nepochybně s dobou a správným směrem [o jednotlivostech lze vždy diskutovat, viz např. nedávný post Bodový systém na soudce!(?)] a že se titul mého postu vztahuje spíše ke všem justičním reformám posledních let než ke konkrétní (stále ostatně ne zcela dopracované) reformě ministra Jiřího Pospíšila.

Dovolil bych si nyní dvě drobné vzpomínky.

Jedna je z nedávného projednávání periodické zprávy České republiky o plnění závazků z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech před Výborem OSN pro lidská práva v Ženevě (v létě 2007). Členka výboru a bývalá místopředsedkyně Evropského soudu pro lidská práva E. Palm se pozastavila nad údaji o participaci žen na veřejném životě v naší zemi a zeptala se, zda máme definovány v dané oblasti nějaké cíle a zda k nim určitými opatřeními směřujeme. Senátory našeho Parlamentu by něco podobného jistě pohoršilo (viz jejich reakce na závěrečná doporučení Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen z poloviny roku 2006), ale otázka to byla ve světle opravdu nízkého počtu českých ministryň, poslankyň a senátorek docela rozumná.

Druhá je na epizodu nazvanou „Náročný úkol“ ze seriálu Jistě, pane ministře, v níž se ministr pro administrativní záležitosti seznámil s jistým dr. Cartwrightem, který se představil tak, že je ekonom a že výš než na vedoucího odboru to stejně nedotáhne, protože bohužel je expert na celou tu problematiku (hospodaření místních samospráv). Ctihodný ministr Hacker se následně začetl do spisu, který mu dr. Cartwright předal a v němž se navrhovalo, jak kontrolovat výdaje místní samosprávy: bylo třeba stanovit kritéria úspěšnosti každého projektu. Siru Humphreymu se po poradě se sirem Arnoldem ovšem podaří ministra od podobného nápadu odradit, protože takový experiment na úrovni místních samospráv by se nakonec určitě musel aplikovat i ve Whitehallu. Dodávám, že seriál spatřil světlo světa na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Nuže, vrátíme-li se k reformě justice, je možná namístě si položit otázku, proč nebyly dosavadní reformní kroky příliš úspěšné. Například na konferenci v Senátu věnované problematice justiční správy (počátek prosince 2007) z úst jednoho z vystupujících zaznělo, že žádná opatření z poslední doby výrazně nepřispěla ke zkrácení délek soudních řízení (což ale je hlavní problém českého soudnictví nejenom v oblasti lidských práv). Jistě za to může řada faktorů, včetně střídání osob ve funkci ministra spravedlnosti a pravidelná negace návrhů jednoho ministra ze strany jeho nástupce. Troufám si ale tvrdit, že nikdy – a bohužel ani dnes – žádný z ministrů neřekl, kam přesně hodlá se svými opatřeními v jakém čase dojít.

Vskutku, hesla jako efektivní, pružná, rychlá, levnější nebo kvalifikovanější justice, která mají charakterizovat současné reformní úsilí, jsou v podstatě správná a velmi populární, ale co podle mínění ministerstva přesně je ta „rychlá justice“, se v příslušných materiálech prostě nedozvíme, tedy kromě toho, že taková justice „rozhoduje rychle, bez průtahů a celkovou délkou řízení není brzdou hospodářského rozvoje“.

Pohlédnu-li na onu délku řízení prismatem Evropské úmluvy o lidských právech, kde je v článku 6 odst. 1 zaručena přiměřená délka řízení týkajícího se subjektu tohoto práva v oblasti jeho občanských práv nebo závazků či oprávněnosti vůči němu vzneseného trestního obvinění, nejsme dnes schopni změřit, jaká je průměrná délka řízení v České republice tak, jak délku řízení chápe Soud ve Štrasburku. Jsou-li už k dispozici údaje o délce rozhodování u jednotlivých českých soudů, nejsou tyto údaje s výjimkou řízení před okresními a odvolacími krajskými soudy propojené. Přitom přiměřenost délky řízení je per definitionem relativní pojem, jak to také judikatura Soudu potvrzuje.

Samozřejmě, můžeme na to jít přes ty průtahy a délku řízení na jednotlivých stupních soudní soustavy. To by samo o sobě mohla být i vhodná metoda pro stanovení nějakých cílů. Materiály k reformě o stávajících délkách řízení vlastně hovoří jen nepřímo, a to prostřednictvím hrubého statistického zachycení vývoje nápadu, vyřízených a nevyřízených věcí, jakož i podle počtu nedodělků starších časových řad. Tak v roce 2006 existovalo v agendách P a Nc, což jsou občanskoprávní věci v oblasti péče o nezletilé, 55 spisů starších sedmi let a 102 spisů starších pěti let, ale mladších sedmi let. (Počty běžných civilních, obchodních, exekučních nebo trestních věcí se pak dokonce pohybují řádově výš.) Tyto délky řízení velmi pravděpodobně budou nepřiměřené. Reforma ovšem nehovoří o tom, kam v této oblasti chce ministerstvo dospět, např. zda existuje plán zlikvidovat všechny tyto nedodělky během krátkého časového období, jak by si to také zasloužily.

Nuže, teď možná trochu provokativní otázka na závěr. Připodobníme-li justici ke korábu a (jakéhokoli) ministra spravedlnosti ke kapitánovi tohoto korábu, můžeme se ptát, zda kapitán ví, do kterého přístavu chce doplout, nebo zda ví jenom to, že chce plout zhruba nějakým směrem. Nevím, zda absence přesných cílů je ve skutečnosti projevem pudu sebezáchovy politika, jímž každý ministr spravedlnosti nutně je (nebo se jím převzetím ministerské funkce na čas stává, abych zase neotevíral jiná kontroverzní témata uplynulých několika let, zejména toho končícího, která také justici zaměstnávala), ale vidím věci tak, že máme-li cíle, můžeme průběžně sledovat, zda se nám jich daří dosahovat, analyzovat příčiny dílčích neúspěchů a reagovat na ně tak, abychom vytyčených cílů nakonec dosáhli nebo se k nim alespoň přiblížili. Nemáme-li žádné cíle, dojdeme kamkoli, třeba jen za nejbližší humna, což ovšem vlastně znamená, že jsme nedošli jaksi nikam.

Celý příspěvek

Francouzská inspirace č. 2 aneb Ohlédnutí za fenoménem "přílepků"

Předchozí post s podobným titulem (ale jiným podtitulem) jsem odvinul od rozhodnutí Ústavní rady č. 2007-557 DC ze dne 15. listopadu 2007 o ústavnosti zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu, a to konkrétně od ustanovení článku 63 zkoumaného zákona, který byl prohlášen za neústavní. Nestalo se tak z důvodů věcných, byť k tomuto aspektu francouzský ústavní soud učinil obiter dictum, jež sice bylo velmi kategorické, ale současně nejasné, pokud jde o zdůvodnění. Ono ustanovení bylo cenzurováno pro překročení limitů vlastních právu předkládat k projednávanému návrhu zákona pozměňovací návrhy.

Je namístě konstatovat, že na rozdíl od mnoha jiných ústav obsahuje Ústava Páté republiky poměrně četná pravidla týkající se práva pozměňovacího návrhu. Je jich tam dokonce celá řada, počínaje ustanovením článku 44 odst. 1 o subjektech práva pozměňovacího návrhu, přes nepřípustnosti pozměňovacích návrhů, pokud zasahují do věcné příslušnosti vlády vydávat právní předpisy (zejm. článek 41) nebo do zacházení s veřejnými výdaji (článek 40), až po nástroje racionalizovaného zákonodárného procesu, v nichž projednávání pozměňovacích návrhů hraje klíčovou roli (např. články 10, 42, 44, 45 a 49). V jiných ústavních systémech se tyto otázky obvykle ponechávají na jednacích řádech komor. Ústavní pravidla ovšem vždy žijí vlastním životem a záleží na tom, do jaké míry představují pouhé politické normy s právním významem legis imperfectae a do jaké míry dochází k jejich efektivním prosazování.

Za významný faktor francouzského ústavního systému musíme v této souvislosti považovat existenci již úvodem zmíněného orgánu, který plní roli ústavního soudu. Hlavní úlohou Ústavní rady je zkoumat ústavnost přijatých zákonů ještě předtím, než jsou vyhlášeny (odhlížím od toho, že ve Francii se rozlišuje promulgace a vyhlášení a že tady jde konkrétně o okamžik, kdy dochází k právnímu aktu zvanému promulgace, nikoli o materiální publikační úkon). Ústavní rada nebyla v roce 1958 koncipována jako nástroj ochrany základních práv či menšin, nýbrž jako nástroj ochrany rozdělení kompetencí mezi vládou a Parlamentem, jinými slovy hlavně prosazování toho, co se v zákonodárném procesu smí, a zabraňováním tomu, co se v něm nesmí. K postupné proměně této koncepce došlo až po roce 1974 v důsledku zavedení práva opozice žádat Ústavní radu o přezkum ústavnosti přijatého zákona.

Máme-li se vrátit k ustanovení článku 63 zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu, dostalo se do zákona na základě pozměňovacího návrhu schváleného příslušným výborem, s nímž vláda při jednání Národního shromáždění, jež probíhalo kolem čtvrté hodiny ranní, vyslovila souhlas. Opozice považovala podmínky, za kterých se o tomto pozměňovacím návrhu za přítomnosti jistě nevelkého počtu poslanců diskutovalo, za poněkud nedůstojné jeho významu; faktem ovšem je, že předmětný pozměňovací návrh byl předtím projednán v příslušném výboru a že vycházel z doporučení nezávislých specializovaných francouzských úřadů na ochranu osobních údajů a pro boj s diskriminacemi a vyloučením. V Senátu doznal text schválený Národním shromážděním určitého upřesnění, jež bylo v následujícím zákonodárném procesu akceptováno. Jinými slovy, těžko bylo očekávat, že by ono ustanovení „neprošlo“, kdyby nebylo „přílepkem“ k nějakému návrhu zákona. V tomto kontextu nabývá obiter dictum Ústavní rady jiného světla; má-li v ústavním právním státu ústavní soud vždycky pravdu (kterýžto princip musíme samozřejmě brát s nadsázkou), bylo toto „mimochodem řečené“ poselstvím, že nemá moc smysl to znovu zkoušet „prohlasovat“.

Rozhodnutí Ústavní rady o tom, že se jedná o „přílepek“, ovšem nebylo překvapivé, na tuto problematiku existovala jasná zhruba dvacetiletá prejudikatura, jakož i ustanovení jednacích řádů komor; kritika zazněla i v parlamentní debatě. Spíše jde o to, že navzdory znalosti určitých principů se nelze prostě jejich porušování v určitém prostředí – konkrétně tedy na politickém kolbišti – ubránit. Proto je také pro prosazování těchto principů důležité, aby sankce byla efektivní, tzn. přicházela často a včas. Z tohoto hlediska představuje předběžná kontrola ústavnosti dosti efektivní instrument, je-li spojena s poměrně snadným přístupem opozice ke kontrolnímu mechanismu. Lze jí zajisté vyčíst mnohé (funguje nutně pouze v abstraktní rovině a konkrétně ve Francii v krátkém čase řádově týdnů), ale pro prosazování procesních norem vztahujících se k zákonodárnému procesu je to, troufám si říct, ten nejlepší nástroj, kterým je navíc zabezpečena právní jistota. Na rozdíl od legitimního zájmu každého jednotlivce na respektování svých základních práv a svobod sami aktéři zákonodárného procesu sami nejlépe vědí, v jakém ohledu bylo zasaženo do kompetence některého z nich nebo byla zkrácena práva opozice.

Nechávám závěr svého postu záměrně otevřený, aniž bych výslovně tepal do české ústavněprávní reality v oblasti pravidel zákonodárného procesu a jejich prosazování. Ani ve Francii, ani v České republice ústava výslovně nezná vazbu pozměňovacího návrhu na původní návrh zákona. V obou zemích se k existenci této vazby dobraly ústavní soudy (v České republice viz nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06, publikovaný pod č. 37/2007 Sb.). Jedna z otázek „ve vzduchu“ zní, jakou má princip akcesorického charakteru pozměňovacího návrhu v každé z těchto zemí budoucnost, zda bude podobná nebo zda se cesty, které se v tomto aspektu setkaly, opět rozejdou. Otazníky nevycházejí jen z toho, že v Ústavě Páté republiky je tento princip implicitně obsažen poněkud silněji, ale také z toho, jaký kontrolní mechanismus v té které zemi pro prosazování zmíněného principu existuje a do jaké míry bude s to řešit konflikt tohoto principu s principem právní jistoty. V České republice se nahromadilo množství zákonných ustanovení majících svůj původ v „přílepcích“ a Ústavnímu soudu je lze „předhodit“, dokud nebudou z právního řádu „odlepena“.

Trochu se vracím k předchozímu postu nazvanému "Tak nám zakázali přílepky, paní Müllerová!". Snad to není úplně nemístné.

Celý příspěvek

Francouzská inspirace č. 1 aneb Ohlédnutí za rozsudkem D. H. a ostatní

Ve svém rozhodnutí č. 2007-557 DC ze dne 15. listopadu 2007 o ústavnosti zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu zasedala Ústavní rada Francouzské republiky výjimečně ve složení 9+2 (tj. za účasti devíti jmenovaných členů a dvou bývalých prezidentů) a rozhodla, že testy DNA k prokázání rodinného svazku za účelem podání žádosti o dlouhodobé vízum nejsou s určitými interpretačními výhradami v rozporu s Ústavou Páté republiky. Zkoumaný zákon však mimo jiné obsahoval článek 63, jehož pomníčku hodlám věnovat dva posty.

Toto ustanovení konkrétně novelizovalo zákon ze dne 6. ledna 1978 o informačních systémech a svobodách tím, že umožnilo za účelem provádění studií míry rozmanitosti původu, diskriminace a integrace a s výhradou povolení Národní komise pro informační systémy a svobody (CNIL) uskutečňovat zpracování osobních údajů, které odhalují přímo či nepřímo rasový nebo etnický původ osob, a bylo prohlášeno za protiústavní z důvodů, jimž bych právě věnoval příští post, a bylo by bývalo tak jako tak prohlášeno za protiústavní, neboť „jestliže se zpracování (údajů) nezbytné pro provádění studií míry rozmanitosti osob, diskriminace a integrace může týkat objektivních údajů, nemůže spočívat na etnickém původu nebo rase, aniž by byl porušen princip uvedený v článku 1 Ústavy.“

Ústavní rada říká, že to prostě nejde, a to dosti suše a kategoricky. I když totiž připustíme, že jde o pouhé obiter dictum, přece jen nevíme, proč to s odkazem na to, že Francouzská republika zajišťuje rovnost před zákonem všem občanům bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství, nejde, když v některých jiných zemích, jako jsou Spojené státy, Spojené království, Kanada, Austrálie či Nizozemí, to s oním chvályhodným cílem různými cestami naopak jde. Za zmínku stojí, že se uvedené ustanovení do zákona dostalo po doporučení francouzských úřadů na ochranu osobních údajů (CNIL) a pro boj s diskriminacemi a vyloučením (HALDE) a že tyto úřady současně odmítly kategorizaci osob podle jejich původu (tedy vytvoření jakési nomenklatury, která přitom v různých podobách v právě uvedených zemích existuje).

Ale aby se tento post netýkal jen nějakého obskurního výkřiku cizozemského ústavního soudu. Nemůžeme tak úplně přejít kritiku, které se našemu státu dostalo v debatě pod postem Michala Bobka Ostravo, Ostravo… v reakci na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. listopadu 2007 ve věci D. H. a ostatní proti České republice, že když vláda nenabídla jiné statistiky počtu romských dětí ve zvláštních školách, než které předložili stěžovatelé, je to jen její chyba. Dříve patrně bylo běžné, aby se ředitelé vyjadřovali k tomu, kdo z žáků v jejich škole je Rom a kdo není. (Svědčí o tom ty statistiky od stěžovatelů.) Běžné to zřejmě být přestalo na přelomu tisíciletí v souvislosti se schválením zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. (Vzpomínám si i na aféru značkování uchazečů o práci na úřadu práce podle jejich etnického původu. A máme také program určený na podporu romských středoškoláků.)

Poněkud nejasné ovšem je, proč tento zákon sběru údajů vlastně brání. Ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona totiž říká, že „orgány veřejné správy nevedou evidenci příslušníků národnostních menšin. Získávání, zpracovávání a používání osobních údajů ohledně příslušnosti k národnostní menšině se řídí ustanoveními zvláštních právních předpisů. Údaje o přihlášení se k národnosti získané těmito orgány při sčítání lidu nebo podle jiného zvláštního zákona, které umožňují určení příslušnosti k národnostní menšině, nesmějí být použity pro jiný účel, než pro který byly shromážděny a uloženy, a po statistickém zpracování musejí být zničeny.“ Jinými slovy, je výslovně zakázáno vést evidenci osob a přiřazovat si k jejich jménům údaj o národnosti, ale je výslovně dovoleno pořídit si třeba statistiku zastoupení příslušníků národnostní menšiny bez možnosti jejich zpětné identifikace.

Problém nicméně je, jak takovou statistiku vůbec pořídit. Jakkoli národnost a etnický (nebo rasový) původ nejsou totéž – závisí na úhlu pohledu a třeba ten biologický budeme považovat po obdobích obludných teorií o vyvolených a méněcenných rasách za z principu nepřijatelný –, přece jen se jedná o blízké kategorie, přičemž v České republice z historických důvodů vlastních střední Evropě, kde se ještě počátkem minulého století rozkládal mnohonárodnostní stát, platí ústavní princip svobodné volby národnosti (článek 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nač by mi pak bylo dobré napsat do sčítacího archu „Eskymák“, když s těmito obyvateli dalekého severu nemám mnoho společného a někdo cizí by moji vůli mohl přehodnotit? (Netvrdím, že jsem v roce 2001 něco takového do sčítacího archu napsal. Koneckonců, mám na to alibi: nebyl jsem na českém území.)

Máme-li tedy asi čtyři různé způsoby sběru statistických dat o menšinách, jimiž jsou identifikace sebou samým, identifikace pozorováním třetí osobou, uznání skupinou a klasifikace pomocí nepřímých proměnných (viz Evropská společenství, Srovnávací studie o shromažďování údajů ke zjišťování rozsahu a dopadu diskriminace ve Spojených státech amerických, Kanadě, Austrálii, Velké Británii a Nizozemí, české vydání Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2006, str. 48 až 51), patrně z důvodů ústavně právních nezbývá než trvat na metodě sebeidentifikace. Mezi oficiálními počty romských spoluobčanů zjištěnými při sčítání lidu a realistickými odhady existují řádové disproporce, takže vzniká otázka, do jaké míry je to chyba vlády, že nemá hodnověrné údaje o počtu romských dětí ve školách. (Mimochodem, podle zpráv ve sdělovacích prostředcích se pražský magistrát nyní chystá zjišťovat stav a stavy romské populace hlavního města za účelem dosažení na evropské prostředky. Že by účel světil… prostředky?)

Mířím k tomu, že argument, že popřením samotné možnosti si statistické údaje pořídit vlastně od počátku zametáme problém některých menšin pod koberec, sice samozřejmě závažný je, ale ani při dobré vůli není z pasti jednoduchá cesta ven. Zřejmě tudíž nezbude než se uchýlit k metodám nepřímým, založeným na tom, s čím školský zákon č. 561/2004 Sb. počítá v ustanovení § 16, totiž na konceptu sociálního znevýhodnění. Netvrdím, že by bylo adekvátní zařazovat do zvláštních škol (které už byly právě uvedeným zákonem zrušeny) po rozsudku velkého senátu namísto romských dětí děti chudé. Naznačuji jen, že se tím od etnicity a rasy poněkud odkláníme a dopracováváme se pomalu, ale jistě do situace tlumočení v babylónské věži zvané Evropský parlament, kde pochopitelně není možné mít tlumočníky na všechny jazykové kombinace, v důsledku čehož vzdálenější překlady nutně vyznívají jako poněkud zkreslené. (Slovy výše uvedené terminologie, ocitáme se na poli metody klasifikace pomocí nepřímých proměnných.)

Čímž jsme se zase dostali do města Štrasburku, jež je od století sedmnáctého součástí Francie, ve které tento post začínal. Inu, logika velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku D. H. a ostatní se jeví být, jak Ústavní rada Francouzské republiky o dva dny později jedinou, jen mimochodem pronesenou, větou potvrdila, značně anglosaská.

Celý příspěvek