Když dva říkají totéž, není to vždy totéž Jiří Vyvadile...
Jiří Vyvadil připomněl těm, kteří nebyli zřejmě před pár lety ještě na světě, mé "průkopnické" činy, které ani po čase prý neztratily nic ze své svěžesti a doufá, že dříve či později budou prosazeny.
S myšlenkou pravidelné rotace předsedů soudů skutečně přišel v roce 1999 tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, po jehož boku jsem měl čest působit a s jeho myšlenkou jsem se tehdy i ztotožňoval. Zásadní rozdíl oproti dnešnímu klišé - předseda soudu je pouhý manažer a musí být pravidelně střídán- je ovšem v tom, že tehdy návrhy předpokládaly vytvoření Nejvyšší rady soudnictví, jakožto orgánu na ústavní palubě našeho systému s významnými kompetencemi, mezi něž též patřilo jmenování soudních funkcionářů. Byla tak řešena otázka klíčová, tedy kdo a podle jakých kritérií bude předsedy a místopředsedy soudů jmenovat. Postavení zmíněné nejvyšší rady bylo dostatečnou zárukou, že nedojde ke vstupu denní politiky do justice.
Dnes jde o něco jiného. Exekutiva a legislativa hledají řešení, jak se vyrovnat se známým nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena zákonná úprava odvolávání soudních funkcionářů a této příležitosti zřejmě hodlají využít k tomu, jak získat na chod justice větší vliv (a přitom Ústavní soud opět nerespektovat). Na půdorysu jednoho, byť významného případu předsedkyně Nejvyššího soudu, formulovat obecné pravidlo, které zcela zásadně změní poměry nejen uvnitř justice, ale především její fungování navenek.
Je třeba připomenout, že Ústavní soud se poprvé k této otázce vyslovil již v roce 2002. O rok později nachystala vláda novelu zákona o soudech a soudcích, v níž se předpokládalo odvolávání soudních funkcionářů pomocí kárného řízení. Poslanecká sněmovna vědomě pozměnila vládní návrh a nic nepomohlo ani vrácení schválené předlohy Senátem v duchu vládního návrhu. Jako obvykle s gustem byl Senát přehlasován a znovu přijata protiústavní úprava. Je logické, že Ústavní soud setrval na již jednou řečeném a zároveň vcelku náhodné, že se tak stalo ve výše zmíněné věci. Ústavní soud se zachoval předvídatelně (jak často jsou soudy kritizovány za nepředvídatelnost svých rozhodnutí!).
"Poptávka" po pravidelné rotaci funkcionářů do té doby neexistovala. Objevuje-li se nyní, je třeba se ptát proč? Zejména jde-li ze světa politiky. Ta se zřejmě z nedostatku představivosti domnívá, že podobně jako hodiny biologické tikají všem i hodiny politické, které odměřují náš život od voleb do voleb (prosím neplést si s obdobím od sjezdu do sjezdu). Takové hodiny naštěstí v soudních budovách nevisí, a proto bez ohledu na to, jaké politické počasí venku panuje či zda zrovna zuří nějaká nepohoda, soudy prostě soudí. To se má změnit.
Zavedení funkčního období předsedů soudů bez současně vážně míněných a provedených systémových změn v postavení soudnictví přinese jen to, co všichni důvěrně známe ze státní správy. Vytvoření politického rytmu spojeného s permanentními personálními změnami, kolísání výkonnosti v pravidelných amplitudách, nestabilitu, nekvalitu v řízení soudů.
Opravdu chce někdo věřit tomu, že předseda soudu, který to má "za pár", bude do posledního dne ve své funkci tím náročným manažerem, který bude důsledně zakročovat vůči svým kolegům a jejich pokleskům? Opravdu chce někdo věřit tomu, že v případě možnosti opětovného jmenování se bude předseda soudu chovat stejně k ministru spravedlnosti (budoucímu ministru, politické straně, z níž zřejmě bude příští ministr, jiné politické straně, která možná s tou první vytvoří koalici - dosaďte si vhodnou možnost) jako kdyby již nechtěl znovu kandidovat? A opravdu si někdo myslí, že v případě zákazu opětovného jmenování jsou zásoby potencionálních justičních funkcionářů, kteří nahradí postupně těch téměř 300 dnešních, nevyčerpatelné?
Aby bylo jasno. Současnou situaci nelze donekonečna prodlužovat. Stav absolutní neodvolatelnosti funkcionářů musí být nahrazen konkrétním legislativním činem. Důsledné kárné řízení v reformovaných kárných senátech s proporcionálním zastoupením nesoudců nominovaných zástupci odborné veřejnosti či ostatními mocemi je k tomu spolu s úpravou hmotného kárného práva vhodným řešením.
Myšlenku vytvoření reprezentace soudní moci nechme prozatím stranou přinejmenším do doby, kdy přesvědčíme společnost, že fungování soudnictví není jen úkolem a odpovědností státní správy, ale především soudů samotných. Připomeňme si každé ráno při pohledu do zrcadla, že justice není živa z peněz, ale z důvěry společnosti. Nemá-li ji, je vlastně zbytečná.
Stejně tak by měla být opuštěna "lákavá" představa pravidelného střídání předsedů soudů, kteří během funkčního období nedokázali panu ministrovi, "že umí". Jinak by taky mohlo někoho dále napadnout, že by takhle mohl měnit soudce samotné, kteří (podle něho) neumí... Mimochodem, umíte si představit, jak by byl hodnocen předseda soudu, během jehož periody by se postupně vystřídalo několik ministrů, a to nikoliv jen koaličně spřátelených?
Oprašuje-li tyto myšlenky Jiří Vyvadil, který kromě svých bohatých politických zkušeností, měl možnost poznat chod justice ze všech stran vnitřních i vnějších a činí-li tak navíc s těžko skrývanou jedovatostí vůči autorovi tohoto postu, opravdu to není totéž.
.
Celý příspěvek
S myšlenkou pravidelné rotace předsedů soudů skutečně přišel v roce 1999 tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, po jehož boku jsem měl čest působit a s jeho myšlenkou jsem se tehdy i ztotožňoval. Zásadní rozdíl oproti dnešnímu klišé - předseda soudu je pouhý manažer a musí být pravidelně střídán- je ovšem v tom, že tehdy návrhy předpokládaly vytvoření Nejvyšší rady soudnictví, jakožto orgánu na ústavní palubě našeho systému s významnými kompetencemi, mezi něž též patřilo jmenování soudních funkcionářů. Byla tak řešena otázka klíčová, tedy kdo a podle jakých kritérií bude předsedy a místopředsedy soudů jmenovat. Postavení zmíněné nejvyšší rady bylo dostatečnou zárukou, že nedojde ke vstupu denní politiky do justice.
Dnes jde o něco jiného. Exekutiva a legislativa hledají řešení, jak se vyrovnat se známým nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena zákonná úprava odvolávání soudních funkcionářů a této příležitosti zřejmě hodlají využít k tomu, jak získat na chod justice větší vliv (a přitom Ústavní soud opět nerespektovat). Na půdorysu jednoho, byť významného případu předsedkyně Nejvyššího soudu, formulovat obecné pravidlo, které zcela zásadně změní poměry nejen uvnitř justice, ale především její fungování navenek.
Je třeba připomenout, že Ústavní soud se poprvé k této otázce vyslovil již v roce 2002. O rok později nachystala vláda novelu zákona o soudech a soudcích, v níž se předpokládalo odvolávání soudních funkcionářů pomocí kárného řízení. Poslanecká sněmovna vědomě pozměnila vládní návrh a nic nepomohlo ani vrácení schválené předlohy Senátem v duchu vládního návrhu. Jako obvykle s gustem byl Senát přehlasován a znovu přijata protiústavní úprava. Je logické, že Ústavní soud setrval na již jednou řečeném a zároveň vcelku náhodné, že se tak stalo ve výše zmíněné věci. Ústavní soud se zachoval předvídatelně (jak často jsou soudy kritizovány za nepředvídatelnost svých rozhodnutí!).
"Poptávka" po pravidelné rotaci funkcionářů do té doby neexistovala. Objevuje-li se nyní, je třeba se ptát proč? Zejména jde-li ze světa politiky. Ta se zřejmě z nedostatku představivosti domnívá, že podobně jako hodiny biologické tikají všem i hodiny politické, které odměřují náš život od voleb do voleb (prosím neplést si s obdobím od sjezdu do sjezdu). Takové hodiny naštěstí v soudních budovách nevisí, a proto bez ohledu na to, jaké politické počasí venku panuje či zda zrovna zuří nějaká nepohoda, soudy prostě soudí. To se má změnit.
Zavedení funkčního období předsedů soudů bez současně vážně míněných a provedených systémových změn v postavení soudnictví přinese jen to, co všichni důvěrně známe ze státní správy. Vytvoření politického rytmu spojeného s permanentními personálními změnami, kolísání výkonnosti v pravidelných amplitudách, nestabilitu, nekvalitu v řízení soudů.
Opravdu chce někdo věřit tomu, že předseda soudu, který to má "za pár", bude do posledního dne ve své funkci tím náročným manažerem, který bude důsledně zakročovat vůči svým kolegům a jejich pokleskům? Opravdu chce někdo věřit tomu, že v případě možnosti opětovného jmenování se bude předseda soudu chovat stejně k ministru spravedlnosti (budoucímu ministru, politické straně, z níž zřejmě bude příští ministr, jiné politické straně, která možná s tou první vytvoří koalici - dosaďte si vhodnou možnost) jako kdyby již nechtěl znovu kandidovat? A opravdu si někdo myslí, že v případě zákazu opětovného jmenování jsou zásoby potencionálních justičních funkcionářů, kteří nahradí postupně těch téměř 300 dnešních, nevyčerpatelné?
Aby bylo jasno. Současnou situaci nelze donekonečna prodlužovat. Stav absolutní neodvolatelnosti funkcionářů musí být nahrazen konkrétním legislativním činem. Důsledné kárné řízení v reformovaných kárných senátech s proporcionálním zastoupením nesoudců nominovaných zástupci odborné veřejnosti či ostatními mocemi je k tomu spolu s úpravou hmotného kárného práva vhodným řešením.
Myšlenku vytvoření reprezentace soudní moci nechme prozatím stranou přinejmenším do doby, kdy přesvědčíme společnost, že fungování soudnictví není jen úkolem a odpovědností státní správy, ale především soudů samotných. Připomeňme si každé ráno při pohledu do zrcadla, že justice není živa z peněz, ale z důvěry společnosti. Nemá-li ji, je vlastně zbytečná.
Stejně tak by měla být opuštěna "lákavá" představa pravidelného střídání předsedů soudů, kteří během funkčního období nedokázali panu ministrovi, "že umí". Jinak by taky mohlo někoho dále napadnout, že by takhle mohl měnit soudce samotné, kteří (podle něho) neumí... Mimochodem, umíte si představit, jak by byl hodnocen předseda soudu, během jehož periody by se postupně vystřídalo několik ministrů, a to nikoliv jen koaličně spřátelených?
Oprašuje-li tyto myšlenky Jiří Vyvadil, který kromě svých bohatých politických zkušeností, měl možnost poznat chod justice ze všech stran vnitřních i vnějších a činí-li tak navíc s těžko skrývanou jedovatostí vůči autorovi tohoto postu, opravdu to není totéž.
