O soudcovské nabubřelosti
Jestli mě něco dokáže pravidelně hnout žlučí, pak jsou to výlevy justiční nadřazenosti, se kterými se občas setkávám u některých českých kariérních soudců. „No, co byste po něm nechtěli, vždyť je to jenom advokát …“, „Ti státní zástupci, to je ale sebranka, že …?“, „Jooooo, ti daňoví poradci …“ atd.
Vždy mě udivovalo, z čeho toto povýšenectví pramení. Asi ne z toho, že by česká justice slízávala smetánku absolventů právnických fakult. Ač jsem byl za tento svůj názor v diskusi vytahán za ouška, jsem nucen stále konstatovat, že žádný z mých fakultních spolužáků, které já bych subjektivně označil za smetánku, se do justice nehrne. Navíc kdo zná způsob personální obměny české justice především v první polovině devadesátých let minulého století, tak bude jen obtížně trvat na tom, že do justice šla právnická smetánka. Těžko bude justiční povýšenectví pramenit ze stachanovských výkonů spisových, kterých by advokát či státní zástupce nebyl schopen, či převratných právních konstrukcí, obsažených v judikatuře, které by obyčejný právnický plebs nebyl schopen vymyslet.
Může to být typ profesní deformace: Úkolem soudce je soudit, tedy vynášet autoritativní úsudky o cizích problémech a osobách. Ten má pravdu, ten pravdu nemá, ten se choval správně, ten se choval špatně. Hodnotící klobouk se pak jen těžko náhle odkládá.
Původ justiční nabubřelosti je však dle mého názoru jinde: kariérní soudce, který nikdy nepoznal nic jiného než soudy, si jen obtížně představuje reality a reálie jiných profesí. Odchov justičního dorostu se u nás tradičně odehrával v krajsko-soudní izolaci; adept na talár nepozná nikdy nic jiného, než prostředí justice, ve kterém mu bývá od počátku ze strany starších kolegů vštěpována přezíravost k ostatním právním profesím. Všichni fungujeme na bázi klišé. Usnadňují nám život. Nicméně justiční adept nemá mnoho příležitostí z tohoto klišé vybočit.
V zajímavém kontrastu je vztah mezi soudci a advokáty v anglosaských zemích. Na soudních jednáních, u kterých jsem v anglosaských zemích byl (Austrálie, Anglie, Irsko), soudci tradičně na závěr ústního jednání advokátům děkují za přednesené argumenty. Nebývá to prázdná fráze. Respekt mezi „bar a bench“ je pro našince zarážející, na druhou stranu snadno vysvětlitelný tím, že někteří ze soudců před pár lety stáli za „bar“ a naopak někteří advokáti by se výhledově rádi posadili na „bench“. Vzájemnou prostupností profesí také funguje jistá míra rozumné empatie: „vím, jaké to je být v Tvé kůži“.
Vždy mě udivovalo, z čeho toto povýšenectví pramení. Asi ne z toho, že by česká justice slízávala smetánku absolventů právnických fakult. Ač jsem byl za tento svůj názor v diskusi vytahán za ouška, jsem nucen stále konstatovat, že žádný z mých fakultních spolužáků, které já bych subjektivně označil za smetánku, se do justice nehrne. Navíc kdo zná způsob personální obměny české justice především v první polovině devadesátých let minulého století, tak bude jen obtížně trvat na tom, že do justice šla právnická smetánka. Těžko bude justiční povýšenectví pramenit ze stachanovských výkonů spisových, kterých by advokát či státní zástupce nebyl schopen, či převratných právních konstrukcí, obsažených v judikatuře, které by obyčejný právnický plebs nebyl schopen vymyslet.
Může to být typ profesní deformace: Úkolem soudce je soudit, tedy vynášet autoritativní úsudky o cizích problémech a osobách. Ten má pravdu, ten pravdu nemá, ten se choval správně, ten se choval špatně. Hodnotící klobouk se pak jen těžko náhle odkládá.
Původ justiční nabubřelosti je však dle mého názoru jinde: kariérní soudce, který nikdy nepoznal nic jiného než soudy, si jen obtížně představuje reality a reálie jiných profesí. Odchov justičního dorostu se u nás tradičně odehrával v krajsko-soudní izolaci; adept na talár nepozná nikdy nic jiného, než prostředí justice, ve kterém mu bývá od počátku ze strany starších kolegů vštěpována přezíravost k ostatním právním profesím. Všichni fungujeme na bázi klišé. Usnadňují nám život. Nicméně justiční adept nemá mnoho příležitostí z tohoto klišé vybočit.
V zajímavém kontrastu je vztah mezi soudci a advokáty v anglosaských zemích. Na soudních jednáních, u kterých jsem v anglosaských zemích byl (Austrálie, Anglie, Irsko), soudci tradičně na závěr ústního jednání advokátům děkují za přednesené argumenty. Nebývá to prázdná fráze. Respekt mezi „bar a bench“ je pro našince zarážející, na druhou stranu snadno vysvětlitelný tím, že někteří ze soudců před pár lety stáli za „bar“ a naopak někteří advokáti by se výhledově rádi posadili na „bench“. Vzájemnou prostupností profesí také funguje jistá míra rozumné empatie: „vím, jaké to je být v Tvé kůži“.
Justiční nabubřelost tedy dle mého názoru pramení ze stavovské uzavřenosti. A taky trochu ze strachu: nabubřelost bývá v přímé úměře k pochybám o vlastních schopnostech. V okamžiku, kdy soudce od ostatních právních profesí neodlišují schopnosti a znalosti, ale pouze zeď (spíš tedy obranný val) kariérní justice, pak je přezíravost vítaným obranným mechanismem. Jistě, někteří advokáti jsou neschopní. Jistě, někteří státní zástupci budou asi zkorumpovaní. Jistě, někteří daňoví poradci nedohlédnou dál než za úzce vymezený fachidiocismus „dépéháčka“. Nu, a někteří soudci jsou nabubřelí.