20 srpna 2007

O soudcovské nabubřelosti

Jestli mě něco dokáže pravidelně hnout žlučí, pak jsou to výlevy justiční nadřazenosti, se kterými se občas setkávám u některých českých kariérních soudců. „No, co byste po něm nechtěli, vždyť je to jenom advokát …“, „Ti státní zástupci, to je ale sebranka, že …?“, „Jooooo, ti daňoví poradci …“ atd.

Vždy mě udivovalo, z čeho toto povýšenectví pramení. Asi ne z toho, že by česká justice slízávala smetánku absolventů právnických fakult. Ač jsem byl za tento svůj názor v diskusi vytahán za ouška, jsem nucen stále konstatovat, že žádný z mých fakultních spolužáků, které já bych subjektivně označil za smetánku, se do justice nehrne. Navíc kdo zná způsob personální obměny české justice především v první polovině devadesátých let minulého století, tak bude jen obtížně trvat na tom, že do justice šla právnická smetánka. Těžko bude justiční povýšenectví pramenit ze stachanovských výkonů spisových, kterých by advokát či státní zástupce nebyl schopen, či převratných právních konstrukcí, obsažených v judikatuře, které by obyčejný právnický plebs nebyl schopen vymyslet.

Může to být typ profesní deformace: Úkolem soudce je soudit, tedy vynášet autoritativní úsudky o cizích problémech a osobách. Ten má pravdu, ten pravdu nemá, ten se choval správně, ten se choval špatně. Hodnotící klobouk se pak jen těžko náhle odkládá.

Původ justiční nabubřelosti je však dle mého názoru jinde: kariérní soudce, který nikdy nepoznal nic jiného než soudy, si jen obtížně představuje reality a reálie jiných profesí. Odchov justičního dorostu se u nás tradičně odehrával v krajsko-soudní izolaci; adept na talár nepozná nikdy nic jiného, než prostředí justice, ve kterém mu bývá od počátku ze strany starších kolegů vštěpována přezíravost k ostatním právním profesím. Všichni fungujeme na bázi klišé. Usnadňují nám život. Nicméně justiční adept nemá mnoho příležitostí z tohoto klišé vybočit.

V zajímavém kontrastu je vztah mezi soudci a advokáty v anglosaských zemích. Na soudních jednáních, u kterých jsem v anglosaských zemích byl (Austrálie, Anglie, Irsko), soudci tradičně na závěr ústního jednání advokátům děkují za přednesené argumenty. Nebývá to prázdná fráze. Respekt mezi „bar a bench“ je pro našince zarážející, na druhou stranu snadno vysvětlitelný tím, že někteří ze soudců před pár lety stáli za „bar“ a naopak někteří advokáti by se výhledově rádi posadili na „bench“. Vzájemnou prostupností profesí také funguje jistá míra rozumné empatie: „vím, jaké to je být v Tvé kůži“.

Justiční nabubřelost tedy dle mého názoru pramení ze stavovské uzavřenosti. A taky trochu ze strachu: nabubřelost bývá v přímé úměře k pochybám o vlastních schopnostech. V okamžiku, kdy soudce od ostatních právních profesí neodlišují schopnosti a znalosti, ale pouze zeď (spíš tedy obranný val) kariérní justice, pak je přezíravost vítaným obranným mechanismem. Jistě, někteří advokáti jsou neschopní. Jistě, někteří státní zástupci budou asi zkorumpovaní. Jistě, někteří daňoví poradci nedohlédnou dál než za úzce vymezený fachidiocismus „dépéháčka“. Nu, a někteří soudci jsou nabubřelí.

29 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ve Vašem příspěvku není nic, s čím bych nesouhlasil. Říkám si ale, že tribalizmus (MY dobří vs. oni špatní) není specifický pro soudce, ale projevuje se prakticky v každé skupině, od analytických filozofů, kteří pohrdají "kontinentálními" filozofy, až po slávisty, kteří pohrdají sparťany. Hold jsme biologický druh, v jehož evoluci se výrazně uplatňovala skupinová selekce.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad T. Sobek: máte přirozeně pravdu. To budou jenom dozvuky mé idealistické představy, že soudci by měli představovat profesní špičku, která je schopna se povznést nad zásadní "dichotomii" slávista/sparťan.

Jan M. Passer řekl(a)...

Nechi opakovat argumentaci z komentáře k postu, za nějž byl Michal vytahán za ouška - tak na něj pro stručnost odkazuji.

Je zřejmé, že jsem zaujatý, ale myslím, že problém, který Michal zmiňuje, je především o lidech a teprve poté o stavu. Navíc netuším, zda náhodou podobná klišé nefungují i v těch dalších profesích (maně si vzpomínám na "bonmot" jedné známé advokátky v jakémsi rozhovoru - popsala praxi, kdy své klienty vždy upozorňuje, že spor začíná až u Ústavního soudu, vše před tím jsou zahřívací kola).

Zobecním-li problém a budu hovořit více o stavu a méně o lidech, soustředil bych se na nedostatek komunikace. V tomto směru je podle mne uzavřenost justice jistým pozůstatkem devadesátých let a obav soudců, aby při častějších kontaktech s advokáty nebyli nařčeni z nedovoleného domlouvání (ostatně, ukázkou těchto nálad ve společnosti byl objevný článek před pár lety, vyčítající soudcům nejvyšších instancí v Brně, že se potkávají u oběda, cílem článku zjevně bylo vyvolat ve čtenáři dojem, že se nad salátem meziinstitucionálně pečou osudy lidstva. jak by asi článek vypadal, kdyby tito soudci byli "načapáni" s někým z advokátní komory). V tomto směru byla příjemným a inspirujícím čtením série článků v Soudci, jejichž autory byly soudci i advokáti, kteří vždy popisovali, co jim na druhém stavu vadí. A zde také asi vidím cestu z Michalem pranýřovaného nešvaru - prostě je nutné, aby spolu lidé komunikovali.

Anonymní řekl(a)...

Ad michal
Správně jste upozornil na to, že v našem systému nejsou mechanizmy, které by selektovaly soudce jako profesní špičku. U nás nemá smysl o někom říkat: "Ten je dobrej, dopracoval to až na soudce."

Ad jan
Ano, jedině komunikace může překonat skupinové předsudky. Umberto Eco jednou napsal, že klíč evropské integrace je ve znalosti jazyků. :)

Jan Petrov řekl(a)...

Dichotomie slávista / sparťan má různé úrovně sofistikovanosti. Asi jsem i viděl některé advokáty prestižních AK -- možná tvořící tu profesní špičku -- s hvězdou na prsou. Ostatně (a tím se zde nechci nikoho dotknout), pokud máte vzdělání z US nebo UK, pak jste i pro T. Němečka nebo J. Macháčka automaticky skoro polobůh.

Klišé jsou za nedostatku informace racionální. Pokud byste o jednom právníku věděli, že má postgraduál z Oxbridge, zatímco druhý nic, nejspíše byste předpokládali, že ten první je lepší, protože se tam dostal a něco se tam naučil. (Totéž, bohužel, rasová diskriminace, kterou jsme už rozebírali jinde. Rasová diskriminace může být (ekonomicky) racionální. To ji vůbec nijak neospravedlňuje; je to ale důležité mít na paměti při návrhu opatření.)

Problém je, že jak jsme všichni více či méně líní, vedou nás klišé k tomu, neinformovat se lépe. To si raději "otevřeme lahváče". A tak se z pracovního předpokladu stane článek víry.

David Kosař řekl(a)...

Souhlasím plně s Michalem. Ironií osudu je, že zrovna v Čechách nemají soudci k nabubřelosti moc „důvod“. Za vše mluví citát Otakara Motejla (ze zde již několikráte citovaného Lexikonu Otakara Motejla, Lidové noviny, 2006, str. 330, pod heslem „úspěch“):

„Vyslovil jsem myšlenku, že zákonem předpokládaná situace jednoznačně velí opustit do té doby tak oblíbenou tezi, že za všechny nezákonnosti mohou jenom vyšetřovatelé StB a jejich sovětští poradci. … jsem razil tezi, že principielně jediný, kdo skutečně za rozsudek odpovídá, je v každé společnosti soudce. Že vyšetřovatel má právo být zaujatý ve jménu profesionální posedlosti vypátrat pachatele, že žalobce má právo být neobjektivní, když proti němu stojí zcela neobjektivní obhájce, ale soudce, který rozhodne proti objektivní pravdě v důkazní situaci a hlavně a především proti zdravému rozumu a případně i svému svědomí, žádnou omluvu nemá.“

Pro příklady v jiných zemích taky není třeba chodit příliš daleko. Obecně totiž platí, že soudci jsou konformisté (Cass Sunstein) a neradi nasazují své krky. Postoj soudců k otroctví v USA v 19. stol. či v Třetí říši hovoří sám za sebe. Vzácnou výjimku tvoří soudci Nejvyššího soudu Jihoafrické republiky, kteří v 50. letech bránili zavedení apartheidu s výjimečnou zarputilostí (krásně o tom píše C. F. Forsyth: In danger for their talents; nebo David Dyzenhaus: Judging the judges).

Ad Jan Passer:

1) Problém podle mě není „především o lidech“, ale minimálně ve stejné míře i o stavu. Stav totiž produkuje „lidi“. Problém čistého kariérního modelu výběru soudců spatřuji ve stejném aspektu jako u „českého“ akademického modelu, kdy student práv zůstane po škole na fakultičce jako doktorand, pak jako asistent, odborný asistent, docent a profesor až do důchodu. Pokud není takový člověk vystaven nějakému svěžímu vánku přicházejícímu zvenčí (nebo sám „ven“ neodejde), tak se zákonitě musí jeho rozhled omezit (pokud jde o personální aspekt, na fakultě se vytvoří „partička“ [či „groupthink“], která žije ve svém vlastním světě). Stejný problém nastává u soudců, kteří hned po škole nastoupí jako justiční čekatelé nebo asistenti, pak se z nich stanou soudci, postupují od okresu přes kraj výš a výš a v taláru zůstávají opět až do důchodu.

2) Komunikace může problém zmírnit, ale není postačující. Za prvé, komunikace nemůže být omezená pouze na právnické profese – v USA se u „kulatého stolu“ pravidelně setkávají např. soudci s novináři apod. (a rovněž si říkají, co jim na „druhém stavu“ vadí). Za druhé, soudci si z této komunikace mohou něco odnést, ale nemusí – nikdo je k tomu nenutí a tak mohou zůstat ve své ulitě nadále.

3) Ad „nedovolené domlouvání“. Za tuto obavu si mohou soudci sami a rovněž ji sami nadále přiživují. Pokud bude takový kontakt umožněn VŠEM advokátům a transparentně, nikdo nic namítat nebude. Pokud se budou soudci setkávat jen s těmi „vyvolenými“ či chodit na „obědy“ se státními zástupci a poradci premiéra, jako v kauze Čunek (Puzzle Čunek, Respekt č. 33/2007, str. 4), tak se nemohou divit.

4) Nelze rovněž zapomínat na rozdíly mezi oběma profesemi. Je obecně známo, že hlavním nepřítelem advokáta či daňovým poradcem je klient. Soudci však tento problém řešit vůbec nemusí. Stejně tak lhůty. Advokát má často jen minimální čas na přípravu žaloby apod., soudci až na výjimky lhůty pro vynesení rozsudku nemají...

Přiznávám se, že jsem taky trochu zaujatý. Právě dopisuji LLM práci na téma přípustné míry kritiky soudcovského stavu, takže nějaký ten „capture effect“ tam určitě bude:)

Anonymní řekl(a)...

Ad d.k.
"Problém čistého kariérního modelu výběru soudců spatřuji ve stejném aspektu jako u „českého“ akademického modelu, kdy student práv zůstane po škole na fakultičce jako doktorand, pak jako asistent, odborný asistent, docent a profesor až do důchodu."

V obecné rovině s Vámi souhlasím, a to přestože jsem typický příklad toho, o čem mluvíte. :) Nicméně, myslím si, že bychom měli vnímat rozdíly mezi obory. Pokud se někdo na katedře teorie práva zabývá normativní logikou, pak mu zkušenosti z praxe nijak nepomohou. Ale na druhé straně by asi bylo chybou, kdyby se někdo zabýval například probační a mediační službou čistě akademicky.

Anonymní řekl(a)...

Články Michala Bobka čtu rád, ale přiznám se, tentokrát jsem zůstal poněkud v rozpacích.Sám jsem soudcem už 15 let a nedovedu si představit, že by některý můj kolega na jakémkoliv soudě pronesl inkriminované výroku jinak než s humornou nadsázkou.I kdyby je však myslel vážně, není dle mého názoru na místě hovořit hned o nabubřelosti soudců a činit z ní obecný problém, který je třeba řešit.Za svoji justiční praxi jsem nezískal pocit, že by se soudci považovali za něco lepšího než jsou příslušníci ostatních právnických profesí ( a to znám za ta léta soudců opravdu hodně ), sám jsem přišel do justice zvenčí a nikdy mi nikdo nedával nic takového najevo.Vezmu-li ovšem v úvahu, kde M.B. působí, mám trochu obavy,kde k popisovaným zkušenostem přišel. To by bylo špatné vysvědčení.No a pokud jde o tu zmiňovanou komunikaci, ta běžně probíhá mezi soudci všech stupňů i úseků i mezi soudci a advokáty.Limity jsou dány spíše individuálními vlastnostmi zúčastněných než jejich stavovskou příslušností.Abych tedy svůj příspěvek nějak úderně zakončil, mám dojem, že článek Michala Bobka je tentokrát výjimečně jen prázdnou vzduchovou bublinou. O to je pozoruhodnější, jak vážnou diskusi vyvolal.

David Kosař řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek:
V případě normativní logiky je přínos meziprofesní debaty asi opravdu menší než u jiných oborů práva, ale stejně si myslím, že i tak kontakt s praxí je nezbytný, ať už jen proto, aby byla normativní logika podávána tak, aby ji rozuměly i osoby, které v ní nejsou léta ponořené, a aby byla podávána tak, že by v ní ostatní profese viděli nějaký přínos pro praxi.

Tím samozřejmě neatakuji žádný z Vašich článků (přiznám, že jsem žádný dosud nečetl) ani Vaši profesní minulost (kterou se přiznám neznám), ale spíše mám na mysli nedávnou návštěvu konference v Krakově, o které tu psal již Michal (XXIII World Congress of Philosophy of Law and Social Philosophy), kde mi přes všechnu mou snahu si něco z jednotlivých příspěvků odnést ve většině případů přicházela na mysl otázka "k čemu to vlastně je?".

Anonymní řekl(a)...

ad d.k.
Možnosti mezioborové diskuze jsou a budou vždy omezené, s tím se musíme smířit. Mně osobně jsou některé z textů prof. Přibáně nesrozumitelné, a to prostě proto, že nečtu stejné knihy jako on. Nepochybuji ale, že jsou smysluplné.

A k té užitečnosti. Ta se těžko a priori posuzuje. Proslulé Centrum pokročilých studií v Princetonu bylo založeno výhradně pro teoretický (tedy nikoli aplikovaný) výzkum. Dokonce byly námitky proti přijetí Alberta Einsteina, protože prý byl příliš praktický. :) Ale všichni víme, že výsledky podivínských teoretiků z Princetonu měly nakonec bohaté praktické aplikace. Např. aplikace teorie her v ekonomii.

Anonymní řekl(a)...

Je fakt, že několikrát jsem se jako advokát s přezíravým přístupem soudců setkal. Byly to spíše výjimky z pravidla, ale každopádně to nepotěší. Co mě ale zarazilo, tak že vždy se jednalo o soudce - muže, a všichni byli mladí, tak do 35 let. Jednou to byl dokonce čekatel, což mě téměř rozesmálo a měl jsem co dělat, abych nenarušil důstojnost jednání.

Jan Mates řekl(a)...

Dovolil bych si pár poznámek
1. Kdyby tuto diskuzi sledoval někdo mimo náš obor, tak řekne, že neshledává rozdíl v nabubřelosti právníků jednotlivých profesí, průměrný absolvent nejtěžší střední školy v Praze (ach ta moje nabubřelost :-) ) řekne, že na PF se studuje především jak mít velké ego a být nabubřelý. (Přiznávám, že v tomto názoru ty, jež ho vyslovují podporuji a tvrdím, že je to hlavní studijní předmět po celou dobu studia :-) ).

2. Rád bych odkázal na poslední příspěvek od Hynka Baňoucha v diskuzi k článku za který byl Michal Bobek vytahán za ouška a který možná unikl pozornosti neb byl přidán až 20 dnů po skončení diskuze.

3. Rád bych také navázal na Davida Kosare – myslím však, že by se to dalo zobecnit – změnit jakýkoliv stav je problém, neboť dostat se do pozice aby měl dotyčný vliv a mohl změnu prosadit znamená léta ve stavu fungovat a přežívat a to více méně konformně se stavem, jinak šance získat vliv klesá a po těch letech už ani většinou nikdo nemá chuť měnit něco, co mu nakonec přineslo úspěch ….

Jan Petrov řekl(a)...

Ad David Kosař
Na PF UK se studuje, jak mít velké ego a být nabubřelý -- proč myslíte?

Ad všichni:
Ego je prima věc. Napsat jednu větu, říct si "to jsem ale kretén" a dvě smazat; dostat zajímavý nápad a říct si "ten tam raději nedám, co kdyby to byla blbost" -- tak to dlouhodobě dělat nejde (vyzkoušeno).

Prostě ego je dobré k tomu, nebát se dělat chyby.

Ad studenti:
Z tak 40 pozorování se mi zdá, že zkoušky nejlépe dopadnou, když si jeden věří, mluví nahlas, středně rychle a s úsměvem, je asertivní a nelíže zkoušejícím podrážky -- a pak může i něco neumět. Totéž před výběrovými komisemi. All the world's a stage...

Ad tak vůbec:
Hranice mezi zdravým sebevědomím a nabubřelostí je velmi tenká. Ale dost možná, jak napsal Michal, stojí (skutečné) ego a nabubřelost v opozici.

Anonymní řekl(a)...

ad Honza Petrov
Před lety jsem četl zajímavý článek na téma Ego ve sportu. Největší egoisti jsou prý sprinteři. Vezměme, že to je pravda. Pak si ale kladu otázku: "Proč právě oni?" Protože je to královská disciplína? (Já jsem sprinter, kdo je víc?) Nebo protože špičkový sprinter musí mít vysokou hladinu testosteronu, a proto se projevuje jako testosteronový idiot? Nebo protože sprint vyžaduje maximální nasazení během několika sekund, což vytváří velký stres a potřebu uklidnit se. (Mám na to, jsem dobrej, mám na to, jsem jednička, ...) Nebo z nějakého jiného důvodu? Nevím.

Myslím, že nejvíce stresů si z právníků zažívají advokáti. Pokud egoizmus pomáhá překonat stres, tak by ho čekal právě u nich. Ovšem pokud egoizmus posiluje autoritu, tak bych ho čekal spíše u soudců. Ale hlavně pochybuji, že můžeme takto jednoduše zobecňovat. Lidé jsou přece tak rozmanití.

David Kosař řekl(a)...

Ad Jan Petrov:
Malá technická poznámka - větu "Na PF UK se studuje, jak mít velké ego a být nabubřelý" jsem nenapsal já, ale jan mates.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad David Kosař: Omlouvám se Vám, příště to zkontroluju.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Jan Petrov : Domnívám se, že použití smajlíků naznačilo, že se jedná o nadsázku, i když podotýkám, že s v postu uváděným názorem jsem se setkal a i moje odpověď byla taková, jak píšu, nakonec co byste na to odpověděl Vy? :-)

Ad Jan Petrov a David Kosař: Přátelé, nemáte si co vyčítat, já jsem nikde nezmiňoval PF UK, ale pouze PF, což je alespoň dle mého názoru zkratka pro právnickou fakultu, nerad bych ve svém postu diskriminoval absolventy MU, ZU A UP :-).

Jan Petrov řekl(a)...

Nadsázka je jasná :)
"Průměrný absolvent nejtěžší střední školy v Praze...".

Odpověď: Ta škola má hodně nectností, ale že by tam vychovávali ausgerechnet k nabubřelosti, no nevím.

Jan Mates řekl(a)...

Tak dobře, to mohlo být zavádějící, ale docela by mě zajímalo, co je nejtěžší střední škola v Brně, Plzni či Olomouci :-).

Asi máme každý jinou povahu, já rád přilévám olej do ohně :-).

Petr Bříza řekl(a)...

Michalův post zřejmě vyznívá zbytečně paušalizačně (pokud tedy takové slovo existuje;) ), nicméně usuzoval bych, že nebyl tak úplně myšlen, a to z věty první ("se kterými se OBČAS setkávám u NĚKTERÝCH českých kariérních soudců") a ze závěrečné věty, že "NĚKTEŘÍ soudci jsou nabubřelí." Samozřejmě je otázka, zda sám autor správnost mého jazykového výkladu potvrdí, byť jeho stanovisko pro nás vykladače nemusí být autoritativní:) Každopádně komentáře pod postem potvrdily, že většina z nás ten post paušálně vnímá a zvláště postřehy Davida K. ukazují, že ta tvrzená nabubřelost může mít nějaké opodstatnění opravdu v širším měřítku. Jenže, na to, zda je to pravda, by se asi musela udělat nějaká objektivní analýza, která by takové spekulace potvrdila. Otázkou však je, zda se vůbec něco takového dá věrohodně zmapovat, ale na to by musel odpovědět nejspíš nějaký sociolog nebo osoba podobného zaměření. Každopádně jedním dechem dodávám, že bych dělat takovou analýzu považoval za vyhozené peníze, protože pokud se prokáže, že tomu tak je, tak co s tím dál? Změnit způsob výběru soudců?Na základě takového kritéria?:-)
Osobní zkušenost se soudcovskou nabubřelostí nemám, spíš jsem se setkal, ať už na papíře či osobně, s některými soudci poměrně nízkých právnických schopností, ale nikoliv v míře vyšší než u ostatních právníků, takže chraňbůh, že bych tady chtěl paušálně říci, že soudci jsou hloupí!Pouze říkám že se najdou mezi nimi i tací. Podepisuji v tomto ohledu, co řekl Tomáš Sobek, lidé jsou rozmanití - chytří, hloupí, skromní, nabubřelí... To samé platí o soudcích. Teď, jak to píši, tak mi to trochu připomíná tu debatu o Praze a Brnu;)
Ale je zde určitý rozdíl: důvod, proč je zrovna tahle skupina podrobena větší pozornosti je skutečnost, že od soudců se očekává, že budou opravdovou elitou, že tedy budou chytřejší a méně nabubřelí nejen než průměr populace, ale i průměr právnické veřejnosti. Osobně myslím, že takový požadavek je legitimní. Nejsem si jist, zda to český systém zajišťuje...ale to se dostávám k debatě, kterou jsme tady už vedli...

Ad Jan Petrov:
"Ostatně (a tím se zde nechci nikoho dotknout), pokud máte vzdělání z US nebo UK, pak jste i pro T. Němečka nebo J. Macháčka automaticky skoro polobůh.
Klišé jsou za nedostatku informace racionální. Pokud byste o jednom právníku věděli, že má postgraduál z Oxbridge, zatímco druhý nic, nejspíše byste předpokládali, že ten první je lepší, protože se tam dostal a něco se tam naučil."

Asi by bylo lepší, kdybych se k tomuhle vyjádřil před rokem, protože nyní to nemusí vyznít objektivně, i přes mé ujištění, že před rokem bych na to odpověděl stejně. Nevím, jak to funguje u ostatních, ale já si nemyslím, že ten, kdo nemá nic, je horší. Spíš pro mě u člověka z US/Oxbridge platí vyvratitelná domněnka, že je dobrý právník, založená na mé zkušenosti. Osobně znám 8 lidí, kteří studují/studovali v US či na Oxbridge a z praktické zkušenosti s jejich díly a vystupováním vím, že jsou všichni skutečně dobří. Takže, když potkám dalšího Čecha/Češku, kdo studoval třeba na Yale, budu předpokládat, že je dobrý/dobrá, než mě přesvědčí o opaku. U člověka bez tohoto vzdělání takový automatický předpoklad mít nebudu, ale to není to samé jako říci, že si budu automaticky myslet, že je horší, než někdo z Oxbridge. Prostě budu potřebovat ty další informace, abych si udělal objektivní obrázek. Mimochodem, znám mnoho lidí, kteří obrazně řečeno nevytáhli paty za hranice téhle země a právníci jsou podle mého skvělí!Takže při nedostatku dalších informací bych o těch dvou řekl: ten první bude asi dobrej, u druhého nevím, takže nemůžu porovnávat.
Pravdu máte ale v tom, že nebyla-li by jiná možnost a musel-li bych při nedostatku informací volit, pak bych šáhl po té první osobě. Štestí, že taková úvaha je jen teoretická, v praxi se do takto vyostřeně nastavené situace myslím nedostanete.

Jan Petrov řekl(a)...

Souhlasím s Vámi. Je to myslím velmi rozumný přístup.

Také jsem nedocenil, že top-tier U.S. a U.K. školy (ale to není každá) jsou natolik kompetitivní (čj?), že je v podstatě zázrak, dostane-li se tam nepříliš kvalitní právník.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Petr Bříza a Jan Petrov:

Asi by si tato diskuze zasloužila samostatný post, ale pár poznámek ke studiu v zahraničí obecně a k US/Oxbridge. Podotýkám, že to píšu z pohledu toho, kdo dobrovolně odmítl jít do US a to z mnoha důvodů, z nichž asi nejsilnější byla nechuť na rok opustit Evropu, kterou mám tak rád :-) a i finanční hledisko bylo podstatné, protože studovat bez grantu v US je zatraceně drahé.

Nebyl bych tak zahleděný do US, protože třeba Max Planck Institute má, alespoň v případě IP, top LL.M. program a co třeba EUI? A určitě se v Evropě najde spousta dalších špičkových programů.

Nepřeceňoval bych ani top tier law schools, mluvil jsem o tomhle v zimě s lidmi z White and Case v Bruselu a říkali, že naposledy, když dělali pohovory v Americe, tak si nakonec vybrali někoho z no name university a dali mu přednost před všemi těmi chlapci z Harvardu a Yale … . A proč? Protože se jim ten člověk zdál být nejkomplexnější osobností.

A dostávám se k tomu, co považuji rovněž za hodně důležité – myslím si, že 50% ceny studia v zahraničí spočívá v tom, že člověk rok (či déle) žije v jiné zemi a získává zajímavou životní zkušenost a může se stát komplexnější osobností. Myslím, že Jenda Petrov byl v zimě v Německu, tak to může posoudit sám a Petr Bříza to po návratu z US bude moct také posoudit sám.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Mates:
Přiznám se, že jsem se dlouho rozmýšlel, zda reagovat na to, co napsal Jan Petrov o US a Oxbridge, protože jsem se bál, že ať napíšu cokoliv, tak se to zvrhne v podezření, že hraju tak trochu do vlastní kapsy. Jak je vidět, tak i přes snahu o pečlivou volbu slov se mi tomuto riziku nepodařilo vyhnout. Zkusím to tedy ještě jednou upřesnit:

1. Nemyslím si a také jsem to netvrdil, že Oxbridge a top US schools by byly studnice vší moudrosti a automaticky lepší než instituce, které jste uváděl. Pouze jsem se držel příkladu, který JP uvedl, kdyby tam napsal i EUI, týkala by se má odpověď i EUI (tím nechci říci, že ne i (obou)Max Planck Institutů, jen nemám zkušenost s nikým, kdo by tam studoval). Také jsem řekl, že můj postoj se odráží od osobní zkušenosti s Češkami a Čechy, co studovali na těchto školách, je to tedy čistě subjektivní záležitost, nikoliv objektivní hodnocení uvedených škol - ostatně tak byla postavena i hypotéza, která směřovala ke kvalitě absolventů, nikoliv škole samotné. Jak jsem napsal, všichni ti, jež znám a studovali na těchto školách, jsou bez výjimky velmi dobří. Může to být náhoda, ale dokud nepotkám nějakého českého absolventa těchto škol, který mi dokáže opak, bude to zakládat mou vyvratitelnou presumpci, že ten, kdo vystudoval tyto školy, něco umí.
Bohužel, u některých českých absolventů jiných škol v Evropě jsem se přesvědčil, že skutečnost, že studovali v zahraničí, třeba i postgraduál, vůbec nepředjímá, že bude schopný(á). Až takovou zkušenost udělám i s někým z top US/Oxbridge, skončí má domněnka v prachu zapomnění:-)

2. Rozhodně a znovu opakuji, a to byl také důvod, proč jsem reagoval na JP, že by automaticky platilo, že si myslím, že někdo z Oxbridge/topUS je lepší než někdo bez tohoto vzdělání. V žádném případě. Je rozdíl tvrdit, že u někoho předpokládám, že bude asi dobrý (individuální hodnocení) nebo že bude asi lepší než někdo jiný (komparace). Jediné, co jsem tedy řekl, je, že u těch ostatních pro mě nefunguje ta presumpce určité úrovně právnických schopností. Ale to neznamená, že bych si myslel, že v této zemi není mnoho právníků nejen s LL.M. či Ph.D. z jiných cizích škol, ale i třeba bez jakékoliv zahraniční zkušenosti, kteří jsou lepší než mnozí absolventi z US/Oxbridge, včetně těch českých absolventů, které znám. Já si totiž vůbec nemyslím, že dobrého právníka s jistotou poznáte podle toho, kde studoval. To je prostě blbost. Proto mě vůbec nepřekvapuje příklad, který jste dal. To je přece pochopitelné, že i na jiných školách se mohou najít lidé lepší než absolventi Yale a já Vám garantuju, že byste takové našel nejen mezi absolventy jiných US škol, ale i třeba PF v Olomouci (nic proti Olomouci). Podotýkám ovšem, že i Váš příklad implicitně naznačuje, že šlo o výjimku, protože jinak by to přece hoši z White and Case nezmiňovali. Takže oni zjevně určitými presumpcemi trpí také...

3. Ano, studium v zahraničí je určitě zkušenost,ať je to kdekoliv, možná dělá člověka komplexnější osobností, ale dle mého nikoliv automaticky osobností lepší. Věc, které se vždy budu snažit ze všech sil bránit, je vyvolání pocitu, že po návratu z USA budu chytřejší a lepší než ty, co nikde nebyli. Věděl jsem, že to takhle nefunguje, před rokem a věřím, že to budu vědět i za rok. V opačném případě by to byla facka nejen všem těm skvělým právníkům, jež v cizině nestudovali, a kterým já nesahám ani po kotníky, ale i mně samotnému, jakožto člověku, kterého vždy zlobilo namyšlené vystupování některých právníků, kteří si myslí, že rok na Socratovi z nich dělá lepší právníky než jsme my, kteří jsme nikde nebyli.
4. Cokoliv v tomto komentáři řečeno budiž v pochybnostech vykládáno ve prospěch těch, kdo v zahraničí dlouhodobě nestudovali.
Napsal jej člověk, který nyní pracuje na tom, aby ve své osobě vyvrátil jednu možná falešnou presumpci a který ze srdce nesnáší jakékoliv elitářství,a to tím spíše, že se bojí, že jako každý mu tu a tam podlehne...

Petr Bříza řekl(a)...

Ještě dodatek - důkazem, že nepodceňuji jiné školy, než Oxbridge a US, budiž můj post o Fulbrightově stipendiu, kde v jeho úvodu uvádím další instituce, o jejichž studiu jsem uvažoval.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Petr Bříza: Vůbec si nemyslím, že hrajete do vlastní kapsy, já jsem na Vás navázal, protože diskuze se trošku odchýlila od původního tématu. A pouze jsem chtěl rozvinout téma, proto jsem psal, že by si to možná zasloužilo samostatný post, a zvažoval jsem, jak to napsat a nebýt za nepřejícího či závistivce :-)))) tudíž oba jsme měli dilema jak to napsat, ale myslím, že si rozumíme :-).

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Mates:
Díky, jsem rád, že jsme si to vysvětlili:-)

Myslím, že tahle diskuse jen demonstruje, jak těžké je někdy slovy přesně zachytit, co člověku běží hlavou...

Přeju dobrou noc do Čech, Moravy i Slezska:)

Guy Peters řekl(a)...

ad "bonmot" jedné známé advokátky v jakémsi rozhovoru - popsala praxi, kdy své klienty vždy upozorňuje, že spor začíná až u Ústavního soudu, vše před tím jsou zahřívací kola

To je podle mne velice závažný problém. Co s tím? Omezit opravné prostředky po vzoru certiorari?

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Petr Bříza -> Jan Mates

Tak si myslím, že zrovna Vám nabubřelost nehrozí (a taky že kotníky jsou moc nízko), a proto, až mě třeba někdy někam vezmou a vleze mi to na mozek, napište mi prosím jeden přímý e-mail.

Nejen, že jde nabubřelost na nervy, ale také šipka vede nejen od neschopnosti směrem k nabubřelosti, ale i od nabubřelosti směrem k neschopnosti.

Ad Jan Mates

Souhlasím s Vámi, že SRN školy mohou být podhodnocené. Ale mezi německými a anglofonními školami nemám srovnání, a proto nevím, o kolik jsou ty německé lepší / horší.

Kdyby mi bylo teď 18, začal bych rovnou studovat v SRN, a buď se stal německým, a tedy i českým advokátem, anebo bych si paralelně, není-li to moc drahé, "koupil" diplom na brněnské pobočce bratislavské PF (musím zkontrolovat). Tak co. Mám plán, anebo aeroplán?

(Z vtipu o pánovi, "který se zasloužil o stát" -- někteří si myslí, že ten poúnorový -- a jenž před válkou uklidňoval lid slovy "mám plán" tak dlouho, až když to prasklo, "měl aeroplán", kterým utekl do Anglie.)

Anonymní řekl(a)...

Argonantus:

Tady mne zaujal kolega Jan Vlašín.

Jsem soudcem kratší dobu, než on, nicméně podobné výroky - a horší - si už ze strany soudců představit dovedu.

A potvrzuji, že jsem podobně odvážné závěry slýchal z úst advokátů na účet soudců. Paušalizace je všeobecně neštěstí.