K volebnímu právu duševně nemocných

“Všeobecné volební právo je základním principem evropského volebního dědictví. Lidé se zdravotním postižením nemohou být vyloučeni z volebního práva či by jim nemělo být bráněno účastnit se voleb z důvodů založených na jejich tělesném či duševním postižení, ledaže by k omezení jejich volebního práva či k určení jejich nevolitelnosti došlo individualizovaným soudním rozhodnutím založeným na zjištěném mentálním postižení.”
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.

Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“

V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …

Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.

Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.

Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.

Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.

A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).

Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.

I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.

Celý příspěvek

Profesní etika soudců – co si pod tím představit a jak toto téma vůbec uchopit ?

Když jsem se v pátek jedné ze zkoušených při justičních zkouškách ptala, zda by mohla uvést nějaký příklad kárného deliktu, tak mi řekla, že to je třeba situace, kdy by soudce vzal úplatek, a dost s podivem se na mne podívala, proč se na to ptám a proč by se nad tím měla zamýšlet, když zákonnou definici uměla skoro zpaměti. Vzít úplatek ale znamená, že spácháte vážný úmyslný trestný čin, pro nějž Vám funkce soudce zaniká. Konkrétní kárné delikty by určitě znala, kdyby si aspoň jednou přečetla pár rozsudků (a nálezů) v soudcovských kárných věcech.

Vyvodila jsem si z toho, že otázky zákonných povinností soudce a tím spíše hlubší úvahy o profesní etice asi nebudou tím hlavním, nač se u nás ve výcviku právníků a soudců klade nějaký zvláštní důraz. Jsem si vědoma, že o morálce často mluví lidé, kteří ji nemají. Můj kamarád Johny, který je obchodníkem v Americe mi jednou řekl: Když mi někdo okázale do obchodního mailu napíše pozdrav Bless God, tak si začnu dávat pozor, aby mne neokradl.

Baví mne, že skoro vždy, když tento blog nějak zmiňoval právnickou profesní etiku, tak v diskusi padlo jméno Viktora Knappa. Jak příjemné kritizovat někoho, kdo nežije, pochybení, jichž se my už nemůžeme dopustit, a ještě k tomu osobu, jejíž inteligenci a píli zpravidla nemáme. Přitom úvahy o právnické etice jsou, alespoň podle mého názoru, na místě ve chvíli, kdy uvažujeme o svém jednání v určité situaci, nikoli o jednání jiných lidí.

Na české právnické fakultě se myslím o právnické profesní etice moc nemluví (těm maximálně pěti lidem v republice, kteří toto téma nastolují, se předem omlouvám). Mám pocit, že se toto téma někdy zmíní spíše v mimoprávních oborech typu sociologie či filozofie a u od praxe odtržených témat typu trestu smrti, apod… Zda můžete soudit případ, když je advokát jedné ze stran Váš kamarád, když by Váš syn rád pracoval pro firmu, která je účastníkem řízení, když jste se před deseti lety vyspal se sestrou obžalovaného - to je pro akademickou půdu asi příliš přízemní …

Advokátní etika je součástí přípravy advokátních koncipientů s tím, že etický kodex je stavovským předpisem, který je advokát povinen dodržovat (hodně se tam dovíte třeba o důstojnosti stavu, mlčenlivosti, vztazích mezi advokáty, odměně a způsobu reklamy). Mladí advokáti mi potvrdí, že hodně záleží na kvalitě školitele, zda a co se jako koncipienti o profesní etice dověděli. Máme k dispozici knížky o profesní etice advokáta, ale adekvátní českou knihu pro začínající soudce jsem nenašla.

Když se mne jeden z účastníků nějakého workshopu o profesní etice zeptal, co by si měl přečíst, aby se dostal do problému praktické profesní etiky právníka či soudce, nic chytřejšího než překlady Grishama nebo seriál Damages mne nenapadlo. Považuji za vynikající úvahy Jana Sokola na téma hodnot v právu, avšak konkrétní identifikaci situací, kdy už se dostáváte přes čáru, Vám neposkytnou.
Ze zahraničí mi velmi inspirativní přišla německá debata – soudci jsou proti zavedení pevného etického kodexu, protože by mohl být zneužit k šikanování těch nepohodlných ze strany exekutivy (jestli to také trochu není odrazem přílišné moci exekutivy ve vztahu k německému soudnictví ? – a to je tam exekutiva asi mnohem civilizovanější než naše, ale pořád zůstává exekutivou).
Líbí se mi i praxe kanadská, kde mají soudci k dispozici jakousi kuchařku správného chování a mohou se předem anonymně ptát na akceptovatelná řešení konkrétního soudcovského etického problému. V americkém právnickém akademickém světě jsou praktické úvahy o právnické profesní etice častým (zpravidla povinným) předmětem, některá studijní curricula jsou na tomto tématu přímo postavena.

Shrnu-li tedy v tuto chvíli své trochu chaotické úvahy, asi si myslím, že se na právnických fakultách i v přípravě soudců profesní etice málo věnujeme. Vím o snahách nového vedení Justiční akademie, které doufejme povedou ke změně při přípravě soudců a státních zástupců. Na naší fakultě myslím máme jeden nebo dva povinně volitelné předměty k tomuto tématu (tedy jen pro ty, koho to zajímá). Olomoucká právnická fakulta k tomuto tématu dokonce uspořádala zajímavé mezinárodní setkání. Možná se něco začíná dít. Bojím se však toho, aby nešlo jen o všeobecné řeči o notorietách, aby toto téma neučili lidé bez hluboké profesní zkušenosti a pokory či lidé, kteří nepožívají dostatečné úcty. Pak by se z toho jenom stala čárka pro čárku a možná by to spíše věci uškodilo.

Celý příspěvek

QPC – aneb co nového ve Francii

Francouzský ústavní systém donedávna umožňoval kontrolu ústavnosti zákonů pouze apriorní, tedy před schválením parlamentem. Pokud byl zákon schválen parlamentem, otázka jeho ústavnosti již nesměla být soudy nebo Ústavní radou nastolována. Naopak obecné soudy ve Francii jako jinde v Evropě testovaly zákony z pohledu jejich souladu s unijním právem (a podávaly předběžné otázky k Soudnímu dvoru) či jejich souladu s lidskoprávními mezinárodními smlouvami, zejména tedy Evropskou úmluvou (nezkoumali tedy „constitutionnalité“, ale „conventionalité“).

Od 1. března 2010 se francouzským obecným soudům otevřela možnost prostřednictvím předběžné otázky předložit k posouzení ústavnosti účinný zákon (kontrola a posteriori). Právem účastníka řízení se stalo položení této otázky navrhnout, na obecných soudech pak je rozhodnutí, zda ji položí či nikoli. Po více než roce fungování tohoto institutu, označovaného ve Francii jako QPC (question prioritaire de constitutionnalité), lze konstatovat, že je používána a že funguje efektivně.

Pořád je jasné, že Francie na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí, a to nejen Německa a spol., ale i většiny postkomunistických zemí, neposkytuje skutečný individuální přístup k ústavnímu soudnictví, není to účastník, ale obecný soud, kdo rozhoduje, zda je ve hře ústavní právo jednotlivce a zda věc předloží Ústavní radě – k tomu doporučuji srovnání vypracované Benátskou komisí

Na druhou stranu je to posun – po dvaceti letech diskusí může účastník navrhnout položení otázky, obecný soud tuto otázku položit a Ústavní rada zrušit neústavní ustanovení zákona podle jeho konkrétního působení v individuálním případě a až poté, kdy nabude účinnosti. Za rok fungování institutu QPC rozhodovala Ústavní rada více než 100 případů (na rozhodnutí má maximálně 3 měsíce), dříve se rozhodovalo 5 až 10 případů apriorní kontroly zákonů a sem tam nějaký volební spor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak to zvládá francouzská Ústavní rada, která má stále stejné složení. Má 9 členů (rozhodně nelze používat v souvislosti s Ústavní radou slovo soud či soudce, návrh na tuto změnu předložený senátorem Badinterem ostatní poslance a senátory rozčílil) a průměrný věk členů Ústavní rady je okolo sedmdesáti (členy jsou ze zákona všichni bývalí prezidenti), jsou to často politici. Člen Ústavní rady nemá žádné asistenty, podklady pro rozhodování Ústavní rady připravují právníci pracující pro její sekretariát.

Nedůvěra v soudní kontrolu ústavnosti ve Franci vyplynula z republikánské tradice vlády většiny, která by se dala zjednodušit na otázku - proč by volonté générale měla být podrobována kontrole soudců ? Jediné přijatelné odůvodnění ústavního soudnictví byla ochrana lidských práv či vláda práva, avšak v letech 1958 – 1974 Ústavní rada fungovala spíše jako nástroj exekutivy proti legislativě (členy jsou bývalí prezidenti a politici, nejčastěji kontrolovala volby, v předběžné kontrole se zabývala ústavností tak jednoho zákona ročně). Pro kontrolu ústavnosti ve Francii bylo důležité rozhodnutí správního tribunálu z roku 1971, kdy ve sporu o registraci sdružení byla vtažena do ústavního systému Francie přes preambuli ústavy Deklarace práv člověka a občana (byla v tom tehdy činná i Simone de Beauvoir, protože si s přáteli chtěla založit trockistické noviny a prefekt zasáhl do jejího sdružovacího práva). V době mezi 1974 a 2010 kontrola vzrůstá (ročně 5 – 10 případů), na Ústavní radu se mohou obracet politické menšiny poslanců a senátorů. Ústavní rada řešila např. problémy kontroly starého zákona při novelizaci (zda kontrolovat ústavnost již platného zákona, když je jí předložen ke kontrole ústavnosti jen návrh novelizace) či otázku použití principu proporcionality (viz tiskové podniky z roku 1984). V případě zákona o universitních svobodách (loi Faure) zavedla Ústavní rada v roce 1984 zásadu effet cliquet (něco jako efekt západky) – poskytne-li stát určitý standard práv, nelze se vrátit zpět k přísnějšímu stavu. Pokusy o zavedení možnosti účastníků sporu předložit přezkumu ústavnosti zákon, použitý v jejich věci, trvaly ve Francii třicet let. V 80. letech se o to pokoušel Robert Badinter (ten šarmantní osmdesátník, který nedávno navštívil Česko, stál u zrušení trestu smrti a teď myslím organizuje ústavní reformu v Tunisu – viz www.badinter.com), další vážný pokus provedla Vedelova komise v roce 1993. A až nakonec byl přijat zákon č. 2009-1523 ze dne 10. 12. 2009, který zavedl novou pravomoc Ústavní rady – rozhodovat předběžnou otázku ústavnosti.

Po roce fungování QPC byl konstatován velký úspěch – je to atraktivní nástroj, který soudy využívají (na polovic Státní rada – což je něco mezi Legislativní radou vlády a Nejvyšším správním soudem, a Kasační soud, což je obdoba našeho Nejvyššího soudu). U QPC je totiž dvojitý filtr návrhu účastníka na podání otázky – nejprve rozhoduje obecný soud, zda předloží otázku svému nejvyššímu soudu (dle typu jurisdikce Státní radě nebo Kasačnímu soudu) a nejvyšší soud pak rozhodne, zda otázka bude předložena Ústavní radě. Oba nejvyšší soudy mají na rozhodnutí 3 měsíce (zatím podají asi třetinu otázek, které jsou jim předloženy účastníky nebo nižšími soudy).
Za první rok fungování QPC bylo podáno 123 otázek, z nichž bylo 102 rozhodnuto, a to v tomto poměru: 47 – soulad zákona s ústavou, 9 – ústavnost zákona s výhradou, 22 – nesoulad s ústavou a 24 nepříslušnost. Průměrná lhůta rozhodnutí u Ústavní rady byla 2 měsíce.

Ústavní rada na základě QPC rozhodovala důležité a zásadní otázky. Určitě největší debatu vyvolalo rozhodování o tzv. garde á vue (předběžném zajištění) stanoveném v rámci trestního řádu; toto ustanovení bylo zrušeno. QPC jsou i z oblasti sociálního práva, rodinného práva i volebního práva. Velmi zajímavý byl i závěr k otázce „cristallisation des pensions“, šlo o ustanovení zavádějící méně výhodný režim pro důchody osob pocházejících z území, které dříve patřily Francii – zejména šlo o Alžířany, a to i ty, kteří bojovali za Francii ve 2. světové válce. V kuloárech a médiích se mluvilo o tom, že tomuto rozhodnutí hodně pomohl film Indigènes (v angličtině Days of Glory).
Některá rozhodnutí, kterými Ústavní rada konstatovala ústavnost zákonů, byla také zajímavá – jako ústavně konformní byl shledán zákaz manželství homosexuálů (francouzská obdoba registrovaného partnerství - PACS - je totiž určena pro páry homosexuální i heterosexuální) či omezení adopce nesezdanými páry. Rovněž byl aprobován zákon „anti-Perruche“ o důsledcích omylů při prenatální diagnostice nebo zákon umožňující z důvodů veřejného pořádku vystěhovat z území obce Romy (případ Gens du voyage). Pokud se účastníci pokoušeli obrátit na Ústavní radu bez síta nejvyšších soudů, Ústavní rada vyslovila svou nepříslušnost. Všechna zmíněná rozhodnutí o QPC jsou dostupná na stránce Ústavní rady ve francouzštině i angličtině.

Ačkoli bychom se mohli cítit mírně povýšeni s naší skoro dvacetiletou historií ústavních stížností a s dlouhými nálezy Ústavního soudu citujícími judikaturu, odborná, filozofická a umělecká díla i wikipedii oproti krátké tradici i krátkým rozhodnutím francouzským, musím říci, že debata je zhruba stejná. Stejně jako u nás i ve Francii vyvstává řada otázek, týkajících se intertemporálií, zejména toho, zda a jaký dopad má mít derogující rozhodnutí na spor, v němž byla otázka předložena, na ostatní případy, které nejsou souzeny, nebo na ostatní běžící spory. Rovněž už vyřešili problém, jímž se myslím český Ústavní soud dosud nijak zásadněji nezabýval – co když v rámci abstraktní kontroly soud aprobuje určitou legislativní úpravu a po pár letech v rámci konkrétní kontroly (na základě otázky soudu) zjistí, že v konkrétních skutkových okolnostech a v nastolené praxi se tento zákon stal protiústavním ? Francouzi to vyřešili bez větších problémů tak, že v důsledku změny okolností mohou svůj předchozí souhlas revokovat a zákon na základě QPC zrušit (viz již citovaný případ Garde á vue). Rovněž byla loni ve Francii à la mode otázka obžívání zákona, pokud je derogována jeho novela, a posuzování ústavnosti zákona, který už není účinný, ale je na posuzovanou věc aplikovatelný (cristallisation des pensions).
Celý příspěvek

Nejnespravedlivější rozsudky

Možná čekáte seznam rozsudků, které se Vám nelíbily, ať už proto, že špatně interpretují unijní právo, nějaký štrasburský rozsudek nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má původ ve stanovisku ze 70. let 20. století. Asi se mi taky možná nelíbí, ale pro mne je nejhorší seznam rozsudků, které nikdy nebyly vydány.

Kdo se v Čechách nedostane k soudu, ačkoli by se tam dostat měl?

Účastník správního řízení, který byl poučen, že proti rozhodnutí o jeho odvolání není přípustný opravný prostředek, a který netuší, že máme pár let v Česku správní soudnictví, kam by se, pokud by byl lépe poučen, určitě obrátil. Maminka samoživitelka s dvěma malými dětmi, která neví, kde se poradit a jak se bránit proti nesprávně vedené exekuci, a která toho má prostě tak moc, že ani nemá sílu se bránit (a třeba přijde o byt kvůli primárním dluhům v řádu stokorun). Mladý kluk, který si bez rozmyšlení koupil drahé kolo, jednou nezaplatil splátku a teď platí nekřesťanské sankce sjednané v příloze s miniaturním písmem a přisouzené rozhodcem, který rozhoduje všechny věci úvěrové firmy, která klukovi na to kolo půjčila.

A jak se zpravidla vysvětluje, proč nemají soudní rozsudek, ačkoli by měl být vydán ? Protože se do toho problému dostali svým přičiněním. Protože musíme šetřit státní peníze (aby bylo na podporu stavebního spoření či předražené silnice). Protože máme smluvní volnost. Protože Legislativní rada vlády pečlivě střeží čistotu oddělení soukromého a veřejného práva, a proto nemůže souhlasit se zákazem rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách …. Protože bezplatné právní poradny nejsou státem podporovány a najdete je jen v některých městech. A advokátů, kteří poradí dobře a levně či bezplatně lidem z ulice, je jenom pár. O ustanovování advokátů podle zákona o advokacii asi tihle lidé vůbec nic nevědí a většinou řeší současně několik sociálních, citových, zdravotních a právních problémů, takže nemají čas si s někým dopisovat a pak být stejně sofistikovaně a pro ně často nesrozumitelně odmítnuti.

Mám často pocit, že jsme jako učitelé na právnické fakultě zklamali, když vidím pěkně rostlého, dobře oblečeného mladíka v perfektně padnoucím obleku, jak omílá jedinou latinskou větu, kterou zná: „Vigilantibus iura scripta sunt.“ (A už jsem to slyšela v souvislosti s restitučními spory, u invalidního důchodu pro duševně nemocného nebo u případu Romky sterilizované v den, kdy porodila).

Šetřit se musí, ale myslím, že miliardové propady opravdu nevyřeší ani zdražení přístupu ke spravedlnosti o 100 % (kdo neviděl, ať se podívá na návrh novely zákona o soudních poplatcích), ani zarputilé mlčení (nebo mlžení) o právní pomoci nemajetným.

Abych byla vyvážená, musím říci, že i řada bohatých a úspěšných byla také připravena o svůj rozsudek. Ten se však netýkal náhrady škody nebo důchodu či výživného, ale rozhodnutí o vině a trestu, protože na vyšetřování korupční aféry byl po měsíci vyslán jeden přepracovaný policista, protože se státnímu zástupci zdály důkazy příliš slabé nebo protože ........

Tak co s tím uděláme ? Pokud nic, tak se vůbec nemůžeme divit, že lidi nedůvěřují soudům a nemají rádi právníky.
V oblasti chybějících rozsudků o vině a trestu nám nepomůže nic jiného než odstranění opakovaně probíraných deficitů organizace a práce české policie (včetně její externí kontroly), nové nastavení fungování státního zastupitelství, zkvalitnění trestního soudnictví a narušení mafiánské struktury politické a ekonomické moci v naší zemi. Tomu díky bohu nerozumím natolik, abych se cítila kompetentní se v tom angažovat.

Spíše tedy mohu uvažovat o těch, u nichž by soudní rozsudek, který nebyl vydán, možná zastavil jejich sešup do sociální bídy, útěk do nemoci či přivrácení k nelegálním nebezpečným životním strategiím. A je třeba si uvědomit, že všechny tyto cesty pro společnost či jiné lidi mohou být velmi zatěžující či finančně náročné. Takže malá investice na začátek možná ušetří hodně peněz za pár let. Zjednodušeně řečeno: Když někomu trochu přispějeme z veřejných peněz na jeho spor s bývalým zaměstnavatelem či lichvářským věřitelem, tak mu nebudeme muset vyplácet mnohem vyšší částky na sociálních dávkách.

K tomu, abyste se domohli svých práv u soudu, potřebujete v Čechách a na Moravě zpravidla peníze na soudní poplatek, advokáta, doručovací adresu, schopnost identifikovat, v čem spočívá právní problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. Dokonce, když potřebujete požádat o bezplatného advokáta, tak potřebujete alespoň minimální znalost svých nároků a procedur, doručovací adresu, čas. Tohle nemáte, pokud jste skutečně slabý, chudý, nemocný, unavený nebo hloupý. Oč jednodušší by bylo, kdyby každý věděl, že v jeho městě existuje nějaká kancelář, kde mu poradí, jak se v tom zmatku vyznat a co udělat.
Moc si vážím toho, že takové kanceláře někde jsou, protože jsou lidé, kteří se rozhodli je provozovat. Ale také jsou města, kde nic takového nenajdete. Jsem ráda, že jsou právníci a právničky, kteří se rozhodli provozovat specializované neziskové organizace, které v určité oblasti poskytují právní poradenství (typické je to v uprchlické a cizinecké agendě či při ochraně proti domácímu násilí), ale případné příspěvky na jejich činnost z veřejných zdrojů klesají a ze soukromých zdrojů skoro vůbec nepřichází.

Jsou advokáti, kteří sem tam radí zadarmo těm slabým, protože to považují za součást své profese, ale není jich dost.

Důvěryhodný stát, demokratická společnost založená na rovnosti lidí, nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace. Pokud Listina základních práv a svobod garantuje právo na přístup k soudu, pak má stát povinnost vytvořit takový systém bezplatné právní pomoci, aby nebylo právo na přístup k soudu jen právem bohatých nebo schopných. Asi nejpraktičtějším řešením by bylo, kdyby ta výše zmíněná místa, kam se můžete jít poradit, byla financována či spolufinancována státem, protože se to dlouhodobě vyplatí všem. Docela by pomohlo, kdyby nebylo poskytnuto tolik sluchu pokryteckým hlasům, že nesmíme lidem ubližovat rizikem nekvalitních právních služeb od neadvokátů.
Nějak nechápu, proč advokátům, kteří prodávají své služby při přeshraničních squeeze-outech nebo sepisech kupních smluv na nemovitosti vadí, že žadatelům o azyl nebo týraným ženám radí lidi, kteří nejsou advokáti. Opravdu je to pro ně nějak nebezpečné ? V dobře fungujících evropských právních systémech mají své místo při poskytování právní pomoci jak advokáti, tak nevládní organizace nebo vysoké školy právnického zaměření a zpravidla v tom není žádný velký problém.

Docela doporučuji podívat se, jak funguje bezplatná právní pomoc v zemích, kde by se nám líbilo žít a sledovat osud českého zákona o bezplatné právní pomoci nemajetným a ustanovení o osvobození od soudních poplatků, abychom zjistili, zda naše společnost považuje spravedlnost za nějakou hodnotu.

A když už jsem zmínila to pokrytectví. Co skutečně znamená povinné právní zastoupení před ústavními soudy nebo nejvyššími soudy ? Je to pomoc účastníkovi nebo síto omezující přístup k těmto soudům ? A je vůbec možné odůvodnit existenci takového síta ?

Celý příspěvek

Poděkování Bohumilu Dvořákovi a přivítání Kateřiny Šimáčkové

S velkou radostí bych chtěl jménem stálých bloggerů JP a nepochybně i všech ostatních přispěvatelů a čtenářů poděkovat Bohumilu Dvořákovi za jeho mimořádně inspirativní májové posty.

Červnovým hostujícím bloggerem bude Kateřina Šimáčková: bývalá advokátka a v současnosti soudkyně Nejvyššího správního soudu a vyučující na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti byla rovněž členkou Legislativní rady vlády a pracovala jako asistentka soudce Ústavního soudu ČSFR; od roku 2008 působí též jako členka Výboru pro výběr soudců Soudců pro veřejnou službu EU a od loňského roku zastupuje náš stát v Benátské komisi. Náš host je tedy výjimečný skloubením svých zkušeností nabytých v akademické sféře, advokacii, justici i legislativě, navíc okořeněných výraznými mezinárodními přesahy. Ještě výjimečnější je však Kateřina Šimáčková svojí skvělou povahou, názorovou otevřeností a schopností se obětovat pro druhé. Celý příspěvek