K volebnímu právu duševně nemocných
“Všeobecné volební právo je základním principem evropského volebního dědictví. Lidé se zdravotním postižením nemohou být vyloučeni z volebního práva či by jim nemělo být bráněno účastnit se voleb z důvodů založených na jejich tělesném či duševním postižení, ledaže by k omezení jejich volebního práva či k určení jejich nevolitelnosti došlo individualizovaným soudním rozhodnutím založeným na zjištěném mentálním postižení.”
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.
Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“
V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …
Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.
Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.
Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.
Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.
A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).
Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.
I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.
Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“
V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …
Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.
Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.
Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.
Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.
A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).
Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.
I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.