Obrana feminismu

Mnohokrát děkuji kolektivu blogu Jiné právo za pozvání tento měsíc hostovat a Michalovi za jeho přivítání. Michal se při představování mé osoby vyvaroval slov feministka a feminismus – možná mě chtěl ochránit před odporem, který tato slova v Čechách povětšinou vzbuzují. Já nicméně feministkou jsem, a ve svém výzkumu se zabývám feministickou kritikou práva a genderovými studii. Je tudíž na místě se k oběma pojmům vyjádřit. Já tak učiním v mých prvních dvou příspěvcích. V následujícím textu se zaměřuji zejména na hlavní výhrady proti feminismu, které v Čechách slýchám. V příštím blogu se zaměřím specificky na roli feminismu a genderových studií v právu.

„Zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží!“ dobře shrnuje postoj mnoha Čechů a Češek k feminismu, jako k intelektuální pozici a hnutí, a k genderu, jako analytickému konceptu (ten úvodní výrok si půjčuji od postavy Vlasty Buriana v pohádce Byl jednou jeden král). Velice často je napadána určitá představa o feminismu, která má s feminismem jen málo společného. Jak feminismus definují samy feministky?

“Feminismus – nikdy jsem přesně nevěděla, co to je. Jen vím, že mě lidé označují za feministku, kdykoli vyjádřím názory, které mě odlišují od kusu hadru,“ komentovala v roce 1913 britská spisovatelka Rebecca West. Podle rakouské filosofky Herty Nagl-Docekal se feminismus zaměřuje na společenský problém, který spočívá ve „znevýhodnění na základě příslušnosti k ženskému pohlaví, které dnes stejně jako dřív v nejrůznějších podobách prostupuje všemi oblastmi společenského života“. Afro-americká spisovatelka Pearl Cleage popisuje feminismus jako „přesvědčení, že ženy jsou plnohodnotnými lidskými bytostmi schopnými účasti a vůdcovství ve všech oblastech lidské činnosti – intelektuální, politické, sociální, sexuální, duchovní a ekonomické“.

Potud myslím není moc co namítat. Proč je tedy feminismus v Čechách odmítán? V následujícím textu identifikuji a diskutuji, a pokusím se vyvrátit, sedm častých předsudků o feminismu.

1.         Feministky nenávidí muže

Nikoli. Feminismus není proti mužům ale proti určitému společenskému systému (označovanému jako genderový řád či patriarchát), který tím, že připisuje mužům a ženám rozdílné role a kvality – co se týká chování, schopností, vzhledu, apod. -, omezuje jejich plnou a svobodnou seberealizaci. Jedná se například o očekávání, že žena bude manželkou (nebo alespoň partnerkou v heterosexuálním vztahu) a matkou. A jedná se též o definice toho, co je dobrá manželka (která toleruje nevěru a muže neotravuje s domácností) a matka (pro kterou mateřství nakonec vždy zvítězí nad karierní ambicí). Ženy, které vybočují z této normy, musí své životní volby obhajovat, a proto, že neodpovídají stanovené normě, nesou břímě „nenormality“.

Patriarchát má ale různá omezující očekávání též od mužů. Má určité představy o (heterosexuální) mužnosti, které ne každý muž naplňuje, či touží naplňovat. Od mužů se též očekává například schopnost finančně zabezpečit rodinu. Opět, pokud jedinec neodpovídá „normě“, musí se obhajovat a je považován za „nenormálního“. Systematické vylučování mužů z péče o děti je podobně důsledkem patriarchátu jako je jím sexuální objektifikace žen v reklamě, diskriminace žen v zaměstnání, a jiné formy diskriminace proti ženám. Feminismus se tudíž v mnohém bere i za muže – snaží se zajistit, aby i oni měli co nejširší spektrum životních možností, včetně péče o děti.

2.         Feministky nenávidí mateřství

Není tomu tak. Dosud jsem se nesetkala s feministkou, která by nenáviděla mateřství. Pokud je na něco poukazováno, tak na to, co mateřství pro ženu v naší společnosti znamená:

o   snížení respektu v jiných oblastech života – žena matka je sice oceňována pro mateřství (a získává „body“ jako správná žena), ale současně ztrácí kredibilitu jako plnohodnotná lidská bytost s intelektem, schopnostmi a ambicemi, neboť co ví o politice/managementu/právu/ekonomii někdo, kdo celé dny „utírá zadky“? Tato újma je primárně nemateriální – projevuje se v symbolické rovině respektu. Mateřství má ale pro většinu žen též materiální důsledky:

o   zhoršení hmotné situace – v době těhotenství a raného mateřství (tedy řekněme v době mateřské a rodičovské dovolené) výrazně klesá příjem žen. To má samozřejmě důsledky na ekonomickou nezávislost žen. Pokud je žena ve vztahu, dochází ke zvýšené závislost na partnerovi - výzkumy ukazují, že se právě v době těhotenství a raného mateřství stupňuje domácí násilí.

o   mateřství navíc materiálně postihuje i ženy, které matkami nejsou – buď ještě nejsou nebo nikdy nebudou – na trhu práce a ve společnosti obecně. Fakt, že ženy jsou potenciálními matkami, snižuje jejich šance dostat dobrou pozici, být adekvátně ohodnocena, být brána vážně, atd.

Feministky tak – přestože povětšinou nezpochybňují mateřství jako legitimní životní volbu – odmítají, aby bylo chápáno jako role či úděl, protože to omezuje škálu životních možností. Každá žena by měla mít možnost si vybrat, zda bude či nebude matkou, a ať zvolí kteroukoli možnost, měla by tato volby být respektována. Kritizováno tedy není mateřství, ale fakt, že přestože jej společnost rétoricky glorifikuje, tak jej reálně skutečně nepodporuje.

3.         Feminismus je import ze západu

To je i není pravda. Feminismus (chápaný v širokém smyslu jako snaha o rovnoprávnost pohlaví) má v českých zemích dlouhou tradici. Mezi jeho rané zastánce patřil mj. i prezident Masaryk.

Situace se samozřejmě zkomplikovala komunismem. Ten na jedné straně věnoval pozornost „ženské otázce“ a přijal určitá opatření zrovnoprávňující pohlaví, mj. zavedl formální rovnost v právu, umožnil či dokonce vyžadoval přístup žen na trh práce, ke vzdělání a do politiky, a kolektivizoval péči o děti. Na druhé straně trpěly tyto snahy nedostatky. Byly poznamenané nesvobodných charakterem společnosti (ženy nemohly samy vyjádřit, co vlastně potřebovaly). Role žen byla socialistickým státem „spíše rozšířena než předefinována“, jak výstižně komentovala Shulamit Firestone. Ženy měly trojí břemeno (placená práce na plný úvazek, péče o domácnost a péče o děti), zatímco roli mužů nebyla věnována žádná pozornost (zejména nikdy nedošlo k jejich zapojení do péče). Tento fakt zdiskreditoval snahy o „emancipaci“ v očích mnoha Češek, protože to, co bylo oficiálně prezentováno jako úspěchy rovnosti pohlaví, ženám nějak zásadně neulevilo. A konečně zatímco v 50. letech byly zrovnoprávňující ještě relativně upřímné, v následujících dekádách se pod pojmem „ženských práv“ – z důvodů nízkého populačního růstu - skrývaly veskrze promateřská opatření, která nebyla vždy pro ženy výhodná. „Státní feminismus“, který jsme zdědili, tudíž ve skutečnosti žádných feminismem nebyl.

Je pravda, že po roce 1989 přicházely feministické ideje zejména ze západu. To samo o sobě ale přece není problém – čtyřicetiletá intelektuální izolace Československa znamenala, že jsme „prošvihli“ mnoho idejí či konceptů, které jsou v moderních demokratických společnostech samozřejmostí. Po revoluci jsme se učili a přebírali koncepty či mechanismy, které měly zlepšit naši kvalitu života a umožnit znovuzapojení do vyspělého světa a návrat do Evropy - od liberalismu, demokracie či lidských práv po nadnárodní ekonomickou integraci. To, že jsme se rozhodli selektivně odmítnout feminismus (či antirasismus), nemá podle mého racionální základ.

4.         Pozice žen se lepší i bez feminismu – feminismus není potřeba

Toto tvrzení povětšinou není pravda. Není pravdou, pokud se týká období první republiky a období po roce 1989, a není pravda v mezinárodním kontextu – kdyby nebylo ženských aktivistek, kdo by nám dal volební právo, zvláštní ochranu před domácím násilím či stalkingem, nebo ukončil beztrestnost pachatelů sexuálního a reprodukčního násilí v ozbrojených konfliktech? Je nicméně pravdou, že komunistické období zkreslilo tento obraz, neboť mnoho „emancipačních“ opatření přicházelo shora. Přesto je představa, že problémy nerovnosti pohlaví se vyřeší samy, naivní.

Na místě je možná i osobní poznámka. Feminismus je, kromě identifikace systematických problémů a návrhů na jejich řešení, velice přínosný v osobní rovině, neboť zprostředkovává uvědomění, solidaritu a sesterství mezi ženami. Jedním z mechanismů patriarchátu, který sdílí i s jinými strukturami, které hierarchizují společnost, je, že „rozdělí a panuje“ – staví ženy proti mužům a také proti všem ostatním ženám. Osobně jsem v Čechách vždy pociťovala jako obzvláště deprimující soutěž mezi ženami (a ke své hanbě se musím přiznat, že jsem jí podvědomě účastnila). Teprve po mém přesunu do zahraničí jsem poznala „sesterství“ – solidaritu mezi ženami, které se plně a bez výhrad emocionálně podporují, profesně si pomáhají, a svěří si své zkušenosti (například se znásilněním), bez obavy, že jim nebude věřeno nebo budou souzeny.

Myslím, že také proto je feminismus v Čechách často napadán ženami samotnými. Výrok, „já jsem normální, nejsem žádná feministka“ slýchám pravidelně. Osobně jej interpretuji jako jednu z cest, jak zvítězit nad jinou ženou – ukázat, že jsem „správňačka“, a že jsem silná a nemám feminismus zapotřebí. To, že tato strategie některých žen z antifeminismu vytřískat kapitál, je ve výsledku oslabuje – protože znemožňuje sesterství, skutečnou otevřenost a vzájemnou pomoc – není reflektována.

5.         Feminismus je ideologie (jako komunismus a či nacismus) a šovinista je ekvivalentem feministky

Tyto dvě představy jdou často ruku v ruce, a proto je diskutuji společně. Feminismus je možné označit za ideologii, pokud pod pojmem ideologie rozumíme soubor tezí, názorů, idejí a teorií. Srovnání s komunismem či nacismem je každopádně účelové a zavádějící – feminismus se svých charakterem spíše blíží „ideologiím“ racionalismu či humanismu. Ještě důležitější je si ale uvědomit, že primárním cílem feminismu s ideologií bojovat a nikoli ji tvořit – feminismus se primárně vyhraňuje proti všudypřítomné, ale často neuvědomělé a nereflektované ideologii patriarchátu. Cílem feminismu pak není nastolit matriarchát, ale odstranit patriarchát (tedy kompletně eliminovat hierarchii podle pohlaví).

Co se týká rovnítka mezi šovinismem a feminismem, tak je podobně tendenční. To, že někoho upozorníme na jeho rasismus, není rasismem. To, že někoho upozorníme na jeho misogynii, sexismus či androcentrismus (k těmhle pojmům se vrátím v následujícím blogu), není to samé jako sexismus. Podobně jako netolerování netolerance není to samé jako netolerance samotná.

6.         Feministky vyhrocují vztahy mezi pohlavími

Tady si podle mě mnoho lidí plete deskripci a preskripci. Feministky poukazují na to, jak existující genderový řád přispívá k představě o neslučitelnosti pohlaví – hlášky typu „muži a ženy jsou různé živočišné druhy“ nejsou vymýšleny feministkami, naopak.

Tvrzení o vyhrocení vztahů mezi pohlavími mě vždycky pobaví zejména v České republice, kde se velká část populace baví hrami, „jak vyzrát na starou“, případně „jak vyzrát na starého“ – portrétů vztahů mezi pohlavími jako (legitimní) zákopové války jsou plná média a filmy (naposledy to potvrdilo shlédnutí filmu „Muži v naději“). Většině feministek jde o pravý opak – aby spolu pohlaví jednaly na rovinu a přímo, s respektem, atd. To člověk právě může dělat, jen pokud se oprostí od představy, že muži a ženy (jako skupiny respektive „živočišné“ druhy) „jsou od přírody nějací“ a navzájem neslučitelní.

7.         Feministky chtějí z žen udělat muže

Tato poznámka jde – překvapivě – často ruku v ruce s tou předchozí (přestože jsou navzájem logicky neslučitelné). Tahle výhrada má myslím svůj základ v tom, že feminismus se snaží ukázat, že pokud přijmeme premisu, že ženy jsou stejně inteligentní a schopné jako muži, neexistuje žádný legitimní důvod pro to, aby byly v rozhodovacích a mocenských pozicích tak nedostatečně zastoupeny, jako je tomu dnes, aby jejich práce byla méně odměňována, atd. Neznám žádnou feministku, která by jiné ženy chtěla nutit do kariéry, či z žen dělat muže – feminismu nicméně jde o identifikaci a odstranění překážek pro plnou seberealizaci žen, což zahrnuje i „typicky mužské“ oblasti jako je politika či business. Mnoho z těchto snah se explicitně zabývá otázkou, jak sladit rodinný a profesní život (minulý rok rozdmýchal debatu například článek Why women still can’t have it all od Anne-Marie Slaughter, dostupný zde). A kromě diskuze objektivních externích překážek (zejména diskriminace) často zahrnuje i – možná bolestivou – debatu o tom, jestli se my samy nepoddáváme okolnostem a neomezujeme pod tlakem patriarchátu své ambice a cíle (o těchto subjektivních překážkách hovoří zajímavě Sheryl Sandberg v tomto videu).

Závěrem bych myslím měla uvést, že feminismus není monolit, ale že feminismů je mnoho. V tomto příspěvku jsem zdůrazňovala momenty, na kterých se různé feministické pozice více méně shodnou. Každopádně je ale text hlavně vyjádřením mého osobního postoje, mého osobního feminismu.