Nejvyšší soud o dobrých mravech a zákazu řetězení plateb
Nedávno se mi do rukou dostalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 32 Cdo 2999/2008, S. s.r.o. ca P.D. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k možnosti sjednat si tzv. řetězení plateb ve vztazích mezi hlavním dodavatelem a jeho subdodavateli.
V předmětném případě šlo konkrétně o následující. Mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o dílo (z kontextu se jeví zřejmé, že v rámci subdodavatelského vztahu). Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce (zhotovitel - subdodavatel) svůj závazek provést dílo splnil. Sporné však bylo, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Zdánlivě jednoduchá věc, nebylo-li by ve smlouvě ujednání o tom, že žalovaný uhradí cenu za dílo svému subdodavateli (žalobci) "po uhrazení celkové částky hlavním investorem ...". V daném případě žalovaný uhradil žalobci jako svému subdodavateli pouze zálohu a doplatek uhradit odmítal s poukazem na to, že hlavní investor cenu díla nezaplatil a s ohledem na jeho konkurs nelze ani úhradu očekávat. Žalobu na úhradu nedoplatku Okresní soud v Kladně zamítl. Odvolací Krajský soud v Praze však napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, jelikož sjednal ujednání podmiňující splatnost ceny za subdodávané dílo absolutně neurčitým, resp. nesrozumitelným s ohledem na nejasně formulovanou smlouvu. Interpretací smlouvy vedoucí k její částečné neplatnosti, ke které dospěl odvolací soud nemohu a ani nechci se zabývat.
Spíše se zaměřím na poznámku v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému se věc po podání dovolání dostala. Ten totiž jednak uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti dle § 37 obč.zák., ale navíc uvedl, že diskutované smluvní ustanovení by nemohlo obstát ani kdyby o jeho výkladu nebylo pochyb. Dané ujednání mělo pravděpodobně směřovat ke sjednání tzv. řetězení plateb, tj. k situaci, kdy určitý dodavatel platí cenu za dílo svým subdodavatelem jen a tehdy, když obdrží platbu od svého objednatele - hlavního investora.
K tomuto typu ujednání Nejvyšší soud konstatoval: "Za rozhodující pro posouzení věci totiž považuje dovolací soud skutečnost, že i v případě určitosti a srozumitelnosti by toto ujednání bylo neplatné podle § 39 obč. zák., podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. Ujednání účastníků právního vztahu, které by tuto zásadu popíralo (například tím, že by připouštělo možnost přijmout úplatné plnění bez poskytnutí úplaty, aniž by pro to byl právem akceptovatelný důvod), by se příčilo dobrým mravům a bylo by proto podle § 39 obč. zák. neplatné. Tak tomu bylo i v této věci. Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné."
Musím se přiznat, že mne toto odůvodnění zaráží. Netroufám si sice odhadovat správnost předmětného rozhodnutí v kontextu konkrétních skutkových okolností případu, o kterých publikované rozhodnutí poskytuje jen malý detail, ale v obecné rovině se mi příslušné odůvodnění nezdá správné. Teď se nechci pouštět do polemiky o tom, co jsou či nejsou dobré mravy a co je či není s nimi v rozporu. Spíše se chci zastavit nad tím, zda se soud náležitě zamyslel nad ekonomickou logikou příslušného typu ujednání. Takové ujednání totiž není nijak ojedinělé a sám jsem je viděl ve vícero kontraktech (řízených zahraničním právem - rakouským a anglickým, pokud si dobře vzpomínám) na dodávku zpravidla komplexních stavebních či technických celků. Smyslem daného ustanovení je přenést kreditní riziko objednatele z hlavního dodavatele na jeho subdodavatele. Hlavní dodavatel si nestaví dílo pro sebe, nemá z něj prospěch, pokud mu hlavní investor nezaplatí, je celkem pochopitelné, že se bude snažit platit svým subdodavatelům (zejm. pokud si nebude jist platební schopností hlavního investora) jen, pokud obdrží odpovídající platbu od investora. Ve vztahu k subdodavatelům se to může zdát nefér, ale při jasné formulaci příslušného ustanovení jsou si takového přenosu rizika vědomi a s tím kontrakt uzavírají a plní. Nejde tedy o jakési sjednání úplatného plnění neúplatně, jak zřejmě naznačuje Nejvyšší soud, ale právě o přenos rizika úplaty.
Je opravdu otázkou, zda v tomto směru české dobré mravy musí narušovat princip smluvní autonomie? Osobně se mi to prostě nezdá, když se jedná o kontrakty mezi profesionály (byť v předmětném případě se jednalo o relativně malou zakázku s cenou díla celkem 250 tis. Kč). S tímto přístupem se české smluvní právo stává poněkud méně atraktivním v dalším ohledu (než jen u klasických problémů s možností omezení odpovědnosti) v porovnání s liberálnějšími úpravami zahraničními. Navíc postup, který Nejvyšší soud užil, tj. právě ne příliš rozvedené odvolání se na dobré mravy, nejistotu smluvních stran o platnosti jejich ujednání jen dále zvyšuje. Závěrem snad jen povzdech, že se asi bude jednat o určitý další "chyták na advokáty" a o věc, kterou bude třeba složitě vysvětlovat klientům a případně "řešit" volbou zahraničního práva.