Velký učitel
Normální zřejmě je, že starý primář Sova, obdařen autoritou málem božskou, coby orientální Velký Učitel vzdělává mladé a nadějné doktory Blažeje, kteří mu naslouchají s nábožnou úctou. Že mistr Yoda radí nadějným padavanům. Možná jsou draví a nedočkaví; možná čekají, až půjde velikán konečně do penze; ale tohle všechno nic nemění na rolích, jak jsou rozdány; Velký Učitel je prostě Velký Učitel, s tím se nepolemizuje.
My jsme neměli žádné Velké Učitele. Když jsem jednoho sychravého rána 1983 vešel do Collegia maxima skládat přijímací zkoušky na práva, v přední řadě seděla parta vybraných studentů, kterým pedagog, co nás měl kontrolovat, radil a opravoval chyby. Činil tak zcela brutálně a otevřeně, přítomnost nás ostatních ho vůbec nezajímala. Dnes je, mimochodem, ctihodným profesorem. Po této první kojenecké lekci práva a spravedlnosti se nám rozsvítilo: Právo, to je boj, těžký zápas o pravdu a spravedlnost, kde nedostanete ani centimetr zadarmo a všechno si mustíte vybojovat; a pokud se na to vykašlete, snadno vás získá Temná strana síly.
Pokud opravdu je někde nějaký Velký Učitel – což není jisto - musíte si ho najít. Sedí někde daleko a skrývá se jako ten Yoda; je to nenápadný člověk v nějakém zaprášeném archivu. Ctihodnému profesorovi naopak radši nevěřte vůbec nic.
Možná proto byly naše začátky dost komplikované. Starým fachmanům jsme tedy radši nevěřili; a ti mladí uměli jen o trochu víc, než my. Objevování práva pak mnohdy asi připomínalo pokusnictví strýce Františka ze Saturnina. Mohli jsme si to přečíst v nějaké běžné západní knize; ale jednak málokdo uměl pořádně anglicky, jednak, a to bylo důležitější, nebyl žádný Velký Učitel, který by upozornil, že taková kniha vůbec existuje.
Kdo někdy bádal v klopotné historii porevolučního obchodního práva, plné různých omylů, bloudění, ztrácení se a opětného nalézání, uvidí to samé ve velkém; Velký Učitel nikde, a pokud ano, mnohdy je to ve skutečnosti temný Sith, který radí schválně špatně, ve prospěch různých podvodníků.
Nakonec jsme se nejvíc naučili od pokročilejších a starších žáků; v mém případě to byli například o pár let starší soudci. Měli jsme sice také plno různých školení s tehdejšími oficiálními velikány, ale naslouchali jsme jim jen s největší ostražitostí. Ano, byli dobří a řemeslu rozuměli. Ale taky se později stali hrdiny různých slavných případů, třeba IV. ÚS 23/05. Prohlásit je za významné právníky by mne ve snu nenapadlo, a pokud jsem bez jejich názorů vydržel dodnes, nevím, proč by se to mělo jakkoli měnit.
Celkem chápu, že nová generace právníků má úplně jiné zkušenosti a návyky; pokud byli někde ve světě, označení Velký Učitel znamená opravdu to, co je tam napsáno, a takového člověka se vyplatí poslouchat, citovat a učit se od něho. Problém ale je, že naše nejvyšší autority dnes představují napínavou směs všeho možného; rozhodně ještě zdaleka neplatí, že těm cedulkám na dveřích a titulům je vhodné věřit.
Velký Učitel sice už existuje, ale každý si ho musí najít, a nevěřit všemu, co kde slyší.