čtvrtek 15. května 2008

Soudce mezi Sfingou a Švejkem…

Pomalu se začínám bát, že dosud nejobsáhlejší debata na našem blogu – mám na mysli Zdeňkovu „glosu“ k jednání ÚS o poplatcích ve zdravotnictví a oněch 164 komentářů k ní připojených – usne. Vzhledem k tomu, že ji pokládám za příjemný způsob, jak si zkrátit oněch několik napínavých týdnů, než ÚS rozhodne a nález vyhlásí (v horším případě oněch několik dalších týdnů, než dá nálezu i písemnou podobu, čehož bych se ale zde nebál, protože prodleva – a občas také určité formulační rozdíly - mezi ústním vyhlášením a písemným vyhotovením jsou zvykem pouze při vyhlašování hned po ústním jednání, jak po něm volá například Tomáš Němeček zde), rád bych přihodil malé polínko do ohně. Na onom ústním jednání pomalu zapadajícím právem prachem zapomnění mě totiž, když jsem jej sledoval, nedráždilo to, že nález bude vyhlášen až v neurčitu (což naopak společně se Zdeňkem pokládám za rozumné a koneckonců odrážející, že si možná soudci od ústního jednání opravdu cosi slibovali, byť přesně nevím co, leda by si chtěl profesor Holländer vychutnat svůj subjektivní teleologický výklad a setkat se s historickým zákonodárcem tváří v tvář), nýbrž spíše styl prováděného výslechu svědků. Tomáš Němeček psal o pěkném představení, ale společně s některými našimi komentátory (nebudu tvrdit, že jsem přečetl komentáře všechny, mám právě rozečtený jiný román) i o nepřipravenosti vyslýchaných. Já bych se raději zastal aspoň zčásti vyslýchaných, zatímco výkony soudců ÚS mě inspirovaly spíše k otázce, co všechno má soudce při ústním jednání říci a vyjevit.

Soudci ÚS toho totiž vyjevili skutečně dost a u některých by bylo velmi bezpečnou investicí vsadit si na to, jak budou hlasovat – zejména u předsedy ÚS Pavla Rychetského bych se nebál sázky v jakémkoli poměru, že jeho výrok proti zdravotnické reformě bude znít ve stylu oblíbené hry na námořní bitvu: „zásah-potopena“. Takové odhalení vlastních postojů ale poněkud kontrastuje s tím, jak tajuplně se obvykle tváří soudci obecných soudů, kde pokud je mi známo (a pokud ne, omluvte člověka, který sice se soudnictvím dokončuje první pětiletku, ale živých účastníků by se dopočítal na prstech obou rukou) je součástí české právní kultury vlastní postoje maximálně tajit a až do vynesení rozsudku si zachovávat nejen neutrálnost, ale i nezúčastněnost skrytou za formalizované dotazy a poučení. Veškeré názory se pak mají vejít do rozhodnutí a pak soudce opět zahalí tvář svou mlčením.

Tím nechci říct, že by se mi tento obvyklý formální odstup bůhvíjak líbil a určité emoční angažmá soudce (nemyslím tím na onu soudkyni kárně postiženou za to, že se dojala nad osudem žalované a věnovala jí svou brož) během ústního jednání bych pokládal za cosi nepřístojného a bezprecedentního. Naopak, když vidím české soudce obecných soudů, včetně těch soudců, které znám osobně dostatečně na to, abych snad i odhadl, jaká emoce se ve skutečnosti skrývá za tou či onou formalizovanou výzvou či nezúčastněným dotazem, vzpomenu si na soudce britské, kteří v sérii ústních jednání, která jsem nedávno mohl navštívit (ať už u správních tribunálů nebo i na High Court sídlícím v budově Royal Courts of Justice, která jakoby z oka vypadla interiérům filmů o Harry Potterovi), vystupovali navýsost neformálně. Tak například jeden ze soudců britského azylového a imigračního tribunálu (Asylum and Immigration Tribunal) neměl problém málem skákat účastníkům do řeči takovými doplňujícími otázkami, o kterých si čeští soudci nechávají pouze zdát a slovo k replice dal tím, že se odvrátil od žalobce k žalovanému a bezelstně se ho zeptal: „So, what’s wrong?“ Stejně tak soudce Owen na High Court se nebál dát najevo, že nemusí vždy vědět všechno, vesele si nechal přes protistranu a soudního zřízence dokonce poslat knihu s ustanovením zákona, na které jedna ze stran nově upozorňovala, i se záložkou, kam se má Jeho Ctihodnost podívat (v českém prostředí by to bylo patrně právní novum zakládající důvod k odročení jednání). Na závěr jednání pak neměl problém s tím dát najevo i empatii k osobnímu příběhu zúčastněné osoby (muslimského manžela duševně nemocné ženy odsouzené ze žhářství), které sice nemohl podle práva vyhovět, ale obdařil ji aspoň nehraným lidským slovem vyjadřujícím, že i k lidskému rozměru přihlédl, byť tento nemohl v daném případě převážit argumenty právní. Přitom zatímco na nižších stupních soustavy se návštěvník ústních jednání setkával spíše s formou rozhovoru vyjádřenou lidskostí a neformálností (vyváženou některými roztomilými rituály, jako je úklona každé osoby odcházející ze soudní síně směrem k soudci, či samozřejmě nezbytné paruky a různě zachovalé či naopak potrhané taláry advokátů), na stupních vyšších (například u Privy Council, tedy nejvyššího odvolacího soudu pro některé nebritské země Commonwealthu a některé další otázky) nastupovalo ostré grilování účastníků řízení v otázkách právních i skutkových. Všude ale byla cítit nezvykle úporná snaha soudce dobrat se vlastními otázkami jádra problému, bez ohledu na to, že někde odhalí svůj vlastní názor na některou dílčí otázku nebo dá najevo nesouhlas s tím, jak tuto otázku vnímá některá ze stran, tedy všechno to, co si český soudce obvykle nechává až jako překvapení do rozsudku (my nesmíme ani naznačovat...).

Přiznávám, že mi byl tenhle přístup blízký, ani ne tak kvůli anglofilství, ale proto, že považuji neformálnost a skutečně dialogickou formu (nikoli sadu pečlivě seřazených formulek přesně předepsaných občanským soudním řádem) řízení na nižších stupních soudní soustavy za odpovídající povaze tam řešených problémů i účastníků; věcné a konkrétní „grilování“ zástupců stran v řízeních před soudy vyššími pak za odpovídající snaze rozebrat pokud možno ze všech stran právní problém, jehož řešení v dané kauze bude mít patrně precedenční dopady.

Srovnám-li však s tímto přístupem průměrné řízení před českými soudy nižších stupňů a ono nedávné ústní jednání před ÚS, jako bych viděl obraz přesně opačný. Na nižších soudech soudce zahaleného mlčením a vedoucího řízení toliko podle osnov načrtnutých v o. s. ř. a obávajícího se, zda nějakou větou navíc už nepoučí některého z účastníků nad rámec zákona či nedá najevo svůj názor způsobem, pro nějž by mohl být vnímán jako podjatý. Při onom jednání u ÚS pak naopak soudce, kteří neskrývají v této politicky delikátní a mediálně přímo a ostře sledované otázce, co se jim na reformě líbí a nelíbí, a kteří sugestivně tahají děti z inkubátorů a navádějí svědky (ať už měli oba pánové svědčit o čemkoli) k mnohdy jediným možným odpovědím (viz zdařilá otázka, jestli má pacient recept spálit, když nechce zaplatit za vydání v lékárně), přestože nepředpokládám, že by oba politici nezvládli i výpověď vlastními slovy bez ustavičného tlačení ke zdi a skákání do řeči a že by potřebovali být vedeni zrovna k odpovědi, zda mají být páleny recepty a děti tahány z inkubátorů.

Vůbec nemám jasný názor na otázku poplatků ve zdravotnictví, ani bych netvrdil, že jsou mi páni ministr zdravotnictví a první ministr bůhvíjak sympatičtí. V reakci na tvrzení o tom, jak byli (podle Tomáše Němečka) soudci připravení a oba politici naopak trestuhodně slabí, bych si ale neodpustil jim adresovat spíše pochvalu, že (včetně premiéra, který svou „chlapáckou“ obhroublost dává jindy tak rád najevo) odolali pokušení alespoň jednou naznačit zejména doktoru Rychetskému, že některé své otázky formuluje spíše jako bývalý vicepremiér sociálnědemokratické vlády v rámci interpelací (přestože také souhlasím s tím, že tyto otázky pokládal pouze s ohledem na své vnímání světa, pro něž byl i v oné vládě; a nikoli proto, že byl v oné vládě), než jako soudce soudu vyrůstajícího z odtažitě mlčenlivé české právní kultury. Myslím tedy, že pokud chtělo české soudnictví dát prostor své neformální povídavosti a rozšafnosti (u onoho jednání u ÚS už jsem jen čekal, kdy některý z členů pléna začne svou otázku příkladem začínajícím třeba: „to byl jednou jeden pan doktor v Kardašově Řečici a to byl moc milej a uznalej pán….“) zbavit se závoje tajuplného mlčení během jednání, mělo by tak činit v jiném typu případů a o pěkných pár stupňů níže, neboť právě nižším stupňům by neformálnost mohla slušet víc.

Řekl jsem „o několik stupňů níže“? Pardon, jako bych na vteřinu zapomněl, že „Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.“…

Těším se na názory, zejména o tom, zda a na jakém stupni by soudce měl být spíše mlčenlivou Sfingou a na jakém třeba upovídaným Švejkem…

50 komentářů:

michal ryška řekl(a)...

Ono cimrmanovské "my nesmíme ani naznačovat" zejména na prvním stupni v ryzí podobě neplatí, protože je celkem konstantně sdíleno, že rozhodnutí soudu musí být PŘEDVÍDATELNÉ, resp. nesmí být překvapující.

Předvítatelné naznačení (nikoli však PREJUDIKACE) soudem by mělo být průměrně bystrému advokátovi zřejmé zejména z průběhu pokusu o smír a z případných poučovacích povinností činěných soudem dle § 118a o.s.ř.

Největším problémem z hlediska možné prejudikace je tak jednoznačně nutnost poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Tam se soudce (při jasném smyslu právní úpravy ulehčit "odvolačkám") pohybuje na velmi tenkém ledě.

Petr Urban řekl(a)...

Zajímá rozprava k tomuto thematu začíná kommentářem Tomáše Peciny k článku Tučňáci a webkamery – pár poznámek k legitimní a nelegitimní transparentnosti soudnictví.

Domnívám se, že hlavní líčení bychom měli reformovat teprve tehdy, až nám bude uspokojivě fungovat přípravné řízení. Do té doby budou takové snahy: "Mnoho psů, zajícova smrt."

pp214 řekl(a)...

Otázka mimo téma, předpokládám, že autor také působí v justici. Jak to pánové děláte, že se vám poštěstí dostat se na nějakou zahraniční stáž u soudu. Rád bych se taky "někam podíval", ale zatím jsem rád, když se mi horko těžko podaří získat svolení s přihláškou na kurz justiční akademie.

K tématu: Onehdá, ještě jako student, spolu s advokátem žaloby i žalovaného jsme koukali jak puci, když soudce zahájil jednání, nechal přednést žalobou, vyjádřit se žalovaného a pak přerušil jednání. A za chvíli vyhlásil rozsudek - žaloba se zamítá, žalovaný není pasivně legitimovaný. Ti advokáti to vůbec nečekali a z průběhu jednání to taky nebylo zřejmé. Jenže tohle asi není ten případ, kdy by soudce neměl dělat tajemného.

Pavel Molek řekl(a)...

Ad PP214 (to je tolik "PP" na webu?): Předpokládáte správně, mou nejmilejší "židlí" je opravdu justice, konkrétně Nejvyšší správní soud. Co se týče stáží, dalo by se použít už spíše perfektum, protože podobné návštěvy byly důsledkem snahy Komise "socializovat" v prvních letech po přistoupení k EU prostřednictvím programu TAIEX justiční soustavy nových členských zemí se západními tradicemi.

Ad Petr Urban: Zvědavě sleduji, kde všude bylo před sto lety možno zdvojovat "m" a nahrazovat "t" archaickým "th" a čekám, kdy v některém Vašem komentáři konečně potkám slovo "ssavec". Naposledy jsem ho potkal v jednom stařičkém vydání Brehmova života zvířat, ale Vaše přítomnost na blogu je mi nadějí, že bude mít premiéru i v našem kyberprostoru, ať už tuto výzvu využijete, čili nic.

Anonymní řekl(a)...

Ad Pavel

Petr Urban je placený agent Karla Eliáše, který má za úkol vyvolat dojem, že Eliášův slovník je vlastně moderní.

Tomáš Sobek

Pavel Molek řekl(a)...

Ad Tomáš: Vřelý dík, touto thesí jste plně potvrdil mé nejpessimističtější pressumpce, jež mne byly již dříve ovládaly. Existuje něco, co bych Vám nebo "ústavu" Vám blízkému mohl "propachtovat" odměnou? Snad aspoň srdečný vinš, by Vám ohňové Eliášovi vždy planuli v ústrety...

Anonymní řekl(a)...

Ad Pavel

Oni s Námi husy nepásli, aby Nám mohli Vykat.

Tomáš Sobek

michal ryška řekl(a)...

To pavel molek:

Už Vám tam chybí jen "Hospodine pomiluj ny."

Až řeknu krleš, tak to vemte šturmem.

Petr Urban řekl(a)...

Původně jsem chtěl jít jen za kommunistická PČP z roku 1957, ale bylo by mi divné se řídit protektorátními PČP z roku 1941. Proto jsem se rozhodl nerespektovat ani PČP z roku 1902 a řídím se orthografickým standardem Ottova slovníku naučného. Ale je to těžké. Nejvíce pomáhá angličtina, ale ta někdy zavádí. Např. *author je anglický výmysl.

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že některé "výkony", jak je popisováno shora, je možno považovat za příklad toho, jak by soudce postupovat v řízení neměl. S prominutím některé "výkony" byly otřesné a pro někoho možná až děsivé. Zažil jsem soudce, který v rozvodovém řízení převzal postavení skoro faráře, když hovořil o pravdě, boží pravdě, posvátném manželství, o "snášení dobrého a zlého". Jiného zase, jak svým chováním dával jasně najevo, kdo bude v projednávané věci s prominutím procesně "zaříznut" atd. Dalšího, jak vedl jednání natolik neformálně, že z toho byla jakási "poudačka". A samozřejmě (snad většinu) těch, kteří skutečně nedali najevo své vnitřní pocity, postupovali (vcelku) korektně se snahou respektovat procesní pravidla a současně je odpovídajícím způsobem uvádět v život vůči účastníkům, zejména těm, kteří nebyli právně zastoupeni. Potěšující je, že celá řada mladších soudců mnohdy už "překonala stín svým učitelů". Z mého pohledu je pak vcelku velmi zajímavá situace na NSS, kterou vnímám - z hlediska personální skladby - pozitivně. V tomto směru předsedovi lze jen gratulovat, protože soustředění několika (podle mého názoru) významných právních osobností do této soudní instituce bylo dobrým počinem, který vedl a v budoucnosti nepochybně ještě více povede k posilování odborné erudice a přirozeného respektu NSS ze strany práv. veřejnosti.
A pokud se ještě vrátím k onomu problému, tak různé komentáře, sugestivní otázky či jiné pokusy "oživit" soudní jednání jsou nevhodné a jsou projevem jistého profesionálního selhání. Možná prvopočátek změny by mohl být na fakultách a pak přirozeně v přípravném období justičního dorostu. Nejen stylem "co kdo od koho v jednačce pochytí" s možným převzetím různých "regionálních zlozvyků", ale nepochybně propracovaný systém vzdělávání či praxe v daném směru může se stát jakýmsi zrnkem do základu formování osobnosti budoucího soudce, který by měl být připraven zvládat tyto náročné úkoly, jež jsou na něj kladeny. A že ještě další např. po avizované novelizaci o.s.ř. přibudou, o tom není třeba pochybovat. Čím více bude totiž "prošpikovanější" procesní úprava dalšími předepsanými postupy, tím více se bude chybovat. Na druhé straně se po určitou dobu zase otevírá prostor "nepolapitelnosti" těm, kteří mají již dnes velké problémy. Nová úprava totiž přináší i určitou dobu "generálního pardonu, než se to zažije..."

jan prevratil řekl(a)...

Jelikož jsem právě zahlcen otázkami zásadního významu pro koherenci komunitárního práva, jako je například zastupitelnost mezi kaolinem a vápencem v papírenském průmyslu, jen stručně:

Podle mého soudu (nutně deformovaného lucemburskou praxí)by hlavním cílem jednání mělo být dozvědět se o případném vývoji od skončení písemného řízení, "vytáhnout" ze stran v přípustném rozsahu prvky, které soudce nemá, nepodařilo se mu je získat dřív a potřebuje je pro rozhodnutí, a upozornit na prvky, zejména právní, o které se hodlá opírat a kterých si strany nevšimly.

K tomu může v nižších instancích přistupovat "osvětové působení" vůči stranám, případně snaha dovést je ke smíru - ale obávám se, že když jsou jednou před soudem, je na osvětu pozdě a naděje na smír není velká; s každou další instancí to platí tím spíš.

Druhá motivace může vyžadovat jistou míru empatie a "socializace" se stranami, první spíš předpokládá, že soudci vědí, proč jednání nařídili, tedy zejména že mají relevantní otázky či témata k diskuzi, jinak hrozí prázdná exhibice.

V každém případě mohou být soudci více či méně "lidští", "uvolnění" nebo "naznačující" - bude to ovšem myslím záviset jednak na respektu k soudci a soudnictví obecně (tedy na existenci důvěry v to, že soudce říká věci po zralé úvaze a že je připraven svoje stanovisko kdykoliv přehodnotit na základě nových skutečností), jednak na právní kultuře, ze které pochází (Brita těžko překonat v otevřenosti - koneckonců byl takřka jistě sám několik desetiletí barristerem, takže vůči kolegům nemusí hrát sfingu).

Na závěr dvojitý lingvistický skoro-OT:

- pavel molek: nic netřeba přehánět - presumpce myslím vždy byla s jedním "s", neboť tak vypadá i francouzská verze (která se poněkud provokativně čte se "z" - jazykoví konzervativci to prostě mají těžké)

- petr urban: zkuste čerpat z francouzštiny, přes kterou myslím - alespoň podle standardu, který používáte - mnoho cizích slov přišlo.

Petr Urban řekl(a)...

Praesumptio je latinské slovo, pocházející ze slovesa praesumo, praesumere, praesumpsi, praesumptum.

Problém je v tom, že mé znalosti franštiny, na rozdíl od angličtiny, jsou dosti limitované.

Anonymní řekl(a)...

- Pane kolego, umíte francouzsky?
- Nevím, ještě jsem to nezkusil.

Tomáš Sobek

Tomáš Pecina řekl(a)...

petr urban: zkuste čerpat z francouzštiny, přes kterou myslím - alespoň podle standardu, který používáte - mnoho cizích slov přišlo.

Myslíte chybně. Téměř všechna cizí slova, o kterých je řeč, přešla do češtiny přes němčinu.

V moderní době se začalo přejímat ještě z angličtiny, ale to se příliš neosvědčilo: buď přejaté slovo přizpůsobíme české orthografii, a pak působí neorganicky až komicky (mnohé výrazy ze sportu, jako např. volej, bek, krosček), anebo ho ponecháme v původním znění, čímž ovšem riskujeme, že značná část mluvčích nebude vědět, jak ho správně vyslovit a vzniknou výslovnostní, ne-li dokonce orthografické varianty (impeachment, pole position, harassment, franchise(-ment)).

Z francouzštiny se přímo přejímala v podstatě jen slovní zásoba související s diplomacií a mezinárodním právem.

Anonymní řekl(a)...

Vzdelavani soudnich cekatelu existovalo a snad jeste existuje - ve forme pravidelnych kurzu na danem krajskem soudu (drive jednou tydne cca 2 hodiny).

Jako mlade cekatelce v letech 1989-91 u MeS v Praze mi bylo neustale vtloukano do hlavy "v jednaci sini zasadne nic nekomentujte"...a byly uvadeny priklady nevhodneho chovani soudcu, napr. "pane, jak si sakra to predstavujete, ze neplatite zadne vyzivne na deti?!".

Pozdeji jako advokatce v civilnich a obchodnich vecech mi spise vadila jina vec. Ze po precteni vyroku soudu predsedou senatu/samosoudcem nenasleduje zadne ustni oduvodneni nebo jen velice stručné ve stylu "zalobce neunesl dukazni bremeno" nebo "soud rozhodl dle sveho pravniho nazoru". Plus obligatni "podrobne oduvodneni bude obsazeno v pisemnem vyhotoveni rozhodnuti". Takze advokat pak sdeluje klientovi vysledek sporu, ale neni schopen mu rict, proc presne tak soud rozhodl. Nacez se pak mesic (i dele) trapi, nez je mu doruceno rozhodnuti.

Anonymní řekl(a)...

K poslednímu odstavci - souhlas. Jen bych doplnil, že jsem kdysi od jednoho soudce také slyšel: "No spis soudce nejlépe nastuduje, když píše odůvodnění rozhodnutí...."

Petr Urban řekl(a)...

Je parle français, mais un peu.

Zkuste to, doporučuji. Je to úžasná řeč, mnohem přesnější než angličtina, což vlastně není nic jiného než kreolština.

Petr Urban řekl(a)...

ad "Nacez se pak mesic (i dele) trapi, nez je mu doruceno rozhodnuti." Podle soudce Cepla je to normální a je umanutostí Jiného práva, že nám to vadí.

Anonymní řekl(a)...

Ano, k tomu pochopeni spisu soudcem az pri psani/diktovani rozhodnuti mam peknou historku...jako mlada cekatelka v letech 89-91 jsem nahodne byla pritomna diktovani rozsudku zkusenou soudkyni do diktafonu...a uprostred diktovani tato znicehonic vykrikla "jezis, holky, ja jsem to rozhodla uplne blbe - opacne - co mam ted delat?"...myslim, ze to oduvodneni nakonec nejak splacala a ze ucastniku, ktery nemel uspech ve ve veci, nasledne telefonovala, ze se jedna o komplikovanou vec, na kterou mohou byt naprosto se ruznici pravni nazory, takze velice doporucuje se odvolat, protoze soud II.stupne by mohl rozhodnout zcela opacne nebo rozhodnuti zrusit a vec vratit k dalsimu rizeni soudu I.stupne...

Jan Prevratil řekl(a)...

Dovolil bych si tvrdit, že pokud soudce spis nenastuduje už před jednáním, tak jednání k ničemu velkému nebude, ale jinak samozřejmě souhlasím, že písemné vyhotovení musí být hotové před vyhlášením - dokud člověk není nucen odpovědět na všechny argumenty prohrávající strany, neví, co vlastně rozhoduje, ani která strana vlastně je tou prohrávající.

Přidám ještě další OT na Tomáše Pecinu re cesta původně latinských výrazů napříč jazyky: díky za opravu, přidávám doplňující dotaz (ve kterém není ani špetka sarkasmu - opravdu mne to zajímá): brala němčina přímo z latiny, nebo oklikou přes francouzštinu (jak jsem mám pocit někde četl, ale možná je to jen můj osobní blud)?

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Pardon; neodůvodnit rozsudek v jednací síni pokládám za neomluvitelné.
Proti tomuto nešvaru (podporovaném vynálezem "zkrácených" nebo také vynechaných odůvodnění) bojuji celou kariéru.

Odůvodnění věci je vlastně cílem i smyslem soudcovy činnosti.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Přidám ještě další OT na Tomáše Pecinu re cesta původně latinských výrazů napříč jazyky: díky za opravu, přidávám doplňující dotaz (ve kterém není ani špetka sarkasmu - opravdu mne to zajímá): brala němčina přímo z latiny, nebo oklikou přes francouzštinu (jak jsem mám pocit někde četl, ale možná je to jen můj osobní blud)?

Ještě na konci 18. století byla latina v Evropě obecným dorozumívacím jazykem, takže si těžko umím představit, proč by v Německu, které bylo centrem středoevropské vzdělanosti, činili něco tak nesmyslného. I graficky má např. "Praesident" (až později "Präsident") blíž k "praesidens" než k "président".

Proto bych se klonil k thesi osobního bludu.

michal ryška řekl(a)...

To Vojtěch J. Cepl:

Drobný nesouhlas, odůvodnění věci není přece cílem činnosti soudce, ale pouhým prostředkem k dosažení cíle, kterým snad je meritorní výrok. I když vlastně: i cesta může být cíl.

S nezbytnou nutností řádného ústního odůvodnění v jednací síni se dá pouze souhlasit. Doporučuji však z vlastní zkušenosti dát si pozor na slova typu "... a nyní stručné ústní odůvodnění s tím, že detailní odůvodnění bude obsahem písemného vyhotovení rozsudku." Po použití těchto slov a navazujícím cca. 20 minutovém ústním odůvodnění rozsudku jsem se návazně v nejmenovaném deníku dočetl o tom, co jsem uvedl "ve stručném odůvodnění svého usnesení". Doba 20 minut se tak okamžitě mediálně stala dobou 20 vteřin.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Absenci řádného ústního odůvodnění jsem postupem času začal chápat jako svého druhu sport: soudce účastníka navnadí, takže se pak na "skutečné" odůvodnění tím víc těší.

Příklad z poslední doby: již půldruhého měsíce čekáme na rozsudek MS-P ve věci ochrany osobnosti, v němž byl zamítnut požadavek na omluvu HMP za nezákonný a nepřiměřený zákrok strážníků městské policie, neboť dle názoru soudu není požadovaný text omluvy přiléhavý. Vzhledem k tomu, že jeden ze tří zakročujících strážníků byl odsouzen pro zneužívání pravomoci veřejného činitele a ublížení na zdraví, jistě chápete, že se na takové odůvodnění těším jako malé dítě!

jan převrátil řekl(a)...

michal ryška: s tím, co je cílem práce soudce, bych byl opatrný - meritorní výrok sice určuje, jak se věci mají mít, ale bez odůvodnění by nebylo rozdílu mezi postupem podle práva - nebo obecně podle jakéhokoliv normativního systému - a prostou svévolí. Výrok je uplatněním moci, odůvodnění jeho legitimizací.

tomáš pecina: ok, pokud jde o němčinu, přijímám - pořádně ji neumím a rozhodně nejsem lingvista. Ale u některých pojmů s jejich původem pořád pořád váhám - proč presumpce s druhým "p", když je podle všeho nezná latina ani němčina? Proč v "Ottově" standardu kommunism, když jsem v němčině našel jenom Kommunismus (ale možná jsem jen špatně hledal)?

No nic, nechám už jazykových hrátek, koneckonců dobře a včas odůvodňovaná rozhodnutí jsou podstatně důležitější (a v tomhle bodě zdá se panuje víceméně shoda).

Tomáš Pecina řekl(a)...

tomáš pecina: ok, pokud jde o němčinu, přijímám - pořádně ji neumím a rozhodně nejsem lingvista. Ale u některých pojmů s jejich původem pořád pořád váhám - proč presumpce s druhým "p", když je podle všeho nezná latina ani němčina? Proč v "Ottově" standardu kommunism, když jsem v němčině našel jenom Kommunismus (ale možná jsem jen špatně hledal)?

Pozdní latina tam druhé -p- měla, a v němčině je variantně taky možné (vygooglujte si Präsumption/Präsumtion) – tam nevidím problém.

Používání -ism/-ismus/-ismo/-isme je dáno praktickými ohledy, některé jazyky tam koncovku potřebují buď kvůli flexi, nebo kvůli výslovnosti, jiné se obejdou bez ní. Čeština se nakonec, po jistém váhání ("kommunism" psal ještě F. X. Šalda a myslím, že zprvu i Karel Čapek; v eseji Proč nejsem komunistou ovšem již má "komunismus") přiklonila k německému vzoru.

michal ryška řekl(a)...

To jan převrátil:

Opatrnost není namístě. Cílem soudu je zkrátka meritorně rozhodnout a odůvodnění je pouze prostředkem, s jehož využitím k tomuto cíli soud dospěje. Pro účastníka je z podstaty věci důležitější, zda mu bude právo přiznáno či nikoli, než jaký je právní názor soudu na ten který právní institut.

Obdobná literární dílka (byť se v nich třeba já osobně docela realizuji) řadu účastníků absolutně nezajímají a odůvodnění rozhodnutí tak má svůj význam jen z hlediska přezkoumatelnosti a přesvědčivosti argumentace pro "odvolačku". To je ostatně de lege ferenda důvodem, proč v prvním kole rozsudek písemně neodůvodňovat vůbec a písemné odůvodnění poskytnout až v souvislosti s odvoláním ve věci.

Vztah mezi odůvodněním a odvoláním je přímo zákonem zakotven i dnes - viz. zkrácená verze odůvodnění rozsudku při vzdání se práva na odvolání či při nemožnosti odvolání.

Obecně dovozovat, že rozhodnutí bez odůvodnění je nelegitimní svévolí, proto v těchto souvislostech bez dalšího nelze.

BTW: Co např. přípustnost předběžných opatření neobsahujících odůvodnění? Jsou i tato podle Vás svévolná a nelegitimní? Pokud vím, NS s tím problém nemá.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Michal Ryška:

No vida; většinou jsem s vámi souhlasil prakticky ve všem, co jste tu kdy napsal; tady mám příležitost k principiálnímu nesouhlasu.

Úlohu soudu nelze redukovat na vztah k účastníkům, a na výsledek řízení. To bychom mohli udělat ze soudů skutečně něco na způsob výpočtu, kdy jen oznámíme výsledek - vyhrál jste, a jděte domů.

Rozsudek má za úkol nejen ROZHODNOUT, ale také VYSVÉTLIT, a no nejen stranám, ale i všem, kdo jdou případně okolo (od toho je tam také ta veřejnost), aby z toho mohli učinit preventivní závěr v jiných srovnatelných případech.

A tento preventivní vztah do budoucna i vztah k širšímu okolí může zajistit jedině odůvodňování, to písemné (pročež je žádoucí uveřejňování, viz jinde), i to "živé" v jednačce.
Lze si povšimnout, že později zbude z důležitého právního případu jen to odůvodnění; jen výjimečně někdo cituje výrok.

Úvahy de lege ferenda v tomto směru znám, a nikdy jsem s nimi nesouhlasil. Je to snaha šetřit práci soudce na tom úplně nejnevhodnějším místě.

Samozřejmě, že odůvodňování "menších" procesních ustanovení je méně podstatné - mluvil jsem celou dobu o rozsudcích.

Jinak jsem nepoužil spojení svévole a nelegitimita. Zákon umoňuje v této oblasti prakticky cokoli, a správný a univerzální postup se nadirigovat nedá.

Jsem jen proti vynechávání odůvodnění ropzsudku v jednačce; a to třeba i v případech, kdy by v triviální věci stačila jediná věta ("žalobce neprokázal, že by smlouva byla uzavřena", například).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ústní odůvodnění je nutné vždy (souhlas s VJC), od písemného lze opustit, jen pokud strany rozhodnutí akceptují a vzdají se práva na opravný prostředek. Rozhodně by ale na něj neměl mít soudce měsíc, tři pracovní dny je rozumné maximum!

michal ryška řekl(a)...

To Vojtěch J. Cepl:

Nemusíme spolu souhlasit úplně ve všem, to by vypadalo snad i poněkud nepřirozeně :-)

Nutnost řádného ústního odůvodnění po vyhlášení rozsudku jsem v žádném z předchozích příspěvků nezpochybnil, ba naopak.

Moje postoje k písemnému odůvodnění rozsudků jsou nepochybně dány mnohaletým působením v "továrně na rozsudky" zvané Městský soud v Brně, kde nejsou výjimkou měsíční výkony soudce přesahující 50 věcí. Z nich je přitom pro účastníky, veřejnost či právní zástupce z právního nebo jiného hlediska zajímavý a využitelný jen zlomek, zbytek jsou jen kvanta stran popsaného textu bez praktického využití.

V takových případech si dovedu bez problému představit, že by k písemnému odůvodňování rozhodnutí docházelo jen na základě odvolání.

Soudci by to "uvolnilo ruce", neboť namísto všech rozhodnutí by písemně zdůvodňoval jen jejich část a spokojeni by mohly být všichni včetně kritiků průtahů spojených s písemným odůvodněním. Je totiž jasné, že s menším množstvím písemně odůvodňovaných rozsudků by se příslušně zkrátila doba jejich vyhotovení.

Petr Urban řekl(a)...

Pokud chceme řešit problém "továrny na rozsudky", musíme se zaměřit na podstatu, nikoliv klouzat po povrchu. Problémy je nutno řešit kausálně, nikoliv toliko léčit jejich příznaky.

Problém českého soudnictví je přílišné množství hlavních líčení. Pokud se nejedná o hard case mělo by v zásadě vždy dojít k smíru. Tomu má napomoci i processní právo.

Tím, že soudce bude meritorně rozhodovat (byť v jednoduchých případech) bez odůvodnění, přestane být soudcem a stane se prorokem či věstcem. Mojžíše, Ježíše či Muhammada se taky nikdo neptal, proč Bůh rozhodl tak, jak rozhodl.

michal ryška řekl(a)...

To petr urban:

V jednom novinovém článku jsem byl přirovnán k "reinkarnaci krále Šalamouna", snesu tedy snad i srovnání s Vámi uváděnými pány :-)

Ale zpět k tématu: Co by probůh bylo špatného na tom, aby zákon umožnil, že soudce poskytne v jednací síni ústní odůvodnění rozsudku a písemné odůvodnění vyhotoví až účastníkům, kteří takto s výrokem soudu nesouhlasí? Takový soudce by nebyl ani prorokem ani věštcem, rozhodoval by stále na základě týchž provedených důkazů, jen by s písemným odůvodněním rozsudku vyčkal nesouhlasu účastníka s výrokem.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Jako bývalý zaměstnanec podobné "továrny", totiž OS Praha 4, vytrvám v souhlasu s pány Urbanem a Pecinou a nesouhlasu s panem Ryškou v této věci.

Například je jednoduchou námitkou, že účastník je prostě nepřítomen. Tudíž neví, ZDA se má odvolávat, když neví, jak je věc postavena.

Souhlasím i v tom, že řešíte věc z jiného konce, než je vhodné - cílem je ubrat například doručování některých procesních usnesení, z nichž značná část je k ničemu a jen zdržují; ubrat opravných prostředků, tvořených zřejmě na tichém předpokladu, že jedině odvolací soud má rozum; a konečně by měl vypadat jinak i typický rozsudek, jak tu už zaznělo. Vážně by v odůvodnění mohlo být pár vět, pokud je všechno jasné. Ale i těch pár vět pokládám za jistou slušnost.

Mimochodem, stejně ty bagatelní věci taháte myší nebo clipboardem z podstatné části. Připadá vám to zbytečné, když jste to četl už tisíckrát, ale uvažte, že účastník hledí na vaši oblíbenou pasáž třeba poprvé.


to Tomáš Pecina:

tady si nejsem jist, zda je to technicky zvládnutelné. Snažím se to mít všechno do 14 dnů, ale obávám se, že v těch "továrnách" je to čistá utopie, nutit je do rychlůejších výkonů.

to Petr Urban:

znám vaši tézi, ale vede to k jisté "kabinetnosti" justice a snížení vlivu veřejnosti, což pokládám za problematické zvláště v našich podmínkách. Důkazy se provádějí veřejně. A se smírem je to u nás stále ještě slabé, bez ohledu na to, že náklady vesele překračují žalovanou částku v mnoha případech.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Cílem by mělo být, aby 80–90 % řízení končilo v prvním stupni, lhostejno, zda rozsudkem nebo smírem.

Problém vidím nejen v nízké úrovni rozhodování soudů I. stupně, ale i v chybně konstruované odměně advokáta: viz mnou nedávno citovaný případ, jak si obhájce uprchlého optimalisoval poměr příjem:pracnost, když se odvolal a na začátku odvolacího jednání ho vzal zpět.

Je nesmysl, jestliže advokát klienta, který uspěje v prvním stupni, dostane dvakrát až třikrát méně, než když uspěje až na základě odvolání, a čtyřikrát až pětkrát méně, než když se mu to povede až na základě dovolání. Odměna by měla být koncipována jako jedna částka za celé řízení.

michal ryška řekl(a)...

To Vojtěch J. Cepl:

Zajímavé, jak se v této věci mohou hlasy bývalých "dělníků práva" rozcházet.

Možná bude důvodem i to, že já jsem "od výrobního pásu" okresního soudu "odstaven" po výrazně kratší dobu než Vy a rozdíly mezi "výrobou rozsudků" a "tvorbou soudcovského práva" mám tedy stále v živé paměti.

Žádný z uváděných argumentů mne ale dosud nepřesvědčil.

Bude-li účastník při vyhlášení a ústním odůvodnění rozsudku nepřítomen (jinými slovy: bude-li v této fázi řízení procesně pasivní), pak se sám připraví o požitek a přínos z ústní právní argumentace soudce. Písemné vyhotovení výroku rozsudku mu pak bude tak jako tak doručováno a musí sám zvážit, zda se proti rozsudku odvolá, tj. zda se s výrokem rozsudku ztotožní či nikoli. V kladném případě se pak i jemu odůvodnění (písemného) rozsudku dostane.

Naznačený fakt, že nejmenovaní tvůrci dovedli o.s.ř. k tomu, co občas bývá označováno jako "éra usnesení", kdy usnesení střídá usnesení, ale rozsudek nikde, je pravdivý. Se vztahem odůvodnění-odvolání ale nijak nesouvisí. V tomto směru držím v ruce "správný konec provazu".

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

ještě k Tomáši Pecinovi

"Cílem by mělo být, aby 80–90 % řízení končilo v prvním stupni, lhostejno, zda rozsudkem nebo smírem."

To se děje, ale kdovíproč se to neví. Těch 90% je dokonce přesnější.
Což také, podle mne, svědčí o té tolik zatracované "kvalitě okresních soudů" - zřejmě to zdaleka není tak špatné, když se lidé v naprosté většině případů neodvolávají.

Pokud je nějaké číslo divné (ve srovnání s podobnými státy), pak je to poměr rozhodnutí odvolacích soudů - potvrzení/změna/zrušení.
Zrušení máme stále docela hodně (a zase se to překvapivě liší podle krajů).
Mělo by drtivě převažovat potvrzení.

Anonymní řekl(a)...

"zřejmě to (s kvalitou okresních soudů)zdaleka není tak špatné, když se lidé v naprosté většině případů neodvolávají."

To mi připomíná jednoho známého, který tvrdí: "Ženy se po rozchodu se mnou stávají lesbičkami. Zřejmě jsem je jako muž plně uspokojil."

Tomáš Sobek

Tomáš Pecina řekl(a)...

Statistické ročenky vydávané MSpr sice nejsou právě user-friendly, ale něco se z nich přece vyčte, byť je nutno přijmout poněkud nerealistický předpoklad existence ustáleného stavu.

Např. za rok 2006 byl nápad agendy T u okresních soudů 83773 věcí a odvolání ke krajským soudům šlo tento rok 27645, takže tam budeme mít k 80 % poměrně daleko. U krajských soudů napadlo nebo obživlo 1019 T-ček, k vrchním šlo 782 věcí, tedy 80 % ani náhodou.

Civil u okresních soudů: nápad 297934 věcí, odvolání 70908 – taky dost hluboko pod 80 %. Věci, ve kterých rozhodují v prvním stupni krajské soudy: nápad plus obživlé věci 1695, počet odvolání 767.

Dost podobně to vychází i Cm/Cmo.

Zdá se tedy, že k závěru o úspěšnosti rozhodování v I. stupni nad 80 % lze dospět pouze tak, že započítáme i nespory typu P-čka nebo Nc-čka na nařízení exekuce, D-čka, E-čka, obchodní rejstřík apod., což je ovšem faktický podvod.

Čísla o výsledku odvolání, kdy jich standardně uspívá skoro 50 %, jsou samozřejmě alarmující, ale to je dlouhou dobu známá věc.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To mi připomíná jednoho známého, který tvrdí: "Ženy se po rozchodu se mnou stávají lesbičkami. Zřejmě jsem je jako muž plně uspokojil."

:-) Na mnohé uživatele české justice by seděla stará Kavkova píseň Už nikdy víc milovat nebudu: "…jednom jednou jsem to zkusil, ještě teď mám ostudu!".

jan převrátil řekl(a)...

Začnu jedním upřesněním - nechtěl jsem říci (ačkoliv to tak jednoznačně vyznívá, což je samozřejmě mea culpa), že každé neodůvodněné rozhodnutí je nelegitimní a svévolné. Problém vidím "jenom" v tom, že na adresáta tak bude působit - z výroku nemá šanci posoudit, zda soud postupoval podle něj správně, či nikoliv.

Ovšem v tom je problém ve vztahu ke zmiňovanému odvolání - jak má strana vědět, zda se odvolat, když nemůže posoudit, jaké důvody k rozhodnutí vedly? Ústní odůvodnění to sice zčásti řeší, ale stejně - kdybyste se měl rozhodnout, zda se odvolat, učinil byste to "teď a tady" na základě ústního odůvodnění, nebo byste raději měl k dispozici písemné vyhotovení, aby se věc dala promyslet, případně projednat s klientem?

Pokud chápu správně plány de lege ferenda na písemné neodůvodňování prvoinstančních rozhodnutí s výjimkou odvolání, pak myslím v podstatě ztrácí smysl odvolací lhůta - strana se odvolá buď ihned, nebo už to pro ni nemá smysl, neboť nedostane žádnou dodatečnou informaci, která její rozhodnutí může ovlivnit. A bál bych se v takovém případě o procento odvolání - myslím, že v pochybnostech bude reakcí spíše se odvolat, než ne.

Navíc se nebavíme - zejména u těch jednoduchých věcí - o dlouhých tirádách nebo disputacích. Odůvodnění může být zdéli tří stručných odstavců, pokud to budou ty správné odstavce.

Pokud se strany vzdají opravného prostředku, pak beru, aby se neodůvodňovalo. U většiny nemeritorních rozhodnutí bych se klonil k témuž, ale neznám pořádně českou soudní praxi, takže se zdržím detailnějšího komentáře (tedy až na to, že by určitě nemuselo existovat tolik procesních usnesení, a že ta, která jsou skutečně potřebná, by mohla na základě nějakých víceméně univerzálních vzorů připravovat soudní administrativa - ale to už mám obávám se jenom fantasmata ovlivěná lucemburskou praxí).

Pokud jde o neodůvodněná předběžná opatření, ve světle toho, co jsem uvedl výše, je nepovažuji a priori za svévolná a nelegitimní. Na druhou stranu skutečnost, že je NS připouští, neznamená, že je to nejrozumnější varianta. Uznávám, že někdy by mohla být situace natolik urgentní, že by na velké odůvodňování nebyl čas. Chce to ale dost fantazie - soudce musí v každém případě posoudit opodstatněnost návrhu a sepsat všechny ostatní části usnesení, a ve srovnání s tím mi přidání stručného odůvodnění nepřijde jako takový problém.

Problém "továren" je možná tím největším, ale nechám ho na případné jindy, neb se musím jít starat o dítě :-)

michal ryška řekl(a)...

To Tomáš Pecina:

Se stistickými údaji, byť nejsou právě user-friendly, je třeba v rámci možností zacházet korektně. U okresních soudů tak není v daných souvislostech důležitý nápad, ale počet vyřízených věcí.

Ten činí dle aktuálních statistik za rok 2007 v civilu: 390.321 Céček, 103.358 Péček+Ncéček a 305.790 Éček. Suma sumárum 799.469 vyřízených věcí, z nich pak celkový nápad Co na krajských soudech 72.935 věcí (na tom, že i do výživného a exekucí se odvolání podává, se snad shodneme).

To je cca 9 % odvolání do vyřízených věcí. A bingo: kolega Cepl může mít s těmi 90 % nakonec pravdu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dovolím si hluboce a vášnivě nesouhlasit.

Nevím, jaká je methodika ministerstva pro výpočet "vyřízených" věcí, ale v ustáleném stavu by toto číslo mělo být přibližně shodné s nápadem, a jestliže ve 2. stupni sčítáme nápad a obživlé věci, je korektní dělat totéž i u prvoinstačních soudů.

Započítávat (P a Nc)-čka byste mohl jen tehdy, kdybyste uměl rozlišit skutečné nespory od faktických sporů. Podobně u exekučních Nc-ček a E-ček nemá podání odvolání až na naprosté výjimky vztah k rozhodnutí soudu I. stupně, ale je součástí incidenčního sporu (efektivně se jím zabrání, aby peníze dostal povinný).

Naopak, co jsem započítat měl a u nedostatku podkladů neučinil, jsou bagatelní věci, proti kterým není odvolání přípustné, a jen žalob dopravních podniků (kde jsou bagately v drtivé převaze) bylo v r. 2006 celkem 53381.

Podobně by se měly vynechat nesporné rozvody, které jsou z jakéhosi historického důvodu vedeny v rejstříku C. Kolik jich bylo, nevím, celkový nápad rozvodů činil 36735 věcí.

Proto se sice dokážete numericky dokouzlit k 90 %, ale realita bude kolem 50 %.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Erratum s omlouvou: povinný -> oprávněný

Petr Urban řekl(a)...

Odměna advokáta je konstruována naprosto nesmyslně, což vím ještě ze svého působení jako advokátní koncipient.

Zdá se, že se potvrzuje, že statistika je přesný součet nepřesných čísel, zde sice přesných, ale voluntaristicky vybraných. Souhlasím s Tomášem Pecinou, že nespory nelze započítávat. Naopak by se měly započítat odpory, pokud tam započítány nejsou.

Co by probůh bylo špatného na tom, aby zákon umožnil, že soudce poskytne v jednací síni ústní odůvodnění rozsudku a písemné odůvodnění vyhotoví až účastníkům, kteří takto s výrokem soudu nesouhlasí?
To Vám vysvětlili jiní. Přidám svůj filosofický názor: Lidská paměť je pomíjivá. Reprodukovat nějakou událost, zvláště takovou, které nerozumíte, je někdy nad lidské síly. Proto musí být výrok odůvodněn písemně.

Ale pozor. Odůvodněním se nemyslí ty tradiční české nesmysly, kdy se na 4 stránkách rekapitulují podání a přednesy obou stran a na jedné straně opisují právní předpisy. To opravdu nikoho ale nikoho nezajímá. Čtenáře rozsudku zajímá skutková podstata, její subsumpce pod právní normu a úvahy, které soudce k takové subsumpci vedly. Nic víc, nic méně.

Soudce tady není pro sebe, ale pro strany. Případ, který soudce viděl tisíckrát v obdobném podání, vidí strany poprvé. A tak nim musí přistupovat.

Jinak plně souhlasím se soudcem Ceplem. Proč jsou usnesení tak šíleně formalisována? Proč se tak nesmyslně doručuje?

Co se týká opravných prostředků, sice jsme na ně zvyklí, ale budou se muset ubrat. Jinak justici nezrychlíme.

Kabinetnost justice nevidím jako problém. Vám možná veřejnost chodí, ale v 99 % případů nepřijde do soudní síně ani noha. Z hlavního líčení se tak de facto stává přípravné, jen s tím, že je formalisované, což hlavní líčení z podstaty věci být musí.

Důkazy se provádějí veřejně.
V přípravném řízení se nedokazuje, tudíž ani u smíru.

Cílem by mělo být, aby 80–90 % řízení končilo v prvním stupni, lhostejno, zda rozsudkem nebo smírem.
Ne, je důležité, aby to bylo smírem. Rozsudek nutně musí být formální, smír nikoliv.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zdá se, že se potvrzuje, že statistika je přesný součet nepřesných čísel, zde sice přesných, ale voluntaristicky vybraných.

Spíše jsem si vzpomněl na Twainovu stupnici lies – damn lies – statistics.

michal ryška řekl(a)...

To petr urban:

"V 99 % případů nepřijde do soudní síně ani noha."

A jsme zase zpět u významu soudního jednání a ústního odůvodnění rozsudku - jsou zde fakticky (co do frekvence přítomnosti) zejména pro účastníky, pro veřejnost výrazně méně.

Jinak Vaše chmury musím rozptýlit, oněch 99 % případů je nepochybně nadnesených. I v civilu má veřejnost (včetně zástupců sdělovacích prostředků) zájem o určité typy kauz. Např. v ochranách osobnosti není plná jednací síň žádnou výjimkou, někdy se poštěstí i několikrát do měsíce. Horší je, když se z monitoringu tisku dozvídám, že dle TV Nova mám nařízené "hlavní líčení" na září nebo říjen, a sám přitom o tom vůbec nic nevím :-)

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

čísel hra kouzelná - vycházím z toho, co uvádí Michal Ryška, protože jiná čísla neznám.

Bavil jsem se samozřejmě o agendě C, která je největší, a o které něco vím; je možné, že v jiných oborech jsou ta čísla jiná (o trestu nevím nic).

S kritiky souhlasím s tím, že u bagatelních věcí, které "nejsou spor" je počet odvolání velmi nízký; problém je v tom, že tyto "bagatelní věci" a "nespory" nejde tak snadno oddělit od těch ostatních, a na složitou metodologickou debatu jsem zbaběle rezignoval.

Pokud si vydefinujete "soudní spor" jinak, pak samozřejmě prokážete, že je víc odvolání.

Znovu ale inzeruji, že mimo veškerou pochybnost máme uvnitř té množiny odvolání naprosto netypické výsledky - zrušení a změny se blíží 50%, což je strašně vysoké číslo (zvlášť zrušení, které by mělo být teoreticky exotická květina).

Z čehož lze dovozovat "nekvalitu okresních soudů", ale autor této myšlenky Paul Springer poukázal na to, zda to není právě opačně, a zda pes není zakopaný v té odvolačce, která zrušuje daleko častěji, než by měla a musela.

Petr Urban řekl(a)...

To záleží na tom, co soudíte. Pokud o Vás referují media, tak věřím, že k Vám veřejnost chodí. Pokud jde o normálního soudce okresního soudu, tak tam veřejnost nechodí.

Jan Kasal řekl(a)...

Tak ja nechodim k soudu prilis casto, ale presto jsem se s neformalnim pristupem prvstupnovych soudcu setkal nekolikrat. V jednom pripade jsem se setkal s tim, ze soudkyne zlehcovala duvody manzela k rozvodu a dokonce argumentovala tim, ze v svem manzelstvi ma stejne a jeste horsi problemy a stejne se nerozvadi :)

Petr Urban řekl(a)...

Myslím, že je rozdíl mezi tím k smíru ukecávat a mezi tím dát jasné právní stanovisko.