Soudili se...v Americe...
Tento příspěvek tak trochu neplánovaně navazuje na tradici našich hanbatých postů, protože, byť se týká jednání u amerických soudů, se v něm objevuje pánské přirození. Hned na začátku jste tedy byli varováni...
Co jsem ve Státech, tak už jsem byl dvakrát u soudu. Se podívat, samozřejmě. Návštěvu Nejvyššího soudu do toho nepočítám, neboť onu instituci jsem bohužel neviděl přímo v akci. Nicméně ve Washingtonu jsem byl svědkem ústního jednání Superior Courtu pro District of Columbia a nyní na NYU Odvolacího soudu pro federální obvod. Byly to dva velice rozdílné světy, jak ostatně uvidíte z níže popsaných zážitků.
Ctihodnosti, opravdu mi z kalhot nevisel...
Superior Court se dá do češtiny přeložit mnoha způsoby, přičemž žádný z nich nebude odrážet jeho roli, protože ji nereflektuje ani anglický originál. Nejedná se totiž o žádný nadřízený, nadřazený či vrchní soud, ale o prachobyčejný trial court, tedy prvoinstanční soud zabývající se vším možným od sousedských rozepří, přes výživné, až po drogové delikty. Když jsem se v rozžhaveném červencovém odpoledni probíral před obrovskou soudní budovou rozpisem jednání, zaujaly mě tzv. „small claims“. Domníval jsem se, že se jedná o civilněprávní řízení o drobných pohledávkách, podobné těm, které známe z některých zemí EU a které pro všechny členské státy zavádí nedávné nařízení Rady a Evropského parlamentu. Protože jsme se na MSp na tvorbě tohoto předpisu intenzivně podíleli, zajímalo mě, jak tyto procedury fungují v americké praxi. Netušil jsem, že se nakonec přesvědčím o fungování procesních postupů úplně jiných...
Jak hluboce jsem se ve svém odhadu zmýlil, mi došlo již záhy po vstupu do místnosti. Žalovaná strana v řízení o drobných pohledávkách odpovídající mé představě totiž rozhodně nevystupuje v oranžové kombinéze a s pouty na rukou... To, čeho jsem byl pro následující zhruba hodinu divákem se ukázalo býti zkráceným trestním řízením (jak jsem později zjistil, existují zde i civilní small claims, ale to nebyl washingtonský případ). Po levé ruce postaršího samosoudce tu defilovali drobní zlodějíčci a výtržníci, kteří podle předem dohodnutého scénáře pokorně přiznávali svou vinu a omlouvali se za své přečiny. Díky tomu jim většinou soudce udělil mírný trest v souladu s tím, jak mu navrhovala obžaloba stojící za pultíkem uprostřed místnosti. Mladičké asistentce prokurátora šla práce pěkně od ruky a obžalovaní svým bezpodmínečným přiznáním dodržovali jejich dohodu přinášející jim nízké tresty. Jednalo se většinou o pár dní vězení s následnou probací. Bylo dojemné sledovat černošského chlapce, jak se dušuje, že opravdu neví, jak je možné, že se už poosmé proháněl bez řidičáku nepovolenou rychlostí po Washingtonu a jak se mu mohlo stát, že 15 minut neslyšel policejní houkání...Ale všeho strašně lituje a už to podeváté určitě neudělá!
Ne každý byl ovšem takto uvědomělý. 38letý bezdomovec křehkou zástupkyni státu zaskočil, když začal překvapivě rozporovat její verzi skutkové podstaty své zásadní kauzy. Podle obžaloby se v neděli v 11h dopoledne válel uprostřed chodníku na rušné washingtonské ulici, kde překážel spořádaným občanům v nedělních pochůzkách. Když jej probudila policejní hlídka, vyběhl doprostřed silnice, stáhl kalhoty a vykonal svou potřebu, přičemž u toho vulgárně pokřikoval a následně se „s penisem vystrčeným z kalhot rozběhl po silnici dolů nedbaje výzev policejní hlídky, kterou častoval nevybíravými výrazy.“ Třebaže jej jeho ex offo obhájce tahal za rukáv, aby toho nechal a nekazil si tak šance na mírnou sankci, tento popis případu zjevně ťal do bezdomovcovy hrdosti, a odmítal jej proto takto veřejně akceptovat. Třebaže připustil, že policistům nadával a ihned neuposlechl jejich výzev, zásadně nesouhlasil s tím, že by měl při běhu obnažené genitálie. Jal se soudci vysvětlovat, že „penis mi teda z kalhot rozhodně nevisel, protože tak by se mi opravdu špatně běželo.“ Jen jsem čekal, že ještě řekne „však si to zkuste“ a soudce nařídí důkaz rekonstrukcí...
Po zhruba desetiminutové přestřelce, kdy výraz „pínys“ lítal po soudní síni jako vlaštovka, se podařilo bezdomovce nakonec přesvědčit, že se opravdu nejedná o zásadní skutkovou okolnost případu a on nakonec zjevně neochotně akceptoval, že mu teda z těch kalhot asi opravdu visel...
Když jsme od soudu odcházeli, přiznal se mi můj japonský spolustudent, že díky své slabší angličtině vůbec netuší, o čem tam byla řeč. „Lucky you“, odpověděl jsem.
Odvolací soud na právnické fakultě
Když mi do mailu přišla před čtrnácti dny zpráva, že Odvolací soud pro federální obvod bude po jedno odpoledne zasedat v budově naší školy, neváhal jsem ani na okamžik a přihlásil jsem se mezi uchazeče lačné tohoto divadla. Pevně jsem věřil, že mě čeká zážitek o poznání jinačí než ten z „vrchního“ soudu. Naštěstí jsem se tentokrát nemýlil.
Agenda soudu, jenž nás poctil svou návštěvou, je specifická. Jeho odvolací jurisdikce totiž není dána teritoriálně, ale materiálně. Zabývá se odvoláními ve věcech mezinárodního obchodu, práv duševního vlastnictví, peněžních nároků vůči vládě Spojených států či veteránských výhod, bez ohledu na to, ve kterém státě se konalo prvoinstanční řízení. Bližší popis agendy najdete zde.
Zájem o účast na jednání byl mezi studenty obrovský, takže bylo nakonec jednání soudu promítáno i do vedlejšího sálu pro ty, na něž nezbylo místo v zasedací síni. Na začátku jsme dostali brožuru s životopisy všech soudců a popisem soudu. Všichni přihlášení studenti již předtím obdrželi v mailu soubor veškerých podání k jednotlivým případům, což představovalo několikasetstránkové stohy vyjádření. Když se podíváte na stránku soudu, kde jsou k dispozici nejen rozhodnutí, ale i audio záznamy z jeho jednání, pochopíte, že transparentnost řízení není výjimkou, nýbrž pravidlem, které platí i pro všechny ostatní (alespoň federální) soudy. Ostatně, chcete-li si poslechnout, jaké otázky klade při ústních jednání Nejvyššího soudu třeba soudce Scalia, stačí se podívat sem (na stránku odkazujeme i na levé liště Jiného práva).
„Náš“ senát zasedal ve složení Pauline Newman, která byla předsedkyní a přísedících soudců Friedmana a Radera. Na přednesy účastníků bylo vyhrazeno vždy 30 minut, strany samy sledovaly svůj čas a oznámily, když jim vypršel. Soudci nicméně nenechali strany pouze odříkat své přednesy. Neustále jim skákali do řeči a kladli dotěrné otázky, v nichž odkrývali své úvahy.
„Dobře, pane Mayersi, a jak nás přesvědčíte o tom, že když rozhodneme tak, jak chcete, nepovede to k forum shoppingu?“
„Proč si myslíte, že zrovna tenhle test je přehlednější než ten předchozí?“
„Řekněme, že precedens, na který se odvoláváte, bylo špatné rozhodnutí, které jsme připraveni zvrátit – měl byste pak argumenty, o které byste opřel svůj postoj?“
Soudci se přitom nedali odpověďmi zástupců stran jen tak odbýt, a pokud se jim nezdály přesvědčivé, dále je rozporovali.
„Ale tím neřešíte náš problém. Že je zde k dispozici deklaratorní žaloba bránící zahájení řízení v jiném státě neznamená, že pak strany nebudou závodit o to, kdo dřív podá návrh na takovou žalobu.“
„Ale to pořád opakujete to samé, o tohle tady v tom případě vůbec nejde.“
„Ale vždyť jste tvrdil, že rozhodnutí panelu NAFTA není závazné a teď říkáte, že by se jimi federální administrativa měla vždy řídit. Co tedy rozumíte pod pojmem závaznost rozhodnutí?“
Třebaže výše uvedená slova dávám do uvozovek, nejedná se samozřejmě o přesné citace, pouze o hodně přibližné parafráze, kterými se snažím přiblížit způsob diskuse, jimiž však nemohu dostatečně odkrýt opravdovou hloubku debaty. Každopádně to vypadalo to spíše jako akademická disputace než soudní jednání. Ostatně mnozí ze soudců tohoto federálního soudu jsou bývalí či současní akademici. A udělali na mě opravdu dobrý dojem. Právní zástupci se pod tlakem jejich chytrých otázek chvílemi pěkně potili. Zástupce americké vlády soudce Rader rozebral takovým způsobem, že nebožák začal na chvíli koktat. Soudci se celou dobu snažili podívat se na případ z různých pohledů a opravdu hodně se zabývali otázkou, jaké praktické důsledky by to či ono rozhodnutí přineslo. „Policy“ úvahy byly tedy skutečně výrazné.
Nu a na závěr by se asi hodilo nějaké porovnání s realitou českých soudů. Bohužel, je to ostuda, ale nemohu sloužit. Přiznávám bez mučení, že při samotném jednání českého soudu jsem osobně nikdy nebyl. Porovnat tento post s českou realitou proto musím nechat na Vás. A jsem samozřejmě zvědavý:-)
Co jsem ve Státech, tak už jsem byl dvakrát u soudu. Se podívat, samozřejmě. Návštěvu Nejvyššího soudu do toho nepočítám, neboť onu instituci jsem bohužel neviděl přímo v akci. Nicméně ve Washingtonu jsem byl svědkem ústního jednání Superior Courtu pro District of Columbia a nyní na NYU Odvolacího soudu pro federální obvod. Byly to dva velice rozdílné světy, jak ostatně uvidíte z níže popsaných zážitků.
Ctihodnosti, opravdu mi z kalhot nevisel...
Superior Court se dá do češtiny přeložit mnoha způsoby, přičemž žádný z nich nebude odrážet jeho roli, protože ji nereflektuje ani anglický originál. Nejedná se totiž o žádný nadřízený, nadřazený či vrchní soud, ale o prachobyčejný trial court, tedy prvoinstanční soud zabývající se vším možným od sousedských rozepří, přes výživné, až po drogové delikty. Když jsem se v rozžhaveném červencovém odpoledni probíral před obrovskou soudní budovou rozpisem jednání, zaujaly mě tzv. „small claims“. Domníval jsem se, že se jedná o civilněprávní řízení o drobných pohledávkách, podobné těm, které známe z některých zemí EU a které pro všechny členské státy zavádí nedávné nařízení Rady a Evropského parlamentu. Protože jsme se na MSp na tvorbě tohoto předpisu intenzivně podíleli, zajímalo mě, jak tyto procedury fungují v americké praxi. Netušil jsem, že se nakonec přesvědčím o fungování procesních postupů úplně jiných...
Jak hluboce jsem se ve svém odhadu zmýlil, mi došlo již záhy po vstupu do místnosti. Žalovaná strana v řízení o drobných pohledávkách odpovídající mé představě totiž rozhodně nevystupuje v oranžové kombinéze a s pouty na rukou... To, čeho jsem byl pro následující zhruba hodinu divákem se ukázalo býti zkráceným trestním řízením (jak jsem později zjistil, existují zde i civilní small claims, ale to nebyl washingtonský případ). Po levé ruce postaršího samosoudce tu defilovali drobní zlodějíčci a výtržníci, kteří podle předem dohodnutého scénáře pokorně přiznávali svou vinu a omlouvali se za své přečiny. Díky tomu jim většinou soudce udělil mírný trest v souladu s tím, jak mu navrhovala obžaloba stojící za pultíkem uprostřed místnosti. Mladičké asistentce prokurátora šla práce pěkně od ruky a obžalovaní svým bezpodmínečným přiznáním dodržovali jejich dohodu přinášející jim nízké tresty. Jednalo se většinou o pár dní vězení s následnou probací. Bylo dojemné sledovat černošského chlapce, jak se dušuje, že opravdu neví, jak je možné, že se už poosmé proháněl bez řidičáku nepovolenou rychlostí po Washingtonu a jak se mu mohlo stát, že 15 minut neslyšel policejní houkání...Ale všeho strašně lituje a už to podeváté určitě neudělá!
Ne každý byl ovšem takto uvědomělý. 38letý bezdomovec křehkou zástupkyni státu zaskočil, když začal překvapivě rozporovat její verzi skutkové podstaty své zásadní kauzy. Podle obžaloby se v neděli v 11h dopoledne válel uprostřed chodníku na rušné washingtonské ulici, kde překážel spořádaným občanům v nedělních pochůzkách. Když jej probudila policejní hlídka, vyběhl doprostřed silnice, stáhl kalhoty a vykonal svou potřebu, přičemž u toho vulgárně pokřikoval a následně se „s penisem vystrčeným z kalhot rozběhl po silnici dolů nedbaje výzev policejní hlídky, kterou častoval nevybíravými výrazy.“ Třebaže jej jeho ex offo obhájce tahal za rukáv, aby toho nechal a nekazil si tak šance na mírnou sankci, tento popis případu zjevně ťal do bezdomovcovy hrdosti, a odmítal jej proto takto veřejně akceptovat. Třebaže připustil, že policistům nadával a ihned neuposlechl jejich výzev, zásadně nesouhlasil s tím, že by měl při běhu obnažené genitálie. Jal se soudci vysvětlovat, že „penis mi teda z kalhot rozhodně nevisel, protože tak by se mi opravdu špatně běželo.“ Jen jsem čekal, že ještě řekne „však si to zkuste“ a soudce nařídí důkaz rekonstrukcí...
Po zhruba desetiminutové přestřelce, kdy výraz „pínys“ lítal po soudní síni jako vlaštovka, se podařilo bezdomovce nakonec přesvědčit, že se opravdu nejedná o zásadní skutkovou okolnost případu a on nakonec zjevně neochotně akceptoval, že mu teda z těch kalhot asi opravdu visel...
Když jsme od soudu odcházeli, přiznal se mi můj japonský spolustudent, že díky své slabší angličtině vůbec netuší, o čem tam byla řeč. „Lucky you“, odpověděl jsem.
Odvolací soud na právnické fakultě
Když mi do mailu přišla před čtrnácti dny zpráva, že Odvolací soud pro federální obvod bude po jedno odpoledne zasedat v budově naší školy, neváhal jsem ani na okamžik a přihlásil jsem se mezi uchazeče lačné tohoto divadla. Pevně jsem věřil, že mě čeká zážitek o poznání jinačí než ten z „vrchního“ soudu. Naštěstí jsem se tentokrát nemýlil.
Agenda soudu, jenž nás poctil svou návštěvou, je specifická. Jeho odvolací jurisdikce totiž není dána teritoriálně, ale materiálně. Zabývá se odvoláními ve věcech mezinárodního obchodu, práv duševního vlastnictví, peněžních nároků vůči vládě Spojených států či veteránských výhod, bez ohledu na to, ve kterém státě se konalo prvoinstanční řízení. Bližší popis agendy najdete zde.
Zájem o účast na jednání byl mezi studenty obrovský, takže bylo nakonec jednání soudu promítáno i do vedlejšího sálu pro ty, na něž nezbylo místo v zasedací síni. Na začátku jsme dostali brožuru s životopisy všech soudců a popisem soudu. Všichni přihlášení studenti již předtím obdrželi v mailu soubor veškerých podání k jednotlivým případům, což představovalo několikasetstránkové stohy vyjádření. Když se podíváte na stránku soudu, kde jsou k dispozici nejen rozhodnutí, ale i audio záznamy z jeho jednání, pochopíte, že transparentnost řízení není výjimkou, nýbrž pravidlem, které platí i pro všechny ostatní (alespoň federální) soudy. Ostatně, chcete-li si poslechnout, jaké otázky klade při ústních jednání Nejvyššího soudu třeba soudce Scalia, stačí se podívat sem (na stránku odkazujeme i na levé liště Jiného práva).
„Náš“ senát zasedal ve složení Pauline Newman, která byla předsedkyní a přísedících soudců Friedmana a Radera. Na přednesy účastníků bylo vyhrazeno vždy 30 minut, strany samy sledovaly svůj čas a oznámily, když jim vypršel. Soudci nicméně nenechali strany pouze odříkat své přednesy. Neustále jim skákali do řeči a kladli dotěrné otázky, v nichž odkrývali své úvahy.
„Dobře, pane Mayersi, a jak nás přesvědčíte o tom, že když rozhodneme tak, jak chcete, nepovede to k forum shoppingu?“
„Proč si myslíte, že zrovna tenhle test je přehlednější než ten předchozí?“
„Řekněme, že precedens, na který se odvoláváte, bylo špatné rozhodnutí, které jsme připraveni zvrátit – měl byste pak argumenty, o které byste opřel svůj postoj?“
Soudci se přitom nedali odpověďmi zástupců stran jen tak odbýt, a pokud se jim nezdály přesvědčivé, dále je rozporovali.
„Ale tím neřešíte náš problém. Že je zde k dispozici deklaratorní žaloba bránící zahájení řízení v jiném státě neznamená, že pak strany nebudou závodit o to, kdo dřív podá návrh na takovou žalobu.“
„Ale to pořád opakujete to samé, o tohle tady v tom případě vůbec nejde.“
„Ale vždyť jste tvrdil, že rozhodnutí panelu NAFTA není závazné a teď říkáte, že by se jimi federální administrativa měla vždy řídit. Co tedy rozumíte pod pojmem závaznost rozhodnutí?“
Třebaže výše uvedená slova dávám do uvozovek, nejedná se samozřejmě o přesné citace, pouze o hodně přibližné parafráze, kterými se snažím přiblížit způsob diskuse, jimiž však nemohu dostatečně odkrýt opravdovou hloubku debaty. Každopádně to vypadalo to spíše jako akademická disputace než soudní jednání. Ostatně mnozí ze soudců tohoto federálního soudu jsou bývalí či současní akademici. A udělali na mě opravdu dobrý dojem. Právní zástupci se pod tlakem jejich chytrých otázek chvílemi pěkně potili. Zástupce americké vlády soudce Rader rozebral takovým způsobem, že nebožák začal na chvíli koktat. Soudci se celou dobu snažili podívat se na případ z různých pohledů a opravdu hodně se zabývali otázkou, jaké praktické důsledky by to či ono rozhodnutí přineslo. „Policy“ úvahy byly tedy skutečně výrazné.
Nu a na závěr by se asi hodilo nějaké porovnání s realitou českých soudů. Bohužel, je to ostuda, ale nemohu sloužit. Přiznávám bez mučení, že při samotném jednání českého soudu jsem osobně nikdy nebyl. Porovnat tento post s českou realitou proto musím nechat na Vás. A jsem samozřejmě zvědavý:-)