Judikát s lidskou tváří
Při studiu struktury a způsobu využití srovnávací právní argumentace v judikatuře českých vrcholných soudů v poslední době pročítám desítky rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Něco je zábava, něco už ne a něco je úděs. Abych navázal na "polaritní a korelativně fundovaný substrát", přidávám k dobru cosi, co mi připadá jako okázalé a zbytečné terminologické sebeukájení. Jedná se o část nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (věc prověřování obhájců v trestním řízení), pub. jako č. 98/2004 Sb., celý judikát je přístupný zde.
"Vycházeje z takto naznačeného teleologického odlišení, lze dospět k závěru, dle kterého, právě s ohledem na ustanovení § 56 zákona o advokacii ve znění zák. č. 228/2002 Sb., advokát dle § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro seznamování s utajovanými skutečnostmi podléhá bezpečnostní prověrce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Tímto zákonem dle odkazující normy obsažené v § 38 odst. 7 zákona o utajovaných skutečnostech je občanský soudní řád a soudní řád správní. Nadto zvláštní, od zákona o utajovaných skutečnostech lišící se, podmínky seznamování se s utajovanými skutečnostmi advokáta, jenž vykonává roli obhájce v trestním řízení, jsou zakotveny i v trestním řádu (zejména § 35 odst. 4 a § 198a tr. řádu): "Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris 1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65). Samotná odkazující norma přitom přednost speciality k obecnosti nezakládá, plní toliko funkci informační (v této souvislosti je namístě rovněž upozornit na skutečnost, že navzdory zákonodárcem zvolené formulace nejde v případě § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o delegaci, nýbrž jde o odkaz - delegace je totiž pojmově spjata s hierarchií právní síly normy zmocňovací a normy delegované). Z absence normy odkazující v ustanovení § 38 odst. 7 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na zvláštní předpis upravující trestní řízení tudíž a contrario přednost obecné úpravy v zákoně o utajovaných skutečnostech před zvláštní úpravou přístupu advokáta v roli obhájce v trestním řízení k utajovaným skutečnostem, obsaženou v trestním řádě, dovodit nelze.
Závěr plynoucí z objektivně teleologického výkladu, jakož i výkladu per reductionem ad absurdum je podpořen i argumentem, jenž vychází z maximy vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu (jinými slovy vychází z axiomy racionálního zákonodárce - při aplikaci aktuálního teleologického výkladu z teoretické koncepce "racionálního zákonodárce" vychází např. Ústavní soud Polské republiky - viz A. Kozak, Rodzaje wykladni prawa w uchwalach Trybunalu Konstytucyjnego. In: Z zagadnie wykladni prawa. Red. S. Kamierczyk, Wroclaw 1997, s. 57-60). Upravil-li by zákonodárce v zákonu o utajovaných skutečnostech povinnost advokátů při seznamování se s utajovanými skutečnostmi v roli obhájců v trestním řízení podrobit se bezpečnostní prověrce, musel by pak konsekventně důsledky této úpravy promítnout ve zvláštní skutkové podstatě zakládající důvod vyloučení zvoleného obhájce dle § 37a tr. řádu a zproštění ustanoveného obhájce obhajování dle § 40a tr. řádu. Neučinil-li tak, nelze než dedukovat nenaplnění předpokládané premisy.
I na úrovni metodologie výkladu jednoduchého práva, a to vycházeje zejména z argumentu reductionis ad absurdum a maximy vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu, lze dospět k závěru o opodstatněnosti druhé z naznačených výkladových alternativ § 38 odst. 7 a § 42 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr se opírá i o stanovisko doktrinární, dle něhož se za rozhodující hledisko, tertium comparationis, v případech konfliktu mezi výklady, koncipovanými rozličnými metodami, považuje teleologická redukce (čili výklad per reductione ad absurdum): "Argumentum reductione ad absurdum se používá buď samostatně, nebo tehdy, dovádí-li výklad podle několika jiných argumentů k rozporným (neslučitelným) závěrům." (V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995, s. 173. Argumentum ad absurdum, neboli teleologickou redukci, nazývá pak Neil MacCormick "zlatým pravidlem" výkladu: N. MacCormick, Argumentation and Interpretation in Law. Ratio Juris, No. 1, 1993, s. 26)."
Pro ty, co dočetli až sem, vyhlašuji soutěž o nejlidštěji napsané rozhodnutí některého z vrcholných soudů (ÚS, NSS, NS), tedy o judikát s lidskou tváří. „Lidskostí“ míním srozumitelnost a přístupnost pro běžného smrtelníka, zároveň však přesnost vyjadřování a slušnou argumentaci. Jakékoliv literární prvky, nedej Bože dokonce vtip a styl, představují jenom další plusové body. Své návrhy prosím dávejte do komentářů (výjimečně bychom myslím na Jiném právu nic nenamítali proti anonymním návrhům, aby se soudci či asistenti nestyděli upozornit na svá zdařilá dílka).
35 komentářů:
Nechápu, proč má soudce potřebu v odůvodnění rozhodnutí dělat tak četné odkazy na odbornou literaturu, zvláště když se jedná o naprosté banality.
Např.:
"Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit." (Ch. Perelman, Logique Juridique. Paris 1976; cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre. Freiburg-München 1979, s. 65).
Nebýt Perelmana, tak nás to asi nenapadne. :)
Možná tím jen prozrazuje hloubku své neznalosti, ale já jsem se díky dotyčnému odůvodnění přinejmenším dozvěděl to, že zřejkmě není "axiom, bez axiomu", jak jsem se doposud domníval, ale "axioma, bez axiomy"...
Jinak mým kandidátem na "nejvíce NEsrozumitelné" rozhodnutí Nejvyššího soudu byl mohl být např. rozsudek NS z 29. června 2000 sp. zn. 33 Cdo 2564/98, a to nikoli z důvodu složitých a obtížně pochopitelných formulací, nýbrž z důvodu jeho argumentační slabosti. Šlo o judikát, kdy NS tvrdil, že ten, dko bezúplatně převedl na někoho jiného členský podíl v bytovém družstvu, se nemůžu domáhat vrácení daru podle § 630 ObčZ, a to s následujícím "odůvodněním":
----------------------------
Citát:
"...na bezplatný převod členských práv a povinností v družstvu NELZE aplikovat ust. § 628 a násl. obč. zák, neboť se NEJEDNÁ o darovací smlouvu. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu není v obchodním zákoníku (...) upravena jako zvláštní typ smlouvy ve smyslu ust. § 269 odst. 1 obch. zák.; jde však o nepojmenovanou smlouvu speciálně upravenou kogentním ustanovením § 230 obch. zák., mající charakter absolutního obchodního závazkového vztahu (§ 261 odst. 3 písm. b) obch. zák.). Jedná se o závazkový vztah, na který se bez ohledu na to, že subjektem tohoto právního vztahu nejsou podnikatelé, vztahuje právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Z TOHOTO DŮVODU NELZE na tento obchodní závazkový vztah, kterým se bezplatně mimo jiné poskytuje i právo, byť s úmyslem darovat, aplikovat ustanovení vztahující se k pojmenované smlouvě upravené v občanském zákoníku - darovací smlouvě ve smyslu ust. § 628 obč. zák."
_________________
Dodnes mi není jasné, na základě jakého konkrétního myšlenkového pochodu tehdy NS z faktu, že ten který právní vztah je "absolutní obchod", dovodil, že na daný vztah "Z TOHOTO DŮVODU" nelze subsidárně aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující jednotlivé smluvní typy.
(POZN. cit. judikát byl nedávno naštěstí překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 266/2005, ze dne 21.3.2007)
V souvislosti s debatou o srozumitelnosti odvůvodnění soudních rozhodnutí a odkazů v nich obsažených musím zmínit jednu lahůdku s citací ESD v rozhodnutí Vrhního soudu v Olomouci ze dne 14.11.1996, sp.zn. 2A 6/96 ŠKODA, automobilová (na stránkách www.compet.cz totiž soudní rozhodnutí neanonymizujeme :), byť tohle konkrétní tam ještě není): "Ani Evropský soudní dvůr nezůstal při prosté aplikaci článku 86 Smlouvy, když kupř. v případě Sentinental Can uved, že...", což je roztomilá slovní hříčka, neboť soud mě patrně na mysli rozhodnutí ESD 6/72 Continental Can.
Jinak ale mohu při hledání rozhodnutí s lidskou tváří soutěžní judikaturu doporučit.
Dobrý den,
aniž bych se chtěl pouštět do hájení či kritiky rozhodnutí soudu jemuž asistuji (myslím, že to na Jiném právu nedělá nikdo, tedy tu kritiku), dovolím si upozornit, že je třeba rozlišovat publikum k němuž odůvodnění směřuje.
To co se právníkovi (v komentovaných pasážích) právem ;-) zdá banální, nemusí platit pro neprávníka, vysokého resortního úředníka, resp. pro právníka specialistu.
Aniž bych znal konkrétní motivy soudce zpravodaje (tuším že šlo o prof. Holländera), cítil jsem za obsáhlou citací snahu přesvědčit zejména NBÚ (jenž byl a je tvůrcem novelizací zákona jenž se ho týká), že argumentace speciální normou je něco naprosto běžného.
Nic to však nemění na tom, že rozhodnutí musí být srozumitelné.
Ad Hynek Baňouch:
Musím prisvedčiť, naozaj je to o tom, koho chcete presvedčiť. Bohužiaľ takýto postup, kedy každú banalitu ešte opriem o nejaký citát z literatúry, musím niekedy používať aj pri komunikácii so sudcami v rámci civilného procesu (okresnými aj krajskými).
Neviem, či je to špecifická skúsenosť zo SR, alebo to platí aj pre ČR.
ad hynek baňouch
Pokud chci někoho přesvědčit, že něco je naprosto běžná věc, pak se obávám, že odkaz na knihu o právní logice ve francoužštině ze 70. let bude spíše kontraproduktivní. :)
Jsem plně srozuměn s Michalovou averzí (ach, už mám určitě černou tečku) na cizí slova a odborné výrazivo. Většina komentátorů je rovněž velmi kritická až jedovatá.
Pro mě je však výše uvedený judikát (přesněji řečeno výtah z tohoto judikátu) stále v mezích "margin of appreciation" (narozdíl od "polaritního a korelativně fundovaného substrátu"). Je poměrně hutný a dýchá z něho německá doktrína (nemám nejměnší tušení, kdo byl soudcem zpravodajem, ale pokud jím byl opravdu prof. Holländer, tak to dává smysl), ale není nečitelný ani nesrozumitelný. Podle mě ho není ani třeba ospravedlňovat snahou přesvědčit NBÚ.
Holt, nemusí být každý jako Lord Denning (Tvůj guru, Michale?). A není třeba smést bez milosti každého, kdo dělá věci "trochu" jinak.
V červencovém čísle Právníka mi vyjde článek o právní argumentaci, kde si mimo jiné dělám legraci z toho, jak právníci rádi používají latinské výrazy jako třeba "argumentum a contrario." Je to opravdu zábavné, protože ani specialisti na aplikaci logiky v právní argumentaci nejsou zajedno, co je to vlastně a contrario argumentace, a na jakém principu funguje. Totéž platí o ostatních tzv. logických metodách výkladu. Osobně mám zato, že většina právníků latinskou terminologií pouze šperkuje svou argumentaci, aby vypadala více vědecky.
Ze by byl autorem vysmivane pasaze skutecne TEN VELKY Prof. Hollander??? Respektovany "vudce vetsiny Ustavniho soudu" a podle vyzkumu T. Nemecka nejvlivnejsi pravnik v CR, navzdory tomu, ze mu v roce 2006 v PR nevysel ani jeden jediny pravni clanek? Neni mozna. V tom pripade si prectu radeji neco od M. Bobka ci jeste radeji od J. Kresadla, ktereho povazuji za jednoho z nejzdatnejsich remeslniku ceskeho jazyka. Co na tom, ze neni pravnik. Ma styl.
Jen strucne k M. Petrovi. Ja osobne nemam pocit, ze by prave judikatura v souteznepravni oblasti vynikala lidskou tvari. Mam spise opacny dojem. Jsou to velmi casto prave rozhodnuti soudu v teto oblasti, ktera nejsou nejpresvedcivejsi. Snad je to tim, ze soudci se prezkumu spravnich rozhodnuti dotykajicich se soutezniho prava spise vyhybaji namisto toho, aby jej provadeli. Mozna je to tim, ze soutezni pravo je do znacne miry zalozeno na klise, dogmatech a myslenkovych floskulich, ktere soudy proste jen papouskuji ci hraji variace na zname tema a do SKUTECNYCH (tj. kritickych, odvaznych, objevnych a puvodnich) uvah se nepousti.
Off-topic otázka pro Tomáše Sobka:
Koukám, že často přispíváte do Právníka. Zajímalo by mě, zda redakce vskutku vyžaduje dodržení níže citovaného a dle mého soudu dosti bizarního pravidla pro grafické úpravy předloženého článku - viz pokyny pro autory?
"3. Poznámky číslujte průběžně a zařaďte za text článku. Jména autorů v citacích v poznámkách podtrhněte přerušovaně. Text, který má být sázen kurzívou, podtrhněte vlnovkou, polotučně čarou."
Již delší dobu mi to vrtá hlavou, ač tento "problém" nemá pro mě žádnou praktickou relevanci. ;-) Mé poruzumění okolnímu světu se však díky vaší odpovědi může stát opět o krapet úplnější a jasnější. ;-)
Ad Matěj Šuster
Pokyny pro autory v časopisu Právník neberte vážně, jsou jen reziduem z dob psaní na stroji.
Tomáš Sobek:
Děkuji. Další záhada úspěšně objasněna. ;-))
Abych to dovysvětlil. Výkonný redaktor časopisu Právník je JUDr. Masopust. Je to starší, velmi vzdělaný pán, kterému ale byla existence počítačů utajena. Vůbec mu to nechybí. Jenom se diví, že zaměstnanci ÚSP AV ČR koukají v pracovní době na televizi. To prý za Knappa nebylo.
Omlouvám za off-topic příspěvek.
Ad Hynek Baňouch:
Díky moc za zmínku o publiku, pro které ÚS píše. Mě to vrtalo hlavou již při psaní toho příspěvku, ale nechtěl jsem ho zbytečně nafukovat. Pro koho tedy ÚS píše? Kdo je jeho zamýšlené publikum?
Teď si bohužel nevzpomínám, kde jsem to četl, ale myslím, že to byl některý z článků W. van Gervena, kde rozlišoval (pozor, teď přijde klišé) styl psaní rozsudků v hlavních právních kulturách v Evropě podle toho, ke komu soudce (především vrcholného soudu) mluví. V Anglii mluví soudce ve svém odůvodnění k advokátovi, je to dialog mezi „bar“ a „bench“. Bere ho víceméně jako rovného partnera (taky vzhledem k tomu, že před pár lety byl sám ještě na druhé straně), proto je rozhodnutí dialogem, detailnějším odůvodněním a snahou přesvědčit partnera. Ve Francii mluví soudce, tedy hlavně nejvyšší soudce, k nižším soudů a úřadům. Proto ta nařizovací stručnost. V Německu mluví soudce k profesorům práva. Proto ta komplikovanost, proto ty citace doktríny.
Ke komu mluví Ústavní soud? K úředníkům a advokátům NBÚ? Rozhodně bych nerad podceňoval ani jedny, ani druhé, ale je to skutečně skupina osob, která si po večerech listuje sebranými spisy Chaima Perelmana a před spaním se zálibně polaská s v kůži svázanými čísly Ratio Juris? Jakou argumentační hodnotu má pro běžného profesionála (a to ani nemluvím o normálních, rozumných lidech) odůvodnění, které je v podstatě napsáno v latině?
Ale dosti kritiky. Mohl bych zopakovat svoji původní prosbu: neměl by někdo raději nějaký hezký judikát, který bychom pak mohli opěvovat? Sentinental Can je hezký začátek, ale přeci jenom …
Nádherný příklad skvělého, čtivého a STRUČNÉHO rozhodnutí je to, které dávám svým studentům - je to ANDREWS v. UNITED AIRLINES, INC. 24 F.3d 39; 1994 U.S. App. LEXIS 10601; 32 A.L.R.5th 729.
Je to rozhodnutí UNITED STATES COURT OF APPEALS FOR THE NINTH CIRCUIT, autorem je vynikající soudce A. Kozinski.
Stojí to za přečtení - a Váš příští let letadlem již nikdy nebude takový, jako před četbou tohoto rozhodnutí!
Aha ... diky moc a doplnuji svoji prosbu: myslel jsem ceske rozhodnuti.
Ad M. Filipek:
Mam take nutkanie zastat sa prof. Hollandera - je to skutocne (minimalne na ceske pomery) mimoriadne erudovany pravnik a vyborny ucitel, zrovna v pondelok nam to v Prahe zase ukazal.
Ta neobratnost v pisomnom prejave moze byt sposobena a) tym, ze hovorena rec sa fakt neda len proste prepisat, b) tym, ze ma pisomne neobratnych asistentov. Opravte ma, ak sa mylim, ale pokial viem, jeho asistentom je Libor Hanus. V Pravnikovi 1/07 mu vysiel clanok, ktory by sme mohli smelo zaradit po boku korelativne fundovaneho substratu. Ale v inych periodikach som od neho cital o dost stravitelnejsie elaboraty. Tak neviem...
Ad peter brezina
O odborných schopnostech P. Hollandera tady snad nikdo nepochybuje. Pochybnosti byly o tom, zda v tomto případě nevybočuje ze žánru odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ad Zdenek Kuhn:
to je fakt skvele, najlepsia pasaz je "As harried travelers try to avoid the agonizing ritual of checked baggage, they hand-carry more and larger items - computers, musical instruments, an occasional deceased relative". Tiez vam v lietadle obcas nieco smrdi? :)
Inak pri hladani som narazil na dalsie kusky sudcu Kozinskeho, odporucam dissent, ktory zvratil pravomocne rozhodnutu vec, a clanok o nom. Berte to pripadne ako dodatok k davnejsej diskusii.
Ad Tomas Sobek:
To mas asi pravdu, kazdopadne si k zanru pozri ten clanok, pripadne aj rozsudok. Fiktivny dialog sa veru v podobnych dokumentoch moc casto nevidi ;)
technicka:
sorry za ten dlhy link v minulom komentari, tri krat som to opravoval, furt sa to takto kazi...
K prosbe M.B. Zrovna dnes jsem narazil na tiskovou zpravu, ktera ve mne vzbuzuje nadeji, ze rozsudek, ktereho se tyka, je rozsudkem s lidskou tvari. Tiskova zprava referuje o rozsudku NSS o obcanstvi pana Eugena Czernina. NSS posuzoval, zda pan Eugen Czernin splnil podminku aktivni ucasti v boji za osvobozeni.
Posilam kratky uryvek z tiskove zpravy:
"Soud dospěl k závěru, že Eugen Czernin podmínku aktivní účasti v boji za osvobození nesplnil. Podle NSS je zřejmé, že v době okupace mnoha lidem působícím v různém postavení na jeho panstvích hmotně i v nemateriální rovině citelně pomohl a není ani pochyb o jeho protinacistickém smýšlení. „I při plném zhodnocení těchto ve prospěch původního žadatele hovořících skutečností je však nutno konstatovat, že z žádné z nich – ve světle rozhodovací praxe bývalého Nejvyššího správního soudu – nelze dovodit aktivní účast Eugena Czernina na zápasu („boji“) s okupační mocí se záměrem tuto pokořit. Tento závěr pak jen potvrzují důkazy svědčící o společenských kontaktech původního žadatele se špičkami okupační správy, říšského protektora nevyjímaje, resp. finančních darech poskytnutých jím straně NSDAP. Byť Nejvyšší správní soud nepochybuje, že mohlo jít (a patrně šlo) do značné míry o jednání vynucená společenským postavením Eugena Czernina, nelze je na druhou stranu ani zcela bagatelizovat, jak se o to snaží stěžovatel, neboť o „celkovém zaměření“ původního žadatele svým způsobem rovněž vypovídají,“ uvádí se mimo jiné v rozhodnutí NSS."
Po stránce srozumitelnosti zřejmě onomu rozsudku nelze nic vytknout, avšak vykládat § 1 odst. 1 bod 2 dekretu 108/1945 Sb. ("osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem") extensivně, je úděsné.
OK, můj český favorit je rozsudek sepsaný Borisem Filemonem (Krajský obchodní soud v Brně, sp.zn. 11 Cms 231/96, publ. Jurisprudence, vynutitelnost práva a právní praxe č. 4-5/2000, str. 34 násl.). I po letech jsem z pera českého soudce nic lepšího nečetl. Šlo o známkoprávní spor, kdy KS v Brně rázně uťal žalobu, která sama vycházela z nekalosoutěžního jednání. Posuďte sami:
Kořeny nekalosoutěžního jednání soud shledal v žalobcově nabytí ochranné známky v souvislosti s kroky původního přihlašovatele – proč by si jednadvacetiletý podnikatel – “stánkař” nechal zapisovat ochrannou známku zobrazující kombinaci cizích výrobků? Přitom úkon – jednostranná žádost o převod přihlášky – byl učiněn týž den, co byl do obchodního rejstříku zapsán žalobce. Z toho všeho nepřímo vyplývá, že dotčená ochranná známka č. 180198 byla zaregistrována na základě spekulativního postupu žalobce. Ten nikterak nevyvrátil a ba ani nezpochybnil tvrzení žalovaného, že bližší informace ohledně ochranné známky mu žalobce při jednáních úmyslně zatajil. I v souvislosti s tím nutno vykládat žalobcovo jednání jako nekalosoutěžní a porušující hospodářskou soutěž, neboť jeho cílem bylo znevýhodnění a poškození žalovaného na trhu tím, že by si žalobce výhradně pro sebe bez jakéhokoli přičinění přivlastnil všeobecně volně použitelnou cizí myšlenku ohledně láhve a tlakového uzávěru. Svědčí o tom i tvrzení žalobce o výzvě žalovanému, aby upustil od používání obalů, jež jsou obsahem ochranné známky – to jednoznačně ukazuje, že žalobce ve svém nekalosoutěžním jednání pokračoval. Důkazem toho je i žaloba, vedená snahou žalobce o výkon formálního známkového práva. Výkonem tohoto práva vůči žalovanému, byť by i bylo řádně nabyto, by žalobce jednoznačně podkopal pozici žalovaného jako soutěžitele. Tím by buď sám či pro jiný subjekt neoprávněně získal soutěžitelský náskok, tedy by žalovanému evidentně způsobil újmu, což by se příčilo zásadě hmotného práva, vyslovené v generální klauzuli o nekalé soutěži. Ten, kdo je oprávněn užívat ochrannou známku, smí svého formálního práva využívat jen v mezích dobrých mravů soutěže, v žádném případě ho nesmí zneužít k nekalému jednání a k poškození práv jiného soutěžitele. Přitom nikoliv samotné udělení práva k ochranné známce je nekalé, nýbrž způsob, jak je toto právo používáno – tedy zneužíváno vůči žalovanému. Jednání žalobce je z pohledu výše uvedených ustanovení zákonů flagrantně v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť i ochrannou známku právně bezvadnou směl by žalobce použít jen v mezích poctivé soutěže a dobrých mravů, v žádném případě by nesměl svého formálního práva zneužít k nekalému jednání a k poškození hmotného práva žalovaného. Žalobce toho nedbal a svým jednáním se dostal do rozporu s dobrými mravy soutěže, mimo jiné i proto, že jednání žalovaného o nákupu předmětných láhví s uzávěry od zahraničních producentů probíhalo již předtím, než by vůbec mohla být přihláška ochranné známky převedena z D. B. na žalobce.
Soudu je z praxe známo, že v ČR se množí případy zneužívání účelových registrací nejrůznějších ochranných známek, ať již výrobků, ke kterým žadatel o registraci nemá žádný vztah. Podobně např. v roce 1994 – tedy v době řízení ohledně žalobcovy ochranné známky – byly i široké tuzemské veřejnosti ze sdělovacích prostředků známy někdy i úspěšné snahy o registraci ochranných známek, jinak přináležejících světovým výrobcům – mimo jiné proto musela být pod tlakem USA a ostatních ekonomicky nejvyspělejších států světa novelizována zákonná úprava ochranných známek. Ve světle dvou uvedených typů případů nutno nahlížet i na kroky žalobce. Ten si nechal jako ochrannou známku zaregistrovat kombinaci výrobků různých subjektů, přičemž sám žádným způsobem neprokázal, že by výrobky tohoto druhu sám produkoval či byl autorem jejich návrhů, nebo že by alespoň tvůrčím způsobem vymyslel kombinaci různých dílčích komponent (především láhve a ventilu, dále též ochranné síťky a podstavce) s novou dosud neznámou či alespoň nevyužívanou užitnou hodnotou. Naopak: takovéto láhve jsou vyráběny na více místech Evropy, přičemž ventily jsou na území České republiky dodávány výrobcem maďarským a je docela možné, že tyto ventily dodávají i jiné subjekty. Tomu přisvědčil i sám žalobce, když uvedl, že tyto výrobky hodlal nakupovat od jiných subjektů. V tomto světle se naskýtá otázka, co vlastně chtěl žalobce svou ochrannou známkou chránit – vždyť šlo o produkt invence duševní – průmyslové jiných subjektů, který však má tak obecný charakter, že ani tito původci nebyli schopni nechat jej patentově chránit. Žalobce to však bez jakýchkoliv etických zábran učinil ve svůj prospěch. K tomu však neměl žádného autorskoprávního ani ekonomicko-právního oprávnění, o morálních aspektech ani nemluvě.
Žalobcův návrh na zápis ochranné známky a snahu o výkon známkového práva nutno hodnotit a vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajícího a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého obchodního styku. Proto soud též ve smyslu § 265 obchodního zákoníku nepřiznal právní ochranu žalobcovu výkonu práva, a to pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Na daný spor nutno nahlížet i skrze obecná ustanovení zákoníku občanského o právních úkonech, obsažená v jeho části prvé – obecná ustanovení hlavy čtvrté a to konkrétně odst. 2 § 34, dle kterého právní úkon je třeba vykládat nejen dle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo jej učinil. Návazně by úkony žalobce, směřující ke zneužití formálního známkového práva, bylo možno hodnotit jako neplatné dle ustanovení § 39 zákoníku občanského, dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem znamená nejen rozpor s občanským zákoníkem, ale všemi předpisy kogentní povahy, které mají právní sílu zákona. Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. O obcházení zákona jde tehdy, jestliže je právním úkonem učiněno něco, co sice není se zákonem v přímém rozporu, ale ve svých důsledcích by vedlo k tomu, že by zákon nebyl dodržen. V rozporu s dobrými mravy je právní úkon zejména tehdy, jestliže je porušeno společenské určení stavu, o který jde – tedy širší smysl ochranné známky. Neplatnost podle § 39 je neplatností absolutní.
V rámci sporu nastala z hlediska hmotněprávního situace, kdy žalobce své návrhy opírá o právo známkové, zatímco tvrzení žalovaného v rámci jeho obrany nepřímo odkazují na ochranu hospodářské soutěže a na soutěž nekalou. Konkurence norem v podobě zákona o ochranných známkách a části obchodního zákoníku, zabývající se nekalou soutěží, není žádným předpisem upravena. Přihláška ochranné známky byla podána za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, a zákona č. 14/1992 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví. Soudu nepřísluší pravomoc k řízení o ochranných známkách a jejich výmazu, byť by došel k závěru, že dotčená známka pro svou nezpůsobilost zapsána být neměla, a to jednak proto, že v daném případě jde o pouhé vyobrazení výrobku (navíc cizího), dále proto, že neplní základní funkci – rozlišení, neboť tvar výrobku – láhve s tlakovým uzávěrem – vyplývá z jeho povahy a je nezbytný pro dosažení technického výsledku, zároveň dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu. Přitom tato podstatná užitná hodnota vyplývá přímo z povahy použitého patentního uzávěru ve spojení s polyetylénovou láhví. Na tyto překážky měl patentový zástupce ing. J. S. svého klienta upozornit a přihlášku nepodávat. V souvislosti s činností uvedeného patentového zástupce není bez zajímavosti, že k přechodu práva k ochranné známce – a to i ve fázi řízení o přihlášce – může dojít jen na základě řádné písemné smlouvy – tedy úkonu dvou- či vícestranného. V daném případě však k převodu došlo na základě pouhého jednostranného úkonu – “postupního prohlášení” přihlašovatele D. B. z 30. 8. 1994, učiněného prostřednictvím patentového zástupce.
Rovněž nelze ignorovat ustanovení Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., která je dle čl. 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku našeho státu. Dle odst. 1 článku 11 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků (tedy i majitelů ochranných známek), a to jak žalobce, tak i žalovaného, stejný zákonný obsah a ochranu. Návazně dle odst. 3 téhož článku vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Vlastnické právo je v tomto kontextu jak Evropskou komisí pro lidská práva, tak i Evropským soudem pro lidská práva pojímáno široce – tak, že zahrnuje i práva nehmotná, a citovaná ustanovení Listiny se proto vztahují i na tento soudní případ, v němž soud shledal jejich porušení žalobcem.
Úspěch žaloby by zároveň znamenal podstatný, ničím neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva svobodně podnikat a porušení ústavní zásady, podle které co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Přičemž v žádném zákoně není výrobci zakázáno používat pro své výrobky shodné obaly jako jiní výrobci – klasickým příkladem je plnění piva do typizovaných láhví.
To, že podobný nemrav obchodní nebo soutěžní se i v jiných případech zneužití právního institutu ochranných známek v České republice pokusil zakořenit a že žalobce se spoléhal na ryze formální výklad absolutních známkových práv bez ohledu na ostatní chráněná práva, neznamená, že by se jednání činěné v rozporu s dobrými mravy soutěže mohlo stát předmětem právní ochrany ve spořádaném právním řádu, k němuž naše společnost směřuje.
Proto soud s přihlédnutím jak k právu žalovaného, plynoucího z toho, že ještě před zápisem předmětné ochranné známky a před samotným vznikem žalobce užíval jako obal pro plnění svých produktů kombinaci láhví, tlakových uzávěrů, ochranných sítěk na láhve a podstavců, tak i ke generální klauzuli o nekalé soutěži, jakož i vzhledem k ustanovení § 265 obchodního zákoníku a k ustanovení § 39 zákoníku občanského a Listině základních práv a svobod, prvé dva petity žaloby zamítl v celém rozsahu.
Jedno ze soudních rozhodnutí, které podle mého názoru doslova srší lidskostí a které řadím do kategorie „tímto si listuji před usnutím“, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2007, sp.zn. 2 As 60/2006. Toto rozhodnutí bylo v době svého vydání relativně intenzivně komentováno různými médii, ale jednalo se většinou o střelbu mimo terč (http://ihned.cz/c3-20388600-000000_d-o-primitivech), pramenící pravděpodobně z jeho povrchního či útržkovitého čtení. Jedinou světlou výjimku v tomto představuje komentář Tomáše Němečka v jeho pravidelním středečním právnickém okénku(http://ihned.cz/3-20426200-primitiv-000000_d-57). Každopádně, zde (http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=9996) je originál a doporučuji nepřeskakovat rekapitulační část ;-).
Do soutěže by v kategorii lidskosti, nebo též users friendly, mohl aspirovat rovněž tento opus – Sexy život s Asterkou (http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=10548), posuďte sami.
ja si dovolim zacitovat jednu perlu z toho "primitivneho" spisu:
"Rodiče J. Š. také vyslovili podivení nad tím, že se taková malichernost dostala až před Městský úřad Otrokovice."
A co az zistia, ze sa do dostalo az pred NSS? To bude teprv podiveni! :)
Přečetl jsem si to druhé rozhodnutí NSS ("Sexy život s Asterkou"), nevím, jak po stylistické stránce, ale obsahově mě toto rozhodnutí moc neuchvátilo.
Citát:
-------------
"... hodnocení mravnosti je ze své podstaty subjektivní, ovlivněné osobou hodnotícího a podmíněné kulturním prostředím i časem, v nichž je zaujímáno. Pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti lze odkázat např. na rozsudek prvorepublikového Nejvyššího správního soudu Boh. A 11944/35, kde bylo shledáno nepřístojným „zejména společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného ...“. Nelze vyloučit, že pořad, za který byla žalobkyni uložena pokuta, může být s odstupem několika let či desítek let hodnocen jako zcela nezávadný, Nejvyšší správní soud se ovšem postavil na stanovisko, že v současné době i bez nutnosti jeho hodnocení znaleckými posudky lze dospět k závěru o jeho vybočení z přípustných mezí denního vysílání."
-------------------
No, když už NSS vychází z teze o subjektivním a dobově podmíněném obsahu pojmu "mravnost", pak by mě zajímalo, na základě jakých konkrétních argumentů dospěl NSS k závěru, že dotyčný pořad je v současnosti je z hlediska mravnosti "závadný" (ohrožuje mravní výchovu mládeže)? Nechal si snad soud udělat nějaké reprezentativní šetření názoru veřejnosti, nebo se v otázce "mravnosti" vyslovil "ex cathedra"? Anebo snad při takovémto výkladu pojmu "mravnost" není rozhodující (empirický) důkaz o tom, jak danou otázku v současnosti "z hlediska mravního" hodnotí věřejnost, nýbrž je rozhodující názor soudce? :-)
Za to rozhodnutí NSS ve věci "Primitiv" je velmi dobré stylisticky i obsahově.
Dlouho jsem přemýšlel, zda existuje vůbec nějaký český rozsudek, kterého bych si vážil. Když si vybavím takové hrůzy jako je nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb., ve věci R. Dreithaler nebo nález I. ÚS 27/96 ve věci kaucí, kde ÚS vlastnoručně porušil čl. 36 Listiny, tak mnou cloumala pochybnost. Nakonec jsem našel 3: rozsudek NS ČSR ze dne 3. 2. 1928, R 7751 R II 28/28, Vážný 28, X.a: 171, ASPI: 8385. Zde si na na ukázku dovolím ocitovat rekapitulaci předchozího projednávání: "Proti výpovědi ze zabraného majetku Státním pozemkovým úřadem Janu II. panujícímu knížeti z Liechtensteinu podal vlastník rekurs, jemuž rekursní soud nevyhověl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu." A to je všechno. Je možné, že to Vážný nebo APSI zkrátili, ale jaké blaho v porovnání s rekapitulační mánií dnešních soudů. Přitom rekapitulace nezajímá ani strany (ty ji znají), ani veřejnost (ta ji nepotřebuje).
Rozsudek NSS ze dne 24. 10. 1922, Boh. admin. 1596/22 (15040/22), ASPI: 12627. Krátká ukázka z odůvodnění: "Sahajíc svým původem do XII. století, přijala universita podobu právní, která pro toto období dějin je typická. Je to svobodné sdružení, neboť myšlenka sdružení stala se v této době panujícím principem organisačním a zůstala jím potom asi po 300 let (Gierke, Rechtsgeschichte der deutschen Genossenschaft, str. 296 a násl. a 437 a násl.). Universita středověká byla svobodná a samostatná korporace učených a učících se, universitas doctorum et scholarium. Obě nejstarší, boloňská a pařížská, vznikly tím způsobem, že nějaký počet vynikajících učenců, kteří pojednávali o některých oborech vědních, podle methody tehdy nové a požadavkům doby přiměřené, shromažďovali kolem sebe trvale okruh žáků, a že během doby žáci a učitelé v jednom místě takto shromážděni semknuli se v korporaci (Hinschius, System katholischen Kirchenrechtes IV, str. 640, a dále Gierke, 1. c. str. 437). Zajisté podléhaly university v některých vztazích vlivu a dozoru stolice papežské i moci zeměpanské, nicméně nestaly se korporacemi nebo ústavy do církevního organismu, nebo do státního organismu právně včlenněnými (Hinschius, 1. c. 655, srov. Tomek, Děje university Pražské, str. 32), nýbrž byly a zůstaly ve středověku napořád korporací, jež "vedle práva veřejně učiti má svou autonomii, své soudnictví i samosprávu, určujíc svobodně svou vlastní organisaci, volíc sobě svobodně své představené a své orgány, přijímajíc a vylučujíc svobodně své členy, korporací způsobilou k právům majetkovým i k právním jednáním práva občanského". (Gierke, 1. c. 438)"
Rozsudek NSS ze dne 9. 9. 1919, Boh. admin. 173/19 (4222/19), ASPI: 12252. Opět velice stručná rekapitulace: "Když byl jeden z voličů obce Nýrska podal námitky proti voličským seznamům této obce, usnesla se místní volební komise, aby stěžovatel byl z listin těch vymazán, protože podle výsledků šetření bydlí od 15. října 1917 v Klatovech. Toto rozhodnutí opíralo se hlavně o zprávu popisného úřadu města Klatov, dle níž Josef Pankratz se svou rodinou "bydlí" od 15. října 1917 v Klatovech č. pop. 121-IV, a jest též ve voličských seznamech této obce zapsán. Stížnost podaná do tohoto usnesení místní komise byla komisí u okresní správy politické zamítnuta. O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:"
Hmm, asi bych sem měl chodit častěji, než jen příležitostně. :o)
Okomentovat