Richard A. Posner v časopise New Yorker aneb Kdy soudci vymění výlohy svých obchodů??
Vyšel v časopisu New Yorker v prosinci 2001 a přibližuje osobnost tohoto neuvěřitelně plodného autora (nevím, jestli jsem na to někde narazil v článku R. Dworkina, nebo jsem to jen od někoho slyšel, Dworkin ale jeho produktivitu poněkud zpochybňuje; spočítal, kolik času by Posner musel jen od narození strávit čtením všech publikací, které pak ve svých článcích cituje, a vyšlo mu dost nerealistické číslo. Nicméně Dworkin patří k největším odpůrcům Posnerova pragmatismu a vůbec přístupu k právu).
Posnerovu produktivitu nicméně osvětluje tato pasáž článku, kde je líčen jeho vztah ke společnosti a různým sociálním aktivitám:
Posner prefers to avoid social life. “People don’t say interesting things,” he says. “A lot of socializing is just dull — I’d rather read a book. I have a friend, an economist who’s Swedish, and he told me that Sweden has terrible television, so people there spend their time visiting each other. But that’s worse, because when you watch television you get some information, you even get some moral instruction, you learn to be nice to single mothers or what have you, but socializing, particularly family — well, that is deadly. When you’re just talking with your friends about trivia, what’s the point?”
No, něco mi říká, že produktivní jako Posner asi nikdy nebudu...
Článek je ale zajímavý i tím, že poměrně jednoduše vysvětluje kořeny hnutí Law & Economics a také Posnerův vlastní názor na to, jak by měli soudci přistupovat k odůvodňování svých rozhodnutí. Posner to na jednom ze svých veřejných vystoupení charakterizoval takto:
There was an old Jewish joke, [...], that summed up his views of judicial writing—and of law in general, for that matter—quite well. A man walks through a ghetto in Eastern Europe and spies a mohel’s shop window (a mohel, Posner explained, is a person who performs circumcisions [tedy obřízku]). He notices to his surprise that the window is full of watches. The man asks the mohel, “Why the watches?” and the mohel says, “Well, what would you like me to put there?” Watches, Posner explained, wrinkling his nose ever so slightly, is what most of legal talk consists of—jargon, boilerplate, and patriotic flourishes. If only judges were bold enough to be candid — if only they would stop spouting pious rubbish about ethics and start talking about how the world really works—then they would take down the watches and fill their shop windows with something else.
Zajímavě o Posnerových názorech diskutuje Brian Tamanaha na blogu Balkinization, na jehož post jsem zde již upozorňoval, článek v New Yorkeru Vám ale poodhalí i Posnerovu osobnost... Musím přiznat, je to dobré čtení do tramvaje nebo ráno ke kafi (tak jsem ho dnes přečetl já), setkat se s tím chlapíkem bych ale asi ani nechtěl – zřejmě by mi brzo dal najevo, že se mnou ztrácí čas a šel si číst nějakou knihu...