Promoce na Harvard University

Ve svých postech jsem se snažila zachytit hlavní body, kolem kterých se studium na Harvard Law School točí. Promoce je samozřejmě jedním z těch nejdůležitějších. Celá univerzita, čili Harvard College a všechny fakulty mají promoci ve stejný den, letos 24. května, což má za následek přibližně ztrojnásobení počtu osob pohybujících se v malé Cambridge, stejně jako v univerzitních kampusech. Promoce je samozřejmě velká událost, na kterou se všichni velice pečlivě připravují. Vše musí proběhnut dle plánu, a to správnou velikostí talárů počínaje a úpravou květin v crimson barvě (oficiální barva Harvardu) konče. Promoční den je rozdělen do tří částí: zahájení a hromadné svěření titulů prezidentkou Harvard University prof. Drew Gilpin Faust ve starém univerzitním kampusu, po kterém následuje individuální předávání diplomů děkany v kampusech jednotlivých fakult, a zakončení opět ve starém kampusu, kde hlavní host, letos Fareed Zakaria, pronese svůj projev.

Celý příspěvek

Legal Clinics a odborná periodika jako součást studia na Harvard Law School

Abych ve čtenářích nezanechala dojem, že Harvard Law School je pouze chladnokrevné na business orientované prostředí plné sobeckých studentů, ráda bych se v tomto postu věnovala druhé stránce výuky práva, kterou je aktivní zapojení studentů do vydávání odborných časopisů a právní pomoci v rámci tzv. legal clinics.

Celý příspěvek

Financování politických stran a úvahy o spravedlnosti, aneb knižní tipy z Ameriky

Ráda bych Vás upozornila na dvě velice zajímavé knihy, se kterými jsem se nedávno seznámila a jejichž autory jsou profesoři, se kterými jsem měla tu čest přijít do styku. První z nich je kniha nazvaná Republic, Lost: How Money Corrupts Congress – and a Plan to Stop It, jejímž autorem je prof. Lawrence Lessig, idol mnoha amerických právníku i neprávníků a legenda IP a internetového práva, který v současné době působí jako šéf institutu etiky na Harvard University a zároveň vyučuje smluvní právo na Právnické fakultě. Kromě toho je též politickým aktivistou, přičemž jeho hlavním předmětem činnosti, resp. kritiky je tzv. institucionální korupce. Ve své poslední knize prof. Lessig navrhuje systém, který by měl minimalizovat korupci a ovlivnitelnost politiků omezením a zprůhledněním financování politických stran, a to zejména v průběhu předvolebních kampaní. Lessig vychází mimo jiné z výsledků průzkumů veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že velké množství Američanů je přesvědčeno o tom, že jejich (ne)účast ve volbách není podstatná, neboť hlasování členů Kongresu je ovlivňováno zejména lobbisty (“legislative subsidy”) a korupcí. Ve své knize Lessig tvrdí, že jisté pozitivní změny lze dosáhnout tím, když voliči budou sami rozhodovat o množství peněz, které budou mít politici k dispozici, čímž se sníží jejich závislost na různých zájmových skupinách a též jejich korumpovatelnost. Hlavní Lessigovou tezí je, že by sami voliči mohli politickým kandidátům na podporu kampaně darovat maximálně $100 či jim přidělit tzv. “Democracy Voucher” v hodnotě $50, které by mohl získat každý daňový poplatník za prvních $50 odvedených na federálních daních. Jedná se o velice zajímavou knihu zabývající se mnoha aspekty (institucionální) korupce a lobbyingem a snaží se hledat odpovědi na výzvy zastupitelské demokracie v 21. století.

Druhá kniha, která se domnívám, že skutečně stojí za přečtení, pochází z pera prof. Michaela Sandela nazvaná jednoduše Justice. V této knize, která do velké míry reflektuje jeho seminář na Harvardu, se Sandel zabývá nejrůznějšími otázkami politické filozofie, etiky a dalšími celospolečenskými problémy týkající se např. imigrantů a jejich začleňování do společnosti, homosexuálních svazků, rovného zacházení mezi muži a ženami, role trhu a náboženství v politice, atd. Jeden cyklus semináře Justice byl kdysi též vysílán online a jeho jednotlivé díly lze shlédnout zde: http://www.justiceharvard.org/watch/. Doufám, že tyto knihy a videa budou pro čtenáře Jiného práva stejně inspirující, jako byly pro mne a pro mnoho mých spolužáků.

Celý příspěvek

Common Law Society: Letní škola korporačního a insolvenčního práva

Čas slunných dnů, opalování a letního přemítání již nadchází a studentský spolek Common Law Society z pražské právnické fakulty pro Vás má jako každý rok zajímavou nabídku letní školy. Letošní téma potěší zejména zaryté civilisty a komercionalisty. Tématem bude korporační a insolvenční právo po rekodifikaci soukromého práva v České republice.

Letní škola korporačního a insolvenčního práva, aneb od zrození po  korporační smrt, pokryje během posledního srpnového týdne specifické problémy společenstevního práva s důrazem na nové pojetí a instituty, které reforma soukromého práva v České republice přinese. Jako vždy půjde o vysoce intenzivních pět dnů výuky s nejvýznamnějšími českými odborníky na korporační právo z řad akademiků i praktiků. Dopolední program bude věnován obecným otázkám, na které budou navazovat specializované odpolední přednášky. Letní škola bude zakončena pátečním diskusním panelem. Programovým vedoucím letní školy je doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D. z Ústavu státu a práva AV ČR.

Přihlašovat se můžete na webu Common Law Society, kde naleznete rovněž kompletní program včetně jmen přednášejících. Informace budou k dispozici rovněž na Facebooku a na e-mailové adrese lskp@society.cz nebo info@society.cz.

Na letní škole korporačního a insolvenčního práva uvítáme nejen všechny motivované studenty (nejen) právnických fakult, ale i praktikující právníky. Věříme dále, že letní Praha poskytne spoustu příležitostí pro večerní společenské vyžití.

Common Law Society

Celý příspěvek

Právník do mezinárodního odboru trestního MSp

Mezinárodní odbor trestní Ministerstva spravedlnosti ČR přijme právníka do oddělení evropského práva trestního.  

Požadujeme: 

VŠ právnické vzdělání zaměření na trestní právo, právo EU v oblasti trestní a orientace v něm znalost AJ a NJ, přitom alespoň jednoho z těchto jazyků na požadované úrovni znalost dalších jazyků členských států EU vítána ovládání práce s PC samostatnost, flexibilita, spolehlivost 

Nabízíme: 

zajímavou práci v oblasti vyjednávání předpisů EU, mezinárodních dohod a mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy EU a schengenského prostoru odměňování podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. 

▪ sjednání pracovního poměru na tuto pracovní pozici se předpokládá v délce 1 roku s možností případného prodloužení 

Náplň práce: 

agenda mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se státy Evropské unie a schengenské spolupráce (zejména předávání odsouzených osob, předávání trestního řízení, předávání dohledu nad podmíněně odsouzenými); agenda sjednávání mezinárodních smluv a vyjednávání předpisů EU v oblasti trestního práva a jejich implementace; analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem. 

Nástup: 

Od 1. 7. 2012 V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis do 31. května 2012 na adresu: Ministerstvo spravedlnosti ČR, Mezinárodní odbor trestní, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, nebo e-mail: mot@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560.

Celý příspěvek

Exam Mode: in-class open / open + network / take home

Na rozdíl od několika českých právnických fakult se studenti na Harvard Law School nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho (její) právní názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou totiž samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita hodnocení. Každý student proto má své identifikační číslo, kterým svou zkoušku “podepíše” a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakožto jediná LL.M. studentka ve třídě, uvedla odkaz na právní úpravu v ČR, dále (podezřelé) kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To je strašák, který na studenty během celého zkouškové období kouká doslova i na toaletách. Po celé škole jsou vyvěšeny plakáty upozorňující studenty na závažnost plagiátorství, jehož odhalení může velice lehce vyústit až ve vyloučení ze školy. Ostatně jednou z prvních knih, které jsme na začátku roku dostali, byla o tom, jak psát zkoušky a písemné práce a vyhnout se plagiátorství. Písemné práce jsou přísně kontrolovány a dle mé zkušenosti berou studenti plagiátorství opravdu vážně a dávají si tak velký pozor, aby své zdroje řádně citovali a nedostali se do zbytečných problémů.

Zkoušky píše každý na svém počítači ve speciálním softwaru, který umožňuje tři různé režimy: 1) “open book” ve třídě; 2) “open book” s možností přístupu na internet; a 3) “open book - take home”, kdy je na zkoušku zpravidla 8 hodin, studenti mohou používat jakékoli zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech samozřejmě platí přísný zákaz konzultace se třetími osobami. Způsob hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů ve třídě (curve), však garantuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jakýmkoli jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do konkurenční nevýhody se svými spolužáky. Když jsem zjistila, že mám na zkoušku 8 hodin a mohu používat jakékoli zdroje informací, tak jsem se zaradovala, ale radost mne záhy přešla. Otázky jsou často koncipovány tak, aby odpovědi zabraly přibližně právě 8 hodin, což nejen že nedává příliš času na googlování a dohánění nedostatku znalostí, ale člověk si též velice dobře rozmyslí, zda se vůbec naobědvá. Čili studium je samozřejmě nezbytné i v případě benevolentního režimu, kdy lze zkoušku psát v pohodlí vlastní postele. Čtenáře Jiného práva myslím nepřekvapí, že otázky směřují ke zjištění, jak studenti látku pochopili a umí aplikovat principy a právo, nikoli k přezkoušení přednesu namemorovaných paragrafů a pouček typu „právo je soubor právních norem“, přičemž důraz je kladen zejména na kvalitu argumentace. Často není pouze jedna správná odpověď, ale klíčová je kreativita při formování argumentů. Například v rámci předmětu smluvního práva jsme studovali právní názor na platnost smluv z pera soudce Cardoza a Holmse a měli jsme odůvodnit, proč se v daném případě přikloníme k tomu či onomu, co je lepší z pohledu law and economics a co je naopak prospěšnější pro společnost a mezilidské vztahy, atd. Domnívám se, že američtí studenti jsou v kreativním myšlení a v přemýšlení nad novými argumenty a možnostmi velice dobří. Mnohem lepší a zejména snaživější, než LL.M. studenti z Evropy. V rámci sokratovské metody učitelé náhodně vyvolávají studenty („cold call“), kteří se, přestože odpověď třeba neznají, do poslední chvíle snaží najít nějaký argument. V podstatě neexistuje, aby ve třídě zazněla odpověď „já nevím“. Sice se stane, že se Vás student Harvard Law School zeptá, jaký je rozdíl mezi republikou a federací (to je jen jedna z mnoha otázek, která mi vyrazila dech), ale následně ve třídě vymyslí brilantní a kreativní argument, který by Vás ani ve snu nenapadl.

Zkouškové období je samozřejmě velice stresové. Kromě všeobecného tlaku na dobré známky a obrovského množství materiálů, které musí studenti přečíst se též stává, že mají třeba tři velké zkoušky během jednoho týdne, přičemž data zkoušek jsou daná a není možné je měnit, nejsou-li k tomu závažné důvody. Nepříjemné chvíle zkouškového období, které trvá cca 2 týdny a kdy by se všudypřítomné napětí a stres dal krájet, se však fakulta snaží studentům zpříjemnit. Organizuje pravidelné profesionální antistresové masáže zad a krční páteře, nabízí čerstvé ovoce a vždy první den zkouškového období se v menze podává “půlnoční snídaně” – jak jinak, než lívance s javorovým sirupem a vajíčka se slaninou. To vše samozřejmě zdarma, resp. v rámci školného. Přestože se nejednalo o mou oblíbenou část akademického roku, tak musím uznat, že i zkouškové je na Harvardu opravdu zážitek.

Celý příspěvek

Ivo Telec: Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o.

Občanská společnost se vyznačuje nejen svobodou, názorovou mnohostranností a politickou otevřeností, ale též svobodným trhem. Vše z toho vyžaduje občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti ve světě zosobňují některé civilní korporace typu „advocacy“. Jejich účelem bývá uplatňování ochrany legitimních kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva. Mezi ně patří i spotřebitelé. Povíme si jeden právní příběh, který se u nás stal před 18 lety a v němž autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výrazem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se k němu vrátit.

Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hromadná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace. Právo tohoto druhu svědčí např. i zaměstnaneckým korporacím (odborům).

Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací soukromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo tehdy zákonem zakázáno.

Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 145/94.

Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsících roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky.

Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysílaných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívající v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může (a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svobody z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“.

Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes) výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno prokládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času, resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidační nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodářství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo.

V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastaveno. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhradě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočívala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl zato, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl.

V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by však bylo nutno zodpovědět předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozovatelem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní licence (rozuměno státní koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní korporace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu, realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“.

Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udělena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřejnoprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepřevoditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako i stav vysílacího trhu.

Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servisní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o.

Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní českou ochrannou známku ve znění ZPRÁVY NOVA TV (č. zápisu 187646A) s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů, anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo „nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochranné známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r. o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou jejich původního vlastníka.

Od věci nebyla ani jiná stránka případu.

Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlouvy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí osoba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání).

Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a administrativně-direktivně.

Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992 do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalisticky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávnění k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřejnoprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktivního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k umělcům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu.

Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.

Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosoutěžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů.

Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečinnosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahraniční osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílání. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5 miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém.

Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soudní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži.

Otázka vkládání reklam do televizního vysílání je svým způsobem aktuální i dnes.

Mám na mysli zákonodárně politicky uvažovaný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televizních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, v některých státech zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probuzení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě, za účelem vlastního zisku.

Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémovým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když se mu to nelíbí…“.

Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu jsou proto dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla „etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“ s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala ve změně zákona.

Nakonec, již jednou ke změně zákona ve věci televizních reklam došlo…

Celý příspěvek

Studentské „ne” advokátním kancelářím, aneb přerod idealistických studentů Harvard Law School

Sylabus této Právnické fakulty je silně zaměřen na obchodní právo, podnikání na kapitálovém trhu, fúze a akvizice atp. Není tedy velkým překvapením, že kroky drtivé většiny absolventů Harvard Law School směřují právě do velkých advokátních kancelářích, většinou v New York City, kde jsou za své dlouhé pracovní dny a noci odměňováni astronomicky vysokými platy, a to již od samotného nástupu. Nabyla jsem dojmu, že celé studium je více než o vzdělání samotném hlavně o tom dostat nabídku v alespoň jedné z takových kanceláří. Před několika týdny v kampusu fakulty proběhla zajímavá iniciativa nazvaná „Firmly Refuse“ vybízející studenty, aby odmítli výběr budoucího zaměstnavatele pouze na základě cifry na měsíčním šeku, ale zaměřili se zejména na etické dopady své práce a uvědomili si společenskou zodpovědnost, kterou jakožto absolventi Harvardu mají. Jak již zde bývá zvykem, tato iniciativa vzbudila velké vášně, zejména na straně odpůrců. Našli se však též však příznivci se slogany typu „anybody can say no to crack, but I know superheroes who wouldn't turn down $160k.“ či „transformation of idealistic Harvard Law students into materialistic lawyer drones“.

Standardně začíná kariéra naprosté většiny studentů a absolventů Harvard Law School. Každý rok v létě před začátkem semestru fakulta organizuje „job fair“ pro budoucí studenty druhého ročníku, na který se sjíždí advokátní kanceláře z celých Spojených států, aby si zde (dva roky dopředu) vybraly své budoucí zaměstnance. Jedná se o naprosto klíčovou událost v životě téměř každého studenta, neboť na základě výsledků pohovorů dostávají (nebo nedostávají) nabídky na tzv. Summer Associate Program. Po skončení druhého ročníků tak studenti, kteří nabídky dostali, pracují cca 10 týdnů v dané kanceláři a pokud něco zásadně nepokazí, mají téměř zaručené místo po skočení studia, resp. po přijetí do příslušné advokátní komory. Všichni tedy berou tyto pohovory velice vážně, neboť se již po prvním ročníku rozhoduje o jejich budoucí kariéře. Jedním z hlavních kritérií výběru pro Summer Associate Program jsou studijní výsledky v prvním ročníku, což má za následek zvýšenou dravost a soutěživost studentů. Pro získání dobré pracovní nabídky tedy zdaleka nestačí být pouhým absolventem Harvardu, zejména jedná-li se o advokátní kanceláře v NYC. Vynikajících právnických fakult je celá řada, ty nejlépe platící advokátní kanceláře tedy nemají důvod najímat studenty se špatnými známkami, přestože jsou zpečetěné razítkem ve tvaru „H“. Jelikož jsou zkoušky známkovány na základě srovnání (curve) s ostatními ve třídě, resp. sekci (80 studentů) a pouze malé procento může dostat tu nejlepší známku, všichni si tak navzájem konkurují. Někdy se tedy stává, že Vám nikdo nepůjčí své zápisky z hodiny, neboť by se tak dobrovolně vzdal své konkurenční výhody. Takové vztahy a soutěživost se však v zásadě netýká LL.M. studentů, kteří jsou mnohem uvolněnější, neboť všichni již jednu právnickou fakultu vystudovali a drtivá většina nezůstává pracovně v USA.

Jak jsem zmínila výše, před několika týdny byla celá fakulta polepená plakáty vyzývající studenty, aby se vymanili z mainstreamu a kriticky přemýšleli o své budoucí kariéře. Tato iniciativa odsuzovala skutečnost, že absolventi Harvardu pracují pro advokátní kanceláře zastupující nadnárodní korporace, jejichž aktivity nejsou vždy pro blaho lidu, např. BP ve sporu týkajícím se škod v Mexickém zálivu, čímž se sami podílejí na jejich nemorální činnosti. Tento „protest“ dále zdůrazňoval, že argument mnoha studentů, že práce v advokátní kanceláři je pouze na pár let dokud nesplatí své dluhy, je falešný a prázdný, neboť většina lidí se nechá zlákat nevídaně vysokým příjmem a tomu odpovídající životní úrovní a nenajdou sílu odejít. Mnoho absolventů Harvardu tak místo šlechetné práce ve prospěch světa uvízne v prostředí ovládaném zájmy nadnárodních korporací a Wall Street, přestože jejich přihlášky na Harvard byly zejména o jejich idealistických plánech na záchranu lidstva a změnu světa. Kromě slepého přístupu studentů k výběrů budoucího povolání tato iniciativa kritizovala též samotnou Právnickou fakultu (kritika zevnitř je poměrně vzácná) za strukturu studia (v prvním ročníku mají studenti pouze jeden povinně volitelný předmět) a přílišnou angažovanost Career Office, která podle nich studenty zbytečně stresuje a tlačí do výběru a „upsání se“ některé z advokátních kanceláří dříve, než mají možnost se blíže seznámit s jinými alternativami ve veřejném a neziskovém sektoru. Přestože cílem iniciátorů akce Firmly Refuse bylo vyvolat diskusi o autocenzuře ve studentské komunitě a o náhlé a tiché proměně názorů studentů na jejich roli a místo ve světě, tato akce rozpoutala obrovskou vlnu nevole. Mnoho studentů mluvilo o citovém vydírání a o tom, že akce je organizována méně chytrými spolužáky, kteří nedostali nabídku zaručující obrovský plat a tak ze závisti chtějí vzbudit pocit viny u těch úspěšnějších.

Dle mého názoru otázkou zůstává, nakolik mají absolventi Harvard Law School skutečně na výběr. Většina z nich je děsivě zadlužená (průměrně 250.000 USD), což jim moc jiných možností, než je práce v komerčním sektoru nedává. Vládní agentury a ministerstva v zásadě absolventy bez zkušeností nepřijímají. Jedinou výjimkou jsou soudy, kam se však dostanou jen ti nejlepší ze nejlepších, přičemž program pro asistenty soudců trvá pouze jeden rok. Alternativou tak zůstává, kromě akademie, neziskový sektor. Na rozdíl od práce v NGO však práce v advokátní kanceláři na Manhattanu absolventům umožňuje vydělávat velké peníze a tak relativně rychle své dluhy splatit. Harvard sice může zpětně prominout školné těm, kteří např. 10 let pracují v nekomerční sféře, tento program však může realisticky fungovat pouze proto, že jej využívá minimum absolventů. Přestože se domnívám, že se nelze příliš divit, že většina z nich o jiné alternativě v zásadě ani neuvažuje, velmi mě překvapilo, nakolik je budoucí kariéra velké části studentů jedné z nejlepších právnických fakult na světě v podstatě daná a jejich rozhodování po prvním ročníku je zúžené na to, kterou z velkých kanceláří zvolí.

Celý příspěvek

Tomáš Sobek, Právní myšlení: Errata

Ach jo, poslední dobou neznám horší pocit, než když objevuji chyby ve své vlastní knize, a to těsně po její publikaci. Na straně 352 píšu: "Pozitivisté Anschütz, Thoma a Jellinek (a další) měli za to, že pokud se dodrží postupy, které ústava předpokládá, lze změnit kteroukoli její část, ... ." Pozitivistou Jellinekem se tu samozřejmě myslí Walter Jellinek (1885-1955), konkrétně jeho práce Grenzen der Verfassungsgesetzgebung (1931), nikoli Georg Jellinek (1851-1911), jak by naznačoval odkaz ve jmenném rejstříku, který jsem ale nedělal já.

Na str. 450 v jednom odstavci mluvím o Adolfovi Merklovi (1890-1970), v následujícím odstavci pak "bez varování" přecházím k Adolfovi Merkelovi (1836-1896), což sice důsledně vzato není chyba, ale pro čtenáře to může být matoucí.

Docela mě děsí, co ve svém textu ještě objevím.

Celý příspěvek

Čtvero poznámek ke kauze Davida Ratha

Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.
Celý příspěvek