Čtvero poznámek ke kauze Davida Ratha

Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.

1) Zadržení Davida Ratha

Tato otázka je podle mne nesporná. Článek 27 odst. 5 Úst jasně stanoví, že poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Ústava nijak neomezuje zadržení jen na násilné trestné činy. Pokud sám Rathův advokát říká, že měl Rath krabici s penězi v ruce jen malou chvíli, je jasné, že zadržení poslance bylo ústavní.

2) Zahájení trestního stíhání

S ohledem na ne zcela jasnou dikci čl. 27 odst. 4 a 5 Úst tady vznikají problémy. Například podle prof. Pavlíčka nelze poslance stíhat bez souhlasu Sněmovny, odstavec 5 není podle něj v poměru speciality k odstavci 4.

Přikláním se k názoru, že trestní stíhání bylo zahájeno v souladu s ústavou. Trestní stíhání poslance je zásadně přípustné jen po předchozím souhlasu Sněmovny (čl. 27 odst. 4). Ovšem z této zásady platí výjimka, a to právě odstavec 5. Zde lze poslance zadrženého při spáchání trestného činu započít trestně stíhat jen se souhlasem předsedy Sněmovny, vydaného do 24 hodin. Ústava to sice jasně neříká, a hovoří jen o souhlasu předsedy komory s odevzdáním zadrženého soudu, jinak si ale neumím čl. 27 odst. 5 vysvětlit. K čemu by jinak bylo předání zadrženého poslance soudu, pokud by na to nenavazovalo rozhodnutí o vazbě a započetí trestního stíhání? Poslední věta odstavce 5 je pak již jasná: „Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.“ Jinými slovy, rozhodnutí předsedkyně Sněmovny bylo rozhodnutí s předběžnou platností, tedy rozhodnutí provizorní, které podléhá finálnímu souhlasu celé Sněmovny na první následující schůzi.

3) Rozhodnutí Sněmovny o přípustnosti stíhání

V médiích se objevilo mnoho spekulací ohledně možné účasti Davida Ratha na jednání orgánů Sněmovny ve věci souhlasu s jeho trestním stíháním. Věc je podle mne naprosto jasná přinejmenším ve vztahu k mandátovému a imunitnímu výboru. Podle § 45 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Poslanecké sněmovny tento výbor mj. umožní poslanci, aby se osobně zúčastnil jednání a k věci se vyjádřil. Zákon tedy vylučuje i telemost, ledaže bychom jej interpretovali jako „osobní“ účast. Jednání výboru je neveřejné, proto by neměly být ohroženy ani důvody koluzní vazby (nebezpečí ovlivňování svědků). Na druhou stranu není nutné, aby výbor zasedal na půdě Sněmovny.

Naopak zákon ani Ústava výslovně neřeší otázku účasti poslance na jednání celé Sněmovny, která vyslovuje ne/souhlas s trestním stíháním. Do jisté míry je to pochopitelné, protože takovéto právo vyplývá již ze samotného faktu, že poslanec je poslancem (čl. 26 Úst, § 9 jednacího řádu). O právu jeho osobní účasti na jednání mandátového a imunitního výboru zákon hovoří evidentně jen proto, že poslanec nemusí být členem tohoto výboru. Osobně se domnívám, že by účast obviněného poslance na jednání Sněmovny byla vhodná; existují i silné důvody pro to, abychom dovodili jeho právo být jednání Sněmovny účasten, neboť Sněmovna je orgánem, který finálně stíhání schválí (audiatur et altera pars). Bez slyšení argumentů obviněného poslance požadavky férového procesu před komorou nebudou dodrženy. Ostatně takovouto část jednání Sněmovny lze prohlásit i za neveřejnou, bude-li to s ohledem na důvody koluzní vazby vhodné (srov. § 56). Otázka účasti poslance na jednání komory o souhlasu s trestním stíháním není přímo závislá na zodpovězení další otázky, totiž ústavnosti omezení výkonu jeho mandátu v době trvání vazby.

4) Vazba poslance a omezení výkonu poslaneckého mandátu

Ve věci vazby poslance existuje, pokud je mi známo, jediný precedent, a to kauza předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka z roku 1998. Jak známo, Sládkova vazba umožnila v roce 1998 zvolení Václava Havla prezidentem (Havlovi zkomplikoval jeho znovuvolitelnost u řady poslanců ODS tzv. rudolfinský projev, kterým kritizoval premiérskou éru Václava Klause).

Význam série rozhodnutí ÚS (vesměs usnesení) pro nynější věc je však relativní. Není zdaleka tak velký, jak se někdy z médií podává. ÚS tehdy rozhodoval velkou řadu nejrůznějších stížností Sládka, republikánských poslanců a občanů proti prezidentské volbě, všechny je ale odmítl z důvodu nepřípustnosti nebo proto, že stížnost podala zjevně neoprávněná osoba (lze je na NALUSu fulltextově dohledat přes „PhDr. M. S.“). Proto nám tato usnesení neříkají k naší otázce naprosto nic. Ze série usnesení ve věci Miroslava Sládka je tak nejvýznamnější kvazimeritorní usnesení III.ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (předseda Pavel Holländer a soudci Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík, jeho význam je podpořen publikací ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 41 sv. 11 na s. 317). Z usnesení zjistíme také detaily tehdejšího Sládkova případu, v němž jeho vazba vedla ke zvolení Václava Havla o jeden jediný hlas.

Ústavní stížnost směřovala proti usnesením soudů, která rozhodla o Sládkově vazbě. Sládek byl tehdy obžalován pro trestný čin podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Trestní stíhání bylo umožněno předchozím souhlasem Poslanecké sněmovny, samozřejmě se vedlo nevazebně. Následně se však Sládek opakovaně vyhýbal doručování soudních zásilek (z rozhodnutí se dozvíme i to, že policisté nebyli vpuštěni do prostor Parlamentu a mohli setrvat pouze na vrátnici). Byl proto nakonec zatčen a dán do vazby.

V ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vazbě Sládek dovozoval, že mu bylo napadenými rozhodnutími znemožněno vykonávat jeho mandát poslance. ÚS dovodil, že vazební důvody byly dány. Sládkovu stížnost posuzoval jako jakoukoliv jinou stížnost proti nezákonné vazbě. Stranou bychom ale neměli ponechat závěrečnou část usnesení, kde ÚS výslovně uvedl, že vůbec nemohl přezkoumat alternativní petit ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhal „zajištění jeho poslaneckého mandátu“. Bylo to tak proto, že Sládek byl již 23. 1. 1998 (tři dny po prezidentské volbě, osm dní po podání ústavní stížnosti) propuštěn z vazby na svobodu: „Navrhovatelem tedy takto požadovaný postup je za daného stavu věci bezpředmětný, protože zajisté ode dne rozhodnutí o jeho propuštění z vazby mohl již poslanecký mandát vykonávat. K datu, kdy Ústavní soud rozhoduje [červen 1998] již tedy neexistuje důvod, který navrhovatele vedl k onomu alternativnímu návrhu.“

Z uvedeného usnesení plynou tyto závěry: 1) vazba poslance není vyloučena, 2) ÚS nemusel přezkoumávat omezení výkonu poslaneckého mandátu vazbou do budoucna, protože Sládkova vazba trvala jen pár dní. ÚS neřekl, že by se snad poslanec nemohl proti omezení výkonu svého mandátu v důsledku vazby bránit! Naopak, zodpovězení této otázky nechal otevřené. Rath se tedy může proti vazbě bránit jako kdokoliv jiný ústavní stížností proti vazebním rozhodnutím. V ústavní stížnosti může mj. argumentovat (údajným) neústavním omezením výkonu svého mandátu. Z dalších souvisejících usnesení pak plyne, že se ÚS nikdy nedostal k věcnému přezkumu prezidentské volby.

Sládkova kauza tedy, v rozporu s tím, co občas zaznívá, zodpověděla jen minimum důležitých otázek týkajících se vazby poslance. Současně si však tipuji, že ÚS vazbu poslance posoudí jako legitimní důvod omezení výkonu jeho mandátu.