Správná chvíle pro mezinárodní úmluvu o provozování hazardních her na internetu?

Během Mezinárodní konference o hazardních hrách organizované Mezinárodní asociací pro poradce hazardního průmyslu (International Association of Gaming Advisors – IAGA) v Las Vegas ve dnech 30. září až 2. října 2011 jsem navrhla André Wilsenachovi, řediteli Kontrolní komise pro hazardní průmysl ostrova Alderney, že nastal ten pravý čas zvážit možnost ujednání mezinárodní úmluvy o provozování hazardních her na internetu. Rozhovor se týkal tohoto tématu nejen proto, že pan Wilsenach sehrál klíčovou úlohu při vytvoření modelové regulace internetového hazardu, ale také proto, že se na toto téma soustředila i celá konference. Všechny panelové diskuse, ač zaměřené i jiným směrem, se vždy vrátily k otázce regulace na internetu.

Vzhledem k tomu, jak značné rozdíly v názorech na internetový hazard panují nejen mezi zeměmi, ale i v jednotlivých zemích (například mezi jednotlivými státy USA nebo německými spolkovými zeměmi), zdá se poněkud nesmyslné uvažovat v této chvíli o mezinárodní úmluvě o internetových hazardních hrách. Avšak diskuse během konference ukázala velký zájem o právní úpravu mezi regulatorními orgány a provozovateli hazardních her, a to na federální či vyšší úrovni (v USA a Německu na federální úrovni, v celé Evropě pak na úrovni Evropské unie). Zároveň účastníci konference vyjadřovali obavy, zda je vůbec možné dosáhnout účinné regulace na internetu – v prostředí postrádajícím fyzických hranic. Regulace byla doposud účinná, pokud provozovatelé hazardních her na internetu museli umístit své servery (nebo použít servery umístěné) v místě fyzicky dosažitelném pro daný regulatorní orgán. Jakmile jsou však servery umístěny jinde, výkonná moc regulátorů je značně omezena, ne-li zcela vyloučena. Z pohledu provozovatelů je však případná povinnost umístit servery v každé zemi, ve které obdrží licenci pro poskytování internetových hazardních her, značně omezující a technicky problematická, zvláště pokud doufají, že využijí tzv. cloud computing pro chod svých internetových produktů.

Mezinárodní úmluva by regulaci internetového hazardu významně pomohla, protože by mohla přispět k účinné regulaci na internetu a přitom zachovat možnost jednotlivých států regulovat internetový hazard dle vlastních představ, včetně možnosti hazard na internetu zcela zakázat. Úmluva by ani nevyžadovala, aby se státy shodly na jednotné úpravě regulace – definování a implementace licenčních a technologických standardů by byly nadále v rukou jednotlivých států (s výhledem, že možná někdy v budoucnu dojde k nějakému stupni harmonizace v těchto věcech). Namísto otázek, na kterých se státy neshodnou, by se úmluva soustředila na jeden bod, na kterém shoda mezi státy panuje – na potřebě účinné regulace hazardního průmyslu na internetu.

Územně definovaná regulace na internetu nemůže být účinná bez mezinárodní spolupráce mezi státy. Jednotlivé státy nemohou vytvořit hranice na internetu, které by zastavily přístup uživatelů připojujících se z daného státu k neregulovaným internetovým stránkám, které jsou nabízeny provozovateli působícímiz jiných států. Ačkoli se některé státy pokoušejí o vybudování firewalls nebo filtrování prostřednictvím poskytovatelů internetového připojení, takové zásahy čelí jak značnému veřejnému pohoršení, tak argumentům ústavního práva a lidských práv. Nejméně kontroverzní metoda teritoriálního vymezení internetu spočívá v použití tzv. geolokačních nástrojů, díky kterým provozovatelé internetových stránek zjišťují geografické umístění uživatelů a přizpůsobují obsah, který uživatelům poskytují, dle jejich umístění. I když tato metoda není bez problemů (viz pojednání na toto téma zde), je stále vylepšována a operátoři internetových stránek, regulátoři a soudy se na ni stále více spoléhají.

Mezinárodní úmluva by pomohla regulátorům ve vymáhání požadavku na použití geolokačních povinností těch provozovatelů internetového hazardu, kteří se nacházejí mimo jejich území. Například regulátor ve státě A nepovoluje jistý druh hazardních her. Poskytovatel provozující stránku W nabízí takovéto hry na internetu bez omezení, tedy i uživatelům připojeným na internet ze státu A. Provozovatel W provozuje stránky ze státu B, kde jsou takové hry povoleny. Úmluva by zajistila, že by regulátoři ve státě A mohli požádat regulatorní orgán ve státě B, aby jim poskytl asistenci a vymohl, aby poskytovatel W začal používat geolokační nástroje zamezující uživatelům připojeným z A přístup k hrám, které jsou v A zakázány. Mezinárodní úmluva by nastavila parametry a postupy takové asistence a poskytla by záruky státům, které hazardní hry nepovolují vůbec.

Nejen že nastala pravá chvíle pro sjednání mezinárodní úmluvy o hazardních hrách na internetu; problematika hazardu na internetu je vhodná pro mezinárodně-právní úpravu. To samozřejmě neznamená, že by sjednání takové úmluvy bylo jednoduché – jen shoda na základních pojmech by pravděpodobně byla náročná. Vyjednávání by bylo rovněž ovlivněno řadou obecných problémů, které nejsou specifické pro oblast internetového hazardu, ale které komplikují spolupráci států při výkonu rozhodnutí na internetu. V oblasti hazardu by však mohla mezinárodní spolupráci pomoci existence silného veřejného zájmu v jednotlivých zemích na regulaci internetových hazardních her – ať už zájmu vycházejícího z morálního přesvědčení, ze zájmu na zdanění hazardu na internetu, z nutnosti čelit organizované trestné činnosti, nebo z jiných pohnutek. Pokud by vyjednávání v oblasti internetového hazardu uspěla ve vyřešení otázek výkonu rozhodnutí na internetu, mohla by tato řešení přispět do obecné diskuse o vymáhání územně definovaných právních předpisů na internetu.

(Tento příspěvěk byl poprvé uvěřejněn 3. října 2011 na blogu právnické fakulty Nevadské univerzity zde.)
Celý příspěvek

Svoboda shromažďovací a Occupy Wall Street

„Nejvyšší soud státu New York“ (Supreme Court of the State of New York), což je přes svůj název prvoinstanční newyorský soud, vynesl důležitý předběžný verdikt v kauze hnutí Occupy Wall Street. Od 17. 9. 2011 začali aktivisté okupovat Zuccottiho park v dolní části Manhattanu, nedaleko Wall Street. Zuccottiho park je soukromá plocha, která byla od okamžiku svého vzniku věnována pro veřejné užívání. Vlastníkem je Brookfield Properties, Inc. V průběhu okupace vlastník změnil pravidla užívání parku. Nově zakázal v parku stany, kampování, ležení na trávě atd. Toto úterý v jednu hodinu ráno do parku vstoupila policie, která demonstranty z parku vyhnala. Ještě týž den padla dvě soudní rozhodnutí. První rozhodnutí newyorského soudu z úterního rána (v 6:30!), které policii zakázalo zasahovat proti demonstrantům, bylo ještě odpoledne nahrazeno novým předběžným opatřením, které bylo vůči demonstrantům již tvrdší.

V kauze Waller v City of New York prvoinstanční newyorský soud mj. rozhodl, že na protesty odehrávající se na soukromém pozemku, který byl věnován veřejnému užívání, se vztahuje ústavní ochrana svobody slova a svobody shromažďovací. V tomto bodě aktivisté uspěli. Ale i ústavní právo může podléhat omezením, která jsou přiměřená ve vztahu k čase, místu a způsobu konání protestu. Takovýmto přiměřeným omezením mohou být i nová pravidla, vytyčená vlastníkem pozemků v Zuccottiho parku: zákaz stavby stanů, používání plynu, shromažďování odpadků atd. „Navrhovatelé neprokázali, že mají [ústavní] právo zůstat v Zuccottiho parku s jejich stany, stavbami, generátory, a jinými instalacemi, které vylučují právo na veřejné užívání [parku] ze strany jiných […]“. Soud tedy nebrání demonstracím v Zuccottiho parku, brání ale dlouhodobé okupaci parku. Právo demonstrovat na veřejném prostranství se tedy podle prvostupňového soudu nerovná právu okupovat veřejné prostranství. Tím bylo přinejmenším soudem prvního stupně znemožněno pokračování okupační akce.

Je jasné, že věc úterním rozhodnutím neskončila. V New Yorku se asi protesty vystupňují, současně bude pokračovat právní bitva o výklad svobody shromažďovací. Připomínám, že obdobná hnutí začala na jaře ve Španělsku (a v jiném stylu též v arabském světě), není mi ale nic známo, že by v Evropě proti demonstrantům zasahoval stát, a svobodu shromažďovací vykládal v americkém stylu soud.

Celý příspěvek

Volné místo na NSS (zn. jiný humor mezi zajíci a starými právními psy)

Místopředseda Nejvyššího správního soudu hledá vhodného kandidáta na místo asistenta či asistentky.

Kromě zvyklých požadavků pro výkon této práce (především zpracovávání podkladových a dalších materiálů pro rozhodovací činnost soudce a pomoc při řízení správy soudu), kterými jsou především vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo, bezúhonnost, české státní občanství, správné logické myšlení, dobrá schopnost právní argumentace, výborná znalost jednoho světového jazyka, znalost práce v právních informačních systémech včetně zahraničních, plná počítačová gramotnost (zde W7 a MS Office 2007) se dále požaduje:

- bezvadná znalost českého jazyka
- nadprůměrné stylizační schopnosti
- velmi dobrá orientace v právu soukromém, zejména obchodním
- dostatečně vyzrálá osobnost schopná bezproblémové spolupráce v kolektivu mladých právních zajíců a starých právních psů
- smysl pro humor, u Nejvyššího správního soudu „jiný“.

Jako bonus, který může v případě rovnosti bodů rozhodnout, budou vítány dobrý vztah ke krásné literatuře, vážné hudbě, modernímu výtvarnému umění, historii a znalosti z těchto oborů.

Šance uchazečů se zvyšují, protože osmý senát soudu hledá celkem tři asistenty, dva s nástupem „co nejdříve“.

Uchazeči zašlou svůj podrobný životopis a motivační dopis personálnímu oddělení soudu na adresu renata.balikova(at)nssoud.cz do konce listopadu. Předběžně vybraní se podrobí náročnějšímu písemnému testu, úspěšní pak také osobnímu pohovoru s celým senátem.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Celý příspěvek

Přeshraniční problémy v patentovém právu

Z povahy věci by se zdálo, že v patentovém právu nemohou žádné přeshraniční problémy vyvstávat. Za stanovených podmínek poskytuje toto právo držiteli patentu časově omezený monopol na jeho vynález. Práva z patentu jsou ale teritoriálně omezena; je-li patent udělen německým patentovým úřadem, platí pouze na území Německa, pouze tam může dojít k porušení práv z tohoto patentu, a tato práva mohou být vymáhána pouze v Německu. Tato charakteristika práv z patentů je obecně známa a není ničím překvapivým. To, co není příliš známo, a co rozhodně stojí za zkoumání, jsou přeshraniční problémy, které vznikají právě kvůli územnímu omezení patentových práv.


První druh přeshraničních problémů souvisí s tím, že pro většinu držitelů patentů je obtížné a často vyloučené z finančních důvodů získat a udržovat patenty ve více než několika málo státech světa. Výsledkem je, že musejí přihlížet, kterak se podle jejich vynálezu vyrábí, užívá a prodává ve státech, kde patent nemají a kde tudíž nemohou práva z patentu vymáhat. Ve snaze postihnout takové užívání jejich patentů, obracejí se k právu v tom státě, kde patent mají, a pokoušejí se využít práv v tomto státě k postižení užívání patentu mimo tento stát. Příkladů ukazujících, jak může být patentové právo vztaženo na aktivity mimo daný stát, je řada. Nabídka učiněná v zahraničí k prodeji předmětu ve státě, kde je takový předmět chráněn patentem, může být postižena právem tohoto státu. Pokud tedy někdo v Norsku nabídne, že prodá vrtné zařízení do USA, může být postižen v USA za porušení patentu USA (viz rozhodnutí v Transocean Offshore v. Maersk zde). V Německu platí, že jakákoli nabídka učiněná v Německu k prodeji v zahraničí předmětu, který je patentován v Německu, je postižitelná podle německého patentového práva. Vystavování na veletrhu CeBIT v Hannoveru by tudíž bylo považováno za porušení německého patentu, pokud by bylo spojeno s nabízením předmětu k prodeji, byť jen do zahraničí (viz rozhodnutí ve věci Zeitlagenmultiplexverfahren zde). Navádění či napomáhání k porušení patentu mohou rovněž vést k postižení těch, kteří jednají v zahraničí.

Další druh přeshraničních problémů v patentovém právu souvisí s vymáháním paralelních patentů – patentů, které jsou uděleny v různých státech na stejný vynález. Pravidlem je, že práva z patentu musí být vymáhána ve státě, kde byl patent udělen – německý patent v Německu, japonský v Japonsku atd. Z pohledu mezinárodního práva soukromého by se mohlo jevit, že toto pravidlo nemá opodstatnění; je běžné, že soudy rozhodují ve věcech podle práva jiného státu, pokud mají pravomoc a příslušnost o sporu rozhodovat a kolizní předpisy určují použít zahraniční právo. Ostatně nařízení EU Řím II (zde) v článku 8 obsahuje úpravu aplikovatelného práva ve sporech o porušení práv duševního vlastnictví. Překážkou rozhodování o porušení zahraničních patentů je ale požadavek respektování suverenity státu, který patent udělil; očekává se, že pouze orgány tohoto státu mají rozhodovat o platnosti patentu. Jelikož rozhodnutí o porušení zahraničních patentových práv často také vyžaduje rozhodnutí o platnosti patentu, některé soudy nechtějí rozhodovat ani o porušení práv. Ve světě existuje pouze několik výjimečných případů, v nichž soudy byly ochotny o porušení zahraničního patentu rozhodovat; společnými znaky těchto případů je, že údajný porušitel měl sídlo či obvyklý pobyt ve státě, kde byl spor rozhodován (nehrozilo tedy nebezpečí, že by se rozhodnutí soudu muselo uznávat a vykonávat v zahraničí), a že se strany dohodly, že platnost zahraničního patentu nenapadnou.

V EU panovaly nejasnosti ohledně rozhodování soudů o porušení patentů udělených v jiných členských státech. Na vině byl sporný výklad článku 22(4) nařízení EU Brusel I o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (44/2001/ES) (zde) a odpovídající článek předchůdce tohoto nařízení, Bruselské úmluvy. Ustanovení se týká výlučné příslušnosti soudů „pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů”, avšak nestanoví, zda takovými řízeními jsou i ta řízení, v nichž platnost patentu vyvstává jako vedlejší otázka. Na neshody ve výkladu tohoto ustanovení reagoval Soudní dvůr EU ve dvou rozsudcích z roku 2006, ve kterých objasnil, že jakékoli rozhodnutí o platnosti patentu musí být ponecháno na orgánech státu, ve kterém byl patent udělen. Tento výklad značně omezuje možnost centralizace řízení o porušení paralelních patentů udělených v různých státech – útokem na platnost patentů může žalovaný velice snadno docílit rozpadu centralizovaného řízení (pokud soud řízení o porušení zahraničních patentů úplně zastaví), nebo alespoň jeho zpomalení, pokud soud řízení přeruší, aby vyčkal rozhodnutí příslušných orgánů jednotlivých států.

I v EU tedy držitelé patentů musí počítat s tím, že vymáhání jejich práv z paralelních patentů bude vyžadovat soudní řízení v jednotlivých státech, a to i tehdy, jde-li o paralelní patentová práva vyplývající z evropského patentu uděleného na základě Evropské patentové úmluvy. Pokud tedy někdo zažaluje v Německu – členském státu EU s největším počtem patentových sporů v EU - porušení práv vyplývajících z německého patentu a britského patentu a žalovaný se bude hájit tím, že patenty by měly být neplatné, v případě německého patentu může německý soud pokračovat v řízení (pokud soud rozhodne, že napadení patentu u Německého patentového úřadu bude pravděpodobně neúspěšné), ale v případě britského patentu bude soud muset řízení buď přerušit nebo zastavit.

V Evropě se nejprve Evropská patentová organizace pokoušela o vyřešení problému s vymáháním paralelních patentových práv, a to vytvořením jednotné soudní struktury, která by umožnila rozhodování o porušení paralelních práv v rámci jediného řízení. Tento projekt byl převzat Evropskou komisí, která se nyní snaží zkombinovat plán pro jednotný patent EU s takovouto soudní strukturou v rámci EU. Vyhlídky na úspěšnost tohoto projektu jsou nejasné; Soudní dvůr EU shledal současný návrh soudní struktury v rozporu s právem EU a některé členské státy zaútočily na projekt jednotného patentu. Je otázkou, do jaké míry je nutné spojovat vznik jednotné soudní struktury s vytvořením jednotného práva. Prozatím minimální zkušenosti s vymáháním jednotných práv v rámci EU – ochrannými známkami Společenství a designy Společenství – naznačují, že jednotným právům neprospívá neexistence jednotné soudní soustavy pro rozhodování o porušování práv, zejména jednotného odvolacího systému, který by přispíval ke sjednocování rozhodovací praxe. Naopak otázkou je, zda by centralizace řízení o paralelních právech, tedy bez existence jednotného práva, nevedla k postupné harmonizaci národních práv, byť i jen prostřednictvím pomalu se sbližujícího výkladu národních práv.

Posledním a nejméně diskutovaným druhem přeshraničních problémů patentového práva je uznání a výkon rozhodnutí o porušení patentových práv v zahraničí. Statistiky dokumentují zvyšující se internacionalizaci patentových sporů v některých státech a tudíž možnou zvyšující se četnost případů, ve kterých soudy vydávají rozhodnutí, která vyžadují uznání a výkon v zahraničí. Rozhodnutí v patentových věcech čelí stejným problémům při uznání a výkonu v zahraníčí jako kterákoli jiná soudní rozhodnutí, ale kromě toho patentové věci vyvolávají některé specifické problémy, zejména při výkonu soudních zákazů (viz např. tento článek).

Přeshraniční problémy nejsou tedy v patentovém právu tak výjimečné, jak by se mohlo zdát. Otevírají řadu zajímavých právních otázek, a kladou specifické nároky na ty, kdož asistují podnikům s mezinárodním působením. Jelikož je s prohlubující se globalizací takových podniků čím dál více, stává se znalost této problematiky nezbytnou pro každodenní praxi řady právníků.

(Zájemci o toto téma se mohou dočíst více v knize Globální patenty: Limity přeshraničního vymáhání práv, která vychází v Oxford University Press v USA v lednu 2012 a která by měla být k dispozici v Evropě v dubnu 2012 (viz informace zde). Kniha také poskytuje obsáhlou bibliografii k tomuto tématu.)
Celý příspěvek

5% hranice pro volby do Evropského parlamentu je protiústavní

... konstatoval dnes německý Spolkový ústavní soud. Tento závěr však nevedl k neplatnosti voleb, které proběhly v roce 2009. Více v tiskové zprávě zde (EN, DE), text rozhodnutí zde.

Celý příspěvek

Reforma právnického vzdělávání v USA

Americké právnické vzdělávání potřebuje reformu. Pro někoho, kdo vyrostl v zemi permanentních školských reforem, toto konstatování nezní překvapivě. Avšak reforma amerického právního vzdělání by měla být zcela zásadní a pořádně zatřást základy, na kterých toto vzdělání spočívalo po desetiletí. Nutnost reformy má zastánce všude – mezi odborníky na právní vzdělávání, v právní praxi, mezi pedagogy i studenty. Jak se ale asi dá tušit, názory těchto různých zastánců změn na to, jak má reforma vypadat, či alespoň jakých cílů by měla dosáhnout, se dramaticky liší.

Odborníci na vzdělávání podrobili americké právnické vzdělávání kritice mimo jiné v tzv. Carnegie Report – zprávě, která byla vypracována Carnegie nadací pro rozvoj vzdělávání a publikována v roce 2007 (shrnutí zprávy je k dispozici zde). Zpráva shledala závažné nedostatky v propojení právnického vzdělávání a praxe. Konstatovala, že se studentům nedostává možnosti získat dovednosti, které budou v právní praxi potřebovat. To mnohé fakulty nemohlo překvapit; řada z nich se netají očekáváním, že takové dovednosti studenti nabudou až v praxi. Bolestivější ránu zasadila zpráva tvrzením, že i v předávání znalostí o právu existují značné nedostatky. Zde zpráva upozornila, že i když se studenti učí o právu, nejsou většinou vybaveni dostatečně k tomu, aby své vědomosti aplikovali v praxi.

Studenti amerických právnických fakult vyhlížejí reformu s vlastními představami, jak by se studium mělo změnit. I když většina pedagogů by raději na názory studentů nepřihlížela, pravdou je, že studenti jsou „zákazníky“ fakult – bezpochyby soukromých fakult, které žijí ze školného a z darů sponzorů – většinou vlastních absoloventů, ale i veřejných fakult, které se navíc spoléhají na podporu státu, tedy daňových poplatníků. Názory studentů – potenciálních dárců a voličů - tedy nelze zcela pomíjet. V současné napjaté ekonomické atmosféře se studenti více než kdy jindy zajímají o rychlou a úzkou specializaci; nechápou, proč by se měli celý první rok tříletého studia zabývat předměty, které se jim jeví pro specializovanou praxi zbytečnými. Chtějí, aby je fakulta připravila na advokátní zkoušky a vybavila praktickými znalostmi. Výjimky samozřejmě existují, ale studentů, kteří chápou význam povinných předmětů prvního ročníku, nebo oceňují možnost rozšířit si obzory v předmětech jakým je třeba Právo a psychologie, je málo.

Také praxe volá po reformě právnického vzdělávání. Stížnosti z praxe ale ne vždy zcela odpovídají poznatkům Carnegie Report. Advokáti, soudci, prokurátoři neočekávají, že by absoloventi ihned po ukončení studia dokázali samostatně „vplout“ do praxe, věděli od prvního dne, jak vést výslech, či napsat návrh složité smlouvy. Počítají s tím, že bude trvat třeba i několik let, než se absoloventi zapracují v oboru a získají nezbytné právní znalosti v dané oblasti. Co praxi, zdá se, zaráží, jsou nedostatky v sociálních schopnostech nových právníků – ať už jde o běžné komunikační schopnosti, nebo o porozumění fungování pracoviště. Do jisté míry by se tyto stížnosti měly přičíst běžnému generačnímu rozdílu, ale mnozí tvrdí, že existující nedostatky dávno přesáhly tuto míru.

Ať už z vlastního přesvědčení či z jiných důvodů, pedagogové se snaží reagovat na Carnegie Report a přenést něco z jejích závěrů do právnického vzdělávání. Na fakultách se rozmnožují centra praktického vzdělávání – kliniky, které poskytují studentům příležitost vyzkoušet si znalosti a schopnosti v praxi v různých oborech – od práva trestního, přes ústavní, emigrační, rodinné, až po právo patentové. Na popularitě nabyly kurzy vyučující dovednosti vyjednávání. Avšak jeden problém, který Carnegie Report nepodchytila, trápí pedagogy (pouze s vyjímkou těch, kteří vyučují na fakultách na samotné špičce žebříčku fakult): zoufalé nedostatky v obecném vzdělání, které si studenti přinášejí z předchozího studia. I když studenti nastupují na právnické fakulty po 16 letech vzdělávání (základní školy, střední školy a college), mezery v jejich znalostech společenských věd, matematiky a logického myšlení jsou často zarážející. Otázkou pro pedagogy na právnických fakultách tedy je, do jaké míry mají – a mohou – „doučovat“ mezery předchozího vzdělávání. To ostatně platí i pro nedostatky v sociálních schopnostech studentů; jistě, pedagogové mohou mít ambice ovlivnit chování svých studentů a připravit je na jejich novou úlohu v profesionálním prostředí, ale i zde jsou nutné základy, které musí být položeny dávno předtím, než studenti dorazí na právnickou fakultu.

Americká advokátní komora (ABA), která akredituje americké právnické fakulty, pracuje na změně standardů, které právnické fakulty musí splňovat (informace o tomto procesu jsou zde). Ale ani v rámci této instituce neexistuje jednotný názor na to, jak právnické vzdělání vylepšit. Zatímco se někteří domnívají, že je nutné zpřísnit standardy, jiní zastávají názor, že by situaci vyřešila naprostá deregulace právnických fakult. Zastánci deregulace si představují, že by vedla k vytvoření zdravého trhu právnického vzdělávání, ve kterém by se dařilo různým typům fakult – od těch provozovaných jako ziskové organizace vedené striktně pro přípravu na praxi, po elitní instituce s výzkumnými programy poskytující vzdělávání pro budoucí politické a justiční elity.

Otázka způsobu a cílů reformy právnického vzdělávání v USA není jednoduchá. K objektivnímu hodnocení situace nepřispívá zpolitizování diskuse problémů právnického vzdělávání, jejichž kořeny americká pravice shledává v existenci celoživotního jmenování profesorů, které upevňuje pozice levicových intelektuálů, kteří jsou na amerických právnických fakultách vskutku v nepopiratelné přesile. Navzdory velikým rozdílům mezi americkým a evropským právním vzděláváním se zdá, že existuje jedna společná otázka, která by měla formovat jakoukoli reformu právnického vzdělávání kdekoli ve světě: Koho vlastně mají právnické fakulty vychovávat? Na co by měli být absolventi připraveni, když fakulty opouštějí? Bez odpovědi na tuto otázku je nalezení cílů reformy obtížné, snad dokonce nemožné.
Celý příspěvek

CfP: Pluralism in European Administrative Law

The Review of European Administrative Law (REALaw), in cooperation with the Department of Administrative Law & Public Administration of the University of Groningen and the Institute of Constitutional and Administrative Law and the Europa Instituut of Utrecht University, is organising a one-day colloquium in order to give researchers working in the area of European administrative law the opportunity to present their work (in progress) and to encourage exchange between scholars in the field of European administrative law. This Second REALaw Research Forum will be held in Groningen on February 3rd 2012.

[Více informací zde.]

Celý příspěvek

Obhajoba předmětu zvaného „gaming law”

Svět blikajících světelných tabulí, svůdných barmanek, rychle se točících rulet a cinkajících hracích automatů – jak může něco takového být předmětem samostatného právního oboru či předmětu hodného vyučování na právnické fakultě! Pokusím se přičinit několik poznámek na obhajobu existence „gaming law“, tedy práva hazardního průmyslu, alespoň jakožto předmětu.


Ano, takový předmět se vyučuje na některých právnických fakultách (včetně Harvardu), jsou pro něj vydávány učebnice a odborné časopisy (například UNLV Gaming Law Journal), a vyskytují se dokonce jeho specializované odnože, jako srovnávací právo hazardního průmyslu, právo indiánského hazardního průmyslu, či daňové právo hazardního průmyslu. Zkuste se však s veškerou vážností představit jako odborník na toto právo mimo úzký okruh lidí, kteří o „gaming law“ vědí, a pravděpodobně se vám dostane v nejlepším případě shovívavého úsměvu, v horším nepokrytě pohrdavého úšklebku. Když byla v roce 1998 v Las Vegas zřízena první (a doposud jediná) právnická fakulta ve státě Nevada, a to za tak významné finanční podpory majitele jednoho z řetězců místních kasín (donátor sám kdysi absolvoval právnická studia v sousedním Utahu), že po něm fakulta byla pojmenována, byla specializace na právo hazardního průmyslu nasnadě; členové fakulty však záměrně ponechali „gaming law“ v pozadí svého zájmu – v obavě, že by taková specializace poničila důvěryhodnost jejich nové instituce.

Nové právní obory to nemívají jednoduché. V dnešní době už asi málokdo pochybuje o tom, že právo duševního vlastnictví je samostatným oborem, který si zaslouží být zkoumán v rámci svých specifik a vyučován jako samostatný předmět navzdory jeho návaznosti na právo občanské, obchodní, trestní atd. Diskutabilní se zdá být status „cyberlaw“, tedy internetového práva, které bylo soudcem Easterbrookem slavně napadeno jako příklad „koňského práva“ – paoboru, který se povrchně zabývá právními problémy, které náhodou vyvstávají v souvislosti s koňmi, aniž by přinášel hluboké porozumění problémů jednotlivých „skutečných“ právních oborů. Neméně proslavenou se stala odpověď, kterou soudci Easterbrookovi uštědřil Lawrence Lessig, gigant v oboru internetového práva.

Nechávám na věcí znalejších, aby posoudili, zda si internetové právo zasluhuje být samostatným právním oborem či nikoli. Konference Internet Law Works in Progress pořádaná Santa Clara University School of Law v Kalifornii ukázala, že jen málokterý akademik píšící v tomto oboru se skutečně věnuje právním otázkám, které jsou specifické pro prostředí internetu (jako jsou např. otázky filtrování obsahu poskytovateli internetového připojení, problémy související s internetovými doménami či s obcházením geolokačních nástrojů). Většina autorů na konferenci prezentovala příspěvky, které se internetu dotýkaly vlastně jen okrajově. I když si nejsem jista vymezením internetového práva jako samostatného oboru práva, domnívám se, že si zaslouží být vyučováno jako samostatný předmět – stejně tak jako „gaming law“. I „koňské právo“ nebude z čistě formálního hlediska samostatný právní obor, ale je to rozhodně kurz vhodný pro právnické fakulty ve východní části státu Kentucky či kterémkoli jiném centru chovu koní (viz časopis o koňském právu publikovaný právnickou fakultou University of Kentucky).

Vyučování předmětu „gaming law“ může mít podobně význam v místě, kde velká část absolventů bude pracovat buď v hazardním průmyslu samotném, nebo v oblastech, které budou mít s hazardním průmyslem co dělat. Po absolvování předmětů povinného základu se často ukáže, že studenti mají obtíže uplatnit nabyté znalosti v praxi; chybí jim schopnost propojit znalosti z jednotlivých oborů. V USA je dalším problémem to, že předměty povinného základu se většinou vyučují na základě precedentů, což vede k tomu, že zatímco studenti jsou připraveni na psaní žalob, vedení soudních sporů, a sepisování rozsudků, nejsou schopni znalosti nabyté z analýzy rozsudků přenést do světa, kde většina situací neústí v podání žalob, ba dokonce, kde i většina soudních sporů nekončí vydáním rozsudku, ale uzavřením smíru.

Předmět vyučovaný ve vyšším ročníku, který studenty seznámí s propojením jednotlivých právních oborů v kontextu praxe, může mít velký význam pro přípravu studentů na praxi. Málokterý klient se na právníka obrátí s žádostí vyřešit otázku, kterak má být aplikována výhrada veřejného pořádku ve věci uznání obligace vyplývající z nelegálního hazardu v rámci úpadkovém řízení ve státě Wisconsin. Spíše se dostaví klient s žádostí vymoci dluh od hráče pokeru, který se po podpisu směnky kamsi nenávratně vypařil. V předmětu jako je „gaming law“ mohou být studenti vystaveni praktickým problémům klientů a řešit je nejen aplikováním znalostí z různých oborů, ale rovněž zvažováním dalších aspektů, jako jsou profesní etika, praktické okolnosti, ekonomické podmínky, či možnosti úpravy de lege ferenda. Na některých fakultách v USA se takové obory vyučují jako tzv. „capstone courses“ – předměty, které představují vrchol pyramidy, v jejíchž základech stojí nejen povinné předměty, ekonomika, sociologie, psychologie, ale třeba také praktická cvičení v dojednávání a psaní smluv v dané oblasti.

Je nesporné, že „gaming law“ bude ve věci neznalých i nadále vyvolávat představu, že jde o právo spoře oblečených tanečnic opírajících se o ruletové stoly. A to je asi dobře, protože, popravdě řečeno, hazardní průmysl, a tudíž i „gaming law“, by bez lidí s takovými představami už dávno vzaly za své. A přece právní problémy, kterými se tento předmět zabývá, jsou nesmírně vážné: kdo a jak zaručí, že tanečnici není méně než 21 let, kdo a jak zaručí, že její pracovní podmínky budou v souladu s právem, kdy a jak může zaměstnavatel tanečnici propustit, když její hmotnost přesáhne možnosti přiléhavého kostýmu? Kdo a jak zajistí, aby ruleta odpovídala určitým technologickým standardům, které korespondují s právní úpravou hazardu, a kdo posoudí, zda elektronická ruleta, onu “skutečnou” ruletu dokonale simulující, je ještě stolní hazardní hrou, v některých státech zakázanou, nebo je hracím automatem, jaký se v onom státě provozovat může? A co se stane, když hráč z Wisconsinu podepíše směnku, aby mohl pokračovat ve hře, a pak se vrátí do Wisconsinu, který dluhy z hazardu neuznává? A koneckonců není úplně na škodu vědět, že nezaplacení směnky z hazardu na méně než 250 dolarů je v Nevadě přestupkem, zatímco nezaplacení směnky na 250 dolarů a více je trestným činem. Ano, v Nevadě jsou vězení pro dlužníky. Rozhodně pro ty, co pohrdli znalostí „gaming law“.
Celý příspěvek

Rozloučení s Markem Antošem a přivítání Markéty Trimble

S mlhavým ránem prvního listopadového dne přichází opět čas loučení a vítání. Loučíme se s Markem Antošem a děkujeme za jeho říjnové posty. Nemluvím myslím jen za sebe, když vyjadřuji přání, aby se na Jiné právo vracel i nadále, alespoň jako občasný blogger. Markovým nástupcem v roli hosta je Markéta Trimble, která v současné době učí na William S. Boyd School of Law v Las Vegas. Markéta je absolventkou PF UK a na přelomu posledních dvou století působila v české státní správě. Když jsem v r. 2004 přicházel na tehdejší odbor evropské integrace na Ministerstvu spravedlnosti, ona z něj zrovna odcházela. Minuli jsme se o pár dní, aniž bychom se potkali. Její jméno tak na mne vykukovalo jen z různých dokumentů a slyšel jsem o ní z vyprávění jejích spolupracovníků. Pamatuji se, jak jedna kolegyně o Markétě prohlásila, že je nejlepší právničkou, jakou kdy poznala. Tím spíše jsem doufal, že budu mít příležitost se s touto osobou někdy potkat. Podařilo se to až v r. 2009 v souvislosti s konferencí na NYU, před níž se mi Markéta sama ozvala, když viděla mé jméno v programu. Potkali jsme se tehdy v Praze a pak i v New Yorku. Markéta v té době dokončovala svá J.S.D. studia na Stanfordu a plánovala akademickou dráhu v USA, kterou v r. 2010 také zahájila. Jelikož se netajím tím, že mám pro americký systém právnického vzdělávání slabost, na Markétiny posty se opravdu těším; o to více, že jednou z jejích oblíbených oblastí je mezinárodní právo soukromé nebo-li conflict of laws. Neptal jsem se Markéty, zda budou převažovat posty z této oblasti nebo z okruhu práva duševního vlastnictví, jež také učí, či zda se v jejích příspěvcích objeví zážitky z výuky práva v městě hazardu. Stejně jako vy se nechám překvapit a věřím, že příjemně. Markéto, tak ať Tě blogování na Jiném právu baví;)

Celý příspěvek

Financování politických stran: kdo odskáče úspory?

Financování politických stran ze státního rozpočtu bylo svého času pro Ústavní soud poměrně silným tématem, na něž si – prostřednictvím derogačních nálezů – vyměňoval názory s parlamentem. „Druhý ÚS“ se od původní judikatury odklonil a zaujal zdrženlivější postoj, takže výměna ustala. Ministerstvo vnitra však nyní pod pláštíkem úspor ve státním rozpočtu chystá změny a pobouřené reakce malých stran naznačují, že deset let klidu může být brzy minulostí. Šetřit se musí, jak to ale udělat spravedlivě?

Některé přínosy hostování na Jiném právu jsou docela nečekané. Člověk se například může donutit k tomu, aby se podrobněji podíval na věci, o kterých má už roky nějaký obecný dojem, jen nikdy nenašel vhodný čas je prozkoumat podrobněji. Už dlouho každý rok kreslím studentům na tabuli křivku, která ukazuje vztah mezi velikostí strany a tím, kolik peněz na jeden získaný hlas dostává ze státního rozpočtu. Kreslím ji od oka, jasně ale ukazuje, jak nespravedlivý je ten systém k malým stranám: dostávají mnohem méně než velké strany. Teprve dnes jsem si ji zkusil nakreslit přesně: a hle, ono je to trochu jinak. Leč nepředbíhejme, k tomu se dostaneme…

Politické strany získávají ze státního rozpočtu stálé příspěvky zhruba ve výši půl miliardy ročně, k čemuž se ve volebních letech do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu přidávají příspěvky na úhradu volebních nákladů. Minule jsem slíbil, že tentokrát budu stručnější: místo dlouhého vysvětlování se tedy podívejte na graf, jak se příjmy politických stran vyvíjely v posledních 13 letech:

Graf začíná rokem 1998, protože jsem data převzal z webu ministerstva financí, kde starší nejsou k dispozici; právní úprava však v předchozích letech byla obdobná. Změny se začaly dít až v letech 2000 až 2002: dílem pod vlivem politiků (a tehdejší opoziční smlouvy), dílem pod již zmíněným vlivem Ústavního soudu. Jak je ale vidět, výsledkem tohoto parlamentně-soudního dialogu bylo podstatné navýšení příspěvků politickým stranám. Původní opozičně-smluvní idea totiž spočívala v tom, že se sníží ty formy příspěvků, které dostávají všechny strany, a naopak se zvýši ty, které svědčí velkým stranám. Když to Ústavní soud zatrhl, politici zareagovali po svém: zvýšili všechno. Maximum stálého příspěvku se tak zvedlo z 5 na 10 milionů, příspěvek na mandát poslance a senátora z 500 na 900 tisíc, příspěvek na úhradu volebních nákladů z 90 na 100 Kč. Hlavní požehnáním pro pokladny politických stran, což už s Ústavním soudem nesouviselo, se ovšem ukázal být vznik krajů, což umožnilo vyplácet dalších zhruba 180 milionů ročně za mandáty krajských zastupitelů. Sečteno a podtrženo: pravidelný roční přísun peněz se mezi rokem 2000 a 2001 téměř ztrojnásobil.

Roční čísla však mohou být mírně zkreslující: celkové příjmy totiž ovlivňují příspěvky za hlasy, které se vyplácejí jen ve volebních letech. Přehlednější je proto srovnání po celých volebních obdobích, které nabízí následující graf.

Hodnota peněz se s časem mění, do grafu jsem proto přidal červené sloupečky, které ukazují původní výši příspěvků z let 1998–2001, postupně navýšenou o inflaci. I po jejím započítání se však ukazuje, že si politické strany před deseti lety skutečně výrazně přilepšily, a i když jim inflace trochu ukusuje, stále jsou na tom podstatně lépe než kdysi. Snad se klasik nebude zlobit za tu překroucenou parafrázi, když řeknu, že zdroje pro úspory tu zjevně jsou.

Otázka ovšem je, kde by bylo nejvhodnější je provést; a k tomu si vezmu na pomoc ještě jeden graf, který ukazuje podíl jednotlivých kritérií na celkovém koláči státního financování.

Naprosto dominantní vliv na rozdělení peněz mají volby do Poslanecké sněmovny. Zhruba poloviční peníze se rozdělují za místa v krajských zastupitelstvech, jen pětkrát méně za mandáty v Senátu, zcela okrajové (i kvůli nízké účasti) jsou peníze za volby do Evropského parlamentu. Ústřední pozici voleb do Poslanecké sněmovny chápu, přeci jen jde o prvořadé volby, přesto je otázka, zda téměř třípětinový podíl už není moc. Peníze vycházející ze senátních voleb by si snad naopak zasloužily mírné posílení. Peníze za krajské mandáty mne vždycky trochu iritovaly, hlavně kvůli okolnostem jejich vzniku. Na druhou stranu však nelze přehlednout, že právě tudy se alespoň k malým penězům dostanou i menší a regionální politické strany, což přispívá otevřenosti politické soutěže. Příkladem jsou třeba karlovarští Doktoři, v moravských krajích KDU-ČSL, místy také SNK-ED a další malé strany. Pokud tedy někde škrtat, asi je rozumné si vybrat balík peněz za výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Současné kroky tomu odpovídají. Už vloni se bez většího ohlasu snížil příspěvek za mandáty o 5 % z 900 na 855 tisíc, nyní prý (vycházím z neoficiální zprávy na Aktuálně.cz) ministerstvo vnitra hodlá pokračovat dalším snížením na 810 tisíc. To ovšem není vše: zároveň by se měla změnit konstrukce stálého ročního příspěvku, který dostávají všechny strany, jež ve volbách do sněmovny dosáhnou alespoň 3 % hlasů. Strany by tak měly přijít o 1,2 milionu ročně. Týká se to všech, velkých i malých, u těch malých je však pochopitelně dopad citelnější, protože jde třeba o 15 % celého jejich ročního příspěvku, zatímco u velkých stran jen o pár procent. Není divu, že křičí.

Změny je však třeba vnímat v celkovém kontextu. Nejlepší představu o tom, jak je rozdělování peněz mezi politické strany spravedlivé, si uděláme, když pro každou stranu sečteme všechny její příspěvky, které vycházejí z voleb do Poslanecké sněmovny, a vydělíme je počtem získaných hlasů.

Pokud se tenhle graf zdá trochu složitý, dívejte se nejprve jen na modré řádky: ty ukazují, kolik peněz by během čtyřletého volebního období jednotlivé strany získaly za každý obdržený hlas, kdyby se byl zákon neměnil. Jsou tam patrné dva zlomy: první je u tří procent, kde nastupuje stálý příspěvek. Strana zelených tuhle metu nepřekročila, takže dostala jen stovku za hlas, a tím to pro ni končí, zatímco Suverenita, Zemanovci a KDU-ČSL se vyšplhali ke 250 Kč. Druhý zlom nastává při překročení 5 % a vstupu do sněmovny: po započtení příspěvků za mandáty se částka za hlas zvedne zhruba na 320 Kč. Všimněte si, že úplně největším stranám vychází o něco méně než středním stranám typu KSČM: důvodem je větší „rozředění“ stálého příspěvku, který je u všech parlamentních stran shodný.

Červené řádky ukazují současný stav po loňské novele: snížení příspěvku za mandáty logicky dopadlo výhradně na parlamentní strany, zatímco pokladny menších stran zůstaly nedotčeny (červený a modrý řádek je u nich stejný). Žlutý řádek pak ukazuje, co by se dělo v případě, že by ministerstvo vnitra prosadilo svůj návrh. A čistě pro srovnání je jsem přidal i hnědý řádek, který odpovídá původnímu modelu před změnami v letech 2000 až 2002.

Pokud to nevidíte z grafu, přesvědčí vás tabulka: i po započítání loňské novely se zdá, že by současný návrh malým stranám ublížil o něco víc než velkým, přestože rozdíly nejsou obrovské:

Strana	Původní 2010	Návrh 2012	Změna v %
ČSSD	309 Kč	288 Kč	-7,0%
ODS	318 Kč	296 Kč	-7,1%
TOP09	315 Kč	292 Kč	-7,1%
KSČM	327 Kč	303 Kč	-7,4%
VV	322 Kč	298 Kč	-7,3%
KDU-ČSL	253 Kč	232 Kč	-8,3%
SPO Zemanovci	255 Kč	234 Kč	-8,3%
Suverenita	254 Kč	229 Kč	-9,8%
Strana zelených	100 Kč	100 Kč	0,0%

Kdyby chtělo ministerstvo vnitra přijít s neutrálnějším návrhem změn, který by všem sebral zhruba stejně, musel by se příspěvek na mandát snížit místo na 810 až někam k 790 tisícům Kč.

Ještě vám chci ale nabídnout jeden graf: je jím právě ta v úvodu zmíněná „křivka (ne)spravedlivého rozdělení peněz, kterou kreslívám na tabuli. Zde však v mírné modifikaci: přes sebe jsem nakreslil hned čtyři křivky, tak jak odpovídají jednotlivým variantám. Čím rovnější, tím spravedlivější: v hypotetickém případě, že by všechny strany dostaly za každý získaný hlas stejné peníze, bychom v grafu viděli vodorovnou úsečku.

Jaké z toho všeho plynou závěry? Každý by si měl udělat svoje vlastní: víc než ucelený text je tohle výkop k diskusi. Ale abych nějak začal, tady je pár postřehů, které si z těch pár hodin nad Excelem odnáším já:

1. Občas zaznívají názory, že jakékoliv snižování státních příspěvků politickým stranám je nerozumné, protože existenční obtíže je donutí hledat jiné, méně transparentní zdroje, a v důsledku na tom prodělá daňový poplatník. Tomu argumentu rozumím, přesto po srovnání se stavem před 12 lety soudím, že prostor pro úsporu tu je.
   
   
2. Křivka (ne)spravedlnosti pod někdejším tlakem Ústavního soudu poněkud narovnala, což prospělo především stranám mezi 3 a 5 procenty: finanční skok při vstupu do sněmovny se trochu snížil. Jakákoliv budoucí změna by se neměla snažit tento pokrok zvrátit: současný návrh ministerstva vnitra to – byť mírně – činí, a námitky malých stran jsou proto celkem oprávněné.
   
   
3. Největší finanční bariéra i nadále existuje kolem tří procent: Suverenita získala jen o polovinu víc hlasů než Strana zelených, od státu však během čtyř let volebního období na příspěvcích získá skoro čtyřikrát tolik peněz. Bez ohledu na děravou státní kasu by se s tím mělo něco dělat, jak už to ostatně naznačoval dávný nález Pl. ÚS 53/2000; zrušením převážné části státního financování politických stran ÚS podle svých slov „vytvořil prostor Parlamentu pro uplatnění celkově nového přístupu k financování politických stran státem tak, aby proporce mezi dotacemi dosažených pozic a dotacemi úspěchu ve volební soutěži se změnily výrazně ve prospěch ocenění počtu hlasů získaných ve volbách.“ Jak s tímhle prostorem Parlament naložil je celkem dobře známo: ještě téhož dne byl do druhého čtení vrácen návrh zákona o státním dluhopisovém programu na úhradu závazků plynoucích ze Smlouvy mezi vládou ČR, SR a SRN, aby do něj nazítří – za vzácného souladu všech politických stran – mohla být „přilepena“ staronová úprava. Třeba však někdy dojde i na ten celkově nový přístup.
   
   

A to je vše, přátelé. Původně jsem měl v úmyslu se s vámi ještě podělit o pár poznámek k věcnému záměru nového volebního zákoníku, jehož paragrafové znění se do konce roku chystá předložit ministerstvo vnitra. Měsíc však uběhl jako voda a víc už toho do konce října bohužel nestihnu, a tak se moje zdejší hostování uzavírá tímto spotem. Chci se proto s vámi rozloučit a poděkovat za vlídné přijetí, kterého se mi tu dostalo. V právu mne většinou baví spíš témata, která stojí na okraji obecného zájmu (jako jsou třeba volby), a navíc k nim často přistupuji metodami, kterým se právníci spíš vyhýbají (jako je třeba drobné množství matematiky). Proto není divu, že si o nich jen málokdo chce se mnou povídat. O to větší radost mi udělaly všechny reakce, které jsem tu ke svým příspěvkům dostal, ať už v diskusi nebo mailem, a těším se někdy na viděnou.

Celý příspěvek