Ivo Telec: Požadavky na kvalifikační práci

Aktualitou českého vysokoškolského právnického prostředí jsou šetření týkající se studentských kvalifikačních prací. Zdánlivě se jedná o věc jasnou. Ve skutečnosti se ale setkáváme s řadou pochyb i ze strany některých akademických orgánů a právníků, zda vznikl plagiát, anebo nikoli. Zdá se proto, že jakákoli osvěta je namístě.

Zabývat se těmito otázkami v dnešní racionalistické době znamená formulovat etické kánony neboli protiplagiátorská pravidla. Ve světě se nejedná o nic nového. Taková pravidla obvykle bývají formulována kasuisticky. Tzn. uváděním jednotlivých, nutno říci, že značně rozmanitých, skutkových podstat vědeckého a morálního deliktu plagiátorství, stíhaného odsudkem veřejnosti.

Ve většině případů ale nejde „pouze“ o vědecký a morální delikt (s možným pracovněprávním nebo akademickoprávním důsledkem), nýbrž i o kriminální jednání z prostředí akademické kriminality. Kromě porušování chráněných práv k duševnímu vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži je namístě hovořit o majetkovém nebo nemajetkovém podvodu. Poslední z toho je vyjádřeno skutkovou podstatou trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 tr. z.). Poškozeným je zde kupříkladu vysoká škola, jíž byla způsobena vážná újma na právech, například na právu na její dobrou pověst obsahujícího i její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a to tím, že ji student uvedl v omyl o své kvalifikační práci, kterou na ni obhájil a kterou musí vysoká škola zveřejnit. Bezpochyby zajímavou kapitolou může být účastenství na tomto nebo jiném studentem dokonaném trestném činu ze strany kupříkladu školitele nebo vedoucího diplomové práce formou pomocnictví. Pomocný skutek školitele nebo vedoucího diplomové práce může být různý. Pomocná osoba z řad akademických pracovníků může studentovi úmyslně pomáhat odstraňovat překážky k podvodnému získání vysokoškolské kvalifikace například doporučujícím posudkem, zlehčením studentova „pochybení“, poukazem na studentovu pouze „formální“ chybu apod. Pomocník ale přitom musel vzhledem ke svému akademickému postavení vědět, že svých chováním se účastní poškozování práv vysoké školy a musel být srozuměn s následkem spočívajícím například v ohrožení její důvěryhodnosti jako „vrcholného centra vzdělanosti“, řečeno slovy zákona.

Pro účely veřejné diskuse jsem se pokusil nastínit několik pravidel neboli požadavků vysoké školy na kvalifikační práce. Žádoucí je, aby pravidla stanovil studijní a zkušební řád vysoké školy. Jeho porušení by tak bylo porušením právní povinnosti s možným disciplinárním postihem studenta v samosprávné děkanské pravomoci podle zákona o vysokých školách. Pravidla mohou být vedle toho i vodítkem obsahujícím obecná hlediska studijního hodnocení kvalifikační práce komisí pro státní závěrečné zkoušky, popř. jinou obdobnou komisí.

Požadavky na kvalifikační práce můžeme vyjádřit kupříkladu takto:

1) Kvalifikační práce, dále jen „práce“, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí (vědecké) činnosti autora, který je vědeckým (metodickým a systematickým) vyjádřením autorova vlastního právního myšlení obsahujícího autorův odůvodněný právní názor, a to na příslušné vědecké téma (vědeckou problematiku) a na jeho řešení a podle jeho zadání vysokou školou, je-li u práce příslušného druhu zadání stanoveno.

2) Práce musí být původním, nezávisle a samostatně vytvořeným vědeckým dílem autora z oblasti právní vědy, které je výsledkem autorova vlastního výzkumu [Srov. specifický vysokoškolský výzkum, kterým je výzkum prováděný studenty při uskutečňování akreditovaných doktorských nebo magisterských studijních programů a který je bezprostředně spojen s jejich vzděláváním; viz § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o veřejné podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů, v úplném znění vyhlášeném pod č. 211/2009 Sb.] s použitím obecně uznávaných vědeckých metod včetně zvláštních metod právní vědy.

3) U prací bakalářských postačuje, je-li práce původním, nezávisle a samostatně vytvořeným odborně literárním dílem autora z oblasti příslušné odbornosti (povolání), které je jedinečným výsledkem tvůrčí (odborné) činnosti autora.

4) Pro práci, která je výsledkem autorova studia jiného než právnického studijního programu, platí tyto požadavky obdobně.

5) Původnost práce se rozumí jak co do autorova vlastního myšlenkového obsahu, například právně odůvodněného řešení konkrétního právního problému, tak co do autorova vlastního vědeckého vyjádření vlastního myšlenkového obsahu. U prací bakalářských přitom postačuje autorovo vlastní odborně literární vyjádření vlastního myšlenkového obsahu.

6) Kde autor ve své práci myšlenkově čerpá z cizích myšlenek obsažených v cizích dílech nebo v jiných cizích výtvorech či projevech, dále jen „díla“, například, kde autor čerpá z cizích právních názorů nebo cizích právních teorií, nebo kde autor myšlenkově čerpá tyto cizí myšlenky samé, musí tak učinit zjevným, poctivým, [Srov. též právní doktrínu fair use a prvky, jimiž se vyznačuje.] přesným a přezkoumatelným odkazem na cizí myšlenkový obsah, například na cizí řešení, na jeho původce a pramen, a to odkazující nebo srovnávající poznámkou pod čarou na patřičném místě a vždy též v soupisu použité literatury nebo jiných pramenů tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny autorových a cizích myšlenek (pravidlo odkazu).

7) Kde autor přebírá do své práce výňatky z cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí tak učinit zjevným, poctivým, přesným a přezkoumatelným způsobem a při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem, [Čl. 9 odst. 1, anebo čl. 10 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 19. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb., § 12 odst. 1, anebo § 29 a 31 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů.] přičemž převzaté výňatky cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí být zřetelně odděleny od autorovy vlastní práce tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny obou děl nebo jejich částí, a to například uvedením převzaté cizí věty v uvozovkách a v kurzívě (pravidlo citace). Požadavek v tomto pravidle vyjádřený platí též pro citace z děl nebo citace drobných celých děl, která jsou autorskoprávně volná, a to s ohledem na účel autorovy práce.

8) Pravidlo citace týkající se autorských děl platí obdobně pro citaci spočívající v autorově reprodukci cizího zapsaného průmyslového vzoru spočívajícího ve vzhledu výrobku nebo jeho části, například ve vzhledu obalu, grafického symbolu nebo typografického znaku, a to při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem.;[§ 19 odst. 1, nebo § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.]

9) Pravidlo odkazu platí obdobně pro autorovo myšlenkové čerpání z jiného vlastního díla autora práce. Pravidlo citace platí přiměřeně pro přebírání výňatků z jiného vlastního díla autora práce nebo pro přebírání jiných autorových drobných děl celých (pravidlo autocitace).

10) Autor práce se musí vystříhat otrockého nebo jiného napodobení cizích děl nebo napodobení cizích myšlenek, spočívajícího v použití cizích děl nebo jejich částí anebo cizích myšlenek jako by byly jeho vlastní (zakázané vyvolání objektivního dojmu cizích děl nebo cizích myšlenek jako vlastních), a to i bez ohledu na úmysl autora vydávat cizí díla nebo jejich části anebo cizí myšlenky za vlastní (zákaz plagiátu).

11) Autor se musí vystříhat vyvolání mylné představy nebo uvedení jiného v omyl o svých schopnostech nebo znalostech, právních nebo jiných názorech, o své výzkumné, tvůrčí nebo jiné činnosti, o splnění studijní nebo jiné právní povinnosti, o své vědecké nebo odborné způsobilosti (kvalifikaci) nebo o své vědecké bezúhonnosti či o svém osobnostním charakteru, a to ve vztahu k dané práci.[Srov. např. skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; totiž nemajetkový podvod. Anebo srov. skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 cit. zák.; totiž majetkový podvod.]

12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,[Srov. např. Etický rámec výzkumu, vzatý na vědomí vládou České republiky jejím usnesením ze dne 17. srpna 2005 č. 1005, které je dálkově přístupno v síti elektronických komunikací na adrese http://www.vlada.cz/ nebo Správnou vědeckou praxi, doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky z dubna 2000, které je takto přístupno na adrese http://www.gacr.cz/.]
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.

13) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob; například do práva k cizímu duševního vlastnictví, kupříkladu do práva autorského nebo do práva průmyslově vzorového, nebo do práva osobnostního či do práva proti nekalé soutěži, kupříkladu získáním autorovy neoprávněné soutěžní výhody na úkor jiného.

14) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí ohrozit důvěryhodnost vysoké školy, na níž vznikla, v očích veřejnosti ani jinak ohrozit její pověst.

15) Práce musí být úvodem opatřena autorem projeveným a vlastnoručně podepsaným čestným prohlášením a slibem odškodnění tohoto znění:
„Čestné prohlášení a slib odškodnění
Prohlašuji na svou čest podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že tato práce je mým původním dílem, které jsem samostatně a nezávisle vytvořil(-a) jen s použitím podkladů v ní uvedených. Slibuji odškodnit každého, komu bych způsobil(-a) újmu nepravdivostí tohoto prohlášení.“
Vlastnoručním podpisem musí být práce opatřena v její papírové podobě. V elektronické podobě musí být vlastnoruční podpis nahrazen jeho elektronickou faksimilí.

16) Autor má ve své práci přihlédnout ke standardizaci dokumentů vyplývající z technických norem, [ČSN ISO 7144 Dokumentace – Formální úprava disertace a podobných dokumentů. (Březen 1997), ČSN ISO 690 Dokumentace – Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. (Prosinec 1996), ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. (Leden 2000).]
jakož i k poctivým akademickým zvyklostem.

17) Stanoví-li zákon [Např. zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.]
nebo studijní a zkušební řád vysoké školy, popř. jiné její vyšší opatření jinak, má přednost před těmito požadavky.

Celý příspěvek

Trestat matky za hříchy dcer?

Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní. Na pomezí mezi právem a ekonomií stojí i vymezení adresátů norem soutěžního práva, tzv. soutěžitelů, resp. podniků.

Dnes již snad není sporu o tom, že obsah obou pojmů, jak „soutěžitel“ užíván v právu českém, tak „podnik“ v právu komunitárním, je shodný; z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská tento závěr jednoznačně vyplývá. Co tedy tyto pojmy popisují?

Představme si běžnou firmu, která vyrábí určité zboží, které následně distribuuje. Bude čistě na uvážení vlastníků této firmy, jestli si za tímto účelem založí jednu právnickou osobu, která zajistí výrobu i distribuci, případně právnické osoby dvě, jednu pro účely výroby, druhou distribuce, nebo dokonce žádnou, pokud by tyto činnosti vykonávaly přímo osoby fyzické, anebo přijmou jakékoliv jiné řešení. Z hlediska působení takové firmy na trhu je její organizace také nerozhodná – podstatné je jednak, že určité zboží je vyráběno a distribuováno, jednak že subjekty, které se této výroby a distribuce účastní, se fakticky chovají jako jeden celek, jedna jednotka, ať už jsou jejich organizační vztahy jakékoliv.

Soutěžní právo proto pracuje s celou takovou ekonomickou jednotkou jako s jedním celkem, jedním podnikem; jak uvedl Evropský soudní dvůr ve věci Hydrotherm (odst. 11), podnik „… označuje ekonomickou jednotku [angl. economic unit, fr. unite economique, něm. wirtschftliche einheit] … i když po právní stránce taková ekonomická jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“. Podstatné je právě vystupování celé skupiny jako jednoho celku – je proto nezbytné, aby určitá osoba jednání celé skupiny koordinovala, kontrolovala. Takový vztah je typický pro mateřské a dceřiné společnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku Česká rafinérská, „dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která ke kontroluje“.

Uvažovat o různých koncernech, holdinzích a podnikatelských seskupeních jako o jednom celku zjevně dává smysl, praktický problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba vést správní řízení a zejména, pokud se ukládá pokuta – jen těžko ji můžeme uložit „jednotce sestávající z několika osob“. I když je nám (ekonomicky) jasné, kdo se na trhu porušení práva dopouští, musíme se (právně) rozhodnout, koho za to učiníme odpovědným.

Pragmatickým řešením by bylo potrestat celou „jednotku“: na trhuje vystupuje jako celek, ze zisků, které v důsledku porušení soutěžního práva získala, profitovala jako celek, měla by proto jako celek nést i odpovědnost. V praxi Evropské Komise tak je někdy pokuta společně a nerozdílně udělena více osobám v rámci podniku, které za ni odpovídají solidárně (jak Soud prvního stupně potvrdil např. ve věci Akzo Nobel). Určitý krok k úvahám směřujícím tímto směrem již učinily i české soudy, které například u schopnosti zaplatit pokutu (zatím jen ve vztahu k rozhodování o odkladném účinku) přihlížejí nejen k finančním možnostem toho konkrétního subjektu, kterému byla pokuta uložena, ale i ekonomické jednotky, jejíž je součástí; např. Krajský soud v Brně ve věci České dráhy uvedl, že "... zohledňuje i celkové žalobcovo postavení v rámci podnikatelského seskupení, jehož je účasten. Soud totiž sice nepředpokládá, že by snad pokuta uložená žalobci měla být „hrazena“ z prostředků jiných subjektů, v nichž má žalobce majetkovou účast, nicméně není důvodu, aby se celé podnikatelské seskupení nemohlo, byť by se tak mělo stát dočasně, na eliminaci okamžité potřeby vyčlenění dostatku finančních prostředků na zaplacení pokuty, pokud by skutečně hrozil žalobci kritický stav atakující jeho samotnou činnost, podílet".

Pokud však jde o samotný základ problému – solidární deliktní odpovědnost, nejsem si jistý, jestli české deliktní právo umožňuje uložit „kolektivní“ sankci více subjektům, s tím, ať si ji jednotlivé osoby uvnitř podniku mezi sebou „rozdělí“; i výše zmíněný rozsudek Krajského soudu zřejmě směřuje proti takovému závěru. Česká praxe proto zvolila přístup, který je konec konců vlastní i praxi evropské, a který se snaží identifikovat jedinou konkrétní osobu, kterou by bylo možno učinit odpovědnou za jednání celého podniku. Vzhledem k tomu, že ekonomická jednotka je vymezena vztahy kontroly mezi jednotlivými osobami, je logické dovozovat odpovědnost u osoby kontrolující, ve výše uvedeném příkladu tedy společnosti mateřské.

Tento přístup ovšem může mít některé kontraintuitivní důsledky. Představme si jednoduchý případ mateřské a dceřiné společnosti, kde „matka“ stoprocentně kontroluje „dceru“; dcera zajišťuje distribuci a přitom uzavírá smlouvy, které jsou v rozporu se soutěžním právem. Protože při tom byla matkou kontrolována, můžeme pokutu uložit matce, ačkoliv se sama závadného jednání fakticky nedopustila? Komunitární judikatura říká, že ano; Soud prvního stupně např. ve svém nedávném rozhodnutí ve věci Clearstream (odst. 198) uvedl, že „... může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“. Obdobně se v několika případech zachoval i Úřad, k tomu se však dostaneme v zápětí.

Před tím se však musíme zamyslet ještě nad jedním problémem: co když v rámci podniku – ekonomické jednotky dojde k organizačním změnám, v důsledku kterých některá osoba zanikne? Pokud by v našem příkladu došlo k fúzi mezi matkou a dcerou, při které obě zaniknou, a vznikla by společnost nová, která by byla jejich univerzálním právním nástupcem, bylo by možno učinit odpovědnou tuto společnost nástupnickou? Ekonomický přístup říká, že ano, protože s ohledem fungování podniku na trhu se v podstatě nic nestalo. Obdobně se k tomu staví i judikatura komunitární (srov. např. rozsudky Evropského soudního dvora Suiker Unie nebo Rheinzink).

V jediném případu, kdy o něčem takovém rozhodovaly české soudy, však došel Krajský soud v Brně k odlišnému závěru. V obdobném případu (fúze uvnitř hospodářské jednotky) totiž ve věci Kartel benzínových společností uzavřel, že „... došlo-li v průběhu správního řízení k zániku dvou jeho účastníků, Úřad byl oprávněn dokončit správní řízení s jejich právními nástupci (v postavení účastníků), pokud jde o deklaraci existence zakázané dohody a zákazu jejího plnění do budoucna (§ 7 odst. 1 zákona); nebyl však oprávněn rozhodnout též o uložení sankce těmto nástupcům (§ 22 zákona).“. Osobně jsem neměl potíže ani tak se závěrem, že deliktní právní nástupnictví není bez speciální právní úpravy možné (jak dokládá na české judikatuře Kindl, J. Do třetice k procesnímu nástupnictví zaniklých právnických osob v soutěžních věcech. Právní rozhledy, 2007, č. 21), ale spíše, že je sice možné rozhodnout o vině, ne však o trestu.

A teď již k aktuální praxi Úřadu. Z hlediska určování odpovědnosti v rámci podniku je nejvíce ilustrativní rozhodnutí ve věci Kofola, které je známé spíše pro uplatnění tzv. procedury narovnání; k tomu se však dostaneme až někdy příště. Pro nás je dnes určující, že předmětem řízení v případě Kofola bylo určování cen pro další prodej (resale price maintenance) v rámci distribuce nealkoholických nápojů. Jednání považované Úřadem za zakázané trvalo od roku 2001 do roku 2008, přičemž během těchto let došlo k řadě zásadních vnitroorganizačních změn uvnitř předmětného podniku; Úřad se tedy musel zabývat jak otázkou ekonomické jednotky (tj. které obchodní společnosti vystupují jako jedna jednotka), tak přičitatelnosti odpovědnosti v jejím rámci a konečně i problematikou právního nástupnictví.

Na zakázaném jednání se postupně účastnila řada obchodních společností, vždy však v rámci jedné ekonomické jednotky, kterou můžeme pro zjednodušení nazývat Skupina Kofola. Pro nás jsou stěžejní změny, ke kterým došlo v roce 2006. Původní akciová společnost KOFOLA zanikla a byla transformována na společnost Kofola Holding jako na svého právního nástupce; ještě předtím z ní však byla jako odštěpný závod (divize výroba a obchod) vyčleněna část podniku, se kterou byly spojeny aktivity týkající se výroby a prodeje, přičemž tento odštěpný závod byl následně vložen do akciové společnosti Kofola, kontrolované nejprve společností KOFOLA a po jejím zániku společností Kofola Holding. Zjednodušeně řečeno, obchodní společnost, která se po řadu let podle názoru Úřadu dopouštěla porušování soutěžního práva (KOFOLA), zanikla, přičemž část jejích aktiv, se kterými bylo toto jednání spojeno, přešla na společnost Kofola, která je v tomto smyslu jejím ekonomickým nástupcem, zatímco jejím právním nástupcem je společnost Kofola Holding, která Kofolu kontroluje.

Úřad dospěl k závěru, že jak Kofola Holding, tak Kofola tvoří jako mateřská a dceřiná společnost jednu ekonomickou jednotku a jsou tedy jedním soutěžitelem; zabýval se rovněž otázkou přičitatelnosti odpovědnosti, přičemž uzavřel, že „společnost Kofola Holding je … v souladu se zásadou jedné ekonomické jednotky postižitelná za jednání své dceřiné společnosti“. Pozornost věnoval Úřad i otázce právního nástupnictví a přechodu odpovědnosti za porušení soutěžního práva společností KOFOLA, kde došel k závěru, že „… lze odpovědnost za posuzované jednání … přisuzovat společnosti Kofola Holding, a to bez ohledu na to, že v rámci ekonomické kontinuity došlo … k převodu části podniku týkajícího se prodeje a výroby nealkoholických nápojů na společnost Kofola. V situaci, kdy existuje právní nástupce … má právní nástupnictví obecně přednost před ekonomickým nástupnictvím“.

Obdobným způsobem Úřad postupoval i v dalších případech. Nejen tedy že trestá matku za hříchy dcer, ale pokud matka „zmizí“, potrestá i jejího právního nástupce, tedy jakéhosi „klona“. Zatímco otázka deliktního nástupnictví by snad již mohla být vyřešena novelou zákona o ochraně hospodářské soutěže, která na ně již výslovně pamatuje (§ 22b), otázkou přičitatelnosti jednání společnosti dceřiné společnosti mateřské se české soudy dosud, pokud je mi známo, nezabývaly. Celý příspěvek

Martin Bíly: Povinnost a právo

Je to asi 10 let, kdy jsem se s Michalem Bobkem bavil na téma povinnosti a subjektivního práva (bylo to chvilku poté, co mě naučil dvě sloky Schillerovy Ódy na radost v němčině - už to mohlo napovědět, kam se bude ubírat jeho kariéra). Neshodli jsme se a od té doby jsem se k uvedené otázce vracel, aniž bych nalezl uspokojivé řešení. Možná se od té doby Michalův názor změnil, to ale není podstatné, protože argumenty pro a proti zůstávají. Tedy k věci:

Nadhodil jsem, že povinnost v sobě zahrnuje právo. Tedy zakazující norma v sobě obsahuje právo něco nečinit a přikazující norma něco činit. Zní to na první pohled jako teoretický nesmysl, ale podle mého není. Je to totiž podstatné u povinností, které jsou ukládány v obecném zájmu a jejich splnění může být považováno za čest a povinnost takříkajíc občanskou. Konkrétně se naše debata tehdy strhla u povinnosti branné, tehdy aktuální, kdy já jsem zastával názor, že branná povinnost v sobě obsahuje i právo na brannou službu. Dnes se možná mnozí pozastaví nad tím, kdo by chtěl dobrovolně na vojnu. Dobrá, naše armáda odvedenců v 90. letech byla žalostná, nedostávalo se peněz na cvičení, vše se bralo jako zbytečnost a prestiž uniformy byla mizivá. Nicméně můj dědeček, záložní důstojník prvorepublikové armády (a v civilu učitel), by se na to díval jinak. Nejspíš by mu nepřišlo ani na mysl se vojenské službě vyhnout.

Stál jsem tedy na svém, že kdyby stát nějakou svou povinnost uložil nesprávně, liknavě nebo vůbec, může se dotyčný domoci svého – práva! Pokud stát někoho např. k branné službě nepovolá, může dotyčný přijít a říct – ale já chci, já mám právo podstoupit výcvik a bránit zemi! (Samozřejmě pokud splňuje podmínky pro tuto službu). Lze si představit situaci, kde stát ukládá povinnost nesprávně jen určité skupině lidí, avšak diskriminační to nepřijde té skupině, co jí je povinnost uložena, ale té opominuté. Příklad – pokud by existovala všeobecná branná povinnost, ale nebyla by fakticky ukládána usazeným cizincům, Romům, homosexuálům, pak by se dotyčné menšiny mohly cítit jednak vyloučeny a jednak ohroženy.

Můj názor tedy byl, že povinnost je svým způsobem jakousi nadmnožinou práva a že pokud z nějakého důvodu nedojde k uložení povinnosti, lze se jí domoci.

Opačný názor by byl, že právo i povinnost se definují na základě povinného/oprávněného subjektu - povinnost znamená nutnost něco snést, pokud to bude někdo vyžadovat, zatímco právo je možnost vyžadovat.

Uplynulo 10 let a stále nevím…

Martin Bílý Celý příspěvek

Člověk v tísni: Dějiny, film a lidská práva

Pro zájemce z řad doktorandů z kateder humanitního zaměření a studentů posledních ročníků humanitních fakult připojuji následující informaci o novém projektu Dějiny, film a lidská práva, který je veden pod hlavičkou organizace Člověk v tísni.
Hlavním posláním tohoto projektu je snaha implementovat lidskoprávní tématiku do vysokoškolských osnov a její vyučování skrze dokumentarní filmy, jelikož se domníváme, že tato problematika není dosud na české akademické půdě dostatečně reflektována, ba dokonce by se dalo říct, že byla dosud opomíjena. Náš projekt by tuto situaci chtěl změnit prostřednictvím působení na doktorandské studenty z kateder humanitního zaměření, u nichž je pravděpodobnost, že skrze jejich výzkum a pedagogické aktivity bude možné tyto cíle prosadit a dlouhodobě udržet. Podobně kurzy, jaké bychom rádi uvedli do českého akademického prostředí, již s úspěchem probíhají na Právnické fakultě vídeňské univerzity pod vedením profesora Manfreda Nowaka. Jedním z výstupů bude týdenní seminář konaný v prvním prosincovém týdnu, na nějž budeme ještě dodatečně zvát studenty a mladé akademiky humanitních oborů.

Bližší informace: Šárka Maroušková, Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět
Člověk v tísni, Sokolská 18, 120 00 Praha 2
Tel: +420 226 200 457 Fax: +420 226 200 401
sarka.marouskova@jedensvet.cz. Celý příspěvek

Lisabon II. a geneze pojmu sdílené suverenity v kontextu české ústavní diskuse

V rámci čtení nálezu Lisabon II. chci čtenáře upozornit ještě na jednu zajímavou a poměrně ironicky psanou pasáž nálezu, která prokazuje, že koncept sdílené suverenity má v české ústavní a politické debatě poměrně dlouhou, a to přinejmenším třináctiletou historii. Dále cit. text zvýraznil ÚS.

147. Připomíná, že (jak v bodu 209 nálezu Pl. ÚS 19/08 konstatoval) suverenita státu není v moderním demokratickém právním státě účelem sama o sobě, tedy izolovaně, nýbrž je prostředkem k naplňování základních hodnot, na kterých konstrukce demokratického právního státu stojí. V bodu 107 pak dovodil (s odkazem na úvahy vyslovené v bodech 98 až 107 téhož nálezu), že přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Ústavní soud rovněž uvedl v bodu 104 citovaného nálezu, že Evropská unie pokročila zdaleka nejvíce v konceptu sdílené –„slité“ – suverenity a již dnes vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědných kategorií. Klíčovým projevem svrchovanosti státu je i možnost Pl. ÚS 29/09 se svou svrchovaností (její částí) dále nakládat, resp. určité kompetence dočasně či trvale postoupit.
148. Pokud prezident republiky s tímto vymezením suverenity polemizuje tvrzením, že „pojem sdílená svrchovanost se sice v poslední době poměrně často používá, ale pouze v nerigorózních debatách“, přičemž je tento pojem podle názoru prezidenta republiky „sám o sobě protimluvem“, poněvadž, jak se prezident republiky domnívá, „nejen, že náš právní řád pojem »sdílená svrchovanost« nezná, ale nezná ho ani právo Evropské unie“ (viz bod 61 tohoto nálezu), považuje Ústavní soud za vhodné v té souvislosti připomenout text memoranda připojeného k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie (dostupný na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/neverejne/205891-memorandum.html):
„Český národ teprve nedávno opětovně nabyl plné státní svrchovanosti. Vláda České republiky však nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy“.
149. Usnesení vlády České republiky ze dne 13. prosince 1995 č. 732 k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie přitom pověřilo tehdejšího předsedu vlády (a dnešního prezidenta republiky) Václava Klause, aby žádost a memorandum (které bylo v souladu s usnesením vlády nedílnou součástí žádosti) předal v lednu 1996 vládě Italské republiky jako předsednickému státu Evropské unie pro 1. pololetí 1996. Je tedy nepochybné, že prezidentu republiky, ale i dalším politickým činitelům odpovědným za přijetí citovaného memoranda, musel být koncept sdílené suverenity dobře znám již v době, kdy Česká republika ještě nebyla členem Evropské unie. ...

Celý příspěvek

Svatý Martin a soutěžní právo

V jinak šedém životě právníka je jen několik málo událostí, na které se může opravdu těšit. V rámci každodenního práva však jako plášť Svatého Martina na sněhu září naděje na vstup do práva jiného. Každý z nás jistě ráno kontroluje mail s radostným očekáváním, že třeba dnes, právě dnes dostane nabídku stát se hostem Jiného práva. Pocit čistého štěstí, který už třetím dnem jako novopečený host zažívám, je ale bohužel kalen tím, že jiní Pánové práva očekávají, že jejich host přijde s nějakým zajímavým povídáním.


Většina lidí má tendenci pokládat obor, kterým se zabývá, za kromobyčejně vzrušující; totéž si samozřejmě myslím i já o soutěžním právu. Bohužel, pokud se podívám na intenzitu debaty, která se na těchto stránkách v souvislosti se soutěží rozhořela, vyšlehl její plamen v podstatě jen jednou, nadto relativně skromně, v souvislosti s problematikou kriminalizace kartelů (35 komentářů), i když i zde je třeba podotknout, že přímo s tématem článku souvisela jen menší část z těchto komentářů; v ostatních případech debata jen tak nesměle doutnala.

Nebudu se proto pokoušet rozdmýchávat skomírající oheň zájmu o soutěžní právo jako takové. Jeho příznivce bych však rád upozornil na Svatomartinskou konferenci, kterou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pořádá 11. a 12. listopadu 2009, kde budou plamenně diskutována žhavá soutěžně právní témata, mimo jiné problematika vztahu ochrany hospodářské soutěže a ochrany průmyslového vlastnictví, jakož i otázky související s dohodami o výměně informací nebo regulací tzv. obchodních řetězců (kde byl shodou okolností právě dnes schválen nový zákon poté, co Poslanecká sněmovna přehlasovalo veto presidenta). Všichni zájemci jsou srdečně zváni, možnost registrace je stále otevřená. Pro zvídavé hlavičky pro úplnost dodávám, že Svatý Martin není patronem soutěžního práva, ale – možná trochu paradoxně – hus a abstinentů, Úřad však pořádá obdobnou konferenci na den Svatého Martina již několikerým rokem; doufám, že bude v této tradici pokračovat i v budoucnu.

Během svého hostování bych se však rád zaměřil na témata, která nejsou čistě soutěžní a která by tak snad mohla zaujmout širší okruh čtenářů. Bylo by žádoucí, aby byl do českého práva zaveden institut odpovídající kolektivním žalobám, známým ze Spojených států, přinejmenším právě ve věcech náhrady škody způsobené porušením soutěžního práva? Je přijatelné, aby správní orgán požadoval pod hrozbou sankce od účastníků řízení informace, které mohou být užity v jejich neprospěch? A může správní úřad "výměnou" za přiznání upustit od uložení pokuty, případně pokutu výrazně snížit, ačkoliv zákon s ničím podobným nepočítá? Anebo k sankcím obecněji, může jeden subjekt dostat pokutu za jednání, kterého se fakticky dopustil subjekt jiný? Příspěvky na tato témata bych se zde v příštích týdnech chtěl pokusit splnit své hostovské povinnosti.

Celý příspěvek

Lisabon II. vyhlášen (a publikován)

ÚS dnes vyhlásil nález ve věci Lisabon II. Nález obsahuje velkou řadu zajímavých myšlenek, pro čtenáře vybírám namátkou následující.

Předně nutno upozornit, že podle ÚS prezident republiky má povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu bezodkladně poté, co doběhne proces ratifikace v Parlamentu. Prezident tu plní funkci stvrzující, nikoliv decizní: V rovině mezinárodního práva totiž platí, že již sjednáním mezinárodní smlouvy na sebe smluvní strany berou závazek, že nebudou nepřiměřeně protahovat své definitivní rozhodnutí o přijetí či nepřijetí smlouvy, což vyplývá ze zásady dobré víry [...] K tomu se přidružuje v rovině práva vnitrostátního, resp. ústavního, povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně prezidentem republiky nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů (bod 116, zvýraznění doplněno). Domnívám se, že tento závěr plně vyplývá z koncepce ČR jako parlamentní demokracie. Bylo by absurdní, aby prezident republiky, který za výkon svých pravomocí nenese žádnou odpovědnost (a za výkon pravomocí podle čl. 63 nese odpovědnost vláda - viz čl. 63 odst. 4), by mohl činit rozhodnutí jdoucí proti rozhodnutí legislativy, exekutivy, a jdoucí v podstatě i proti svým vlastním předchozím krokům. Připomínám, že do jisté míry decizní role prezidenta je na počátku procesu, jeho jménem se mezinárodní smlouva podepisuje. Není proto možné, aby překvapivými rozhodnutími podmiňoval podpis mezinárodní smlouvy na samém konci ratifikačního procesu.

100. Ústavní soud je ústavním orgánem nadaným podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pravomocí autoritativně a s konečnou platností vykládat ustanovení ústavního pořádku, nikoliv místem pro nekončící polemiky, o které se snaží někteří účastníci. Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud. V důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje v tomto smyslu nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae.

113. ... Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován.

V bodech 115 - 124 ÚS velmi zajímavě a podle mne správně vykládá intertemporální důsledky některých svých procesních názorů, zejm. co se týče včasnosti podání návrhu k ÚS.

Tzv. český opt-out (výjimka sjednaná vládou ve čtvrtek v Bruselu), stejně jako "irské výjimky", které mají stejný charakter, nelze v řízení před ÚS přezkoumávat, neboť nejde o mezinárodní smlouvu - srov. k tomu body 176 a 177 k irské výjimce.

Celý příspěvek

Tomáš Kotrlý: Tělo bez duše, rakve a rubáše

Dvě nedávno ukončené výstavy – mrtvých lidských těl v Brně a umělých figurín v Londýně - jsou jak samy o sobě, tak i spolu s širokým a velmi rozrůzněným děním kolem nich jedinečně bohatým zdrojem informací o mentalitě lidí kolem nás. Zároveň jsou i cenným zdrojem podnětů k zamyšlení nad našimi vlastními spontánními postoji k běžným životním projevům našich současníků. Nejvíce je nutné zamyslet se nad způsobem takové prezentace, která narušuje jakýsi přirozený řád věcí. Lidské tělo není stejná výstavní položka jako vycpaný ptakopysk, případně chobotnice v lihu. Nejde o věc movitou nebo o soubor těchto věcí, není to odpad, přírodnina nebo dokonce lidský výtvor – exponát (srov. § 422 vládního návrhu nového občanského zákoníku). Římané kadaver kdysi definovali jako res extra commercium, res extra nostrum patrimonia nebo res, quarum commercium non est. Naskýtá se otázka, proč se stala výstava lidských exponátů v ČR natolik společensky žádanou, že ustoupila práva jednotlivce a dotčené části veřejnosti.

1. Statistika návštěvnosti
Na výstavu Bodies… The exhibition v roce 2007 podle informací vystavovatele, tj. firmy Premier Exhibitions, Inc. ve spolupráci s Jam Productions a Live Nation Czech Republic, s. r. o., zastoupené Robertem Porkertem, přišlo do Prahy 260 tis. návštěvníků během půl roku (od 3. května 2007 – 28. října 2007), tj. v průměru 3 návštěvníci za minutu. Odhady organizátorů zveřejněné v České televizi před zahájením výstav byly mnohem vyšší. V Brně o dva roky později Bodies Revealed navštívilo podle stejného zdroje za období 4 měsíců (od 2. června do 4. října 2009) 60 tis. diváků, tj. 1 člověk za minutu. Návštěvnost Bodies klesla, jak znázorňuje tento vlastní graf.

Nedalo mně to a setrval jsem v aule výstavy v Brněnské Olympii v sobotu 1. srpna 2009 několik čtvrthodin. Lístky za 350 Kč si za tu dobu nikdo nezakoupil. Možná také proto, že v tom nesnesitelně horkém létu uměle osvícená hala bez klimatizace odradila i ty nejotrlejší. Zájem jsem nezaregistroval ani o stejně drahý 65 stránkový katalog (obsahově totožný s katalogem z roku 2007, šesté vydání).

2. Co tvrdí vystavovatelé
Dle zmíněného katalogu výstavy Bodies Revealed byly „všechny anatomické vzorky pro výstavu získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty kvality způsobené přirozeným rozkladem tkání.“ Kurátoři pražské i brněnské výstavy Bodies tvrdí, že „vystavované exponáty nejsou dnes již fakticky lidskými pozůstatky, ale vlastně dokonalými umělými vzorky. Tyto exponáty byly jedinečnou metodou plastinace zbaveny všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (např. DNA) a jsou dnes vlastně pouze jakousi umělou hmotou. Trvanlivost těchto exponátů je vlastně časově neomezena, jako by byly vyrobeny z těch nejodolnějších materiálů.“ (Viz on-line odpověď pana Porkerta na otázku Lukáše ze 4. 6. 2009).

Abych zjistil, zda je plastinace něco více než jen důkladná balzamace, zda dokáže odstranit z těla DNA, či-li zda je produkt této soudobé thanatopraxe - lidský exponát - shodný s anorganickým lidským popelem, který svědčí o kremaci, zašel jsem si v okurkové sezóně osobně do Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze. Jeho přednosta Miloš Grim mi po bezplatném předvedení vzorku ústavních exponátů - plastinovaného lidského srdce a sleziny - odpověděl: „Plastinovaný exponát mrtvého lidského těla, že není identifikovatelné mrtvé lidské tělo? To je něco, jako že lední medvěd není medvěd. Medik by mi za tvrzení, že plastinace odstraňuje z tkáně DNA musel zopakovat zkoušku.“ Zemřelá osoba byla v uplynulém životě tímto tělem a zároveň měla toto tělo.

Zájem návštěvníků výstavy nejrozdílnějšího věku a vzdělanosti byl navzdory mé vlastní zkušenosti podle organizátorů a médií mimořádně velký a neutuchající. Společenský vliv praktické anatomie se díky výstavě Bodies rozšířil z výhradně odborné sféry do výchovy a vzdělávání, volnočasových aktivit, turistiky a propagace kulturní identity. Kvůli zářijové návštěvě papeže v Brně byla dokonce za podpory veřejné správy výstava Bodies prodloužena. Těžko nás to může překvapit. Vždy se tu nabízelo něco, co bylo sice skutečně mrtvé a rozpitvané, ale právě tím to trvale uniklo procesu rychlého zastarávání živého a celistvého. Mrtvé a rozpitvané má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen živá a integrální těla mohou zestarat. Rychlost, s níž se rozpitvaná mrtvola stává starou, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku thanatopraxe. A když se jednou rozřezané tělo zemřelého stáhnuté z kůže stane naleštěným „exponátem“, získá auru nadčasově platnou.

3. Jiné právo
V Jiném právu vyprovokovaly dvě české výstavy mrtvých lidských těl debatu, v níž už zaznělo mnoho cenných názorů. Ať už jde o první příspěvek soudce Nejvyššího správního soudu Jana M. Passera z 20. července 2007 „Prach jsi a v prach se obrátíš“, který v zásadě končí prostou, ale dobře míněnou radou rozhodnout se včas pro pohřbení. Ano, výstava má vliv především na ty, kteří ji nikdy z principu nenavštíví: stačí nepřehlédnout poutače a billboardy lákající k návštěvě výstavy. Reklamní kampaň spojená s výstavou vážně ohrožuje již tak nedostatečný zájem občanů o darování svého těla na účely řádného výzkumu a pro potřeby skutečné výuky budoucích anatomů. Podle již zmíněného Miloše Grima a Igora Čižmáře, přednosty traumatologického oddělení fakultní nemocnice v Olomouci a koordinátora projektu Edukačního centra praktické anatomie v Brně, výrazně klesá počet zesnulých, které k lékařským a výukovým účelům mohou využít. V oznámení o podezření ze spáchání přestupku se mimo jiné argumentovalo právě tím, že propaganda s výstavou spojená je činem, který v sobě nese riziko určité nebezpečnosti pro lékařský výzkum a tím pro celou společnost.

Passer se ve svých reakcích na komentáře stal inspiračním zdrojem pro právníka z Masarykova onkologického ústavu Radka Policara k napsání článku „Bodies ve světle českého práva“, který vyšel v zářijových Zdravotnických novinách v témže roce. Policarovi se v tomto příspěvku podařilo precizně vyložit ustanovení § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví (v té části, kde se hovoří o projevení zájmu o tělo ze strany zdravotnických zařízení) a uvést jej v soulad s ustanovením § 26 odst. 5 zákona o péči o zdraví lidu. Naprosto klíčový význam pro změnu současné praxe, vycházející z citovaného zákona o pohřebnictví, kdy obce po čtyřech dnech nezájmu blízkých nabízejí mrtvé lidské tělo - bez prokazatelného písemného souhlasu - zdravotnickým zařízením pro lékařské potřeby, byl Policarův závěr, že je to po novele účinné od 1. 9. 2002 výlučně text zákona o péči o zdraví lidu, který je dnes relevantní pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky. Zákon o péči o zdraví lidu je v této části vůči zákonu o pohřebnictví nejen lex posterior, ale v tomto směru i lex specialis, takže má přednost.

Přesto pro veřejnou správu stále platí opačné stanovisko Lenky Dobešové, odborné asistentky katedry občanského práva Právnické fakulty MU Brno ze dne 13. února 2008, vypracované pro magistrát města Brna, podle kterého je analogie s transplantací, tj. s presumpcí souhlasu, v případě využití orgánů pro vědecké nebo výukové účely přípustná. Stanovisko Dobešové převzalo Sdružení pohřebnictví, které školí v tomto směru úředníky obcí a Václav Graf v článku, který byl pro starosty určen.

Z občansko právního hlediska, z podmnožiny osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla „protažena“ do posmrtné ochrany, obdobnou výstavu zakázala Francie, jak informoval v Jiném právu Michal Bobek v článku „Mrtvé Čínany nevystavovat!“ dne 24. dubna 2009. Rozhodnutí pařížského Tribunal de Grande Instance se Bobkovi na jaře sice ještě nepodařilo nalézt, zmínka o něm však pomohla úředníkům na Ministerstvu pro místní rozvoj si ono rozhodnutí od francouzské strany vyžádat (text zde) a během léta přeložit (překlad zde) a publikovat (Zdravotnictví a právo 7-8 (2009) s. 24-28).

Právo na integritu u nás bude upravovat pododdíl 3 návrhu nového občanského zákoníku. Podle navrženého § 78 souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu. Pododdíl 6 návrhu nového občanského zákoníku je přímo nazván „Ochrana lidského těla po smrti člověka“ a v § 97 jasně stanoví: „Každý je oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem a o tom, může-li být jeho tělo podrobeno pitvě. Jen zákon může stanovit, kdy přání nemusí být respektováno.“

4. Hanobení lidských ostatků, nikoli pozůstatků
V platném právu nutno upozornit na neurčitost v normách, jimiž se řídí statut bytosti a těla na počátku a na konci života, na stupňující se etické a politické předsudky týkajících se mrtvoly, převedených zejména do oblasti výstavnictví. Vágní je stanovisko české právní teorie, která vychází z ustanovení § 15 občanského zákoníku, tedy tzv. zásady pietní ochrany, podle které je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné.

Mnohem zásadnější je fakt, že u nás lidské tělo není pod trestněprávní ochranou bezprostředně po smrti člověka (než se uloží do hrobu nebo zpopelní v krematoriu). Ústavní soud ČR přitom nedávno potvrdil, že na mrtvá lidská těla a na místo jejich posledního odpočinutí se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život (viz sp. zn. I. ÚS 2477/08). Konečně je nutné zmínit i podezření, že vystavovatel mohl mrtvá lidská těla přepravovat přes hranice na území ČR v rozporu s mezinárodním Ujednáním o přepravě mrtvol (Berlín 1938) a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 3, případně odst. 4 zákona o pohřebnictví, tj. bez transportní rakve a tzv. úmrlčího pasu.

Lidským pozůstatkem je (dle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví): "mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněno ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu." Pohřbením zákon rozumí uložení těla do hrobu nebo jeho zpopelnění v krematoriu. Samotný skelet není lidský pozůstatek, ale ostatek. Lidské ostatky - i exhumované nebo zpopelněné - je možné vystavovat po neomezeně dlouhou dobu (zpravidla v kostnicích, kolumbáriích, relikviářích apod.).

Neoprávněné otevírání hrobů, uren, vykopávání rakví a vybírání kostí či svlékání pohřbených dosud nezetlelých mrtvol, přičemž tyto činnosti jsou nejčastěji motivovány snahou obohatit se, znalo velmi dobře už archaické římské právo. Jde o trestný čin hanobení lidských ostatků (srov. § 202a trestního zákona a § 359 trestního zákoníku). Hanobit lze nejen lidské ostatky, ale i národ, rasu, etnické nebo jiné skupiny osob (srov. § 356 trestního zákoníku). Spáchat hanobení „mrtvých“ však na rozdíl od těch „živých“ nelze prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, veřejně přístupné počítačové sítě nebo jiným obdobně účinným způsobem, ale pouze neoprávněným otevřením hrobu nebo hrobky nebo urny s lidskými ostatky.

Hanobení lidských pozůstatků před jejich pohřbením nikdy nebylo a dosud není trestným činem. Ten, kdo zachází s lidskými pozůstatky (i s lidskými ostatky) způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti se dopouští pouhého přestupku (srov. § 26 odst. j) zákona o pohřebnictví). Kdyby zákon o pohřebnictví byl více zákonem než učebnicí a výše citované definice by neobsahoval (srov. § 2 písm a) a b) zákona o pohřebnictví), mohl by teoreticky soudce použít § 202a i na případ výstavy Bodies, ve které se nezákonně zachází s lidskými pozůstatky, tj. s dosud nepohřbeným tělem.

5. Přestupkové řízení
Na adresu obcí, ve které se výstavy konaly, napsali oznámení o podezření ze spáchání přestupku dva muži: Radek Mikula a David Stejskal.

Východiskem podání jejich oznámení byla teze, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem výstavnictví ani muzejnictví. Muzeum nesmí přímo ani nepřímo získávat do svých sbírek biologický materiál, který byl nasbírán, prodán nebo byl předmětem jiného převodu v rozporu s místními, regionálními, státními a mezinárodními zákony a konvencemi platnými v zemi, kde se muzeum nachází (srov. kapitolu 3.2 profesního etického kodexu muzeí ICOM). Jsou-li lidské pozůstatky prezentovány na výkladových výstavách, musí se tak dít s velkou mírou taktu a s úctou k lidské důstojnosti ve všech jejích podobách (srov. kapitolu 6.6 „Lidské pozůstatky a předměty sakrálního charakteru“).

Platná česká právní doktrína také vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob. Použití těla zemřelého jako exponátu nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení (srov. § 26 odst. 9 zákona o péči o zdraví lidu). Pro lékařské potřeby nelze tělo zemřelého použít, pokud se jedná o zemřelého ve výkonu zabezpečovací detence, vazby nebo trestu odnětí svobody. Zdravotnická dokumentace, obsahující údaje o zdravotním stavu zemřelého, musí být dohledatelná (srov. § 26 odst. 5 písm. c) a odst. 6 zákona o péči o zdraví lidu). Při nakládání s plodem po potratu a dále s plodovým vejcem bez obalu, plodovým lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí, které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy, se pro lékařské potřeby požijí citovaná ustanovení obdobně.

Vystavovatel - obchodní firma - není akreditovanou vzdělávací společností nebo muzeem, a nemá k této činnosti živnostenské oprávnění. Každé muzeum musí mít psaný statut nebo jiný dokument vymezující jasně jeho právní postavení, úkoly a charakter stálé neziskové instituce v souladu s příslušnými státními zákony. Není tedy vážně zpochybnitelné, že vystavovatel sleduje pouze obchodní záměr.

Dle § 26 odst. 13 písm. b) citovaného zákona Ministerstvo zdravotnictví může stanovit vyhláškou podrobnosti o použití částí těla zemřelého pro lékařské potřeby. Tou je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Dle § 3 odst. 5 citované vyhlášky na těle mrtvého je možno provádět pouze pitvu, žádné jiné výkony, než pitva nebo odnětí tkání a orgánů, se na těle mrtvého nesmějí provádět; pouze ve zvlášť odůvodněných případech, jsou-li pro to vytvořeny vhodné podmínky, může vedoucí zdravotnického zařízení umožnit balzamování mrtvého těla (srov. § 7 odst. 1). Vystavovatel není zdravotnickým zařízením, měl by proto takový souhlas doložit. Odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých je možný pouze za účelem speciálních diagnostických vyšetřeních a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely (tzn. ne pro výstavu pro širokou veřejnost; srov. § 8 výše zmíněné vyhlášky). Velmi důležité je ustanovení § 12 odst. 1 citované vyhlášky, které jasně říká, že před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo výukovým účelům musí být prokázáno, že byla provedena prohlídka, případně též pitva mrtvého. Splnění této podmínky by vystavovatel měl také doložit.

5.1. Zákon o pohřebnictví
Důležitým pramenem českého práva k vystavování mrtvých lidských těl je také zákon o pohřebnictví. Vystavovat lidské pozůstatky lze i po jednom týdnu od úmrtí, ale musí být oblečené, uložené horizontálně v otevřené a konečné rakvi a konečně konzervované (srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pohřebnictví). Účelem takového vystavení je akt posledního rozloučení se zemřelým během pohřbu, zpravidla v komorním prostředí. Prostor zákonem vyhrazený pro konzervovaný lidský pozůstatek je poté prostor hřbitova nebo krematoria. Obchodování s dosud nepohřbeným lidským pozůstatkem jeho permanentním vystavováním, navíc bez rakve a rubáše, je zjevné nedodržení piety, která mu náleží.

Dovolím si připomenout jednu známou epizodu, která se stala v josefínské době, v době, kdy se v rámci osvícenských představ usilovalo o racionalizaci života. Vláda Josefa II. přišla na to, že pohřbívání lidí v dřevěných rakvích představuje neslýchané plýtvání drahocenným dřevem. Pohřbívání v rakvích navíc navazuje na předkřesťanské představy, ve kterých rakev symbolizovala domov. Dům, ve kterém ten mrtvý v klidu může bydlet i se svými věcmi a nebude se vracet, aby strašil a zasahoval do života živých. Je tedy, jak se zdálo, zcela neodůvodněné, aby se pokračovalo v tomto plýtvání, domníval se Josef II. a vydal dne 30. 1. 1785 Dvorský dekret v němž přikázal, aby se od té chvíle tělo zabalené v látce ukládalo do erární tzv. vysejpací rakve s otevíracím dnem. Tělo bez rakve bylo do hrobu neviditelně vysypáno. V tehdejší křesťanské říši to byl jeden ze vzácných příkladů síly právního obyčeje a z toho plynoucí občanské neposlušnosti, kdy se prostě téměř žádný pohřeb podle tohoto dvorského rozhodnutí nekonal. V některých oblastech vyvolal dokonce lidové nepokoje, jak víme například z Pamětí milčického rychtáře Jana Vaváka.

Zásada pietní ochrany neslouží mrtvým - těm je skutečně jedno, jak s jejich těly po smrti zacházíme - ale živým, kteří jsou subjektem tohoto práva. Živí mají přednost před mrtvými. Proto také existuje v českém právním řádu presumpce souhlasu u odběru orgánů a tkání pro transplantace ex mortuo. Ve všech ostatních případech, než jsou odběry orgánů a tkání pro transplantace, však platí právě z důvodu piety požadavek prokazatelného písemného souhlasu.

Všechny úkony, které vystavovatel udělal nebo jimiž prochází z důvodu konání výstavy, by měly být z těchto důvodů neplatné. Hrobníkovi z Říčan, Davidu Stejskalovi, se díky této argumentaci podařilo zahájit přestupkové řízení, které je v této chvíli stále otevřené.

5.2. Stanovisko veřejné správy
Městské úřady Prahy 1 a Modřic nezajistily pohřbení lidských pozůstatků, které byly v jejich katastru dne 3. května 2007 a 2. června 2009 vyloženy z dopravního prostředku. Městské rady a starostové tím porušily ustanovení zákona o pohřebnictví, když zanedbaly povinnost v samostatné působnosti obce stanovenou v § 5 odstavce 1 tohoto zákona. Podle citovaného ustanovení je obec povinna zajistit pohřbení lidských pozůstatků, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Lidské pozůstatky osob, u nichž nebyla zjištěna totožnost, mohou být pohřbeny pouze uložením do hrobu nebo hrobky. Jiné způsoby nakládání s lidskými pozůstatky, u nichž nebyla zjištěna totožnost, i když důkladně nabalzamovanými, nejsou dle platného právního řádu ČR možné.

Zmínění starostové byli na tuto skutečnost písemně upozorněni, jak sami uvádějí, vícekrát, modřický starosta naposledy dne 20. 7. 2009. Posledně zmíněný starosta reagoval písemným sdělením, že celou věc předal Krajské hygienické stanici ke stanovisku a že pořadatel výstavy byl městem vyzván k předložení jistých, podle mého názoru zbytečných, důkazů (listinným důkazem, že jde o lidské pozůstatky, je přece samotný název a katalog výstavy).

Vzhledem k tomu, že předmětná mrtvá lidská těla, vyložená z dopravního prostředku v katastru města Modřice, nebyla za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použita pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, a poté zpopelněna ve spalovně zdravotnického zařízení, je proto zjevné, že nepohřbení lidských pozůstatků, u nichž navíc nebyla zjištěna totožnost, je porušením ustanovení § 5 odstavce 1 citovaného zákona. Pokud je známa totožnost vystavených lidských pozůstatků a jde o cizí státní příslušníky, pak obec může splnit svoji pohřbívací povinnost bez souhlasu státu, jemuž lidské pozůstatky přísluší, už po lhůtě jednoho měsíce (srov. § 5 odst. 2 zákona o pohřebnictví).

6. Stanovisko římskokatolické církve
Papež Bonifác VIII v dekretále Detestandae feritatis abusum ze dne 21. února 1300 zakazuje zvyk, který se ujal za křížových výprav a označuje jej za projev zatraceníhodné krutosti: „Detestande feritatis abusum quem ex quodam more horribili nonnulli fideles improuide prosequuntur…“ (Těla zemřelých vařit, skeletizovat a rozdělovat na různé části a pak posílat na různá místa, viz Bonifacio VIII, cap. 1, I - III, tit. 6, De sepulturis, in: Exvag. comm. 3.6.1). Šlo už podle tehdejších církevních právníků o takové zacházení s mrtvými lidskými těly, které bylo namířeno nejen ke zneužití posvátných věcí, ale které mířilo přímo k porušení integrity mrtvých lidských těl, která tak nedojdou svého ocenění (navzdory jejich znamenitosti): „et merito: cum enim consuetudo qua tenditur ad rerum abusum […] multo magis illa est reprobanda qua tendit ad abusum corporum humanorum, que non recipiunt: (propter eorum excellentiam) aestimationem“ (viz Glossa ord. Exvag. comm. 3. 6. 1. ad v. Improbandae).

Římskokatolická církev o 700 let později v roce 2007 vydala pro analogický případ nikoli papežský dekret, ale partikulární prohlášení, ve kterém vyzývá české pořadatele výstavy, aby exponáty „zpřístupnila jen s podrobným vysvětlením“. Středověký papež Bonifác VIII ukázal na podstatu problému, když řekl: „praetextu enim pietatis impietas non est committenda, non est putanda.“ (pod zástěrkou zbožnosti nelze páchat bezbožnost, ani o ní uvažovat, viz Glossa ord. Exvag. comm. 13. 6. 2 ad v. Impiae pietatis). Službou piety je utišit srdce truchlících, a ne je ještě více zasmušit tím, když vidí, jak je srdce jejich blízkého zemřelého rozdělováno na kousky.

Pieta je v důvodové zprávě k zákonu o pohřebnictví definována jako takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky nebo ostatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření. Pieta vůči mrtvému tělu je nikoli normou, nýbrž postojem, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého. Z tohoto postoje tedy nelze odvodit pevné normy. Jakožto postoj nemůže být pieta nikdy popsána tak přesně, jako nějaká norma. Lze však říci, jaká jednání pietě odporují. Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, poslouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne, „jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří.“

Je dost těžké zůstat lhostejný i k rasistickému a politickému aspektu výstavy. Blasfemie pohřebního rituálu a zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného zneuctění zesnulé osoby, jeho žijící rodiny i vzdálených pozůstalých. Takové zacházení s mrtvými prozrazuje nejen špatný politický styl, nýbrž většinou i více nebo méně skrytý sklon k totalitarismu, před nímž lze stěží varovat dostatečně včas. V soudobé společnosti byl pietní pohřeb klíčových hráčů minulého režimu silným signálem vůle nové vlády postupovat podle zákonů.

7. Čím lze Bodies úspěšně nahradit
Zapomenutou historii výstav anatomických modelů pro výuku, precizně vyrobených z nejrůznějších materiálů (z vosku, skla, slonoviny, dřeva apod.), připomněla nedávno bezplatná expozice Exquisite Bodies v rámci londýnského akreditovaného vzdělávacího projektu Wellcome Collection. Přehlídky umělých studijních figurín pro budoucí anatomy se během 19. století staly pro běžné Evropany populární podobně jako soudobé putovní a komerční exhibice reálných mrtvých lidských těl. Úspěch obou výstav spojuje lidská obliba v morbidním exhibicionismu a nekrofilním narcismu. Dále už existují jen podstatné rozdíly.

Kurátorům výstavy Exquisite Bodies, která proběhla od 30. července do 18. října 2009 v Londýně, se podařilo upozornit na řadu alternativních, po staletí vyzkoušených a často i úsměvných možností, jak seznámit veřejnost s bezesporu zajímavou stavbou lidského těla. Odpadly finanční a etické problémy a návštěvníci se mohli aktivně zapojit, exponáty si osahat a objevovat vnitřní fyzický „svět“ člověka podle svého gusta.

Zmíněný pan Robert Porkert zdůrazňuje, že pietní ochranu osobnosti svých exponátů zachovávají tím, že je za jejich života oslovily a oni s výstavou svých těl kvalifikovaně před svědky souhlasily. V západní tradiční společnosti je prohlášení takových výroků snadné. Je to zákonná povinnost, zcela černobílá záležitost. V jádru lidské důstojnosti stojí svoboda volby a autonomie vůle, nikoli rubáš a otevřená rakev, uzavřené oči a složené ruce. To je pieta odpovídající středověku. Pokrok a metodika v konzervaci kadaverů jde dál, není o čem přemýšlet.

Organizátoři výstavy Exquisite Bodies se však zařadili mezi ty, kteří mají mnohem obtížnější úkol: sjednotit lidi, aby studiem umělých lidských figurín podporovali něco pro veřejnost tak neurčitého, jako je ochrana práv na důstojné zacházení s každým mrtvým lidským tělem, včetně těch, které byly do západních zemí importovány ze vzdálených končin, mrtvých těl cizinců, bezdomovců či teroristů. K praktickému nácviku lékařských zákroků, včetně nitrokloubních a dutinových zákroků či diagnostických vyšetření (základní operační přístupy, osteosyntézy, artroskopie, laparoskopie, rehabilitační techniky apod.), samozřejmě bude vždy nutné využít mrtvá lidská těla upravená konzervační metodikou např. podle prof. Thileleho. Zavádí se také imitace operačních postupů na takto upravených kadaverech před vlastní operací živého lidského těla. Stále však platí, že hlavním cílem konzervace mrtvých lidských těl je edukace odborné medicínské veřejnosti ve formě specializačních kurzů zaměřených na teoreticko-praktickou výuku v jednotlivých lékařských oborech.

Výstava Exquisite Bodies navíc nebyla určena, jako v případě české výstavy Bodies, pro mladé návštěvníky. Základním a středním školám, dětem a mládeži do 18 let bez doprovodu rodičů byla výstava nepřístupná. Co je určeno vědcům nemusí za každou cenu vidět dítě. Většina obyvatel České republiky je toho názoru, že nechat ležet mrtvé lidské tělo na ulici je známkou naprostého barbarství, protože mrtvé tělo zapáchá, hnije a je ošklivé. O to však vůbec nejde. Jakmile totiž nezapáchá, nehnije a je dokonce mladé a krásné může na veřejných prostranstvích bez rakve a oděvu ve vertikální poloze lákat nevyléčitelně zvědavé děti na výstavu do supermarketu.

Závěr
Muzeografie a výstavnictví obecně mezi lékařské obory, potřeby, edukace, výzkum nebo vědu nepatří. Lze o tom uvažovat pouze u úzce specializovaných muzeí, ve kterých je okruh návštěvníků omezen, nikoli u specializovaných agentur poskytujících služby muzeím nebo dokonce u ad hoc založených obchodních společností. Počet prodaných vstupenek, či počet dobrovolníků čekající na plastinaci, není přímo úměrný kvalitě výstavy, stejně tak to ještě nevypovídá o jejím smyslu. Thanatopraxe je metoda, nikoliv tvůrčí akt, plastinace mrtvých lidských těl je výrobní proces, nikoli umění. Kdyby měla být exhibice těla zemřelého bez rakve a rubáše vědecky legitimní, nemohlo by být tělo svévolně obarvené a zbavené posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem.

Díky opakovaným komerčním výstavám lidských pozůstatků v ČR se ukazuje lacuna iuris trestního řádu, totiž absence právního předpisu, upravujícího trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Plastinovaní mrtví byli také kdysi živí lidé, kteří měli rodinu a přátele, a teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci pro pohled očí široké veřejnosti. To je právně i eticky dost pochybné, dokonce i kdyby dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. Komerční zájem a reklamní propaganda je však příliš citlivá na to, aby se vzdala touhy líbit se lidem a získávat si je.

Kulturně antropologickou otázkou zůstává, co návštěvníky výstavy motivovalo k tomu, aby studovaly anatomické modely sebe sama – stáhnuté z kůže a rozřezané na kousky? O jaký druh výjimečného a nezapomenutelného zážitku jde? Měli se na výstavě rozpitvaných mrtvých lidských těl školní výpravy vzdělávat a učit nebo obdivovat a žasnout, jak mistrovskou práci odvedli čínští a němečtí balzamovači? Nebo českým odborníkům na showbyznys po zkušenostech z podobné akce v Praze v roce 2007 stačilo, aby ten, kdo za vstup zaplatí, cítil, jak se mu při pohledu do otevřených očí bez známek života zvedá žaludek?

Za dva roky Bodies opět přijedou. Je v zájmu České republiky kodifikovat, že právo na lidskou důstojnost je ústavní kategorií pramenící ze samotné lidské podstaty a že jde o hodnotu nadřazenou ostatním lidským právům?

Tomáš Kotrlý

Celý příspěvek

Klausova cesta do teleologické věčnosti

Při jedné z toulek Lisabonem jsem potkal žebráka, hrajícího na foukací harmoniku Ódu na radost. Vzpomínka na jiného harmonikového virtuóza (vzpomínáte na ten díl České sody, kde Václav Klaus hraje na harmoniku?) a vědomí, že jsem ve městě, jehož jméno nese ten dokument, kvůli kterému se v posledních týdnech omluvně usmívám, kdykoli řeknu, že jsem z ČR (ano, to je taková ta země, na které se teď zadřela evropská integrace), mi najednou došlo, že jsem našeho prezidenta opět podcenil.

Původně jsem si totiž myslel, že jeho několikatýdenní „nepodpis“ Lisabonské smlouvy je ve skutečnosti jen snahou být první tím, že bude poslední. Jinak řečeno, že mu jde o těch pár týdnů slávy, kdy si u něj evropští státníci budou podávat dveře a slibovat modré s nebe i se sluníčkem (švédskému předsednictví by to při barvách jejich vlajky nemělo dělat problém) a on pak ukáže svou konstruktivnost, necouvne (!), ale přesto podepíše. Zjišťuji však, že jeho postup je mnohem...sofistikovanější.

Jak bude totiž vlastně vypadat aplikace Listiny základních práv EU po akceptaci případné české výhrady? Představme si, že k protokolu o uplatňování Listiny v Polsku a ve Spojeném království přibude ještě ČR. Budiž. Už jsme slyšeli, že se prostě doplní čárka a ČR (a pak ještě ta maličkost s radifikací parlamenty všech členských zemí, když už výjimce požehnal evropský summit) . Důsledkem patrně má podle prezidenta být, že v situacích, kdy by se jinak aplikovala Listina (proč jsme nemohli zůstat u označení Charta, které by se nepletlo s LZPS?), se ve vztahu k nám neuplatní. Jaké jsou to situace? Podle čl. 51 odst. 1 Listiny platí: „Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“ Jinak řečeno dvě základní situace, při kterých bylo unijní právo posuzováno pohledem základních práv už dosud, tedy (i) při rozhodování orgánů Unie (to už od rozsudku ESD 11/70 Internationale Handesgeselschaft [1970] ECR 1125) a tam, (ii) kde orgány členských států aplikují právo Unie (to už nejpozději od rozsudku 5/88 Wachauf [1989] ECR 2609). Z jaké množiny mohl tehdy ESD vycházet, Listiny nemaje? Vytvořil si spojení „ústavní tradice společné členským státům“ a jak se počet členských států rozrůstal, bylo stále zábavnější sledovat, co to vlastně ty společné tradice jsou. A přesně takto asi bude muset (zejména) ESD postupovat ve vztahu k ČR tam, kde ve vztahu k ostatním státům bude vycházet z Listiny. Kdy se má tato výluka uplatnit?

Pokud budeme opravdu jen přilípnuti k polsko-britskému protokolu, jak předpokládá právě sjednaný Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice, tak ten pamatuje na to, že „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.
Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“

Odhlížím od toho, že v Hlavě IV. se snad i Václav Klaus ocitl omylem: zatímco polský prezident je tam ve snaze zachránit polskou rodinu před interrupcí, homosexuály a jinými zločiny proti Stvořiteli všech Poláků, a Britové kvůli ochraně před právy kolektivního vyjednávání v podobě, kterou kontinentální socialisté pokládají za normální, ale ostatky Adama Smithe by při jejich uplatnění ve Spojeném království musely být převezeny do USA; Václav Klaus nás chce podle svých vyjádření zachránit před prolomením Benešových dekretů (http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-vaclav-klaus/vybrane-projevy-a-rozhovory/95.shtml). Těm se ale tematicky blíží spíš ochrana vlastnictví v čl. 17 odst. 1, tedy Hlavě II ( "1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.") a zákaz diskriminace v čl. 21, tedy v hlavě III („Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“) Zejména s tou diskriminací na základě státní příslušnosti nemá ČR se svou konfiskační a restituční minulostí úplně čisté svědomí (nechce se mi ale věřit, že by chtěl prezident přilípnout do protokolu kromě ČR naopak i odkaz na celou Hlavu III, třeba i pro Poláky i Brity, už proto, že třeba právo podle čl. 25 se mu určitě bude brzo hodit: „Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě“).

Je mi ovšem úplnou záhadou, jak by se tato naše malá domácí diskriminace mající původ ve vyhaslých předpisech z doby poslední světové války mohla dostat do oblasti působnosti Smluv? Prezidentovo vyjádření z 9. 10. mě utvrzuje snad jen v tom, že ani přes množství svých čestných doktorátů práv z pouští pěti světadílů by se nikdy neměl stát soudcem ESD, protože pak už by se do „oblasti působnosti Smluv“ mohlo dostat úplně cokoliv: „Nedílnou součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie. Na jejím základě bude lucemburský Soudní dvůr EU posuzovat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto Listinou. To umožní obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU. Listina dokonce umožňuje přezkoumávat již platná rozhodnutí českých soudů.“

Podle mne, k tomu, aby se problematika Benešových dekretů stala předmětem takového přezkumu, by se nejdřív soudci ESD museli nutně posilnit nějakým halucinogenem (co třeba pak ještě vymyslet zpětně volný pohyb nemovitostí jako pátou svobodu ve čtvrtém rozměru?) a zároveň se v Lucemburku opevnit Maginotovou linií před německým Spolkovým ústavním soudem, který si takhle to (mimo jiné) německé „panství nad smlouvami“ v Lisabonském nálezu určitě nepředstavoval. Zejména je mi záhadou, jak by se Benešovy dekrety dostaly do některé ze situací, kdy se Listina použije, z hlediska časového působení? ESD má sice bohatou fantazii, ale aplikace lidskoprávních závazků zpětně, do první poloviny minulého století, by vyžadovala víc než fantazii (teď by si mohl čtenář dát pauzu a představit si, jak se Listina aplikuje na situace 60, 120, 180 atd. let před naším přistoupením k EU...a zarazíme se až u toho, jak vojáci nynějšího předsednictví odváželi za třicetileté války z Prahy poklady Rudolfa II., následky tohoto porušení čl. 17 odst. 1 Listiny přitom působí také dosud, jak se lze přesvědčit ve švédských muzeích).

Co ale bude ESD dělat v situacích, kdy by u jiných států sáhl po Listině a u nás ruku v taláru již již po Listině sahající klepne z polsko-britsko-českého Protokolu tenisová raketa s českou trikolórou a CD Lucie Bílé? Inu, asi sáhne po těch „ústavních tradicích společných členským státům“, jak byl zvyklý už od Internationale Handesgeselschaft. A kde jsou teď ty tradice vymezené? Nač je hledat v ústavách členských států, nač se drbat opačnou rukou na hlavě a vycházet ze starší Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? Odpověď je jednodušší: ty společné tradice jsou přeci vyjádřené v Listině! Vůči ČR je sice vyloučeno ji přímo použít, ale použít ji jako nástroj vymezující, co jsou „ústavní tradice společné členským státům“, se dost dobře nedá. Už doteď na ni bylo možno odkazovat coby na nezávaznou politickou deklaraci z Nice. Nepřipomíná vám to ostatně věčný marný boj o vyloučení správního řádu z aplikace daňového řádu? Navíc v tom bude ESD podpořen subjektivním teleologickým výkladem české výhrady: ti Češi to tenkrát přeci vyloučili jen kvůli Benešovým dekretům!

Jinak řečeno, naše silácká výjimka z aplikace Listiny se podle mne bude nakonec vztahovat jen na naprosto obskurní a nepředstavitelnou situaci aplikace vyhaslých dekretů v rámci Smluv. Ve všech ostatních situacích se Listina použije jako přesvědčivý důkaz o vymezení „ústavních tradic společných členským státům.“ Ale při této interpretaci bude ESD muset pokaždé zmínit, co bylo tehdy smyslem a účelem té české výhrady z roku 2009. Patrně ocituje některé vyjádření pana profesora, ze kterého se tak stane jakýsi „výhradní“ historický zákonodárce ve vztahu k této české výjimce – ostatně nikdo jiný se k tomuto jeho požadavku nepřidal (možná komunisté, ale jejich vyjádření mám odfiltrována antivirem a Haló noviny se v Lisabonu neprodávají). Kdo ví, třeba ho budou zvát i na ústní jednání, aby vysvětlil, jak to tenkrát myslel (to je přeci zase naše procesní tradice před ÚS).

Kdykoliv tak bude ESD Chartu ve vztahu k ČR vykládat, připomene si, že jediné, co nás odlišuje od „ústavních tradic společných členským státům“, je Václav Klaus.

Jeho cesta do teleologické věčnosti při výkladu komunitárního práva je zaručena. To je snad i lepší než nadživotní socha na bruselském Velkém náměstí...

Tomu žebrákovi jsem hodil dvacetník. Za inspiraci...

Tímto postem bych se zároveň rád rozloučil s Jiným právem a poděkoval spolubloggerům i čtenářům a čtenářkám za trpělivost. Po třech letech bloggerství si s JP spojuji pocity, které by Jeroným Klimeš označil za symptomy přechozeného vztahu. Zkrátka už mám pocit, že ani jedna strana tohoto vztahu nemá té druhé moc co nabídnout, a tak se jdu realizovat zase o dům dál. Každopádně volám společně s Havelkou (s Ondřejem Havelkou, Bára stále používá ženskou podobu svého příjmení): Děkuji, bylo to krásné...

Bom dia e muito obrigado!

Celý příspěvek

...

Po přečtení Pavlovy rozlučky zamačkávám slzu a snažím se nemyslet na svoji dětskou harmoniku. Nu, aby nebylo loučení dost, musím také zamávat našemu hostu na říjen. Děkujeme M. Mazancovi za krásné příspěvky. Vyvolaly značnou odezvu. Po jeho plastickém vylíčení idyly u Státní rady v Palazzo Spada již justiční stráž NSS do atria připevňuje kočičí kotce a pracovní skupina „Felidae I“, které bude patrně předsedat nejmenovaná předsedkyně senátu s láskou pro tuto čeleď, připravuje koncept „Směrnice předsedy NSS č. …/2009, na kočku“. Zatím však panuje nejistota, zda bude možné komplex budov na Moravském náměstí časem přejmenovat na Paláco Mazáco.

Vítám našeho hosta na listopad, kterým je Michal Petr. Již samotné jméno hosta myslím většině napovědělo, že si v listopadu (hospodářsky) zasoutěžíme; Michal je ředitelem Sekce legislativy a mezinárodních záležitostí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Řeč bude tedy o soutěži, ale určitě nejenom o ní (a snad to nebude mrazivé, jak jsem se nedávno dozvěděl, že může hospodářská soutěž také být).

Celý příspěvek