pátek 20. července 2007

Prach jsi

a v prach se obrátíš.

Tedy, zpravidla. Členové a sympatizanti Spolku přátel žehu dříve, konzervativci a milovníci dubu později. Hovořím samozřejmě o části lidstva, z jejíchž civilizačních tradic vycházím a která v danou chvíli požívá štěstí života v klidnějším období svých dějin. Tato civilizace ovšem vstupuje do fáze, relativizující prašnou jistotu oním zpravidla.

Impulsem k zamyšlení se mi stala nedávná cesta Vodičkovou ulicí v Praze, kde jsem téměř zakopl o poutač na výstavu Bodies. Ne, nezlákal mne k, byť pasivní, účasti na danse macabre. A nehodlám se na tomto místě připojovat ani k těm, kteří svého času zmiňovanou akci buď chválili, nebo kárali (chtěl jsem připojit odkazy, ale jejich množství mne odradilo - dáte-li do vyhledávače Googlu odkaz na jméno výstavy, můžete si vybrat sami…). Jakkoliv se hlásím k druhému táboru, nechci opakovat argumenty, jichž myslím zaznělo dost (zvláště blízký mi byl hlas, který můžete slyšet, přidáte-li ve vyhledávači ke jménu výstavy ještě „Halík“). Ještě drahný kus cesty jsem ovšem místo vnímání ruchu metropole uvažoval o hodnotě života a smrti v dnešní společnosti. O hodnotě, která se nepochybně odráží i v právu. Konzervativníma očima viděno, v tak trochu jiném právu.

Tělo se po smrti stalo hmotou. Přestalo patřit svému „majiteli“, odosobnilo se, z lidské bytosti se mávnutím Cháronova vesla stal materiál. Výstava byla odrazem proměny těla v soukromý statek, byť raději nezkoumám, jak se k novým vlastníkům dostal. My všichni jsme však předurčeni k témuž, s drobným rozdílem vlastnictví veřejného. Tělo se po smrti stává veřejným statkem, určeným k rozporcování na náhradní díly dle aktuální potřeby. Jistě, lze se tomuto osudu vyhnout a včas zaregistrovat svoji nevůli k dalšímu použití, jenže samotné nastavení systému odráží preferenci společnosti a předpoklad, že standardní je být využit. Prozíravost za života se tedy vyplatí – stejně jako ctění staré pravdy „miluj bližního svého“. Nechcete-li skončit v láku ve vědeckovýzkumném ústavu nebo chrastit kostmi ve školním kabinetě, máte dvě možnosti. Učinit včas opatření o pohřbu, nebo klást osobám blízkým na srdce, aby se o vás přihlásily do čtyř dnů od sdělení „pane, vy jste vdova“.

V žádném případě přitom nepléduji pro ukončení výuky biologie a ještě méně pro zastavení transplantací, jen mi není úplně sympatické, že někdo rozhodl dopředu za mne. Místo vyjádření vůle stát se účastníkem těchto her se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci „ne“ vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí.

Zdánlivou útěchou přitom může být, že ochrana důstojnosti trvá nezávisle na využití ostatků, ať již soukromém nebo veřejném. Přivlastníme si vás tak nějak ve vší počestnosti. Poněkud mne ovšem zneklidňuje, že stejně jako se vyvíjí morálka, mění se i náhled na to, co si představujeme pod ochranou důstojnosti. Výstava budiž důkazem této skutečnosti. Ve chvíli, kdy svoji představu důstojnosti již nemůžete hájit, stane se relevantní představa většinová. Jen zdánlivě komicky pak působí představa, že v již zmiňovaném kabinetě budete pro poučení budoucích generací chrastit kostmi s basketbalovým míčem.

Snad proto nebude působit příliš zpátečnicky přání, aby vývoj morálky přál i do budoucna spíše prachu než nechtěné záři reflektorů, a zákonodárce subjektům práva rozhodování umožňoval, nikoliv jej do něj nutil.

8 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

"Místo vyjádření vůle stát se účastníkem těchto her se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci „ne“ vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí."

Místo vyjádření vůle nestát se po smrti zachráncem života jiného se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci "ne" vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí.

Ty situace jsou zrcadlové a tedy volbě toho nebo onoho defaultního (předvoleného?) pravidla se nelze vyhnout.

Chránit "individuální rozhodnutí" a "imateriální povahu lidského těla" zní jistě ušlechtile, avšak možná jen do chvíle, než přežití Vaše nebo blízkého začne záviset na transplantaci.

Jsou to trochu blbé otázky k diskuzi. Ale asi se oba shodneme, že chrastění kostmi v kabinetu nebo "hoplá na koš" (a pak že tu jde o poznání, že) by bez souhlasu nemělo být možné.

Filip Marek řekl(a)...

Byl jsem jedním z těch, kteří prosazovali presumpci souhlasu u odběru orgánů. Je to metaprávní otázka, protože její rozřešení vždy závisí na ideologickém postoji mluvčího.

Jak říká Jan Petrov, presumpce souhlasu je zde proto, že živí mají přednost před mrtvými.

V této otázce se liberálové s konservativci nikdy neshodnou.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Presumpce souhlasu stojí (mimo jiné) na zásadě vigilantibus iura.

Matěj Šuster řekl(a)...

Presumpce souhlasu v tomto pripade dava smysl zejm. z utilitaristickeho hlediska, protoze je empiricky prokazano, ze režim "opt-in" vs. "opt-out" přináší poměrně výrazně odlišné výsledky, a to i tehdy, když je opt-in, resp. opt-out spojen s trivialnimi naklady. A to plati dokonce i v pripade pro dotycneho jedince daleko dulezitejsich rozhodnuti, typu opt-in / opt-out do/ze zamestnavatelem nabizeneho penzijniho pripojisteni.

Radek Policar řekl(a)...

Přijde mi, že Jan Passer ve svém textu smíchal situace, které jsou v odlišném právním režimu.
Princip předpokládaného souhlasu platí pouze pro odběr orgánů a tkání od zemřelého dárce pro účely transplantace (§ 11 zák. č. 285/2002 Sb.).
Ostatní případy použití těla zemřelého reguluje § 26 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zejm. odst. 5, 6 a 7. Jasně se zde říká např.: "Použít tělo zemřelého lze jen pro lékařské potřeby, a to pouze pokud a) s tím zemřelý za svého života vyslovil prokazatelný písemný souhlas; v případě, že zemřelý za svého života nevyjádřil prokazatelně svou vůli, může prokazatelný písemný souhlas s použitím těla zemřelého vyslovit osoba blízká zemřelému..."
Čili ve všech ostatních případech, než jsou odběry orgánů a tkání pro transplantace, platí požadavek prokazatelného písemného souhlasu.

Jan M. Passer řekl(a)...

Ano ano, jedná se o různé situace, které ovšem vyjadřují podobný přístup společnosti k člověku po jeho smrti. Resp. ono člověčenství po smrti je relativizováno do míry, která mi není zcela sympatická, jak ostatně z postu vyplývá. Souhlasím přitom, že soud je v daném případě hodnotový a záleží na ideologickém postoji mluvčího. K tomu svému jen na okraj podotýkám, že ostatní příklady využití těla rozhodně nejsou vyhrazeny jen zákonu o péči o zdraví lidu a předchozímu souhlasu zemřelého - příkladem (od nějž se odvíjelo i mé doporučení k pořízení o pohřbu a péči o blízké)budiž § 5 odst. 1 zákona č. 256/2001, o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů a § 11 odst. 1 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Jan Petrov řekl(a)...

Napsat, že vystavováním i transplantací bez souhlasu mrtvého vyjadřuje společnost podobný přístup, je jako napsat, že společnost vyjadřuje podobný přístup povolením zabíjet jen v nutné sebeobraně, anebo i na potkání.


Nemyslím to tak konfrontačně, jak je to napsané.

Radek Policar řekl(a)...

Ad Jan M. Passer:
Máte pravdu, že ust. § 11 odst. 1 vyhl. č. 19/1988 Sb. nebylo dosud explicitně zrušeno, ale mám za to, že bylo derogováno (nebo spíš obrogováno) ustanovením § 26 odst. 5 zák. č. 20/1966 Sb., což je 1. lex superior a 2. lex posterior.
Pokud jde o ust. § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví, tak i toto ustanovení je dle mého názoru konkurenční (v té části, kde se hovoří o projevení zájmu ze strany zdravotnických zařízení) s § 26/5 zákona o péči o zdraví lidu, a protože dané ustanovení bylo do zákona č. 20/1966 Sb. vloženo až transplantačním zákonem čili asi rok po publikaci zákona o pohřebnictví i zde jde o lex posterior a nepřímou novelizaci.
V zákoně o pohřebnictví i ve vyhlášce č. 19/1988 Sb. se totiž jasně mluví o využití pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům. § 26/5 zákona o péči o zdraví lidu hovoří sice o užití pro lékařské potřeby. Ty však definuje o odstavec dříve mimo jiné jako „potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům“.
Jinak tento závěr mi došel až když jsem se na to nyní po delším čase díky vašemu podnětu znovu podíval. Beru to jako námět na text pro Zdravotnické noviny, kam občas píšu. Pokud to nevadí, uvedu vás jako inspirační zdroj.