Martin Bíly: Povinnost a právo

Je to asi 10 let, kdy jsem se s Michalem Bobkem bavil na téma povinnosti a subjektivního práva (bylo to chvilku poté, co mě naučil dvě sloky Schillerovy Ódy na radost v němčině - už to mohlo napovědět, kam se bude ubírat jeho kariéra). Neshodli jsme se a od té doby jsem se k uvedené otázce vracel, aniž bych nalezl uspokojivé řešení. Možná se od té doby Michalův názor změnil, to ale není podstatné, protože argumenty pro a proti zůstávají. Tedy k věci:

Nadhodil jsem, že povinnost v sobě zahrnuje právo. Tedy zakazující norma v sobě obsahuje právo něco nečinit a přikazující norma něco činit. Zní to na první pohled jako teoretický nesmysl, ale podle mého není. Je to totiž podstatné u povinností, které jsou ukládány v obecném zájmu a jejich splnění může být považováno za čest a povinnost takříkajíc občanskou. Konkrétně se naše debata tehdy strhla u povinnosti branné, tehdy aktuální, kdy já jsem zastával názor, že branná povinnost v sobě obsahuje i právo na brannou službu. Dnes se možná mnozí pozastaví nad tím, kdo by chtěl dobrovolně na vojnu. Dobrá, naše armáda odvedenců v 90. letech byla žalostná, nedostávalo se peněz na cvičení, vše se bralo jako zbytečnost a prestiž uniformy byla mizivá. Nicméně můj dědeček, záložní důstojník prvorepublikové armády (a v civilu učitel), by se na to díval jinak. Nejspíš by mu nepřišlo ani na mysl se vojenské službě vyhnout.

Stál jsem tedy na svém, že kdyby stát nějakou svou povinnost uložil nesprávně, liknavě nebo vůbec, může se dotyčný domoci svého – práva! Pokud stát někoho např. k branné službě nepovolá, může dotyčný přijít a říct – ale já chci, já mám právo podstoupit výcvik a bránit zemi! (Samozřejmě pokud splňuje podmínky pro tuto službu). Lze si představit situaci, kde stát ukládá povinnost nesprávně jen určité skupině lidí, avšak diskriminační to nepřijde té skupině, co jí je povinnost uložena, ale té opominuté. Příklad – pokud by existovala všeobecná branná povinnost, ale nebyla by fakticky ukládána usazeným cizincům, Romům, homosexuálům, pak by se dotyčné menšiny mohly cítit jednak vyloučeny a jednak ohroženy.

Můj názor tedy byl, že povinnost je svým způsobem jakousi nadmnožinou práva a že pokud z nějakého důvodu nedojde k uložení povinnosti, lze se jí domoci.

Opačný názor by byl, že právo i povinnost se definují na základě povinného/oprávněného subjektu - povinnost znamená nutnost něco snést, pokud to bude někdo vyžadovat, zatímco právo je možnost vyžadovat.

Uplynulo 10 let a stále nevím…

Martin Bílý Celý příspěvek

Tomáš Sobek: Cimrmanovy objevy v právní logice

Všichni víme, že Jára Cimrman byl geniální vynálezce, dramatik, filozof, reformátor, básník, učitel, atd., ale málokdo ví, že se významným způsobem zapsal i do právní logiky. Někdy mezi lety 1867-1889 objevil důkaz, později známý pod poněkud zavádějícím označením „Eliminace skřeta“. Ten vyvrací tzv. sémantickou teorii norem, podle které platí, že jestliže jsou nějaké normativní věty synonymní, pak stanoví stejnou normu.

Např. věta ‘Je zakázáno čůrat proti větru.’ znamená totéž jako věta ‘Není dovoleno močit ve směru, který je opačný ke směru větru.’, tedy stanoví stejnou normu. Takže z normativního hlediska by mělo být jedno, jestli v zákoně použijeme větu první nebo druhou. Sémantická teorie normy je natolik samozřejmá a intuitivní, že jenom Cimrmana napadlo ji zpochybnit. Jeho důkaz pak připravil o spánek několik generací právních logiků. Přistupme tedy k jeho výkladu. Vezměme, že máme v zákoně následující legální definici, která má povahu taxativního výčtu:

Pohádkovou bytostí se pro účely tohoto zákona myslí pouze skřeti, elfové a čarodějové.

Na základě této definice mají následující dvě věty stejný význam, a tedy podle sémantické teorie normy stanoví stejnou normu:

Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.
Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

Pokud tyto věty vyjadřují tutéž právní normu, pak by samotná jejich záměna neměla mít žádný vliv na posouzení jakékoli normativní otázky. A právě tuto věc Cimrman svým důkazem pomocí protipříkladu popřel. Cimrmanův protipříklad vychází z předpokladu, že platí následující metanormy A), B) a metametanorma C):

A) Lex posterior derogat legi priori
B) Lex specialis derogat legi generali.
C) Lex prior specialis derogat legi posteriori generali.

Tady Cimrman s pečlivostí sobě vlastní správně upozorňuje, že metametanorma C) sice není logicky nutná, můžeme pracovat i s opačnou metametanormou, totiž Lex posterior generalis derogat legi priori speciali, nicméně je metametanorma C) je logicky možná.

Nyní vezměme, že Zákon o regulaci alkoholu v kouzelném lese obsahuje následující dvě ustanovení, která jsou v logickém rozporu:

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.

Dřívější úprava je speciální, protože pojem skřeti je konkrétnější než pojem pohádkové bytosti. V této situaci použijeme metametanormu C), takže skřeti mají dovoleno pít absinth a ostatní pohádkové bytosti, tedy elfové a čarodějové to mají zakázáno.

Nyní nás Cimrman vyzývá, abychom uvážili alternativní scénář, který se od prvního liší pouze v tom, že větu ‘Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.’ nahradíme větou ‘Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth’. Podle sémantické teorie normy by tato záměna neměla mít vliv na výsledek, ale pozorný Cimrman si všiml, že opak je pravdou.

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

V tomto alternativním scénáři je metametanorma C) nepoužitelná. V dřívější a pozdější úpravě totiž máme stejný pojem skřeti. Dřívější uprava tedy není k pozdější úpravě speciální. Použijeme proto metanormu Lex posterior. Výsledek je pak takový, že skřeti, stejně jako elfové a čarodějové, mají zakázáno pít absinth. Ale to je jiný výsledek než v prvním scénáři!

Cimrman nám ukázal, že záměna věty za větu, která znamená totéž, může vést k odlišnému normativnímu výsledku, a proto sémantická teorie neplatí. Celou věc v závěru své stati komentuje takto:

„Je to překvapivý výsledek. Dokonce jsem měl potíže tuto věc vysvělit svému nejchytřejšímu, protože jedinému, žákovi, ale po třetí láhvi absinthu mu už bylo vše jasné.“

Hans Kelsen v roce 1938, v té době působil na Německé univerzitě v Praze, ale možná to bylo v roce 1940, kdy učil na Harvardu, podrobil Cimrmanův důkaz ostré kritice. Do svých, bohužel nedatovaných, poznámek si zapsal:

„Jakýsi Cimrman tvrdil, že dávno přede mnou objevil koncepci základní normy. Uklidňuje mě snad jedině to, že také prohlašoval, že vynalezl žárovku a milión dalších věcí. Tento český podvodník se mimo jiné pokusil vyvrátit sémantickou teorii norem. Celý vtip jeho rádoby důkazu spočívá v tom, že derogační pravidlo Lex specialis je citlivé na formulaci normativní věty. Nechápu, jak mohl František Weyr, takový chytrý člověk, být žákem toho hochštaplera.“

Tomáš Sobek

Celý příspěvek