30 března 2009

Chybí v Ústavě lhůta?

Jedním z pravidelných a opakujících se témat, které se vynořují vždy v souvislosti se sestavováním vlády, je absence lhůty pro jmenování premiéra prezidentem. V souvislosti s událostmi posledních dnů se tomuto problému věnuje v zajímavém komentáři např. Petr Uhl v dnešním Právu („Bude se ohýbat ústava?“), když tvrdí, že ústava skýtá možnosti dvojího výkladu a namísto jejího ohýbání by bylo lepší ji přepsat.

Nabízím jiný výklad. Jistě, Ústava skutečně žádnou konkrétní lhůtu neobsahuje a neuvádí ani formulaci typu „neprodleně“, „bez zbytečného odkladu“, „okamžitě“ apod. Nepovažuji to však za její deficit a určitě ne za důvod k dopracování či přepsání. Ústavní normy jsou totiž výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost. Koneckonců, vyslovení nedůvěry vládě minulý týden určitě lze označit za sankci sui generis, byť tato sankce určitě není důsledkem protiprávního jednání vlády. Prostě se jen změnila politická konstelace v Poslanecké sněmovně.

Torzovitost ústavních norem však nemá být vnímána jako slabost, nýbrž spíše jako jejich esenciální znak. Ústavní normy totiž stanoví pouze základní mantinely, nejdůležitější východiska a principy, které mají být následně konkretizovány na podústavní úrovni. Celý systém však může fungovat jen za splnění jednoho klíčového předpokladu: všichni rozhodující ústavní aktéři musí respektovat základní hodnotovou orientaci ústavního pořádku. Prostě, musí existovat minimální konsensus a naopak nesmí se objevovat snaha svého názorového či politického oponenta za každou cenu podvést, obalamutit, podfouknout, přechytračit, zneužít jeho důvěru, nachytat na švestkách či jinak zneužít právo. Mezi relevantními aktéry tedy musí převládat důvěra v ústavní systém a respektování pravidel podle zásady „padni komu padni“. Každé krátkodobé vítězství, vedeno třeba i těmi nejlepšími úmysly, totiž může představovat porážku systému jako celku. Všichni zainteresovaní by si pak měli velmi dobře uvědomovat, že svým jednáním či nečinností spoluvytváří ústavní zvyklosti, u nichž bude legitimní očekávat jejich opakování i za situace v budoucnu, kdy si hráči „otočí šachovnici a vymění si figurky.“

Domnívám se proto, že stanovení konkrétní lhůty, zavazující prezidenta jmenovat nového premiéra, nemá žádný rozumný smysl. Sestavování vlády je totiž velmi komplikovaný proces, jehož podstata spočívá v uspokojování a vyrovnávání zájmů jednotlivých zainteresovaných aktérů a tento proces nelze sešroubovat mechanickými lhůtami (např. dvou týdnů, jedním měsícem apod.). V politické realitě totiž budou případy, kdy dva měsíce bude zbytečně mnoho a naopak jeden měsíc příliš málo. Navíc, každé takovéto deklarování lhůty by nevedlo k ničemu jinému, než že by tato lhůta byla v praxi porušována a předejití tohoto porušování stanovením sankce považuji za iracionální.

Vzpomeňme i na – podle mého názoru zcela neomluvitelnou – liknavost prezidenta republiky při navrhování kandidátů na ústavní soudce Senátu v roce 2003 a v letech následujících, kterou nezměnilo ani faktické a nakonec i právní umrtvení rozhodovací činnosti pléna Ústavního soudu. Jakkoliv tuto liknavost kritizuji, nemyslím, že by rozhodování prezidenta mohlo být urychleno stanovením konkrétní lhůty. A to samozřejmě nelze pominout, že najít osobu ústavního soudce je zpravidla daleko jednodušší než objevit nového premiéra se šancí sestavit většinovou vládu.

Zakotvení obecnější formulace typu „prezident republiky neprodleně jmenuje předsedu vlády“ apod. pak považuji za zbytečné již proto, že platí obecná zásada, podle níž orgán veřejné moci, když má něco vykonat a nemá pro to určenu konkrétní lhůtu, tak musí učinit neprodleně. I dnes tedy prezident republiky nemá libovolný časový manévrovací prostor, v jehož rámci by mohl zvažovat jmenování premiéra a "užívat si faktické bezvládí", nýbrž musí tak učinit v co možná nejkratší době. Pokud by tak učinit nechtěl, nepomůže překonat jeho nevůli ani ústavní zakotvení této povinnosti naznačenými formulacemi „bez zbytečného odkladu“ apod. Jsme totiž opět u základního předpokladu fungování ústavního systému: respektování jeho vnitřní logiky a potlačení parciálních zájmů ve prospěch zájmů veřejných.
Říkejme tomu třeba státotvornost.
Celý příspěvek

Martin Bílý: Zrušme SJM

Už dlouho se chystám napsat tenhle post a pár náznaků v debatě o exekucích mě k tomu konečně pohnulo.

Ze své praxe mohu bohužel konstatovat, že ačkoliv teorie tvrdí, že SJM zde je ku prospěchu manželů, umožňuje jim lépe nakládat s majetkem a zajistí druhého manžela pro případ ukončení manželství, opak je pravdou. SJM manželům život komplikuje a od manželství je odrazuje. Je spousta návrhů, jak by se mělo SJM lépe ošetřit, zvláště pro aktuální případy exekucí, ale jedna možnost by podle mého byla ideální – zrušit SJM. Úplně.

Než se zvednou hlasy, co chudák paní továrníková, která se dvacet let starala o domácnost a teď jí manžel uteče se sekretářkou, je třeba říct, že tohle by se vyřešilo i jinak, než složitou konstrukcí o společném vlastnictví a jeho vypořádávání.

Představme si tedy, že každý z manželů nabývá majetek do běžného vlastnictví. Jestli chtějí, mohou nabývat věci i do spoluvlastnictví. Mohou si ošetřit nakládání s těmito věcmi, jak uznají za potřebné. Závazky by také šly pouze za jedním s manželů, ale nic by přeci nebránilo věřiteli zavázat oba manžele nebo žádat jistotu. Kladl by se tak i větší důraz na právní obezřetnost potencionálního oprávněného. Manžel také nebude muset dávat manželce souhlas s podnikáním, nebude žádného sporu o vědomost věřitele o případném zúžení SJM, vše bude pouze v rovině prokazování vlastnictví.

Manželé tedy chodí do práce, pořídí si společný domek s malou zahrádkou, labradorem a bílým plotem, (spoluvlastnictví), auto (manželka, abych nebyl obviněn z genderového stereotypu), vybavení domácnosti (manžel) atd. Nyní přichází to, čeho se mnozí z nich bojí. Dnešní společnost se ještě nenaučila správně hospodařit s penězi, tvořit si rezervu, správně odhadovat výdaje a nevěřit „výhodným půjčkám“, takže ve spojení s nevelkou platební morálkou se snadno stane, že manželka, která rozjela podnikání, upadne do druhotné platební neschopnosti, vezme si krátkodobou půjčku, ale nestihne ji splatit a čelí tak exekuci.

Tento navržený model soužití manželů je výhodný pro povinné, řeklo by se. Exekutor může postihnout finance manželky, spoluvlastnický podíl na domu a automobil a prodat je v dražbě, na nadstandardní vybavení domácnosti a celý dům nemůže. Děti a manželé tak stále mají titul k užívání domu, jen se uskromní. A kdo si koupí ideální polovinu rodinného domku, kde bydlí celá rodina? Jak nízkou cenu za ni v dražbě zaplatí, s vědomím, jak dlouho potrvá vypořádání spoluvlastnictví atd.?

Jenže paradoxně tohle povede i k vyšší ochraně oprávněného. V okamžiku, kdy exekutor vyvolá dražbu manželčina podílu, máme zde jednu osobu, která má eminentní zájem na koupi této poloviny a má i prostředky, jak na ni získat finance, neboť může ručit nemovitostí. Tou osobou je manžel. Kdyby si polovinu výhodně vydražila třetí osoba, byl by oprávněný možná trochu bit, jenže rodina povinné také. (Kdyby nemovitost umožnila reálné rozdělení, cena podílu by byla vyšší, ale předpokládejme, že to nejde.) Takže nastává rozdělení. Soud přiřkne nemovitost zřejmě třetí osobě, protože manžel je nemajetný a musel by vyplácet tržní cenu podílu na nemovitosti (kterou kdyby měl, koupí si ji v dražbě). Takhle přijde o celý dům a rodinu čeká stěhování. Proto má manžel zájem koupit si podíl své manželky už v dražbě, a protože v případě jeho úspěchu nenastane ono rozdělování spoluvlastnictví, jsou jeho očekávané náklady nižší a tak si může dovolit zaplatit za tento podíl víc, než třetí osoba. Na jeho straně je také cena obliby a akutní potřeba bydlet, která u třetí osoby zcela chybí. A to je přece účel! Dům zůstane rodině (takže mají zajištěno bydlení) a přitom se oprávněnému dostane co největší částka, třebas i vyšší, než odhadní. Zabrání se tak i spekulativním dražbám, na něž si povinní často stěžují, které nejsou dostatečně veřejnosti oznámeny, kdy se draží za minimální ceny a které vyhrávají někdy i realitní agentury příbuzných exekutora.

Co pak ale v případě, kdy manželství skončí? Obecně by platilo, že si každý s manželů vezme, co je jeho, podílové spoluvlastnictví se vypořádá jako jakékoliv jiné. Pak by bylo vhodné vložit jednoduchou klauzuli o majetkovém vyrovnání pro případ skončení manželství, o němž na návrh rozhodne soud, a to tam, kde by obecné pravidlo nebylo spravedlivé. V něm by se přihlédlo k důvodům rozvratu, k tomu, jak se oba manželé starali o příjmy nebo domácnost atd. Bylo by to běžné řízení „o zaplacení“ pouze na návrh, stižené poplatkovou povinností i povinností k náhradě nákladů, aby se manželé nežalovali ze zlomyslnosti. Bylo by vhodné spojit jej s případným řízením o rozdělení podílového spoluvlastnictví.

Takto by byli spokojeni všichni. Právní úprava by spočívala v pár stručných paragrafech. Rodině by pro případ exekuce zbylo více, oprávněnému by se více dostalo, nespravedlivě rozvedený manžel by stejně dostal své vyrovnání, všechna řízení před soudem by se zjednodušila. Žádný problém by nevznikl ani v rovině práva dědického nebo insolvenčního. A tady někde pohádka končí…

Martin Bílý
Celý příspěvek

28 března 2009

Fanoušci ČEZu

... ale nejenom oni jistě ocení nový Eric Stein Working Paper, který se týká regulace dostupnosti energie. Kromě relevantní právní úpravy EU porovnává různé modely regulace, existující ve Francii, na Slovensku a ve Spojeném království, s tím, který se uplatňuje v České republice.

Autorkou je doktorandka Evropského univerzitního institutu Marija Bartl.

Celý příspěvek

27 března 2009

Citace (nejen) v soudních rozhodnutích podruhé

V nedávném postup se Zdeněk věnoval otázce, jak soudci citují svá rozhodnutí, a snažil se ukázat, že rozdíly v citování reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje. Tento post na Zdeňka volně navazuje. Zatímco Zdeněk se zabýval primárně formátem citace, cílem tohoto postu je nakousnout otázku jak citovat zdroje v soudních rozhodnutích, a to s důrazem na české anomálie.

Co myslím těmi anomáliemi? Z řady českých soudních rozhodnutí totiž nelze poznat, co je doslovná citace, co v ní bylo změněno či z ní bylo vyjmuto, co je parafráze, co právní věta a co vlastní názor soudu, který z dané citace vyvodil. Připomeňme si, že (1) doslovná citace by měla být v uvozovkách plus doplněna o zdroj, (2) pokud něco v doslovné citaci změním (i kdyby se jednalo jen o pád či o „zmenšení“ počátečního písmena ve větě) či vypustím, čtenář to musí poznat, (3) právní argumentace by se neměla vyskytovat v části popisující skutkový stav (za to se strhávají body v každém studentském mootcourtu…).

Vše začíná už výčtem právních předpisů. Většina českých rozhodnutí totiž nepoužívá uvozovky a přímou citaci. Namísto toho "vybalí" změť aplikovaných ustanovení, aniž by se z nich dalo mnohdy vyčíst, zda-li jde o doslovnou citaci či parafrázi či jen výtah relevantní části citovaného ustanovení.

Stejný nešvar se objevuje i u citace prejudikatury. Jen málokdy se setkáme s precizními citacemi typu (obě citace pochází z tohoto rozsudku):

[7] Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 ‑ 57) „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ (zdůraznění doplněno autorem postu)

[8] K rozsahu dokazování v případě možného pronásledování absolventů základní vojenské služby ze strany teroristických skupin uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 ‑ 45: „Jestliže žalobce byl dříve příslušníkem bezpečnostní složky, vykonával vojenskou službu v zemi a v průběhu azylového řízení uváděl nebezpečí pronásledování ze strany teroristů právě těchto skupin obyvatelstva (absolventů vojenské služby), bylo na žalovaném, aby obstaral dostatek podkladů pro zjištění postavení právě takových osob v zemi. Nepostačuje, jestliže žalovaný obstaral pouze obecné zprávy o stavu v Alžírsku, aniž by se zabýval informacemi vztahujícími se právě k možnému pronásledování absolventů vojenské služby.“ (zvýraznění doplněno autorem rozsudku).


Jak už bylo uvedeno v komentářích ke Zdeňkovu postu, při citaci judikatury je nepřípustné používat interní značky typu „Ej 27/2006“. Pro NSS to je sice signál, že krajský soud pracuje s jeho judikaturou, nicméně účastník řízení a jeho právní zástupce z tohoto odkazu nezjistí zhola nic.

Nešťastný trend představuje i hypertrofování významu právních vět, na což už upozornil i NSS v rozsudku ze dne 11.9. 2008, čj. 2 As 57/2008-84 (zde či pod č. 1722/2008 Sb. NSS). Preferuji spíše citaci relevantní části rozsudku, ze kterého právní věta vzešla, než právní věty samotné. Právní věta je přeci jen prvotní přiblížení k právní otázce řešené v daném rozhodnutí.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak citovat obsah rozhodnutí mezinárodních a nadnárodních soudů (u nichž neexistuje oficiální český překlad) či zahraničních soudů. Zde totiž hraje roli jazyková bariéra. V českých rozhodnutích obecně panuje nevole citovat delší úryvek v původním jazyce (tj. nejčastěji v angličtině či francouzštině) a k vlastnímu překladu se odhodlá jen ten, kdo si je jistý v kramflecích. To se dá částečně zmírnit tím, že se odkáže alespoň na konkrétní bod citovaného rozhodnutí, aby si čtenář mohl relevantní pasáž najít. Přesto si myslím, že by se klíčové úryvky překládat měly, a to i za cenu toho, že se v překladu tu a tam objeví nějaká chybka. Z toho ale mj. plyne, že zejména na nejvyšších soudech (kde se očekává častější práce s judikaturou ESLP, MSD a jiných mezinárodních soudů i větší prostor pro právní komparatistiku) by jazyková vybavenost měla být jedním z kritérií pro výběr soudců (jinak hrozí závislost na jazykově vybavených asistentech).

A co citace doktrinálních zdrojů? Zde se ztotožňuji s Richardem Posnerem, že soudce má velkou diskreci, zda citovat právnickou literaturu, z níž vychází, a v jaké míře. Jinými slovy, „soudní plagiátorství“ je ku prospěchu věci. Hlavním úkolem soudů je rozhodovat spory a ne být za každou cenu originální či polemizovat s akademiky (Posnerovu knihu The Little Book of Plagiarism vřele doporučuji – vtipné, krátké, břitké, prostě Posner „at his best“). To samozřejmě platí s jistými omezeními. Pokud účastník řízení v podání k soudu argumentuje nějakou doktrinální prací, soud se s touto argumentaci musí vypořádat (opět to ale neznamená, že musí citovat zdroj, o který se argumentace opírá, byť je to v tomto případě mnohdy vhodné).

Co z výše uvedeného plyne? Pokud se budou v soudních rozhodnutích řádně citovat právní předpisy, velmi rychle se dozvíme, jaká je „přidaná hodnota“ daného rozhodnutí. Po „odečtení“ popisu skutkového stavu a citace právních předpisů toho totiž někdy moc nezůstane. A pokud se bude řádně citovat i judikatura, již letmým pohledem rychle každý pozná, zda-li se jedná o otázku prejudikovanou či nikoliv.

Na závěr si neodpustím ještě jednu výtku, která se ale týká spíše časopisecké literatury. Někteří autoři totiž používají v poznámce pod čarou výhradně citace typu „srov. XY“, aniž by bylo jasné, zda-li se jedná o citaci souladnou, opačnou či neutrální. Jsou i tací, kteří dokonce doslovně přebírají cizí myšlenky, aniž by používali přímou citaci, což je plagiátorství (což už ale na JP bylo probráno několikrát). Proto by nebylo špatné sjednotit i tuto praxi, a to např. následovně (v závorce jsou anglické ekvivalenty):

„souladně“ či „srov.“ (see) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu
„srov. blíže“ (see also) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu, ale poskytuje detailnější rozbor
„spíše souladně“ či „obdobně“ (cf.) = pokud citovaný zdroj dospívá k podobnému závěru jako tvrzení v textu
„viz“ (cf.) = pokud je citovaný zdroj z jiného důvodu hodný zmínky (aniž by byl v souladu či v rozporu s tvrzením v textu)
„spíše opačně“ či „srov. ale“ (but see) = pokud je citovaný zdroj spíše v rozporu s tvrzením v textu
„opačně“ (contra) = pokud je citovaný zdroj zjevně v rozporu s tvrzením v textu

Celý příspěvek

Aleš Roztočil: Exekuce sociálních dávek – ano či ne?

Akce chomutovské radnice, která ve spolupráci se soudním exekutorem obrala o právě vyplacené sociální dávky své chudé občany, kteří jsou zároveň i jejími dlužníky z titulu různých poplatků, pokut či nájemného, vzbudila velkou mediální pozornost. Na webu Lidových novin se k této otázce rozpoutala zajímavá polemika mezi přední českou procesualistkou Alenou Winterovou, která se 23. 2. 2009 vyjádřila ve své glose tak, že postup města a exekutora je v pořádku a bývalou zástupkyní veřejného ochránce práv Annou Šabatovou, která 14. 3. 2009 ve svém článku označila postup za „nezákonný a protiústavní“. Při té příležitosti se paní Šabatová opřela do profesorky Winterové, neboť ta prý této ostudnosti dodala „právní posvěcení“. Alena Winterová kontrovala 20. 3. 2009 textem, v němž napsala, že paní Šabatová hovoří jen tak vzletnými slovy o nezákonnosti a přitom zákon ignoruje, pravděpodobně jej ani nezná.

K ověření korektnosti právní argumentace prof. Winterové na první pohled postačí letmé nahlédnutí do procesního předpisu, konkrétně do § 322 odst. 2 písm. d) a § 325a o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu a elementární poznatek, že proti povinnému lze vést exekuci či výkon rozhodnutí různými způsoby předepsanými zákonem, a to i tak, že se tato způsoby současně kombinují. Jednotlivé způsoby vedení exekuce pak mají vlastní předpisy o tom, které věci, práva či hodnoty jsou z exekuce vedené tím kterým způsobem vyloučeny. Pokud tedy předpisy o exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky z exekuce vylučují mj. dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi (§ 317 odst. 2 o. s. ř.), neznamená to, že hotovost získaná povinným výplatou těchto dávek nepodléhá exekuci prodejem movitých věcí (konkrétně zabavení při osobní prohlídce). To je ovšem formalistický pohled.

Zkusme však najít argumenty zpochybňující správnost popsaného postupu, přestože paní Šabatová žádnou konkrétnější argumentaci nenabídla. První úvahou může být otázka likvidačních důsledků provedení exekuce na osobu povinného a jeho rodinu. K takovým důsledkům pravidelně dochází při souběhu různých způsobů exekuce. Typickým případem takového souběhu může být nařízení srážek ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu. I po provedení srážky povinnému část mzdy musí zbýt (§ 278, § 279 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Smyslem tohoto předpisu je ponechat povinnému určitou částku nezbytnou pro život jeho a osob, které jsou na něho odkázané výživou, a zároveň jej motivovat, aby pokračoval v práci. Pokud je povinnému zabaveno vše, skončí totiž automaticky i jeho motivace a zároveň i schopnost dále vydělávat. Pokud je ovšem mzda vyplácena na účet zaměstnance, což je dnes již prakticky nezbytnost, celý zbytek mzdy zbývající povinnému po srážce, padne do rukou exekutora, který nařídí vedle srážek ze mzdy i přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Než se povinnému podaří přesměrovat výplatu, což může trvat i několik měsíců a někdy je to prakticky neproveditelné, nezbývá povinnému na výživu jeho rodiny ani jediná koruna. Tento postup je běžně aprobován soudy a to i odvolacími, jakožto přípustný.

Cílem právní úpravy však nemá být existenční likvidace povinného v důsledku exekuce. Tomu odporují právě ustanovení procesních předpisů, která jednotlivé způsoby exekuce omezují, za účelem zajištění existenčního minima pro povinného a jeho rodinu. Kombinace různých způsobů výkonu rozhodnutí s výsledkem existenční likvidace povinného byla (až do přijetí exekučního řádu) nepředstavitelná. Až přijetí modelu soudního exekutora s pravomocí operativně volit různé způsoby exekuce způsobilo, že se to stalo běžnou realitou.

Souběh exekucí s fakticky likvidačními účinky tedy je sice formálně vzato přípustný, lze však pochybovat o jeho vhodnosti (§ 264 odst. 1 o. s. ř., § 47 odst. 1 e. ř.). Lze najít příklady zastavení exekuce v určitém rozsahu pro nevhodnost. Tak Krajský soud v Praze dospěl k závěru (a to ještě v době, kdy to občanský soudní řád způsobem přikázáním jiné peněžité pohledávky připouštěl), že úplná exekuce dávek státní sociální podpory, které jsou jediným příjmem povinného, je způsobem exekuce zjevně nevhodným a takovou exekuci je tedy třeba zastavit.

Pro podporu závěru o nevhodnosti úplného exekučního postižení sociálních dávek mluví i vývoj právní úpravy, v rámci něhož zákonodárce dvěma novelami (č. 112/2006 Sb. a č. 264/2006 Sb.) definitivně znemožnil dříve velmi frekventovanou exekuci dávek státní sociální podpory cestou přikázání jiné peněžité pohledávky (srov. § 299 odst. 2 poslední věta o. s. ř.).

Při aplikaci procesních předpisů je třeba zohlednit i čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na zajištění základních životních podmínek v hmotné nouzi. Tohoto práva se sice lze dovolat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), avšak je třeba jej použít jako výkladové vodítko, a to i v oblasti soukromého práva procesního včetně práva exekučního (nepřímé horizontální působení základních práv).

Podle mého názoru je dále třeba považovat mobiliární exekuci jako takovou (exekuci prodejem movitých věcí) zpravidla za nevhodnou. Tento způsob exekuce je sice obecenstvem často vnímán jako synonymum pro exekuci (bez lepení nálepek „exekučně zabaveno“ si většina lidí práci exekutora neumí představit). Ve skutečnosti však tento způsob exekuce prakticky vyšel z užívání a je využíván spíše jako nástroj vydírání nebo šikany povinných. Důvodem je především to, že mimo některé zvláštní případy (např. postižení motorových vozidel či šperků a uměleckých děl) tento způsob exekuce zpravidla nemá význam pro cíle exekuce, tedy pro úhradu vymáhané peněžité pohledávky a nákladů exekuce. Zkuste si představit vybavení průměrné domácnosti dlužníka (tj. z hlediska sociálního a majetkového podprůměrné rodiny), odečtěte věci vyloučené podle § 322 o. s. ř., odhadněte, za jakou částku se zbývající předměty dají zpeněžit v dražbě. Od získané částky odečtěte náklady na zámečníka, stěhovací službu, (případně též bezpečnostní agenturu), dopravu, skladování, inzerci a provedení dražby. Při této kalkulaci prosím zohledněte atraktivitu použitých věcí pro potenciální kupce, jakož i jejich ochotu obcházet při zařizování vlastní domácnosti nebo zásobování bazaru či vetešnictví exekuční dražby (některé dražby jsou ale neodolatelné). Dále přihlédněte k soudním sporům, které tento způsob exekuce nezbytně provázejí a přinejmenším znamenají nutnost sepsané věci skladovat po několik měsíců či let bez možnosti je zpeněžit. Konečně vezměte v úvahu skutečnost, že věcí, které se nepodaří prodat ani v opakované dražbě, se exekutor při dodržení zákonného postupu nemůže po několik let nijak zbavit a je nucen je na vlastní náklady uschovávat (§ 330 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Vzhledem k dlouholeté zkušenosti mohu ujistit, že finanční bilance mobiliární exekuce je téměř vždy záporná. Její jediný efekt tedy spočívá v tom, že povinnému způsobí újmu zdaleka převyšující výtěžek pro oprávněného, a umožňuje tedy povinného udržovat ve strachu a donutit jej touto cestou ke spolupráci. Domnívám se proto, že mobiliární exekuce je až na zcela výjimečné případy velmi problematická, nevhodná a tedy i nepřípustná.

Pokud se vrátíme zpět k chomutovské kauze: povinní podali návrhy na zastavení exekuce ohledně částek zabavených exekutorem při výplatě sociálních dávek. Ačkoli postup exekutora byl formálně přípustný, některé návrhy na zastavení exekuce měly úspěch, a to zřejmě s přihlédnutím k nepřiměřenosti a nevhodnosti takového postupu. I kdyby ale návrhům na zastavení exekuce vyhověno nebylo, je nutné si uvědomit praktický výsledek postupu chomutovské radnice. Exekutor v lednovém termínu díky momentu překvapení dlužníkům sice zabavil několik tisícikorun, tím však úspěch končí. Povinným stačí k obelstění exekutora maličkost: zmocnit k převzetí dávek kohokoli jiného. Exekutor totiž nemůže věc (peníze) povinného, které má u sebe jiná osoba, sepsat a zajistit, maximálně může tuto třetí osobu vyzvat k dobrovolnému odevzdání peněz povinného (§ 326 odst. 2 o. s. ř. a § 55 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Peníze zabavené v únoru padnou na náklady exekuce, které v současné době činí nejméně 12.200 Kč, a oprávněný – Město Chomutov – pravděpodobně z celé problematické akce nezíská ani korunu. Jediným efektem tedy pravděpodobně zůstane aureola paní primátorky jako představitelky tvrdého postupu vůči sociálně nepřizpůsobivým občanům (voliči rozumějí: proti občanům jiné barvy pleti).

Aleš Roztočil
Celý příspěvek

Řečtí Kypřané ze severu nemohou domů; může za to Česká republika?

... nebo snad Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko či Švédsko? O tom bude rozhodovat Evropský soud pro lidská práva ve věci stížnosti pánů Artemiho a Gregoryho.

O co v ní konkrétně jde? Pan Artemi (nar. 1911) žil ve vesnici Tymbou v severní části kyperského ostrova až do srpna 1974, kdy uprchl před tureckými vojsky. Pan Gregory (nar. 1965) je vnukem prvního stěžovatele a oba tvrdí, že je jim od té doby bráněno se do vesnice vrátit.

Narozdíl od jiných řeckých Kypřanů však svoji stížnost nesměřují proti Turecku a nenamítají porušení svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 18. prosince 1996 ve věci stížnosti č. 15318/89 Loizidou proti Turecku a rozsudek ze dne 27. ledna 2009 ve věci stížnosti č. 18407/91 Kyriakou proti Turecku – ano, vidíte dobře, stěžovatel se rozsudku „dočkal“ po téměř 18 letech od podání stížnosti a bohužel již více než 14 let po své smrti), ale proti všem výše jmenovaným státům, a to zejména s poukazem na své právo na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) a zákaz vyhoštění občanů (článek 3 Protokolu č. 4).

Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.

Článek 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.


Teď asi většině čtenářů vrtá hlavou, jak stěžovatelé dospěli k přesvědčení, že státy jako Česká republika, Malta či Estonsko by měly být odpovědné za porušení těchto jejich práv. Argumentace je v kostce následující:

1/ Stěžovatelé se především odvolávají na Protokol č. 10 ke Smlouvě o přistoupení Kypru a dalších devíti zemí k Evropské unii, ve kterém se mimo jiné praví: „Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.“ (článek 1 odst. 1).
S odvoláním na rozsudek ze dne 18. února 1999 ve věci stížnosti č. 24833/94 Matthews proti Spojenému království, § 33, mají zato, že jednotlivé strany Smlouvy o přistoupení jsou odpovědné za porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, které z této smlouvy mohou vyplývat.
Stěžovatelé tak nežalují státy, které členy Evropské unie v dané době nebyly (Rumunsko a Bulharsko), ani ty členské státy Evropské unie, které zatím neratifikovaly Protokol č. 4 k Úmluvě (Řecko, Španělsko, Velká Británie); tento Protokol mimochodem neratifikovalo ani Turecko.

2/ Dále stěžovatelé tvrdí, že pozastavení uplatňování acquis communautaire je sice de iure pouze dočasné, de facto však trvalé. V této souvislosti upozorňují na to, že žalované státy nevyvíjejí v rámci jednání o možném přistoupení Turecka do EU na Ankaru dostatečný tlak, aby respektovala práva řeckých Kypřanů postižených událostmi z roku 1974.
V této souvislosti kromě jiného poukazují na to, že EU naopak tlačí na Turecko, aby umožnilo návrat Kurdům, podobně jako trvá na návratu uprchlíků při jednáních s Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a Srbskem. Stěžovatelé se proto navíc dovolávají i porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy, resp. Protokol č. 12 k Úmluvě).

3/ Tvrzení, že žalované státy mají povinnost prosazovat práva a svobody osob, které nejsou jejich občany, a to na území, nad nímž tyto státy nemají skutečnou kontrolu, stěžovatelé dovozují zejména z rozsudku ze dne 8. července 2004 ve věci stížnosti č. 48787/99 Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku.
Šlo o případ čtyř moldavských státních příslušníků zadržovaných orgány Podněsterské moldavské republiky, která vyhlásila jednostranně nezávislost na Moldavsku, ale která není mezinárodně uznávána jako samostatný stát. I přesto, že nebylo pochyb o tom, že sporné území nebylo pod skutečnou kontrolou Moldavska, dospěl ESLP k závěru, že žalovaný stát měl přesto z článku 1 Úmluvy („Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“) vyplývající pozitivní povinnost přijmout diplomatická, ekonomická, právní či jiná opatření, které bylo v jeho moci přijmout a která jsou v souladu s mezinárodním právem, aby stěžovatelům zajistil jejich práva zaručená Úmluvou (§ 331 rozsudku).

Možná se argumentace stěžovatelů může leckomu zdát, eufemicky řečeno, poněkud odvážná. Vzhledem k tomu, že ESLP již žalované vlády vyzval k předložení stanoviska k této stížnosti – což se poštěstí zhruba tak každé dvacáté stížnosti doputovavší do Štrasburku –, je zřejmé, že její akcie významným způsobem stouply.

Štrasburské ctihodnosti konkrétně od vlád žalovaných zemí požadují odpovědi na následující otázky:

1/ Jaká opatření žalované státy přijaly v průběhu procesu podpisu a ratifikace Smlouvy o přistoupení a jejích protokolů, aby dostály svým pozitivním povinnostem vyplývajícím z článku 1 Úmluvy (viz rozsudek Matthews, § 33, a rozsudek Ilaşcu a ostatní, § 331) a zajistily účinnou ochranu práv stěžovatelů na respektování jejich domovů v severní části Kypru a jejich práva na svobodu pohybu a pobytu zaručených články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě?
Dostály žalované státy své společné odpovědnosti v tomto ohledu pozastavením aplikace acquis communautaire v severní části Kypru?

2/ Jaká opatření žalované státy přijaly, aby zajistily, že pozastavení uplatňování acquis communautaire v severní části Kypru zůstane pouze přechodným opatřením do doby, než bude dosaženo úplného urovnání problému Kypru?

3/ Měli stěžovatelé k dispozici účinný prostředek nápravy výše uvedených námitek porušení Úmluvy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy?

Pro zájemce o podrobnější informace: shrnutí případu je k dispozici zde a text stížnosti ve dvou částech zde a zde (vše v angličtině).

Schyluje se zde k rozsudku století, nebo bublina očekávání splaskne podobně jako v případě Banković (stížnost pozůstalých po obětech bombardování bělehradské budovy Srbského rozhlasu a televize dne 23. dubna 1999 letadly NATO byly prohlášeny za nepřijatelné, neboť podle ESLP se oběti nenacházely pod jurisdikcí žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy; rozhodnutí ze dne 12. prosince 2001 o přijatelnosti stížnosti č. 52207/99 Banković a ostatní proti Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Islandu, Itálii, Lucembursku, Nizozemí, Norsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku, Turecku a Spojenému království)?
Celý příspěvek

26 března 2009

Noví bloggeři na Jiném právu

Pozorní čtenáři Jiného práva mohli zaznamenat, že řady jeho přispěvatelů rozšířili David Kosař a Jiřího Kmec. Rád bych je jménem „starousedlíků“ na našem webu přivítal a trochu je našim čtenářům představil.

David Kosař (1979) je asistentem soudce Nejvyššího správního soudu. Po ukončení Právnické fakulty na MU Brně získal titul LLM na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Krátkodobé pobyty absolvoval na Oxford University, EUI ve Florencii, University of Ghent a na Université Libre de Bruxelles. Je členem American Society of International Law, European Society of International Law, International Association of Refugee Law Judges a českým zástupcem v Odysseus Network for Legal Studies on Asylum and Immigration in Europe. Speci¬alizuje se na azylové právo, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na vybrané otázky ústavního, evropského a srovnávacího práva; v těchto oblastech publikuje v ČR i v zahraničí (naposledy např. v European Constitutional Law Review). Působí jako editor Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (ASPI).

Jiří Kmec (1976) absolvoval Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, vystudoval politologii na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd a právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2002 pracuje na Ministerstvu spravedlnosti v Kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Publikoval v českých politologických a právnických časopisech, v roce 2006 vydalo nakladatelství C. H. Beck jeho monografii Evropské trestní právo. V časopise Soudní rozhledy pravidelně informuje o aktuální judikatuře ESLP. O problematice Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přednášel na seminářích pořádaných Justiční akademií, na Právnických fakultách Univerzity Karlovy a Západočeské univerzity a jinde.

Jirka byl naším hostem v listopadu loňského roku, zde si můžete přečíst poněkud duchaplnější a vtipnější zdravici, než kterou jsem v současné době schopen vymyslet já.
Celý příspěvek

25 března 2009

Nový Eric Stein Working Paper byl zveřejněn

Autorkou je moje kolegyně z Oxfordu, Alicia Hinarejos, která v současnosti připravuje publikaci své doktorské práce, jež se věnuje jurisdikci ESD ve druhém a třetím pilíři, v Oxford University Press. Tomuto tématu se věnuje i working paper, nazvaný Law and Order and Internal Security Provisions in the Area of Freedom, Security and Justice.

Abstrakt: Zajišťování veřejného pořádku a ochrana vnitřní bezpečnosti jsou kompetencemi, které náleží k samotnému jádru suverenity státu. Je tedy pochopitelné, že se členské státy snaží v rámci stále více se dynamicky rozvíjející Oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti zdůraznit, že si tyto kompetence Evropská společenství ani Evropská unie nemohou pro sebe nárokovat a ani regulovat způsob, jakým je členské státy vykonávají. Tento článek se zaměřuje na soudní kontrolu opatření přijímaných členskými státy k zajištění veřejného pořádku a na ochranu vnitřní bezpečnosti, které spadají do působnosti relevantních ustanovení Smlouvy o založení ES, Smlouvy o EU a Lisabonské smlouvy. Nejprve budeme argumentovat, že je třeba tato ustanovení chápat jako obecná omezení působnosti práva ES/EU, nikoliv jako derogační klauzule srovnatelné s těmi, které se uplatňují v rámci regulace vnitřního trhu. To ovšem nevylučuje kontrolu ze strany Soudního dvora, jak vyplývá z jeho analogické judikatury týkající se obdobných ustanovení ve Smlouvě o založení ES. Konečně bude poukázáno na to, jak členské státy odpověděly na to, co vnímají jako příliš agresivní přístup ze strany Soudu – zavedením ustanovení, která mají chránit jejich autonomii explicitním vyloučením jurisdikce soudního dvora a zavedením soudní kontroly pouze na vnitrostátní úrovni.
Celý příspěvek

Budvar Bude!

Nesnažím se tímto nabídnout alternativního sponzora pro vědecké setkání brněnských mladých a neklidných, které anoncoval Pavel v předchozím příspěvku. Pouze odkazuji na dnešní rozhodnutí Soudu prvního stupně, kterým potvrdil rozhodnutí OHIMu nezapsat BUDWEISER jako ochrannou známku Společenství pro pivo. Níže přetiskuji tiskové sdělení k rozsudku, který je přístupný zde.

Třeba se po tomto dílčím úspěchu podaří Budvaru jednou dosáhnout i mety nejvyšší - přehodnocení starší judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně tohoto obyčejného piva. ;-)

TISKOVÁ ZPRÁVA č. 25/09
25. března 2009

Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci T‑191/07
Anheuser-Busch, Inc. v. OHIM

SOUD POTVRDIL ROZHODNUTÍ OHIM NEZAPSAT VÝRAZ „budweiser“ JAKO OCHRANNOU ZNÁMKU SPOLEČENSTVÍ VE PROSPĚCH AMERICKÉHO PIVOVARU Anheuser-busch ZEJMÉNA PRO PIVO

Právo na obchodní užívání výrazu „BUDWEISER“ pro pivo již totiž bylo přiznáno v Německu a Rakousku českému pivovaru Budějovický Budvar.

V roce 1996 podal americký pivovar Anheuser-Busch u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM) přihlášku slovního označení „BUDWEISER“ k zápisu jako ochranné známky Společenství pro následující výrobky: „Pivo, ale [světlé horně kvašené pivo], porter [tmavé horně kvašené pivo], sladové alkoholické a nealkoholické nápoje“.

Český pivovar Budějovický Budvar proti zápisu ochranné známky Společenství podal námitky, a to pro všechny přihlášené výrobky. Na podporu svých námitek Budějovický Budvar uplatnil starší mezinárodní ochranné známky a označení původu obsahující výraz „budweiser“, zapsané pro pivo.

OHIM přihlášku ochranné známky Společenství Anheuser-Busch zamítl z důvodu, že je přihlášená ochranná známka totožná se starší mezinárodní slovní ochrannou známkou BUDWEISER, chráněnou zejména v Německu a Rakousku. OHIM shledal, že výrobky uvedené v přihlášce amerického pivovaru jsou v podstatě totožné s výrobky „pivo všeho druhu“, kterých se týká starší ochranná známka. Pokud jde o sladové nealkoholické nápoje, OHIM s ohledem na totožnost ochranných známek a zjevnou podobnost mezi dotčenými výrobky námitkám českého pivovaru rovněž vyhověl.

Anheuser-Busch proti rozhodnutí OHIM podal k Soudu prvního stupně žalobu.

Soud nejprve konstatuje, že Anheuser-Busch k platnosti starší ochranné známky v průběhu řízení před OHIM mohl předložit vyjádření, a že tudíž jeho právo být vyslechnut porušeno nebylo. V tomto ohledu poznamenává, že Budějovický Budvar platnost této ochranné známky v průběhu řízení před OHIM řádně prokázal.

Navíc Soud odmítá argument Anheuser-Busch, podle něhož OHIM nemohl zohlednit dokumenty, které Budějovický Budvar předložil na podporu svých námitek opožděně. OHIM má totiž širokou posuzovací pravomoc ohledně rozhodnutí, zda je namístě k takovým dokumentům přihlédnout, či nikoliv.

Dále Soud konstatuje, že Budějovický Budvar předložil reklamní materiály a faktury týkající se starší ochranné známky, adresované klientům v Německu a Rakousku za účelem uvádění piva na trh během pěti let předcházejících zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství Anheuser-Busch. Soud uvádí, že tyto reklamní materiály a faktury představují důkaz o tom, že český pivovar starší ochrannou známku skutečně užíval. Budějovický Budvar tedy správně tuto ochrannou známku uplatnil při podání námitek proti zápisu ochranné známky přihlášené Anheuser-Busch, zejména pro pivo.

Konečně, pokud jde o sladové nealkoholické nápoje, Soud uvádí, že jelikož tyto nápoje jsou podobné výrobkům „pivo všeho druhu“, kterých se týká starší ochranná známka, přihláška Anheuser-Busch k zápisu musí být zamítnuta rovněž s ohledem na tyto nápoje. V tomto kontextu Soud poznamenává, že „pivo všeho druhu“ zahrnuje rovněž nealkoholické pivo, které je pojmově sladovým nealkoholickým nápojem.

Taková podobnost přitom vyvolává nebezpečí záměny u německých a rakouských spotřebitelů, kteří si mohou myslet, že sladové nealkoholické nápoje prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER pocházejí ze stejného zdroje jako pivo prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER.

Ze všech těchto důvodů Soud žalobu Anheuser-Busch zamítl v plném rozsahu.
Celý příspěvek

Pozvánka na brněnskou konferenci Cofola

Na přání kolegů z Právnické fakulty MU v Brně přetiskujeme pozvánku na konferenci mladých a neklidných doktorandů a doktorandek s chutným názvem a zajímavým tématem. Ostatně nemáme-li pro vás zrovna žádnou dobrou zprávu, můžeme nabídnout aspoň dobrou správu...

Vážení studenti a příznivci práva,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity pod záštitou prof. JUDr. Naděždy Rozehnalové, CSc., děkanky, a Romana Onderky, primátora Statutárního města Brna, pořádá již III. ročník mezinárodní konference doktorských studentů a mladých vědců COFOLA 2009.
Panelová diskuse bude věnována tématu "Principy dobré správy" a celou konferenci uzavřeme bezesporu zajímavou přednáškou k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Termín: 27. - 29. května 2009
Místo: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Veveří 70, Brno.
Přihlásit se můžete do 10.5.2009 na www.cofola.cz, kde také najdete podrobnější informace.
Těšíme se na Vás.
Celý příspěvek