Ten chlapeček ale hezky papá....aneb k právním následkům přejídání

Podněty pro tento blog nacházím mnohdy na místech skutečně nečekaných. Jako člověk, jenž ještě zdaleka nedozrál do věku budování rodinných krbů, jsem do dneška netušil, že na stránkách www.idnes.cz existuje rubrika Děti a zdraví, tím méně by mě napadlo hledat tam inspirace pro jakékoli právní rozvažování (i zde tak vděčím za ukázání cesty svému guru Vojtěchu Šimíčkovi). Právě v této rubrice se totiž objevil článek (http://zdravi.idnes.cz/britske-urady-chteji-matce-odebrat-obezniho-syna-f67-/zdravi_deti.asp?c=A070227_121218_zdravi_deti_ves) líčící boj britské matky s úřady Jejího Veličenstva o jejího (tedy té matky) osmiletého syna Connora. Na první pohled to vypadá jako jeden z těch jímavých příběhů o odebírání dětí, jimiž nás zásobují i naše média, zde je ovšem pozoruhodný důvod hrozícího odebrání: dítě totiž není ani sociálně na dně, tělesně, duševně ani sexuálně týrané, dokonce i má kde bydlet a není mu zbraňováno v povinné školní docházce. Jenom je trochu příliš „zdravě“ rostlé: na jeho osm let a 150 centimetrů výšky totiž připadalo donedávna pěkných sto kilogramů živé váhy, které se nyní podařilo srazit na pouhých 89 kg (jinak řečeno, je to asi jediný osmiletý chlapeček, s nímž bych nemohl na houpačku, přestože jsem o půl metru vyšší; kdo mě zná, ví, že mi tato historka musí připadat dráždivá i jaksi fyzicky....). Dietologové by v tom viděli odstrašující příklad nezdravé výživy, v níž je chlapeček podporován svou matkou; právník však nepřehlédne kouzlo střetu dvou práv zaručených i na mezinárodní rovině (v Británii tedy primárně na úrovni Human Rights Act 1998): jde totiž na první pohled o krystalický příklad možného střetu práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s principem ochrany nejlepšího zájmu dítěte (viz např. článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989). Vzniká tak otázka, má stát spíše hájit právo dítěte zůstat se svým rodičem, anebo jeho právo být uchráněno před rodičem, jehož výživa dělá z děcka tukovou kouli s horizontem dožití někde kolem třiceti let věku? Podobné zvažování mezi zájmem dítěte a celistvostí rodiny musí patrně úřady péče o děti činit v každém případě, kdy se chystají dítě odebrat, důvod, který má vyvážit právo na nerušený rodinný život zde, je ovšem pikantní (tedy „mající jemně ostrou chuť“) opravdu nezvykle. Nejsem samozřejmě odborníkem na zdravou výživu a odborný posudek, který by byl v této věci vypracován, by pro mne byl asi krajně nesrozumitelný, ať bych v něm svými kostnatými prsty listoval jak chtěl dlouho, pokud bych však problém pojal čistě jako vyvažování práv, ptal bych se, zda je zde vyvažován zájem dítěte s právem rodiče na zachování vztahu s dítětem, nebo zda je rozhodujícím měřítkem pouze nejlepší zájem dítěte. Pak bych totiž musel nejlepší zájem dítěte patrně přesunout z misky vah stojící proti právu na respektování rodinného života kamsi do oblasti bodu, kolem nějž se váhy otáčejí. Otázka ovšem také je, jaké právo bychom potom umístili proti právu na nerušený rodinný život. Právo nebýt mučen a podroben nelidskému zacházení? Právo na život? Nebo se snad už se někde na jejich pomezí (tedy na pomezí článku 2 a 3 Evropské úmluvy) vytváří nějaké právo třetí až čtvrté generace „nebýt tlustý“, jehož by se radostně chopili právní zástupci tlouštíků ve sporech s provozovnami rychlého občerstvení? Zvědavě se těším i na vaše názory a ani k nim nemusíte přidávat svůj BMI... Celý příspěvek

Speciální soudní tribunál pro rozhodování soutěžních věcí, aneb jak to funguje před soudy v EU ...

Nedávno jsem na EU Law blogu narazil na post A Competition Tribunal?, kde autoři odkazují na záznamy o výpovědích různých lidí (soudců SPS, soutěžních praktiků, úředníků Komise ...) učiněných před House of Lords EU Committee ohledně otázky možnosti zřízení na evropské úrovni vedle Civil Service Tribunal, který rozhoduje v první instanci tzv. staff cases, též zvláštního tribunálu pro rozhodování soutěžních věci (spojování podniků, kartely, zneužití dominantního postavení, možná i veřejná podpora).

To je jistě zajímavá otázka sama o sobě. Já osobně si myslím, že v tomto směru funguje SPS celkem dobře a není potřeba soutěžní věci "offloadovat" na separátní tribunál. To by se spíše hodilo na věci v oblasti ochranných známek a jiného průmyslového vlastnictví, jak to navrhují např. vypovídající soudci SPS Bo Vesterdorf, Nicholas Forwood, John Cooke. Nemám však v úmyslu se touto otázkou tady zabývat. Možná bych jen tak obecně nadhoditl do placu, co si myslíte o specializovaných soudních institucích obecně? Českému prostředí je to cizí a dochází pouze k interní specializaci, kdy se v rámci příslušného soudu specializují jednotliví soudci či senáty. Viz např. jeden správní senát v rámci Krajského soudu v Brně, který řeší správní žaloby proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (a je nutno podotknout, že ne příliš rychle) ... Myslíte, že by bylo možné alespoň v některých věcech zavést v rámci českého systému i externě specializovanou justici jako je to třeba ve značné míře ve Spojeném království? Sám na to vyhraněný názor nemám, ale u těch soutěžních věcí by mi to vůbec nevadilo ...

Hlavně jsem ale chtěl v tomto postu na příslušné výpovědi odkázat. Nalézt je můžete zde v sekci pro European Union - Sub-Committee E. Osobně bych doporučil výpovědi shora zmiňovaných soudců nebo Dr. W. Bishopa nebo od úředníků Komise (pánové Lowe a Petit). Myslím si, že to fakt stojí za přečtení pro každého, koho zajímá, jak funguje po praktické stránce rozhodování SPS (jsou tam řešeny otázky jazykové, personální - výměna soudců, princip juge légal - tj. něco jako naše zásada zákonného soudce, zajímavé statistické údaje, názory na možnost neprávnického, tj. hlavně ekonomického, prvku při rozhodování atp.). Myslím, že by Vás to mohlo zajímat, až nebude mít o dlouhých večerech co číst ... ;o)

Já bych jen na závěr vybral jednu pasáž, která mne rozesmála a sice osud in-house ekonoma, který byl najat ESD, aby soudcům pomáhal s ekonomickými otázkami při řešení zejm. soutěžních věcí a jehož působení na ESD posléze skončilo a rozhodně ne úspěchem. Je to asi taková vtipná epizoda, která však může být zajímáva jak z komparativního, tak právně-ekonomického hlediska.

"Q411 Chairman: What about the scope for using economists, accountants and so forth otherwise and directly as judges? Do you see a role for them as assistant rapporteurs? Apparently, that is envisaged for scientists in the proposed EU patent court.

Judge Cooke: That possibility already exists, assistant rapporteurs are provided for under Article 13 of the statue of the Court and in Article 61, I think, of our rules of procedure under measures of inquiry we have the possibility of appointing experts ad hoc for specific cases. In point of fact, it has been very rarely used and I remember coming across it myself some years ago, there was a period of time when we had an in-house economist on the staff of the Court. The idea was that reporting judges dealing with complex competition issues could consult the economist and get a view. In fact, it was very little used because many of the colleagues, particularly the continental colleagues, were very nervous about consulting outside the knowledge of the parties. There was doubt because in this judicial review we are judging the legality of the Commission’s decision as of the date it was taken and in accordance with the facts and arguments before the Commission at the time. There was something of a reticence amongst one’s continental colleagues to introduce into the case file material which was not part of the Commission’s case file. I think I am correct in saying it sort of withered away as an approach.

Judge Vesterdorf: At the end of the contract of this economist we made a survey among all the judges of the two courts to ask, “How many times have you effectively used this economist?” Once we got the answers, there was one question: “What has he been paid for over six years?” and, unfortunately, that was the reality of the thing, then the contract was ended and that was it.

Chairman: I understand.

Q412 Baroness Kingsmill: That may say more about the nature of judges than it does about the nature of economists.

..." Celý příspěvek

Jak napsat diplomku nebo jiný právnický výtvor: malé info o nových informačních systémech na stránce PF UK

Protože tento blog čtou i studenti z pražské právnické fakulty, dovolím si krátký informační post.

Jednou z největších výhod zahraničních právnických fakult je nejenom nesrovnatelná výbava jejich knihoven, ale také vynikající vybavení právnickými informačními systémy. Přiznejme si, že když píšeme v zahraničí nějaký článek, zřídkakdy fyzicky zajdeme do knihovny vyhledat nějaký článek, protože dnes je již většina článků on-line. Jsou to ovšem systémy placené a tedy veřejně nepřístupné. Zatímco situaci ve vybavenosti knížkami na našich fakultách jen tak jednoduše změnit nelze, vybavenost IS je věc, kterou změnit lze poměrně snadno.

Proto jsem rád, že pražská fakulta je na tom v současnosti velmi dobře. Na stránkách naší knihovny dnes máme ze zahraničních systémů přístup k vynikajícím databázím typu HeinOnline, ke spoustě časopisů vydávaných Kluwerem (včetně CML Rev), Oxfordem , atd. a od nedávna dokonce k West Law International (přístup přes hlavní stránku na počítačích fakulty). Jedinou nevýhodou je, že jsou to systémy vesměs přístupné pouze "zevnitř" fakulty, nikoliv tedy přes heslo přidělené každému studentovi. Vysvětlení je bohužel jednoduché: narozdíl od západních fakult je téměř každý student v Praze někde částečně zaměstnán, a kdyby knihovna umožnila dálkový přístup, vlastně by financovala databáze pro všechny advokátky v Praze (byť si nemyslím, že by to bylo v praxi nějak masivně zneužíváno, protože tyhle systémy u nás většina lidí nezná, plus přece se týkají "cizího" a ne "českého" práva).

Takže doufejme, že se při psaní diplomek studenti na tyto databáze podívají, protože čtení diplomek, kde je jedinou použitou literaturou základní učebnice daného oboru plus pár článků přístupných v ASPI, je nejen utrpením pro (některé) učitele, ale je vůbec pochybné, proč by něco takového studenti vůbec měli psát. Celý příspěvek

Kvóty pro sociálně demokratické ženy

Fascinován jsem si přečetl online "záznam" na webu iHned.cz, který byl pořízen z dnešního semináře Sociálně demokratických žen na téma "Žena - rovná práva, sociální spravedlnost". Nevím, zda je to dáno nutně kusovitým typem tohoto zpravodajství, ale celá akce má nádech smutné grotesky. Vybírám z webu iHned.cz:

10.00
Účastnice semináře se scházejí v sále. Přítomni jsou také místopředsedové ČSSD Bohuslav Sobotka, Zdeněk Škromach a místopředsedkyně strany Jana Vaňhová. Bohuslav Sobotka drtivou převahu žen na akci komentoval slovy: "Aspoň vím, jak to vypadá v norské sociální demokracii."

11.06
"Kvóty pro ženy musí chtít muži," uvedla Alena Gajdůšková za hlasitého potlesku účastnic a účastníků semináře.

12.03
Z KULOÁRŮ. Zdeněk Škromach odchází ze semináře v obležení sociálních demokratek.Ochotně pózuje a nechává se s nimi fotografovat. Dále příjímá díky za svou práci a srdečné polibky. Ženy jej důvěrně oslovují "Zdeněčku."

16.52
Jiří Havel se obrací k přítomným ženám jako ke krásnější části strany.

16.57
Jiřina Šiklová si bere slovo a za hlasité podpory účastnic semináře kritizuje poznámky Jiří Havla. Zejména ji vadí, že se na ženy dívá stereotypně. "Nesnáším oslovení krásnější polovina lidstva, to je výmysl," prohlásila na adresu červenajícího se ekonoma Šiklová.

17.22
"Vyrovnat se kvalitě našich mužských kolegů není zas tak těžké," reaguje jedna z přítomných.

17.20
Martin Potůček varuje před možnými úskalími pozitivní diskriminace. "Vy byste si také nepřály, aby byl přijat zipový systém a tím se zhoršila kvalita vedení strany," říká Potůček. Podle něj by se za více žen v politice nemělo platit tím, že pohlaví dostane přednost před kvalitou kandidátů.

17.55
Jiřina Šiklová vysvětluje genderové sterotypy v politice. "Jen se podívejte na to, kolik muž zabere místa u stolu. To není nic proti vám drahoušku," obrácí se socioložka na přítomného Jiřího Havla. Ženy se podle ní chovají samy jako minorita, když si dostatečně nevěří.

Nevím, kdo dnes spadl z jahody naznak, ale výše uvedené snad ani nemá smysl komentovat. Jako závěrečnou perlu snad mohu již jen přidat senátora Kuberu a jeho, v českém zákonodárném tělese asi většinový (tedy soudě podle nedávného smetení návrhu antiskriminačního zákona) názor o ženách:

"/.../ nejsem sexista, nikdy bych nevyslovil to, co někteří kolegové vyslovili v Poslanecké sněmovně, v této komoře by se to ani nehodilo, se ženami spolupracuji od svých čtyř nebo pěti let, každý si pamatujete, jak to tehdy bylo, jsou krásné, nádherné, lepší a nejlepší, mnohem lepší než my, ale hlavně o naši ochranu nestojí. Jsou svéprávné, ochrání se samy, ale na druhou stranu chtějí být obletovány, chtějí slyšet, že mají dnes krásný účes, krásnou sukni nebo kalhoty - bokovky, které jim sice zničí ledviny, ale ony obětují všechno pro to, jen aby se nám líbily. Proto nemohu v žádném případě podpořit naši paternalistickou ochranu a touhy neukojených feministek, kterým harasment nikdy nehrozí. To je na tom velmi pikantní a zvláštní. Nemohu je jmenovat, protože bych se dopustil toho, čeho se dopustit nechci, ale můžete si je na internetu prohlédnout - ty aktérky, které jsou v těchto směrech aktivní, těm se opravdu nemůže nic stát, nikdo je nikdy obtěžovat nebude. Nevím, proč bych to měl podporovat. Naopak, našich milých a krásných se to týká, a to, co dělám dosud, budu dělat pořád, tím spíš ke svému věku, že mi už nic jiného nezbývá." Viz stenozáznam z diskuse v Senátu PČR dne 10. 12. 2003 nad novelou zákoníku práce č. 46/2004 Sb., přístupný zde.

Ten, komu výše uvedený citát připomněl Sira Humphreyho, má naprostou pravdu (Já mám rád ženy ... někteří z mých přátel jsou ženy ... má manželka je žena ...)

Celý příspěvek

Proč je současná věková hranice 30ti let pro jmenování soudcem nesmyslná

Výběr a výchova soudců probíhá mnoha způsoby. V civilizovaných částech světa by s ohledem na věk, ve kterém jsou kandidáti na soudce jmenováni, šlo rozlišit tři modely:

1) Model čistě kariérní – noví soudci jsou vybírání z čerstvých absolventů právnických fakult, typicky na základě standardizovaných zkoušek, testů apod. Nejblíže tomuto čistému modelu zůstává výběr soudců v Německu.

2) Model „meritokratický“ – soudcem je jmenován již zkušenější (a starší – typicky 40+) právník, a to na základě svých výsledků a pověsti v jiných právnických profesích (advokát, státní zástupce, veřejná služba apod.). Tento výběr je typický pro Velkou Británii.

3) Modely smíšené, kde se vstup do justice odehrává více kanály. Patří sem třeba Holandsko a Švédsko; pro oba systémy je typická větší prostupnost a možnost i právníků z jiných profesí (v Holandsku třeba dost akademických právníků) se stát soudcem (i na částečný úvazek). Co bych nazval ale prototypem smíšeného systému v současnosti je překvapivě Francie: ta v V. republice se zřízením Ecole nationale de la magistrature zavedla tři kanály přístupu do ENM a k funkci soudce. Formou konkurzu se o přijetí na ENM a tím pádem o pozdější jmenování soudcem mohou ucházet:
(i) mladí absolventi práv ne starší 27 let;
(ii) úředníci veřejné služby (široce definové), kteří mají minimálně 4 roky praxe a nejsou starší 46 let;
(iii) právníci, kteří mají minimálně 8 let praxe v některé z jiných právních profesí nebo byli členy zvoleného zastupitelstva a nejsou starší 40ti let (tímto kanálem se v posledních letech přijímá nadpoloviční většina nových soudců).

Česká třicetiletá hranice je ve střední Evropě unikátem (nemají ji ani Poláci, ani Slováci či Maďaři). O důvodu jejího zavedení do zákona o soudech a soudcích lze jen spekulovat, vysvětlení, které nabízí R. Ondruš (Ondruš, R. K některým aspektům výběru a výchovy soudců v České republice (úvahy de lege ferenda) In: Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.) Dělba moci soudní v České republice. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 273 – 285) se však nezdá nepřesvědčivé: tato věková hranice je výsledkem lobbování jiných právnických profesí (především advokátů), kteří by se rádi poté, co se justice stala v posledních letech (opakem k počátku let 90tých) platově zajímavá, a naopak advokacie přestala být jednoduchou transformační zlatou bonanzou, kde se vydělávají desetitisíce prostým nakopírováním smluv, dostali do klidného justičního přístavu.

Z hlediska systémového je hranice třiceti let nekoncepční. Je totiž naroubována na systém, který je původně čistě kariérní (germánský) a věková hranice je stanovena bez úpravy souvisejících institutů, tedy především formy a délky přípravné služby justičního čekatele. Tato věková hranice ponechává náš systém výběru soudců v jakési „zemi nikoho“ na pomezí mezi systémy.

Pomineme-li možnost „parašutingu“ starších asistentů obou nejvyšších a ústavního soudu do obecné justice, takto nastavený systém výběru soudců nebude produkovat optimální personální výsledky. Proč? Typický absolvent právnické fakulty má 24 let. Jestliže by se rozhodl stát soudcem, má před sebou minimálně šest let justičního čekatelování při minimálním platu a nejistým výhledem toho, zda bude vůbec jmenován. V případě, že je ten čekatel skutečně schopný,[1] zůstane šest a více let na minimálním platu? Rozhodne se vůbec pro podobný kariérní postup v okamžiku, kdy někdy plánuje nějakou rodinu a jiné finančně nákladné podniky? Je bláhové si představovat, že by do pozice justičního čekatele či třicetiletého zájemce o soudcovský talár přicházeli lidé zvenčí, tedy z jiných právnických profesí. I když by bylo teoreticky možné, aby se o pozici justičního čekatele ucházela osoba, která má kupř. 29 či 30 let a přichází z jiné profese, v praxi to bude problematické. Navíc osoby, které by podobný postup lákal, nebývají ti, o které by měla stát justice; skutečně dobří právníci v tomto věku „jdou nahoru“ v rámci své profese a měnit budou jenom ti, kteří se nebyli schopni uchytit.

Řečeno ve zkratce, hranice 30ti let pro jmenování soudcem je pro justici personálně nevhodná. Znamená, že o jmenování soudce se budou zajímat především ti, kteří nejsou dost dobří pro jiné právnické profese, často šedý průměr neschopný či líný se uchytit jinde. Výjimkou zde mohou být některé dobré ženské kandidátky, kterým dlouhá přípravná služba nemusí v podstatě vadit z toho důvodu, že plánují strávit její podstatnou část na mateřské dovolené.

Řešení této situace není obtížné: v podstatě se jedná o výběr modelu jmenování soudců z „menu“ načrtnutého výše a jeho dotažení do konce, tedy dotažení spolu se všemi důsledky a nikoliv „plácnutí“ jedné podmínky bez systémové změny. Možnosti:

1) Systém se může vrátit k čistě germánskému kariérnímu výběru čekatelů ihned po absolutoriu fakulty. To znamená zrušení podmínky 30ti let. I v případě návratu k původnímu modelu je však hodně co vylepšovat: především transparentnost selekce a podmínky výběru čekatelů.

2) Může být učiněn jasný přechod k meritokratickému modelu. Jakýsi náznak podobných myšlenek je patrný v materiálu Ministerstva spravedlnosti (bod 3.3. dokumentu nazvaného Koncepce stabilizace justice), kde ministerstvo cudně uvádí, že výhledově (ne však v nejbližší budoucnosti) lze uvažovat o stanovení hranice pro jmenování soudce na 40 let. Pokud by byl zvolen tento model, pak přirozeně padá celý systém „interního“ vzdělávání justičních čekatelů[2] a vstupy do justice budou výlučně „paralelní“, tedy z jiných právnických profesí.

3) Lze uvažovat ale i o systému smíšeném, a to především po vzoru francouzské ENM. Kandidáti na funkce soudce by pak byli justičně socializování v rámci Justiční akademie, která by se přirozeně musela odpovídajícím způsobem proměnit.

[1] Nemohu si odpustit poznámku na okraj: skutečně schopní právníci se z nějakých důvodů justičními čekateli vůbec nestávají, a to často také proto, že nespadnou do toho správného psychologického okénka (buď se v mládí pomočovali anebo když mají ve flekatém obrázku vidět hrušku, vidí jiné objekty). Psychologické testy (diagnostika), které se u zájemců o pozici justičního čekatele provádějí, mají jistě bohulibý úkol vyloučit osoby psychologicky problematické. Takový test je nicméně nutně vystavěn na „správné“ reakci pro většinovou populaci, tedy jakousi vizi „normality“. Nicméně v tom okamžiku (soudě ze znalosti lidí, kteří testy neprošli - já jsem jej nikdy neabsolvoval) test vyloučí nejen „podprůměr“, ale i „nadprůměr“. Výjimeční lidé prostě nebudou reagovat jako průměr, i je pak ale systém diagnostikuje jako „nevhodné".
[2] Přirozeně s tím, že současní justiční čekatelé dokončí svoji přípravnou službu za stávajících podmínek (to by možná bylo vhodné dát do úvodních ustanovení nové právní úpravy, protože se zdá, že někteří ústavní činitelé ustanovení přechodná a závěrečná nečtou).

Celý příspěvek

Mezinárodní kněžstvo v demokracii?

Nedávno se mi dostala do ruky částečně teoretická, částečně memoárová kniha dnes již bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka („The Judge in a Democracy“, Princeton University Press and Oxford University Press : Princeton, Oxford, 2006). Je to velice zajímavé čtení. Do značné míry se jedná o „zpověď“ bývalého šéfa jednoho z nejaktivnějších (dalo by se též použít „aktivistických“, kdyby tento výraz měl nějaký reálný obsah) soudů světa.

Barakovo vnímání funkce soudce v moderní společnosti je dynamické: soudce je někdo, kde hledá společenský konsensus a na jeho základě dále rozvíjí právní řád. Upřednostňované výkladové metody jsou teleologický výklad a hledání účelu vykládané právní normy (argumentačně silná je kapitola 5, která se právě obhajobou tohoto výkladu zabývá). Stejně tak je velice zajímavá kapitola 7, která se zabývá otázkou vyvažování práv (tedy jakéhosi testu proporcionality) a centrální úloha, které tomuto postupu Barak připisuje pro moderního soudce. Mírně zklamán jsem byl jenom kapitolou 10, která se zabývá rolí srovnávacího práva v argumentaci soudce (kvůli které jsem knihu otevřel původně): zde Barak bohužel pouze na pěti stranách shrnuje tak trochu „notoriety“ a nejde v této otázce do hloubky, což je škoda, protože je to právě judikatura izraelského Nejvyššího soudu a Vrchního soudu, která je známá detailním a obsáhlým užitím srovnávacího práva. Za pozornost pak stojí kapitola 16, která se zabývá rolí soudce v otázkách terorismu; ta je významná tím, že k této otázce má Barak, stejně jako izraelské soudy, narozdíl od množství čerstvě se vyrojivší literatury k tomuto „populárnímu“ tématu, skutečně co říct.

Výhrady proti Barakově vnímání funkce soudce jsou předvídatelné, především z konzervativnějšího (originalistického) tábora: dynamický a teleologický výklad ústavy a zákonů, které Barak obhajuje, je asi přesně na opačném konci hodnotového spektra. Však také kupříkladu R. H. Bork, prominentní americký konzervativní právník a bývalý neúspěšný kandidát na soudce Nejvyššího soudu, nazval svoji recenzi knihy „Barak´s Rule“ a knihu označuje za „učebnici soudcovského aktivismu“. Jeho argumentace se odvíjí z tradičních originalistických premis: jestliže soudce hledá ducha/účel/smysl zákona z tak efemérních kategorií jako je společenský konsensus, nedělá nic jiného než nahrazuje většinový (a demokraticky utvořený) názor svým vlastním. Stejně kritický pohled na Barakovy názory by měl asi A. Scalia. Ten kdysi s ohledem na využití srovnávacího práva vnitrostátním soudcem, postup A. Barakem a izraelským Nejvyšším soudem často využívaný, poznamenal:
„…my, soudci amerických demokracií, jsme služebníci lidu. Máme povinnost aplikovat, bez strachu či zaujatosti, zákony, které tento lid považuje za vhodné. Nejsme nějaké mezinárodní kněžstvo, které by bylo povoláno stanovovat našim svobodným občanům jakési nadnárodní normy, které jsou v rozporu s jejich vlastními.“ [Scalia, A.: Commentary, 40 [1996] St. Louis L. J. 1119, na str. 1122, blíže k této debatě zde]

Není mnoho prominentních soudců, na které by Scaliovo „mezinárodní justiční kněžstvo“ dopadalo lépe, než na A. Baraka. Jedná se nejen o velice vlivného soudce, ale též mezinárodně uznávaného akademika, profesora Jeruzalémské univerzity, přednášejícího na Yale Law School a na dalším místech a též plodného autora. Otázka zní: má být „vnitrostátní“ soudce součástí „mezinárodního kněžstva“? Může někdo, kdo ve svém státě snad už ani nežije, tvrdit, že zná a vykládá společenský konsensus a hodnoty dané společnosti? Neměli bychom soudcům zakázat cestovat?

Celý příspěvek

Hauser Global Scholarship míří poprvé do České republiky

Po delší odmlce, způsobené mým cestováním po severních končinách Evropy, jsem plánoval vrátit se k provokativnímu článku Tomáše Němečka v Hospodářských novinách. Chtěl jsem se ptát sám sebe (a také Vás), podle čeho se oceňují právníci v České republice. Proč si máme vážit některých našich právníků (a proč některých naopak ne?) Náhoda tomu chtěla, že tuhle otázku položím až jindy.

Chtěl bych totiž využít téhle příležitosti, abych pogratuloval svému kolegovi „jinému právníkovi“ Petrovi Břízovi k naprosto výjimečnému úspěchu. Vedle toho, že se stal jedním z Fulbrightových stipendistů na příští rok, obdržel od New York University School of Law stipendium „Hauser Global Scholarship“, které je skutečně výjimečným oceněním, jež si zde zaslouží tenhle post (a Petr mi doufám odpustí, že ho tu takhle chválím). Tak mu přeji příjemné válení akademické šunky u Weilerů a doufám, že z něj vyplynou také zajímavé posty na náš blog!

Celý příspěvek

Seminář o diskriminaci

SEMINÁŘ: Zvyšování kapacity právnických profesí v boji proti diskriminaci

Seminář, připravený tak, aby opovídal praktickým potřebám právnických profesí, si klade za cíl přispět k prohloubení porozumění problematice rovného zacházení a ochrany před diskriminací. Obsahem interaktivním způsobem vedeného semináře budou přednášky o teorii diskriminace, antidikriminačním právu a související judikatuře.

Lektory semináře budou pracovníci soudů (ÚS, NSS), veřejné správy i advokacie.
Seminář je určen pro právnické profese (advokáti, soudci, státní zástupci a notáři, advokátní a notářští koncipienti, justiční a právní čekatelé).

Termíny: 24.-25. května 2006 nebo 25.-26.června 2007
Kde: Justiční akademie, Masarykovo nám. 183, 76 701 Kroměříž

Organizátor: Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva

Přihlášky: do 1. května 2007 e-mailem na adresu: poradna@poradna-prava.cz nebo poradna@iol.cz , fax: 222 809 364

Přihlášky, program a další informace jsou zde.

Účast na semináři je bezplatná, nocleh a stravování zajištěno. Projekt finančně podporuje Open Society Fund Praha a Evropská unie v programu Transition Facility.

Celý příspěvek

Jaký je váš volební PIN?

Ústavní právo bývá obvykle prvním, jehož se dotkne zásah jakékoli revoluce; s jedinou výjimkou, a tou je revoluce vědeckotechnická (či jak se jí nyní říká). Pokrok se nicméně nedá zastavit (omlouvám se za svou zvrhlou zálibu ve floskulích), takže i pevnost ústavních aktů v podobě slavnostních přísah, dokumentů na ručně dělaném papíře a poctivě zapečetěných uren obalených razítky a podpisy už je řádně ohrožována, přičemž nejaktuálnější útok probíhá právě nyní v oblasti Pobaltí. Jak se totiž dozvídáme z médií, v Estonsku právě probíhají první celostátní parlamentní volby, v nichž je možno hlasovat i elektronicky, pomocí přiložení čipu skrytého v občanském průkazu ke čtečce připojené na internet (viz např. http://svet.ihned.cz/c4-10030280-20529140-003200_d-estonci-jako-prvni-na-svete-voli-poslance-pres-internet). Novináři už nás tak zásobují fotografiemi Estonců hlasujících v čele s premiérem Andrusem Ansipem z pohodlí svých křesílek, veřejných knihoven a lze jistě očekávat i nějakou tu nakamuflovanou fotku voliče s notebookem v sauně vybavené Wi-Fi, a futurologové mající zálibu v ústavním právu se mohou lehkým perem pustit do úvah, co z těchto obrázků plyne. Odpověď, která se mi nabízí, připomíná spíš dialektický žebřík střídajících se kladů a záporů elektronických voleb:
Je zjevné, že to, co nyní vypadá jako pobaltský experiment, má zaděláno na rozšíření do dalších moderních zemí a časem možná i k nám. Konzervativce na tom snad zamrzí, že by se akt voleb, „svátku demokracie“, měl (byť ještě nadlouho jistě pouze fakultativně) redukovat ze slavnostního společenského rituálu se staletou tradicí na kliknutí myší ve voličově oblíbené teplákovce...
Na druhé straně to jistě znamená, že volby se stanou přístupnými i pro ty, pro které by nyní objektivně či subjektivně přístupné nebyly. Konzervativec by jistě zvolal, že pokud si někdo nedokáže vyšetřit půlhodinu na návštěvu volební místnosti, není výkonu svého volebního práva hoden; liberál – a jen z nechuti k Platónovi odolávám pokušení používat zde formu umělého dialogu – naopak odkáže na příspěvek o přepracovaných právnících odcházejících z práce v době, kdy už členové volebních komisí spokojeně spí v domovech pro seniory a na studentských kolejích.
Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky. Z toho důvodu nepředpokládám, že by se takové úvahy objevily u nás již v tomto volebním období, protože – a jedná se pouze o mou ničím nepodloženou intuici – by pro takový návrh bylo na základě krátkodobé úvahy o výhodnosti asi sto poslanců a proti němu zhruba stejně.
Zajímavější než ty krátkodobé jsou ovšem dlouhodobé dopady tohoto prvního estonského celostátního krůčku po vratkém optickém vlákně, tedy budoucí naplnění vize e-governmentu, respektive její přenesení z úrovně dnešních elektronických formulářů žádostí o sociální dávky k přímému vlivu e-občanů na běh věcí veřejných.
A právě tady, u vize možné budoucí demokracie postavené na elektronických referendech a politice určované den po dni na základě hlasování všech, kdo se právě k této otázce vyjádřit chtějí, moje žonglování s klady a zápory končí. Na jednu stranu se tak totiž otvírá cesta k znovuobnovení ideálů úplné přímé demokracie, na druhé straně ale také k úplnému naplnění pochyb o vhodnosti takové cesty, které na některých odstrašujících příkladech krátkozrakosti plebiscitního rozhodování a manipulovatelnosti voličů uvádí například Fareed Zakaria ve své už dnes kultovní práci (F. Zakaria, Budoucnost svobody, Academia, 2004). Estonské elektronické volby jsou tak určitě vykročením do budoucnosti, je ovšem otázkou, jestli je to právě ta „budoucnost svobody“, kterou bychom si měli přát...

Celý příspěvek

Mladí právníci jako proletariát ...

Tenhle post jsem chtěl napsat již nějakou dobu, ale nějak jsem se k tomu nemohl neustále dostat, moc práce, málo času ... Navíc bude muset být jen stručný - moc práce, málo času ... :-)

Hlavním podnětem k jeho sepsání je zpráva týkající se mladého právníka (Matthew Courtney) působícího v londýnské pobočce mezinárodní právní firmy Freshfields, který se nedávno zabil pádem ze schodiště při pozdní návštěvě umělecké galerie Tate Modern. Novinově to bylo komentováno titulky jako Stressed-out lawyer, 27, dies in late-night fall at Tate Modern, Freshfields associate's death highlights concerns over heavy City workloads nebo Promising lawyer fell to his death after raising fears over his workload.

Poznámku tomuto neštěstí věnuje na svém blogu Anonymous Lawyer i Jeremy Blachman, který se jinak věnuje spíše ironickému až sarkastickému vykreslování přetížení mladých právníků (junior associates) v "mamutích" mezinárodních právních firmách. Myslím, že každého právníka či právničku jeho vtipné komentáře z pozice "fiktivního najímajícího partnera ve velké právní firmě v jednom velkém městě" dovedou k úsměvu, zejména pokud v jedné z "takových" firem pracuje. ;o) Každopádně doporučuji ...

Obdobnému cíly slouží i jeho fiktivní Anonymous Law Firm, kde jsou úžasné zejména Podcasts, ukazující formou krátkých hlasových nahrávek různé přednosti dané firmy v oblastech jako diversita, smysluplné pracovní úkoly, vstřícnost k rodinnému životu atp. U toho všeho se člověk (zejména má-li smysl pro černý humor) opravdu zasměje, ale pokud najednou narazí na zprávu obdobnou těm týkajícím se Matthew Courtneyho trochu mu zmrzne úsměv na rtech ...

Napadne ho pak třeba otázka, nejsou v některých ohledech mladí právníci vlastně jako "vykořisťovaný" proletariát ;o) (samozřejmě ne z hlediska příjmů a živoření na životním minimu, k tomu mají mladí právníci v příslušných firmách opravdu hodně, hodně, hodně ... daleko). Přesnější by proto asi nebylo hovořit o "vykořisťování" (exploitation) stricto sensu, ale spíše o práci vedoucí k "odcizení" (alienation) - k vytváření mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem subjekto-objektového vztahu (E. Fromm) či (jiným slovníkem) novodobé formy otroctví, což je další kategorie uplatňovaná příslušnou školou politické filosofie ... Tato myšlenka není z mé strany nijak originální (navíc si myslím, že je příliš zobecňující) a vyprovokovaly ji posty Davida Lubana na Balkinization Associates of the World, Unite! a Young Lawyers as Proletariat, který v nich naznačuje, že na vztahy v daných velkých firmách lze Marxovy poučky aplikovat v takřka čisté formě. Ten první post, myslím, stojí za přečtení (druhý pouze odkazuje na knížku D. Litowitze uvedenou níže).

Opět - z jednoho hlediska to může být úsměvné, ale jindy může úsměv mrznout na rtech ... byť se to asi jinak jeví trochu přitažené za vlasy. V tomto směru by určitě stálo za to přečíst si knížku Douglase Litowitze "The Destruction of Young Lawyers", který je jinak také autorem Postmodern Philosophy and Law; bohužel není momentálně přes Amazon dostupná ...

No ... tak to by asi stačilo a teď zase do práce ;o)

PS: Ten obrázek na zpestření tohoto postu asi všichni znáte. Je z úžasného filmu The Devil's Advocate (1997) - další fotky a trailer zde.

PPS: Zas tak stručný jsem nebyl, což asi značí, že to s tou prací ještě jde ... Celý příspěvek