Tomáš Němeček vedl v sobotní příloze LN zajímavou debatu o situaci v Maďarsku. Trochu v ní ovšem chyběl evropský rozměr, zejména otázka, zda má EU (popř. Rada Evropy) nějaký legitimní prostor k zásahu.
Na německém Verfassungsblogu.de se přesně o této otázce vede debata, vyprovokovaná návrhem princetonského Jana Wernera Müllera na zřízení „Kodaňské Komise“. Ta by monitorovala situaci v problematických státech a případně podala podnět ke (stávající) Evropské komisi na omezení poskytování finančních prostředků danému státu, popř. na uvalení finančních sankcí. Legitimitu k takovému zásahu opírá Müller o svoji ideu „omezené demokracie“, která podle něj dominuje poválečnému uspořádání Evropy. Evropská unie (a jiná integrační uskupení) jsou podle Müllera jen vnějším rozšířením omezení, která poválečné evropské ústavy přijaly v reakci na excesy předválečných populistických demokracií, typicky ve formě ústavního přezkumu.
Ve svém příspěvku oponuji takovému chápání evropské integrace (jakkoliv mi samotnému připadá atraktivní), stejně jako návrhu na zřízení Kodaňské komise.
Níže je jeho shrnutí v češtině:
Unie byla (a stále je) především nástrojem, který umožňuje vládám členských států provádět politiky, které by jen těžko obhájily před voliči, nebo jejichž úspěch závisí na technokratické expertíze, jež nemusí čelit politickým kompromisům. Konkrétní obsah těchto politik se měnil: od ekonomického plánování Smlouvy o uhlí a oceli (1951), přes ordo-liberalismus Evropské hospodářské smlouvy (1958), až k neoliberální ideologii Jednotného evropského aktu (1986) a Evropské měnové unie (1992). Společné však mají to, že namísto omezení, o kterém hovoří Müller, představuje EU spíše rozšíření možností: jak pro státy, tak pro jejich občany.
Toto rozšíření přináší vlastní problémy a sociální konflikty, především mezi těmi, kdo těží z procesu integrace (mobilní), a těmi, kdo na ni doplácejí (tedy např. ti, pro které svoboda pohybu pracovních sil znamená levnější konkurenci z jiných států). Unie – ale ani její státy, těmto redistribučním problémům nejsou sto čelit. Unie k tomu nemá demokratickou legitimitu, státy ústavní nástroje (svobody vnitřního trhu a hospodářská soutěž totiž mají prostřednictvím doktríny přímého účinku a přednosti ústavní status).
Recepty, jak tento problém řešit se liší: já se domnívám, že cesta vede jedině přes posílení politické integrace. Státy samotné neexistují v evropské bublině, ale musí čelit tlakům globálního ekonomického systému. Proto myslím ani David Cameron seriózně neuvažuje o vystoupení Spojeného království z EU. Vystoupení totiž tyto ekonomické a sociální konflikty nevyřeší.
Přesto, jak píši výše, mi je vize Jana Wernera Müllera velmi blízká a domnívám se, že se hodnotový rámec evropské integrace zásadně proměnil rozšířením o postkomunistické státy. Myslím, že jejich občané vidí v EU záruku demokracie a základních práv, nikoliv pouze otevřený trh. A mluvit o tom, že integrace už není mírovým projektem, jako to učinil práve Cameron, znamená ignorovat masové vraždění, které se odehrávalo i ve státu, který k EU přistoupí za několik měsíců. Válka bude opět v živé paměti některých evropských občanů. Apel „už nikdy více“, na který možná západní Evropa zapomněla, neztrácí nic na své naléhavosti.
Aby však Unie měla nezpochybnitelnou autoritu k obraně hodnot, jimiž podmiňuje členství v EU, musela by čelit výše uvedeným výzvám. Její postup při řešení Eurokrize však jde přesně opačným směrem: obchází parlamentní procedury a vede k dalším sociálním konfliktům, způsobeným přenášením nákladů na řešení krize na ty, kteří za ni nejsou odpovědní – zejména mladou generaci.
Na rozdíl od Jana Wernera Müllera si však nemyslím, že je řešením nová instituce. Ta jen potvrdí výše načrtnutou analýzu: že ohrožení demokracie v některém ze členských států není něco, co by měla Unie řešit.
Já se naopak domnívám, že pokud některý stát skutečně porušuje hodnoty uvedené v čl. 2 SEU, právo zasáhnout má Komise – prostřednictvím žaloby na porušení smlouvy (čl. 258 SFEU). Taková žaloba představuje kompromis mezi „atomovou zbraní“ čl. 7 SEU, jež nakonec vede k vyloučení dotčeného státu z politiky EU, a bezzubým návrhem na rozšíření možnosti jednotlivých občanů EU domáhat se svých práv, který byl diskutován na Verfassungsblogu právě před rokem.
Müller se proti takové možnosti staví s tím, že jde proti současným návrhům Komisi politizovat (a dát jí tak silnější mandát). Já s tím nesouhlasím: i kdyby se takové návrhy realizovaly (a je k nim na míle daleko), nemyslím, že by politická Komise měla ignorovat porušování základních hodnot EU. Naopak – jedná se o příliš důležitou otázku, jež by neměla být ponechána jen právníkům – expertům.
Celý příspěvek