02 ledna 2019

Co způsobuje vysoký počet vězňů v České republice: Chyby v datech

V květnu jsem zde psal o tom, co způsobuje vysoký počet vězňů v České republice na základě článku německého profesora Dünkela, který ukazoval, že v České republice posíláme do vězení velmi málo osob – ale zato na velmi dlouho. Prof. Dünkel používal data z průzkumu Rady Evropy SPACE I. (str. 101-102); bohužel špatně převzal data pro osm zemí, když citoval data pro zemi následující v abecedním pořadí po konkrétní zemi. České republice tak byly přiřazeny údaje za Dánsko, Dánsku za Estonsko apod. Pro Českou republiku to znamená zásadní změnu: Neposíláme do vězení málo osob, ale v porovnání s ostatními státy jich do vězení posíláme mnoho a na dlouhou dobu. 


Nejsme tak již tím zajímavým systémem, který posílá do vězení málo osob na dlouhou dobu a který je srovnatelný s Portugalskem, Rumunskem či Španělskem. Ve srovnání s porovnávanými zeměmi jsme naopak tou zemí, která do vězení posílá takřka nejvíce osob a zároveň je tam posílá na jednu z nejdelších dob. Do jaké míry je toto způsobeno ukládáním nepodmíněných trestů a nakolik třeba přeměnou alternativních trestů (třeba i několik) zůstává předmětem pro další empirický výzkum.
Tato menší lapálie nicméně pěkně ilustruje problémy i výhody empirického výzkumu. Problémy jsou zřejmé: je vcelku jednoduché udělat chybu, zejména když člověk pracuje s větším množstvím dat a časově není možné ověřovat všechna data (a závěry) použitá předchozími výzkumníky. I z toho vyplývá, že bychom neměli činit závěry či rozhodnutí o trestní politice na základě jedné studie provedené jedním výzkumníkem. A pokud si myslíte, že tato data jsou již dokonalá a přesně vypovídají o určitých trendech, tak tomu tak není: Ukazatel vstupů do vězení totiž reprezentuje jak vstupy do vazby tak do výkonu trestu; podobně je to i s průměrnými délkami. Na podrobnější výzkum, který toto zohlední a dále rozpracuje, si budeme muset ještě několik okamžiků počkat (nejpozději počátkem léta na Vašem oblíbeném právnickém blogu).

Výhodu empirického výzkumu pak ukazuje historka, kterou jsem zažil v diskuzi s jedním českým soudcem. V reakci na výsledky založené na mylných datech, podle kterých to vypadalo, že používáme nepodmíněné tresty relativně málo, ale zato tyto tresty jsou extrémně dlouhé, zmínil, že to je přece zjevné a že se to ví i dlouho bez nutnosti provádět podobná evropská srovnání. Podle jeho názoru se jednako o všeobecně známou skutečnost. Nyní nám ale data ukazují něco úplně jiného: Nejen, že posíláme do vězení mnoho osob, ale posíláme je tam i na velmi dlouho. Bez empirického výzkumu bychom skončili jen s dojmologií a s dohady jakou cestou se vydat. S empirickým výzkumem si sice někdy špatně přečteme rozcestník, ale při pečlivé snahy jsme schopni nakonec dojít k relativně spolehlivému závěru, co je na rozcestníku napsán.